ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Arbes Jakub (*12.06.1840 - †08.04.1914)

­­­­

Ukřižovaná (4)

***

Vypravoval mi asi následovně:
"Od poslední své choroby meškal jsem k radě lékařově v Pošumaví u své tety v nepatrné a celkem dosti nevlídné vesničce, asi dvě hodiny cesty jihozápadně od Sušice. Teta měla tam chatrčku s malou zahrádkou a asi půl korce políčka: vypomáhala sousedům při polních pracích, sbírala houby, jahody a klestí a tak živila se nuzně a bídně.
Byla to žena již asi šedesátiletá, shrbená, mrucivá a nevlídná. Ale pro mne byla by učinila vše. Mně by byla všechno prominula, na mne se nedovedla ani zamračit, tím méně aby se byla někdy na mne utrhla, jako to mívala ve zvyku v obcování s lidmi vůbec.
Kromě stařeny té neměl jsem ve vesničce, čítající pouze patnáct čísel, žádných příbuzných. Také důvěrných známostí jsem tam žádných neměl a také míti nemohl.
Bylať víska beze školy, bez kostela, bez úřadů, bez kasáren - jen hospůdku tam měli s dvěma stoly a několika vetchými stolicemi. Novin jsem tam nespatřil a jenom jeden soused měl prý kdesi na půdě v staré truhle několik starých knih, kterýmž nerozuměl, poněvadž ani on, ani jeho příbuzní neuměli čísti.
Chtěl jsem se seznámiti aspoň s tímto sousedem a požádal jsem jej o připomenuté knihy. S ochotou vedl mě na půdu a ukázal mi svůj 'poklad'. Byly to staré kalendáře z let čtyřicátých, ale tak zpuchřelé a moly rozežrané, že se mi v ruce rozpadávaly.
V takové společnosti strávil jsem úplný rok. Naštěstí byla nablízku Šumava a její lesy. Byla mi náhradou za veškerou společnost.
Celé dny potuloval jsem se po lesích, líhal ve stínu nebo na výsluní v trávě, líčil na ptáky nebo zajíce a jinou zvěř, naslouchal šumotu ve vrcholcích stromů nebo bublání potůčků nebo bzučení medáků, slovem krátil jsem si zpočátku bezpříkladně dlouhou chvíli, jak jsem mohl, až jsem posléze veškeré té jednotvárnosti uvykl.
V srpnu roku 1857 zajel jsem si jednou do Prahy, abych se poradil s lékařem, jenž mě byl v poslední mé chorobě léčil, mohu-li ve svých studiích pokračovati.
Vypověděl jsem mu upřímně vše a lékař zradil mě od dalších studií aspoň ještě na rok. Uposlechl jsem.
Vrátil jsem se nazpět ke své tetě a žil tam v úplné odloučenosti ještě asi měsíc. Však teta náhle zemřela a nepatrné jmění její připadlo dle kšaftu, jejž byla před lety k radě faráře z asi dvě hodiny cesty vzdálené osady sepsat dala, - klášteru kapucínskému v Praze.
Tím bylo také léčení mé u konce. Byltě jsem zbaven všeho, i té bídné, nejnutnější stravy, kterou jsem měl z milosti.
Přemýšlel jsem o své budoucnosti a o prostředcích k životu. Ale vbrzku jsem seznal, že jako zběhlé studentisko musil bych vésti život více o hladu, a rozhodl jsem se.
Den po tetině pohřbu, svázav svůj raneček, odebral jsem se do Plzně, kde jsem se dal asentovati.
Jako voják vedl jsem život kocovnický jako cikán. Byl jsem posádkou, zpočátku u pěchoty, později pak u jízdy, téměř ve všech hlavních městech Rakouska nebo osadách v nejbližším okolí větších měst.
Na subordinaci vojenskou arci jsem dosti často nevrle mrucíval, ale později, když jsem se stal důstojníkem, byla i tato subordinace snesitelnější.
Nelituju svého kroku; nelituju, že vzdal jsem se studií. Jeť život krátký a v společenských poměrech našich jsou jen dvě cesty: buď pracuješ a živíš jiné, anebo nepracuješ a dáš se živiti jinými.
Zvoliv tuto druhou cestu, musil jsem se arci odříci mnohých výhod, jaké poskytuje třeba v svízelné a namáhavé práci trávená samostatnost; ale pojistil jsem se tím jaksi proti celé řadě nejrozmanitějších nesnází.
Jen jedno bylo mi vždy k smrti protivno; že musil jsem žíti mimo Čechy a mimo Prahu.
Avšak od několika dní meškám již v Praze. Byl jsem k žádosti své přidělen k účetní kanceláři vrchního vojenského velitelství, kde bohdá budu moci stráviti celý další život svůj.
A první a jediný z dřívějších známých, jehož jsem vyhledal, byl jsi ty... Doufám, že zůstaneme i nadále přáteli, jakými jsme bývali, dokud zaměstnání a snahy naše tak se nerůznily jako nyní." Potud přítel o svých osudech.
Vypravoval mi sice později mnoho víceméně zajímavých podrobností; ale myslím, že několik těchto črtů úplně dostačí k poznání jeho povahy.

Minulo několik týdnů.
Přítel navštěvoval mě skoro každodenně.
Zpočátku nebylo mi to příliš vhod, poněvadž mě návštěvy jeho vyrušovaly a nemálo mi překážely. Ale jsa člověk snášenlivý a mírný, trpěl jsem je, jako trpíváme obtěžující nás, a přece příjemné žhavější paprsky jarního slunce.
Vbrzku poznal jsem v příteli muže bystrého rozumu a vybroušené soudnosti.
Duševní obzor jeho byl široký; názor v svět pak dle mého náhledu jasný i přesný a s mým vlastním takměř úplně se shodující.
Cynismus a lehkomyslnost, jevící se často v jeho slovech i chování, byly jen zdánlivé. Byltě přítel i jako voják zůstal aspoň poněkud věren dřívější své příchylnosti k studiím a zanášíval se jimi, pokud mu čas a veselí soudruzi ve vojště dovolovali. Vyznalť se nyní v šesti jazycích výborně a v několika jiných částečně; znal svět a jeho potřeby, znal lidi, jejich slabosti i výtečné vlastnosti, slovem byl to člověk jako společník i přítel vpravdě vzácný.
Takměř zimniční horlivost má v studiích nezůstala však na něj bez vlivu.
Příklad můj vzbudil v něm podobnou horlivost. Dvou- nebo tříhodinná dopolední práce v kanceláři bývala vždy odbyta s jakousi nechutí; ostatní čas trávíval obyčejně v mé studentské mansardě nebo v mé společnosti v pražských veřejných knihovnách. Počal studovat i totéž a tímže způsobem jako já; ale vbrzku předčil mě horlivostí i nadáním.
Vynikalť nade mne bystrozrakem a soudností. Nejzáhadnější sporné nebo problematické věci rozřešil často takměř hravě, a proto bylo mi v nejvyšší míře podivno, že člověk tak pružných a zdravých nervů mohl býti před lety trápen přízraky a viděními, které mohou míti základ jen v chorobě nervů vůbec.
Příčina, která byla v podstatě tak zdravý systém nervový povážlivým způsobem vzrušila a v nepořádek uvedla, musila tudíž býti buď neobyčejná, byla-li náhlá, nebo v opačném případě působila na přítele neobyčejně dlouho.
Nyní však byl přítel duševně úplně zdráv a nezdálo se, že by mohl býti zase tak snadno z duševní své rovnováhy vyrušen.
Zřídka sice, ale přece aspoň někdy, podnikali jsme společné vycházky do okolí pražského.
Kdysi kvečeru, vracejíce se z jedné takové vycházky, octli jsme se u hřbitovů Volšanských.
"Pojďme přes hřbitov!" pravil přítel.
Uposlechl jsem.
Byl tichý srpnový večer.
Slunce klonilo se k západu a zlaté paprsky jeho pohrávaly v temně zeleném listoví stromů, jež časem mírným větříkem vzedmuto zašelestilo, jako by nablízku několik osob přitlumeným hlasem hovor vedlo.
Hřbitovy byly takměř pusty. Jen tu a tam meškal někdo stoje nebo kleče u některého rovu nebo náhrobku.
Volným krokem ubírali jsme se mlčky podle sebe, až jsme se octli na jedné z postranních stezek.
Přítel, jenž byl pozorněji než já prohlížel jednotlivé náhrobky, náhle se zastavil, a ukázav rukou na náhrobek z pískovce nedaleko zdi, podotknul: "Viz! Zde leží páter Schneider!"
Pohlédl jsem na náhrobek.
Byl to nevelký kříž s podobou Kristovou: kolem širokého rovu bylo nízké zábradlí z pískovce. Na širokém podstavci, na němž se vypínal kříž, byla dvě jména: Bernard Bolzano a Franz Schneider.
"Pamatuješ se ještě na pátera Schneidra?" otázal se přítel.
"Jakž bych se nepamatoval!" dím suše. "Věděl jsem sice, že byl pohřben do hrobu Bolzanova, ale nevěděl, v kterém místě."
Přítel popošel blíže k náhrobku, a rozhlédnuv se kolem, spatřil ve zdi zazděnou tabulku, tolikéž s jménem Schneidrovým, která tam byla bezpochyby zasazena dříve ještě, nežli byl Bolzanovi a jeho žáku pomník zřízen.
Přítel přečetl tabulku a zadumal se. Nevyrušil jsem ho.
Po chvíli mávl odmítavě rukou a děl: "Eh! Zbytečno zachmuřovat se myšlenkou o konečném rozkladu těla v původní prvky, o vrácení se v pusté nic, z něhož jsme byli pošli..."
"Znals Schneidra dříve, nežli jsme jej poprvé spatřili jako svého ředitele a katechetu?" otázal jsem se.
"Nesnadno říci," dí přítel. "Často se mi zdálo, že jsem jej kdysi před lety viděl a slyšel, ale s úplnou určitostí to tvrdit nemohu. A právě jen okolnost, že jsem se domníval poznávati v něm člověka, s kterýmž jsem se byl už jednou v životě setkal, byla příčinou zvláštního poměru, jenž mezi námi panoval; bálť jsem se škaredého pátera takměř jako nějaké příšery."
"Nepochopuju tvé bázně zrovna tak, jako jsem si nemohl nikdy vysvětliti tvého chování o poslední návštěvě u pátera Schneidra, která měla pro tebe tak osudné následky," pravil jsem na to. "Chtěl jsem tě sice již častokráte žádat za vysvětlení, ale pozoruje, že vyhýbáš se hovoru o tom skoro úzkostlivě, měl jsem za to, že máš důtklivou příčinu, aby se o tom nemluvilo. A proto jsem se netázal."
"Děkuju ti za tvou šetrnost, ačkoli jí nyní po letech nebylo skoro ani potřebí," odpovídá přítel. "Nyní ti mohu všechno povědět, aniž bych se musil obávat, že živé připomenutí zvláštního případu onoho může míti pro mne nějaké nepříjemné následky. Chceš-li mě půl hodinky vyslechnouti..."
"Ponechávám vše tvému vlastnímu rozhodnutí," přerušuju přítele.
Po těchto slovech obrátil se přítel od Schneidrova náhrobku.
Volným krokem ubírali jsme se stinným stromořadím, jež vede středem hřbitovů.
Mlčeli jsme. Přítel byl zamyšlen.
Na rozhraní druhého a třetího odděleni volšanských hřbitovů náhle se zastaviv připomenul: "Neslíbil jsem ti právě, že ti budu vypravovat o své návštěvě u pátera Schneidra?"
"Ovšemže; ale není tomu déle než dvě nebo tři minuty."
"Odpusť, že jsem mohl hned zas zapomenout," omlouvá se přítel. "Zahloubalť jsem se opět ve vzpomínky - - -"
Nedokončil.
K vyzvání mému usedli jsme na jednu z nečetných laviček na konci stromořadí.
Před námi rozkládalo se třetí oddělení hřbitovů, k němuž se přijíždí od silnice černokostelecké.
Jako všechna ostatní oddělení rozkládá se i toto na mírném svahu, a poněvadž na něm nebylo ještě stromoví a křoví v tak četném počtu jako na prvních dvou, přehlédli jsme z místa, na kterém jsme byli usedlí, takměř celé toto oddělení, v jehož středu stojí velký, temně šedě natřený kovový kříž s podobou Kristovou.
Po malé chvíli počal přítel vyprávěti asi v tento smysl:
"Zpráva tvá, že páter Schneider interesuje se o mne a o moji chorobu, která mě byla upoutala na lože po známém ti případu ve škole, nemálo mě překvapila.
V souvislosti s dávnými mými vzpomínkami z mládí přispěla zpráva ta nemálo k rozmnožení mého nepokoje a bázně, kterou jsem choval k Schneidrovi od okamžiku, kdy jsem jej poprvé ve škole spatřil. Tím můžeš si také snadno vysvětliti, proč jsem tě požádal, abys mě doprovodil k jeho bytu a tam na mne čekal, když mě k sobě pozval na pozdní dobu večerní.
Pravou příčinu pozvání toho, ačkoli ležela skoro nasnadě, ani jsem netušil, a proto byly domněnky mé tím bizarnější a obavy v nejvyšší míře trapné.
S tlukoucím srdcem zazvonil jsem u předsíně ředitelova bytu.
Stará jakás ženština mi otevřela, a jako by věděla, že jsem skutečně osoba, kterou ředitel očekával, otevřela mlčky dveře vedoucí do salónu.
Vstoupil jsem.
Salón byl prostě, ale vkusně ozdoben; nábytek byl tmavé barvy.
Uprostřed stál velký prostřený stůl, na němž hořela velká argandská lampa. V lenošce těsně u stolu seděl škaredý páter v černé klerice.
Světlo lampy padalo přímo na jeho temně zarudlou tvář, v které se jevil neobyčejný klid. Pravou rukou opíral se ředitel o stůl.
Když jsem vstoupil, držel právě v ruce té nůž se stříbrnou střenkou a pohrával jím o hranu vkusného pleteného košíčku z tenkého stříbrného nebo postříbřeného drátu. V košíčku bylo několik jablek celých a jedno nakrojené...
Toť vše, čeho jsem si byl všiml.
Schneider, zaslechnuv nejspíše zazvonění, čekal patrně, kdo vstoupí; sivé, pronikavé oko jeho utkvělo aspoň upřeně na mé tváři, jakmile jsem se byl mezi dveřmi objevil.
Poznal mě, vstal a popošel mi několik kroků v ústrety.
'Již jsem se domníval, že jste na mé vyzvání zapomněl,' podotkl, snaže se drsný svůj hlas co možná zjemniti.
Chtěl jsem něco připomenout, ale Schneider mě předešel řka: 'Prosím, sedněte si!'
Usedl jsem.
Schneider zaujal pak opět místo v křesle naproti mně.
Chvíli jsme mlčeli. Čekal jsem, až mne ředitel osloví. Tento však několik minut zpytavě na mne pohlížel, nato přejel rukou přes čelo, jako by si na něco vzpomínal, a děl: 'Vy jste byl churav, není-liž pravda?'
'Ano,' dím.
'Nemohl byste mi povědít, ale co možná podrobně, jak se u vás choroba jevila od prvních symptomů, jaký byl její průběh a vůbec vše, co vám o ní utkvělo v paměti?'
Vyhověl jsem vyzvání tomu co možná nejsvědomitěji, ale přece dle všeho velmi primitivně; neboť Schneider každou chvíli mě přerušoval, tázaje se na věci a podrobnosti, kterých jsem pomíjel mlčením.
Pověděl jsem vše, co jsem věděl i tušil.
'A chorobu vaši předcházel jakýsi přízrak, jakési vidění nebo cosi podobného, není-liž pravda?' vyptával se opět Schneider.
Přisvědčil jsem.
Jakého druhu přízrak ten byl, Schneider se netázal. Zdálo se, že zajímá jej více způsob, jakým se jevil, nežli přízrak sám, anebo že o přízraku samém zúmyslně nechce šířiti slov.
'Choroba vaše, kterouž předcházela vždy úzkost a bázeň, počala se tedy nápadněji jeviti v přítmí, v čas bouře a přízrak dostavil se posledně po intenzívním zablesknutí,' počal po chvíli páter.
'Případ ten není osamělým. Tak například bával se slavný filosof francouzský Rousseau ve tmě jako dítě a důmyslný spisovatel anglický Hobbes nemohl býti ani okamžik beze světla, upadaje ve tmě v stav takměř šílený. Možná že jest vám známo, že Caesar němuž se přidružil zvláštní pocit uspokojení. Bylo mi však přece nesnadno něco odpověděti; scházeloť mi slov.'
V salóně panovalo hluboké ticho, rušené jen jednotvárným zvukem kyvadla velkých visacích hodin.
Páter nespouštěje ze mne očí, seděl nepohnutě ve svém křesle, jako by čekal, zdali snad přece něco odpovím.
Po delší přestávce počal pak opět mluviti: 'Dovedu podivný tento duševní stav oceniti, známť jej aspoň poněkud z vlastní zkušenosti.
Pamatuju se zcela dobře, že v mládí, když jsem byl asi ve vašem stáří, ochuravěl jsem hlavně následkem přílišného napětí duševního při namáhavých studiích zánětem mozkových blan.
Počal jsem mluviti nesmyslné řeči, z kterýchž osoby, které byly kolem mne, soudily, že se mi zdá, jako bych byl kdesi v čarokrásné zahradě a utíkal před ohyzdným ještěrem.
Brzo nato změnil se ještěr v překrásného, malinkého opeřence s velkým, zahnutým zobákem, plným ostrých, jehlám podobných zoubků, mezi nimiž pohyboval se střelhbitě dlouhý tenoučký jazýček, jehož konec měl podobu rozžhavené kotvice. Místo křídel měl opeřenec dvě ploutve; nohy jeho měly podobu nohou lidských, ale na každém prstíčku byl místo nehtu dlouhý zahnutý drápek.
Děsný, a přece krásný tento tvor vznesl se do povětří a kroužil pak nad mojí hlavou jako káně, obletující vyhlídnutý svůj lup. Snášel se vždy níž a níže.
Utíkal jsem, seč mi síly stačily.
Netušená bázeň a úzkost svírala má prsa a studený pot vyvstával mi na čele. Úzkost i bázeň se vzmáhaly, čím více se podivný tvor ten ke mně blížil.
Zdálo se mi sice, že bych jej mohl, kdyby se odvážil až ke mně, jedním mávnutím ruky zaplašit nebo chytit a tak neškodným učinit; ale přece jsem se ho bál, jako před několika okamžiky škaredého ještěra. Náhle však fantastické ptáče v kroužení ustalo, vzneslo se do výše takměř nedohledné; ale hned nato rychlostí blesku slítlo dolů, a vřeštíc pronikavě jako podrážděný papoušek, zaťalo své dlouhé ostré drápky do mé lebky.
Bolest jsem necítil žádnou, ale zdálo se mi, že drápky zaryly se hluboko do mozku, jejž rozebraly. Netvor, neustále vřeště, škubal mi vlasy a zdálo se mi, že znetvořeným jazýčkem svým střebá mi krev z hlavy.
Cítil jsem nevylíčitelnou, úžasně rychle přibývající slabost. Běžel jsem sice neustále dále po písčitých stezičkách čarokrásnou zahradou; ale nohy pode mnou klesaly, až posléze jsem se zastavil jako přimražen.
Nemohlť jsem z místa. Úzkost má dosáhla nejvyššího stupně.
Náhle však jsem se vzpamatoval, a sáhnuv ruce pravicí svou na hlavu, bych netvora buď zaplašil, nebo polapil, vztáhl jsem ruku rovněž tak rychle nazpět. Zdáloť se mi, jako bych byl sáhl do řeřavého uhlí.
Avšak od toho okamžiku cítil jsem se opět úplně volným; děsného netvora na mé hlavě patrně už nebylo a v pravici držel jsem trochu běloskvoucí pěny...
Na přízrak ten nepamatuju se sice tak živě jako na přízraky pozdější, když už jsem byl přestál krizi nemoci. Tyto však byly již obyčejnější, jako se dostavují při akutních nemocech vůbec.
Vše kolem mne měnilo se v nejpodivnější, nejbizarnější netvory. Brzo se mi zdálo, že se přede mnou rozevřela bezedná propast, z které vystupoval zažloutlý kouř, z něhož vyšlehovaly červené plamínky. Nad kouřem vznášely se dětské hlavičky s křídloma u krčků a každým okamžikem padla některá z nich do propasti, odkud vždy zazněl divoký chechtot.
Brzo zase jsem viděl před sebou písčitou planinu a uprostřed tančil dav kostlivců. Slyšel jsem zcela zřetelně, že kosti jejich haraší jako řehtačky, slyšel jsem také, že kostlivci výskají, ale tak divně, tak přidušeně sípavě, jako když člověku dech dochází.
Náhle se mi zdálo, že kosti nohou a rukou změnily se v hady; kostlivci sklesli do písku na hromadu, z které pak na všechny strany plazilo se nesčíslné množství velkých i malých hadů.
Větší část hadů těch hnala se proti mně. Chtěl jsem prchnouti; avšak nohy mi nesloužily, zůstal jsem bez pohnutí. Hadi se plazili již kolem mne.
Náhle však se obraz změnil. Místo hadů viděl jsem po zemi spoustu špendlíků, jehel a drátků...
Podobných přízraků bylo mnoho, ale jak jsem již podotknul, nevynikaly nad obyčejnost.
I po letech, když jsem byl zdánlivě skoro úplně zdráv, měl jsem podobné vidění.
Byl jsem tenkráte alumnem v pražském semináři. Soudruzi, kteří se mnou obývali tutéž celu, meškali právě na návštěvě u svých rodičů. Byl jsem po několik dní sám, a zaměstnávaje se právě horlivě studiem legend, zahloubal jsem se v předmět tou měrou, že jsem po nějaký čas ani na procházku nevycházel.
Jak jsem již připomněl, byl jsem zdráv až na nepatrné předcházející návaly krve k mozku a ještě nepatrnější, skoro nepozorovatelnou ochablost ústrojí zažívacího, nutný a přirozený to následek nedostatečného pohybování se.
Byl pozdní večer v měsíci prosinci.
Venku byl tuhý mráz a v jizbě mé příjemné teplo.
Seděl jsem za stolem, za kterýmž jsem byl skoro osm hodin nepřetržitě v studiu strávil. Cítil jsem sice jakousi ochablost, ale nedbal jsem toho. Posléze počal jsem podřimovati, hlava má sklesla na stůl, a jak se mi zdá, usnul jsem.
Zanedlouho slyšel jsem podivný šramot, jako by někdo přede dveřmi mé cely nohama dupal.
Procitl jsem. Šramot se opakoval, ale byl slabší než dříve, načež se mi zdálo, jako by někdo po špičkách vzdaloval se ode dveří.
Chvíli jsem pozorně naslouchal, až nastalo zase hrobové ticho. Zanedlouho počal jsem dřímati poznovu a v dřímotě se mi zdálo, jako by někdo klepal na okno.
Opět jsem procitl. Klepání na okno pak se ještě asi třikrát opakovalo, načež vše zase utichlo.
Vbrzku zdříml jsem potřetí. Zdálo se mi, že slyším zdáli nápěv truchlivé písně, kterou mi za mých dětských let babička zpívávala. Nápěv ten vzbudil v duši mé bolestné vzpomínky; bylo mi nevýslovně smutno. Vtom jsem slyšel zcela zřetelně vysloviti své jméno, čímž jsem procitl.
Tentokráte však se mi zdálo, jako by byla cela naplněna hustou mlhou. Nemohlť jsem skoro ani rozeznati obraz rodičky boží na stěně proti mně.
Zadíval jsem se na obraz bystřeji.
Viděl jsem mlhavé obrysy jeho; ale přece se mi zdálo, jako by se byla rodička na obraze pohnula. Zmocnila se mne úzkost.
Pot vyvstal mi na čele. Počal jsem se chvěti. Chtěl jsem vstáti, avšak nohy mé byly strnulé; chtěl jsem vzkřiknouti, ale hlas mi uvázl v hrdle.
Vtom se mi zdá, že rodička boží vystupuje z obrazu a za několik okamžiků viděl jsem ji těsně před sebou. Držela Ježíška v náručí a smutně, nevýslovně truchlivě dívala se na mne.
Po chvíli se mi zdálo, že ztrácí se zase v mlze, že mlha řídne, až spatřil jsem opět zcela zřetelně obraz viseti nepohnutě na stěně, kde visel již od nepamětných dob.
Vzpamatoval jsem se úplně; ale úzkosti, která se mne byla zmocnila, nemohl jsem se zbaviti po celou noc...'
Poté páter Schneider opět na několik okamžiků se odmlčel, načež když jsem ani slovem neodpovídal, pokračoval: 'Případ, který jsem vám byl právě vypravoval, je sice velmi prostičký, ale uvedl jsem jej, poněvadž je pravdivý. Nejednať se mi o vylíčení nějaké podivnosti, nýbrž o konstatování pravdy, a chci tím říci jen tolik, že všechny takové přízraky, byť sebeneobyčejnější a zdánlivě nevysvětlitelné, jsou zcela přirozenými následky nějakého podráždění nervů.
Život samotářský, asketický, život četných takzvaných svatých církve katolické poskytuje dostatečných dokladů. Život v pošmurných klášteřích nebo život trávený z velké části v chladných, nevlídných chrámech nemohl býti než hlavním zřídlem nesčíslných přízraků, vidění a zázraků, jimiž jsou legendy svatých a světic tak přebohatý.
Ostatně bylo také úmyslem jistých kruhů, aby vzbudily posvátnou hrůzu u obecného lidu, jejž by nebyly mohly jinak ovládat než udržováním v bázni a úzkosti před nadsmyslností.
Avšak doby, kdy se tak díti musilo, dávno již minuly. Nyní už není potřebí líciti věci zcela přirozené, jako by byly nadpřirozenými; nyní by bylo hříchem nepromíjitelným stavětí se na odpor nezvratným vymoženostem věd.'
Škaredý páter umlkl, načež vstav počal přecházeli po salóně.
Zdálo se mi, jako by jej byla poslední jeho slova poněkud rozčilila.
Přecházel prudce, dívaje se upřeně před sebe na zem, jako by vzpomínal, jak by mi ještě něco řekl, co snad se mu zdálo býti příliš smělým.
Avšak i mne byl dřívější můj klid opustil.
Nelíčené vypravování Schneidrovo bylo na mne učinilo hluboký dojem. Pocítilť jsem v průběhu jeho v podstatě vše, co byl asi vypravovatel sám pocítil v okamžicích svého vidění.
Pozoruje nynější jeho rozčilení, nemohl jsem se ubrániti vždy více se vzmáhajícímu nepokoji, jenž změnil se zanedlouho ve zvláštní druh nanejvýš trapné úzkosti. Cítil jsem, že krev má počíná vříti, že vstupuje mi k hlavě a působí lehýnkou závrať.
Znenadání zastavil se páter Schneider přede mnou.
Čelo jeho bylo svraštěno; sivé, pronikavé oči takměř vášnivě rozjiskřeny.
Několik okamžiků díval se na mne upřeně, jako by chtěl proniknouti v nejtajnější záhyby mého srdce. Nato sebou prudce pohnul a děl:
'Ještě jednou, a sice roku 1848 stalo se...'
Tentokráte nedomluvil. Poznovu se odmlčev počal opět prudce přecházeti po salóně, mumlaje cosi nesrozumitelného.
Pronesení těchto několika slov působilo však na mne způsobem neodolatelným. Vzbudiloť v duši mé dávné vzpomínky a vše, co se zdálo mi býti dříve pouhou domněnkou, nabylo náhle úplné pravděpodobnosti.
Schneider však mi neposkytnul času k reflexím. Drsný, apatický hlas jeho ozval se poznovu.
Promluvilť v tento smysl:
'K neuvěření, že možno ještě na počátku druhé polovice devatenáctého století konstatovati takořka úplné vítězství pověry nad zdravým rozumem nejen u lidí nevzdělaných, nýbrž i u vzdělanců.
Tradice, vychování a vyučování ve školách hrají v tom arci úlohu hlavní. Otažte se kohokoli ze svých známých, optejte se mužů nepředpojatých a sebesrdnatějších na pocit, jaký se jich zmocnil, když musili za noční doby stráviti několik hodin o samotě u mrtvoly nebo na hřbitově nebo v pošmurném chrámě nějakém, a povědí-li vám pravdu upřímně, podivíte se u většiny z nich hrůze, kterou byli pocítili.
A přece jest mrtvola již jen bezduchým předmětem, hřbitov pouhým sadem a chrám pouhou budovou jako kterákoli jiná, v které zcela klidně noci trávíme. Vizte jen obraz ukřižovaného spasitele tamto na stěně!...'
Po těchto slovech ukázal na stěnu za mne a odmlčel se.
Obrátiv se spatřil jsem na stěně na velkém ebenovém kříži dřevěnou podobu Kristovu v životní velikosti.
Byla pracována velmi dovedně; ale v zažloutlém osvětlení olejové lampy měla výraz takměř příšerný. V nakloněné tváři jevila se přísnost a pošmurnost; tělo, patrně z lipového dřeva, mělo ráz skutečné mrtvoly.
Páter Schneider měl pravdu.
Nemohl jsem se ubrániti pocitu hrůzy. Zachvěl jsem se a Schneider zachvění to zpozoroval.
'Od nepamětných dob,' pokračoval po malé přestávce, 'pracovali jednotliví osvícenci proti takovémuto nepravému pojímání světa. Ale nic naplat! Přírodozpytci, filosofové a básníci podrývali znenáhla půdu pod bůžkem pověry.
V tisícerých spisech proveden přesný, nezvratný důkaz, že neděje a nedělo se na tomto světě pranic způsobem nadpřirozeným, nýbrž vše jen dle určitých, byť i doposud z velké části nevysvětlitelných zákonů přírodních. Největší duchové všech vzdělaných národů zápasili na tomto poli, ale výsledek veškeré jejich dosavadní práce je poměrně velmi nepatrný.
Připomeňte si jen nynější Francii! A přece se může národ francouzský jako málokterý jiný vykázati muži, kteří v tomto směru učinili vše, co vůbec možno.'
Páter Schneider nespouštěje ze mne očí, postavil se pak proti mně a pravil dále dutým, přitlumeným hlasem:
'Pozoruju, že na vás slova má učinila zvláštní dojem. Také pohled na tento kříž zde na stěně nemohl zůstati na vás za poměrů, v kterých se právě nalézáte, bez účinku.
A přece kříž ten a podoba Kristova na něm není než pouhé dřevo, bezduchá látka, kterou každý den vídáme. Ovšem za jiných okolností a v jiných tvarech.
Ale kdož medle, jenž byv vychován ve víře katolické a později třeba vědami se zanášel, kdož medle odvážil by se v pozdní hodině noční jako nyní strhnou ti bezduchý obraz vykupitelův z kříže toho?
Komuž by netanulo na mysli, že by tím spáchal čin nepromíjitelný, čin, kterýž by sám ukřižovaný ztrestal bez odkladu?
A přece každý z nás ví, že dřevěné tělo Kristovo na kříži necítí, jako jest bez citu tento nůž zde na stole.'
Poté uchopil Schneider nůž na stole ležící, a přistoupiv kvapně až ku kříži na stěně, dodal:
'Kdyby tomu bylo jinak, musila by vystříknout krev!'
A prudce jednou ranou zarazil nůž do prsou Kristových...
Po ráně následoval dutý zvuk jako temné, přidušené zaúpění.
Nůž trčel z prsou Kristových a škaredý páter stál bez pohnutí vedle kříže, dívaje se na mne upřeně a přísně jako člověk, jenž byl právě provedl nezvratný důkaz.
'Nuže, proč nevystřikla krev?' pravil po malé chvíli, a obrátiv se ku stěně, uchopil nůž a několikráte jím prudce zalomcoval, jako by jej ještě hlouběji vrážel do prsou Kristových.
Nemohl jsem odvrátiti zraků svých z kříže.
Nůž trčel v prsou Kristových doposud; ale zdálo se mi - buď to byl klam smyslů nebo skutečnost - jako bych pod nožem na Kristově zažloutlém těle pozoroval několik kapek čerstvé krve.
Výkřik zděšení vydral se mi mimovolně z prsou. Prudce vyskočil jsem ze stoličky, na které jsem byl až dosud seděl. Chvěl jsem se na celém těle; nohy mé byly takřka bez vlády.
V tváři a vůbec v celém vzezření mém zračila se bezpochyby hrůza v nejvyšším stupni; neboť sám Schneider, jenž byl rychle ke mně přistoupil, jevil překvapení, ba i leknutí.
V okamžiku tom jsem si připomenul, že na mne čekáš venku před domem, že ti mohu dát umluvené znamení. Sáhnul jsem do kapsy po kamenu...
'Co to? Jakž možno, aby měl chladný, střízlivý výklad můj takovýto účinek?' zvolal páter Schneider náhle přísným hlasem přistoupiv ke mně; ale hned nato, jako by se byl vzpamatoval, dodal co možná přívětivě:
'Utište se, příteli! Upokojte se! Nechtěl jsem vás polekati!'
Schneidrovo oslovení zdrželo mě na okamžik, že jsem ti nedal umluvené znamení hned; ale kámen držel jsem stále v ruce.
Schneider couvnuv několik kroků ode mne, pokračoval:
'Nebuďte přece bláhovec! Kdyby zde skutečně bylo ve hře něco nadsmyslného, musilo by se přece díti něco jiného, nežli se děje. Vizte jen! Vždyť Kristova podoba visí zde na kříži právě tak bez hnutí a bez ducha jako dříve. A o krvi, která nám měla býti znamením, není ani památky.'
Přitom ukázal pravou rukou ku kříži a hned nato rukou tou prudce mávnul proti mně.
Zdálo se mi, jako by mi bylo několik vřelých kapek stříklo do obličeje. Rychle přejel jsem si levou rukou tvář a mimovolně pohlédl jsem do dlaně.
Tentokrát nebylo žádné pochybnosti již; setřelť jsem s tváře své - krev. Výkřik zděšení vydral se mi opětně z prsou a současně letěl kámen, jejž jsem držel v pravici, do okna. Rozbité sklo zařinčelo. Zvukem tím poněkud vzpamatován, napjal jsem veškeré síly a vyrazil ze salónu.
Slyšel jsem za sebou kroky a přitlumené volání Schneidrovo: ale zděšení a hrůza hnaly mne dále.
Seběhl jsem přes schody a nedbaje tebe, jenž jsi mi dle úmluvy na dané znamení spěchal ku pomoci, běžel jsem dále.
Co dělo se se mnou později, je ti známo."
Přítel umlkl.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Michaela Dvořáková, 03.12.2009

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­