ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Arbes Jakub (*12.06.1840 - †08.04.1914)

­­­­

Zborcené harfy tón (3)

***

Minuly asi dva roky. Bratr, jevě již od mládí inklinaci k tuberkulím, ochuravěl s veške­rými symptomy nevyhojitelnosti.
Jinak houževnatý tělesný organismus jeho vzpíral se děsné chorobě po dlouhý čas, ale posléze přece podlehl - bratr uvržen na lůžko, z něhož více nepovstal.
Poslední večer, nežli ulehl, strávil ještě v zamilované své kavárničce, ráno procitnuv chtěl vstát, ale nohy mu vypověděly službu... Zůstaly ležeti, koje se doposud ještě nadějí, že se pozdraví.
Rodině naší nadešli dnové nejtrudnější, nejbolestnější, k jichž označení ani slov se mi nedostává.
Nebylo sice poprvé, co děsná choroba tohoto druhu zasáhla v ro­dinný náš kruh, katastrofa nenadešla nepředvídaně...
Ale což vše naplat, když žijeme jako v nejdusnějším ovzduší, když se zdá, jako by na prsou ležel balvan, když vzniká v duši krutě bolestné a přece jedině oprávněné přání, že by bylo nejlíp, kdyby konečná katastrofa nadešla co nejdříve...
V nejbolestnějším tomto stavu bylo nám však cosi zcela všedního úlevou.
Ode dne, kdy bratr ulehl, poptávali se z kavárničky den co den několikráte na jeho stav, a dvakrát, třikrát denně přišel někdo také s nějakou zákuskou, lahůdkou nebo vůbec nějakým dárkem, kterýmž se domníval učiniti nemocnému zavděk.
Jemnocitná tato pozornost od lidí, od nichž jsme se toho nenadáli, byla nám zřejmým důkazem, že byl bratr v kruhu lidí těch netoliko náviděn, nýbrž že chována k němu příchylnost přátelštější, nežli se snad sám domníval.
A právě proto, že i jemu přes všechnu apatii činila pozornost ta vždy aspoň na chvíli zvláštní potěšení, byla i nám úlevou.
V noci bdíval jsem střídavě s rodiči u bratrova lože.
Bylo to poprvé v životě mém, co konal jsem tuto službu samaritánskou, a přiznám se, že okamžiky ty nikdy z paměti mé nevymizely.
Bylo to cosi jako nevýslovně trpká a bolestná resignace, střídající se s úzkostí takměř smrtelnou.
Chvílemi, když myšlenky zakroužily kolem vzdálenějšího předmětu, zdálo se mi, jako by vůbec ani nebylo možno, že jest bratr churav a smrt jeho neodvratná; ale když zrak můj zabloudil k loži, nebo když se bratr rozkašlal, nebo docela slabým chvějícím se hlasem za něco žádal, sevřelo se mi srdce křečovitou bolestí, div mi slzy nevyhrkly z očí.
A nikdy v životě svém nepřemítal jsem vážněji a opravdově o konečném rozkladu živoucích tvorů jako tenkráte.
Občas, obzvláště když bratr déle klidně a tiše ležel a tak pozornosti mojí k sobě neobracel, zavířil duší mou chaotický proud myšlenek, vížících se k tajemnému záhrobí s takovou intensivností, že nepamatuju se, aby se to bylo později stalo někdy jen podobně.
Napadly mi všechny možné naivní i rafinované domněnky, kterýmiž lidstvo od pravěku snažilo se tajemství záhrobí rozřešiti; ale ani jediná z nich neobstála před úsudkem prosté logiky.
Napadlo mi též, jaké množství tupých i bystrých, ba nejbystřejších hlav zabývalo se již touto záhadou a k jak neuspokojujícímu výsledku vesměs dospěly.
Napadly mi různé filosofické systémy, v kterýchž snaženo dáti nerozřešitelné záhadě té nádech, když právě ne apodiktické, tedy aspoň věrohodné učenosti.
Avšak před prostinkou otázkou: "Kdo podal medle pro své mínění důkazů nezvratných?" rozprchly se i domněnky spekulativní filosofie jako mlhy, když je svěží vítr do všech úhlů světa rozvane.
Oba od pravěku známé divergentní názory o životě i bezživotí v záhrobí zůstaly v permanenci.
Pro žádný, zdálo se mi, není důkazů nezvratných, a proto, napadlo mi, bylo by nejlíp, kdyby každý z nás žil právě jen tak, jako by život lidský v záhrobí končil i nekončil, tj. aby žil tak, by nemohl sobě za živa činiti nejmenších výčitek, že kdy někomu ukřivdil, a zároveň aby se nemohl obávati, že mu bude moci někdo po smrti vytknouti něco, co by se nesrovnávalo s ryzí lidskostí.
Tím domníval jsem se míti tehda pro okamžik záhadu aspoň prakticky rozřešenu.
Avšak jako při všem, co snažíme se stůj co stůj zpovšechněti a pro každé individuum přizpůsobiti: já prostě zapomněl na různost názorů o lidskosti vůbec, já zapomněl, jak různým vlivům život lidský podléhá, jak bezpříkladný vliv má na každého z vás tradicionelní vychování, vzpírající se ze všech sil stanovisku nepředpojatému, já úplně spustil se zřetele, že tak mnohé, co mnohý z nás právem pokládá za brutálnost, začasté vlastní přítel pokládá týmže neb aspoň podobným právem, když právě ne za lidskost, tedy aspoň za cosi zcela přirozeného, oprávněného, tudíž i nevinného...
V trpce bolestných oněch okamžicích, kdy trávě část noci u lože k smrti pracujícího bratra, byl mi ovšem zdánlivě, aspoň zčásti uspo­kojující výsledek primitivního přemítání mého mírnou úlevou a pamatuju se, že když jsem k němu konečně dospěl, bylo mi jaksi klidně, resignovaně.
Byla to jarní noc - tichá, svěží...
Seděl jsem u bratrova lože zády k loži obrácen, dívaje se napolo zastřeným oknem ven k obloze, na které měsíc takřka v úplňku valně již byl k západu nakloněn.
Po levé straně stál neprostřený stůl a na něm blikavý kahánek. Před kahánkem bylo narovnáno několik knih v ten způsob, aby světlo kahánku nepadalo na lože bratrovo.
Prostinká, chudičká jizba, o jediném jen okně, byla tudíž z polovice ve stínu.
Při každém vzplanutí nebo zaplápolání kahánku šeré stíny po stěnách a podlaze se protáhly nebo přikrčily, čímž jizba pro okamžik jedině oživována.
V jizbě panovalo ticho rušené jen těžkým, namáhavým dechem bratrovým, klidným, odměřeným dechem matky a otce, ležících na loži nedaleko lože bratrova, a jednotvárným klepotem dlouhého perpentyklu prostých dřevěných hodin visecích.
Dlouho seděl jsem bez pohnutí.
Přemítání přešlo znenáhla v pouhé zadumání, takže vůbec ani nevím, zda mi tenkráte na mysli nějaké představy tanuly čili nic.
Náhle se mi zdálo, jako by byl někdo zlehka na okno zaťukal.
Mimoděk vztyčil jsem k prsům nachýlenou hlavu a zbystřil svou pozornost. Ale kromě měsíce, visícího na šeré obloze, nepozoroval jsem před oknem ničeho.
Po chvíli jsem vstal a přistoupiv tiše k oknu poodhrnul jsem záclonu, kterouž bylo okno zpola zakryto.
Viděl jsem měsícem osvětlený čtverhranný a úplně prázdný dvorek - nic více, nežli co jsem byl druhdy tak často vídal, že mi obraz až zevšedněl - a přece jsem se nemohl ubrániti lehýnkému zamrazení...
V plavém svitu měsíce mělo dláždění dvorka a vůbec vše, co jsem právě viděl, vzezření jakési ztuhlosti, nejinak, nežli jako když z jara sníh za dne roztaje a noční mrazík pokryje vše tenkou korou ledovou. Od některých ploch jednotlivých kamenů odrážel se svit měsíce skoro jako od ploch stříbrných, od jiných matněji, kdežto některé byly úplně šeré nebo docela tmavé.
Po chvíli, ve které se bezděčné a bezdůvodné lehýnké zamrazení ještě jednou opakovalo, vrátil jsem se na své místo, a usednuv zadíval jsem se opět oknem na měsíc.
Bělavý obláček, jehož jsem si byl předtím nevšimnul, šoural se nyní pomalu vždy blíže k měsíci a v několika minutách jej zahalil, ale tak lehce jako mlhavý závoj.
Vtom se bratr na loži pohnul.
Obrátiv se k němu, spatřil jsem, že leží naznak, maje horečně rozjiskřené oči upřeny ke stropu.
"Přeješ si něco, Jene?" optal jsem se nahnuv se k němu.
Pootevřel rozžhavené rty, jako by chtěl něco pronésti; ale hned poté vztáhl pravou ruku ke mně, jako by hledal mou vlastní.
Dříve však, nežli jsem promluvil, snažil se namáhavě vztyčiti se.
Podařilo se mu to bez mé pomoci aspoň tak dalece, že nahnuv se ke mně, podepřel se levým loktem.
"Chceš snad vstáti?" optal jsem se tiše.
Zavrtěl mlčky hlavou.
"Či snad pít?"
Opět zavrtěl hlavou, a zrak jeho zakroužil po jizbě, jako by něco hledal.
Chvíli jsem vyčkal, až se rozhodne.
"Kde je mamí?" zašeptal posléze.
"Spí," odvětil jsem.
"A tatí?"
"Také spí."
Kývnul hlavou, jako by dával svou spokojenost najevo, načež sklesl zase do podušek, ale zůstal ležeti na levém boku.
Po chvíli vztyčil se napolo poznovu jako poprvé, a vztáhnuv pravou ruku po mé, zašeptal sotva slyšitelným, chvějícím se hlasem: "Pamatuješ se ještě na její píseň?"
Otázka ta mne v nejvyšší míře překvapila. Nevěděl jsem, čí a jakou píseň míní.
"Na jakou píseň?" optal jsem se chvatně, ale taktéž šeptmo.
"Na její - na její... Cožpak nevíš?... Což se více nepamatuješ?" ozval se bratr s mírným nádechem výčitky.
Zavrtěl jsem hlavou.
Bratr setrval chvíli v mlčení; poté se ozval poznovu, týmže tónem, jako předtím: "Cožpak se opravdu nepamatuješ - na píseň, kterou ona - kterou já tak..."
Nedořekl; prudký, křečovitý kašel přerušil mu další řeč.
"Nepamatuju se," zašeptal jsem po chvíli, když se byl bratr zase utišil.
Upřel na mne zrak svůj s mírnou výčitkou, a teprve po několika vteřinách vzpomínavě pravil: "Cožpak jsem ti skutečně o tom nikdy nevypravoval?"
"Nikdy - nepamatuju se," připomenul jsem.
I nyní ještě bratr chvíli mlčel, načež - jako by si byl náhle vzpomněl - kvapně podotknul: "Ah, ano ano - máš pravdu... Již se pamatuju..."
Poté přejel plochou dlaní pravé ruky přes čelo a zase na mne upřel zrak svůj s výrazem vyčítavým.
"Ale snad jsem ti kdysi něco aspoň napověděl?" optal se po krátké pomlčce.
"Možná," odpovídám.
"A ty jsi se mne nikdy neoptal na další?"
Zavrtěl jsem hlavou.
Bratrův zrak zakroužil plaše po jizbě a zase utkvěl na mé tváři s výrazem výčitky.
Chvíli jsme oba mlčeli. Bratr hroužil se, jak se zdálo, ve vzpomínky.
"Povím ti o tom zítra," připomenul konečně měkce a klesl do podušek.
Nechtěje bratra nižádným způsobem rozčilovati, setrval jsem v mlčení, jako by záležitost, kterou se právě v duchu zabýval, neměla pro mne nejmenšího interesu.
Zatím prostinké, a přece tak nenadálé napovědění podráždilo moji zvědavost v té míře, že začal jsem vzpomínati a přemítati.
Život bratrů ležel však tak jasně před duševním zrakem mým, že nemohl jsem si připomenouti ani jediného momentu, jenž by mohl býti s právě napověděným v nějaké souvislosti.
Dle všeho šlo zde o nějaké tajemství, a jak se zdálo, o tajemství milostné.
Avšak právě v tomto vzhledě byl bratr vždy upřímným a sotva by byl přede mnou zatajil, co pokládali jsme oba vždy za nejpřirozenější.
Není tudíž divu, že ujala se záhadného tajemství vždy ochotná obraznost, která mi začala předváděti různé obrazy. Avšak ani jediný z obrazu těch neodpovídal skutečnosti...
Náhle jsem byl ze svých meditací vyrušen.
Bratr na loži opět napolo se vztyčil a podepřev se levou rukou, setrval chvíli bez hnutí, dívaje se upřeně ke dveřím. Poté zase sklesl do podušek a začal bzučeti nápěv nějaké písně.
Prvních několik tónů mi úplně ušlo; ale z dalších nebylo nižádné pochybnosti, že začínala píseň jemně a cituplně - nejinak než jako když za tichého podzimního večera začne svěží vánek v listoví ševeliti.
Náhle tón bolestný, jako když se srdce sevře smrtelnou úzkostí, poté tóny zádumčivě kvílící a hořekující, jako když slavík přitlumeně v dáli sténá konečně refrain, zpočátku plný a jasný, jako poslední napětí sil, pak vždy mdlejší, až vyzněl v táhlý usínavý tón trpkosti...
Tempo bylo volné, a bzučivými tóny měla píseň ráz smutečního pochodu.
Avšak dojem, jaký na mne učinila, byl nepoměrně hlubší.
Před chvílí ještě skoro suverénně pracující obraznost náhle mne přesunula ze skutečnosti ve sféry nejvzdušnější.
Bylo mi, jako bych se byl octl na samém pokraji záhrobí, jako bych - ovšem jen jako skrze hustou mlhu - viděl v dáli před sebou sotva pozorovatelné siluety lidských postav...
Vtom vztyčil se bratr na loži poznovu, prudčeji nežli kdy předtím, čímž mne vyrušil.
"Přeješ si, milý Jene?" optal jsem se.
"Nic, nic," odtušil bratr zajíkavě, jako by se byl něčeho ulekl, a zrak jeho těkal plaše po jizbě.
"Slyšels?" optal se po chvíli, jako by si byl teprve nyní připamatoval, že bzučel zádumčivou píseň pro mne.
Přisvědčil jsem.
"A poznal bys píseň tu, kdybys ji někde zase slyšel zpívati nebo hráti?"
"Myslím, že na ni nezapomenu."
"Uslyšíš-li ji tedy někdy," pokračoval bratr, "vyřiď, prosím..."
Nedořekl; prudký, křečovitý kašel přerušil mu zase řeč. Sklesl opět do podušek.
Po několika vteřinách se znovu vztyčil.
"Neřekl jsem před chvílí, že ti budu o tom vypravovati zítra?" pravil.
Přisvědčil jsem.
"Ale, chceš-li, můžeš se dověděti něco - ovšem pouhý úvod - ještě dnes," pokračoval bratr. "Vyndej si z mého šuplete ve stolku závitek lístků svázaných růžovou tkanicí!"
Učinil jsem po bratrově přání.
Vstav otevřel jsem zásuvku a vyňal závitek zažloutlých lístků.
"Přečti si, co je v nich psáno," pravil bratr, "a já ti zítra ostatní dopovím."
Usednuv na své místo položil jsem závitek před sebe na stůl.
Poté bratr sklesl zase do podušek a zamhouřil oči.
Setrval jsem v mlčení a beze hnutí asi půl hodiny.
A teprve, když se mi zdálo, že bratr usnul, rozvázal jsem tkaničku, kterouž byly lístky svázány, a rozbalil je.
Bylo to asi třicet čtvrtek popsaných drobným, nehrubě kaligrafickým, ale vypsaným písmem. Rukopis byl mi úplně cizím.
Chvíli jsem se v lístkách ledabyle probíral, načež jsem začal čísti a reprodukuju nyní po letech obsah jejich, pokud vůbec ještě možno, nejvěrněji.
Podzimní slunce kloní se k západu.
Paprsky jeho, padajíce již šikmo do dlouhého stromořadí, zlatí nesjízdnou, hrbolatou vozovou cestu, že podobá se z dáli žhavému proudu, nad jehož povrch vyčnívá množství skalních balvanů.
Cesta vede od lesa k neveliké vísce rozkládající se v podzámčí a obklopené stinnými zahradami. A po cestě vleče právě vychrtlá herka namáhavě károvitý vozík s nákladem pařezů.
Povoz řídí svalnatý, asi čtyřmecitmaletý mladík snědé tváře, bleděmodrých očí a zakudrnatělých kaštanových vlasů - mladý atlet veský, kterému se snad vůbec ještě nenaskytla příležitost měřiti s někým sílu svých svalů nebo prudkost svých vášní...
Výraz skoro sličné tváře jeho jest totiž tak dětinně dobrácký, jako by byl vůbec ještě, jak běžná fráze dí, "ani kuřeti neublížil". I oprať v levici visí svisle, jako by se ostýchal koněm prudčeji škubnouti, bič v pravici pak, jak se zdá, slouží spíše k pouhé vyhrůžce a pobídce nežli ku trestání.
Volným, a přece pružným krokem ubírá se podle koně, kdežto za povozem loudá se více nežli šedesátiletý kmet.
Do hněda osmahlá, nesčetnými vráskami rozrytá bezvousá tvář jeho jeví přes všechnu svou ustaranost, ba usouženost, přímo dětinnou dobrodušnost.
Na první pohled lze poznati, že to mladíků otec - vesničan, který byl rodnou vísku vůbec snad ještě nikdy neopustil, člověk uvyklý mozolné práci, kterouž byl pouhý život uhájil.
Od rána až do večera byli oba v panském lese do vysílení pracovali, nežli na mýtině vykopali pařezy, jež byli několik dní předtím veřejnou dražbou koupili, by se zásobili na zimu palivem, a vezou nyní celozimní zásobu na jediném vozíku k domovu - k bídné, polorozbořené chatě s malou zahrádkou a několika políčky, jichž úroda poskytuje jim výživy nejnuznější, skoro žebrácké.
Oba jsou v nejvyšší míře unaveni.
Celodenní klopotná práce vyžadovala napětí veškerých sil, tváře obou jsou posud ještě potom zvlhlé...
Jdou mlčky, jako v myšlenky pohříženi.
Zrak synkův ovšem časem zabloudí také napravo nebo nalevo, kde táhnou se podle cesty jednotvárná, smutná strniště; zrak otcův však jest neustále k zemi upřen.
Tak vlekou se k domovu!
Vychrtlá, na pravou přední nohu pokulhávající herka vleče vozík jako plž.
Každou chvíli, když některé kolo zavadí o nějakou překážku, o kámen nebo pouhou vyvýšeninu, zaráží se i kůň, jako by se již již chtěl zastaviti; ale hned zase prudčeji škubne a vozík sem tam se kolíbající posunuje se s drkotavým a vrzavě praskavým lomozem zvolna kupředu.
K cestě, kterou by dobrý pěšák bez namáhání vykonal ve čtvrt hodině, potřebovala herka s nákladem skoro celou hodinu.
Konečně se blíží k vísce.
Temnou zelení zahrad prokmitávají už domky a chýše a nade vším viděti za vískou obrysy zámku.
Ještě pět, šest minut a ztýrané zvíře i provázející je vesničané budou si moci odpočinouti; neboť na skládání nákladu nelze dnes již ani pomysliti...
Náhle narazilo přední kolo po pravé straně o větší kámen. Kůň překážkou popuzen instinktivně prudce škubnul.
Kolo rozdrtivši kámen sice popojelo; ale zároveň otřásl se celý vozík tak prudce, že vylítl zákolník.
Vůz vleče se pomalu a kolísavě dále - minutu, dvě, tři.
Vtom se na hrbolaté cestě nahnul napravo a hned zase nalevo a rozkejklal se...
Kolo bez zákolníku vymklo se z nápravy, vůz se nahnul napravo, pozbyl rovnováhy a s praskavým rachotem naraziv přední částí o kamenitou půdu uvíznul. Voj se vztyčila, kůň jaksi polekán několikráte prudce škubnul, jako by chtěl překážku přemoci; ale vůz se více nepohnul - kůň se zastavil.
Na otce i synka měla nehoda ta bezprostředně před domovem různý účinek.
Z očí synkových šlehnul blesk nevole a se rtů splynulo zamumlání; tvář otcova se zakabonila, ale oko zůstalo klidno, jenom rty pevněji se sevřely.
Několik okamžiků zůstali oba zdánlivě bez rady.
Syn stoje těsně u vymknutého kola, dívá se upřeně na nalomenou nápravu, otec pak popošed ze závozí rychle kupředu těkavým zrakem zkoumá, jakým asi způsobem možno nehodu nejsnadněji a nejrychleji napraviti.
"Prokletá nehoda!" zamručel po chvíli synek. "Člověk jede jako plž, a zrovna před vesnicí..."
"Jaká pomoc?" vpadnul otec pokrčiv ramenama. "Měli jsme býti přece jen opatrnější."
"Pravda, pravda," dotvrzuje synek, "ale kdož by se nadál, že právě když se vlečeme, jako by nás postrkoval, vylítne zákolník..."
"Nezbude," doložil otec, jenž byl zatím stav věcí znaleckým zrakem ohledal, "nežli část pařezů sházet, vůz jeřábem nadzvednout, nalomenou nápravu podepřít a pomocí zjednané přípřeže dovléci vůz před chatu."
Synek chtěl namítnout, že by snad stačilo, pokusiti se o nadzvednutí vozu s celým nákladem, ale změřiv zrakem svým těžký náklad ještě jednou, musil otci přisvědčiti.
"Pravda, pravda - jiného nezbývá," zamručel nevrle a nečekaje další odpovědi odhodil bič, vyskočil na vůz a počal pařezy shazovat.
Otec zaměřil k chatě jen několik kroků vzdálené, otevřel malou kůlničku, vytáhl rezavý jeřáb, vyhledal přiměřený kus dřeva k podepření nápravy a vleka každý předmět v jedné ruce vrátil se zase k vozu.
Synek byl zatím sházel asi deset menších pařezů a hmoždil se právě s pařezem těžším, aby jej nadzvedl a shodil; ale nedostávalo se mu síly.
"Pomohu ti!" pravil otec a vylezl opatrně na vůz, by společně se synem nadzvedl a shodil jen ještě několik těžkých, ba nejtěžších pařezů.
Avšak ani síla obou nedostačila. Bylo třeba každý pařez dva- i třikráte obrátiti, nežli jej bylo možno vhodně zachytit, nadzvednout a shodit. Pět i více minut minulo, nežli shozen společně pařez první...
V okamžiku, když dopadl dunivě na zemi, objevil se na pokraji lesa, z něhož byl otec se synem přijel a kterým vede cesta od města k vísce a hraběcímu zámku v pozadí, lehký, elegantní, otevřený kočár.
Jede tryskem.
Dva upěnění vraníci takměř letí, aniž by jich kočí pobízel.
Za kočárem vzniká a plouží se pruhovitý kotouč prachu, podobající se v slunečních paprscích zlaté páře.
V kočáře, jejž řídí mladý, statný kočí panský, sedí schoulen obstarožný, asi šedesátiletý muž bezvousé, v svrchované míře apatické tváře.
Nevýslovná nuda zírá z každého tahu. Namodralá víčka očí jsou přimhouřena, pouvadlé rty pevně sevřeny, čelo, zastíněné lehkým kloboukem, mrzutě svraštěno.
Skoro se zdá, že muž ten více trpí tělesně nežli duševně - choroba, byť i právě ne smrtelná, zračí se zřejmě v celém vzezření.
Sedí pohodlně opřen v jednom koutě kočáru, jsa skoro až po krk zahalen těžkým plédem.
Asi v desíti minutách ujel kočár i po hrbolaté cestě více nežli dvě třetiny dráhy od lesa k vísce a blíží se s úžasnou rychlostí ke károvitému vozíku, jenž zatarasuje zčásti cestu a s něhož byli otec i syn shodili právě pařez třetí.
Avšak ani teď ještě si přijíždějícího kočáru nevšimli. Sehnuvše se hlouběji do vozíku, by nadzvedli pařez další; marně se chvíli namáhají, by jím jen pohnuli...
Vtom dojel kočár již jen asi na třicet kroků. Obstarožný muž v kočáře, jenž byl náhodou přimhouřené oči pootevřel, zahlédnuv na cestě překážku, střelhbitě se vztyčil a drsným, skuhravým hlasem zahouknul: "Z cesty!"
Teprve nyní otec i syn, kteří byli pro lomoz, působený nadzvedáním pařezu, přeslechli rachot blížícího se kočáru, zvedli hlavy.
Vůz jejich zatarasuje cestu tím způsobem, že kůň s voji stojí poněkud šourem. Kočár by mohl sice pouhým zahnutím zprostřed cesty napravo volně projeti.
Přesto uznal synek za dobré seskočit ruče s vozu, by dal koni s voji jiný směr.
Kočár jel zatím s nezměněnou rychlostí dále.
Muž v kočáře, patrně v nejvyšší míře podrážděn, skuhravým hlasem neustále křičel: "Z cesty! Z cesty!"
V několika jen vteřinách, a to dříve, nežli mohl synek vzíti koně za uzdu, dojel kočár tak blízko, že kočí uznal za dobré, odbočiti z přímky a zahnouti poněkud napravo. I trhnul opratí a zvedl bič do výše.
Muž v kočáře zpozorovav jeho úmysl vytrhl mu prudce bič z ruky, a toče jím nad hlavou neustále volal, ba řičel: "Z cesty! Z cesty!"
Z očí, upjatých na starce na vozíku cestu zatarasujícím, sršely mu blesky hněvu...
Koně kočáru, trhnutím oprati vybídnuti, zahnuli jen nepatrně napravo právě v okamžiku, když synek dal koni s voji jiný směr, kočár jel podle vozu...
V témž okamžiku popuzený muž v kočáře zatočil bičem a švihnul po starci na vozíku.
Stařec, jenž byl stoje prostý a přece řídký výjev s ustrašeností ve tváři sledoval, uleknut se uhnul, ale pozbyv rovnováhy spadl s vozíku...
Kočár přejel podle vozíku a ujížděl s neumenšenou rychlostí dále...
Muž v kočáře skuhraje nesrozumitelné výhrůžky mával ještě chvíli bičem nad hlavou, načež jako vysílen sklesl do kočáru...
Synek spatřiv otce svého klesati s vozu, chtěl mu přispěti ku pomoci; ale dříve nežli přiskočil, ležel již otec na zemi, kde naraziv hlavou o vyčnívající souček pařezu, zůstal bez vědomí ležeti. Synek se k němu shýbnul. Spatřiv krev řinoucí se z rány, nadzvedl hlavu a zadíval se na okamžik směrem, kterýmž byl kočár odejel; avšak hned poté shýbnul se zase k otci, by mu přispěl ku pomoci.
Zatím co synek s napětím veškerých svých sil vlekl otce do chaty, projel kočár zbývající ještě část stromořadí a octnuv se ve vísce v podzámčí, ujížděl velikou oklikou vzhůru k vršině, na které ve středu rozsáhlého parku nad košaté jasany a jilmy vyčnívá pošmurný zámek se středověkým cimbuřím.
Oranžové paprsky k západu se chýlícího podzimního slunce odrážející se od oken ve vyšších patrech dodávají zámku z dáli rázu takřka pohádkového.
Stojí, jak už připomenuto, na vršině. Obklopující jej park rozkládá se zčásti po mírných úbočích vršiny, zčásti pak, hlavně směrem k vísce v podzámčí v rovině, kde posud ještě viděti stopy středověku: široké a hluboké příkopy, místy staré, zvětralé, zčásti rozpadlé hradební zdi, ba i pošmournou branku, ke které vedl druhdy přes hluboký příkop padací most, jehož místo zaujal před několika lety nový můstek železný.
Celek má sice posud ještě nevlídný, pošmourný ráz, cosi takměř strašlivého; avšak všady lze pozorovati stopy obnovování.
Tré bývalých zámeckých nádvoří, kterými se vjíždívalo a přicházelo přes mosty k zámku, jest již dávno přeměněno v záhony květin, uprostřed kyprých brčálových trávníků - příkopy, jež je dělívaly, jsou už dávno vyplněny - četné besídky, vodotrysky a různé sochy alegorické nebo mythologické, vše to a mnohé jiné jest zřejmým důkazem, že první změny dály se z rozkazu člověka libovavšího si v romantických parkovitých zákoutích, jaká byla v oblibě na sklonku minulého a na počátku našeho věku.
Víska, rozkládající se výhradně jen v rovině po obou stranách klikatě se vinoucího širokého potoku, ztrácí se z dáli v zeleni četných zahrad, a toliko tré dlouhých stromořadí ovocných stromů, vedoucích od západu, jihu a severu a sbíhajících se v zamodralé zeleni vrb na břehu nevelikého rybníka uprostřed osady, naznačuje z dáli pouze jen jaksi směr, ve kterémž dlužno hledati lidská obydlí.
Jedině zámek a obklopující jej park panuje krajině a jsou viditelny z daleka.
Ze zámku, vlastně jen z hořejších pater a z povýšenějších neb aspoň volnějších, stromovím nezastíněných míst parku jest tudíž volný a zároveň čarokrásný pohled do okolí; do široké, žírné roviny polí a luk, jež asi na hodinu cesty v dáli obklopuje věnec mírných, z větší části černým lesem porostlých pahořin.
Vzdálenější i bezprostřední okolí zámku jest tudíž přívětivé, ba začasté, zvláště za pohody z rána a vpodvečer, přímo čarokrásné; zámek však přese všechno dlouholeté úsilí setříti s něho původní ráz, přece jen nelákavý, nevlídný, ba odpuzující.
Časté přestavování, zejména prolamování původně úzkých a nízkých dveří a oken, ještě častější obílování a vůbec všechno obnovování zůstalo přece jen pouhým pokusem, učiniti ze starce na pohled mladíka.
Úzké, klikaté, obzvláště za pošmourných dnů nebo za soumraku přímo příšerné chodby a chodbičky; nízké, nepravidelné síně, komnaty, jizby i předsíně s podivnými klenutími, četnými výklenky a tmavými kouty; tu a tam ještě stará schodiště, zde schody točité, onde schody neschůdné s nápadně vysokými, valně již vyšlapanými stupni; slovem ze čtyř asi pětin budova stará, pamatující doby Karla IV., a sotva z jediné pětiny budova moderně přestavěná.
Průčelí má ráz nejbizarnější.
Starobylé arkýře a pavlány s nemotornými kamennými roubeními střídají se s okny a balkony moderními, z nichž zejména balkon prostřední, z něhož jest do okolí vyhlídka nejvolnější, poutá pozornost netoliko svou moderní vzdušností, nýbrž i elegantním, zčásti pozlaceným železným zábradlím, v jehož středu nalézá se uprostřed vkusné arabesky z postříbřených prutů pozlacený rodinný znak šlechtický.
V zámku a bezprostředním okolí jeho panuje obyčejně hluboký klid šlechtického zátiší.
Jen za doby letní na měsíc nebo nejdéle na dva, když sem zavítá vlastník nebo někdo z jeho příbuzenstva, rozproudí se tu život; ale jen jaksi nesměle, matně a bez pravého žilobití.
Obyčejně jen stařičkým správcem zámeckým a dvěma nebo třemi sluhy obývaný zámek oživí se pak jen ještě pěti, šesti lidmi, kteří taktéž nikterak se nenamáhají, by tu zavládl život hlučný, nebo docela divoký, jaký tu před staletími proudíval den jako den, ba mnohdy i noc jako noc.
V tradici lidu okolního zachovány na tento život četné vzpomínky, jež obyčejně za dlouhých zimních večerů při svitu draček vypravovány s veškerými dodatky obraznosti.
Milými a příjemnými vzpomínky ty arci nebyly, naopak jen brutálnost a surovost ve všech možných odstínech slavívaly prý zde své orgie, a lidská krev prý začasté z pouhé svévole zbarvila podlahu i stěny...
Nyní ovšem vede se zde již od čtvrt století život výlučně idylický, věnovaný na nejvýše vzpomínkám a meditacím.
Vlastník zámku, muž již takměř šedesátiletý, byl totiž již dávno dal výhost veškerým radovánkám a vede život šlechtického askety.
Přejížděje rok jako rok z jednoho z četných svých panství na druhé a všady jen krátký čas se zdržev nemívá v jiném záliby, nežli v samotářském dumání, v procházení se stinnými parky a občas nějakou výjížďkou do okolí.
Není tudíž divu, že okolní lid nesympatizuje s majetníkem zámku, ba že sám zámek, ačkoli jej vídá den co den, jest mu jaksi cizím, čímsi přebytečným, lhostejným, čemu byl jen proto přivyknul, že se mu po léta v nezměněné své pošmournosti den co den vnucovalo.
Rovněž není divu, že podobně jako o zámku kolují i o vlastníku jeho pověsti nejpodivnější.
Jedni praví, že to muž dobrý, tichý, kterého byl upřímný zármutek nad smrtí manželky zahnal do zátiší venkovského; jiní zase tvrdí, že to nevlídný, lidem jen z umíněné tvrdohlavosti se vyhýbající sobík a nelida, kterýž byv ve svých přemrštěných nadějích zklamán, zanevřel na vše, co jest v jakémkoli styku s domnělou příčinou jeho zklamání: s lidmi, kdežto někteří domnívají se býti přesvědčeni, že to vlastně člověk ubohý, ba politování hodný, člověk duševně chorý, u kterého mnohdy po celé týdny trvající apatie, ba otupělost střídá se s náhlými, více méně prudkými výbuchy zdánlivě bezpříčinného vzrušení mysli, jež lékaři pokládají za příznaky občasné šílenosti...
Mínění poslednějšímu nasvědčují ostatně mnohé zjištěné okolnosti.
Vyjeti sobě koňmo nebo vozmo sám a sám do okolí, aniž by kdo věděl, kam a proč, a vrátiti se teprve po několika dnech, aniž by kdo zvěděl odkud, odbočiti se silnice do polí a jeti vozmo nebo koňmo přes pole a luka, i když jest úroda na polích, setkati se na cestě s povozem cizím, nevyhnouti se, nýbrž vraziti přímo do koní, střeliti po cizím holubu, po cizí koze, ovci, ba i krávě nebo koni, když zabloudí "na panské", vše to a podobné jsou výstřednosti, jichž se byl vlastník tak často dopustil, že se jim v okolí už pranikdo nediví, poněvadž každému skutku tohoto druhu vždy také následuje "korektura": odškodnění poškozeného nebo postrašeného začasté v míře více nežli uspokojující.
Přesto přece není divu, že okolní lid výstředností těchto nemiluje, že se urozenému svévolníku zdaleka vyhýbá, a když se mu vůbec vyhnouti nemůže, že chová se s onou zvláštní, bázlivou resignací, která ví, že jest veškerá předvídavost úplně marna.
Podobně bylo by se zajisté stalo i tentokráte.
Otec i syn byli by ochotně učinili místa, by se vyhnuli možným nepříjemnostem; ale osudnou náhodou nezbylo jim k tomu času, což mělo vzápětí katastrofu, které se ani její původce nenadál.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 08.04.2019

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­