ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground­

Zasedli kruh ve příšerný.
Hlavy sobě napravují,
mistra chvalně pozdravují.
První jako pes je černý,
kde ramena, tu kolena,
brada věky neholena;
druhý s hlavou rozsochatou,
s nohou dřevem podepjatou;
třetí - pánbůh budiž s námi! -
celý nahý - v očích ledy,
po tváři je jíním šedý
a po těle střechýl samý.

"Vzkřísil jsem vás, dále žijte,
tropte dál svou lotrovinu,
zato mně dnes posloužíte.
V šibenici nočním stínu
pospolu se pobavíme,
vínem zpijem, povyspíme.
Vzhůru, sneste čeho třeba,
jeden peřin, druhý chleba,
třetí vína - kapka stačí! -
vzhůru leťte, plémě stračí!"

Vzduch jen hvízdnul divým letem
a již první snes se zpátky.
"Nesu polštáříček malý,
uzmul jsem jej vdově chudé
pod churavícím dítětem;
trochu na nás bzde krátký."
"Však ho na nás dosti bude!"
mistr tovaryše chválí;
říká slova, statek množe:
už tu čtvero měkké lože.
Nad hlavami teskné vání
jako dálné žalování.

A již, je tu nazpět druhý.
"Nesu víno, šel jsem zchytra
na skříň kostelního sluhy,
mělo ku mši sloužit zítra;
jenže je ho málo trochu,"
"Stačí nám, můj dobrý hochu!"
Mistr říká svoje bludy
a již vína kolem sudy.
Ve vzduchu to lačně hučí,
jak když šedí vlci skučí.

Třetí tu a volá v plesu:
"Svěcenou ti hostij nesu!
Vyrval jsem ji knězi ctnému,
nes ji k smrti nemocnému
na poslední posilnění!"
"Dobrý chléb, když jiný není."
Hrom vtom bouchnul. Co se děje?
Zem se pod nohama chvěje,
vzduch jak hlína, plný chmýru,
vše se točí v náhlém víru,
co kde leží, co kde stojí,
vzhůru dolů lítá v roji,
a ti čtyři v divém kůru
letí jako plevy vzhůru.
Ještě zavzdechnutí táhlé
a zas ticho, ticho náhlé.

Zimní ticho. Přišlo ráno,
s nocí den se plavě mísí,
nad silnící trojrým lysý,
ne něm čtyři chlapi visí.