ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Arbes Jakub (*12.06.1840 - †08.04.1914)

­­­­

Ukřižovaná (5)

***

Zatímco byl vypravoval, bylo se poněkud setmělo. Na šedé obloze, která byla jen na západě ještě poněkud zarůžovělá, počaly se již roztřepávati hvězdy a šeré stíny rozkládaly se po hřbitově.
Kolem nás panovalo hluboké ticho.
Jen časem zašelestil větřík tajemně v hustém listoví stromů a pohnul smuteční vrbou některou, která se mírně rozkývala, by po chvíli svislé haluze své spustila zase bez hnutí ke hrobu, nad kterýmž stála. Přívětivo, ba příjemno bylo na tomto místě staletého z tlí vání tisíců lidských těl; ba ani kříže a bizarní pomníky s vkusnými a nevkusnými sochami nebyly celkovitému dojmu na újmu. Jen veliký, masivní, temně šedý kříž stojící asi čtyřicet kroků před námi měl v šeru večerním ráz pošmurný a nevlídný.
Podoba Kristova, obrácena jsouc čelem k severu, byla zpola osvětlena jemným, žlutavě zarůžovělým přísvitem hasnoucích červánků od západu, kdežto druhá polovice směrem k východu nalézala se v temnu.
Tvář Kristova měla v podivném osvětlení tom výraz pošmurné, nevlídné trpkosti.
Vedle mne sedící přítel vše to nepozoroval. Skončiv své vypravování, podepřel ruce lokty o kolena a ukryl tvář svou v dlaních, jako by se byl zamyslil.
Přál jsem sobě sice bližší vysvětlení některých momentů, ale přece jsem přítele ne vyrušil.
Po několika minutách obapolného mlčení chtěl jsem jej přece oslovit, než pozornost má byla upoutána k zvláštnímu, neočekávanému úkazu.
Již ke konci přítelova vypravování cítil jsem po nějaký čas jakýsi podivný dusivý dým. Rozhlédl jsem se sice několikráte kolem sebe, ale kromě lehýnkého mžení opodál nepozoroval jsem pranic nápadného. Nyní pak se mi zdálo, jako by šero na hřbitově panující měnilo se znenáhla v žlutavý, pak v zarůžovělý přísvit jitřní.
Změna ta děla se tak povlovně, že jsem ji sice několik okamžiků pozoroval, aniž mi napadlo pátrati po příčině.
Náhle však zarůžovělý zásvit změnil se v rudou zář, která mžiknutím oka osvítila hřbitov, jenž v nenadálém tomto osvětlení nabyl rázu takměř příšerného.
Tuše příčinu zcela přirozenou, vstal jsem a ohlédnuv se nazad spatřil jsem, pokud bylo možno skrze stromoví rozeznati, že na nedalekém poli stojí stoh obilí v plameni.
Také přítele vyrušila nenadálá tato změna z jeho zadumání, ale vyrušila jej náhle. Vyskočilť prudce z lavičky a plaše, ba divoce rozhlížel se kolem sebe, neboť plamen byl v okamžiku tom vyšlehl vysoko do výše a skoro oslňoval.
"Co to? Co se děje?" zvolal přidušeným hlasem. Ale hned nato zavrávoral, a zachytiv se o strom, sklesl zase na lavičku, z které byl vyskočil.
Naklonil jsem se k němu; ale nežli jsem promluvil, vztyčil se přítel poznovu.
"Což nevidíš tamto před námi kříž?" pravil chvějícím se hlasem.
"Vidím," odpovídám.
"A na něm ten děsivý přízrak?" pokračuje přítel, "O ne, ne! To není Kristus, to není tvář muže - toť dívka - spanilá, čarokrásná, ale na smrt bledá dívčí tvář... Na hlavě má korunu a od té vlaje dlouhý, řásnatý bílý závoj, v němž třpytí se množství drobných hvězdiček... Dva vrkoče tmavých vlasů splývají jí přes ramena až po pás... Viz jen, jak lahodně se usmívá, ač trpí - nevýslovně... Ne, ne! To není, to nemůže býti Kristus! To není tvář muže, toť nevýslovně sladká tvář panny..."
"Probůh, jen se vzpamatuj!" konejším přítele. "Vždyť pak vše, o čem mluvíš, je pouhý klam."
"Ne, ne! Jen pohlédni na kříž pozorněji!" volá přítel hlasem úzkostlivě rozechvěným. "Nevidíš, že na kříži není rozepjata nahá mrtvola Kristova, nýbrž v bolesti se svíjející útlé tělo dívčí ve vybledlém, žlutavém rouchu ženském, tělo panny s tváří milostných tahů, ale zhyzděné hustým, tmavým, plným vousem..."
"Ty šílíš!" vzkřikl jsem.
"A viz! Právě pohnula útlou nožkou a shodila lesklý zlatý pantoflíček pod kříž," zvolal přítel vztyčiv se a ukázav rukou ke kříži.
Pohlédl jsem na okamžik na kříž.
Místo přízraku přítelem líčeného spatřil jsem na něm rozepjatou mrtvolu Kristovu jako předtím; jen vyraz tváře Kristovy, která se nalézala nyní v úplném osvětlení, nebyl tak pošmurně a nevlídně trpký jako dříve.
"Vzpamatuj se, vzpamatuj!" dím k příteli, jenž stál podle mne, dívaje se upřeně na kříž před námi.
Neodpověděl.
Vzal jsem jej za ruku.
"Kdo se mne dotýká?" zaúpěl bolestně, a prudce se mi vytrhnuv, rozběhl se směrem ke kříži.
Sotva však učinil několik kroků, sklesl na zem.
Přiskočil jsem k němu, ale pomoci mé již nebylo potřebí. Přítel vyskočiv se země, obrátil se a rychle pospíchal touže cestou, kterou jsme byli přišli.
Několik okamžiků díval jsem se za ním, jsa na rozpacích, mám-li jej následovat čili nic. Rozhodl jsem se pro první a pospíšil za ním; ale zanedlouho jsem nabyl přesvědčení, že přítele již nedohoním.

Jako před lety, když se byla v bytu Schneidrově udála příhoda, kterou mi byl přítel právě vypravoval, pospíšil jsem za přítelem i tentokráte také do jeho bytu na Malé Straně nedaleko budovy vrchního vojenského velitelstva, avšak nezastal jsem ho.
Vrátiv se domů ulehl jsem; ale takměř po celou noc nemohl jsem usnouti. Trapná nejistota a obavy o přítele zaplašovaly prese všechnu tělesnou moji unavenost spánek. Toliko k ránu zdřímnul jsem na krátkou chvíli; však před východem slunce jsem procitnul a pospíšil bez odkladu k příteli.
Rychle vyběhl jsem po schodech do druhého patra a ještě rychleji zaklepal jsem na zamčené dveře přítelova bytu.
Nikdo se neozval.
Klepal jsem dvakrát, třikrát, vždy netrpělivěji a hlasitěji; ale nikdo se neozýval, ani když jsem počal v pravém slova smyslu bouchat, až vyburcovaní sousedé začali vycházeti ze svých bytů, aby se přesvědčili, kdo tak záhy zrána ruší klid jinak neobyčejně tichého domu.
Klepání i bouchání mé bylo marné; v bytu, v němž přítel bydlil sám, nikdo se neozval.
Prohlédnuv pozorněji zámek, shledal jsem, že jsou dveře uzamčeny na klíč z bytu a že klíč trčí v zámku.
Obávaje se, že přítele stihlo náhle nějaké neštěstí, poslal jsem sousedova hocha pro zámečníka. Ale než tento přišel, dohnala mě nedočkavost má k tomu, že pomocí sousedů, kteří mě dobře znali, vypáčil jsem dveře přítelova bytu a vrazil dovnitř.
V předsíni i v prvním pokoji bylo vše v nejvzornějším pořádku; v pokoji druhém, přítelově ložnici, spatřil jsem přítele. Leželť v posteli vysvlečen a na první pohled jsem poznal, že klidně, ale neobyčejně tvrdě spí.
Současně se mnou bylo do bytu vešlo také několik sousedů. Zastyděl jsem se za svou pošetilou nedočkavost, a omluviv ji způsobem dosti nemotorným, požádal jsem sousedy, aby mě nechali s přítelem o samotě. Uposlechli s jakousi nelibostí, ba nevrlostí.
Usednuv poté na pohovku, čekal jsem, až přítel procitne.
Když však ani po hodině ještě se neprobouzel, počal jsem jej budit. Trvalo to několik minut, nežli procitnul. Otevřel líně oči a poznav mě seskočil ruče z lože úplně zdráv a vesel, jako by se byl probudil po příjemném snu.
Byl sice v tváři poněkud bled, ale vzezření jeho bylo vcelku zcela uspokojující.
Omluvil jsem svou přítomnost i vypáčení dveří způsobem co možná nejvhodnějším, ale pravou příčinu jsem zamlčel.
Přítel sice slovům mým, jak bylo ze všeho patrno, nepřikládal víry úplné, avšak tuše pravou pohnutku mého jednání, nevyptával se mne na nic více a vbrzku rozpředl se mezi námi hovor o věcech všedních a obyčejných...
Od té doby scházívali jsme se opět skoro každodenně; ale o Schneidrovi a přítelových přízracích z příčin nasnadě ležících jsme nemluvili.
Žili jsme opět jako dříve svým studiím, kterýmž jsme se oddali s horlivostí mladistvých nadšenců.
V průběhu několika měsíců byl by bedlivý pozorovatel seznal, že stala se s námi oběma následkem vzájemného vlivu podstatná změna.
Přítel, který sice nikdy společností veselých, bezstarostných přátel a známých u vojště příliš často nevyhledával, počal se později společnostem těm v pravém slova smyslu vyhýbati a zamiloval si samotu, kdežto já, kterýž jsem se byl druhdy společnosti vůbec vyhýbával, počal jsem ji nyní častěji než kdy jindy vyhledávati nebo jsem po ní aspoň toužil.
Několikaleté samotářství počalo mě poznenáhlu omrzovati a stávalo se mi takměř nesnesitelným, kdežto přítele zase patrně omrzoval veselý, bujný život v bezstarostných, pouhému okamžiku žijících společnostech; ale oba bránili jsme se nenáhlé této změně svých povah s houževnatostí, jakou se obyčejně člověk bránívá, když má odkládati zvyky staré a hluboko zakořeněné.
Přítel odkládal znenáhla nemravy a zlozvyky bujné vojáckosti, já pak zlozvyky a nemravy hypochondrického učence.
Pozbývaje cynismu, bezohlednosti a tvrdošíjné neústupnosti, s jakou lpíval na svých takzvaných zásadách, stával se přítel měkčím, lidu milnějším, smířlivějším a cituplnějším, kdežto já zase, byv druhdy přespříliš ústupným, mírným, nesmělým, ba ostýchavým a vždy a ve všem povolným, počínal jsem býti rozhodnějším, samostatnějším a ne-li drsnějším, tak aspoň houževnatějším v hájení svých názorů a přesvědčení svého.
Přítel nejsa v kanceláři prací přetížen, mohl větší část dne věnovati studiím a také tak učinil. Maje obstojné příjmy obracel dobrou jich polovici na knihy a pomůcky všeho druhu. Knihovna jeho rychle se množila, kdežto moje zůstávala takměř bez doplňování.
Zanedlouho uveden také následkem vzájemného vlivu v chaotické studium naše aspoň jakýs takýs systém.
Poznavše, že nalézáme se na scestí, dohodli jsme se po zralém uvážení vzhledem k obapolným náklonnostem svým k vědám přírodním, že věnujeme se budoucně výhradně studiu těchto věd, a rozhodnuvše se zahájili jsme společně na počátku měsíce ledna roku 1866 studium to aspoň poněkud systematicky.
Náklonnost naše k přírodním vědám dřímala v nás obou odedávna, a není tudíž divu, že moje i přítelova knihovna obsahovala z větší části spisy v obor ten spadající, takže od té doby, co jsme se rozhodli pro vědy přírodní, jen zřídkakdy musili jsme navštěvovati knihovny veřejné.
Jako konečný cíl tanulo nám oběma na mysli dosažení profesury přírodních věd na vyšším gymnasiu nebo vyšší reálné škole. Vědouce zcela dobře, čeho se nám k tomu ještě nedostává, pracovali jsme s úsilím neúmorným a vzornou vytrvalostí, obyčejně společně bud v bytu přítelově neb u mne.
Jsem přesvědčen, že za takovýchto okolností byli bychom oba cíle svého dříve nebo později skutečně také dosáhli; avšak válka rakousko-pruská roku 1866 přerušila náhle společné naše studium.
Dva nebo tři dny po úředním vypovězení války navštívil jsem přítele. Zastal jsem jej zaměstnaného pořádáním svých věcí.
"Nechtěl bys převzíti prodej mé knihovny některému antikváři?" vítal mě přítel a trpký úsměv přelétl sličnou jeho tvář. "Jsemť v podobném postavení jako před krátkým časem ty. Zdá se mi, že haraburdí toho nepotřebuju a nikdy již potřebovati nebudu."
Pochopil jsem slova ta úplně.
"Což není pražádné zprostředkování možné?" tážu se.
"Pražádné," vece přítel úsečně.
"Jak to? Vždyť pak jsi vždy ujišťoval, že je ti představený tvůj, plukovník M. nakloněn, že tě v kanceláři své potřebuje nevyhnutelně a že se častokráte vyslovil, že nepůjdeš nikdy více k armádě, dokud on bude tvým představeným, byť byla potřeba sebenaléhavější."
"Vše to pravda," odpovídá přítel. "Plukovník si mne dal předvolat, a sděliv mi rozkaz, že musejí všichni přespočetní úřadníci vojenští ke svým plukům, dal mi na vůli, chci-li jíti čili nic. V případu, kdybych chtěl zůstat, že musí kolega můj, nadporučík R. Tento však je ženat a otcem dvou dítek. Rozhodnul jsem se tedy, že půjdu sám."
Prostičké, ale závažné sdělení to učinilo na mne hluboký dojem. Dovedlť jsem oceniti přítelův cit i obětavost jeho.
Mlčky podal jsem mu ruku a vřele jsem stiskl jeho pravici.
"Kde leží nyní tvůj pluk a kdy odjedeš?" tážu se po chvíli.
"Pluk je doposud posádkou v Sibini. Měl bych tedy odjeti dnes nebo zítra, abych jej ještě zastihl, než se vypraví ze Sedmihradska do Čech; ale žádal jsem, abych byl přeložen k pěšímu pluku Martini, u něhož jsem sloužil, než jsem přišel k jízdě. Zůstanu tudíž nejspíš několik dní v Praze, až dojde rozkaz o odchodu."
"Společná naše studia budou tedy načas přerušena," připomínám.
"Lituju, že tomu tak, avšak ještě větší žel, že snad na čas dlouhý nebo snad navždy..."
"Jak to? Či soudíš, že bude válka trvat dlouho"
"Nikoli! Trvám, že bude v několika týdnech po všem; ale zdá se mi, že z polního tažení toho již se nevrátím."
"Toť pouhé, ničím neodůvodněné zdání..."
"Pravda; ale předtucha má jest aspoň poněkud oprávněna. Nejsemť více tím, čím jsem býval, než jsem přišel do Prahy a oddal se studiu. Zdáť se mi, že nedovedu se již ani tak bránit jako dřív, tím méně, abych měl zmužilosti k útoku."
"Možná že se ti to jen zdá," připomínám. "Až uslyšíš hřmění děl, až uzříš, jak ten neb onen soudruh podle tebe padne nebo raněn v bolesti svíjeti se bude na zemi, až s divokým jásotem požene celý pluk s nasazenými na puškách bodáky útokem proti pluku tvému..."
"Leč právě toho se jaksi obávám," vece přítel. "Vše, co jsi byl uvedl, arci obyčejně vojína rozplameňuje; ale zdá se mi, že zůstane na mne úplně bez účinku. Pozoruju sice bojechtivost, která se jeví v kruzích vojenských i nevojenských, zůstávám však chladným a lhostejným ke všemu. Nemohu se ubrániti trpkému pocitu, jejž budí v člověku povahy reflexivní vědomí, že na pouhý rozkaz..."
"Avšak vše to nenasvědčuje, že bys se nemohl z boje opět vrátit zdráv."
"Pravda! Nebezpečí v boji není tak velké, jak se laikům zdá. Hrajeť zde náhoda podobnou asi úlohu jako v loterii. Tisíce lidí sází po celý svůj život, aniž by vyhráli; a náhodou jen vyhraje ten onen jednotlivec. Podobně je ve válce. Co tu musí býti kulí vystříleno, než jedna raní, než jedna raní smrtelně, než jedna usmrtí! Není to tedy boj sám o sobě, jenž budí ve mně trapnou předtuchu, nýbrž vědomí, že náhoda, která mi byla dříve příznivá, může se mi tenkráte stati osudnou."
"Zdá se tedy, že klidný, tichý život, věnovaný studiu, měl na tebe rozhodný vliv."
"Sdílím tvůj náhled," odtušil přítel. "Zdáť se mi, že život ten útlumu je v člověku takzvanou rekovnost, že činí z člověka nesmělce, bázlivce, ba zbabělce."
"Dočasné přerušení života toho nemůže ti tedy býti na škodu," povzbuzuju přítele. "Možná že dřívější tvá rozhodnost, odhodlanost a smělost opět se vrátí, ovšem ve formě poněkud mírnější, lidštější."
Přítel na chvíli se odmlčel. Nato připomenul: "Nechť už tomu jakkoli, pomoci není žádné. Musím! Jediné to slovo objasňuje úplně společenské poměry, ve kterých žijeme. Zásady, přesvědčení, vůle jednotlivce musí se jim podříditi. Jeť cosi strašného v této neodvratné nutnosti, ale jednotlivec je bezmocný atom... Proud všeobecný jej strhne a žene dál jako třtinu, až jej někde zůstaví bez pomoci... Jsmeť jeden druhému otrokem a Kristova zásada o vzájemné lásce povšechné je doposud pouhou frází. Zdá se mi, že ani s moderním názorem v svět nevystačíme. Nejsmeť tím, čím nás ideální názor Kristův chtěl učiniti; po smrti neočekává nás ani odplata za utrpení, aniž trest za skutky dle vlastního našeho názoru hříšné - nejsmeť pány své vůle, nýbrž otroci okolností..."
Chtěl jsem připomenouti: "Probůh, ty moralizuješ!", ale přítel mne předešel.
"Promiň mi několik těchto trpkých slov," pravil. "Vímť, že právě tak jako kdokoli jiný z rozumnějších nemiluješ ledabylých reflexí všeobecných. Jsouť obyčejně příliš subjektivní a zřídkakdy budí ohlasu u jiného. Leč předmět, o který jde, jest nevyčerpatelný, a proto raději o tom pomlčíme!"
Tím byl hovor náš ukončen.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 08.04.2017

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­