ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Herrmann Ignát (*12.08.1854 - †08.07.1935)

   
­­­­

Sudička! (Pražské figurky)

  • podtitul: Výjev z pražské trafiky

Konečně jsem jednou do té trafiky vešel.
Povídám: konečně - neboť ačkoli jsem kolem ní chodil několik let, nemohl jsem se odhodlati, abych tam vstoupil. Pokusil jsem se o to jednou, když mně náhodou došly doutníky v neobvyklou chvíli a kdy tedy chtě nechtě musil jsem se uchýliti do trafiky nejbližší, prahna po vonném dýmu našich kubánských a nechtěje se vzdáti tohoto požitku, než bych došel ke "své" trafikantce.
Ale povídám zase! Pokusil jsem se o to jen.
Popadl jsem kvapně za kliku, otevřel jsem, ale vtom stejně kvapně vycházel tamodtud nějaký policajt, nesa konfiskované noviny - já ucouvl, abychom se neporazili, a potom jsem prchal dál a dále, do trafiky nevkročiv.
Neboť co jsem spatřil za pultem, zahnalo mi na chvíli chuť ke kuřbě vzácných našich erárních smotků, a nejen to: divil jsem se, že nepadám v mrákotách, že nejsem uštknut.
Stála tam ženština jak rohatina, špičatá kolem dokola. Ze zvadlého, žlutého, vrásčitého obličeje vyzíralo dvé baziliščích očí - očí, jakých jsem posud neviděl. Tak bodavých, jedovatých očí - o nichž jsem byl přesvědčen, že již jejich pohledem musí naskakovati na těle zhlédnutého nešťastníka puchýře.
Kolem fialových, tenkých, širokých úst táhly se od nosu hluboké rýhy, vyznačující neobyčejnou jízlivost. Brada byla obrostlá šedým chmýřím, žluté, lesklé, ohyzdné čelo bylo pokryto hnědými skvrnami. Laloky odstávajících uší prodlužovaly se tíhou ohromných náušnic. Krk se drze pyšnil velkým voletem a netvárná hruď byla obepjata korzetem úmyslně velikým. Ale tento korzet byl dutý. O pult se opíraly dlouhé, kloubnaté, chrastivé prsty.
Stáří této odstrašující bytosti nemohl jsem odhadnouti, ale tak mimoděk počítal jsem na sta let.
Prchal jsem, prchal a schnul jsem úzkostí, zdali za mnou strašlivý ten zjev neletí. Byl jsem přesvědčen, že pod ošumělým atlasovým životem hrozné té ženy jsou na zádech složena křídla, podobná netopýřím, ale strašlivě veliká, s blanami chřestivými a s pěti ďábelskými drápy.
Od té doby věřil jsem v rozličné báječné bytosti, jimž jsem se dříve posmíval, na vlkodlaky, valkýry, polednice a tak dále. S pověrčivou bázní kráčíval jsem vždy kolem té hrozné trafiky, ale nemohl jsem se ubránit, abych se nepodíval dovnitř, zvláště večer, když tam hořel plyn a kdy mne na ulici nebylo vidět. Ano, seděla za pultem jako sova - co pravím, sova! - sova mi proti tomu zjevu připadala jako rajský motýl - seděla tam a skleněným, umrtvujícím zrakem hleděla ven, kamsi do neurčita. Trafika bývala vždy prázdna. Snad příšerná ta osoba vypíjela krev i maso svých nešťastných obětí a do scvrklých kůžiček balila šňupavý tabák. Pro koho? Zase jen jako vnadidlo pro další nešťastné zbloudilce.
Až konečně po několika letech, když mně zase jednou došly doutníky a kdy jsem - prahna po "vonném" dýmu našich vzorných kubánských - ohlížel se po povědomém Turku na vratech a naleznuv jednoho vstoupil jsem dovnitř, octl jsem se tváří v tvář strašlivé té Gorgoně. Byl jsem uvnitř, zapráskl jsem již dveřmi, na ústup nebylo pomyšlení.
Sebral jsem tedy veškerou svoji zmužilost a vyřkl jsem jediné slovo: "Kuba!"
Ruka její sáhla nazad, aniž se tělo otočilo, a pavoučí prsty chopily se bedničky, kterouž práskly na pult.
Oddechl jsem si - nebyl jsem v trafice sám. Na staré pohovce, potažené voskovým, studivým plátnem, na němž se můžeš za nejparnějšího léta nastudit, seděla jakási stará frajle v starodávném úboru. Doufal jsem, že před tímto svědkem nechopí se mne hrozná ta trafikantka a nebude sáti krev z nevinného mého, ostatně chudokrevného těla.
Dámy byly zabrány v horlivý hovor, z něhož ani můj příchod jich nevyrušil. Ač jsem chtěl prchnouti co nejdříve, působilo cosi neobyčejnou přitažlivostí a drželo mne na prohnilé podlaze před pultem. Vybíral jsem tedy zdlouhavě doutníky a poslouchal jsem, neodvažuje se pohlédnouti v žlutý obličej strašidelné trafikantky.
"Ano - kde jsem přestala, slečno Tóny?" zaharašil její hlas - vzpomněl jsem si při tom na zvuky, které vyluzuje had chřestýš, ač jsem ho nikdy předtím neslyšel - "kde jsem přestala? Dobře, u pana lajtnanta Šustršice. Můj Bože, frajln Tóny, toho měli znát! Byl v té samé kumpanii jako můj otec, hejtman. Tenkráte byl můj nebožtík otec první na majora, matka měla peníze a statek, mně bylo osmnáct let, Šustršic jim byl jako panna. Myslil si na mne - rozumí se také kvůli protekci - můj otec byl hejtman a první na majora..."
Klika cvakla, do trafiky vstoupil nějaký muž žádaje viržinky. Třískla mu krabicí na pult jako dříve mně, muž si vybral dva kousky, zaplatil, odešel.
"Toho znaj?" zadrnčela trafikantka hodíc hlavou za neznámým. "To je ten pangrotýrovaný sládek, co měl sbírku šmetrlinků za deset tisíc zlatých. To musel puknout - měl vařit pivo, a ne dávat šmetrlinky do špiritusu!"
Po této soustrastné poznámce pokračovala:
"Tak Šustršic si myslel na mne. Mně bylo osmnáct - kauci jsem měla - mladá jsem byla taky. Vždyť jsem jim ukazovala svůj portrét z těch dob. A jednou přišel Šustršic v plné parádě..."
Klika cvakla podruhé, do trafiky vešel kupec žádaje půl lotu rapé. Odbyla ho rychle, šňupák odcházel se zdvořilým "rukulíbám".
Nemohl jsem být s vybíráním hotov.
Sotva dovřel dveře, šlehla za ním trafikantka:
"Všimli si ho, frajln Tóny? Teď říká rukulíbám! - protože je na penzi. Ale měli ho vidět, holomka, když byl ve službě - byl rešpicientem. Ten se nás nasekýroval. Teď kouká, aby dostal vejvažek..."
A chlubně, plnými ústy mluvila pak dále:
"Jednou přišel Šustršic v plné parádě. To jsem věděla, co bude: šel říkat o mě. Mně bylo osmnáct, já nespěchala. Moje matka také ne. Měla peníze a statek - a moje matka byla od fon, frajln Tóny, od fon. Ukazovala jsem jim tuhle náš familienvopn? Fon Truthahn byla moje matka. - Chudák Šustršic, sotva že to vykoktal. Já z toho neměla rozum - potom jsem se něco navzpomínala, když už bylo po všem! Matka mu řekla, že mám čas, že na mě nespěchá, aby přišel za rok...A Šustršic blamírovaný odcházel..."
Vybíral jsem, vybíral, nemoha se dobrati. Rád bych tu historii vyslechl do konce. Přede mnou byla již kupa doutníků. Cítil jsem, jak po mně šeredná trafikantka chvílemi očima šlehá. Nyní cvakly dvéře opětně a vešel vychrtlý člověk ošumělého zevnějšku. Koupil si viržinko. Sotva byl z krámu, řízla trafikantka:
"Na tohodle si daj pozor! To je tajný! Moh si stát líp, měl dům a kupecký krám tady vedle v ulici, ale utahal to s herečkou. Teď chytá po padesáti krejcarech zloděje..."
A mluvila jako dříve:
"Matka povídala Šustršicovi: 'Pane lajtnant, počkaj rok. Róza má čas, je mladá, a oni mohou být zatím obrlajtnantem. Vědí, že Haubitz - to byl můj otec - je první na majora'. Šustršic šel, mně ho bylo líto. To neměla matka dělat, ale spletl ji obrlajtnant Hybš, který se o mě taky ucházel. Toho zas já nechtěla. Byl starší, měl náramnou pleš, hrál karty - a ty holky, co jich nechal sedět! Něco hrozného, frajln Tóny! Z toho bych si nebyla nic dělala, ale jedna po něm chovala, a to u mě rozhodlo. Ještě kdyby to bylo bývalo jen tak, ale chtěla na něm peníze. Aby je pak dával z mého věna, ne? Byl to lump. Však ho taky za rok kasírovali pro dluhy z karet. Tenkráte to bylo jiné..."
Klaply dvéře - do trafiky vešel mladý, bledý, asi třicetiletý muž. Skromně požádal o krátké, vybral si čtyři, položil desetník a odcházel, když si byl doutník zapálil.
Ještě doznívaly jeho kroky na ulici, když dcera po hejtmanu Haubitzovi spustila:
"To maj také takového rytíře. Měl děvče - je sám z bohatého a jeho otec měl dva činžáky - a najednou ji nechal sedět. No, kdyby nechal samotnou, ale holka byla zkažená. Pak ho žalovala na alimentaci a on odpřisáh, že nic. Došlo na kriminál a seděl čtyry měsíce - před osmi nedělma ho pustili. Teď by si ji vzal, aby nemusil platit, ale její matka zas nechce kriminálníka za zetě. To jsou pády..."
Bylo mi horko. Konečně jsem vybral kuba, kolik jsem mohl do kapes nastrkat, ale abych mohl ještě chvíli zůstat, žádal jsem o viržinka. Štěstí od boha, že mne nezná! Také by mě vyprovodila. Ale přece bych rád přečkal frajli Tóny.
Než ta chtěla vědět historii dcery Haubitzovy dokonale - ač ji nejspíše již desetkrát slyšela - seděla jako připečetěná.
A příšerná trafikantka pokračovala, když mně viržinka podala:
"Hybše kasírovali - a Šustršic už víckrát nepřišel. Teď to tak povídám, frajln Tóny, ale tenkrát mně bylo hůř. Naplakala jsem se, matku prosila, aby Šustršicovi psala, pak jsem hrozila, že se utopím, ale matka byla neoblomná. Až jednou povídá: 'Róza, dneska snad přijde Šustršic' - to už byl obrlajtnant - 'já mu psala, ustroj se'. Ustrojila jsem se, matka poslala do hostince pro večeři, čekali jsme. - Šustršic nepřišel. Takhle jsem si jim šaty z těla trhala - takhle... -(trafikantka mávala ve vzduchu rukama, jako by se rvala) - ale co mně to pomohlo! Bylo po ženichu - a po vdavkách. Za měsíc dali fatrla do penze - staly se u fortifikace ňáké partyky a na fatrla to svedli. Ještě že nebyl kasírovaný. Maminka ho nechala, šla od něho, a - já zůstala svobodná. Šustršic byl pak majorem - já si mohla oči vyplakat -, ale byl konec. No, řemeslníka jsem si vzít nemohla jako oficírská dcera..."
"Jojo, frajln Róza," zakývala hlavou slečna Tóny... "Jojo! Měli to podobně jako já..."
Věděl jsem dost, zaplatil jsem doutníky, nacpal je do kapes a odcházel jsem. Štěstí že mne nezná. Mne nezvochluje. - Ale přece, nejsa si jist, nedovřel jsem dvéře a vyšed přitlačil jsem se do stínu na vrata. A z nitra trafiky zazníval nyní křaplavý, jedovatý hlas slečny Rózy:
"To děkuju bohu, že zde byli, frajln Tóny! Tenhleten jistě krade po trafikách cigára! Proto tak dlouho vybíral! Já z něho očí nespustila! Má zakázanou Prahu! Jednou sem chtěl jít, ale viděl policajta, který odnášel noviny. Měli ho vidět, jak bral okolo rohu. To jsem teď dávala pozor, aby neplatil falešným zlatníkem...Ten je dělá, ty žižkováky..."
Potácel jsem se dále jako zločinec. Přece na mne taky něco věděla...!

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 30.05.2007

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­