Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• 1965
• jedná se o ukázku z knihy poezie, jež je rozdělena do několika částí; celá kniha je nazvána po části závěrečné - Zimohrádek
• názvy dílčích částí:
  1. Psí víno
  2. Lítost
  3. Pelyněk
  4. Šíf
  5. Sen o Barbaře
  6. Lovci vran
  7. Zimohrádek

Pelyněk

Ty tomu rozumíš. Tam jsi se mnou spala,
v kamenné věži, se džbány plnými chycených lišek,
v růžových hájích, v hájích růžových,
ty tomu rozumíš.
Tou dobou, kdy v Pontu
přistane loď a do ní budou sbíráni
samečkové ovcí a koní,
tou dobou, kdy
na ptáčníky a jejich háje,
na stoupadla červotočů
naprší, tou dobou si sundáš hřebínky
a neuvidíš mne skrze vlasy,
budeš se schovávat
a přitom se i já ztratím, tou dobou.
Ty jsi můj miláček
a moje povídání
a procházení se okolo jezera,
nebo v Pontu, či po žlutých
mořských okrajích,
višňovým sadem,
okolo seker a stromů.
Ty jsi můj miláček, ty tomu
rozumíš, jsi moje neplač,
můj ze všech miláčků
nejmilejší miláček.
K nohám se mi
štítovec přisál.
Na konci světa je botanická
zahrada a v ní je zrůžesad
a v tom zrůžesadu je růže a ta je
kouzelná, na tu nesahej, je má,
je má, je má, je moje.
Nebo v Pontu,
tam ovce s pasou na pelyňku
a nemají rouno,
ty,
všemocná,
dej rouno ovečkám pontským,
dej ho, už si nedávej hřebínky,
ty tomu
rozumíš,
ty jsi můj miláček
a moje povídání a procházení se okolo jezera,
nebo v Pontu, či po žlutých
mořských okrajích,
višňovým sadem.
Ty jsi můj miláček, ty tomu rozumíš,
jsi moje neplač, mé líbání do koutků úst,
jsi oltář ukradený z Gentu,
má zahrada lásky
s opicemi a psy,
ty jsi ráj, který se mi ztratí,
tys moje ty, kozičky
vycházející z koupadla,
jsi rouno, které mám
já, holý,
slyším sekery z višňového sadu a jsem úplně na kraji toho sadu,
jdi tam, na druhý konec toho sadu,
živ se tam višněmi a divokými ptáky,
bydli v dřevěném domě a čekej na návštěvu
v dřevěné hale s dřevěnými schody,
ty tomu rozumíš,
ty jsi můj miláček,
moje líbání do koutků úst,
má zahrada lásky,
patříš ke mně a jsi ráje,
který se mi ztratí,
slyším sekery
z višňového sadu,
slyším nůžky
z růžového sadu.
Tou dobou, kdy v Pontu přistanou lodě,
budou ty šífy vezoucí písek ze zrušeného parku.
V zemi na kraji zemí jsem se procházel,
v zemi na kraji zemí jsme se pocházeli
s obludami a levianthany,
lesy s kvítky zelenými,
lesy kvítky růžovými,
lesy s růžovými kvítky,
s opicemi a Rousseauem.
Procházeli jsme se též v Pontu.
Ty tomu rozumíš. Tam jsi se mnou spala,
v kamenné věži, se džbány plnými chycených lišek,
ty tomu rozumíš.
Ty tomu rozumíš a jsi můj miláček,
neuvidíš mne skrze vlasy,
v zemi na kaji zemí se mi
neztratíš, bydli
v Rousseuově lese,
ty tomu rozumíš, Henri
Rousseau je malíř
a chovatel zvířat
na pokraji zemí,
ty se v tom vyznáš a rozumíš tomu,
ty jsi můj miláček, tvého miláčka nemám rád, zeptá se tě,
kdes byla, ty řekneš byla jsem venku,
pelyňku pontský smutku,
ze všech miláčku nejsmutnější smutku,
řekneš venku a ne byla jsem
s Ivanem, ty tomu rozumíš.
Na konci světa je botanická
zahrada a v ní je zrůžesad
a v tom zrůžesadu je růže, a ta je
kouzelná, na tu nesahej, je má,
je má, je má, je moje.