ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Curwood James Oliver (*12.06.1878 - †13.08.1927)

­­­­

Vlčák Kazan (4)

Kapitola 4
Na svobodě

Ve vrcholcích smrků tiše kvílel, když se Kazan odploužil do černoty a tajemnosti lesa. Dlouhé hodiny ležel v blízkosti tábora a červenýma a opuchlýma očima hleděl upřeně na stan, kde se před kratičkou chvílí stala ta strašlivá věc. Teď již věděl, co to je smrt. Dovedl ji rozpoznat na větší dálku než člověk. Dovedl ji vycítit ze vzduchu. A věděl, že všude kolem něho je smrt a on že je toho příčinou. Ležel na břiše v hlubokém sněhu a třásl se a ty tři čtvrtiny v něm, které byly pes, skučely v žalostně zkormouceném bolu, zatímco Čtvrtina, která byla vlk, se dosud hrozivě projevovala ve vyceněných tesácích a pomstylačném blýskotu očí.
Třikrát vyšel muž - jeho pán - ze stanu ven a hlasitě volal: "Kazane - Kazane - Kazane!" Třikrát s ním vyšla i žena. Ve světle ohně viděl Kazan její vlasy, splývající jí kolem ramen, jako je viděl předtím, když skočil a zabil toho druhého muže. V jejích modrých očích byla táž divá hrůza a její tvář byla bílá jako sníh. A podruhé a potřetí i ona volala: "Kazane - Kazane - Kazane!" - a celá ta část jeho bytosti, která byla pes a ne vlk, se při zvuku jejího hlasu radostně chvěla a užuž se bezmála plazil k nim, aby vytrpěl své bití.
Ale strach z klacku byl přece jen silnější a Kazan hodinu za hodinou odolával, až ve stanu opět všechno utichlo a on již neviděl jejich stíny a oheň skomíral. Opatrně se vyplížil z hustého šera a po břiše se plazil k naloženým saním a k hromádce zbylých ohořelých dřev. Za těmi saněmi, ukryto v temném stínu stromů, leželo tělo toho člověka, kterého zabil, přikryté houní. Thorpe, jeho pán, je tam odvlekl. Lehl si s nosem obráceným k teplým oharkům a s očima zamířenýma mezi předními tlapami přímo na uzavřený plachtový závěs stanu. Chtěl se udržet vzhůru, bdít, být hotov při prvním pohybu ve stanu se odplížit do lesa.
Ale z šedivého popela na ohništi se linulo teplo a oči se mu zavíraly. Dvakrát - třikrát - se násilím přinutil k bdělosti, ale naposledy se mu oči pootevřely jenom napůl a znovu se těžce zavřely.
A ve spánku pak tiše kňučel a nádherné svaly jeho nohou a ramen sebou škubaly a hnědavý hřbet se mu čas od času náhle zavlnil jakoby mrazením. Kdyby ho byl viděl Thorpe, který byl ve stanu, byl by věděl, že se psu ve spánku něco zdá. A Thorpova žena, jejíž zlatá hlava se tiskla k manželově hrudi a která se co chvíli otřásla a zachvěla stejně, jako se chvěl Kazan venku, by byla věděla, o čem se mu zdá.
Ve spánku se znovu trhal na řetězu a vzpínal se na celou jeho délku. Čelisti mu sklaply jako ocelové kastaněty a ten zvuk ho probudil, a rázem vyskočil na nohy, hřbet naježený jako kartáč a rvavé tesáky vyceněné jako tasené nože ze slonoviny.
Probudil se právě včas. Ve stanu se něco hýbalo. Jeho pán je vzhůru a jestli neuteče...
Střelhbitě zaběhl do husté smrčiny a tam vyčkával, přitisknutý naplocho k zemi a schovaný za stromem tak, že mu bylo vidět jenom hlavu. Věděl, že by ho pán nešetřil. Třikrát ho již Thorpe zbil za to, že chňapl po McCreadym. Naposledy by ho byl odstřelil, kdyby ho nebyla zachránila ta mladá žena. A teď prokousl McCreadymu hrdlo. Připravil ho o život a jeho pán by ho nešetřil. Ani ta žena by ho nedokázala zachránit. Kazan litoval, že se jeho pán, mrákotný a zkrvavený, vrátil té noci do stanu. Jinak by ji byl měl pro sebe na-vždycky. Byla by ho milovala. Miluje ho. A byl by všude chodil s ní a vždycky za ni bojoval i za ni zemřel, kdyby taková chvíle nadešla.
Ale Thorpe se zase z lesa vrátil a Kazan se rychle vytratil - protože Thorpe pro něho znamenal jen to, co pro něho teď znamenali všichni muži: klacek, bič a ty divné věci, co plivají oheň a smrt. A teď - Thorpe vyšel ze stanu. Bylo blízko do rozbřesku a muž držel v ruce pušku. Chviličku po něm vyšla i žena a její ruka se zachytila mužova ramene. Zadívali se směrem k té věci, přikryté houní.
Potom něco řekla Thorpovi a ten se najednou vypjal a zaklonil hlavu.
"Hú-ú - Kazane - Kazane - Kazane!" volal. Záchvěv mrazení projel celým Kazanovým tělem. Muž se ho pokouší přilákat, aby se vrátil. V ruce má tu věc, co zabíjí.
"Kazane - Kazane - Ka-za-néé!" křikl znovu. Kazan se obezřele odplížil od stromu dozadu. Věděl, že pro tu studenou smrtonosnou věc, kterou Thorpe drží v ruce, vzdálenost nic neznamená. Ještě jednou se přitom ohlédl a slabounce zakňučel a na okamžik jeho zrudlé oči naplnila mocná touha, když naposledy hleděl na svou paní. Teď už věděl, že ji opouští navždy, a v srdci měl bolest, jakou předtím ještě nikdy nepocítil, bolest jinou, než jaká je od klacku nebo od biče, ze zimy nebo z hladu, ale silnější než ty všechny, a ta bolest ho plnila touhou zvrátit hlavu dozadu a požalovat svůj stesk šedivé prázdnotě oblohy.
V táboře v dálce se mladé ženě třásl hlas. "Je pryč."
Mužův silný hlas maličko zadrhával. "Ano, je pryč. On věděl - a já ne. Dal bych - rok života za to - abych ho nebyl včera přes den i navečer bil. Už se nevrátí."
Ruka Isabely Thorpové se mu zaťala pevněji do ramene. "Vrátí se!" zvolala. "Neopustí mě. Miloval mě, i když byl divoký a hrozný. A ví, že já miluju jeho. Vrátí se -" "Poslouchej!"
Z hloubi lesa se ozvalo táhlé kvílivé zavytí, plné tesklivého smutku.
To bylo Kazanovo rozloučení s mladou ženou. Po tom zavolání seděl Kazan dlouhou dobu na zadku, nasával novou svobodu ve vzduchu a bedlivě pozoroval hluboké pytle černé tmy v lese kolem sebe, jak se před úsvitem rozplývají.
Hned od prvního dne, kdy ho koupili kočovní obchodníci a kdesi daleko na řece Mackenzie ho zapřáhli do saňových postraňků, tu a tam často toužebně myslíval na tuto svobodu, jak ho pravá vlčí krev, kterou měl v těle, ponoukala, aby po ní sáhl. Ale nikdy k tomu ještě neměl dost odvahy.
Teď ho vzněcovala. Nebyly tu žádné klacky, žádné biče, žádné ty lidské bestie, kterým se nejdříve naučil nedůvěřovat a potom je nenávidět.
Bylo to jeho neštěstí, ta čtvrtina vlčí krve. A ty klacky, místo aby ho pokrotily, jen ještě podněcovaly ono divošství, jež podědil. Lidé byli jeho nejhoršími nepřáteli. Co chvíli ho bili a kolikrát ho zbili, divže ho neumlátili. Říkali o něm, že je "zlý", a zdaleka mu uhýbali a nenechali si ujít jedinou příležitost šlehnout ho bičem přes hřbet. Celé tělo měl poseté jizvami od ran, které mu dali. V životě nepocítil laskavost ani lásku, až teprve onoho prvního večera, kdy mu ta žena položila teplou ručku na hlavu a přítulně sklonila svou tvář tak blízko k jeho, zatímco Thorpe - její manžel - zděšením vykřikl. Užuž málem zabořil do jejího bílého masa své dlouhé tesáky, ale její něžný dotyk a líbezný hlas v okamžiku rozvlnil celou jeho bytost podivným chvěním, které bylo jeho prvním poznáním lásky. A teď to je muž, kdo ho odhání od ní, kdo ho odhání od ruky, která nikdy nedržela klacek ani bič - a jak klusal hlouběji do lesů, vztekle vrčel.
Když se rozednilo, došel na kraj slatiny. Už delší chvíli byl plný jakéhosi divného neklidu, který ani denní světlo docela nerozptýlilo. Konečně byl svobodný, zbavil se lidí. Ve vzduchu nemohl zvětřit nic, co by mu připomínalo jejich nenáviděnou přítomnost. Ale také nemohl vycítit ani přítomnost jiných psů, saní, ohně, společnosti a potravy, a pokud sahala jeho paměť do minulosti, to všechno odjakživa patřilo k jeho životu.
Zde vládlo hluboké ticho. Slatina se prostírala v kotlině mezi dvěma horskými hřebeny a smrky a sosny rostly nízko a hustě - tak hustě, že pod nimi téměř nebylo sněhu a den se podobal soumraku. Dvě věci začal postrádat víc než všechno ostatní - potravu a společnost. Jak vlčí, tak i psí složka jeho bytosti si žádaly první z nich, a ta část, která v něm byla pes, toužila po druhé. S oběma těmi žádostmi vlčí krev, která v něm mocně kolotala, bouřlivě souhlasila. Říkala mu, že někde v tom tichém světě mezi oběma hřebeny je společnost, a on že nepotřebuje udělat nic jiného, aby ji našel, než si zpříma sednout a voláním si postěžovat na svou osamělost Několikrát se mu něco zachvělo až v nitru hluboké hrudi, stouplo do hrdla a tam skončilo zaskučením. Bylo to vlčí skulení, dosud ne zcela probuzené k životu. Potravu našel snadněji než hlas. K polednímu zaskočil pod padlým kmenem velkého bílého králíka a zadávil ho. Teplé maso a krev byly lepší než zmrzlá ryba nebo lůj s otrubami a ta hostina mu dodala sebedůvěry. To odpoledne honil mnoho králíků a zabil dva další. Až do té chvíle ještě nikdy nepoznal rozkoš po libosti pronásledovat a zabíjet, i když nesní všechno, co zabije. Ale s králíkem nebyl žádný boj. Ti umírali tuze snadno. Byli velice chutní a křehcí na jídlo, když měl hlad, ale počáteční příjemné vzrušení z jejich zabíjení po nějaké době pominulo. Zachtělo se mu něčeho většího. Neploužil se již déle, jako kdyby se bál nebo jako kdyby chtěl zůstat skrytý. Nesl hlavu vzhůru. Hřbet měl zježený. Střapatý ocas se mu mrskal volně jako ocas vlčí. Každičká žilka v jeho těle se chvěla zelektrizována energií života a pohybu.
Mířil na severozápad. Bylo to volání dávných dnů - těch dnů tam daleko na Mackenzie. A Mackenzie byla tisíc mil daleko.
Toho dne přišel na mnoho stop ve sněhu a větřil pach, zanechaný kopyty losů a sobů a chlupatými šlapkami rysích tlap. Sledoval lišku a stopa ho zavedla na holinu uzavřenou vysokými smrky, kde sníh byl udupaný a zarudlý od krve. Válela se tam soví hlava, peří, křídla a vnitřnosti a Kazan poznal, že kromě něho se v okolí potulují ještě jiní lovci.
K večeru přišel na šlápoty ve sněhu, které se velice podobaly jeho vlastní stopě. Byly úplně čerstvé a táhl se z nich vlahý pach, který mu z hrdla vynutil zakňučení a znovu ho naplnil touhou pevně a zpříma se posadit a vydat ze sebe vlčí skulení. A čím víc v lese houstly stíny noci, tím víc v něm ta touha sílila. Proputoval celý den, ale unavený nebyl. Teď, když nikde nablízku nebylo člověka, dýchala noc čímsi, co ho podivně rozjařovalo. Vlčí krev v jeho těle nyní kolotala stále rychleji a rychleji. Tu noc bylo jasno. Obloha byla plná hvězd. Vyšel měsíc. A tu se Kazan konečně v sněhu pevně posadil, zdvihl hlavu přímo k vrcholkům smrků a táhlým teskným skulením, které se třepotavě neslo tichou nocí na míle daleko, z něho promluvil vlk.
Po tom zavytí zůstal dlouhou dobu sedět a poslouchal. Našel hlas - hlas s jakýmsi podivným zabarvením - a to mu dodalo ještě víc sebedůvěry. Očekával odpověď na svoje volání, ale žádná nepřicházela. Putoval pořád proti větru, a když zavyl, z hustého zakrslého porostu před ním vyrazil obrovský los a jeho parohy chřestily o stromy jako drkotání rákosky o plaňkový plot, jak se od toho skulení úprkem vzdaloval.
Ještě dvakrát zavyl Kazan, než se vydal dál, a dělalo mu radost zkoušet tu novou tóninu. Potom došel k úpatí skalnatého hřebenu a vyběhl ze slatiny a zamířil do svahu na jeho temeno. Tam byl hvězdám a měsíci blíž a přes druhý svah hřebenu shlížel na obrovskou rozlehlou pláň, kde se v měsíčním světle třpytilo zamrzlé jezero, a na bílou řeku odvádějící z něho vodu do lesů, které nebyly ani tak husté, ani tak černé jako porost slatiny. A vtom se mu v těle napjal kdejaký sval a krev se mu prudce rozkolotala.
Odkudsi zdálky na pláni se ozvalo skulení. Bylo to jeho skulení - vlčí skulení. Sklaply mu čelisti. Zasvítily jeho bílé tesáky a hluboko v hrdle mu vřelo vrčení. Chtěl odpovědět, ale jakýsi podivný pud ho od toho zrazoval. Ten pud, pud divočiny, ho již začínal ovládat. Ze vzduchu, z šepotu smrkových vrcholků, ba ze samého měsíce a hvězd dýchal duch, který mu říkal, že co slyšel, bylo vlčí skulení, ale že to nebylo vlčí volání. To druhé se ozvalo asi za hodinu, jasně a zřetelně - totéž tesklivé kvílení jako předtím, ale zakončené staccatem ostrých štěknutí, jež mu rázem rozbouřilo krev do ohnivého varu, jaký dosud ještě nikdy nepoznal. Týž pud mu prozradil, že to je pravé volání - lovčí výzva. Nabádalo ho, aby se rychle dostavil. Za kratičkou chvíli se k němu doneslo znovu a tentokrát se ozvala i odpověď odkudsi zblízka dole na úpatí hřebene, a další až z takové dálky, že ji Kazan jen taktak pochytil. Lovci smečka se shromažďovala k noční štvanici - ale Kazan seděl tiše a jen se celý třásl. Nebál se, ale ještě nebyl připraven jít. Ten hřeben jako by mu štěpil svět na dva díly. Tam dole byl nový a zvláštní a bez lidí. Ale z druhé strany jako by ho něco táhlo zpátky, a pojednou otočil hlavu a zahleděl se upřeně do prostory zalité měsíčním světlem, která ležela za ním, a zaskučel.
Teď to bylo skučení psí.
Tam vzadu byla ta žena. Přímo slyšel její hlas. Přímo cítil dotyk její měkké ruky. Přímo viděl smích v její tváři i v očích, ten smích, který ho hřával a oblažoval. Volala na něj přes lesy a v jeho nitru mezi sebou zápasily touha poslechnout jejího volání a touha seběhnout dolů na pláň - neboť zároveň s mladou ženou viděl i mnoho mužů, jak na něho čekají s klacky, a slyšel práskání bičů a cítil palčivost jejich šlehů.
Dlouhou dobu zůstával na temeni hřebene, který rozděloval jeho svět. A nakonec se pak otočil a seběhl dolů na pláň.
Po celou tu noc se držel poblíž lovčí smečky, ale nikdy se jí docela nepřiblížil. To bylo jeho štěstí. Ještě stále na sobě měl pach postroje a pach člověka. Smečka by ho byla roztrhala na kusy. První a hlavní instinkt divočiny je pud sebezáchovy. Snad právě ten - jakési našeptávání z dávných dob jeho dravých předků - Kazana přiměl, aby se občas vyválel ve sněhu na místech, kde byl od smečky nejhustěji udupaný.
Té noci zabila smečka na břehu jezera soba a hodovala až do úsvitu. Kazan se držel vytrvale proti větru. Pach krve a teplého masa ho lechtal v nozdrách a jeho ostrý sluch zachytil i praskání kostí. Ale pud byl silnější než pokušení. Teprve až za bílého dne, když se smečka již rozptýlila široko daleko po pláni, zamířil nepokrytě na místo skolené kořisti. Nenašel nic než kruh krví zbarveného sněhu, posetý kostmi, vnitřnostmi a rozervanými kusy houževnaté kůže. Ale to stačilo a pes se v tom válel a bořil čenich do zbytků mršiny a celý ten den zůstal poblíž, aby důkladně nasákl jejím pachem.
Té noci, když opět vyšel měsíc a hvězdy, se rázně posadil, již nikoli váhavě a se strachem, a ohlásil se svým novým druhům z veliké pláně.
Smečka zase tu noc lovila, nebo to snad byla jiná smečka, která vyrazila na míle k jihu, a u velkého zamrzlého jezera doháněla sobí laň. Noc byla jasná téměř jako den a z pokraje lesa Kazan nejdříve spatřil sobici, jak asi na třetině míle daleko vybíhá na jezero. Smečka o síle deseti dvanácti kusů se již rozdělila do zlověstného tvaru podkovy a oba vlci v čele běželi málem v stejné čáře s kořistí a pozvolna ji svírali. S ostrým štěknutím vyrazil Kazan ven do měsíčního světla. Byl prchající lani přímo v cestě a řítil se proti ní s rychlostí blesku. Asi na dvě stě kroků ho laň spatřila a uhnula doprava a přední vlk na té straně ji uvítal rozevřenými čelistmi. Kazan ji dostihl zároveň s druhým předákem a skočil lani na měkké hrdlo. V jednom rozběsněném klubku je zezadu obklopila smečka a laň padla. Kazan, s tesáky hluboko zaťatými do její krční žíly, se octl napůl pod jejím trupem. Ležela na něm těžce, ale nepustil se. Byla to jeho první velká kořist. Krev v něm bouřila jako oheň. Mezi zaťatými zuby vztekle vrčel. Nevydrápal se zpod jejích plecí a předních nohou, dřív než v těle nad ním ustal poslední záchvěv. Ulovil toho dne již králíka a neměl hlad. Posadil se tedy opodál ve sněhu a čekal, zatímco hltavá smečka rvala mrtvou laň. Po chvíli přistoupil blíž, strčil mezi dva vlky čenich, a ta dotěrnost mu vynesla rafnutí.
Když Kazan ucouvl, stále ještě na vážkách, má-li se vůbec se svými bratry spolčovat, vyskočil ze smečky obludný šedivý kolos a vrhl se mu přímo po hrdle. Jen taktak stačil proti tomu útoku nastavit plec a nakrátko se vlk i pes váleli jeden přes druhého ve sněhu. Byli však zase na nohou, dříve než vzruch z nenadálé rvačky odlákal smečku od hostiny. Pomalu kolem sebe navzájem kroužili, bílé tesáky obnažené, žlutavý hřbet naježený jako kartáč. Kolem zápasících se stáhl osudný okruh vlků. Pro Kazana to nebylo nic nového. Tucetkrát už seděl v podobném kruhu a čekal na konečný okamžik. A nejednou již uprostřed takového kruhu bojoval o život. To byl styl, jak bojovali saňoví psi. Nezakročil-li člověk klackem nebo bičem, vždycky takový zápas končil smrtí. Pouze jeden z bojujících mohl vyváznout živ. Někdy hynuli oba. A zde žádný člověk nebyl - jedině ten osudný kruh čekajících démonů "s bílými tesáky, připravených skočit "na prvního z bojujících, sraženého na bok nebo na záda, a roztrhat ho na kusy. Kazan zde byl cizí, ale nebál se těch, kteří ho obkličovali. Základní a hlavní zákon smečky je přinutí zachovat se spravedlivě. Neměl oči pro nikoho jiného než pro velkého šedivého vůdce, který ho vyzval. Rameno u ramene vytrvale kolem sebe kroužili. Kde se před chviličkou ozývalo klapání čelistí a trhání masa, tam teď vládlo ticho. Měkkotlapí a měkkohrdlí bastardští psi z jihu by bývali ňafali a vrčeli, ale Kazan i vlk byli zticha, uši natažené dopředu místo dozadu, střapatý ocas volně svěšený. Pojednou vlk s rychlostí blesku vyrazil a čelisti mu o sebe cvakly s tvrdostí úderu ocele na ocel. O vlásek se chybil. V témž okamžiku se na něj Kazan vrhl ze strany a jeho zuby se vlkovi prořízly slabinou jako nože. Znovu kolem sebe kroužili, oči stále rudější a pysky tak vyhrnuté, až se téměř zdálo, že žádné vůbec nemají. A tu najednou Kazan vyrazil s oním vražedným chňapnutím po hrdle - a chybil se. Opět to bylo jen o vlásek a vlk útok splatil, jako předtím udělal Kazan - natrhl Kazanovi bok, až mu krev prýštila po noze a barvila sníh. Palčivá bolest v boku Kazanovi prozradila, že jeho protivník je v bojových utkáních zkušený. Přikrčil se nízko, hlavu nataženou rovně před sebe a hrdlo téměř přitisknuté do sněhu. To byl trik, kterému se Kazan naučil už jako štěně - chránit si hrdlo a čekat. Dvakrát ho vlk obkroužil a Kazan se pomalu točil dokola, oči jako čárky. Podruhé po něm vlk skočil a Kazan rozevřel své strašlivé čelisti, jistý si oním smrtelným za-hryznutím kousíček nad předními nohami. Zuby cvakly naprázdno. S mrštností kočky se mu vlk hladce přenesl přes hřbet.
Trik selhal a jediným skokem, s burácivým psím vrčením v hrdle, dostihl Kazan vlka. Srazili se hruď proti hrudi. Jejich tesáky se střetly a Kazan se celou vahou těla vrhl vlkovi na plece, vyhnul se jeho čelistem a znovu se mu pokusil zakousnout do hrdla. Opět se chybil - jen o vláseček - a než se mohl vzpamatovat, vlkovy zuby se mu zabořily do šíje.
Poprvé v životě pocítil Kazan hrůzu a bolest vražedného zahryznutí a s mocným vypětím sil hodil hlavou maličko kupředu a naslepo chňapl. Jeho mohutné čelisti se sevřely na vlkově přední noze blízko u těla. Ozvalo se praskání kostí a trhání masa a kruh čekajících vlků zpozorněl a oživl. Bylo jisté, že jeden nebo druhý z obou protivníků se seznámí se zemí, dříve než vzájemné sevření povolí, a čekali pouze na ten osudný pád jako na znamení, aby skokem uspíšili jeho smrt.
Před tímto strašlivým osudem přemoženého zachránila Kazana pouze hustota jeho srsti a tloušťka kůže na šíji, jakož i tuhost jeho svalů. Vlkovy zuby se sice zaryly velmi hluboko, ale přesto ne dost hluboko, aby zasáhly hledané smrtelné místo, a Kazan náhle vložil každičkou krůpěj sil ve svých údech do nového pokusu a doslova se zpod svého protivníka vyrval. Sevření zubů na jeho šíji povolilo, a když se dalším skokem znovu vzepjal, vytrhl se vlkovi úplně a byl volný.
Hbitě jako žíla biče sebou nyní mrskl proti zchromlému vůdci smečky a silným náporem a vahou svých plecí mu naletěl přímo do žeber. Kazan již kolikrát poznal, že vražednější než zahryznutí do hrdla někdy bývá nenadálý silný úder, když se umístí v pravý okamžik. Tentokrát vražedný byl. Velký šedivý vlk ztratil půdu pod nohama, na okamžik se převalil na hřbet a smečka se na něj vrhla, dychtivá vyrvat poslední kapičku života z vůdce, kterého zákon síly připravil o převahu.
Kazan, těžce oddychující a krvácející, se od té Šedivé, vrčící hromady s krvavými tlapami oddělil a poodešel. Byl zesláblý. V hlavě cítil zvláštní mdlo. Chtělo se mu lehnout do sněhu. Leč onen starý a neomylný pud ho varoval, aby svou slabost neprozrazoval. Ze smečky k němu zamířila i štíhlá, pružná šedivá vlčice a lehla si před ním do sněhu a potom se rychle zdvihla a očichávala mu rány. Byla mladá a silná a krásná, ale Kazan se na ni nedíval.
Hleděl na místo, kde se odehrál boj, na to málo, co ze starého vůdce zbývalo. Smečka se zatím zase vrátila k hodům. Opět slyšel praskání kostí a trhání masa, a něco mu říkalo, že od té chvíle bude celá divočina slyšet a poznávat jeho hlas, a že kdykoli se zpříma posadí a vyšle své volání k měsíci a ke hvězdám, tihle rychlonozí lovci z velké pláně na ně odpovědí. Dvakrát obešel kolem sobice a smečky a potom odklusal na pokraj černého smrkového lesa. Když dorazil do stínu, ohlédl se na planinu. Šedka, šedivá vlčice, šla za ním. Byla jen o několik kroků pozadu. A nyní došla až k němu, trochu ostýchavě, a také ona se ohlédla na tu temnou skvrnu života tam v dálce na jezeře. A jak tu tak stála blízko vedle něho, Kazan zavětřil ve vzduchu něco, co nebylo ani pach krve, ani vůně balzámové jedle nebo smrku. Bylo to něco, co jako by k němu přicházelo z těch třpytivých hvězd a jasného měsíce, ba přímo z toho podivného krásného ticha samotné noci. A přítomnost toho něčeho jako by souvisela se Šedkou.
Podíval se na ni a viděl, že má pozorné a tázavé oči. Šedka byla mladá - tak mladá, že snad ještě nedávno byla štěně. Tělo měla pevné, štíhlé a krásně urostlé. Hladká a hebká srst pod hrdlem a na hřbetě se jí v měsíčním světle leskla. Zakňučela na červený utkvělý svit v Kazanových očích, a nebylo to zakňourání štěněte. Kazan popošel k ní a s hlavou na jejím hřbetě zůstal stát čelem k smečce. Na hrudi cítil, jak se Šedka chvěje. Znovu pohlédl k měsíci a ke hvězdám a tajemství Šedky a noci mu bušilo v krvi.
Nevalnou část života strávil na stanicích. Většinu času prožil na cestě - v postroji - dech říje ho dosud zneklidňoval pouze zdaleka. Ale teď vanul velice zblízka. Šedka zdvihla hlavu. Měkkým čenichem se dotkla jeho rány na krku a v jemnosti toho doteku, v tlumeném tónu v jejím hrdle Kazan opět cítil a slyšel to divuplné něco, co se dostavovalo s pohlazením ruky oné ženy a se zvukem jejího hlasu.
Otočil se a zakňučel, hřbet naježený a hlavu vysoko zdviženou ve vyzývavém vzdoru proti divočině, které hleděl v tvář.
Šedka mu klusal a těsně po boku, když se vnořili do šeré tmy lesa.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 17.11.2010

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­