ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Cooper James Fenimore (*15.09.1789 - †14.09.1851)

­­­­

Poslední Mohykán (7)

Kapitola VII

"Měli bychom si vzít k srdci varování, které jsme právě slyšeli, a nezůstávat dál v úkrytu, když se z lesa ozývají tak podivné zvuky," řekl Sokolí oko. "Dívky mohou zůstat v jeskyni, ale Mohykáni a já budeme na stráži na skále. Předpokládám, že major šedesátého pluku půjde s námi."
"Hrozí nám opravdu bezprostřední nebezpečí?" zeptala se Cora.
"Jen ten, kdo vydává tyto zvláštní zvuky, aby nás upozornil, ví, jaké nebezpečí nám hrozí. Bylo by nesprávné, kdybych nedbal jeho varování a schoval se. I ten človíček, který si celý den zpívá, je znepokojen těmi podivnými zvuky, a jak tvrdí, je ,k boji připraven'. Kdyby se jednalo o boj, tomu bychom rozuměli všichni a lehce bychom si poradili. Říká se, že když se ozývají takové výkřiky mezi nebem a zemí, znamená to docela jiný druh boje."
"Kdybychom se jenom báli nadpřirozených věcí, příteli, nemuseli bychom se příliš znepokojovat," pokračovala klidně Cora. "Nenapadlo vás, že si snad naši nepřátelé vymysleli nějaký nový, důmyslný způsob, jak nás postrašit, aby nás lehčeji přemohli?"
"Slečno," odpověděl vážně zvěd, "třicet let naslouchám kdejakému zvuku v lese, jako mu naslouchá člověk, jehož život závisí na dobrém sluchu. Neoklame mě ani kňučení kuguára, ani hvízdání drozda, ba ani nějaký ten výmysl ďábelských Mingů. Slyšel jsem naříkat les, jako když člověk někoho oplakává. Znova a znova jsem naslouchal hudbě větru ve větvích stromů poznamenaných lidskou rukou. Slyšel jsem také praskot hromu, jako když hoří houští, z něhož vyletují jiskry a šlehají plameny. Vždy jsem si myslel, že ten, jenž stvořil věci, si s nimi zahrává. Ale ani Mohykáni, ani já, čistokrevný běloch, nedovedeme vysvětlit ten podivný zvuk, který jsme slyšeli. Věříme proto, že je to znamení, jež nás má varovat."
"Je to zvláštní," řekl Heyward a vzal pistole z místa, kam je položil, když vešli do jeskyně. "Ať je to dobré nebo zlé znamení, musíme zjistit, o co jde. Veďte nás, příteli. Půjdu za vámi."
Když vyšli z dusného úkrytu, všichni pocítili, jak je ovanul chladný osvěžující vzduch, který stoupal z řeky plné vírů hluboko pod nimi. Nad hladinou vanul silný vítr. Jako by zanášel hukot vodopádu do jeskyně, a ten se odtud neustále vracel jako dunivý rachot hromu za vzdálenými vrchy. Vyšel měsíc. Jeho světlo se už lesklo tu a tam na hladině, ale skála, na níž stáli, byla stále ještě ponořena do stínu. Kromě šumění vody a občasného závanu větru všude panovalo ticho, jaké dovede vyvolat jen noc a samota. Marně se snažili objevit na protějším břehu nějakou známku života, která by mohla vysvětlit původ výkřiku, jejž zaslechli. Jejich ustrašené a zvědavé oči buď šálil klamavý svit měsíce, nebo viděli jenom pusté skály a štíhlé nehybné stromy.
"Nic není vidět. Jen tmu a klidnou, krásnou noc," zašeptal Duncan. "Jak bychom se tomu všemu jindy obdivovali, Coro! Představte si, že jste v bezpečí a že to, co teď snad ještě zvyšuje vaši hrůzu, byste sledovala s radostným zájmem."
"Poslouchejte!" přerušila ho Alice.
Její upozornění bylo zbytečné. Znovu se ozval onen podivný zvuk, jako by vycházel z hloubi řeky a zmíral v dálce.
"Ví z vás vůbec někdo, co je to za zvuk?" zeptal se Sokolí oko, když poslední ozvěna zanikla v lesích. "Jestliže ano, ať to řekne. Já si myslím, že to není ani z tohoto světa."
"Já vám to vysvětlím," řekl Duncan. "Znám ten zvuk až příliš dobře. Často jsem ho slýchal na bojišti, a k tomu za okolností, které jsou v životě vojáka velmi obvyklé. Takový hrůzný křik vydává kůň, když dodělává. Nejčastěji je to výraz bolesti, někdy však i hrůzy. Mého koně buď přepadly šelmy, nebo se octl v nebezpečí, proti němuž je bezmocný. Mohl bych se mýlit, kdybych zůstal v jeskyni, ale pod širým nebem ho poznávám zcela bezpečně."
Zvěd a jeho druhové naslouchali tomuto prostému vysvětlení se zájmem lidí, kteří se dovídají o nových věcech a zbavují se nepříjemných představ. Když Indiáni pochopili, vyrazili své charakteristické "uf!" a zvěd po chvilce přemýšlení řekl:
"Snad máte pravdu, já se v koních příliš nevyznám, přestože v mém rodném kraji je jich mnoho. Po břehu nad místem, kde jsou koně, se asi potloukají vlci a ta ubohá zvířata se snaží dovolat člověka, aby jim pomohl. Unkasi," pokračoval delawarským nářečím, "Unkasi, skoč do kánoe a hoď mezi tu smečku hořící louč, nebo strach udělá to, o co se marně pokoušejí vlci, a ráno, až se odtud budeme chtít dostat co nejrychleji, budeme bez koní."
Když mladý Mohykán sešel k řece, aby splnil zvědův příkaz, ozvalo se na břehu táhlé vytí a rychle se ztrácelo v hloubi lesa, jako by se šelmy v náhlé hrůze dobrovolně vzdaly své kořisti.
Unkas se rychle vrátil a všichni tři zálesáci se znovu začali tiše radit.
"Byli jsme jako lovci, jimž mraky zakryly hvězdy a pro něž slunce nadlouho přestalo svítit." Sokolí oko se obrátil ke svým společníkům. "Už zase vidím znamení, podle nichž půjdeme, a naše stezky jsou prosty hloží. Usedněme do stínu, který do měsíčního světla vrhá tento buk - jeho stín je temnější než stín sosen -, a čekejme, co se bude dít. Budete-li mluvit, mluvte šeptem. Nejlépe však, a nakonec by to bylo i nejmoudřejší, kdybychom rozmlouvali jen se svými vlastními myšlenkami."
Zvědovo vystoupení udělalo na všechny dojem. Nebylo v něm už ani stopy po strachu, který není důstojný muže. Jeho chvilková slabost zřejmě zmizela, když se vysvětlila záhada, s níž si jeho vlastní zkušenost nevěděla rady. A když si nyní uvědomil, v jak těžkém jsou postavení, byl odhodlán čelit nebezpečí s celou energií své odvážné povahy. Zdálo se, že totéž cítí i oba Indiáni, kteří se postavili tak, že mohli přehlédnout oba břehy. Přitom však sami zůstávali dobře ukryti. Za těchto okolností bylo jen rozumné, aby Heyward a jeho společnice se chovali stejně opatrně jako zvěd. Mladý muž přitáhl z jeskyně otep chrastí a položil ji do rozsedliny, která oddělovala obě jeskyně.
Sestry usedly na otep a tak byly skálami chráněny před střelami. Když byly ujištěny, že v případě nebezpečí budou varovány, přestaly se bát. Heyward se usadil nedaleko, aby mohl šeptem hovořit se svými společnicemi. David se snažil napodobit zálesáky a lehl si do skalní rozsedliny tak, že jeho nevzhledné končetiny nebylo ani vidět.
Tak uplynulo několik hodin bez jakékoli další příhody. Měsíc dosáhl vrcholu své dráhy a jeho světlo dopadalo na klidně odpočívající sestry, které se ve spánku objímaly. Duncan přikryl obě dívky Cořiným širokým šálem, přestože by se byl ještě rád chvíli na ně díval. David začal vydávat zvuky, které, kdyby nebyl spal, by jistě urážely jeho jemný sluch. Zkrátka všichni kromě Sokolího oka a Mohykánů byli tak ospalí, že brzo usnuli. Jenom jejich ostražití ochránci jako by necítili únavu, nespali. Leželi nehybní jako skála - jako by s ní byli srostlí. Nespouštěli oči z tmavého lemu stromů na obou březích úzké řeky. Nevydali hlásku, jako by ani nedýchali. Bylo zřejmé, že této nesmírné opatrnosti je naučila zkušenost, kterou nedovedla oklamat ani lstivost jejich nepřátel. Nic se nedělo, dokud měsíc nezašel a dokud bledý pruh nad vrcholky stromů dole v ohybu řeky neohlásil, že nastává den.
Tehdy se prvně Sokolí oko pohnul. Doplížil se podél skály k Duncanovi a probudil ho z hlubokého spánku.
"Je čas vydat se na cestu," zašeptal. "Probuďte dívky a připravte se, abyste mohli nastoupit do kánoe, až ji dostanu ke břehu."
"Měli jste klidnou noc?" zeptal se Heyward. "Já jsem to nevydržel a usnul jsem."
"Zatím tu ještě všude panuje ticho jako o půlnoci. Buďte potichu a pospěšte si."
To se už Duncan dokonale probral a okamžitě stáhl šál z dívek, které ještě spaly. Cora zvedla ruku, jako by ho chtěla odstrčit, Alice však něžně zašeptala: "Ne, ne, tatínku, neopustil nás. Duncan byl s námi."
"Ano, sladká nevinnosti," zašeptal mladý muž, "Duncan je zde a zůstane s tebou, dokud nebudeš v bezpečí. Coro! Alice! Probuďte se! Musíme vyrazit."
Stalo se však cosi nepředvídaného. Mladší sestra hlasitě vykřikla a starší, hrůzou strnulá, rychle vstala. Ještě Heyward ani nedomluvil, když se ozval strašný jekot a řev, že se mu srdce skoro zastavilo. Chvíli se zdálo, že je obklopili všichni ďábli a chechtají se hrůzostrašným smíchem. Nikdo nedovedl určit, z které strany křik přichází. Ozýval se z lesa, z vodních hlubin, ze skal, z koryta řeky i ze vzduchu. Tak se to alespoň zdálo poděšeným cestovatelům. Uprostřed toho pekelného rámusu se zvedla vysoká Davidova postava. Mistr pěvec si oběma rukama zakryl uši a vykřikl:
"Odkud přicházejí ty disonantní zvuky? Rozpoutalo se peklo, že lidé vydávají takové skřeky?"
Po tomto neopatrném počínání následovaly jasné záblesky a rychlé rány asi z dvanácti ručnic z protějšího břehu řeky a nešťastný mistr pěvec se v bezvědomí skácel na skálu, na níž tak dlouho spal. Mohykáni odvážně oplatili hrůzný jekot svým nepřátelům, kteří, když se Gamut zhroutil, spustili vítězný divošský pokřik. Následovala rychlá výměna výstřelů z těsné blízkosti, ale obě strany byly příliš zkušené, aby vystavily třeba jen malíček nepřátelské kulce. Duncan s napětím čekal, kdy uslyší údery pádel. Byl přesvědčen, že se mohou zachránit jedině útěkem. Řeka se leskla a tekla jako jindy, avšak po kánoi nebylo na tmavé vodě ani vidu ani slechu. Už se domníval, že zvěd je zrádně opustil, když ze skály pod ním vyrazil záblesk a divoké zaúpění plné bolesti oznámilo, že posel smrti, kterého Sokolí oko vyslal ze své smrtonosné zbraně, našel svou oběť. To stačilo, aby útočníci odtáhli. Pak znovu nastalo ticho.
Duncan využil příznivého okamžiku, skočil ke Gamutovi a odnesl ho do úzké rozsedliny, kde byly ukryty sestry. Za chvíli se celá družina shromáždila na tomto poměrně bezpečném místě.
"Tomu chudákovi se podařilo zachránit si vlastní skalp," řekl Sokolí oko, když chladnokrevně přejel rukou Davidovi po hlavě. "Ale dokázal, že člověk má někdy zbytečně dlouhý jazyk. Bylo to čiré šílenství, ukázat rozzuřeným Indiánům šest stop masa a krve na holé skále. Jenom se divím, že ho to nestálo krk."
"Není mrtev?" zeptala se Cora. Její zastrašený hlas prozrazoval, jak se předstíraným klidem snaží zakrýt strach. "Můžeme tomu nešťastníkovi nějak pomoci?"
"Ne, ne. Ještě žije, a až si chvíli pospí, přijde k sobě. Do konce života dostal za vyučenou," odpověděl Sokolí oko a znovu se úkosem podíval na bezvládné tělo, zatímco s podivuhodnou zručností nabíjel ručnici. "Odnes ho dovnitř, Unkasi, a polož ho na chrastí. Čím déle bude spát, tím lépe pro něho. Pochybuji, že by se v těchhle skálách dal najít pro tak dlouhé tělo úkryt. Na Irokézy zpěv neplatí."
"Vy tedy myslíte, že budou útok opakovat?" zeptal se Heyward.
"Hladový vlk se nespokojí soustem! Ztratili jednoho muže a obvykle, když utrpí ztrátu a když se jim nepodaří neočekávaný útok, pokusí se o další. Budeme je tu mít zas a budou se snažit zmocnit se našich skalpů novou lstí. Jedinou naší nadějí je," pokračoval a přes jeho drsnou tvář přeletěl jako mrak stín starosti, "že udržíme tuto skálu, dokud nám Munro nepošle vojáky na pomoc. Dej bože, aby to bylo brzo a aby jejich velitel dobře znal indiánské zvyky."
"Teď tedy víte, Coro, co nás čeká," řekl Duncan. "Můžete být přesvědčena, že váš zkušený otec ze samé starosti o vás udělá, co bude v jeho silách. Pojďte tedy s Alicí do jeskyně. Tam budete alespoň v bezpečí před vražednými střelami našich nepřátel, tam také budete moci ošetřit našeho nešťastného přítele."
Sestry šly za ním do jeskyně, kde David několikrát zavzdychal. Bylo vidět, že se mu vrací vědomí.
Heyward svěřil raněného péči obou sester a chtěl hned odejít.
"Duncane," řekla Cora rozechvělým hlasem, když Heyward došel ke vchodu jeskyně. Otočil se a podíval se na smrtelně bledou dívku. Rty se jí chvěly a dívala se na něho tak smutně, že se ihned vrátil. "Nezapomeňte, Duncane, že kdyby se vám něco stalo, bude s námi zle. Uvědomte si, jak důležitý úkol vám svěřil náš otec, jak všechno závisí na vaší rozvaze a na tom, jak se budete o nás starat - zkrátka," dodala a začervenala se až po kořínky vlasů, "jak velice a právem jste drahý celé Munroově rodině."
"Může-li ještě něco zvětšit mou lásku k životu, je to toto vaše laskavé prohlášení," odpověděl Heyward a jeho oči bezděky spočinuly na mladistvé mlčící Alici. "Náš statečný hostitel vám dosvědčí, že jako major šedesátého pluku se musím účastnit boje. Avšak naše úloha nebude těžká. Jde jenom o to, abychom zadrželi ty krvelačné psy alespoň na několik drahocenných hodin."
Nečekal na odpověď, opustil sestry a připojil se ke zvědovi a jeho společníkům, kteří stále ještě leželi ukryti v rozsedlině mezi oběma jeskyněmi.
"Už jsem ti řekl, Unkasi, že plýtváš střelným prachem a že prudký zpětný náraz ručnice způsobuje, že netrefíš," vykládal zvěd, když se k nim Heyward přiblížil. "Málo prachu, nemnoho olova a natažená paže, to je nejlepší záruka, že z Minga vyrazíš smrtelný výkřik. Alespoň já mám takovou zkušenost s těmi netvory. Pojďme se ukrýt, přátelé, nikdo nemůže vědět, kdy a kde Makvajové znovu udeří ."
Indiáni mlčky zaujali určené postavení v skalních rozsedlinách, odkud mohli ovládat přístup k vodopádu. Uprostřed ostrůvku se uchytilo několik nízkých, zakrslých sosen, které tvořily houštinu. Do ní se vrhl rychle jako jelen Sokolí oko, následován hbitým Duncanem. Tam se ukryli, jak nejlépe mohli, v keřích a mezi balvany. Nad nimi byla holá, oblá skála, po jejíchž obou stranách se prudce řítila voda do propasti, jak už o tom byla řeč. Rozednilo se, bylo možno rozeznat protější břehy, les i jednotlivé předměty pod temným baldachýnem zasmušilých sosen.
Nastalo dlouhé a ostražité čekání, ale nic neukazovalo na to, že by Indiáni chtěli útok opakovat. Duncanovi se zdálo, že jejich palba byla přece jen účinnější, než se původně domnívali, a že jejich nepřátelé odešli nadobro. Když se s tímto svým názorem svěřil Sokolímu oku, ten nedůvěřivě zavrtěl hlavou.
"Neznáte Makvaje, když si myslíte, že jen tak odtáhnou bez skalpů," odpověděl. "Dnes ráno ječel bolestí jen jediný z těch darebáků, ale bylo jich alespoň čtyřicet. Vědí docela dobře, kolik nás je a jak jsme proti nim slabí, proto nás nepřestanou tak brzo pronásledovat. Tiše! Podívejte se na vrchol vodopádu. Ať visím, jestli tam ti ďáblové nedoplavali a jestli k našemu neštěstí se už nedostali na ostrov. Tiše! Člověče, schovejte se, nebo budete mít vlasy z hlavy pryč, dřív než se nadějete."
Heyward vyhlédl z úkrytu a uviděl to, co právem považoval za vrchol smělosti a rychlosti. Hrana měkké skály byla tak uhlazena, že skála nebyla tak kolmá, jak to bývá u vodopádů. Skupina jejich pomstychtivých nepřátel se nemohla ke špičce ostrova dostat jinak než dát se tam zanést prudkým proudem. Přesto se odvážila do řeky a plavala k této špičce, protože věděla, že dostane-li se k ní, dostane se už lehce ke svým vyhlédnutým obětem. Sotva Sokolí oko domluvil, vynořily se čtyři lidské hlavy nad několika kusy naplaveného dřeva, které se zachytily na holých skálách. Ta dřeva vnukla Indiánům myšlenku, aby se odvážili provést svůj smělý plán. Hned nato bylo vidět, jak se pátý Indián přehoupl přes zelený okraj vodopádu nedaleko ostrova. Snažil se ze všech sil, aby se dostal ke břehu, a nadnášen třpytící se vodou užuž natahoval ruku, aby ho za ni uchopili jeho společníci. Vtom jej znovu strhl vířivý proud. Jako by vyskočil se vztyčenými pažemi a s vytřeštěnýma očima. Potom náhle zmizel v hlubokém jícnu propasti, který se pod ním otevřel. Z hlubin se ozval jediný divoký, zoufalý výkřik a pak znovu nastalo hrobové ticho.
Duncana v první chvíli napadlo, aby se vrhl do vody a pomohl tomu nešťastníkovi, ale železný stisk ruky bezcitného zvěda jej zadržel.
"Chcete nás všechny zahubit tím, že ukážete Mingům, kde se skrýváme?" zeptal se přísně Sokolí oko. "Ušetřili jsme jeden náboj a náboje mají teď pro nás takovou cenu jako dech pro štvaného jelena. Nasypte na pánvičku pistole nový střelný prach - prach v mlze vodopádu jistě zvlhl - a připravte se, že až zaútočí, budete muset bojovat zblízka. Já na ně budu střílet."
Přiložil prst k ústům a dlouze pronikavě zahvízdal. Dostal odpověď ze skal, kde stáli na stráži Mohykáni. Když se ozvalo zapísknutí, Duncan zahlédl, jak se nad několika naplavenými kmeny vynořily hlavy. Zmizely však právě tak náhle, jak se objevily. Potom zaslechl za sebou tichý šustot, a když se ohlédl, uviděl, jak se k němu ve vzdálenosti několika stop plíží Unkas. Když se mladý náčelník neobyčejně opatrně a s chladnokrevným klidem doplížil, řekl mu Sokolí oko něco delawarským nářečím. Pro Heywarda to byla chvíle horečného a netrpělivého napětí, avšak zvěd pokládal právě nyní za vhodné poučit své mladší druhy, jak správně používat střelných zbraní.
"Ze všech zbraní," začal, "je v šikovných rukou nejnebezpečnější puška s dlouhou hlavní, se správným závitem a z dobrého kovu. K tomu ovšem, aby se uplatnily všechny její přednosti, je třeba pevné ruky, bystrého oka a přesného zamíření. Jak málo vědí puškaři o svém řemesle, je vidět z toho, že vyrábějí krátké ručnice a jezdecké -"
Přerušilo ho Unkasovo tiché, energické "uf!"
"Vidím je, chlapče, vidím," pokračoval Sokolí oko, "chystají se k útoku, jinak by nevystrkovali svá špinavá záda. Nechme je," pokračoval a prohlížel si pazourek na ručnici, "první, který vyleze, si to určitě odnese, i kdyby to byl sám Montcalm."
V té chvíli se lesy rozezvučely křikem a jakoby na znamení vyskočili čtyři Indiáni z úkrytu za naplaveným dřevem. Heyward pocítil nesmírnou touhu vyběhnout a vrhnout se na ně, tak velké a strašlivé napětí panovalo v té chvíli. Avšak rozvážné chování zvěda a Unkase ho zadrželo. Když nepřátelé, kteří se přibližovali dlouhými skoky přes černé skály a přitom vydávali hrůzné skřeky, byli na několik desítek metrů vzdáleni, ručnice Sokolího oka se pomalu zvedla mezi keři a vychrlila na ně svůj smrtící obsah. Indián, který byl nejblíž, vyskočil jako zasažený jelen a střemhlav se zřítil mezi skály ostrova.
"Teď, Unkasi!" vykřikl zvěd a vytáhl dlouhý nůž. V jeho bystrých očích se zablesklo. "Vezmi si na mušku posledního z těch vřeštících lotrů. Ty zbývající dva určitě dostaneme."
Unkas poslechl a z nepřátel zbyli jen dva. Heyward podal jednu svou pistoli Sokolímu oku a společně seběhli po malém svahu, aby se vrhli na nepřítele. Vystřelili zároveň, oba bez úspěchu.
"Věděl jsem to!" zamručel zvěd a zlostně zahodil do řeky pistoli, kterou tolik opovrhoval. "Jen pojďte, vy darebáci! Jen se pojďte utkat!"
Sotva domluvil, a už se srazil s obrovským, divoce vyhlížejícím Indiánem. Ve stejné chvíli se také Duncan utkal s jiným Indiánem. Sokolí oko a jeho protivník si navzájem obratně sevřeli zdviženou pěst, v níž každý třímal nebezpečný nůž. Skoro minutu stáli a dívali se jeden druhému do očí. Každý z nich se snažil co nejdříve zápas rozhodnout ve svůj prospěch. Konečně silné svaly bělochovy zvítězily nad méně zkušeným Indiánem. Indiánova paže pomalu povolovala pod rostoucí silou zvěda, který náhle vykroutil ruku, v níž držel nůž, z nepřítelova sevření a vrazil mu ostrou zbraň nahou hrudí do srdce. Heyward zatím těžce bojoval. Jeho lehký kord se při první srážce zlomil. Poněvadž neměl žádnou jinou zbraň, jeho život zcela závisel na jeho tělesné síle a odvaze. Ačkoli mu žádná z těchto vlastností nechyběla, narazil na nepřítele, který se mu ve všem vyrovnal. Naštěstí se mu brzy podařilo protivníka odzbrojit. Indiánův nůž padl na skálu k nohám zápasících a od té chvíle oba bojovali jen o to, kdo koho shodí ze závratné výšky do hlubin vodopádu. Čím dál tím víc se blížili k okraji, kde, jak Duncan věděl, muselo dojít k rozhodnutí. Oba napjali všechny síly, nedokázali však nic jiného, než že se potáceli na pokraji propasti. Heyward cítil, jak mu jeho protivník svírá hrdlo, a viděl posupný a pomstychtivý pohled Indiána, který byl přesvědčen, že svému nepříteli připraví stejný osud, jaký mu chystá běloch. Heyward cítil, jak pomalu podléhá neodolatelné síle, a prožíval celou hrůzu té chvíle. V okamžiku, kdy bylo nebezpečí největší, objevila se před ním snědá ruka a lesklý nůž. Indián uvolnil stisk ruky a z přeříznutých šlach zápěstí mu vytryskla krev. Duncana strhla zpět Unkasova ruka, která mu zachránila život. Avšak Duncan jakoby očarován nemohl odtrhnout oči od zarputilé a zklamané tváře svého nepřítele, který se bezhlesně řítil do bezedné propasti.
"Schovejte se, schovejte!" křičel Sokolí oko, který právě vyřídil svého nepřítele. "Schovejte se, je-li vám život milý. Ještě není konec!"
Mladý Mohykán hlasitě vyrazil vítězný výkřik a následován Duncanem šplhal po svahu, z něhož sestoupili, než se utkali s Indiány. Šli hledat ve skálách a v křovinách bezpečný úkryt.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 05.05.2010

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­