ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Arbes Jakub (*12.06.1840 - †08.04.1914)

­­­­

Svatý Xaverius (2)

***

Totéž nízké čelo, tentýž nos, táž brada, tytéž rty, slovem celý výraz obličeje, jako by byl muž ten malíři obrazu sloužil za vzor.
Zkoumal jsem podobnost tu bedlivěji; čím déle však jsem se díval z obrazu na muže a z muže na obraz, tím nápadnější byla mi podobnost obou tváří. Spočívaloť v obou cosi nevýslovně trpkého, a přece zase cosi neodolatelně přesvědčujícího, že nelze nabyti klidu a dojiti spasení jinak kromě skálopevnou vírou, že myšlénka, kterou se zanášíme a která je nám vším, posléze přece stane se skutkem, byť byla i lživou a klamnou...
Nápadná tato podobnost svatého Xaveria s neznámým mužem učinila na mne v pustém chrámě zvláštní dojem.
Byloť mi již dříve jaksi nevolno; nyní počala nevolnost přecházeti v jakousi nevysvětlitelnou úzkost.
Přes úplnou střízlivost mé duše zdálo se mi, jako by obrovským prostranstvím chrámu míhaly se tajemné stíny, a přes to vše, že dobře jsem si přelud ten vykládal do chrámu vnikajícími paprsky slunce, křižujícími se s paprsky, vycházejícími z několika různobarevných věčných lamp, nebyl jsem přece s to, abych se ubránil neobyčejnému rozčilení, a není pochybnosti, že vzmáhající se úzkost má byla by znenáhla přešla v nejpodivnější druh bázně, kdyby neznámý muž nebyl náhodou opět výhradně moji pozornost upoutal.
Obrátilť se zase k oltáři, sáhnul do záňadří, vytáhl svitek papírů, rozložil je po oltáři a pátravě počal do nich nahlížeti.
Jednání neznámého bylo mi čím dále tím podivnější a jižjiž počínal jsem pochybovati o zdravých jeho smyslech, když znenadání muž ten jako jaguár jedním skokem vyskočil na oltář a vystoupil na malé dřevěné stupátko na něm.
Stoje těsně u oltářního obrazu, poněkud se nachýlil a jal se s nej větší pozorností pozorovati pravé rámě svatého Xaveria. Hned nato však sebou nápadným způsobem pohnul, a v pravici jeho, která byla rychlostí blesku sáhla do postranní kapsy v kabátě, zalesklo se cosi jako dýka nebo břitký nůž.
Mimoděk projela mou hlavou myšlénka, že neznámý jsa na mysli pomaten, chce snad vzácný obraz rozříznout a zničit.
V mžiknutí oka vyrazil jsem dvířka u zpovědnice, a vzkřiknuv tak mocným hlasem, že výkřik v několikerém ohlasu odrazil se od klenby chrámové, vyskočil jsem ze svého úkrytu, a učiniv několik kroků kupředu, stanul jsem před dřevěným klekátkem, na kterém přednedávnem neznámý byl klečel.
Podivný muž na oltáři, zaslechnuv můj výkřik a šramot, prudce se obrátil. Přižloutlá jeho tvář zbrunátněla, oči rozjiskřily se hněvem, a v témž okamžiku, co stanul jsem před klekátkem, skočil neznámý z oltáře přímo přede mne na druhou stranu klekátka, a drže svůj ostrý nástroj v pravici, vztáhl druhou ruku po mém hrdle.
Pozoruje každé jeho hnutí, odrazil jsem pravou rukou jeho levici a uchopiv ho za hrdlo stiskl jsem.
Neznámý zaúpěl a zavrávoral.
Jelikož jsme stáli každý na jedné straně klekátka, převrhlo se zavrávoráním neznámého klekátko, na něž klekalo se od mé strany, ku straně neznámého a srazilo nás oba k zemi.
Mým odporem a nenadálým pádem na zem zdál se býti neznámý překvapen a dle všeho také smyslů zbaven; zůstalť aspoň na zemi ležet, nečině žádného pokusu k obraně, aniž k výboji.
Vida jej takto úplně ve své moci, poněkud jsem mu uvolnil, a odstraniv klekátko, jež bylo mezi nás padlo, dával jsem pozor, nebude-li snad neznámý chtít svůj útok obnoviti.
On však ležel jako polomrtvý, a já pohlédnuv nyní v jeho tvář, shledal jsem navzdor její brunátnosti nápadnou podobnost, ba téměř identičnost s tváří svatého Xaveria nad námi na oltáři.
Neznámý ani sebou nehýbaje, ležel několik minut na zemi se zamhouřenýma očima.
Poklekna k němu poohlédl jsem se kolem sebe.
Asi dva kroky opodál spatřil jsem ostrý nástroj, jenž byl neznámému z ruky vypadnul, a k nemalému svému podivení shledal jsem, že nebyla to ani dýka, ani nůž, nýbrž zcela obyčejné - kružítko.
Vtom otevřel neznámý oči a upřel na mne zrak svůj s nevýslovnou trpkostí a výčitkou.
Rychle sáhnul jsem po kružítku, a zmocniv se takto jediné zbraně neznámého, povstal jsem se země s otázkou: "Probůh, co to?"
Na zemi ležící muž, nespouštěje ze mne oči, vztáhl ke mně pravici a zaúpěl: "Nehněvejte se, chtěl-li jsem vám ublížit; ale pomozte mi, a vše vám vysvětlím."
Slova ta pronesena s nejpřátelštější důvěrou.
Mimovolně podal jsem mu ruku a mladík s namáháním vstal.
Sotvaže cítil pevnou půdu pod nohama, přejel si rukou čelo, a jako by se byl na něco upamatoval, rychle a s patrným nepokojem se otázal: "Kde jsou mé papíry?"
Pohlédnuv však současně na oltář, kde "papíry" jeho ležely rozloženy, a spatřiv, že se jich nikdo nebyl dotknul, dodal: "Odpusťte; nevím sice doposud, co se se mnou děje, ale měl jsem zpočátku za to, že mi chcete odciziti mé nejdražší..."
"Ty papíry snad na oltáři?" usmál jsem se.
"Ne, ne - nemyslil jsem ani, že mi chcete něco odcizit; ale když jsem vás zaslechl znenadání divoce vzkřiknout, když ohlédnuv se spatřil jsem pod sebou před oltářem neznámého člověka s hrozivým pohledem, zavířilo mojí duší cosi, z čeho se nejen nyní, nýbrž snad nikdy nebudu moci zodpovědít ani před sebou, ani před kýmkoli jiným. Jsem ve vaší moci; naložte se mnou dle libosti!"
"Doposud praničeho nechápu," dím. "Dle všeho padá vina na mne, a na mně jest žádati vás za prominutí. Spatře vás vykročiti na oltář a vytáhnouti cosi noži nebo dýce podobného, domníval jsem se, že chcete v návalu šílenosti obraz zničit..."
Neznámý trpce se usmál, a zadívav se zkoumavě do mých očí, pravil: "Možná že díte pravdu, že jsem šílen; avšak obraz ten nechtěl jsem zničit..."
"Co jste tedy, probůh, dělal na oltáři?"
"Měřil jsem některé důležité rozměry na obraze za příčinou revize své kresby."
"Vy tedy obraz kreslíte?" tážu se. "Ale k čemu měřit pomocí kružítka? Jste-li aspoň poněkud obratný kreslič, nepotřebujete žádné takové pomůcky, která bývá časem i na překážku."
"Já však pomůcky té potřeboval nevyhnutelně," opáčil neznámý. "Zde vizte náčrtky!"
Přitom vzal několik listů na oltáři rozložených a ukázal mi je.
Místo výkresu spatřil jsem na nich pouhé body a přímé čáry, jež jen tu a tam spojeny byly několika křivkami.
"To přec není žádný výkres," dím.
"Pravda," vece neznámý. "Výkres mám za oltářem, zde jsou pouze, však co možná nejpřesněji naznačeny, zredukované rozměry obrazu."
Vše to bylo mi čím dále tím podivnější.
"Ukažte mi tedy, možno-li, výkres!"
Neznámý odešel za oltář, přinesl prkno a na něm napjatý výkres obrazu.
První pohled na výkres však mne přesvědčil, že původce výkresu je snad vším, jenom ne výborným kresličem. K tak prostřední, ba chatrné práci nikdy nebylo třeba tolik píle, pečlivosti a tolik vyměřování, jako jí byl neznámý muž dle všeho věnoval, a proto vzniklo ve mně přes všechnu okamžitou důvěru znovu podezření, že za tím vším skrývá se přece cosi nepoctivého.
Vzpřímiv se a připraviv se k možnému útoku ze strany neznámého, pravil jsem přísně: "Pane, zde kuje se cosi podezřelého. Vy nejste v chrámě, abyste tento obraz pouze kreslil. Vy máte zcela jiný úmysl, a jak se zdá..."
"Ano, pane," vpadl mi neznámý pevným a taktéž přísným hlasem do řeči, "máte pravdu, mám zde zcela jiný úmysl."
"Nuže tedy?" pravím ještě přísněji.
"Netřeba se mi zpovídat," odtušil neznámý rozhodně a příkře. "Teď je na mně řada, bych se optal vás, co vy vlastně zde v prázdném a zavřeném chrámě zamýšlíte. Překvapil jste mne poprvé v mém životě, když jsem stál na oltáři, vícekráte mne nepřekvapíte ničím."
Přitom chystal se neznámý dle všeho nejen k obraně, nýbrž i k útoku.
Stoje asi tři kroky od něho vzdálen, nespouštěl jsem z něho oči: na slova jeho však jsem neodpověděl.
"Nuže?" děl po chvíli tajemný muž. "Opětuju jen vaše slova."
Mlčel jsem dále.
"Přerušme trapnou tuto situaci, pane," ujal se po chvíli neznámý slova klidně a vážně. "Jsme v chrámě tom o samotě, a kdybychom přišli do krvavého sporu, nikdo by žádnému z nás nepřispěl ku pomoci. Rozejděme se tedy v míru! Pozoruju na vás, že nepřišel jste do chrámu za žádným špatným úmyslem, a zdá se mi, že jste ani mne nechtěl z práce mé vyxušiti. Odejděte tedy, anebo," dodal sebevědomě a skoro výhružně, "je-li vám libo, zkusme kdo s koho!"
Neznámý stál přede mnou klidně sice, ale hrozivě.
Uznal jsem za dobré nečiniti již žádného odporu a rozejiti se s ním v přátelství.
"Pozoruji, že vám v jakési tajemné práci překážím," dím na to, "a milerád bych se odstranil, kdyby nebyl chrám zavřen; nemohu odtud právě tak jako vy."
"Naopak, pane," dí muž. "Já odtud mohu, kdykoli mi libo, ale vy odtud bez přispění neodejdete."
"Jak to?" ptám se dychtivě.
"Mám klíč od sakristie," pravil a ukazuje mi jej.
"Čím dále, tím méně vše chápu," pravím jaksi mimochodem, jako bych si nemohl vysvětliti, jakým způsobem dostal se klíč neznámému, ačkoli jsem byl v okamžiku tom přesvědčen, že je klíč padělán a muž přede mnou zločinec.
"A přece nic snazšího k pochopení! Viděl-li jste kostelníka, když zamykal chrám, musil jste také pozorovat, že jda skrze chrám, byl by mne musil vidět zde před oltářem klečet, slovem mám klíč od něho a mohu chrám ten dle libosti návštěvovati."
Zadíval jsem se mluvícímu do tváře. Pohled můj byl dle všeho jaksi nedůvěřivý, neboť neznámý podotknul: "Nejsem přítelem rozvláčných řečí; pozoruju, že mi nevěříte ani nyní, a proto, dovolíte-li, doprovodím vás z chrámu a zvu vás, abyste pak navzájem doprovodil mne až do mého bytu."
Situace, v jaké jsem se nalézal, počínala mi býti poněkud nepříjemnou, a proto přijal jsem s ochotou jeho vyzvání.
Neznámý sebrav své papíry na oltáři, svinul je a zastrčil do kapsy v záňadří; nato odnesl prkno s výkresem opět za oltář a vrátiv se přívětivě mne požádal, abych mu vrátil kružítko, jež jsem po celou tu dobu držel v ruce.
Vrátil jsem je, a neznámý vrhnuv ještě jednou zběžný pohled na obraz svatého Xaveria, šel napřed k sakristii. Já jej následoval.
Průvodce můj byl dle všeho s místnostmi chrámu i sakristie úplně obeznámen. Za několik okamžiků byli jsme v průjezde budovy ku chrámu přiléhající a po několika krocích na Malostranském náměstí.
"Teď jsme na volném vzduchu mezi lidmi," dí neznámý, "a dostačí vám jediné pokynutí - tamo jde právě policejní strážník..."
Poznámka ta skoro mne urazila, ale přece jsem podotknul: "Dovolte, abych vás směl doprovodit." "Pojďme!" odpověděl chladně.
Mlčky šli jsme volně podle sebe Ostruhovou ulicí až k Svatojanskému vršku. Sešedše s vršku a držíce se po levé straně, vešli jsme do jednopatrového domu, zahýbajícího do Umrlci uličky.
Dům byl starý, průjezd úzký a temný, schody dosti neschůdné. Přišedše na starodávnou dřevěnou pavlač, zahnuli jsme do temné, úzké chodbičky.
Průvodčí můj otevřel dvéře; prošli jsme skrze malou předsíňku, v které nebylo téměř žádného nábytku, a octli se v nízkém pokojíčku o dvou úzkých a malých oknech. Jelikož se bylo již valně zešeřilo, nemohl jsem v bytě hned předměty rozeznat; ale přece jsem rozeznal množství kněh v skříních a porůznu po zemi a po stolech rozházených.
"Jsme na místě," vece neznámý můj soudruh podávaje mi ruku. "Nyní víte, kde bydlím, a zaplašíte-li někdy podezření, které ke mně chováte, prosím, navštivte mne příležitě!"
Slova ta byla zároveň vyzváním, abych se odstranil.
Učinil jsem tedy, ač nerad, dle přání neznámého a odešel jsem.
Na schodech potkal jsem jakousi stařenku a otázal se jí na neznámého.
"Ah ten morous," dí stařenka. "Dejte mi s ním pokoj, ten člověka ani nepozdraví."
"Nevíte, jak se jmenuje a čím je?"
"Nevím, panečku, nevím; ale nikoho nepozdraví," vece stařena a belhá se po schodech nahoru.
Neuspokojen opustil jsem dům, v němž bydlil muž, s kterýmž jsem se byl tak podivným způsobem sešel.

Uplynulo několik neděl.
Zpočátku neměl jsem vůbec ani chuti uposlechnouti pozvání neznámého k návštěvě, poněvadž způsob, jakým jsme se byli rozešli, zdál se mi býti bezohledný, ba urážlivý. Nicméně později, když uražená samolibost poněkud ustoupila chladné rozvaze a k této ještě jistý druh zvědavosti se přidružil, odhodlal jsem se k návštěvě přece.
Již první návštěvy jsem nelitoval.
Přistihl jsem neznámého při studiu Lagrangeova spisu Théorie des fonctions analytiques.
Přijal mne sice vlídně, ale chladně, a jak se zdálo, nebyla mu moje návštěva obzvláště vhod.
Zprvu byla naše rozmluva jednotvárná a vlažná, ale později, když neznámý shledal, že nejsem v zamilované jeho vědě právě ignorantem, rozhovořili jsme se o matematice, pokud bylo možno mezi dvěma lidmi, kteří nedůvěřujíce jeden druhému, přes všechno své úsilí nemohli zameziti, aby nedůvěra ta nezůstala bez vlivu i na rozmluvu zcela objektivní.
Dle všeho učinil jsem na neznámého dojem dosti příznivý; pozvalť mne, když jsem odcházel, poznovu, bych jej navštívil, a já pozvání toho také uposlechl.
Scházeli jsme se od té doby dosti často, a neznámý shledav zanedlouho, že nejsem člověk, kterýž by chtěl z podivného výstupu v chrámě svatomikulášském, jenž vrhal na něho světlo tak podezřelé, jakkolivěk na jeho neprospěch kořistiti, přilnul ke mně s veškerou vřelostí, které chladný a vypočítavý duch jeho vůbec byl schopen.
Stali jsme se přáteli.
Nedůvěra jeho ke mně úplně vymizela; mystické šero, v jaké byl pro mne na počátku zahalen, rozplynulo se a přede mnou objevilo se napohled prostičké, ale jinak neobyčejně vzdělané a obzvláštním ostrovtipem a důmyslem vynikající "třicetizlatové c. k. úřednisko".
Byl rozený Pražan. Rodiče již neměl; byliť chudí a věnovali na jeho studia poslední groš, jejž byli v potu tváře vymozolovali; synovi nezbylo nežli asi dvacet zlatých úroků měsíčně, j ež brala rodina jehož jakési jistiny, která byla před lety jeho babičce odkázána.
V době, kdy jsme se seznámili, byl už přes třicet roků stár, ačkoli dle drobné, poněkud vychrtlé klidné tváře každý by mu byl hádal o několik roků méně.
Jinak napohled téměř pranicím nevynikal.
Stoupenec imaginární vědy lavatrovské ovšem by byl při bedlivějším zkoumání jeho hlavy přišel do nemalých rozpaků. Dle lavatrovského učení nasvědčoval dlouhý krk ochablosti, plochá, poněkud vyhloubená lebka obmezenosti. Když se pousmál, zračily vrásky na hořejší části čela zpozdilost, a když se zplna srdce rozesmál, jevil obličej jeho nepopiratelně lavatrovské známky brutálnosti a zvířecké ukrutnosti.
Vpravdě však - a v krátké době musil se člověk o tom úplně přesvědčiti - nebyl muž ten ani na duchu ochablý, tím méně obmezen, a místo zpozdilosti, brutálnosti a zvířecké ukrutnosti shledals u něho vlastnosti zcela opačné.
Byltě mírný, klidný a dobrý. Téměř s nikým neobcoval a žil toliko svému zamilovanému studiu, jež mu bylo náhradou za vše, co mu nepříliš skvělé a vcelku beznadějné poměry v životě odpíraly. Nevšímal si, jak se zdálo, kolem sebe skoro ničeho, miloval samotu a přemýšlení.
V kanceláři dle všeho nepokládán za žádnou kapacitu a zdá se, že upotřebovali jeho služeb jen k pracím nejpodřízenějšího druhu.
V jakém oboru byl zaměstnán, nevím, on sám nikdy se o tom nezmínil, ledaže časem prohodil nějaké uštěpačné slovo o "plesnivé byrokracii" nebo o duchamorném týrání "ubožáků, kteří jsou odsouzeni byrokratovat".
Zpočátku pokládal jsem jej sám za povahu zcela apatickou s ledovou duší; ale byly okamžiky, ovšem řídké, kdy jsem se přesvědčil, že hloubavý duch jeho vedle své bystrozrakosti a takořka železné logičnosti vyniká neobyčejnou vřelostí a obrazotvorností, jež by ani básníku nebyly k necti sloužily, -
Mluvíval klidně a rozvážně, každé slovo zdálo se býti vypočítané; časem však se rozhovořil tak ohnivě, a dovedl i nejsuchopárnější látce odzískati tak příjemnou stránku, že sledovával jsem jeho vypravování s napětím.
Tak vyprávěl mi kdysi s největší podrobností o učeném sporu, jejž vedli časem svým Leibniz a Newton, když byl onen tomuto popřel právo k jeho vynálezu o počtu diferenciálním, s takovým ohněm, že zdálo se mi, jako bych byl naslouchal duchaplné, poutavé erotické povídce. Jinak býval málomluvný.
Byl-li přítel můj napohled člověk zcela nepatrný a zdánlivě i apatický, zajímal tím více svými mnohdy bizarními názory, jež mi připravily často velmi příjemné i zábavné chvíle. V době, kdy jsme se seznámili, zabýval se zcela opravdově řešením "problému náhody" a výroky i kombinace jeho, opírajíce se o vymoženosti vědy, měly vždy neobyčejnou přesvědčující sílu, kdežto zase smělé hypotézy a konkluze jeho právě jen pro svou neobyčejnou smělost zdály se náležeti buď mezi výtvory mozku na útraty soudnosti obrazotvorností rozpáleného, neb občasnou chorobou trpícího.
Takový byl můj soud o novém příteli a náhled můj nezměnil se ani po měsících.
A právě proto nemohl jsem si také nikterak vysvětliti první naše tajemné setkání se.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 18.02.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­