ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Cooper James Fenimore (*15.09.1789 - †14.09.1851)

­­­­

Poslední Mohykán (2)

Kapitola 2

Zatímco jedna z dívek, které jsme čtenáři tak zběžně představili, jela dál hluboce zamyšlena, druhá, která prve leknutím vykřikla, se rychle vzpamatovala, zasmála se a obrátila se na mladíka po svém boku.
"Je takových strašidel po lesích mnoho, Heywarde? Anebo jste tuhle zábavu objednal schválně kvůli nám? Jestli ano, musíme vám za to být vděčny. Jsou-li zde však strašidla, budeme muset s Corou sebrat všechnu odvahu, kterou jsme zdědily, ještě dřív než se setkáme s tím hrozným Montcalmem."
"Ten Indián je armádní 'běžec'. Takové lidi pokládají Indiáni za hrdiny," odpověděl důstojník. "Nabídl se, že nás dovede k jezeru stezkou, která není příliš známá, rychleji a pohodlněji, než kdybychom jeli za pomalu pochodujícími vojáky."
"Nelíbí se mi," řekla dívka a zachvěla se napůl předstíranou, napůl opravdovou hrůzou. "Musíte ho dobře znát, Duncane, jinak byste mu nemohl tak důvěřovat."
"Spíš bych nedůvěřoval vám než jemu, Alice. Znám ho, jinak bych se na něho nespoléhal. A nejméně právě nyní. Patří prý ke kmeni, který je na straně Francouzů, přesto však bojoval po boku našich přátel Mohawků. Jak víte, Mohawkové patří k šesti indiánským kmenům , které jsou našimi spojenci. Slyšel jsem, že se mezi nás dostal po nějaké divné příhodě, které se účastnil váš otec. Tenkrát prý s tím rudochem krutě naložili. Ale už jsem tuhle bezvýznamnou historku zapomněl. Hlavně že je teď naším přítelem."
"Jestliže byl nepřítelem mého otce, líbí se mi ještě míň." Dívka se teď už opravdu polekala. "Nechtěl byste na něho promluvit, majore Heywarde, abych slyšela jeho hlas? Snad je to hloupé, ale vy víte, že já lidi posuzuji podle jejich hlasu."
"To by bylo marné. Nejspíš by odpověděl nějakým výkřikem. Přestože snad mluví anglicky, dělá - jako většina Indiánů -, že anglicky neumí. A zrovna teď v době války, kdy musí zachovávat co největší důstojnost, by byl nejméně ochoten mluvit anglicky. Zastavil se. Jsme asi blízko tajné stezky, po které se máme dát."
Major Heyward měl pravdu. Když dojeli k místu, kde se Indián zastavil a kde ukazoval do houštiny kolem cesty, uviděli úzkou, sotva viditelnou stezku, po níž by s trochou obtíží mohli jet jeden za druhým.
"Tudy pojedeme," řekl tiše mladý muž. "Nedejte najevo nedůvěru, nebo přivoláte nebezpečí, kterého se asi obáváte."
"Co říkáš, Coro?" zeptala se nerozhodná plavovláska. "Kdybychom byly jely s vojskem, možná že by to bylo nepříjemné, bylo by to ale bezpečnější."
"Neznáte zvyky Indiánů, Alice, a proto nevíte, kde číhá skutečné nebezpečí," řekl Heyward. "Jestliže nepřítel už dorazil k cestě spojující řeku s pevností - a to je sotva pravděpodobné, máme přece všude své zvědy -, jistě se budou Indiáni snažit dorážet na vojenský oddíl. To je přece pro ně příležitost, jak získat co nejvíce skalpů. Vědí, kudy půjde vojenský oddíl, ale o naší cestě, pro niž jsme se rozhodli teprve před hodinou, jistě ještě nikdo nemá ani tušení."
"Máme tomu člověku nedůvěřovat jen proto, že se chová jinak než my, nebo proto, že má jinou barvu pleti?" zeptala se chladně Cora.
Alice už neváhala. Švihla svého narraganseta bičem. První rozhrnula křoviny a po zšeřelé a zarostlé stezce se rozjela za běžcem. Mladý muž se podíval na dívku, která právě promluvila, s neskrývaným obdivem, a dokonce dovolil, aby její světlovlasá, nikoli však krásnější společnice jela dál sama, bez doprovodu. Sám galantně uvolňoval cestu Coře. Sluhové zřejmě už předtím dostali rozkazy, neboť místo aby vnikli do houštiny, jeli dál po cestě, po které táhl vojenský oddíl. Toto opatření, jak prohlásil Heyward, bylo diktováno prozíravostí indiánského běžce, který se snažil, aby na stezce zůstalo co nejméně stop pro případ, že by se Indiáni ve službách Francouzů náhodou dostali až sem dřív než nepřátelská armáda. Cesta byla několik minut tak obtížná, že ani mluvit nebylo možno. Potom se dostali z širokého pruhu podrostu podél silnice pod vysokou, temnou klenbu lesa. Zde se už nejelo tak zle, a jakmile jejich průvodce zpozoroval, že ženy své koně pevně ovládají, začal napůl kráčet, napůl klusat, takže mu ostatní pohodlně stačili. Mladý muž se otočil, aby promluvil s tmavookou Corou. Vtom se za nimi ozval vzdálený zvuk koňských podkov, klopýtajících o kořeny nerovné cesty. Heyward zastavil. A poněvadž obě jeho společnice ve stejnou chvíli také přitáhly otěže, zastavila se celá společnost, aby zjistila, co se vlastně stalo.
Za několik okamžiků uviděli, jak mezi vysokými kmeny sosen běží hříbě. Vypadalo jako kolouch. Hned nato se objevil nevzhledný muž, o kterém byla řeč v předešlé kapitole. Svou hubenou herku hnal tak rychle, že se div nezhroutila. Nikdo z výpravy si ho předtím nevšiml. Jestliže dovedl upoutat zvědavost kdejakého zevlouna svou podivnou postavou, když stál na zemi, to, jak si počínal na koni, vyvolávalo ještě větší pozornost. Přestože jedinou ostruhou bodal kobylu do boku, donutil ji jenom k tomu, že občas poskočila na zadních nohou, chvílemi si pomohla předníma, ty však většinou dovedly udržet jen drobný klus. Snad právě toto rychlé měnění kroku vyvolalo mylné zdání, že kobyla má větší schopnosti, než ve skutečnosti měla. Heyward rozuměl dobře koním, a přece nedovedl určit, jakým to vlastně krokem se s takovou úpornou vytrvalostí a tak klikatou cestou za ním řítí jeho pronásledovatel.
Jezdcovo úsilí a pohyby jeho koně byly opravdu pozoruhodné. Kdykoli kobyla změnila krok, jezdec nadnesl v třmenech svou dlouhou postavu a nohy se mu ještě víc vytáhly. Jako by chvílemi vyrůstal, pak se zase zmenšoval, takže nikdo nemohl odhadnout, jak je jezdec vlastně vysoký. Dodáme-li, že právě proto, že používal jediné ostruhy, vypadalo to, jako by jedna strana kobyly šla rychleji než druhá, a že slabinu, do které kobylu bodal, neustále ometal rozcuchaný ohon, obraz koně i jezdce je úplný.
Vrásky, které se objevily na hezkém, hladkém a hrdém čele Heywardově, pomalu mizely a na rtech se mu objevil slabý úsměv. Alice se příliš nenamáhala, aby ukryla svou veselost. I v očích temnooké, zamyšlené Cory se objevil záblesk šibalství, které se snažila potlačit spíš ze zvyku než proto, že by neměla dost smyslu pro humor.
"Hledáte někoho?" zeptal se Heyward, když se muž přiblížil a zmírnil rychlost. "Snad nepřinášíte zlé zprávy?"
"Tak jest," odpověděl cizinec a prudce zamával svým třírohým kloboukem, aby se ochladil. Své posluchače nechal na pochybách, na kterou otázku mladého muže vlastně odpověděl. Když si konečně zchladil obličej a když se mu uklidnil dech, pokračoval: "Slyšel jsem, že jedete do pevnosti William Henry. Já tam jedu taky, a tak mě napadlo, že vám i mně bude dobrá společnost vyhovovat."
"Zdá se, že jste k tomuto názoru přišel bez nás," odpověděl Heyward. "My jsme tři, a vy jste se asi radil jen sám se sebou."
"Tak jest. Člověk nejdřív musí vědět, co chce. Když to ví - u žen je to už horší -, musí jednat podle svého rozhodnutí. Udělal jsem jedno i druhé, a tady mě máte."
"Jestliže se chcete dostat k jezeru, nejedete správně," řekl povýšeně Heyward. "Asi o půl míle jste přejel silnici."
"Tak jest," odpověděl cizinec. Chladné přijetí ho nezarazilo. "Týden jsem se zdržel v pevnosti Edward a musel bych být němý, abych se nezeptal na cestu. A kdybych byl němý, to by byl konec mého povolání." Upejpavě se usmál, jako by mu skromnost nedovolovala otevřeně vyjádřit obdiv nad tím, co považoval za vtip a čemu jeho posluchači vůbec nerozuměli. Potom pokračoval: "Není moudré, aby se člověk jako já příliš skamarádil s těmi, které má učit. Proto jsem se nedal stejnou cestou jako vojáci. Navíc se domnívám, že člověk vašeho postavení se výborně vyzná v cestování, a proto jsem se rozhodl, že se k vám přidám, aby se vám jelo příjemněji."
"To je ovšem rozhodnutí velice jednostranné a ukvapené," odpověděl Heyward. Nevěděl, má-li dát najevo svůj vzrůstající hněv nebo má-li se tomu chlapovi vysmát do obličeje. "Říkal jste něco o tom, že učíte, a mluvil jste o svém povolání. Nepřidělili vás snad k některému útvaru zdejšího vojska, abyste tam učil ušlechtilému válečnickému umění jak bránit a jak útočit? Nebo jste snad jedním z těch, kteří čmárají a malují úhly a přitom tvrdí, že vykládají matematiku?"
Cizinec si chvíli Heywarda udiveně prohlížel a potom, jako by pozbyl poslední špetky sebevědomí, odpověděl vážně a skromně:
"Já o tom nevím, že by někdo na někoho útočil. A nevím taky, proč bych se měl hájit, vždyť jsem se nedopustil žádného těžkého hříchu od poslední zpovědi. Tomu, co povídáte o čmárání a o úhlech, nerozumím. A učené výklady ponechávám těm, kdož byli povoláni a vybráni k tomuto posvátnému úkolu. Nechci víc, než abych dovedl skromně vyjádřit zpěvem vznešené prosby a díkůvzdání, jak jsou uloženy v žalmech."
"Ten člověk je rozhodně žákem Apollónovým," zvolala vesele Alice, "a já si ho beru pod svou zvláštní ochranu. Ne, nemračte se, Heywarde. Mějte ohled na to, že mám ráda hudbu, a dovolte, aby jel s námi. Navíc," dodala tichým, naléhavým hlasem a přitom se podívala na Coru, která pomalu jela za mlčenlivým a zamračeným Indiánem, "mohl by nám pomoci, kdyby bylo třeba."
"Myslíte, Alice, že bych dovolil, aby ty, které miluji, jely po této opuštěné stezce, kdybych si myslel, že bychom mohli potřebovat něčí pomoc?"
"Ne, ne, o tom vůbec nepochybuji. Ale ten zvláštní člověk mě baví, a jestliže opravdu má hudbu v duši, neodmítejme nezdvořile jeho společnost." Aby dodala důrazu svým slovům, ukázala jezdeckým bičíkem na stezku. Jejich oči se setkaly v pohledu, který mladý muž toužil alespoň o chvíli prodloužit. Potom, obměkčen jejím něžným hlasem, nasadil svému koni ostruhy a několika skoky dohonil Coru.
"Jsem ráda, že se s tebou setkávám, příteli," řekla Alice, vyzvala cizince rukou, aby jel s nimi, a pobídla narraganseta ke klusu. "Shovívaví přátelé mě skoro přesvědčili, že dovedu docela dobře zpívat v dvojzpěvu, a tak si můžeme zpříjemnit cestu tím, že si zazpíváme. Budu opravdu ráda, když uslyším mínění tak zkušeného mistra, poněvadž sama nejsem ve zpěvu tak vzdělaná."
"Duše i tělo se osvěží, když si člověk občas zazpívá žalmy," odpověděl mistr pěvec a bez váhání se zařadil za ni, "a nic neulehčí duši víc, než když si lidé spolu zazpívají. Ale k tomu, aby žalm vyzněl v celé své kráse, je třeba čtyř hlasů. Vy podle všeho máte měkký a zvučný soprán. Já mám tenor, a když si dám záležet, dovedu vyzpívat ty nejvyšší tóny. Chybí nám však alt a bas! Důstojník, který nechtěl, abych jel s vámi, by mohl zpívat bas. Usuzuji na to alespoň podle intonace jeho hlasu, když mluví."
"Nesuďte příliš ukvapeně podle povrchního a klamného zdání," řekla dívka a usmála se. "Major mluví někdy hlubokým hlasem, má však spíš měkký tenor než bas."
"Umí tedy dobře zpívat žalmy?" zeptal se její prostoduchý společník.
Alice by se byla nejraději zasmála, podařilo se jí však potlačit veselost, dříve než odpověděla:
"Myslím, že major zpívá raději světské písničky. K vojenskému životu se vážné věci příliš nehodí."
"Pánbůh dal člověku hlas, aby ho k dobrému užíval, a ne aby ho zneužíval. O mně nikdo nemůže říci, že jsem své nadání někdy zanedbal. Jsem šťasten, že přestože jsem se od samého dětství, abych tak řekl, věnoval hudbě stejně jako mladý král David, jediné slovo světského verše neposkvrnilo mé rty." "Věnoval jste se tedy jen nábožnému zpěvu?" "Tak jest. Jako Davidovy žalmy jsou nad každý jiný slovní projev, tak verše, do nichž byly přebásněny našimi zbožnými mudrci, jsou lepší než kdejaká bezduchá báseň. Já naštěstí neříkám nic jiného než to, co si myslel a přál sám král Izraele. Přestože si snad doba vyžádala některé malé změny, přece jen jsou tyto verše, tak jak my je zpíváme v koloniích Nové Anglie, svou uměleckou hodnotou, svým přesným přebásněním a svou srozumitelností nade všechny ostatní a velmi se blíží nádhernému dílu velkého básníka. Ve dne v noci mám u sebe výtisk tohoto znamenitého svazku. Je to dvacáté šesté vydání, vydané v Bostonu léta Páně 1744, a nese název: 'Žalmy, hymny a zpěvy duchovní Starého i Nového zákona, věrně veršem přeložené do jazyka anglického, k užitku, poučení a pro potěchu lidí pobožných ve shromáždění i soukromě, zvláště v Nové Anglii'."
Za této chvály vzácného výplodu básníků své rodné země vytáhl cizinec z kapsy knížku, nasadil si brýle v ocelových obroučkách a šetrně a s úctou hodnou jejího posvátného poslání ji otevřel. Potom bez zdráhání a bez jakéhokoli úvodu řekl jenom: "Standish", přiložil k ústům záhadný nástroj, který jsme už popsali, z toho vyrazil vysoký pronikavý tón, za ním následoval další, o oktávu nižší, který vyloudil svým vlastním hlasem. Jeho zvučný, lahodný a melodický hlas překonal všechno: nápěv, verše, ba i nemotorné pohyby ubohé herky. Začal zpívat:

Aj, jak jest vznešené
a jak utěšené,
když je mezi bratřími mysl svorná.
Jest to jako mast převýborná,
vylitá na hlavu,
stékající na bradu, bradu Aróna,
řinoucí se pod jeho kolena.

Při prozpěvování těchto podivných veršů cizinec pravidelně zvedal a zase spouštěl pravou ruku. Její prsty pak na chvíli spočinuly na stránkách otevřené knihy. A když ruku znovu zvedl, bylo v tom tolik prudkosti, že cosi podobného by napoprvé sotva dovedl kdokoli napodobit. Tento ruční doprovod byl asi výsledkem dlouhé praxe. Nepřestal, dokud nedozněl poslední verš.
Toto porušení lesního ticha nemohlo uniknout pozornosti těch, kteří jeli v nevelké vzdálenosti před zpěvákem. Indián cosi řekl Heywardovi a ten se zase obrátil k cizinci, rychle zarazil jeho počínání a pro tuto chvíli pěvecké vystoupení ukončil.
"Přestože nám nehrozí nebezpečí, měli bychom už ze samé opatrnosti jet tímto pustým lesem co nejtišeji. Prominete mi proto, Alice, jestliže vaši příjemnou zábavu pokazím a požádám tohoto pána, aby odložil svůj zpěv na nějakou bezpečnější příležitost."
"Zábavu jste mi opravdu pokazil," odpověděla dívka vesele, "protože jsem nikdy neslyšela tak krásně zazpívat tak mizerné verše. Právě jsem přemýšlela, jak je možný takový rozdíl, a vy jste tím svým basem, Heywarde, ukončil mé kouzelné snění."
"Nevím, čemu říkáte můj bas," odpověděl Heyward, kterého její poznámka mrzela, "vím však, že vaše a Cořina bezpečnost je mi milejší než nejkrásnější Handlův koncert." Odmlčel se, prudce se obrátil směrem k houštině a potom se podezřívavě zadíval na Indiána, který klidně a důstojně stejnoměrným krokem kráčel před nimi. Musel se v duchu usmát: byl přesvědčen, že omylem pokládal lesknoucí se lesní bobuli za svítící oči číhajícího Indiána. Jel dál a pokračoval v rozmluvě, kterou na chvíli přerušilo jeho podezření.
Jenom v tom se dopustil major Heyward omylu, že dovolil, aby jeho mladistvá a ušlechtilá hrdost utlumila jeho ostražitost. Nedlouho potom, co jezdci přejeli, opatrně se rozhrnuly větve křovin a lidský obličej, hrůzný a odporný, jak jej mohlo znetvořit jenom malířské umění Indiánů a rozpoutané vášně, vyhlédl z houští a pozoroval vzdalující se jezdce. Záblesk radosti se mihl po temně pomalované tváři tohoto obyvatele lesa, když očima sledoval své vyhlédnuté oběti. Ty nic netušily a jely dál. Štíhlé a půvabné postavy žen mizely mezi stromy v zákrutech stezky a za každou zatáčkou se stále více a více ztrácela i statná postava Heywardova. Konečně i nevzhledná postava mistra pěvce se ztratila mezi nesčetnými temně se tyčícími stromy.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 09.12.2009

   
­­­­

Diskuse k úryvku
James Fenimore Cooper - Poslední Mohykán (2)







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)