ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Curwood James Oliver (*12.06.1878 - †13.08.1927)

­­­­

Vlčák Kazan

Kapitola 1
Zázrak

Kazan ležel bez hlesu a bez hnutí, šedivý nos položený mezi předními tlapami, oči přimhouřené. Sama skála by se snad nezdála neživotnější než on - neškubl na něm sebou jediný sval, nepohnul se jediný chloupek, nezachvělo se víčko. A přece každá krůpěj divoké krve v jeho skvělém těle bouřlivě kolovala v rozčileném vření, jaké v životě ještě nikdy nezakusil. Každičký nerv a žilka jeho obdivuhodného svalstva byly napjaté jako ocelový drát.
Čtvrtinou krve čistý vlk a ze tří čtvrtin statný severský vlčák, prožil čtyři léta svého dosavadního života v divočině. Už pocítil muka hladovění. Už věděl, co znamená mrznout. Už naslouchal skučení větrů, kvílejících za dlouhé polární noci nad pustinou. Už slyšel hřímat přívaly a vodopády a choulil se za mohutného rachotu bouře. Hrdlo a boky měl zjizvené z bojů a oči červené zpuchlé ze sněhových vánic. Říkalo se mu Kazan, vlčák Kazan, protože byl mezi psy obr a právě tak neohrožený jako mužové, kteří ho hnali všemi nebezpečími ledového světa.
Nikdy ještě nepoznal strach - až teprve nyní. Nikdy v sobě dosud nepocítil touhu prchnout - dokonce ani tehdy v ten strašlivý den v lese, kdy se utkal s tím velikým šedivým rysem a zabil ho. Nevěděl, co v něm vlastně tu bázeň vzbuzuje, ale věděl, že je v nějakém jiném světě a že mnoho věcí v něm ho leká a znepokojuje.
Byl to jeho první pohled na civilizaci. Toužil, aby se jeho pán vrátil do té divné místnosti, kde ho nechal samotného. Byla to místnost zaplněná ohavnými věcmi. Na stěnách byly velké lidské tváře, ale nehýbaly se ani nemluvily a jen se na něj utkvěle dívaly pohledem, jaký dosud u lidí jaktěživ nespatřil. Pamatoval se, jak se kdysi díval na jednoho svého pána, který ležel velmi tiše a velmi studený ve sněhu, a jak se tehdy posadil vzpřímeně na zadek a kvílivě vyl píseň smrti. Ale tihle lidé na zdích vypadali živí, a přece se zdáli mrtví.
Náhle Kazan našpicoval uši. Zaslechl kroky, potom tlumené hlasy. Jeden z nich byl hlas jeho pána. Ale ten druhý? Ten ho vzrušil, slabounce rozechvěl! Zdálo se mu, že kdysi dávno, tak dávno, že to jistě muselo být ještě v době, kdy byl teprv štěně, slyšel ve snu smích podobný smíchu téhle ženy - smíchu, v němž se v jedné směsici tetelilo závratné štěstí a vznět radostné lásky a líbeznosti. A ta Kazana přiměla, aby zdvihl hlavu, když muž a mladá žena nyní vešli.
Hleděl přímo na ně a červené oči mu svítily. Ihned poznal, že dívka musí být srdci jeho pána drahá, neboť ji jednou paží objímal. V záři světla viděl, že její vlasy jsou velice plavé a že ve tváři má nachovou barvu popínavého baknýšového vína a v jiskrných očích modř baknýšového květu.
Pojednou ho spatřila a s lehkým výkřikem letěla jako šipka k němu.
"Stůj!" vykřikl muž. "Je nebezpečný! Kazane -"
Ale již klečela vedle něho, vzrušením celá rozčepýřená a líbezná a krásná, a oči jí úchvatně zářily a její ruce se ho užuž dotýkaly. Má se přikrčit a ucouvnout? Má chňapnout? Je to snad jedna z těch tváří na zdi a jeho nepřítel? Má jí skočit na bílé hrdlo?
Viděl muže, jak se k nim rozbíhá, bílý jako stěna. Vtom mu ruka mladé ženy spočinula na hlavě a její dotyk mu projel jásavě celým tělem, až mu v něm hrál každičký nerv. Oběma rukama si k sobě zdvihla jeho hlavu. Měla tvář velmi blízko u něho a slyšel ji, jak povídá, ba téměř vzlyká:
"A ty jsi Kazan - milý, drahý Kazan, můj Kazan, můj hrdinný pes - tys mi ho přivedl zpátky domů, když všichni ostatní tam zahynuli! Můj Kazan, můj hrdina!"
A potom, zázrak nad zázraky, její tvář se prudce přitiskla k němu a on cítil její líbezný teplý dotyk.
Celou tu chvíli sebou Kazan ani nepohnul. Sotva vůbec dýchal. Zdálo se to dlouho, než mladá žena od něho odtáhla svou tvář. A když ji zdvihla, měla v modrých očích slzy a muž stál za nimi, ruce pevně zaťaté, zuby stisknuté.
"Jaktěživ jsem neviděl, aby někomu dovolil se ho dotknout - a holou rukou k tomu!" řekl napjatým hlasem plným podivu. "Ustup pomalu dozadu, Isabelo. Proboha! Podívej se na tohle!"
Kazan tichounce zakňučel, červeně podlité oči upřené na tu dívčí tvář. Toužil znovu pocítit její ruku, toužil po dotyku jejího hebkého líčka. Ztlučou ho klackem, přemítal, kdyby se toho odvážil? Nechce jí přece nijak ublížit, kvůli ní by i zabíjel! Šoural se k ní po břiše, coul za coulem, ani na okamžik neuhnul pohledem. Slyšel, co muž říká - "Proboha! Podívej se na tohle!" - a zachvěl se.
Ale nepadla žádná rána, aby ho odehnala. Studeným čenichem se dotkl jejích vzdušných šatů a mladá žena ho bez hnutí pozorovala a zavlhlé oči jí planuly jako hvězdy.
"Podívej!" zašeptala. "Podívej!"
Ještě půl coulu - ještě coul dva a konečně přisunul své velké šedivé tělo rázem k ní. Potom přejížděl čenichem pomalu vzhůru - od kotníků až po klín a nakonec se jím dotkl teplé ručky, která tam spočívala. Ještě stále upíral oči na její tvář. Viděl podivný škubavý tep na jejím nahém bílém hrdle a potom chvění jejích rtů, když v rozzářeném pohledu pozdvihla oči k muži. Ten si k nim oběma klekl také a znovu objal mladou ženu jednou paží a druhou rukou laskal psa po hlavě. Mužův dotyk se Kazanovi nelíbil. Nedůvěřoval mu, jak ho již příroda naučila nedůvěřovat dotyku všech mužských rukou, ale strpěl ho, protože viděl, že to ženu jaksi těší.
"Kazane, kamaráde, ty bys jí neublížil, viď?" promluvil jeho pán něžně. "Oba ji milujeme, viď, chlapče? Nemůžeme jinak, viď? A ona je naše, Kazane, jenom naše! Patří tobě a mně, a my se o ni budeme starat, co budeme na světě, a kdybychom někdy museli, budeme za ni bojovat až na smrt - viď? Co říkáš, Kazane, kamaráde stará?"
Dlouhou dobu po tom, kdy se od něho zdvihli a nechali ho ležet na koberečku, nespustil Kazan oči z mladé ženy. Pozoroval a poslouchal - a celý ten čas v něm stále víc a víc sílila touha se k nim připlazit a dotknout se dívčiny ruky nebo jejích šatů nebo nohy.
Po chvíli jeho pán něco řekl a mladá žena se lehce zasmála a vyskočila a běžela k nějaké velké, hranaté, blýskavé věci, která stála napříč v koutě a měla vpředu řadu černých a bílých zubů, řadu delší než celé jeho tělo. Uvažoval již, nač ty zuby vlastně jsou.
Dívčí prsty mladé ženy po nich nyní přeběhly a všechno šepotání větru, jaké kdy v životě slyšel, všechna melodie vodopádů a bystřin ani trylkování ptactva na jaře se nemohlo vyrovnat zvukům, jaké vydávaly. Bylo to poprvé, co slyšel hudbu.
První chviličku ho ty zvuky zarážely a lekaly, ale potom cítil, jak ho strach opouští a místo něho se mu celým tělem rozlévá zvláštní chvění. Chtělo se mu posadit zpříma a výt, jako už tak často vyl za chladných zimních nocí na bezpočetné hvězdy na obloze. Ale něco mu v tom bránilo. Byla to ta žena.
Pomalu se k ní začal přikrádat. Ucítil na sobě mužovy oči a zarazil se. Potom zase nový kousíček - coul za coulem, natažené hrdlo a čelist stále přitisknuté k podlaze! Byl na půl cestě k ní - na půl cestě přes pokoj - když ty lahodné zvuky velice zněžněly a silně se přitlumily.
"Hraj dál!" zaslechl mužovu pobídku, zašeptanou chvatným hlasem. "Hraj dál! Nepřestávej!" Mladá žena otočila hlavu, uviděla Kazana, jak se uprostřed krčí na podlaze, a pokračovala ve hře. Muž se na něj dosud díval, ale teď už jeho oči nemohly Kazana zadržet. Pes se plížil blíž, pořád blíž, až se jeho natažený čenich konečně dotkl sukně jejích šatů, načechraně nakupené na podlaze. A potom - jen ležel a chvěl se, protože začala zpívat. Kdysi slyšel ženu z kmene Krí tiše si prozpěvovat před stanem, slyšel již i divoký nápěv písně lovců karibú - ale jaktěživ ještě neslyšel nic tak úchvatně líbezného jako tóny, které splývaly ze rtů téhle ženy. Při těch úplně zapomněl na pánovu přítomnost. Pomaloučku, plíživě, aby to nepozorovala, zvedl hlavu. Viděl, že se na něj dívá; v jejích překrásných očích bylo něco, co mu dodávalo důvěry, a položil jí hlavu na klín. Podruhé ucítil dotek ženské ruky a s dlouhým úlevným povzdechem zavřel oči.
Hudba zmlkla.
Blízko nad ním zašelestil slabounký klokotavý zvuk, něco i jako smích a zároveň vzlyk. Uslyšel pána zakašlat.
"Já měl toho starého darebáka odjakživa rád - ale, nikdy mě nenapadlo, že udělá tohle," pravil. A jeho hlas zněl Kazanovi nějak divně.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 28.10.2009

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­