ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Cooper James Fenimore (*15.09.1789 - †14.09.1851)

­­­­

Poslední Mohykán (5)

Kapitola V

Nenadálý útěk průvodce a divoký pokřik jeho pronásledovatelů způsobily, že Heyward, strnulý překvapením, se chvíli ani nepohnul. Jakmile si uvědomil, že je uprchlíka nutno za každou cenu chytit, vrhl se do houštiny a hnal se kupředu, aby pomohl při pronásledování. Neuběhl ani sto kroků, když potkal oba Indiány a zvěda. Vraceli se z neúspěšné honby.
"Proč se tak brzo vracíte?" vykřikl. "Ten darebák se jistě ukryl za nějakým stromem a mohli bychom ho ještě chytit. Dokud bude na svobodě, nebudeme bezpečni."
"Chtěl byste, aby mrak honil vítr?" odpověděl zklamaný zvěd. "Slyšel jsem, jak se ten lotr plazí suchým listím jako had. Když jsem ho uviděl za tamhletou velkou sosnou, vystřelil jsem jen tak nazdařbůh. Ale minul jsem se. Na jiného by to byla dobrá rána. Už jsem něco zažil a tak trochu tomu rozumím. Podívejte se na tuhle škumpu. Je červená, a přece kdekdo ví, že v červenci kvete žlutě."
"To je krev Lstivého lišáka! Je raněn, a možná že leží někde nablízku."
"Ba ne," odpověděl zvěd, který s tímto názorem rozhodně nesouhlasil. "Možná že jsem mu sedřel kůži z nohy, proto si ten darebák pospíšil. Náboj z ručnice, který jen škrábne prchajícího jelena, působí tak jako ostruhy na koně. Zvíře běží ještě rychleji, jako by do něho vlil nový život, místo aby umdlelo. Ale když náboj vnikne do těla, obyčejně po jednom nebo po dvou skocích začne běžet pomaleji. Stejně je to s Indiánem."
"Jsme čtyři zdraví na jednoho raněného!"
"Omrzel vás život?" přerušil ho zvěd. "Ten ďábel by nás přilákal až k tomahavkům svých druhů, dřív než byste se honbou zahřál. Od člověka s takovými válečnickými zkušenostmi bylo rozhodně neuvážené vystřelit. Každý z nás ví, že nás mohl uslyšet číhající nepřítel. Ale pokušení bylo tak velké! Opravdu velké. Pojďme, přátelé, odejděme odtud. Musíme toho zchytralého Minga zmást, nebo zítra v tuto dobu se budou naše skalpy sušit na větru před Montcalmovým stanem."
Toto hrůzné prohlášení, které zvěd pronesl s chladnokrevnou jistotou člověka, jenž plně chápe nebezpečí, kterého se však nebojí, připomnělo Heywardovi důležitost úkolu, kterým byl pověřen. Marně se rozhlížel kolem, jako by chtěl očima proniknout tmu, která houstla pod listnatou klenbou lesa. Byl přesvědčen, že jeho bezmocné společnice, zbavené pomoci, budou brzo vydány napospas barbarským nepřátelům. Ti jako dravá zvěř čekají, jenom až se ještě víc zešeří. Pak budou moci jistěji vraždit. Heywardova podrážděná obrazotvornost v klamném svitu měnila každé hnutí křovin nebo pahýl vyvráceného stromu v lidskou postavu. Dvacetkrát se mu zdálo, že vidí, jak strašlivé tváře číhajících nepřátel nepřestávají ze svých úkrytů sledovat každý pohyb jeho druhů. Zvedl hlavu. Obláčky, které večer nakreslil na modrou oblohu, už ztrácely svou narůžovělou barvu. Řeku dole bylo možno vytušit jenom podle temných obrysů jejích lesem porostlých břehů.
"Co teď?" zeptal se. Cítil, jak je v nebezpečné situaci naprosto bezmocný. "Prosím vás, neopouštějte mě! Zůstaňte a zachraňte ty, které doprovázím. Řekněte si, jakou odměnu žádáte."
Lovec a jeho druhové, kteří stáli stranou a hovořili spolu delawarským nářečím, si této náhlé a tak naléhavě pronesené prosby Heywardovy ani nevšimli. Přestože mluvili tiše a opatrně, skoro šeptem, Heyward, který se teď k nim přiblížil, snadno rozeznal vzrušený hlas mladšího Indiána od klidnější řeči obou starších mužů. Bylo zřejmé, že se radí o tom, jak nejlépe cestovatelům pomoci. Heyward byl zvědav a také se obával, že by další průtahy mohly nebezpečí ještě zvětšit, proto se ještě víc k nim přiblížil. Chtěl odměnu, kterou před chvílí slíbil, definitivně dohodnout. Vtom běloch udělal rukou pohyb, jako by ustupoval od svého názoru, odvrátil se a prohodil tiše anglicky:
"Unkas má pravdu. Nezachovali bychom se jako muži, kdybychom takové bezbranné bytosti ponechali jejich osudu, i když nás to bude stát střechu nad hlavou. Jestliže chcete, páriové, zachránit tyto něžné květy před uštknutím hrozných hadů, nesmíte ztrácet ani čas, ani odvahu."
"Jak můžete pochybovat, že bychom si přáli něco jiného? Vždyť jsem vám už nabídl -"
"Nabídněte svou odměnu tomu, který nám může vnuknout, jak obelstít chytrost ďáblů, jichž jsou tyto lesy plny," přerušil ho klidně zvěd, "a své peníze si nechte. Možná že se nedožijete toho, abyste mohl svou nabídku splnit, a já možná zemřu, dřív než by mi k něčemu byla. Udělám s Mohykány všechno, co si jen člověk může vymyslet, aby těmto květům - které jsou tak sladké, které však nebyly stvořeny pro tuto pustinu - nebylo ublíženo. Nečekáme na jinou odměnu, než jakou Bůh poskytuje těm, kdo jednají správně. Nejdříve mi musíte jménem svým i jménem svých přátel slíbit dvě věci. Jinak nejenže bychom vám nepomohli, ale uškodili bychom sami sobě."
"Jmenujte je."
"Za prvé musíte zůstat potichu jako tyto spící lesy, ať se děje cokoli. Za druhé nesmíte povědět o místě, kam vás odvedeme, nikomu na světě."
"Udělám všechno, aby obě vaše podmínky byly do písmene splněny."
"Pojďte tedy, ztrácíme čas. A ten je pro nás právě tak drahocenný jako zasaženému jelenu krev jeho srdce."
Heyward viděl mezi prodlužujícími se večerními stíny, jak sebou zvěd netrpělivě pohnul. Rychle se vrátil k místu, kde zanechal ostatní členy své družiny. Když došel k dívkám, které na něho už netrpělivě čekaly, stručně je seznámil s podmínkami, o kterých hovořil jejich nový průvodce. Řekl jim také, že se nesmí bát a že další cesta bude velmi obtížná. Vyslechly jeho znepokojující sdělení s utajovaným strachem. Avšak Heywardovo vážné a jisté vystupování a nakonec i nebezpečí, v němž se octly, to všechno je přinutilo, aby sebraly celou svou odvahu a aby se připravily na další nepředvídané útrapy. Mlčky a bez váhání dovolily Heywardovi, aby jim pomohl ze sedel. Rychle sestoupily na břeh řeky, kde zvěd shromáždil zbytek družiny spíš znameními rukou než slovy.
"Co uděláme s koni?" zeptal se tiše běloch, který podle všeho měl rozhodovat, co budou dále podnikat. "Ztratili bychom příliš mnoho času, kdybychom jim prořízli krky a naházeli je do řeky. A kdybychom je nechali tady, Mingové by hned poznali, že jejich majitelé nejsou daleko."
"Hoďme jim tedy otěže a nechme je běhat po lesích," odvážil se navrhnout Heyward.
"Ne. Bude lépe, jestliže ty darebáky přelstíme. Ať si myslí, že musí být tak rychlí jako koně, chtějí-li dohonit svou kořist. Ano, ano, to jim vytře zrak. Čingač - Pst! Co se to hýbe v křoví?"
"Hříbě."
"Alespoň to hříbě musí zemřít," řekl zvěd a uchopil za hřívu hbité zvířátko. To mu však lehce vyklouzlo z ruky. "Unkasi, připrav si luk!"
"Počkat!" vykřikl majitel odsouzeného zvířete a nic se neohlížel na to, že ostatní mluvili šeptem, "nezabíjejte Miriamino hříbě! Je to hezoučký potomek věrné klisny a vědomě nikomu neublížil."
"Když lidé bojují o holý život," řekl přísně zvěd, "pak ani jejich nejbližší neznamenají pro ně víc než lesní zvěř. Ještě slovo, a nechám vás tu na milost a nemilost Makvajům. Napni dobře luk, Unkasi, nesmíme ztrácet čas."
Ještě nedozněl zvuk jeho tlumeného hlasu, když se raněné hříbě nejdříve vzepjalo na zadní nohy a potom kleslo na kolena. Čingačgúk k němu přiskočil, bleskurychle mu prořízl krk a shodil zvíře, zmítající se v smrtelném zápasu, do řeky. Proud odnášel hříbě, jež v posledních chvílích života hlasitě lapalo po dechu. Tento zdánlivě krutý, avšak opravdu nutný čin těžce dolehl na cestovatele, jako by byl strašlivou předzvěstí nebezpečí, které jim hrozí. Chladnokrevné a pevné odhodlání Sokolího oka a obou Indiánů toto nebezpečí jen ještě zvětšovalo. Sestry se chvěly, tiskly se k sobě a Heyward, který se postavil mezi obě dívky a temné stíny, zahalující les neproniknutelným závojem, instinktivně položil ruku na jednu z pistolí, jež právě vyňal z pouzdra u sedla.
Indiáni však ani na okamžik neváhali. Uchopili otěže a vedli polekané a vzpouzející se koně k řece.
Než k ní došli, zahnuli a brzo je zakryl vyčnívající břeh, pod jehož okrajem se dali proti proudu. Zatím zvěd vytáhl z úkrytu pod nízkými keři, jejichž větve se dotýkaly vířícího proudu, kánoi z kůry a dal dívkám mlčky znamení, aby do ní vstoupily. Bez váhání poslechly. Několikrát se však bojácně a plny úzkosti ohlédly. Podél břehu řeky ležela jako temná hradba houstnoucí tma.
Jakmile se Cora s Alicí usadily v kánoi, zvěd, bez ohledu na to, že bylo nutno vlézt do vody, nařídil Heywardovi, aby uchopil jeden konec křehkého plavidla, sám se postavil k druhému konci, a oba táhli kánoi proti proudu. Za nimi kráčel zdrcený majitel zabitého hříběte. Takto šli dosti dlouho v tichu, přerušovaném jen čeřícími se víry a sotva slyšitelným šploucháním, které působily jejich opatrné kroky. Heyward bez váhání přenechal vedení zvědovi. Ten se přibližoval k břehu nebo se zase od něho vzdaloval, aby se vyhnul balvanům nebo hlubším místům. Jistota, s jakou si počínal, svědčila o tom, jak dobře zná cestu. Chvílemi se zastavoval a uprostřed ticha, které ještě zdůrazňoval temný a stále se zesilující hukot vodopádu, napjatě naslouchal, zda nezaslechne nějaký zvuk z dřímajícího lesa. Když se přesvědčil, že všude vládne ticho, a když jeho vycvičené smysly nezjistily, že by byl nepřítel nablízku, opatrně a pomalu zase kráčel dál. Konečně se dostali k místu v řece, kde Heyward uviděl několik tmavých předmětů na jediném místě. Byly právě tam, kde vysoký břeh vrhal na ztemnělé vody hlubší stín než jinde. Heyward chvíli váhal, má-li jít dál, pak ukázal lovci na ono místo.
"Ano," odpověděl zvěd, "Indiáni tam ukryli koně. Jen oni to tak dovedou. Na vodě nezůstávají stopy a ani soví oči by je v takové tmě nenašly."
Všichni se zase shromáždili a zvěd a jeho noví přátelé se znovu začali radit. Během porady měli ti, jejichž osud závisel na poctivosti a důmyslu neznámých zálesáků, na chvíli čas, aby si podrobněji prohlédli místo, kde se octli.
Řeka byla sevřena vysokými, rozervanými skalisky. Jedno z nich se tyčilo nad místem, kde zastavila kánoe. Poněvadž nad skalisky čněly ještě vysoké stromy, z nichž některé jako by rostly na samém okraji propasti, zdálo se, že řeka teče hlubokým, úzkým žlebem. Všechno, co bylo pod podivnými větvemi a rozsochatými vrcholky stromů, které se tu a tam rýsovaly na hvězdnaté obloze, bylo ponořeno v hluboké tmě. Temné obrysy lesů nad zákruty řeky bránily v dalším rozhledu. Avšak vpředu jako by se voda zvedala k oblakům a odtud jako by se vrhala do propasti, z níž vycházely ony temné zvuky naplňující večerní ovzduší. Byl to osamělý kout světa, a sester se zmocnil uklidňující pocit bezpečí, když se dívaly na tu romantickou, avšak děsivou krásu. Brzo však ruch, který nastal mezi jejich průvodci, odvrátil pozornost dívek od divokých půvabů, jež noc pomohla propůjčit onomu místu. Obě mladé ženy si znovu uvědomily hrozící nebezpečí.
Koně byli přivázáni k nízkému porostu, který tu a tam rostl v trhlinách skal. Měli zde, stojíce ve vodě, strávit noc. Zvěd požádal Heywarda a jeho zdrceného společníka, aby si sedli na předek kánoe, a sám se postavil na její druhý konec. Stál tam zpříma a klidný, jako by to byla loď daleko důkladnější než kánoe z kůry. Indiáni se opatrně vrátili tam, odkud přišli, a zvěd opřel pádlo o skálu a prudce odrazil křehké plavidlo přímo do středu vířícího proudu. Nějakou chvíli lehká skořápka, ve které pluli, těžce a nejistě zápasila s prudkým proudem. Báli se pohnout rukou, ba i dýchat se báli, jen aby nevystavili křehký člun zuřivosti proudu. Cestovatelé pozorovali lesknoucí se hladinu s horečným napětím. Dvacetkrát byli přesvědčeni, že je kroužící vír pohltí, pokaždé však mistrná ruka jejich lodivoda přinutila kánoi plout proti proudu rychle tekoucí řeky. Dlouhé, těžké a - jak se dívkám zdálo - zoufalé úsilí ukončilo tento zápas. Právě ve chvíli, kdy si Alice, plna hrůzy, že budou strženi vodopádem, zakryla oči, kánoe se zastavila poblíž ploché skály, ležící v jedné rovině s hladinou řeky.
"Kde to jsme? A co bude dál?" zeptal se Heyward, když viděl, že zvěd přestal pádlovat.
"Jste pod Glennem," odpověděl zvěd. Mluvil teď uprostřed hukotu vodopádu hlasitě, bez obav. "Při přistávání musíme dát velký pozor, nebo se kánoe převrhne a dostaneme se stejnou cestou tam, odkud jsme vypluli, jenže mnohem rychleji. Když voda v řece trochu stoupne, dá se těžko proplout tímto úskalím. A pět lidí, to je příliš mnoho, aby se při takové mele nezmáchali, a ještě k tomu, když plují na kousku březové kůry slepené smolou. Tak, vylezte všichni na skálu a já dojdu pro Mohykány a pro zvěřinu. Lepší je spát bez skalpu než uprostřed hojnosti hladovět."
Cestovatelé rádi vyplnili tyto rozkazy. Když se poslední z nich dostal na skálu, kánoe se zmocnil vítr a unášel ji z místa, kde zastavila. Na chvíli bylo vidět, jak štíhlá postava zvědova klouže nad vodou. Potom však zmizela v neproniknutelné tmě ležící nad řekou. Opuštěni svým průvodcem, zůstali cestovatelé několik minut bezradně stát. Báli se hnout na rozervaných skaliskách, aby je chybný krok nestrhl do některé z četných řvoucích propastí, do nichž se ze všech stran valila voda. Brzo se však jejich obavy rozptýlily. Dík obratné pomoci Indiánů se kánoe dostala z vírů a zase se objevila u vystupující skály. Cestovatelé neměli ani čas uvědomit si, jak rychle se to stalo.
"Teď jsme opevněni, ubytováni a zásobeni," vykřikl vesele Heyward, "a můžeme se Montcalmovi a jeho spojencům vysmát. Tak co, můj bdělý strážce, vidíte na pevnině někoho z těch, kterým říkáte Irokézové?"
"Říkám jim Irokézové, protože pro mne každý Indián, který mluví cizím jazykem, je nepřítel, i kdyby předstíral, že slouží mému králi. Jestliže Webb hledá věrné a poctivé Indiány, ať si vybere Delawary a ty lakomé a prolhané Mohawky a Oneidy i s jejich šesti kmeny ničemů ať pošle tam, kam skutečně patří, totiž mezi Francouze."
"Měli bychom tedy vyměnit přítele, který je výborným bojovníkem, za přítele, který není k ničemu? Slyšel jsem, že Delawaři odložili válečnou sekeru a že jsou spokojeni s tím, že jim říkají staré baby."
"Hanba Holanďanům i Irokézům, kteří Delawarům svými ďábelskými intrikami vnutili takovou smlouvu! Ale já je znám dvacet let a pro mne je lhářem každý, kdo tvrdí, že Delawaři jsou zbabělci. Vyhnali jste jejich kmeny z mořského pobřeží a věříte tomu, co říkají jejich nepřátelé, jen abyste mohli klidně spát. Ba ne. Pro mne je každý Indián, který mluví cizím jazykem, Irokéz, ať je jeho hrad v Kanadě nebo blízko New Yorku."
Když Heyward zjistil, že zvěd bude tvrdošíjně hájit věc svých delawarských přátel a Mohykánů - jedni i druzí patřili ke stejnému kmeni Indiánů - a že by z toho mohla vzniknout dlouhá neúčelná hádka, změnil předmět rozhovoru.
"Smlouva nesmlouva, já vím velmi dobře, že oba vaši přátelé jsou stateční a ostražití bojovníci. Slyšeli nebo viděli někoho z našich nepřátel?"
"Indián je člověk, kterého spíš cítíte, než vidíte," odpověděl zvěd. Vystoupil na skálu a shodil jelena ze svých beder. "Když jdu po stopě Mingů, věřím víc jiným znamením než těm, která jsou vidět."
"Říká vám váš sluch, že vystopovali náš úkryt?"
"Mrzelo by mě, kdybych si musel myslet, že nás vystopovali. Ale toto místo se s trochou odvahy dá dobře bránit. Nemohu vám však zapřít, že koně, když jsem šel kolem nich, se chovali, jako by větřili vlky. A vlk se rád potuluje kolem indiánských úkrytů, protože čeká na vnitřnosti jelena, kterého Indiáni zastřelili."
"Zapomínáte na jelena u svých nohou. Neměli bychom poděkovat za jejich návštěvu zabitému hříběti? Co je to za hluk?"
"Ubohá Miriam," řekl tiše cizinec, "tvému hříběti bylo souzeno, aby se stalo kořistí dravé zvěře!" Potom náhle pozvedl hlas a začal uprostřed věčně hučícího vodopádu zpívat:

Všechna v Egyptě pobil novorozeňátka
od člověka po hovádka.
Zázraky poslal z nebe
pro faraóny, služebníky, ó Egypte, i tebe.

"Bolí ho pro to hříbě srdce," řekl zvěd. "Ale člověk je rád, když se setká s někým, kdo si váží svých němých přátel. Věří, že se stane, co se má stát. A zanedlouho uzná, že bylo nutné zabít zvíře, aby bylo možno zachránit lidské životy. Snad máte pravdu," odpověděl zvěd na poslední Heywardovu poznámku. "Tím větší důvod máme k tomu, abychom si každý uřízl kus masa a zbytek jelena pustili po vodě. Za chvíli by se kolem skal mohla objevit smečka vyjících vlků. A ta by nám pak záviděla každé sousto. I když Irokézové nerozumějí jazyku Delawarů, mají ti mazaní darebáci dost rozumu, aby pochopili, proč vlci vyjí."
Při své řeči zvěd sbíral náčiní, které potřeboval k přípravě masa. Když domluvil, prošel mlčky kolem skupiny cestovatelů doprovázen Mohykány, kteří instinktivně pochopili jeho úmysl.
Potom všichni tři, jeden po druhém, zmizeli, jako by se rozplynuli na temné stěně kolmé skály, několik yardů vysoké a vzdálené několik stop od vodní hladiny.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 28.02.2010

   
­­­­

Diskuse k úryvku
James Fenimore Cooper - Poslední Mohykán (5)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)