ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dousková Irena (*18.08.1964)

    Brigda
­­­­

O bílých slonech

  • ukázka
  • vydalo Druhé město (Brno, 2008)

2. Neštěstí

Farář si na chvíli odskočil a Marie Lopatková vstala od stolu. Trochu se protáhla, z dlouhého sezení jí začínaly dřevěnět nohy. Pak otevřela okno. Šlo to ztuha. Nic tady nefunguje, jak by mělo. Ucítila teplo a taky vůni trávy a letních jablek. Nadechla se, dvakrát střídavě vzpažila a rozpažila. Na svůj věk se pohybovala rychle a s lehkostí. Uvnitř bylo chladno. Hrozný, zatuchlý vzduch ležel v místnosti jako plesnivá houně. Plíseň se tu nakonec dá do všeho. Nejspíš už se dala, už to tu nezavánělo o nic líp než dole u katolíků. Jenomže kostel svatého Jiří byl ze 13.století, kdežto sbor... S nevolí pomyslela na Bartákovy. Nemůžou mu tady aspoň občas vyvětrat? Správně by měli, vyvětrat a taky trochu poklidit. Bydlet ve farským bytě to jó, to se jim hodí, ale tím to hasne. Ovšem, kdo dneska dělá, co má? Nikdo. Darmo se rozčilovat. Bartáková je líná, špinavá cuchta, to se všeobecně ví.
"To jste dobře udělala, paní Lopatková. Měli jsme otevřít už dávno."
Rychle se k němu obrátila, ale farář přistoupil k oknu.
"Podívejte se na tu jabloň! To je nádhera. Kdybych uměl malovat, namaloval bych to. Tmavé listí a v něm svítí světle zelená jablka. Nebe v pozadí bych udělal temný jako před bouřkou."
Nevěděla, co mu na to říct, tak řekla, že by to bylo zajímavý.
"A ta Bartáková by tu občas měla uklidit. Mělo by se jí to říct." dodala.
"Jenomže já to neumím."
Co neumí, říct jí to? Nebo kreslit? Asi ji vůbec neposlouchal. S povzdechem se vrátila ke stolu a jemně odsunula stranou hromady roztříděných papírů, sloupeček obálek a nějaké ty složenky.
"Já myslím, že jsme hotovi." řekla. "Přinesla jsem koláč a trochu moštu, ochutnejte."
Obratně to všechno narovnala na nevelkou volnou plochu.
"Vy jste na mě tak hodná, paní Lopatková, to si ani nezasloužím."
Ochotně se do toho pustil. Měla radost. Je tak strašně mladej, tak strašně... A je to fešák. Proto se sem ty holky táhnou. Najednou začali chodit i mladý, sice jen občas, ale i to je něco nevídanýho. Jenomže choděj kvůli němu, to je zřejmý. Nemluví špatně a hlavně mu to sluší. V tý černý štóle s rudým kalichem vypadá jako Hus nebo dokonce... Pánbůh mě netrestej! Ale, když to napadlo mě, tím spíš si něco takovýho představujou ty vlasáči. Všichni jsou zarostlý a neuměj se do kostela slušně oblíct. Zas na druhou stranu onehdy jí jeden z nich podržel dveře.
"Račte prosím." povídal.
Tak třeba, možná... Jenom jestli si z ní vlastně nedělal legraci. Pořád si nebyla jistá, jak by se k nim měla postavit. Asi je přece jenom dobře, že choděj, ale stejně na ně nedokázala pomyslet jinak, než s jistou nechutí.
Pootevřeným oknem se do místnosti vedrala řinčivá polka. Pozor! Pozor! Vyslechněte si hlášení místního rozhlasu. Veřejná schůze místního národního výboru, brigáda a v sobotu hasičská veselice ve Zdicích. Tajemník Fencl osobně to všechno dvakrát překoktal a když konečně dochrochtal, ozvala se polka znovu a pak ještě jeden veselý pochod.
"Abysme - říká abysme - trouba. Nedá dohromady jednu slušnou českou větu," zlobila se.
"To víte", usmál se farář, "slušnou českou větu dneska nedá dohromady ani prezident."
"To máte pravdu. Jenže to je Slovák. Toho Fencla jsem učila, představte si to."
"Vážně?"
"Tak je to vlastně i moje hanba."
"Ale prosím vás, to si nemůžete tak brát. A jakej byl?"
"Jakej? Už je to tak dávno... Víte, kolik mi tenkrát bylo? Dvacet šest, dvacet šest let, když jsem nastoupila. To snad ani není pravda. Jakej byl... Vlastně už ani přesně nevím. Nijak zvlášť mu to nemyslelo, ale zlej kluk to snad nebyl. On nebyl nijak výraznej, víte jak to myslím. Z chudý rodiny, starej dost pil a řemeslu moc nedal. Jinak se nemuseli mít tak zle. Učila jsem i jeho sestru Boženku, to byla docela chytrá dívenka a snaživá, tu si pamatuju... Poslyšte, já to okno zavřu. To se nedá vydržet tohleto."
"Beze všeho, paní Lopatková, já si taky na dechovku zvlášť nepotrpím."
"No jo, já vím, vy radši kytáru."
"Vám se to moc nezdá, co?"
"Ale ne, já jen... Vemte si ještě koláč, pane faráři. Hlavně, že choděj, víte. Že vám sem přijdou i ty mladý."
"Právě, z toho já mám taky velkou radost."
"Za Milera jsme tu vždycky seděly tři, nanejvejš čtyři. Samý starý báby."
"Babi! Kdy už půjdeme?" Kamila se nepřítomně třela o futro jako nějaká velká, rezatá kočka. Marie Lopatková si vzdychla.
"Jo, jo, už jdeme, neboj se. Už jsme hotový."
Ale vydržela to docela dlouho, to jí musela přiznat. Procházela se po kostele a nakonec si vylezla nahoru na kůr. Bůhví, co tam vlastně celou dobu dělala. Ale Marie se po ní moc nesháněla, byla ráda, že je na chvíli klid. Tohle holt není nic pro holku, ale zas na druhou stranu ani jí neubyde. A co s ní taky pořád má dělat? Na houbách už byli dvakrát, jeskyně už zná zpaměti a kino hraje jenom v sobotu. Jenda ji vzal jednou s sebou do Berouna, ale to taky nejde pořád v tom horku. Nejradši by byla v jednom kuse u vody. Jenže bez auta je to těžký. Žabičák je zarostlej okřehkem jako kdyby přes něj hodili zelenej koberec a ta rozhrabaná jáma za vsí se možná bude podobat koupališti až půjde Kamila do tanečních. Akce Z holt není žádnej Baťa.
"Do který chodíš?" zeptal se farář holky.
"Do druhý. Teda teď už jdu do třetí."
Ani se neusměje, pomyslela si Marie. Někdy opravdu neví, co se tomu brejlatýmu stvoření honí v hlavě.
"Je to tady strašidelný." řekla Kamila.
"Strašidelný? Jak to?"
"No prosím tě! Jak to myslíš? Strašidelný jsou ty pomordovaný svatý dole u katolíků. Všichni samá krev a oči v sloup!"
"Ba ne, to jsou normální obrazy. Ale tady ty obrázky, ty jak jsou namalovaný v kostele rovnou na zdi, všechny jenom modrou barvou, ty jsou divný. Samý hroby a kříže. To je strašidelný."
"To je nějaká hloupost, tady přece žádný hroby namalovaný nejsou."
"Tak pojď," vyzval Kamilu farář, "ukaž mi, co myslíš."
Prošli chodbou. Bylo to jen pár kroků, ale znovu si uvědomil, jak je tmavá a depresivní. Husův sbor už dávno nepůsobil jako světlé a optimistické dílo k větší slávě boží, ani jako místo družného setkávání. Všudypřítomná vlhkost, asi už plíseň a tma. Všechno se tu nakonec připodobní těm jeskyním nahoře ve skalách. A žádná směšná kytara na tom nemůže nic změnit.
"Támhle!" ukázala Kamila. " A tam, tam taky. Jak je pod tím napsáno:" Pravda vítězí." Samý hroby. To jako, že všichni umřou a tím ta pravda zvítězí?"
"Ale kdepak", řekla babička trochu popuzeně, "to přece nejsou hroby. Vždyť jsem ti to říkala. To jsou štíty. To je štít krále Jiřího z Poděbrad. Víš, co je to štít, ne?"
"Jo."
"Husitský štít nebo-li pavéza. Pravda vítězí - to řekl Mistr Jan Hus. To je heslo. A my se k němu hlásíme.
"Já vím. Jako třeba - v jednotě je síla."
Babička jen mávla rukou.
"No tak pojď, jdeme. Musíme dědovi dát něco k snědku."
Farář neříkal vůbec nic. Myslel na dvojzelenou jabloň. Uvažoval o tom, že si koupí skicák a barvy. Co na tom, že to neumí.
V sakristii seděla za stolem Růžena Svobodová. Pozdravila, ale ani se nezvedla. Určitě sežrala koláč. Spíš dva. A určitě se hrabala v poště, pomyslela si Marie. Na okrouhlých, nafialovělých ústech utkvělo pár drobků. Jakmile promluvila, snesly se na předpolí žulového poprsí. Celý národ z kvádrů, proběhlo Marii hlavou.
"Tady jsem vám to přinesla," oznámila Svobodová. "Jak jsem slíbila."
O nohu stolu se opíral plochý, hranatý balík v novinovém papíře. Zřejmě nějaký obraz nebo co to mohlo být.
"Děkuju, paní Svobodová, děkuju vám. To jste hodná. Ale nezlobte se, teď už budu muset jít. V pět hodin mám být ve Zdicích, už je to jen tak tak."
"No jistě, já už běžím. Nebudu vás zdržovat."
"Tak se mějte hezky. Děkuju vám. Příště si popovídáme."
"A my taky půjdeme." Marie posbírala věci do kabely. "Copak to je?"
Nevydržela to přece jen, když za Růženou zapadly dveře. Farář beze slova odstranil novinový papír.
"Ježišikriste!" Marie překvapeně hleděla do studených očí Gustava Husáka.
"Paní Svobodová si myslí, že bych to tady měl pověsit."
"A co...? Co budete dělat?"
"No, co... Už dvakrát tady čmuchali, víte. Jednou tu byli z Berouna a jednou chlápek z Prahy. Já..., nechtěl bych, aby... Chodí sem teď ty mladý, tak by byla škoda..."
Farář se zadíval z okna. Naproti u krámu se Růžena Svobodová zapovídala s Fenclem. Otočil se.
"Asi to budu muset pověsit. asi bych měl."
Kamila přejížděla špinavým drápkem po skle. Nebyl to příjemnej zvuk.
"Prezident československé socialistické...", slabikovala pomalu.
Už by taky mohla číst líp. Marie Lopatková poskládala roztrhané noviny do malých, úhledných čtverečků a hodila je do koše. Aby nezůstal nepořádek.
"Tak na shledanou, pane faráři." Postrčila Kamilu ke dveřím. "Mějte se hezky."
Kamila hlasitě zívla. Ruku před pusu si samozřejmě nedala.
"Na shledanou a děkuju vám." Doprovodil je ven a poněkolikáté si rukou projel ty pěkné dlouhé vlasy. "Znáte to. Dejte císaři, co je císařovo."
"Znám."
Marie Lopatková si zakryla oči před náporem světla. Málem škobrtla.
"To je neštěstí", vzdychla. "To je prostě neštěstí. To by Mistr Jan Hus koukal, jak to tady vedeme. Nestačil by se divit, chudák."
Na Kamilině otrávené tvářičce se rozsvítila jiskřička zájmu. Jana Husa zmiňovala babička dost často, stejně jako pánaboha, ale ještě trochu víc. Asi byl nějak důležitější. Ale neštěstí?
"Co je neštěstí?" zeptala se. "Stalo se něco? Nebo myslíš, jak ho upálili?"
"Musíš v jednom kuse skákat jako koza?"
"Babi?"
"No, co je?"
"Ta pani Svobodová má pusu jako slepice zadek."
Podívala se na svoji vnučku, jako by ji toho dne viděla poprvé. Krátce se zasmála.
Venku se ještě ani zdaleka nestmívalo, když se nakrmená a vymydlená Kamila skulila do veliké bílé postele. Babička na to na všechno pečlivě dohlédla a teď jí ještě přišla natřást peřinu i polštář.
"Vypravuj mi něco," zaprosila Kamila.
Nějak se jí zastesklo. To možná ten kostel, ty malůvky, kterejm nerozuměla a který se jí nelíbily, i kdyby tam stokrát stálo, že pravda zvítězí.
"Babi, prosím..."
"A co by to mělo být?"
Oddechla, že babička nic nenamítá.
"Třeba o těch slonech, víš, co myslím? O bílejch slonech."
"O bílých slonech, no dobře," babička otevřela okno a posadila se na stoličku vedle postele, "tak o slonech. To žil jednou jeden mladý kníže, už je to velmi, velmi dávno, tak dávno, že si to sotva umíš představit. Ale když vykoukneš tady z toho okna, ne teď, teď už, prosím tě lež, tak uvidíš kopec, na kterém stávalo jeho hradiště. Byl mocný a bohatý a všechno se mu dařilo. Vypráví se, že si počínal moudře, vyhýbal se hýření a všelijakým marným zábavám, byl dobrým hospodářem, který si hleděl lidu i polí. K jeho zdaru prý přispívalo i to, že po smrti svého otce přijal zcela novou víru. Nový bůh z východu byl mocnější než všechna stará božstva a dokázal své přívržence ochránit.
V těch drsných časech ale kníže nemohl být jen hospodářem, byl i zdatným vojevůdcem, jakému široko daleko nebylo rovno. Já už to okno zavřu."
"Ne, ještě ne, je tu horko."
"No tak ne. Vypráví se, že jednou se kníže vydal na velikou, nebezpečnou výpravu až někam daleko, předaleko. Daleko na jih, prý až k moři a snad ještě dál. Svedl tam několik bitev a ve všech zvítězil. Domů si pak z té veliké dálky přivezl mnohé poklady a také houf cizokrajných zajatců. A tím na sebe málem přivolal neštěstí. Zachoval se k nim velkoryse, dokonce jim přidělil půdu, na které směli hospodařit a žít celkem svobodně podle svého. Jenom odejít nesměli. Byla mezi nimi také jedna dívka, velice krásná a ve své zemi prý i vznešená. A do té dívky... Už to zavřu a hotovo."
"No jo, tak dál... Vypravuj!"
"Do té dívky se kníže zamiloval. Jako šílenec," řekla babička a zůstala stát v otevřeném okně.
Dívala se bůhvíkam. Snad na ten kopec, kde bylo hradiště. Před chvílí za ním zmizelo slunce, poslední nachové proužky se ještě dotýkaly okenní tabule. Konečně zavřela. Trochu to zařinčelo.
"A rozhodl se, že si ji vezme za ženu. Stůj co stůj. Jenomže ta dívka měla jinou víru, jiné zvyky, všechno na ní bylo jiné a nepodobalo se to nikomu a ničemu, co zdejší lidé kdy viděli. Ale nejenom to, byla tu i další věc, ještě horší. Kníže už jednu ženu měl. I ona byla ještě mladá a krásná a darovala knížeti dvě dcerky. Nový bůh, jemuž kníže slíbil svoji oddanost, nic takového nedovoloval. Právě naopak. Všichni rádcové i všichni přátelé knížeti jeho pošetilý úmysl rozmlouvali, neboť věděli, že nepovede k ničemu dobrému. Ale on ničeho nedbal, svoji vyvolenou nechal dobře střežit v jedné věži, ženu s dětmi v druhé a rychle chystal sňatek. Spíš?"
"Ne. Vypravuj."
"Ta cizí dívka byla velmi nešťastná. Nechtěla se zříct své víry a vzít si knížete, ačkoli si ho svým způsobem vážila, ačkoli to byl pohledný muž a ačkoli jí nebyl zcela nemilý. Dnem i nocí se modlila ke svým bohům, prosila, aby jí pomohli, že sama je tak slabá. Ale nedostalo se jí odpovědi. Nakonec se podvolila. Souhlasila. Konec konců, co na jejím souhlase záleželo. Kníže přichystal velkolepou slavnost. Vlastně to byly dva obřady najednou. Svatba a před ní ještě křest. Hradiště bylo vyzdobeno záplavou květin, na velikém prostranství vztyčili dva kamenné stolce a na první z nich usedl přešťastný kníže. Cizí dívka v zářivém, slavnostním rouchu poklekla před tím druhým. Kněz se chystal skropit její ověnčenou skráň svěcenou vodou, pozdvihl paži, ale ještě než stačil ten pohyb dokončit, skácel se jako vyvrácený kmen. Strašlivě zahřmělo a nebe v okamžení potemnělo. Dívčin stolec se vzepjal, přitáhl si dívku k sobě a pohnula se i celá stráň za ním. Nějaká strašná síla proměnila kámen, i ten skrytý pod travou a hlínou v dlouhou řadu obrovitých slonů. Bílých slonů. A sloni vykročili. Unášeli dívku pryč. Ten nejstatnější ji nesl na svém hřbetě, ti ostatní je chránili neprostupnou hradbou. Bohové dalekého jihu vyslyšeli modlitby nešťastné prosebnice. Kníže i všichni shromáždění strnuli úžasem a hrůzou. Ohromeně zírali, jak se přízračný průvod vzdaluje. Když tu náhle temnotu proťal další blesk, mnohem strašlivější než ten první. Divoký, nový bůh, ten z východu, ten který je jen jeden anebo možná tři - tomu málokdo rozumí - zasáhl. Spustila se divoká mela, taková, že skoro nikdo pořádně neviděl, co se přesně stalo. Ale když do krajiny padlo znovu trochu světla, tyčily se nad údolím naproti hradišti ohromné bílé skály. Ten, kdo o tom nic neví a kdo se neumí pozorně dívat, by v nich určitě nehledal průvod bílých slonů. Ale oni tam jsou. Tak, a už spi."
"A co se stalo s tou dívkou?"
"S tou dívkou? Co by se s ní mělo stát."
"No právě, co se s ní stalo?"
"Já nevím, asi zkameněla. Asi taky zkameněla, co jinýho by se s ní stalo?"
"Vždyť ona za nic nemohla."
"Mohla. Neměla souhlasit, za žádnou cenu. Hele, spi už. Třeba nezkameněla, třeba odlítla zpátky do Afriky nebo odkud byla. Já opravdu nevím, já jsem si to nevymyslela. To je jen taková pověst, co se tady říká. Vždyť víš."
"Mně se to nelíbí."
"A proč to teda pořád chceš vyprávět, sakra. Dobrou noc."
"A s ním? Co se stalo?"
"No nic, myslím. Myslím, že nic. Asi se vrátil k ženě a k dětem."
"To je přece strašně nespravedlivý."
"No, to víš, spravedlnost je slepá."
"To potom ale není žádná spravedlnost."
"A nezapomeň, že ještě je tady bůh, boží milosrdenství. Kníže toho určitě litoval, no a tak dostal možnost, aby..."
"To je teda celý ňáký debilní."
"Debilní, no... Tak je to debilní... Tak si příště radši čti nebo já nevím. Debilní... To jsou výrazy."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 30.03.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­