ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Clavell James (*10.10.1924 - †07.09.1994)

­­­­

Šógun: román o Japonsku

- úryvek

Kniha první

Kapitola 1

Blackthorne náhle procitl. Na okamžik měl pocit, že ještě sní, protože byl na souši a v místnosti, která mu připadala neskutečná. Byla malá, neuvěřitelně čistá, pokrytá měkkými rohožemi. Ležel na tlusté houni a přes sebe měl přehozenou prošívanou přikrývku. Strop byl z leštěného cedru a stěny z latěk cedrového dřeva sestavených do čtverců a potažených matným papírem, který příjemně tlumil světlo. Vedle sebe měl šarlatový tác s několika miskami. V jedné byla studená vařená zelenina, zhltl ji, aniž vychutnal její pikantní chuť. Ve druhé byla rybí polévka, kterou vypil do poslední kapky. V další byla hustá obilná kaše, tu nedočkavě vyjedl rukama. Voda v umně vydlabané nádobě z tykve byla teplá a se zvláštní příchutí - nahořklá a přitom lahodná.
Pak si všiml výklenku s krucifixem.
S hrůzou si uvědomil, že dům je španělský nebo portugalský. Je to Žaponsko? Nebo Kitaj?
Jeden panel stěny se odsunul. U dveří klečela podsaditá žena středních let s kulatým obličejem a s úsměvem se uklonila. Měla zlatou pleť, úzké černé oči a dlouhé černé vlasy vyčesané do úpravného účesu. Na sobě měla volný oděv ze šedého hedvábí, bílé ponožky se zesíleným chodidlem a v pase široký nachový pás.
"Gošudžin-sama, gokibun wa ikaga desu ka?" řekla. Chvíli čekala, zatímco on na ni civěl prázdným pohledem, a pak to opakovala.
"Je tu Žaponsko?" zeptal se. "Žaponsko? Nebo Kitaj?"
Nechápavě se na něj dívala a říkala něco, čemu nerozuměl. Vtom si uvědomil, že je nahý. Své šaty nikde neviděl. Různými posunky jí naznačoval, že se chce obléct. Pak ukázal na misky od jídla a ona pochopila, že má ještě hlad.
Usmála se, uklonila a zatáhla dveře.
Vyčerpaně se zas položil, z nezvyklé nehybnosti podlahy pod sebou se mu zvedal žaludek a točila se mu hlava. S námahou se pokoušel sebrat myšlenky. Vzpomínám si, že jsem vyprošťoval kotvu, uvažoval. S Vinckem. Myslím, že to byl on. Dostali jsme se do nějaké zátoky, loď narazila na mělčinu a zůstala viset. Slyšeli jsme, jak se vlny tříští o břeh, ale my jsme byli v bezpečí. Na břehu byla vidět světla a pak jsem najednou byl ve své kajutě v naprosté tmě. Na nic si nevzpomínám. Pak tou tmou pronikla světla a neznámé hlasy. Já jsem mluvil anglicky a pak portugalsky. Jeden z domorodců taky řekl něco portugalsky. Nebo že by to byl Portugalec? Ne, byl to asi domorodec. Ptal já jsem se ho, kde jsme? Nevzpomínám si. Pak jsme se zas octli mezi nějakými útesy, zase se přihnala ta obrovská vlna, smetla mě do moře a já se topil - v hrozné zimě - ne, ne, moře bylo teplé a jako lože na sáh vystlané hedvábím. Zřejmě mě vynesli na břeh a uložili sem.
"To se mi určitě tahle postel zdála tak měkká a teplá," řekl nahlas. "Ještě nikdy jsem nespal v hedvábí." Přemohla ho slabost a hned zas usnul bezesným spánkem.
Když se probudil, v hliněných miskách bylo opět jídlo a vedle sebe měl úhlednou hromádku svých šatů. Někdo je vypral, vyžehlil a vyspravil drobnými úpravnými stehy.
Ale nůž a klíče chyběly.
Nůž bych si měl opatřit co nejrychleji, napadlo ho. Anebo raději pistoli.
Přejel očima ke krucifixu. Ačkoli ho jímala hrůza, srdce se mu rozbušilo vzrušením. Celý život slýchával mezi lodivody a námořníky vyprávět báje o neslýchaném bohatství Portugalci utajované říše na východě, kde zlato není dražší než obyčejné železo, kde smaragdy, rubíny, diamanty a safíry jsou vzácné asi jako oblázky na pobřeží a kde Portugalci obrátili domorodé pohany na katolickou víru, a tak je drží v područí.
Jestliže je pravda to s tou katolickou vírou, uvažoval v duchu, možná že platí i všechno ostatní. To o tom bohatství. Možná. Ale rozhodně čím dřív budu mít u sebe zbraň a dostanu se na palubě Erasma do bezpečí jeho děl, tím líp pro mě.
Snědl připravené jídlo, oblékl se a vrávoravě povstal, na souši se nikdy necítil ve svém živlu. Chyběly tu jeho vysoké boty. Vratkým krokem došel ke dveřím, chtěl se opřít rukou, aby získal rovnováhu, ale tenké čtvercové laťky neunesly jeho váhu, praskly a papír se roztrhl. Poděšená žena na chodbě k němu vytřeštěně vzhlédla.
"Promiňte," ozval se, podivně v úzkých nad svou nešikovností. Neposkvrněnost místnosti jako by byla porušena. "Kde mám boty?"
Žena na něho upřela prázdný pohled. Začal jí tedy opět posunky trpělivě vysvětlovat, co chce, a ona drobnými krůčky přeběhla chodbu, poklekla, odsunula jiné dveře z dřevěné mříže a kývla na něho. Nablízku se ozvaly hlasy a zvuk tekoucí vody. Prošel dveřmi a octl se v další místnosti, také téměř prázdné. Vedla na verandu se schody do malé zahrádky obehnané ze všech stran vysokou zdí. U tohoto hlavního vchodu stály dvě staré ženy, tři děti v šarlatových oděvech a jakýsi stařec, zřejmě zahradník, s hráběmi v rukou. Okamžitě se všichni hluboce uklonili a zůstali se svěšenou hlavou.

***

Mura kývl. "Křesťan." "Já jsem křesťan."
"Otec Sebastio říkat ne. Ne křesťan."
"Já jsem křesťan. Nejsem katolík. Ale přesto jsem křesťan." Tomu Mura nerozuměl. Blackthorne se snažil ze všech sil, ale nepodařilo se mu to vysvětlit.
"Chtít onna?"
"Ten - ten dimio - kdy přijede?" "Dimio? Nerozuměla."
"Dimio - ne, chci říct daimjó."
"Áa, daimjó. Hai. Daimjó!" pokrčil rameny. "Daimjó přijít, až přijít. Spát. Dřív čistit. Prosím."
"Cože?"
"Čistit. Lázně, prosím."
"Nerozumím."
Mura přistoupil blíž a štítivě nakrčil nos.
"Puchá. Špatný. Jako všechna Portugarcu. Lázně. Tohle čistá doma."
"Koupat se budu, až budu chtít, a pamatuj si, že nesmrdím!" soptil Blackthorne. "Každé malé dítě ví, že koupání je nebezpečné. Chcete, abych chytil úplavici? Myslíte si, že jsem takový hlupák? Táhněte k čertu a mě nechte spát!"
"Lázně!" nařídil Mura, pohoršený hněvivým výbuchem barbara - v jeho očích to byl nejhorší prohřešek proti dobrému chování. Přitom ten barbar nejenže páchl, a hrozně, ale pokud je mu známo, už celé tři dny se pořádně nemyl a v tom případě by kurtizána plným právem odmítla s ním sdílet lože, ať by byla odměna jakkoli vysoká. Odporní cizinci, říkal si v duchu. Zvláštní lidé! Jak mohou být v takové špíně! Ale co naplat. Jsem za něho odpovědný. Však my tě naučíme slušnému chování. Vykoupeš se jako pořádný člověk a moje matka se dozví, co chce. "Lázně!"
"Ven, než z tebe nadělám třísky!" Blackthorne se na Muru mračil a naznačoval, že má odejít.
Nastala krátká pauza a po ní se objevili ostatní tři Japonci a tři z žen. Mura krátce vysvětlil, oč jde, a pak s konečnou platností oznámil Blackthornovi: "Lázně. Prosím."
"Ven!"
Mura postoupil do místnosti sám. Blackthorne vystrčil paži, nechtěl svého hostitele zranit, jen ho odstrčit. Vzápětí zařval bolestí. Mura v nestřeženém okamžiku zasáhl jeho loket hranou své ruky a Blackthornova paže visela bezvládně podél těla, na okamžik ochromená. To ho rozzuřilo a zaútočil. V příštím okamžiku se s ním pokoj zatočil, jak široký tak dlouhý ležel na zemi, v zádech mu škubala bolest a nemohl se hnout. "Proboha..."
Pokoušel se vstát, ale nohy se pod ním podlamovaly. Nato Mura s kamennou tváří položil svůj drobný, ale jako kámen tvrdý prst na nervové centrum na Blackthornově krku. Bolest ho oslepila.
"Dobrotivý Bože... Kriste Ježíši..."
"Lázně? Prosím?"
"Ano - ano," sípal Blackthorne mezi vlnami bolesti, ohromený, jak snadno ho překonal tenhle drobný mužíček, před nímž tu leží bezmocně jako dítě vedené na porážku. Umění džuda a karate a také bojovat kopím a mečem se Mura naučil už dávno. Bylo to v době, kdy byl bojovníkem a bil se za Nakamuru, hejtmana rolnického původu, velkého taikóa - a to dávno předtím, než hejtman získal titul taikóa - ještě v době, když se rolníci mohli stát samuraji a samurajové mohli být rolníky nebo řemeslníky nebo dokonce společensky níže postavenými obchodníky, a pak zas bojovníky. Je to zvláštní, přemítal Mura v duchu a shlížel přitom dolů na poraženého obra, že snad první rozhodnutí, které vydal taikó, jakmile získal veškerou moc, byl rozkaz, že venkované už nesmějí být vojáky a že musí okamžitě odložit všechny zbraně. Taikó jim tehdy navždycky zakázal nosit zbraně a zavedl neměnný kastovní systém, podle něhož se nyní řídí veškerý život v celé říši: nejvýše stojí samurajové, pod nimi rolníci, pak řemeslníci, po nich obchodníci následovaní herci, spodinou a bandity a nakonec, na úplném konci toho žebříčku vrstva eta, vrstva nečistých, kteří se už ani nepočítají mezi lidské bytosti. Ti se starají o těla mrtvých, vydělávají kůže, odstraňují mrtvá zvířata, jsou popravčími, vypalují znamení a mučí. Nějaký barbar samozřejmě neměl v téhle stupnici místo.
"Prosím omluvit mě, kapitán-san," řekl Mura, hluboce se uklonil, v rozpacích za toho barbara, který docela ztratil svou tvář a kvílí tu jako kojenec. Je mi to opravdu líto, říkal si v duchu, ale nic jiného se nedalo dělat. Provokoval jsi mě přes únosnou míru, i když beru v úvahu, že jsi barbar. Křičíš jako blázen, znervózňuješ mou matku, rušíš klid mé domácnosti, působíš rozruch mezi služebnictvem a moje žena už musela vyměnit jedny šódži dveře. Nemohu přece připustit, aby tvůj zřejmý nedostatek slušného vychování procházel bez protestů. Anebo ti dovolit, aby ses vzpíral mým přáním v mém vlastním domě. Je to pro tvé vlastní dobro. Na druhé straně to koneckonců není tak zlé, protože vy barbaři vlastně nemáte žádnou tvář, takže ji ani nemůžete ztratit. Až na kněze ovšem - to je něco jiného. Páchnou taky hrozně, ale mají posvěcení od Boha Otce, takže ti mají tvář, a jakou! Zato ty - ty jsi lhář a taky pirát. Nemáš kouska cti v těle. Zvláštní! A přitom mi budeš tvrdit, že jsi křesťan. To ti bohužel v nejmenším nepomůže. Náš daimjó nesnáší pravou víru stejně jako barbary a toleruje je jen proto, že musí.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 16.09.2009

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­