ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Cooper James Fenimore (*15.09.1789 - †14.09.1851)

   
­­­­

Poslední Mohykán

Kapitola 1

Koloniální války v Severní Americe se vyznačovaly tím, že dříve než se protivníci střetli, museli překonat útrapy a nebezpečí divočiny. Hluboké a napohled neproniknutelné lesy oddělovaly znepřátelené kolonie Anglie a Francie, takže ostřílený kolonista a evropský voják, který válčil po jeho boku, často museli celé měsíce bojovat s peřejemi vodních toků nebo těžce se prodírat horskými průsmyky, než našli příležitost, aby mohli prokázat odvahu v opravdovém boji. Poněvadž se však co do trpělivosti a sebezapření vyrovnali zkušeným domorodým válečníkům, naučili se překonávat kdejakou obtíž. A brzo se zdálo, že v lesích není zákoutí tak temného ani úkrytu tak odlehlého, kam by se nedostali ti, kteří byli odhodláni prolít vlastní krev, jen aby uspokojili svou pomstychtivost nebo aby sloužili chladné a sobecké politice vzdálených evropských monarchů.
Snad nikde jinde po celé délce dlouhé hranice nebyly boje v těch časech tak kruté, urputné a divoké jako na území, které leží mezi horním tokem řeky Hudson a přilehlými jezery.
Výhody, které zde příroda nabízela vojskům na pochodu, byly příliš zjevné, než aby zůstaly nepovšimnuty. Protáhlé jezero Champlain, které sahalo od kanadských hranic hluboko do území sousední provincie New York, bylo opravdu výhodnou cestou. Pokud se po něm Francouzi při svých nepřátelských zájezdech plavili, zkrátili si cestu víc než o polovinu. Na jižním konci se do jezera vlévaly vody jiného jezera, které byly tak čiré, že zde jezuitští misionáři prováděli symbolickou očistu křtem. Proto také jezero dostalo jméno Lac du Saint Sacrement čili jezero Svaté svátosti. Angličané, kteří byli méně pobožní, si řekli, že jeho neposkvrněným zdrojům prokázali dostatečnou čest, když jim dali jméno svého panovníka, druhého z rodu hannoverského. Oba národy se však spojily, aby oloupily prosté majitele lesnatých krás na březích jezera o jejich přirozené právo nadále nazývat jezero starodávným jménem Horican.
Vtěsnáno mezi hory, vinulo se jezero Sacrement mezi nesčetnými ostrovy a táhlo se ještě dvanáct mil na jih. Na náhorní planině, která se zde postavila vodě v cestu, začínala několik mil dlouhá stezka. Vedla dobrodruha k břehům Hudsonu, k místu, kde byly sice obvyklé překážky v podobě peřejí neboli riftů, jak jim říkali domorodci, kde se však řeka za přílivu stávala splavnou.
Francouzi podnikali své odvážné výpady bez přestání, a pokoušeli se dokonce proniknout do vzdálených a těžce přístupných průsmyků Alleghanských hor. Lze si tedy lehce představit, že jejich příslovečná bystrost nepřehlédla přirozené výhody území, které jsme právě popsali. Stalo se doslova krvavou arénou, v níž byla vybojována většina bitev o nadvládu nad koloniemi. Na nejvýhodnějších místech podél cesty byly vybudovány pevnosti, byly dobývány a zase ztráceny, srovnávány se zemí a znovu stavěny, jestliže se vítězství přiklonilo na stranu nepřítele. Zatímco zemědělec opouštěl nebezpečná místa a stěhoval se do klidnějších oblastí už dříve osídlených, armády větší než ty, které často rozhodovaly ve svých rodných zemích o královských trůnech, vnikaly do lesů. Málokdy se z nich vracely jinak než s prořídlými řadami vojáků, útrapami vyzáblých a porážkou zkormoucených. Právě proto, že mír byl v těchto osudných končinách něčím neznámým, byly lesy plny mužů.
Na mýtinách a v roklích zněla válečná hudba a ozvěna hor vracela smích nebo opakovala veselý křik mnoha statečných a smělých mladých mužů, kteří plni mladistvého zápalu spěchali, aby nakonec usnuli dlouhým spánkem zapomnění.
V třetím roce poslední války, kterou vedly Anglie a Francie o tuto zem, se právě na těchto krvavých bojištích odehrávaly události, jež se pokusíme vylíčit. Ani Francouzům, ani Angličanům však nebylo souzeno natrvalo toto území podržet.
Hloupost vojenských velitelů za hranicemi a osudný nedostatek energie úředních míst doma srazily prestiž Velké Británie z hrdé výše, na kterou ji vynesly schopnosti a iniciativa starých válečníků a státníků. Poněvadž se nepřátelé Velké Británie už nebáli, ti, kdož ji zastupovali, rychle ztráceli sebevědomí a úctu k sobě. Toto umrtvující pokoření se přirozeně dotýkalo i kolonistů, přestože za všechny ty neschopnosti nemohli a byli příliš bezvýznamní, aby na napáchané chyby měli nějaký vliv. Nebylo tomu dávno, co viděli, jak elitní armáda jejich vlasti - kterou ctili jako matku a v jejíž nepřemožitelnost slepě věřili - jak tato armáda, vedená velitelem vybraným mezi tolika zkušenými válečníky pro jeho neobvyklé vojenské nadání, byla hanebně poražena hrstkou Francouzů a Indiánů. Před zničením ji zachránila jenom chladnokrevnost a odvaha chlapce z Virginie. Sláva tohoto chlapce se od té doby ještě zvětšila a dík bezpečnému vlivu mravních zásad rozšířila se do nejzazších končin světa. Po této neočekávané porážce zůstala bez ochrany velká část hranice a tisíce hrůzných a pomyslných nebezpečí se staly předzvěstí ještě větších pohrom.
Poděšení kolonisté slyšeli pokřik Indiánů v každém závanu větru, který vanul z nekonečných lesů na západě. Hrůzyplná pověst o nelítostném nepříteli ještě jen zvyšovala přirozené útrapy války. Ve vzpomínkách kolonistů stále ještě žila nesčetná vraždění nedávných časů a také daleko široko byste nenašli nikoho, kdo by ochotně nepopřál sluchu děsivým historkám o půlnoční vraždě, v nichž domorodci hráli hlavní a ukrutnou roli. Když některý lehkověrný a vzrušený pocestný líčil nebezpečí divočiny, bojácným tuhla krev v žilách a matky se úzkostlivé ohlížely po svých dětech, dřímajících v bezpečí velkých měst. Krátce řečeno: strach, který má velké oči, způsobil, že lidé začali opovrhovat rozumnými úvahami, a z těch, kteří se v prvé řadě měli chovat jako muži, udělal otroky nejnižších vášní. Dokonce i ti nejdůvěřivější a nejstatečnější začínali věřit, že výsledek zápasu je pochybný, a počet opovržení hodných, malomyslných lidí, kteří předpovídali, že všechna území anglické koruny v Americe budou podmaněna nepřátelskými Francouzi nebo zpustošena vpády jejich indiánských nemilosrdných spojenců, každou hodinu vzrůstal.
Proto když do pevnosti, která střežila jižní konec cesty mezi Hudsonem a jezery, přišla zpráva, že Montcalm táhne podél jezera Champlain s armádou, která má lidí jako listí na stromech, uvěřili jí spíše ze zbabělé ustrašenosti, než aby se plni odhodlání radovali, jako se raduje bojovník, když zjistí, že nepřítel je na dosah jeho úderu. Zprávu přinesl vpodvečer jednoho dne uprostřed léta indiánský běžec, který také vyřizoval naléhavou žádost velitele pevnosti na břehu tohoto jezera Munroa o rychlou a účinnou posilu. Bylo už řečeno, že vzdálenost mezi těmito dvěma místy byla sotva pět mil. Málo schůdná stezka, která původně spojovala pevnost a řeku, byla rozšířena, aby po ní mohly jezdit vozy. Vzdálenost, kterou uběhl syn lesa za dvě hodiny, mohl oddíl vojska se svou nezbytnou výzbrojí lehce urazit mezi východem a západem letního slunce. Věrní služebníci britské koruny pojmenovali jednu z těchto lesních pevností jménem Williama Henryho a druhou nazvali pevností Edwardovou. Obě pevnosti nesly jméno oblíbených princů panujícího rodu. Velitelem první byl právě jmenován vysloužilý skotský důstojník, který velel pluku pravidelného vojska a malému počtu bílých, v Americe usazených vojáků. Byla to příliš malá posádka, která nebyla s to čelit strašlivé síle, se kterou táhl Montcalm k hliněným náspům pevnosti. V druhé pevnosti však byl generál Webb, který velel královým armádám v severních provinciích, a ty čítaly víc než pět tisíc mužů. Kdyby byl spojil oddíly, které byly pod jeho velením, byl by tento důstojník mohl postavit proti nebojácnému Francouzovi, jenž se odvážil tak daleko od svých záloh, ačkoli měl armádu jen o málo početnější, dvakrát tolik bojovníků.
Zdálo se však, že se důstojníci i vojáci pod dojmem neúspěchů rozhodli raději vyčkat příchodu strašlivého protivníka uvnitř pevnosti, než aby podle úspěšného příkladu Francouzů u Fortu du Quesne jeho postup zarazili a udeřili na nepřítele ještě za pochodu.
Když se první překvapení, které zpráva vyvolala, trochu zmírnilo, rozšířila se po táboře obehnaném zákopy - a ten sahal až k břehům Hudsonu a tvořil řetěz vnějších opevnění - pověst, že vybraný oddíl patnácti set mužů má na úsvitě odpochodovat do pevnosti William Henry. Pevnost ležela na severním konci cesty, která spojovala řeku Hudson s jezerem. To, co bylo zpočátku pouhou pověstí, stalo se brzo jistotou, když vrchní velitel nařídil několika vybraným oddílům, aby se rychle připravily k odchodu. Všechny pochybnosti o Webbových úmyslech se teď rozplynuly a hodinu dvě bylo slyšet chvatné kroky a vidět ustarané tváře. Nováčkové pobíhali z místa na místo a pro samou přemíru neukázněné a poněkud neohrabané horlivosti se v přípravách zpožďovali. Zkušenější vojáci se však připravovali promyšleně. Opovrhovali sebemenším náznakem spěchu. Vážný výraz jejich tváře a úzkost v očích sdostatek prozrazovaly, že nenacházejí nějaké zvláštní vojácké zalíbení ve válčení v divočině, kterou neznali a které se báli. A když závoj tmy zahalil osamělou pevnost, hluk příprav utichl. Konečně zhaslo poslední světlo, které svítilo v jednom z důstojnických srubů. Stromy vrhaly ještě temnější stíny na valy a na zčeřenou řeku a na tábor se sneslo hluboké ticho. Ticho, které vládne v okolních rozsáhlých lesích.
Podle rozkazů, které byly vydány včera večer, hluboký spánek vojáků přerušilo poplašné dunění bubnů. Jejich rachot se vracel jako ozvěna vlhkým ranním vzduchem z kdejakého lesního průseku ve chvíli, kdy za prvního rozbřesku den začínal na jasnou, bezmračnou oblohu kreslit rozsochaté obrysy nejbližších štíhlých sosen. V okamžiku byl celý tábor na nohou a i ten nejlínější voják vyletěl ze svého pelechu, aby se podíval, jak odcházejí jeho kamarádi, a aby prožil napětí této vzrušující chvíle. Ve chvíli byl proveden nástup vybraného oddílu. Královi vycvičení vojáci nastoupili sebevědomě na pravém křídle, skromnější kolonisté se postavili na levé křídlo - poslušně, jak je tomu naučil život. Zvědové vyrazili před rachotícími povozy, které vezly zavazadla, a za nimi šly silné hlídky. A dřív než se šedé ráno rozplynulo v slunečních paprscích, oddíl bojovníků opustil tábor spořádaně, jak se na vojáky patří. Jejich počínání mělo zahnat dřímající obavy nováčků, na něž čekal první válečný křest. Dokud nezmizeli z dohledu svých obdivujících druhů, kráčeli v sevřených řadách. Pak zvuky píšťal slábly v dálce a nakonec les jako by pohltil živoucí masu, která pomalu mizela v jeho lůně.
Vánek už přestal donášet k těm, kteří ještě naslouchali, slábnoucí zvuky vzdalující se a neviditelné kolony. I poslední opozdilec, který ji doháněl, zmizel. Avšak před srubem neobvykle prostorným a nezvyklého tvaru, před nímž se procházely hlídky, jaké bývají přidělovány anglickému generálu, bylo pozorovat přípravy k odjezdu. Čekalo tam asi šest koní. Dva z nich byli osedláni tak, jako by měli nést ženy vysokého společenského postavení. Třetí kůň, podle výstroje a zbraní, které nesl, patřil štábnímu důstojníkovi. Ostatní koně měli jednoduchý postroj a byli ověšeni zavazadly. Podle všeho patřili sluhům, kteří už jen čekali na rozkaz svých pánů. V uctivé vzdálenosti od této neobvyklé podívané se shromáždilo několik zvědavých zahálečů, někteří obdivovali nádherného vojenského plnokrevníka, jiní civěli na přípravy s přihlouplým úžasem zvědavých lidí. Stál tu však muž, který se svým zjevem a chováním značně lišil od ostatních diváků. Nebyl to ani zaháleč, ani se nezdálo, že by byl hlupák.
Byl neobyčejně nevzhledný a přitom nebyl jinak zvlášť znetvořen. Vypadal jako jiní lidé, jen rozměry jeho končetin byly neobvyklé. Když stál, převyšoval všechny ostatní. Když seděl, jako by se zmenšil do obvyklých rozměrů obyčejných lidí. Stejné nesrovnalosti jako u jeho končetin bylo možno pozorovat na celé jeho postavě. Hlavu měl velkou, ramena úzká, paže dlouhé a klátivé, jeho ruce však byly malé, skoro ženské. Nohy a stehna měl tenké, skoro vyzáblé a dlouhatánské. Jeho kolena byste mohli pokládat za ohromná, kdyby nebyla překonána ještě ohromnějšími podstavci, na nichž tato podivná nadstavba tak neobvyklých součástí lidského těla rouhavě spočívala. Nevzhlednost toho člověka ještě jen zdůrazňoval ledabylý a nevhodný oblek. Nebesky modrý kabát s krátkými, širokými šosy a krátká pláštěnka vystavovaly jeho dlouhý tenký krk a ještě delší a tenčí nohy nejhorším posměškům zlomyslných lidí. Jeho kalhoty byly ze žlutého nankinu, k noze přiléhaly těsně a u kolenou byly svázány širokou bílou stuhou, častým používáním značně ušpiněnou. Tmavé bavlněné punčochy a boty - na jedné z nich byla postříbřená ostruha - doplňovaly oblečení dolní části těla toho člověka, na němž jediná křivka, jediná hrana nezůstala utajena. Naopak, všechno to bylo buď z marnivosti, nebo z prostoduchosti vystaveno na odiv. Zpod klopy obrovské kapsy špinavé vesty z hedvábného brokátu, bohatě ozdobené zčernalou stříbrnou krajkou, trčel jakýsi nástroj, který v téhle vojácké společnosti by snadno mohl být omylem pokládán za nějakou neznámou, nebezpečnou zbraň. Nástroj byl malý a vzbudil zvědavost mnohých Evropanů v táboře, třebaže věděli, že mnozí z kolonistů takového nástroje užívají nejen beze strachu, ale běžně. Široký občanský třírohý klobouk, jaký v posledních třiceti letech nosili duchovní, korunoval celek. Dodával také důstojnosti dobromyslné a trochu nevýrazné tváři, která zřejmě takovou umělou pomoc potřebovala, měl-li ten člověk splnit nějaké neobvyklé a vážné poslání.
Zatímco hlouček prostých lidí čekal stranou ze samé úcty k Webbovu obydlí, člověk, kterého jsme právě popsali, stál uprostřed služebnictva a nenuceně haněl nebo chválil vlastnosti koní, podle toho, jak se mu který kůň líbil.
"Tak si myslím, příteli, že tohle zvíře není z domácího chovu. Bude asi z ciziny. Možná že dokonce pochází z toho malého ostrova za modrou vodou," řekl hlasem neobyčejně lahodným a jemným, který se tak lišil od nezvyklých rozměrů jeho těla. "O těchto věcech já mohu mluvit, a nebude to žádné chvástání, protože jsem tam dole v jednom i druhém přístavu byl. V tom, co leží u ústí Temže a který pojmenovali podle hlavního města Staré Anglie, i v tom, který se jmenuje Haven a jehož jméno doplnili slovem New. Viděl jsem plachetnice o dvou stěžních a rychlé čluny brigantiny, jak se shromažďují v konvoje jako za biblických časů, když vezly zvířata k arše Noemově. A potom celé to loďstvo zamířilo k ostrovu Jamajce, aby tam nakoupilo nebo vyměnilo čtvernohá zvířata za jiné zboží. Nikdy v životě jsem však neviděl koně, který by se tolik podobal válečnému oři, jak ho popisuje Písmo a jak se mu podobá tento kůň. ,Kopytem svým údolí tepe a silou svojí se obveseluje. Ozbrojencům běží vstříc. Při hlasu trub říká Ha! ha!, bitvu zdálky větří, právě tak jako hněv velitelův svých a ryk válečný.‘ Vypadá to, jako by se rodokmen koně Izraele zachoval do dnešních časů, nemyslíte, příteli?"
Když mu nikdo neodpovídal na tento podivný proslov, který po pravdě řečeno by si byl zasloužil alespoň trochu pozornosti, poněvadž byl pronesen silným, zvučným hlasem, muž, který takto promluvil jazykem Písma, se obrátil k mlčící postavě, která si ho nevšímala, a našel si nový a zajímavější předmět svého obdivu. Jeho pohled spočinul na nehybné, vzpřímené postavě "indiánského běžce", který včera večer přinesl do tábora nedobré zprávy. Ačkoli se ani nehýbal a se stoicismem vlastním jeho lidu jako by si ani nevšímal vzrušení a hluku kolem sebe, byla v klidu toho Indiána jakási posupná divokost. Byla by však asi upoutala pozornost mnohem zkušenějších očí, než byly ty, které se teď na něho upíraly s neskrývaným údivem. Indián byl ozbrojen tomahavkem a nožem svého kmene, a přece v ničem nepřipomínal válečníka. Naopak, působil dojmem netečnosti, kterou mohla vyvolat velká nedávná námaha, z níž neměl dosud kdy se vzpamatovat. Válečné malování na jeho sveřepém obličeji se rozmazalo v tmavé šmouhy a jeho snědé rysy se tak staly ještě divočejšími a odpornějšími. A tak náhoda udělala víc, než by bylo dokázalo umění malířské. Jen v jeho oku, které se lesklo jako ohnivá hvězda mezi temnými mraky, bylo vidět divokost Indiána. Na okamžik se jeho pátravý, a přece ostražitý pohled setkal s očima toho druhého. Potom se jeho zrak, napůl lstivý, napůl pohrdavý, odvrátil. Indián se zahleděl do dálky.
Těžko povědět, jakou nepředvídanou poznámku by tato krátká a tichá výměna pohledů mezi dvěma tak zvláštními muži byla vyvolala u bělocha, kdyby jeho živou zvědavost nebylo upoutalo cosi jiného. Náhlý ruch mezi služebnictvem a tiché, jemné hlasy oznamovaly příchod těch, na něž ostatní čekali, aby mohli vyrazit. Prostoduchý obdivovatel vojenského koně hbitě přiskočil k malé, hubené kobyle, která švihala ohonem a přitom ukusovala kolem rostoucí zvadlou trávu. Loktem se opřel o pokrývku, jež nahrazovala sedlo, a díval se, jak odjíždějí. Po druhém boku klisny se klidně páslo hříbě.
Mladý muž v důstojnickém stejnokroji doprovázel ke koním dvě ženy, které, soudě podle oděvu, byly připraveny na obtížnou cestu lesem. Ranní větřík poodhalil zelený závoj, který splýval z plstěného klobouku jedné z dívek. A tak se bezděky objevila krásná tvář mladší dívky - obě byly mladé -, její rusé vlasy a jasně modré oči. Červánky, které se stále ještě vznášely na západním nebi nad sosnami, nebyly o nic růžovější ani něžnější než barva jejích tváří. Ani ranní rozbřesk nebyl vlídnější než milý úsměv, kterým se usmála na mladíka, když jí pomáhal do sedla. Druhá dívka, která se zřejmě těšila stejné pozornosti mladého důstojníka, pečlivě skrývala své půvaby před pohledy vojáků, tak jak se to sluší na ženu o čtyři až pět let starší. Byla stejně pěkně rostlá jako mladší dívka a její půvaby nijak neutrpěly jezdeckým oblekem. Její postava byla však plnější a zralejší než postava její společnice.
Sotva se dívky posadily na koně, jejich průvodce se lehce vyšvihl do sedla, všichni tři se uklonili Webbovi - který ze zdvořilosti čekal na prahu srubu, až odjedou -, obrátili koně a pomalu, následováni svým doprovodem, zamířili k severní bráně tábora. Než projeli tuto krátkou vzdálenost, nikdo z nich nepromluvil. Když se však indiánský běžec neočekávaně mihl kolem mladší ženy, aby se dostal do čela hloučku, který měl po vojenské cestě vést, dívka polekaně vykřikla. Druhá dívka při tomto náhlém a neočekávaném pohledu na Indiána ani nehlesla. Byla však tak překvapena, že se ani nesnažila stáhnout závoj. Ten se rozhrnul a v dívčiných temných očích, které sledovaly Indiánovy ladné pohyby, bylo vidět nepopsatelný soucit, obdiv a hrůzu. Její rozpuštěné vlasy se černě leskly jako havraní peří. Pleť byla hnědá, byla však prosycena barvou ohnivé krve, která jako by se chystala vytrysknout. A přece v té tváři nebylo ani stopy po tvrdosti - byla pravidelná, ušlechtilá a nesmírně krásná. Dívka se usmála, jako by litovala, že byla na okamžik roztržitá. Její úsměv odhalil řadu zubů bělejších než slonovina. Znovu si stáhla závoj přes obličej, sklopila hlavu a jela dál a svého okolí si ani nevšimla.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 07.12.2009

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­