ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

London Jack (*12.01.1876 - †22.11.1916)

   
­­­­

Mořský vlk (2)

Kapitola II.

Zdálo se mi, že jsem houpán v mohutném rozkyvu nesmírným zemským okruhem. Jiskřivé body světla se rozprskávaly a míhaly do ztracena. Byly to hvězdy, jak jsem poznával, a zářivé komety, které naplňovaly životem dráhu mého letu mezi slunci. Jak jsem doletěl ke krajnímu bodu svého hupu a chystal se řítit zpátky, udeřil obrovský gong a duněl jak hrom. Užíval jsem si svého obrovitého letu a přemítal jsem o něm celá nezměřitelná období, ošplíchávaná šploucháním vln poklidných staletí.
Podléhalo však změnám to jeviště snu, neboť, jak jsem si říkal, nemůže to být nic jiného než sen. Rozkyv houpání se víc a víc krátil. Byl jsem strháván do protihupu s protivně nepříjemným spěchem. Tak zuřivě jsem byl vrhán prostorem nebes, že jsem sotva popadal dech. Ten gong zahřmíval stále častěji a stále vztekleji. Začal jsem ho již po každé znovu očekávat s nepojmenovatelnou hrůzou. Potom zas mi to připadalo, jako bych byl vláčen po drásajícím písku, bílém a od slunce horkém. A to bylo opět vystřídáno pocity nesnesitelné bolesti. Kůže se mi škvařila v mučivém ohni. Gong drnčel a vyzváněl umíráčkem. Jiskřivé body světla mě v nepřetržitém proudu bleskem míjely, jako by se celá hvězdná soustava propadala do nekonečné nicoty. Zasupěl jsem, s bolestí jsem popadl dech a otevřel jsem oči. Klečeli u mne dva muži a zpracovávali mě. Mé obrovité houpání bylo jen kymácení od zádě k přídi, rozkyv korábu na širém moři. Ten strašný zvuk gongu byla jen pouhá pánev na smažení zavěšená na stěně. Rachotila a drnčela s každým poskokem lodi. Ten drásající palčivý písek, to byly ruce člověka, který mi třel obnaženou hruď. Svíjel jsem se bolestí z toho tření a nadzdvihl jsem hlavu. Prsa jsem měl rozedřená do krve, viděl jsem drobné červené krupičky naskakující na rozervané a zanícené pokožce.
"To stačí, Jonsone," řekl jeden z mužů okolo mne, vyslovuje místo "Džánsn" jen "Jonson" tím způsobem, jímž se zlomyslníci rádi posmívají Skandinávcům. "Zatraceně, což nevidíte, že už dřete tomu pánovi kůži s těla?"
Muž mohutného skandinávského typu, oslovený jako Jonson, přestal mě třít a neohrabaně vstával. Ten, co naň promluvil, byl zřejmě původem nuzák z londýnského předměstí s hezkými rysy oné slabošské sličnosti, jak se často objevuje v zženštilé tváři člověka, který již s mateřským mlékem polykal zvonivý třeskot veleměsta. Utahaná čapka z tlusté bavlněné látky na hlavě a špinavý hrubý pytel okolo štíhlých boků prozrazovaly, že je to kuchař a pán této neskonale špinavé lodní kuchyně, v níž jsem se octl i já.
"A jakpak se račte vynacházet nejčky, milostpane?" zeptal se s oním podlízavým uculováním, jehož lidé nabývají jedině dědičností po mnoha pokoleních předků, navyklých na poloviční žebrotu.
Místo odpovědi jsem se malátně vyhmoždil a s námahou zvedl aspoň od pasu tak, že jsem seděl, a Jonson mi pomohl na nohy. Řinkot a bouchání té pánve mi příšerně draly nervy. Nebyl jsem s to soustředit myšlenky. Přidržel jsem se dřevěného brlení kuchyně - a přiznám se, že z povlaku zašlé mastnoty na tom dřevu mi až zuby zatrnuly -, natáhl jsem se přes horkou kuchyňskou plotnu pro ten protivný kus nádobí, sňal jsem jej s háčku a zarazil bezpečně do truhlíku na uhlí.
Na tu ukázku mé znervosnělosti se kuchař zazubil a strčil mi do ruky kouřící hrnek. "Nato, tudleto vám udělá dobře." Byl to lektvar k zvracení hnusný - káva z lodní kuchyně -, ale bylo to aspoň horké a tím posilující. Mezi doušky té žhavé tekutiny jsem pohlédl na svou do krve rozedřenou hruď a obrátil jsem se na Skandinávce.
"Děkuji vám, pane Jonsone," řekl jsem mu; "nemyslíte však, že jste si vedl s upřílišněností téměř hrdinskou?"
Protože porozuměl spíš zjevné vyčítavosti v mém projevu než mým slovům, zvedl mi před oči svou dlaň. Měl ji pozoruhodně zmozolnatělou. Pohladil jsem ty rohovinové výčnělky a znovu mi z toho strašlivě drásavého pocitu zatrnulo v zubech.
"Nejmenuje se Jonson, ale Johnson." A vyslovil své jméno "Džánsn" a vůbec promluvil velmi dobrou angličtinou, snad jen trochu pomalou, s pouhou nepatrnou stopou cizího přízvuku.
V bleděmodrých očích mu zasvítilo mírným odmítáním a nadto ostýchavou upřímností a mužností, jimiž si mě cele získal.
"Děkuji, pane Johnsone," opravil jsem se a podával jsem mu ruku.
Plaše a neobratně zaváhal, přenesl váhu těla s nohy na nohu, potom se tápavě chopil mé ruky a srdečně jí potřásl.
"Neměl byste nějaké suché šatstvo, abych se oblékl?" požádal jsem kuchaře.
"Prosím ano, pane," odpověděl s bodrou a čilou pohotovostí. "Sběhnu dolů a kouknu se do mejch věcí, neračte-li mít, prosím, nic proti tomu, že musíte vzít na sebe moje hadry."
Vyletěl z dveří kuchyně, či spíše vyklouzl z nich tak rychle a hladce, že mi ten jeho kluzký krok nepřipadal ani jako kočičí, nýbrž jako olejnatý. A skutečně tato olejnatost či lépe umaštěnost byla pravděpodobně nejnápadnějším výrazem jeho osobnosti, jak jsem se ještě měl poučit.
"Kde to jsem?" zeptal jsem se Johnsona, kterého jsem pokládal za námořníka z lodní posádky, a nemýlil jsem se. "Co je to za loď a kam pluje?"
"Nedaleko Farallonů, namířeno tak asi na jihozápad," odpovídal zvolna a uvážlivě, jako by tápal po svých nejlepších anglických výrazech a snažil se přitom přísně dodržet pořadí mých dotazů. "Škuner se jmenuje Přízrak a jede k japonským břehům na lov tuleňů."
"A kdo je kapitánem? Musím k němu, jak jen se obléknu."
Johnson se tvářil rozpačitě, jako by nevěděl, co na to říci. Zaváhal, hledal asi ve své zásobě slov, aby zformoval odpověď co nejúplnější. "Kapitán je Vlk Larsen, nebo tak mu aspoň mužstvo říká. Nikdy jsem ho jinak pojmenovat neslyšel. Ale radši byste na něj měl jít zpolehoučka. Je dneska od rána navztekanej. Lodní důstojník -"
Nedopověděl však. Kuchař vklouzl opět do kuchyně. "Měl by ses radši vyštrachat votaď, Jonsone," spustil. "Starej tě bude na palubě potřebovat a dneska je tak akorát, aby sis dal na něj pozor."
Johnson vykročil poslušně ke dveřím a současně mě přes kuchařovo rameno poctil podivuhodně slavnostním a vážným mrknutím, jako by chtěl nedopověděnou radu zdůraznit, znovu mi připomenout, jak je důležité, abych s kapitánem jednal opatrně.
Kuchař nesl přes ruku volně přehozený chumáč zmuchlaných částí oděvu, ohavných a ještě ohavněji páchnoucích. "Ukládal jsem to ještě vlhký, račte odpustit, prosím," nabízel se s vysvětlením. "Ale musí vám to tak prozatím postačit, než vám tohleto vaše tadyhle u plotny usuším." Přidržuje se trámů, potáceje se s houpáním lodi a podpírán kuchařem, dokázal jsem nějak vklouznout do hrubé vlněné spodní košile. Okamžitě mi od toho drsného doteku naskočila svědivá husí kůže. Kuchař si povšiml, že se ošklíbám a bezděčně od doteku odtrhávám. Podlízavě se uculoval: "Vopravdu bych jako moc nerad viděl, kdybyste si na takovýhle musel v životě zvykat, protože máte sakulentsky fajnovou plet, panečku, a jakou! Fajnovější než dámy, co jsem jakživ viděl. To je jednou jistý, sakulente, jak jsem vás zmerčil, hnedka jsem věděl, že račte bejt lepší pán."
Měl jsem k němu nechuť již od začátku, a jak mi pomáhal s oblékáním, ta nechuť se stupňovala. V jeho doteku bylo cosi odporného. Uhýbal jsem jeho ruce; celé mé tělo se bouřilo. Pro tyto dojmy a pro rozličné pachy, vznášející se z hrnců na kuchyňské plotně, v nichž vřelo a bublalo, spěchal jsem, abych se co nejdřív dostal na čerstvý vzduch. A nadto jsem potřeboval navštívit kapitána a dovědět se, jakých opatření je třeba, abych mohl být vysazen na břeh.
V proudu nepřestajného a omlouvavého slovního doprovodu na mě kuchař navlékl lacinou bavlněnou košili s roztřepeným límcem a s náprsenkou zbarvenou něčím, co jsem pokládal za pradávné skvrny od krve. Na nohy jsem navlékl pár bagančat, a co se kalhot týče, byl jsem obdařen bleděmodrými sepranými montérkami, jejichž jedna nohavice byla dobře o čtvrt metru kratší než druhá. Ta zkrácená nohavice mi připadala, jako by čert byl kdysi chňapl po Londýňanově duši a pro pouhý stín se minul obsahu.
"A komu mohu za tuto laskavost poděkovat?" zeptal jsem se, když jsem stanul úplně oblečen s maličkou chlapeckou čapkou na hlavě a na těle s pruhovanou bavlněnou kazajkou místo kabátu. Vzadu mi sahala jen nad kříž a rukávy jen tak sotva kousek pod lokty.
Kuchař se vypjal se zvláštní samolibostí a zároveň s pokorou, jak k tomu naladil obličej do úpěnlivého poníženého úsměvu. Protože ze zkušenosti vím, jak vypadají lodní sluhové z atlantických parníků na konci cesty, mohl jsem odpřísáhnout, že čeká na spropitné. Nyní však z úplnějšího poznání tohoto tvora vím, že to bylo všechno docela bezděčné. Nepochybně se tu projevovalo dědičné slouhovství.
"Jsem Mugridge, prosím," lísal se a zženštilé rysy obličeje se mu roztekly do přemaštěného úsměvu. "Thomas Mugridge, prosím, pane, k vašim službám."
"Dobrá, Thomasi," odpověděl jsem. "Budu na vás pamatovat - jen co se mé šatstvo usuší."
Tichá zář se mu rozlila v tváři a oči se mu zaleskly, jako by se kdesi v hloubi jeho bytí pohnuli předkové a probouzeli se matnými rozpomínkami na spropitné přijímané v předchozích životech.
"Děkuju uctivě," odpověděl velmi povděčně a vskutku velice pokorně.
Přesně tak, jak posuvné dveře odklouzly, uklouzl i kuchař z cesty a já jsem vyšel na palubu. Po té dlouhé lázni ve vodách zálivu jsem byl dosud zesláblý. Zasáhl mě nápor větru, zapotácel jsem se po rozkymácené palubě až k rohu kajuty a přichytil jsem se jí, abych neupadl. Škuner, daleko vykloněn z kolmé polohy, klesal a zdvíhal se na dlouhých pravidelných vlnách Pacifiku. Jestliže mířil k jihozápadu, jak pravil Johnson, vypočítával jsem, že vítr vane skoro přímo od jihu. Mlha byla ta tam a na jejím místě jiskřil na hladině ostrý svit slunce. Obrátil jsem se k východu, kde samozřejmě musila ležet Kalifornie, neuviděl jsem však nic než nízké pruhy mlhy - nepochybně téže mlhy, která přivodila katastrofu Martinezu a uvrhla mě do této situace. Nedaleko od nás k severu čněla nad hladinu moře skupina holých skal. Na jedné z nich jsem rozeznával maják. Na jihovýchodě takřka přímo nám v cestě jsem spatřil obrysy pyramidy plachet neznámého korábu.
Dokončiv přehlídku obzoru, obrátil jsem se na to, co mě obklopovalo blíž. Nejprve mě napadlo, že člověk, který prodělal katastrofu a začínal se již objímat se smrtí, zaslouží si trochu víc pozornosti, než mi zde projevovali. Kromě námořníka u kormidelního kola, který na mne zvědavě upřel zrak přes horní hranu kajuty, nepřivábil jsem ani nejmenší povšimnutí.
Zdálo se mi, že kdekdo se zajímá jen o to, co se dělo na lodním středu. Tam ležel na palubním poklopu mohutný muž na zádech. Byl úplně oblečen, jen košili měl na prsou roztrženou. Ani kousek jeho prsou však vidět nebylo, neboť je měl hustě zarostlá černými chlupy, takže vypadala jako psí srst. Obličej a krk mu zakrýval černý plnovous prokvetlý šedivými nitkami. Ta brada by jistě byla tuhá a trčela by jako křoví, kdyby nebyla právě do měkka zplihlá, jak z ní kapala voda. Byl zřejmě v bezvědomí, oči měl zavřené, ale ústa dokořán a hruď se mu dmula, jak těžce a hlučně dobýval dech, jako by se dusil. Jeden z námořníků v pravidelných přestávkách a zcela metodicky, jako kdyby vykonával něco běžného a každodenního, spouštěl na provaze džber z plachtoviny do moře, hbitě ruku přes ruku jej vytahoval a nabranou vodu chrstal na ležícího člověka.
Onen muž, jehož náhodný pohled mě zachránil z živlů moře, přecházel sem a tam podle hrany krytu palubního poklopu a zuřivě žvýkal konec doutníku. Byl vysoký tak něco přes sto pětasedmdesát centimetrů, možná sto osmdesát; avšak můj první dojem nebo pocit z toho člověka neplynul z jeho velikostí, nýbrž z jeho síly. A přece, ačkoli měl postavu mohutnou, s širokými rameny a silně vyklenutým hrudníkem, nemohl bych jeho sílu popsat jako tělesně, hmotně mohutnou. Spíš to vypadalo jako to, co můžeme nazvat šlachovitou, suchou silou onoho druhu, který připisujeme hubeným a pružně tuhým mužům, ale ta síla právě u něho protože měl postavu opravdu mohutnou, měla do sebe cosi z řádu rozložité gorily. Ne že by svým zjevem v tom nejmenším vypadal jako gorila. Pokouším se vyjádřit právě tu sílu samu, tak nějak jako cosi, co zvlášť vyniká ještě vedle jeho tělesného zjevu. Byla to síla, již máme ve zvyku ztotožňovat s tvory primitivními, s dravými šelmami, s bytostmi, které si představujeme jako naše předobrazy žijící ještě v korunách stromů - síla divoká, zuřivá, sama o sobě živá, trest a podstata života v mohoucnosti pohybu, ta elementární hmota, z níž se vytvářely tolikeré formy života; zkrátka to, co se svíjí v těle hada, když mu byla hlava uťata a had sám jako had je mrtvý, nebo co prodlévá ještě v beztvaré hroudě želvího masa a uškubává a chvěje se pod dotekem prstu.
Takový dojem síly jsem měl z muže, který tu přecházel sem a tam. Stál na nohou náramně pevně; chodidla dopadala na palubu naplno a s jistotou; každý pohyb svalu od vzmachu ramene až po stahování rtů okolo doutníku byl rozhodný a viditelně vycházel ze síly překypující a nepřekonatelné. Opravdu, ačkoli tato síla pronikala každý jeho čin, přece se zdála pouze jakousi ohláškou síly mocnější, která číhá utajena uvnitř, která leží a spí a jenom maličko se čas od času pohne, každým okamžikem však se může probudit strašná a drtivá jako zuřivost lva nebo jako hněv bouře.
Ze dveří kuchyně vystrčil hlavu kuchař, zazubil se na mne povzbudivě a současně škubnutím palce ukázal na muže, který tu přecházel podle hrany palubního poklopu. Tak mi bylo dáno na srozuměnou, že to je kapitán, podle kuchařova výraziva "starej", ta osobnost, s kterou musím promluvit a obtěžovat ji, aby mě nějakým způsobem dopravila na břeh. Vyskočil jsem již směrem k přídi, abych si s ním odbyl těch pět minut, které, jak jsem věděl, jistě budou bouřlivé, když právě nešťastného muže, nataženého na zádech, přepadl ještě mocnější dusivý záchvat. Škubavě se tam kroutil a svíjel. Brada se zmáčeným černým vousem mu trčela ještě výš, jak se s napjatými svaly na zádech a s vypjatou hrudi podvědomě a pudově dral o trochu víc vzduchu. Pod vousy nebylo plec vůbec vidět, věděl jsem však, že začíná v tváři fialovět.
Kapitán nebo Vlk Larsen, jak ho mužstvo nazývalo, přestal přecházet a zahleděl se na umírajícího. Konečný zápas toho nešťastníka nabyl tak divoké urputnosti, že ho námořník už nepoléval a jenom zvědavě zíral, plachtovinový džber držel nevědomky v rukou tak nakloněný, až voda vytékala na palubu. Umírající muž zabubnoval patami na poklop, narovnal nohy, celý se napjal v ohromném soustředěném úsilí a hlavou koulel se strany na stranu. Potom mu svalstvo povolilo, hlava se přestala otáčet a vzdech hluboké úlevy se mu vznášel ze rtů. Brada poklesla, horní ret se nadzdvihl a odhalil dvě řady zubů zažloutlých od tabáku. Vypadalo to, jako by mu rysy obličeje strnuly v ďábelském výšklebku světu, který opustil a na který vyzrál.
Co se stalo hned potom, mě nanejvýš překvapilo. Kapitán se rozlítil a vrhl se na mrtvého jak výbuch bouře. Kletby se mu hrnuly ze rtů nepřestajným proudem. A nebyly to jen tak obyčejné nanicovaté kletby a nadávky nebo pouze neslušné výrazy. Každé jednotlivé slovo bylo rouhání a bylo těch slov mnoho. Ty výrazy vyšlehovaly a práskaly jak elektrické jiskry. Za celý život jsem nikdy nic podobného neslyšel a nedovedl jsem si ani představit, že by něco takového vůbec bylo možné. Sám osobně mám také sklon k literárnímu vyjadřování a libuji si v silně obrazných výrazech a větách, takže si troufám tvrdit, že jsem lépe než kdokoli druhý z naslouchajících dovedl ocenit podivuhodnou životnost, mohutnost a naprostou rouhavost jeho metafor. A příčinou toho všeho, pokud jsem vůbec dokázal vyrozumět, bylo provinění toho zemřelého člověka, který zde byl kapitánovým zástupcem, lodním důstojníkem. Před odjezdem ze San Franciska si vyšel prostopášně zařádit a potom byl tak nevkusný, že tu na samém začátku plavby zemřel a zanechal Vlka Larsena s lodní posádkou neúplnou.
Bylo by zbytečné říkat, aspoň těm, kdo mě znají, že mě to zděsila. Kletby a jakékoli sprostoty mi byly vždy odporné. Měl jsem pocit mdlobné ošklivosti, zkušovalo mi to srdce, a mám-li se úplně vyznat, obestíraly mě z toho mrákoty. Umírání mi vždy znamenalo něco důstojného a velebného. Umírat se má v tichu a pokojnosti s posvátným obřadem na konci. Jenže umírání v jeho drsnější a strašné podobě jsem až dosud nikdy nepoznal. Jak jsem pravil, ačkoli jsem oceňoval obraznou sílu oněch hrozných výroků, které Vlk Larsen chrlil z úst, byl jsem tím současně nevýslovně otřesen. Rozžhavený proud spílání by postačil popálit tvář mrtvoly. Vůbec by mě nebylo překvapilo, kdyby se tem mokrý černý vous začal škvařit a kroutit a nakonec zmizel v plameni a dýmu. Mrtvý však zůstával netečný. Dál se šklebil s tím výsměšně pohrdavým humorem, s cynickým posměchem a vzdorem. Byl pánem situace.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 16.10.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­