ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Arbes Jakub (*12.06.1840 - †08.04.1914)

­­­­

Svatý Xaverius (5)

***

Zahájil jsem práci znovu.
Především počal jsem zkoumati, diktoval-li Balko v posledních svých okamžicích mé babičce cosi aspoň částečně podstatného, nebo - nalézaje se již v nepříčetném stavu duševním - cosi naprosto nebo zčásti smyšleného, a jaký byl při tom asi jeho zámysl.
Z chaosu myšlének, vzpomínek a jednotlivých dat vybíral jsem především ony, z nichž mohl jsem seznat i povahu Balkovu, a dospěl po dlouhém přemítání, že povaha jeho nebyla by se srovnávala se lží, ať již skutečnou nebo žertovnou.
V posledním jeho diktandu zdála se tedy přece spočívati pravda, ovšem zahalená v mystické roucho temného výrazu. Ale jak přijíti k jádru, jak nalézti aspoň zásvit, jenž by třeba na okamžik osvítil
dráhu, po které by bylo možno, byť jen o krok přiblížiti se k tajemnému cíli?
Přemýšlel a zkoumal jsem dále a snažil se odpověděti zcela přesně na tisíceré otázky, z nichž nyní ovšem jen některé mohu uvésti.
Konečný rezultát všeho: zjevení 'neocenitelného pokladu' ponechal jsem zatím stranou a tázal se sama sebe: 'Kdo uložil tajemství v obraz?'
Odpověď naskytla se prostě sama sebou: Kdož jiný než Balko, jenž tvrdí, že 'obraz nebyl malován pouze pro oko a pro povznesení mysli zbožných křesťanů', nýbrž že 'je v něm více, nežli bývá v obrazech největších mistrů, cosi, nad čímž by tisícové s pohrdáním pokrčili ramenoma, z čehož však by přece mohla vzejíti spása miliónům'.
Mluvil-li zde Balko promyšleně a zcela přesně logicky, spočívalo tedy tajemství v malbě samé, a přece bylo tak zvláštním, že neshledáváme cosi podobného ani v malbách největších mistrů; bylo tudíž dle všeho, abych tak řekl 'nemalířským', netýkalo se a nezakládalo se v umění malířském, nýbrž v čemsi, čímž Balko i nad největší mistry vynikal.
Tím přesunuly se myšlénky mé opět na Balka jako člověka. Opět zkoumal jsem jeho povahu, život a snahy a vybíral pouze ony stránky a známky, jež mohly býti v jakéms takéms styku s věcí, o kterou šlo.
Probrav všechny upomínky na četné podrobnosti z matčina vypravování, neboť nic jiného neměl jsem k dispozici, vylovil jsem následující drobty, jež zdály se míti pro svůj účel nějaké ceny: Balko byl nespokojen se svým osudem, často si stěžoval, že minul se cílem života. Vedle svého umění miloval samotu, vážné přemítání a studie přírodovědecké; byl člověk lidumilný a zanášel se myšlénkami reformačními.
To bylo vše, o čem jsem věděl, že se tím Balko lišil jako člověk i umělec od jiných malířů.
V jaké souvislosti bylo to však s tajemstvím obrazu?
Myšlénky mé počaly se opět rozbíhati; probíral jsem jednu po druhé, avšak žádná nehodila se mi k první důležitější vymoženosti mého bádání, že tajemství obrazu nezakládá se v umění malířském.
Logické zkoumání mé zůstalo úplně bez úspěchu.
V průběhu dalšího přemýšlení uznal jsem za nutné zkoumati opět malbu samu, k čemu mě hlavně také přiměla diktovaná slova Balkova: 'Kdo dovede třeba po léta dlíti před obrazem tím, kdo upne veškerou svou mysl na obraz, aby tajemství vypátral atd.'
Učinil jsem tedy dle slov těch a zkoumaje stával jsem před obrazem, kdykoli se mi naskytla příležitost.
V první době nepozoroval jsem jako dříve nic zvláštního, ledaže budil jakýsi druh ztuhlosti v postavě svatého Xaveria moji pozornost, kterou jsem následkem toho zdvoj- ba ztrojnásobil.
Nicméně ani zbystřená pozornost má nevedla k žádnému cíli. Svatý Xaverius díval se na obraze s týmž bolestným výrazem v oku tak klidně, a přece zas tak trpce v neurčité prázdno, že mi bývalo mnohdy až úzko, když po mnoho hodin nespustil jsem zraku z obličeje svatého, a po celou tu dobu nic jiného nepozoroval nežli děsný výraz blízké smrti, jejž byl malíř v obličeji tom tak mistrně vyznačil.
Pochybnosti mé počaly se poznovu množiti a jsem jist, že bych se byl opět načas vzdal všeho dalšího zkoumání, kdybych byl náhodou nepřišel na další důležité známky.
Opozdiv se jednou odpoledne v chrámě, shledal jsem, když jsem chtěl chrám opustiti, že stalo se mi jako kdysi mé matce: chrám byl zavřen a já v něm o samotě.
Zpočátku jsem tomu byl povděčen; byltě jsem až dosud Balkův obraz zkoumal jen ze zdáli, nyní se mi naskytla příležitost ku zkoumání z bezprostředního blízka.
Nerozmýšleje se dlouho vyskočil jsem na oltář a jal se obraz prohlížeti. Počal jsem zkoumání po svém zvyku systematicky postupně od hlavy svatého, leč ani z bezprostředního blízka nebylo možno nic podstatného vypátrati.
Znenadání utkvěl zrak můj na jistém místě na prsou a cosi jako blesk radosti prolítlo mou duší.
Místo, na němž byl zrak můj utkvěl, mělo zvláštní ráz. Nebyl to bod, nebyla to čára, a přece se tam zrak můj zastavil, přece jsem poznal, že místo to má zvláštní nějaký účel.
Bylo to jakési mimo volné zatrhnutí štětcem, když byl obraz malován. Když jsem pak napjal svou pozornost, nalezl jsem v místě tom také jistý bod, zcela určitě naznačený střed.
'Co však znamená tato známka? Je osamělá nebo je jich více na obraze?' byly první mé myšlénky. A bez odkladu počal jsem pozorování poznovu od hlavy pečlivěji a bedlivěji než poprvé.
K nemalému překvapení nalezl jsem na čele podobnou známku jako na prsou, pak třetí na rameně a čtvrtou na palci levé ruky. Více podobných známek nemohl jsem vypátrati.
Spokojil jsem se však úplně tímto rezultátem, poněvadž nebylo již žádné pochybnosti, že známky ty jsou zúmyslné, slovem že mohou vésti k vypátrání tajemství obrazu.
V radosti nad neočekávaným tímto odhalením ani jsem nepozoroval hlavní příčinu, pro kterou jsem při největší pozornosti naprosto nemohl nalézti více známek na obraze: že se bylo totiž již valně setmělo.
Teprve když jsem skočil z oltáře, seznal jsem, že je již téměř tma, a věda, že tentokráte není žádné pomoci, že musím noc stráviti v chrámě, hledal jsem nejpohodlnější místo k přenocování a nalezl je ve zpovědnici naproti oltáři svatého Xaveria.
Usednuv v ní opřel jsem hlavu v dlaně.
Mozkem mým vířil proud myšlenek; krev má byla neobyčejně rozprouděna. Nalézalť jsem se ve zcela mimořádném stavu, asi jako člověk, jenž byl po dlouholetém otročení pozbyl již veškerou naději na uvolnění a jemuž znenadání byli zvěstovali, že je úplně svobodným.
O řádném a pravidelném přemítání ovšem nemohlo býti ani řeči; zadumal jsem se, a teprve když byl myšlenkový proud poněkud své prudkosti pozbyl, přešlo zadumání znenáhla v polosnění."
Přítel se poté odmlčel a vstav přešel několikráte mlčky po komnatce.
Zdálo se, jako by si chtěl oddechnouti nebo zaplašiti chmurnou jakousi vzpomínku. Byl zamyšlen a dojat. Ne vyrušil jsem ho tedy a vyčkal, až za delší chvíli, usednuv si opět naproti mně, bez vybídnutí počal dále vypravovati.
"Hrobové ticho a noční chlad působily na mé rozechvěné nervy velmi konejšivě; ale nemohl jsem přece usnouti, aniž se probrati z polosnění.
Několik hodin minulo. Znenadání se mi zdá, jako bych slyšel temné jakési ťapání, jako by velký pes běžel od hlavního oltáře ku vchodu chrámu, pak jako by se byl obrátil a běžel zase ve směru opačném k hlavnímu oltáři, načež jako by se byl v nejprudším běhu vprostřed chrámu zastavil.
Za několik okamžiků spatřil jsem velkého černého kocoura, plížícího se z lodi chrámové k prostřednímu oltáři, před nímž jsem se nalézal. Vůkol nastalo opět hrobové ticho. Kocour svítě příšerně očima, plížil se tiše a opatrně k oltáři, jako by se připravoval ku skoku na lup, a doplíživ se až k stupním oltářním, zastavil se, zamňoukal a v mžiknutí oka skočil na oltář.
V následujícím okamžiku spatřil jsem však na oltáři místo kocoura příšernou jakous postavu. Byl to zcela nahý mužík malinkého, útlounkého tělíčka s obrovskou hlavou; seděl na oltáři nepohnutě, se svěšenou hlavou; nohy visely mu dolů, jako když posadíš trpaslíka na velký stůl.
Nežli však jsem mohl pitvorného mužíka prohlédnouti, zaslechl jsem z lodi chrámové dvoje lehké lidské kročeje. Jedny přicházely od hlavního oltáře, druhé od vchodu chrámového, a za chvíli spatřil jsem dvé ženských postav v smutečním šatu. Přicházely volným krokem se svěšenými hlavami, jako by byly v zbožné rozjímání pohrouženy; u oltáře svatého Xaveria se zastavily, a pokleknuvše těsně podle sebe, sepjaly ruce k modlitbě.
Pitvorný mužík na oltáři seděl chvíli tiše. Znenadání však počal kejklati nohama, roztáhl vodorovně ruce a vymrštil se prudce do výše tak obratně, že v mžiknutí stál na oltáři vzpřímen, nepohnutě jako socha.
Před oltářem klečící ženštiny vstaly a zahleděly se upřeně na netvora, jenž dutým hlasem jal se mluviti: 'Víte, co je blázen? Dovedete rozeznat blázna od moudrého? - Dovedla bys to, Boženko, kdyby to byl tvůj vnuk? - Dovedla bys to i ty, Kateřino, kdyby to byl tvůj vlastní syn? - Vizte jej tamo!'
A přitom ukázal prstem na mne.
Obě ženštiny se obrátily. V jedné z nich poznal jsem svou matku s výrazem nevýslovné bolesti v starostlivé bledé tváři, v druhé zdálo se mi, že poznávám dle matčina popisu babičku, v trpaslíku pak Balka...
Chtěl jsem vzkřiknouti, leč současně vzniklo v mé duši přesvědčení, že vše, co vidím, jest pouhý sen. - Procitnul jsem...
Jasná zář měsíce padala oknem na Balkův oltářní obraz a poslední zápas, zračící se v tváři svatého Xaveria, nabyl v osvětlení tom rázu téměř démonického. Před oltářem nebylo nikoho, kolem panovalo hrobové ticho. Ale bylo mi přece jako člověku, jenž se byl mimo nadání dotknul tuhnoucí mrtvoly.
Procitnuv zachvěl jsem se; počalo mi býti teskno a úzko, studený pot mi vyvstal na čele, mrazilo mne. Vzpřímiv se setřel jsem skoro bázlivě pot s čela a vystoupil ze zpovědnice.
Byl jsem si sice úplně vědom, kde a proč se tam nalézám; byl jsem si sice úplně vědom, že nemám ani nejmenší příčiny k úzkosti nebo docela k bázni, a přece jsem se nemohl ubrániti nejděsnějším pocitům, jaké byly kdy mou duši rozechvěly.
Vystoupiv ze zpovědnice počal jsem zpočátku volně, pak vždy prudčeji přecházeti před Balkovým obrazem.
Obrovský chrám byl takřka kouzelně osvětlen.
Několika okny padala dovnitř bledá zář měsíce; zde táhla se po stěně, zčásti přes obraz, pak po zemi, daleko dovnitř chrámu, kde u protější stěny ve výši osvítila bílou sochu vážného starce; tam postříbřila temné řezbářské práce na portálu oltáře, přelétla jak charý stín oltář, a vniknuvši hlouběji do chrámu, zanikla v několika pramenech mezi lavicemi temné kaple.
Onde vniknulo jen několik paprsků na pěkný oltářní obraz Madony, jenž skvěl se jako v stříbrné mlze, tamo zase celý proud padá na ohyzdnou postavu s děsným výrazem v tváři a hrozivě vyzdviženou pravicí, kdežto opodál ozařuje týž proud něžné andílky se zlatýma křídloma a dodává sladkému úsměvu v jich tvářích děsného výrazu, poněvadž zde s bledou září měsíce zápasí z blízké kaple vycházející kmitavé červené světlo věcné lampy.
Zde paprsky měsíce krášlí a mírní, tam zase, zvláště kde tvoří s věcnými lampami dvojsvětlí, hyzdí až k děsnosti; jinde pak, kde temno paprsky přemáhá, anebo kam vůbec ani zář, ani reflex paprsků měsíčních nevniká, zírá hrozné, temné prázdno...
Úzkost má nepochopitelným způsobem se vzmáhala. Bránil jsem se jí sice důvody rozumu a rozvahy; úsilí mé zůstalo však marným.
Byl jsem v nejvyšší míře rozčilen a rozechvěn a poprvé v životě svém pochopil jsem velebnou hrůzu, jakou působí umění katolického náboženství na prostý lid; neboť když již u mne, u člověka mladého, zdravého, jenž se byl vyzul takřka ze všech předsudků a skoro pro vše, co kolem něho zdálo se býti děsivým, měl rozumový důvod, nebyly ?důvody, kterými se bránil proti neobyčejnému, příšernému dojmu, téměř nic platný: jaká duševní muka musila si vytrpěti prostá moje matka, když jako já probděla dlouhou noc v pustém chrámě...
Nepokoj a rozčilení vypudily mne od oltáře svatého Xaveria.
Rychlým krokem popošel jsem doprostřed chrámu a mimovolně hledal místo, kde bych postál neb usednul.
Marně! V celém chrámě nenalezl jsem žádného; všade jsem se cítil nevolným, všade mne provázela nevýslovná úzkost, všade mne mrazilo.
Prudkým krokem přecházel jsem po chrámě; kroky mé v dutém ohlase odrážely se od klenby chrámové, ba zdálo se, jako by za hrobového ticha i dýchání mé bylo slyšet až na konci chrámu.
Konečně po několika trapných hodinách, z nichž každá zdála se mi býti věcností, vnikl jitřní zásvit do chrámu, a zápase krátký čas s plavým již svitem měsíce, rozsypal posléze své jemné růže po celém chrámě, takže vše kolem mne lesklo a třpytilo se v nejsvěžejší car o kráse spanilého letního jitra.
Minulo však přece ještě drahně času, nežli jsem byl vysvobozen z trapné situace.
Zemdlen a rozčilením skoro k smrti unaven vrátil jsem se domů a nejsprávnějším dokladem, že jsem oné noci skutečně prožil nejděsnější okamžiky svého života, byla horečka, která mnou po několik dní lomcovala."
Přítel opět se odmlčel, jako by jej bylo vypravování o osudné noci unavilo.
Za několik okamžiků však pohodil hlavou, jakž míval ve zvyku, kdykoli se mu vtíraly nepříjemné a odporné myšlenky, a pokračoval: "Promiň, že jsem se poněkud odchýlil od podstaty věci, od vylíčení duševní své práce, čelící k vypátrání tajemství.
První tato noc, strávená v chrámě svatomikulášském, nebyla poslední. Jakmile jsem se pozdravil a mohl opět pravidelně a klidně přemýšleti, bylo první mou starostí nalézti způsob, jak bych mohl o samotě a nevyrušován ve svém zkoumání Balkova obrazu pokračovati, neboť čtyry známky, jež jsem byl nalezl, nasvědčovaly zcela zřejmě, že k odhalení tajemství obrazu jest třeba, bych nyní především nastoupil cestu mechanickou, obraz co možná nejbedlivěji zkoumal a teprve poté na základě svých výzkumů dále kombinoval.
Dát se vždy k tomu cíli v chrámě přes noc zavříti nebylo mi jednak po chuti již pro nepříjemnost, které jsem měl už první noci dosyta, jednak zase nebylo zcela bezpečným, poněvadž jsem mohl býti v chrámě náhodou postižen, což mohlo míti snadno za následek, že by se mi byly podkládaly úmysly nekalé.
Za tou příčinou snažil jsem se dosáhnouti k navštěvování chrámu v nepřítomnosti jiných lidí dovolení, a sice od osoby v té věci všemohoucí, od kostelníka. Stálo mne to však dosti namáhání.
Po čtvrt roku navštěvoval jsem co den hostinec, do kterého chodil také kostelník, po čtvrt roku jsem co možná nejopatrněji konal přípravy, bych nevzbudil u dobrého a poctivého muže ani nejmenšího podezření, a teprve když jsem se s ním úplně seznámil, když byl přesvědčen, že jsem sice člověk poněkud podivný, ale poctivý, odvážil jsem se mu prohlásiti, že bych si velmi rád udělal kopii Balkova obrazu, nicméně že nejsa malířem, nýbrž jen kresličem, stydím se práci tu podniknout před lidmi.
Dobrý muž s největší ochotou se mi nabídnul, že mi půjčí jeden ze svých dvou klíčů od sakristie, abych mohl třeba každý den a kdykoli mi bude libo do chrámu ku své práci.
Připravil jsem si tedy vše, čeho bylo potřebí ku kreslení obrazu, a zůstávaje vždy, kdykoli jsem měl pokdy, po odpoledních službách božích sám v chrámě, kreslil jsem obraz. Avšak vždy věnoval jsem buď všechen čas, neb aspoň největší jeho část svému zkoumání obrazu.
Takto pracoval jsem asi po půl roku a konal práci tu s neobyčejnou zálibou a horlivostí, ježto tajuplné a pro každého jiného snad úplně neviditelné známky na obraze se množily, takže jsem jich v době té nalezl sedmatřicet.
Při mechanické této práci však mozek můj nezahálel a dříve ještě nežli jsem byl všechny známky vypátral, byl jsem takořka úplně přesvědčen, že známky ty nemohou býti ničím jiným nežli jednotlivými body plánu cesty, vedoucí k místu, kde je poklad ukryt.
Spojení bodů a naznačení tak celého plánu nezdálo se mi být věcí příliš nesnadnou; avšak jak nalézti střed nebo vůbec onen bod, kterým plán počíná nebo končí?
Rozumoval jsem všelijak, až posléze uznal jsem za pravdě nejpodobnější následující kombinaci: Skryl-li Balko v obrazu svém plán cesty k pokladu tak výborným způsobem, že jen logickou kombinací mohl býti vypátrán, a jednal-li sám přitom přesně logicky, nemohl jinak nežli bod hlavní, tvořící k celému plánu jaksi klíč, umístiti tam, kde dle všeobecné domněnky sídlí rozum, - na čelo. Shledav pak mimo to, že i pro mne téměř neviditelná známka na čele svatého Xaveria nalézá se zrovna vprostřed čela, nemohl jsem nežli bod vprostřed čela považovati za bod hlavní, za vychodiště plánu.
Nyní šlo o přesné přenesení nalezených bodů na papír.
Přikročil jsem k práci té s největší svědomitostí, a odměřiv co nejpečlivěji všechny vzdálenosti jednotlivých bodů, přenesl jsem je na papír, a spojiv pak od hlavního bodu počínaje ostatní body přímkami, obdržel jsem lomenou čáru, dle mého náhledu plán cesty k pokladu.
Plánu jsem se tedy šťastně dopracoval. Ale jak ho upotřebit?
Co znamená hlavní bod, co body ostatní? V jakém poměru je plán ke skutečné cestě? Kde je hlavní bod ve skutečnosti, tj. kde počíná cesta k pokladu a jakým směrem nutno pak plánu upotřebit, když není ničím více nežli lomenou čarou?
Takové a podobné otázky poskytly mi nyní dostatečné látky k opětnému přemýšlení a kombinování.
Dopracovav se již některých výsledků, zahloubal jsem se do svých kombinací s oživenou nadějí v konečný šťastný výsledek.
Balko žil a umřel v Praze. Skryl-li někde nebo věděl-li o nějakém pokladu, ku kterémuž ve svém obraze zcela matematicky naznačil cestu, kdež medle mohl by poklad býti nežli v Praze nebo v jejím okolí a jakž jinak možno jej vypátrati nežli pomocí situačního plánu Prahy s upotřebením plánu v obraze svatého Xaveria ukrytého?
Takový byl nejbližší rezultát mého přemýšlení.
Bez odkladu jal jsem se zkoumati všechny možné situační plány Prahy, jichž jsem se vůbec mohl do pídit i.
V první řadě šlo mi o vychodiště v plánu Prahy.
V prvním okamžiku jsem soudil, že musí to býti chrám svatého Mikuláše, vlastně bod na zemi v chrámě tom, kdybychom vedli kolmo cáru od středu cela svatého Xaveria.
Což však - kdyby obraz nebyl teď více na místě, kde byl původně umístěn?
Balko musil také předvídati, že může býti obraz přenesen, a nesměl tudíž pohyblivý bod stanovití za východiště.
Takto uvažuje zavrhl jsem původní svůj náhled úplně a stanovil pak východiště v plánu Prahy zcela analogicky, jako jsem byl stanovil východiště na plánu v obraze: hledal jsem totiž střed.
Považuje hradbami ohraničenou Prahu za nepravidelný polygon, stanovil jsem jeho těžiště. A že jsem se v kombinaci své nemýlil, v tom mne potvrzovala okolnost, že těžiště padlo právě do domu, v němž dle vypravování mé babičky vznikla v Balkovi myšlenka k obrazu svatého Xaveria.
Měl jsem tedy východiště nejen v plánu, nýbrž i ve skutečnosti; cesta k pokladu vedla tudíž od domu, v němž byla v Balkovi vznikla myšlenka k obrazu svatého Xaveria.
'Kterým však směrem, kterými ulicemi?' byla první otázka, kterou jsem si musil hned nato položit. Po krátkém přemýšlení nebylo pro mne již žádné pochybnosti, že plán cesty k pokladu byl v Balkově obrazu svatého Xaveria zcela přesně naznačen dle některého situačního plánu Prahy a okolí...
Mám ti snad dále vypravovat, že skoupil jsem všechny starší situační plány Prahy, poněvadž mohl Balko jen dle nějakého staršího plánu svůj bizarní plán v nesmrtelném svém obraze provésti? Mám ti vypravovat, jak jsem porovnával plán obrazu, mnou odhalený, s rozličnými situačními plány Prahy, jak jsem měřil a opět a opět přemýšlel a kombinoval, až jsem dospěl ke konečnému rezultátu, že lomená čára plánu obrazu úplně souhlasí s ulicemi v jednom situačním plánu Prahy, a sice od domu, v němž byla v Balkovi vznikla myšlenka k obrazu svatého Xaveria až - k Oujezdské bráně!?

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 12.06.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­