ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Lovecraft Howard Phillips (*20.08.1890 - †15.03.1937)

Bohemia Institut    
­­­­

V horách šílenství

  • sci-fi povídka (má celkem 12 kapitol)
  • známé též pod názvem Hory šílenství
  • přeložila Stanislava Pošustová (1992, Praha; ISBN: 80-85304-15-5)

I.

Jsem nucen promluvit, protože vědci se odmítli držet mé rady, aniž by věděli proč. Příčí se mé vůli, abych uváděl důvody kvůli nimž se stavím proti zamýšlenému vpádu do Antarktidy - představujícímu ohromnou honbu za zkamenělinami a masové vrtání a tavení prastarého ledového příkrovu -, a váhám o to víc, neboli mé varování může vyznít naprázdno. Pochybnostem ohledně skutečných událostí, tak jak je musím odhalit, se nelze vyhnout; kdybych však o tom, co se bude jevit jako fantastické a neuvěřitelné, pomlčel, nic jiného by nezůstalo. Dosud utajované fotografie, běžné i letecké, promluví v můj prospěch; neboť jsou proklatě jasné a výmluvné. I tak však proti nim budou vznášeny námitky na základě možností, kterých může dosáhnout šikovné padělání. Perokresby se přirozeně stanou terčem zesměšňování coby očividné podvrhy; a to i navzdory zvláštnosti techniky, jíž by si měli povšimnout a nad níž by měli hloubat znalci umění.
Nakonec se musím spolehnout na mínění a stanovisko těch několika málo vědeckých kapacit, jež mají na jedné straně dostatečně nezávislé smýšlení, aby zvážily mé informace na základě jejich vlastní hrůzně přesvědčivé skutkové podstaty či ve světle jistých primitivních a mimořádně záhadných mytologických cyklů; a na straně druhé dostatečný vliv, aby zabránily celému okruhu průzkumníků v oblasti hor šílenství v jakékoli ukvapené a nezdravě ctižádostivé aktivitě. Je nemilé, že v otázkách, kde vstupují na scénu záležitosti kromobyčejně bizarní či silně kontroverzní povahy, mají relativně neznámí lidé, jako já a mí spolupracovníci, spjatí s chodem nevelké univerzity, jen malou šanci vzbudit pozornost.
Dále je proti nám i skutečnost, že nejsme, v tom nejužším smyslu slova, specialisty v oborech, s nimiž jsme nakonec přišli především do styku. U mne, jakožto geologa, spočíval hlavní cíl při vedení expedice Miskatonické univerzity výhradně v získávání hlubinných vzorků hornin a zeminy z nejrůznějších částí antarktického kontinentu, v čemž mi mělo napomáhat pozoruhodné vrtné zařízení sestrojené profesorem Frankem H. Pabodiem z naší katedry strojní ho inženýrství. Nijak jsem netoužil stát se průkopníkem i v jiném oboru; nicméně jsem doufal, že užití tohoto nového mechanického zařízení na různých místech v již dříve prozkoumaných materiál, jehož dosud používané metody získávání vzorků nemohly dosáhnout. Pabodieho vrtná souprava, jak už veřejnost ví z našich zpráv; byla jedinečná a radikálně novátorská svou lehkostí. skladností a schopností kombinovat princip jednoduchého artéského vrtu s principem malé kruhové vrtané sondy tak, aby dokázal rychle proniknout vrstvami nestejné tvrdostí. Ocelová rotační vrtací hlava, propojené vrtné tyče, benzínový motor, skládací dřevěná vrtná věž, výstroj pro práci s dynamitem, systém kabelů, spirála na vynášení drti a sada trubek pro vrty o průměru třinácti centimetrů dosahujících hloubky až tří set metrů tvořily, se vším potřebným příslušenstvím, náklad, který uvezly troje saně tažené sedmi psy; to všechno bylo možné díky pozoruhodné hliníkové slitině, z níž byla vyrobena většina kovových součástí. Čtyři velká letadla značky Dornier, uzpůsobená speciálně pro létání v závratných nad mořských výškách, jež je nad antarktickými plošinami nevyhnutelné, vybavená navíc Pabodiem zkonstruovanými zařízeními pro zahřívání paliva a okamžité startování, mohla přemístit celou naši expedici ze základny na okraji velké ledové bariéry na řadu vhodných stanovišť ve vnitrozemí, odkud nám mělo posloužit dostatečné množství tažných psů.
Měli jsme v plánu prozkoumat tolik území, kolik by nám dovolila jedna antarktická sezóna - v případě naprosté nezbytnosti i více než jedna -, přičemž bychom působili převážně v horských pásmech a na plošině jižně od Rossova moře; tedy na územích probádaných do různé míry Shackletonem, Amundsenem, Stohem a Byrdem. Očekávali jsme, že při častých změnách stanovišť, k nimž nám měla dopomáhat letadla a jež by se týkaly vzdáleností natolik výrazných, aby byla geologicky signifikantní, nashromáždíme doposud nebývalé množství materiálu; obzvláště v prekambrické vrstvě, z níž byla v minulosti získána jen omezená škála antarktických vzorků. Chtěli jsme rovněž získat co možná nejrozmanitější výběr svrchních fosiliferních hornin, neboť dějiny prehistorického života této bezútěšné říše ledu a smrti jsou mimořádně důležité pro naše pochopení minulosti Země. Je všeobecně známé, že Antarktida se kdysi nacházela v mírném či dokonce tropickém pásmu a oplývala rostlinstvem a živočišstvem, z nichž do dnešních časů přežívají pouze lišejníky, mořská fauna, pavoukovci a tučňáci; my jsme doufali, že tyto informace rozšíříme nejen co do přesnosti, nýbrž i co do přesnosti a podrobnosti. Když jednoduché vrty odkryly stopy po zkamenělinách, chtěli jsme otvory rozšiřovat dodatečnými odstřely, které nám měly zajistit vzorky přiměřené velikostí a stavu.
Vrty, různé hloubky odvíjející se od toho, jak slibně vypadala svrchní vrstva zeminy či horniny, jsme museli omezit na obnažený nebo částečně obnažený zemský povrch - s ohledem na kilometr a půl až tři kilometry silné ledové příkrovy pokrývající spodní vrstvy šlo bez výhrady o svahy a horské hřbety. Nemohli jsme si dovolit zbytečně vrtat do hlubokého ledu, třebaže Pabodie vypracoval plán na zapouštění měděných elektrod do těsných shluků vrtů, jež měly rozpustit omezené plochy ledu proudem z benzínového dynama. Právě tento postup - který jsme na své expedici mohli uplatnit pouze experimentálně - má v úmyslu využít nadcházející expedice Starkweathera a Moorea, a to i navzdory varování, které jsem uveřejnil po našem návratu z Antarktidy. Veřejnost ví o Miskatonické expedici z našeho častého telegrafického zpravodajství pro Arkham Advertiser a Associated Press a z pozdějších článků mých a Pabodieho. Výprava se skládala ze čtyř osob z univerzity - Pabodieho, Lakea z katedry biologie, Artwooda z katedry fyziky (zastávajícího též funkci meteorologa) a mne reprezentujícího geologii a jmenovaného formálním vedoucím - a našich šestnácti spolupracovníků; sedmi studentů z Miskatonické univerzity a devíti zdatných mechaniků. Z těchto šestnácti mužů bylo dvanáct kvalifikovanými piloty, přičemž všichni až na dva byli i zručnými telegrafisty Osm z nich rozumělo navigaci pomocí kompasu a sextantu, stejně jako jsme ji ovládali Pabodie, Artwood a já. Mimoto s plným početním stavem přirozeně počítala i naše dvě plavidla - bývalé dřevěné velrybářské lodě vyztužené pro polární podmínky a opatřené dodatečným parním pohonem. Expedici financovala Nadace Nathaniela Derbyho Pickmana, k níž přispělo několik specifických dárců; naše přípravy, byť se nám nedostalo žádné velké publicity, tedy mohly být nadmíru pečlivé. Psi, saně, strojní zařízení, tábornické vybavení a nesestavené díly našich pěti letadel se připravily v Bostonu, kde došlo i k naložení lodí. Pro své konkrétní účely jsme byli úžasně vybaveni a ve všech záležitostech spjatých se zásobováním, životosprávou, dopravou a stavbou táborů jsme zužitkovali výtečné příklady řady našich nedávných a kromobyčejně schopných předchůdců. Právě nezvyklý počet a proslulost těchto našich předchůdců se postaraly i o to, že si světová veřejnost naší expedice - ač nebyla nikterak skromná - příliš nepovšimla.
Jak uváděl tisk, vypluli jsme z bostonského přístavu a. září 1930; a vydali se volným tempem dolů podél pobřeží a dále pak Panamským kanálem, načež jsme se zastavili na Samoi a v tasmánském Hobartu, kde jsme si obstarali poslední zásoby Nikdo z naší vědecko-výzkumné výpravy dosud v polárních oblastech nebyl, a tudíž jsme velice spoléhali na kapitány našich lodí - J. B. Douglase, velícího brize Arkham a působícího rovněž ve funkci velitele oceánské části expedice, a Georga Thorfinnssena, velitele barku Miskatonic - jako na ostřílené velrybáře z antarktických vod. Když jsme za zády nechávali civilizovaný svět, slunce klesalo čím dál níže k severu a každý den zůstávalo delší dobu nad obzorem. Zhruba na 62° jižní šířky jsme zahlédli první ledovce - tabulové tvary se svislými stěnami -, a těsně předtím, než jsme dopluli k jižnímu polárnímu kruhu, který jsme přejeli 20. října za patřičně rázovitých oslav, už jsme se museli potýkat s volně plovoucími krami. Po dlouhé plavbě tropickými končinami mne značně sužovala klesající teplota, ale snažil jsem se připravit na nepřízeň počasí, která náš teprve čekala. Při mnoha příležitostech mne mocně okouzlovaly podivuhodné atmosférické jevy, mezi něž patřila i úžasně sugestivní Pata morgána - první, kterou jsem kdy viděl -, při níž se ze vzdálených ledovců stala cimbuří nepředstavitelných kosmických hradů. Proplouvali jsme ledem, který, naštěstí nebyl ani rozsáhlý, ani silně stlačený, až jsme na 67° jižní šířky a 175° východní délky opět pronikli na otevřené moře. Ráno 16. října jsme na jihu spatřili prudký odlesk pevninského ledovce a před polednem náš všechny přepadlo vzrušení, protože jsme zahlédli rozsáhlé vysoké zasněžené pohoří, které postupně vyplnilo celý horizont před námi. Konečně jsme narazili na první výběžek tohoto rozsáhlého neznámého kontinentu a jeho tajemný svět zmrzlé smrti. Šlo evidentně o vrcholky pohoří Admirality objeveného Rossem, a naším úkolem nyní bylo objet myš Adare a doplavit se podél východního pobřeží Viktoriiny země k místu naší zamýšlené základny na pobřeží zálivu McMurdo na úpatí sopky Mount Erebus na 77° 9' jižní šířky. Poslední úsek cesty byl plný obrazů podněcujících naši fantazii; na západě se nepřestávaly tyčit ohromné pusté tajuplné vrcholy, zatímco nízko visící severní polední slunce či ještě níže zavěšené jižní půlnoční slunce, sotva se otírající o obzor, vrhalo své narudlé paprsky na bílý sníh, namodralý led, vodní cesty a černé kusy obnažených žulových svahů. Kolem bezútěšných horských vrcholů se v náhlých poryvech zběsile proháněl strašlivý antarktický vítr, jehož kadence někdy matně upomínaly na divoké a polovnímavé melodické kvílení o tónech zahrnujících širokou škálu hudební stupnice, jež se mi z jakéhosi podvědomého, mnemonického důvodu zdálo znepokojivé a dokonce nejasně děsivé. Cosi na okolní scenérii mi připomínalo zvláštní a zneklidňující asijské malby Nicholase Roericha a ještě zvláštnější a ještě více zneklidňující popisy neblaze proslulé plošiny Leng vyskytující se v obávaném Necronomiconu šíleného Araba Abdula Alhazreda. Později jsem zalitoval, že jsem v univerzitní knihovně do této strašlivé knihy vůbec nahlédl.
Sedmého listopadu nám západní pohoří nakrátko zmizelo z očí, neboť jsme míjeli Franklinův ostrov. Dalšího dne jsme před sebou na Rossově ostrově rozpoznali kužely Mount Erebu a Mount Tenoru, za nimiž se táhla dlouhá linie Parryho pohoří. Východně od nás se nyní rozkládala nízká bílá linka velké ledové bariéry, čnící strmě do výše šedesáti metrů jako skalnaté útesy v Quebeku a označující konec naší plavby na jih. Odpoledne jsme pronikli do zálivu McMurdo a zakotvili nedaleko pobřeží na závětrné straně Mount Erebu. Lávou pokrytý vrchol se proti východní obloze tyčil do výše 3800 metrů jako japonská grafika posvátné Fudžijamy; zatímco za ním se k nebesům bíle a přízračně vypínala do výšky 3270 metrů vyhaslá sopka Mount Terror. Z Mount Erebu vycházely nepravidelné obláčky kouře a jeden ze studentů - velmi nadaný mladík jménem Danforth - ukázal na cosi, co mohlo být lávou na jejím zasněženém svahu, přičemž podotkl, že tato hora, objevená v roce 1840, byla zcela nepochybně inspirací pro Poeův obraz, když o sedm let později psal o

"- lávě, jež se neúnavně valí
V sirném proudu po svazích hory Yaanek
V nehostinném podnebí pólu -
jež úpí, když se valí z hory Yaanek
v říši jižního pólu."

Danforth byl vášnivý čtenář fantastických textů a o Poeovi mluvil velmi často. Já sám jsem pociťoval zájem, a to kvůli znepokojivému a tajuplnému Dobrodružství Arthura Gorndona Pyma. Na pustém pobřeží a vysoké ledové bariéře v pozadí skřehotaly a máchaly ploutvemi zástupy pitvorných tučňáků, zatímco ve vodě bylo vidět mnoho vypasených tuleňů, kteří bud' plavali, nebo se převalovali na rozsáhlých tabulích pomalu unášeného Ledu.
Za pomoci malých člunů jsme se krátce po půlnoci devátého s jistými obtížemi vylodili na Bossově ostrově, kam jsme z obou lodí přivezli lana a kde jsme se připravili k vyložení zásob za využití speciálního mechanismu pro přemisťování nákladů. Při prvním vstupu na antarktickou půdu jsme zakoušeli pronikavé a nejednoznačné pocity, třebaže na tomto konkrétním místě nás už předešly Shackletonova a Scottova expedice. Náš tábor na zmrzlém břehu pod svahem sopky byl pouze provizorní; velitelství jsme doposud měli na palubě Arkhamu. Vyložili jsme veškerá vrtná zařízení, psy, saně, stany, proviant, kanystry s benzínem, experimentální výbavu na tavení ledu, obyčejné i letecké fotografické přístroje, jednotlivé díly letadel a další příslušenství, zahrnující tři malé přenosné telegrafické stanice (vedle těch v letadlech), jež byly schopny spojit se s hlavní stanicí na Arkhamu ze všech koutů Antarktidy, které bychom chtěli navštívit. Lodní stanice komunikující s okolním světem měla přenášet tiskové zprávy na výkonnou telegrafickou stanici Arkham Advertiseru umístěnou na mysu Kingsport Head v Massachusetts. Doufali jsme, že veškerou práci stihneme během jediného antarktického léta; kdyby se však tento plán ukázal jako nemožný, přezimovali bychom na Arkhamu a Miskatonic bychom ještě před zamrznutím ledu poslali na sever pro zásoby na další sezónu.
Není třeba, abych opakoval to, co uveřejnily o naší počáteční práci noviny. Psaly o našem výstupu na Mount Erebus; o našich úspěšných vrtech na několika místech Bossova ostrova i o pozoruhodné rychlosti, s níž je provedlo Pabodieho zařízení i ve vrstvách kompaktních hornin; o našem provizorním testu malého přístroje na rozpouštění ledu; o našem nebezpečném výstupu na velkou bariéru se saněmi a zásobami; a o našem finálním sestavení pěti obrovských letadel v táboře na bariéře. Zdravotní stav pevninské části výpravy - dvaceti mužů a pětapadesáti aljašských tažných psů - byl vynikající, i když jsme samozřejmě dosud nemuseli čelit žádným opravdu krutým teplotám či větrným bouřím. Teploměr se většinou pohyboval mezi -32 až -7 či -3 stupni Celsia a na podobnou nepřízeň počasí nás připravily už zkušenosti s krušnými zimami v Nové Anglii. Tábor na bariéře byl polostálý a byl určen jako skladiště benzínu, potravin, dynamitu a dalších zásob. K převozu vědeckovýzkumného materiálu bylo třeba pouze čtyř letadel, páté jsme nechali s pilotem a dvěma námořníky u zásob, kde bylo jejich úkolem tvořit prostředek, pomocí něhož by se k nám mohla dostat posádka z Arkhamu v případě, že bychom přišli o všechny průzkumné stroje. Později, když jsme ostatní letadla již přestali používat k transportu výzkumného zařízení, jsme využili jeden či dva stroje ke kyvadlové dopravě mezi tímto skladištěm a další stálou základnou na velké plošině 960 až 1100 kilometrů jižním směrem, za Beardmoreovým ledovcem. Navzdory takřka jednotným vyprávěním o strašlivých větrných smrštích a bouřích bičujících plošinu jsme se rozhodli nezřídit žádné základny na půli cesty; rozhodli jsme se v zájmu hospodárnosti a pravděpodobné efektivity zariskovat.
Telegrafické zprávy vylíčily závratný čtyřhodinový nepřerušovaný let naší letky z 21. listopadu, který jsme podnikli nad vysokým šelfovým ledem na dohled ohromným vrcholům na západě a v nepopsatelném tichu burácejícím zvukem našich motorů. Vítr pro nás nepředstavoval žádnou zásadní obtíž a jedinou hustou mlhou, na kterou jsme narazili, nám pomohly proletět naše radiokompasy. Když se před námi mezi 83° a 84° jižní šířky zhmotnil mohutný masiv, poznali jsme, že jsme doletěli k Beardmoreovu ledovci, největšímu údolnímu ledovci na světě, a že zamrzlé moře nyní nahrazuje podmračená a hornatá pobřežní čára. Konečně jsme opravdu vstupovali do bílého, celé věky mrtvého světa nejdálnějšího jihu, a zatímco jsme si tento fakt uvědomovali, spatřili jsme v dálce na východě vrchol Mount Nansenu, čnící do výše bezmála 4500 metrů.
Úspěšné založení jižní základny nad ledovcem na 86° T jižní šířky a r74° 23' východní délky a fenomenálně rychlé a účinné vrty a odstřely uskutečněné na různých místech dosažených po výpravách se saněmi a krátkých letech, jsou již dobře zadokumentovány; stejně jako je tomu v případě náročného a úspěšného výstupu na Mount Nansen, který se mezi 13. až 15. prosincem podařil Pabodiemu a dvěma studentům - Gedneynu a Carrollovi. Nacházeli jsme se ve výšce 2550 metrů nad hladinou moře, a když zkušební vrty odhalily na určitých místech pevnou zemi jen tři a půl metru pod sněhem a ledem, hojně jsme využili našeho malého tavicího aparátu a prováděli jsme vrty a odstřely na řadě míst, kde každému předchozímu výzkumníkovi shromažďování nerostných vzorků připadalo nemyslitelné. Takto získané prekambrické žuly a beaconské pískovce potvrdily naše přesvědčení, že tato plošina je homogenní s rozsáhlou částí kontinentu směrem na západ, ale poněkud odlišná od končin ležících na východ pod Jižní Amerikou -- u nichž jsme tehdy zastávali názor, že tvoří samostatný a menší kontinent, oddělený od hlavní pevninské masy zamrzlou spojnicí mezi Bossovým a Weddellovým mořem, byť Byrd tuto teorii mezitím stačil vyvrátit.
V některých pískovcích, jež jsme odstřelili a otesali poté, co byla jejich povaha poodhalena prostřednictvím vrtů, jsme nalezli jisté množství mimořádně pozoruhodných otisků a úlomků zkamenělin - především kapradin, mořských řas, trilobitu, lilijic a mezi měkkýši pak lingul a plžů -, což se v souvislosti s prehistorickým vývojem tohoto území jevilo jako nadmíru významné. Našli jsme rovněž podivný trojúhelníkový rýhovaný otisk široký asi třicet centimetrů v místě největšího průměru, který Lake složil ze tří úlomků břidlice vynesených z otvoru po hlubinném odstřelu. Tyto úlomky pocházely z místa na západě nedaleko od pohoří královny Alexandry; a Lakeovi coby biologovi jejich neobvyklé otisky připadly nadmíru zajímavé a záhadné, ačkoli mému geologickému oku se jevily jako výsledky čeřiriového efektu, k němuž v usazených horninách dochází poměrně často. Jelikož břidlice není ničím jiným než metamorfovanou formací, do níž je stlačena vrstva usazenin, a jelikož sám tlak má na všechny potenciální otisky zvláštní deformující účinek, neviděl jsem žádný důvod, proč bych se nad těmito rýhovanými vosky měl nějak mimořádně pozastavovat.
6. ledna 1931 jsme Lake, Pabodie, Daniels, všech šest studentů, čtyři mechanici a já přeletěli ve dvou velkých letadlech přímo nad jižním pólem, přičemž nás jednou přinutily k přistání náhlé výškové poryvy vichru, které se však naštěstí neproměnily na typickou bouři. Šlo, jak uvedly i noviny, o jeden z několika průzkumných letů; během dalších jsme se v oblastech dosud neprobádaných předešlými expedicemi snažili rozpoznávat nové topografické body. První lety nám v tomto ohledu přinesly zklamání, třebaže se nám při nich nabídly vynikající příklady mimořádně fantaskních a klamných polárních fata morgán, jichž jsme si již krátce dopřáli i při plavbě po moři. Vzdálené hory se vznášely na obloze jako kouzelná města a celý bílý svět se v magii nízko visícího půlnočního slunce často rozplýval do zlatých, stříbrných a šarlatových krajin Dunsanyho snů a dobrodružného očekávání. Za podmračených dnů nám létání skýtalo značné obtíže, protože zasněžená země a obloha měly tendenci splývat do jedné mystické opalizující prázdnoty, v níž nebylo možné rozeznat horizont značící rozhraní těchto dvou sfér.
Postupně jsme se rozhodli realizovat i svůj původní plán spočívající v letu všemi čtyřmi průzkumnými letouny 800 kilometrů na východ, kde jsme chtěli založit novou dočasnou základnu v místě pravděpodobného kontinentálního předělu - kam jsme jej původně mylně umisťovali. Geologické vzorky, které jsme v lokalitě nashromáždili, jsme chtěli využít pro srovnání. Zdravotní stav výpravy byl prozatím výtečný; citrusová šťáva skvěle vyvažovala monotónní jídelníček složený z konzervovaného a nasoleného masa, a vzhledem k teplotám dosahujícím obvykle nad -32 stupňů Celsia jsme se obešli i bez nejteplejších kožešin. Byla polovina léta, a pokud bychom si pospíšili a dali pozor, mohli bychom dokončit práci už v březnu, čímž bychom se vyhnuli únavnému zimování v dlouhé antarktické noci. Od západu na nás zaútočilo několik prudkých větrných bouří, ale před jakoukoli újmou jsme se uchránili díky Artwoodově schopnosti zbudovat jednoduché kryty pro letadla, postavit z těžkých sněhových bloků větrolamy a zpevnit hlavní budovy základny sněhem. Štěstí a efektivita naší činnosti hraničily takřka se zlověstností.
Vůkolní svět o našem programu samozřejmě věděl a dozvěděl se i o Lakeově zvláštním a zarputilém trvání na výzkumné cestě na západ - či spíše severozápad -, k níž mělo dojít ještě před naším radikálním přesunem na novou základnu. Zdálo se, že si se znepokojivou smělostí láme hlavu nad oněmi trojúhelníkovými rýhovanými otisky v břidlici; tušil v nich jisté nesrovnalosti s přirozeným chodem věcí a geologickými údobími, jež do maximální možné míry rozněcovaly jeho představivost a hnaly jej k provádění dalších vrtů a odstřelů v západních formacích, k nimž obnažené úlomky zjevně přináležely. Byl i podivně přesvědčen, že otisky v břidlici zanechal jakýsi mohutný neznámý a krajně nezařaditelný organismus značně pokročilého stupně vývoje, a to i přesto, že horniny, v nichž byly nalezeny byly tak mimořádně staré - z období kambria, pokud ne přímo prekambria -, že vylučovaly případnou existenci nejen veškerého vysoce rozvinutého života, nýbrž všeho života nad úrovní jednobuněčných organismů či nanejvýš trilobitů. Tyto úlomky, se všemi svými podivuhodnými otisky musely být staré 500 milionů až miliardu let.
Mám za to, že naše telegrafické zpravodajství o Lakeově výpravě severozápadním směrem do končin, v nichž nikdy nestanula lidská noha a do nichž nepronikla ani lidská fantazie, roznítilo představivost té nejširší veřejnosti; byť jsme se nezmiňovali o jeho bláznivých nadějích převrátit naruby veškerou biologii a geologii. Jeho předběžná výprava na saních z u. až 18. ledna, kdy ho doprovázel ještě Pabodie a pět dalších a na niž vrhla stín ztráta dvou psů při nehodě během přejezdu jednoho velkého tlakového hřbetu v ledu, přinesla nálezy dalších a dalších vzorků prahorní břidlice. I mne zaujalo nezvyklé množství jasných fosilních otisků v této neuvěřitelně staré vrstvě. Otisky však přináležely velmi primitivním formám života a nebylo na nich nic paradoxního, snad s výjimkou otázky, jak se mohly vůbec nějaké formy života ocitnout v horninách spadajících evidentně do prekambrického období. Stále jsem tedy nechápal, proč Lake tak lpí na přerušení našeho časově omezeného programu - přerušení, jež si žádalo využití všech čtyř letadel, řady mužů a kompletního mechanického vybavení expedice. Nakonec jsem však tento plán nevetoval; ačkoli jsem se rozhodl, že se k výpravě na severozápad nepřipojím i navzdory tomu, že mne Lake žádal o konzultaci v geologických otázkách. V čase jejich nepřítomnosti jsem chtěl s Pabodiem a pěti muži na základně vypracovat definitivní program pro přesun východním směrem. V rámci příprav na tento přesun už jeden letoun začal ze zálivu McMurdo přivážet potřebné zásoby benzínu; ale tento transport mohl ještě nějakou chvíli počkat. Ponechal jsem si v táboře jedny saně a devět psů, neboť není moudré zůstávat ve zcela neobydleném světě dávné smrti ani na okamžik bez jakéhokoli dopravního prostředku.
Jak se všichni jistě pamatují, Lakeova výprava do neznáma posílala svá hlášení z krátkovlnných vysílaček na palubě letadel. Tyto zprávy přijímalo naše zařízení na jižní základně a zároveň stanice na Arkhamu v zálivu McMurdo, odkud byly přeposílány zbytku světa na vlnových délkách dosahujících až padesáti metrů. Lake vyrazil 22. ledna ve čtyři hodiny ráno; a první telegrafickou zprávu jsme od něj obdrželi již po dvou hodinách, když nás informoval o přistání a zahájení omezeného tavení a vrtání v místě vzdáleném od nás asi 48o kilometrů. O šest hodin později nám ve druhém a velice vzrušeném hlášení líčil frenetické úsilí vedoucí k vyhloubení a odstřelení mělké jámy, kterážto aktivita vyústila do nálezu břidličných úlomků s několika otisky vykazujícími zhruba stejné rysy, jaké měl artefakt, který vyvolal počáteční rozruch.
0 tři hodiny později jsme byli krátce informováni o pokračování v letu i navzdory prudké a nesmlouvavé bouři; a jakmile jsem odeslal zprávu, v níž jsem se ohrazoval proti jakémukoli dalšímu hazardování, Lake mi stroze odpověděl, že jeho nové vzorky si riziko zaslouží. Uvědomil jsem si, že jeho nadšení dosáhlo hranice vzpoury a že jeho lehkovážné hazardování s úspěchem celé expedice nedokážu nijak zastavit. Děsil jsem se při pomyšlení, že se vrhá stále hlouběji do onoho zrádného a zlověstného bílého nekonečna bouří a nepředstavitelných tajemství, rozkládajícího se přibližně 2400 kilometrů až ke zpola probádanému, zpola tušenému pobřeží zeleně královny Mary a Knoxovy země.
Poté, za další asi hodinu a půl, k nám z Lakeova pohybujícího se letounu dorazilo dvojnásob nadšené hlášení, při němž se mé pocity takřka otočily, a já zalitoval, že jsem se k výpravě nepřipojil.
"22. 05. Letíme. Po sněhové bouři zahlédnuto horské pásmo vyšší než cokoliv, co bylo dosud spatřeno. Připočteme-li nadmořskou výšku plošiny, může se vyrovnat Himalájím. Pravděpodobná poloha: 76° t5' jižní šířky, 113° 10' východní délky. "Táhne se napravo i nalevo, kam oko dohlédne. Podezření na dva kouřící kužely: Všechny vrcholy černé a bez sněhu. Let znemožňuje bouře vanoucí k nám od pohoří."
Potom jsme Pabodie, kolegové a já čekali u přijímače se zatajeným dechem. Představa tohoto titánského horského valu vzdáleného od nás u00 kilometrů v nás probudila ty nejskrytější touhy po dobrodružství a my jsme se zaradovali, že jeho objevitelkou se stala naše expedice, byť ne my osobně. Za půl hodiny se Lake ozval zase. "Moultonův stroj nucen přistát na plošině v předhoří; nikdo nebyl zraněn; oprava možná. V případě potřeby přesun všeho nezbytného do zbylých třech letadel pro návrat či další cestu vpřed, ale žádné další lety s plnými stroji teď nejsou nutné. Hory překonávají nejšílenější představy. Letím na průzkum v Carrollově prázdném letounu. Nic podobného si nelze představit. Nejvyšší vrcholy musí převyšovat 10500 metrů. Everest nemá šanci. Zatímco budeme s Carrollem ve vzduchu, Atwood určí výšku teodolitem. S kužely jsme se nejspíš spletli, protože uloženiny se jeví jako vrstevnaté.
Snad prekambrické břidlice smíšeně s dalšími vrstvami. Podivné výškové objekty - pravidelná seskupení krychlí na srázech nejvyšších vrcholů. Všechno v rudozlatém světle nízkého slunce vypadá pohádkově. Jako tajuplné kraje ze snu nebo brána do zapovězeného světa nepoznaných zázraků. Škoda že tu nemůžete bádat s námi."
Ačkoli byl prakticky vzato čas na spaní, nikdo z nás posluchačů na ně ani na okamžik nepomyslel. Docela stejné to muselo být i v zálivu McMurdo, kde hlášení přebírali jak u skladiště, tak na palubě Arkhamu; neboť kapitán Douglas poslal zprávu, v níž všem gratuloval k významnému objevu, a stejné pocity pak vyjádřil i Sherman, telegrafující ze skladiště. Bylo nám přirozeně líto poškozeného stroje, ale doufali jsme, že oprava nebude náročná. Ve z3 hodin jsme pak od Lakea obdrželi další hlášení.
"Přelétávám s Carrollem nejvyšší vrcholy předhoří. Za současného počasí se neodvažujeme zdolat skutečně vysoké hory, ale pokusíme se později. Stoupání bylo děsivé a let v této výšce je obtížný, ale stojí za to. Mohutné horské pásmo je dosti jednolitě, není možno odsuď dohlédnout na druhou stranu. Ústřední vrcholy převyšují Himálaje a jsou velice pozoruhodné. Masiv patrně tvořen prekambrickými vrstvami, je jasně viditelná i řada dalších vyzdvižených vrstev. Se sopečnou činností jsem se mýlil. Táhne se v obou směrech dál, než lze dohlédnout. Naď hranicí 6300 metrů odváty poslední zbytky sněhu. Zvláštní formace na svazích nejvyšších hor. Obrovské nevysoké hranaté bloky s dokonale svislými stěnami a kolmými nízkými vertikálními baštami, podobnými starobylým asijským hradům vystavěným na srázných horách, jak je maloval Roerich. Z dálky velmi impozantní. K několika jsme se přiblížili a Carroll měl za to, že je tvoří menší samostatně části, ale nejspíš jde o následky zvětrávání. Většina hran je odrolená a zaoblená, jako by byly miliony let vystaveny působení bouří a klimatických změn. Určitě části, hlavně v horních partiích, jako by byly v porovnání s viditelnými vrstvami na svazích tvořeny světlejšími horninami, proto předpokládáme jejich krystalický původ. Pohleď zblízka prozrazuje přítomnost řady jeskynních otvorů, z nichž některé mají nezvykle pravidelný tvar: hranatý či polokruhový. Musíte sem přiletět a prozkoumat je na vlastní oči. Myslím, že jsem spatřil kamennou baštu přímo na vrcholu hory. Výšku odhadujeme na 9000 až 10500 metrů. Letíme v 6500 metrech, v ďábelsky kousavém mrazu. Z průsmyků a jeskyní se ozývá hvízdání a kvílení větru, ale zatím nám ve vzduchu nehrozí žádně nebezpečí."
Od toho okamžiku pak Lake neustával v nadšených komentářích celou další půlhodinu, Přičemž vyjádřil svůj úmysl zdolat několik vrcholů pěšky. Odpověděl jsem mu, že se k němu Připojím, jakmile pošle letadlo, a že spolu s Pabodiem vymyslíme nejlepší palivový program - určíme místa a způsoby, kde a jak soustředit naše zásoby s ohledem na Pozměněný charakter expedice. Bylo zřejmé, že Lakeovy vrtné operace, stejně jako jeho letecké aktivity, budou vyžadovat velké množství materiálu, které bude nutné dopravit na novou základnu, již chtěl zřídit na úpatí hor; a tudíž bylo i možné, že se v této sezóně nakonec neuskuteční ani náš plánovaný let na východ. V souvislosti š tímto vývojem jsem zavolal kapitánu Douglasovi a Požádal jej, aby z lodí vyložil co nejvíce věcí a převezl je š pomocí Psího spřežení, které jsme mu nechali, na bariéru. To, co bylo nyní třeba zřídit, byla přímá spojnice neznámými končinami mezi Lakem a zálivem McMurdo.
Lake mi později sdělil, že se rozhodl rozbít tábor v místě, kde byl nucen přistát Moultonův letoun a kde už na něm začaly probíhat i první opravy. Ledový Příkrov zde byl velmi tenký, tu a tam jím prosvítala temná země, a Lake Předtím, než se vydá na průzkum na saních či do svahů, chtěl přímo na novém stanovišti Provést ještě několik vrtů a odstřelů. Hovořil o nevýslovné majestátnosti okolní scenérie a o podivném rozpoložení, v němž se nacházel na úpatí ohromných tichých velikánů, jejichž štíty čněly do výše jako do nebe sahající stěna na samém kraji světa. Atwoodův teodolit stanovil výšku pěti nejvyšších hor v rozmezí mezi 9000 až 10200 metry. Lakea evidentně zneklidnil větrem ošlehaný terén, neboť se z něj dalo usoudit na občasný výskyt obrovských bouří o intenzitě, která se nemohla rovnat ničemu, co dosud zažili. Tábor rozbil zhruba osm kilometrů od míst, kde se začínaly prudce zvedat první svahy. Když na všechny naléhal, abychom si pospíšili a práci na tomto Podivném čerstvě objeveném území ukončili co možná nejdříve, zdálo se mi, jako bych v jeho slovech rozpoznával stopu nevědomých obav - jež ke mně doléhaly i přes 1100 kilometrů ledové prázdnoty. Až nyní se po nepřetržité celodenní práci, charakterizované skoro nemyslitelným tempem, náročností a výsledky, chystal k odpočinku.
Ráno jsem vedl třístranný telegrafický rozhovor s Lakem a kapitánem Douglasem na jejich vzdálených základnách. Dohodli jsme se, že jedno z Lakeových letadel Přiletí na naši základnu a odveze Pabodieho, pět našich mužů, mne a navíc veškeré palivo, které bude schopno uvézt. Otázka zbytku paliva mohla počkat ještě několik dnů, dokud se nevyjasní naše stanovisko ohledně výpravy na východ; neboť Lake ho měl na bezprostřední vytápění tábora a vrty ještě dostatek. Na jižní základnu by měly být dříve či později dopraveny nové zásoby, ale pokud bychom cestu na východ odložili, využili bychom ji až příští léto; Lake měl mezitím za úkol poslat letadlo, jež by prozkoumalo přímou spojnici mezi jím objeveným pohořím a zálivem McMurdo.
Spolu s Pabodiem jsem se pustil do zakonzervování naší základny na kratší či delší období podle toho, jak se vyvine situace. Pokud bychom měli v Antarktidě přezimovat, pravděpodobně bychom letěli z Lakeova tábora přímo na Arkham, aniž bychom se na základnu vraceli. Několik kuželových stanů jsme již vyztužili bloky ztvrdlého sněhu a nyní jsme se rozhodli, že ze základny nakonec uděláme stálou eskymáckou vesnici. Lake měl vzhledem k velkorysé zásobě stanů v táboře všechno, čeho bylo třeba pro náš přílet. Zatelegrafoval jsem mu, že s Pabodiem budeme připraveni na přesun na severozápad za jeden den a noc věnovanou odpočinku.
Nicméně naše práce nebyla po 16. hodině vůbec plynulá; tou dobou nám totiž Lake začal posílat ty nejneuvěřitelnější a nejvzrušenější zprávy. Jeho pracovní den nezačal příliš příznivě. Letecký průzkum částečně obnažených skalních lokalit prokázal naprostou absenci oněch prahorních a prapůvodních vrstev, po nichž pátral a jež tvořily tak značnou část kolosálních hor tyčících se v tak svůdné vzdálenosti od tábora. Většina povrchu, který si prohlédli, byla tvořena patrně jurskými a komančskými pískovci a permskými a triasovými krystalickými břidlicemi, jimiž na několika místech prostupovaly lesklé černé výchozy svědčící o existenci tvrdého břidličnatého uhlí. Lakea toto zjištění zklamalo, protože jeho plány se odvíjely od získání vzorků o 500 milionů let starších. Bylo mu jasné, že aby se znovu vnořil do žíly prahorní břidlice, v níž nalezl ony prazvláštní otisky, bude muset z úpatí hor podniknout ke strmým svahům gigantických hor dlouhý výlet na saních.
Přesto se však rozhodl, že v rámci obecného programu expedice provede v místě několik vrtů. Nechal tedy pět mužů připravit vrtné zařízení a zbytek poslal dokončit stavbu tábora a opravit poškozený letoun. K odebrání prvního vzorku byla určena nejměkčí viditelná skála - pískovec ve vzdálenosti asi půl kilometru od tábora.
Vrt se výtečně dařil, aniž by bylo třeba uchylovat se k výrazným dodatečným odstřelům. Asi o tři hodiny později, po prvním vskutku velkém odstřelu během celé operace, bylo slyšet křik obsluhy vrtného zařízení a do tábora se s zarážejícími novinkami přiřítil mladý Gedney výkonný předák vrtu.
Narazili na jeskyni. Už v počáteční fázi vrtu pískovec nahradila žíla komančského vápence plného drobných zkamenělých hlavonožců, korálů, ježovek a spiriferidních ramenonožců, mezi nimiž bylo možné občas zahlédnout stopy po křemitých spongiích a kostech mořských obratlovců - v jejich případě šlo převážně o kostnaté ryby, žraloky a ganoidy. Tento nález byl významný sám o sobě, neboť výpravě poskytl vůbec první zkameněliny obratlovců; ale když se krátce poté vrtací hlava propadla do prázdna, průzkumníky zasáhla zcela nová a dvojnásob intenzívní vlna vzrušení. Silná exploze odhalila podzemské tajemství; a za zubatým otvorem asi metr a půl v průměru a o tloušťce asi devadesáti centimetrů nyní před horlivými badateli zela část mělké vápencové dutiny vyhloubené před více než padesáti miliony let řinoucími se podzemními vodami dávného tropického světa.

II.

Vyhloubená vrstva nebyla hlubší než 2,1 až 2,4 metru, postupovala však donekonečna všemi směry a šířil se jí čerstvý slabě vanoucí vzduch, který poukazoval na propojenost s rozsáhlým podzemním systémem. Strop a podlaha byly hojně osázené mohutnými stalaktity a stalagmity, z nichž některé se spojovaly ve formě sloupů; ze všeho nejdůležitější však byl ohromný nános lastur a kostí, které na některých místech tunel takřka ucpávaly. Tato přehlídka kostěných pozůstatků, kterou sem voda naplavila z nepoznaných džunglí druhohorních stromových kapradin a hub, z lesů třetihorních cykas, vějířových palem a primitivních kratosemenných rostlin, obsahovala zástupce více křídových, eocénních a jiných živočišných druhů, než kolik by za rok mohl spočítat a zařadit ten největší paleontolog. Měkkýše, schránky korýšů, ryby, obojživelníky, plazy, ptáky a první savce - velké a malé, známé a neznámé. Nebylo divu, že se Gedney s křikem rozběhl do tábora, a nebylo divu, že všichni ihned zanechali své práce, aby navzdory mrazivému větru zběsile vyrazili na místo, kde vysoká vrtná věž označovala nově odhalenou bránu k tajemstvím podzemního světa a mrtvých věků.
Jakmile Lake ukojil první ostrý nával zvědavosti, načmáral do poznámkového bloku vzkaz a poslal mladého Moultona, aby s ním zaběhl do tábora a telegraficky ho odeslal. Byla to první slova, která jsem si o nálezu přečetl, a líčila, jak výzkumníci identifikovali primitivní lastury kosti ganoidů a plakodermů, pozůstatky labyrintodontních obojživelníků a thekodontů, velké úlomky lebek mososaurů, obratle a dermální pancířové desky dinosaurů, zuby a křídelní kosti pterodaktylů, úlomky koster archeopteryxů, zuby miocenních žraloků, lebky prehistorických ptáků a Lebky, obratle a další kosti pradávných savců, jako byli paleotheria, xiphodonti, dinoceráti, eohippové, creodonti a titanotheria. Nebylo nalezeno nic z dob mastodontů, slonů, pravých velbloudů, srnčí zvěře nebo hovězího dobytka. Lake tudíž usoudil, že k posledním naplaveninám došlo během oligocénu a že vyhloubená vrstva přetrvala ve svém vyschlém, mrtvém a nepřístupném stavu nejméně třicet milionů let.
Na druhé straně převaha velmi raných forem života byla nanejvýš pozoruhodná. Ačkoli vápencová formace byla na základě tak typických v horninách obsažených zkamenělin, jako jsou ventrikulitní spongie, rozhodně a jednoznačně komančská a ani o trochu starší; volně ložené pozůstatky v dutině zahrnovaly překvapivé procento organismů přináležejících do mnohem starších období - včetně primitivních ryb, měkkýšů a korálů z dávného siluru a ordoviku. Člověk tedy docházel k nevyhnutelnému závěru, že v této části světa existovala mezi životem před více než 300 miliony lety a životem před pouhými třiceti miliony lety pozoruhodná a jedinečná kontinuita. Jak dlouho tato kontinuita vydržela i po oligocénu, kdy došlo k uzavření jeskyně, bylo přirozeně nezjistitelné. V každém případě však všechny pradávné formy, jež zde dokázaly přežít dlouho po svém vyměřeném čase, zahubil příchod strašlivého ledu v pleistocénu, před zhruba 500 000 lety, což je ve srovnání s věkem této dutiny jako včera.
Lake nechtěl nechat svou první zprávu jen tak viset ve vzduchu, a proto další hlášení napsal a poslal přes sněžnou pláň do tábora ještě předtím, než se Moulton stačil vrátit. Moulton poté zůstal u telegrafu v jednom z letadel a vysílal mně - a na Arkham, který zprávy přeposílal do světa - hojné komentáře, jež mu Lake dodával přes celou řadu poslů. Čtenáři tisku, kteří naše dobrodružství sledovali, si vzpomenou na vzrušení, které líčení z onoho odpoledne vzbudila ve vědeckých kruzích - líčení, jež v konečném důsledku po všech těch letech vedla k zorganizování expedice Starkweathera a Moorea, které chci nyní tak úzkostlivě zradit od jejich úmyslů. Bude lepší, když zde Lakeova hlášení uvedu v doslovném znění, tak jak nám je z tužkou psaného těsnopisu překládal náš telegrafista McTighe. "Fowler uskutečňuje mimořádně významný objev v pískovcových a vápencových zlomcích z místa odstřelů. Nachází několik zřetelných trojúhelníkových rýhovaných otisků podobných těm v prahorní břidlici, čímž dokazuje, že jejich původce přežil z doby před 600 miliony let až do komančského období, aniž by u něj došlo k nějakým větším morfologickým změnám nebo úbytku v průměrné velikostí. Pokud lze nalézt rozdíly, komanské otisky očividně prozrazují větší míru primitivnosti či úpadku než otisky staršího data. Zdůraznit důležitost nálezu v tisku. Na biologii bude mít stejný dopad jako Einstein na matematiku a fyziku. Navazuje na mou předchozí práci a rozšiřuje její závěry. Jak jsem už tušil, naznačuje, že země prošla celým cyklem či cykly organického života ještě předtím, než u starohorních jednobuněčných organismů započal nám dosud známý cyklus. Organický život byl rozvinutý a specializovaný už před miliardou let, kdy planeta byla ještě mladá a donedávna pro veškeré formy života či běžný protoplasmatický organismus ještě neobyvatelná. Nabízí se otázka, kdy, kde a jak k tomuto vývoji došlo."
"Později. Při prozkoumávání jistých kosterních pozůstatků velkých pozemských a mořských ještěrů a primitivních savců byla nalezena podivná lokální poškození či zranění na kosterních strukturách, jež nelze připsat žádnému známému dravci či masožravci žádného období. Jsou dvou typů: přímá proniknutí shora a zářezy zjevně způsobené sekáním. Jeden či dva případy čistě přeťatých kostí. Většina vzorků nezasažena. Posílám do tábora pro elektrické svítilny Rozšířím prohledávaný podzemní úsek odsekáním krápníků."
"Ještě později. Nalezen zvláštní mastkový úlomek asi patnáct centimetrů napříč a tři a půl centimetru na výšku, zcela nepodobný jakémukoli rozpoznatelnému místnímu útvaru. Nazelenalý, avšak bez znaků, jež by pomohly určit jeho řasové zařazení. Je podivně hladký a pravidelný. Ve tvaru pěticípé hvězdy s odlomenými hroty a náznaky dalších prasklin ve vnitřních úhlech a uprostřed plochy. Malá hladká prohlubeň ve středu nepopraskaného povrchu. Vzbuzuje řadu otázek ohledně původu a zvětrání. Pravděpodobně nějaký vrtoch působení vody. Carroll, vybavený lupou, tvrdí, že rozeznává další geologicky významné znaky. Seskupení drobných teček v pravidelných obrazcích. Zatímco pracujeme, psi jsou stále neklidnější a zdá se, že se jim tento mastkový zlomek nelíbí. Musím ověřit, zda nevydává nějaký nezvyklý zápach. Ozvu se opět, jakmile se vrátí Mills se světlem a my se pustíme do podzemí."
"22. 15 Důležitý nález. Orrendorf a Watkins, pracující v podzemí ve 21.45 za pomoci světel, nalezli obludnou sudovitou zkamenělinu naprosto neznámé povahy; pravděpodobně rostlinného původu, pokud nejde o přerostlý exemplář neznámé mořské radiaty. Tkáň zjevné zachovaná působením minerálních solí. Tuhá jako kůže, ale na určitých místech si uchovala překvapivou ohebnost. Na obou koncích a po stranách stopy po odlomených částech. Na výšku metr osmdesát, metr průměr uprostřed, zužující se na koncích na průměr třiceti centimetrů. Podobné sudu s pěti vystupujícími hřbety v místech dužiny. Po stranách, uprostřed těchto hřbetů v místě rovníku, stopy po odlomení jakoby tenkých stopek. V prohlubních mezi hřbety podivné výrůstky. Hřebeny či křídla, jež lze vytáhnout a rozevřít jako vějíře. Všechny značně poškozené s výjimkou jednoho, jenž se rozevírá na délku více než dvou metrů. Uspořádání připomíná jisté nestvůry z primitivních mýtů, zvláště bájné Prastaré z Necronomiconu Křídla se zdají být blanitá, jsou napjatá na soustavě žláznatých trubic. Na konci křídel v trubicích zřetelné drobné otvory. Zakončení trupu svraštělá, nic nenapovídající o vnitřku či o odlomených částech. V táboře nutno rozpitvat. Nelze určit, zda je organismus rostlinné, či živočišné povahy. Řada znaků evidentně poukazuje na skoro neuvěřitelnou primitivnost. Poslal jsem všechny přítomné osekávat krápníky a pátrat po dalších vzorcích. Nález dalších poškozených kostí, ale ty musí počkat. Potíže se psy Náš nový exemplář skoro nemohou vystát, a kdybychom je nedrželi v bezpečné vzdálenosti, pravděpodobně by ho rozsápali na kusy" ?23. 20. Dyere, Pabodie, Douglasi, pozor! Záležitost nejvyšší - řekl bych transcendentální - důležitosti. Arkham se musí okamžitě spojit se stanicí na Kingsport Headu. Zvláštní sudovitý objekt je onou prahorní věcí,jež zanechala otisky v horninách. V podzemí, dvanáct metrů od otvoru, objevili Mills, Boudreau a Fowler uskupení dalších třinácti. Jsou promísené s podivnými oblými a tvarovanými mastkovými úlomky tentokrát menšími, než byl původní exemplář - hvězdicovitého tvaru, ovšem s výjimkou několika míst bez stop po odlomeních. Z organických vzorků, osm zjevné kompletních, se všemi výrůstky Vše vyneseno na povrch, psi odvedeni do bezpečné vzdálenosti. Nálezy nemohou ani cítit. Dávejte bedlivý pozor na popisy a hlášení nám v zájmu přesnosti zopakujte. Noviny teď musí dostat všechno správně.
Věci jsou od jednoho konce k druhému dlouhé dva metry čtyřicet centimetrů. Metr osmdesát centimetrů má sudovitý trup s pěti hřbety, metr je průměr uprostřed, třicet centimetrů je průměr na koncích. Jsou šedohnědé, ohebné a nesmírně tuhé. Blanitá křídla stejné barvy mají dva metry deset centimetrů, našli jsme je zatažená, rozevírají se z prohlubní mezi hřbety. Kostra křídel trubicovitá či žláznatá, světlejší šedé barvy, s otvory na koncích křídel. Roztažená křídla mají pilovité okraje. Kolem rovníku, na středovém vrcholu každého z pěti vertikálních hřbetů se nachází pět soustav světle šedých pružných ramen či chapadel, jež jsou pevně přimknutá k trupu, ale lze je natáhnout na maximální délku přesahující devadesát centimetrů. Podobné ramenům primitivní lilijice. Jednotlivé stonky o průměru 7,6 centimetrů se po patnácti centimetrech větví do pěti menších stopek, z nichž každá po dvaceti centimetrech vybíhá do pěti drobných zužujících se chapadélek či úponků, takže z každého stonku vyrůstá dvacet pět zakončení.
V horní části trupu tupý baňatý krk světle šedého odstínu s náznaky žaber podpírá nažloutlou pahlavu ve tvaru pěticípé hvězdice, pokrytou 7,6 centimetrů dlouhými drátovitými brvami nejrůznějších duhových barev. Hlava tlustá a odulá, asi šedesát centimetrů od jednoho konce k druhému, se 7,6 centimetrů dlouhými pružnými nažloutlými trubicemi vyrůstajícími z každého cípu. Přesně uprostřed štěrbina -- patrně dýchací otvor. Na konci každé trubice je sférický výběžek, na němž lze odsunout nažloutlou blánu, odhalující skelnou kouli s červenou duhovkou, evidentně sloužící coby oko.!, vnitřních úhlů hvězdicovité hlav raší pět o něco delších narudlých trubic, jež končí měchýřkovitými zduřeninami stejné barvy, v nichž se po zatlačení otevírají zvonovité otvory o maximálním průměru pěti centimetrů, jež lemují ostré bílé výrůstky podobající se zubům. Pravděpodobně ústa. Všechny tyto trubice, brvy a cípy hvězdicovité hlavy jsme našli pevně svinuté; trubice a cípy se přimykají k baňatému krku a trupu. Navzdory ohromné kožovitosti vše vykazuje překvapivou pružnost.
Na spodní straně trupu ne zcela nepodobni, nicméně odlišně fungující protějšek hlavového ústrojí. l baňatého světle šedého pakrku, bez náznaků uber, vyrůstá nazelenalý orgán ve tvaru pěticípé hvězdice. Kožovitá svalnatá ramena dlouhá 1,2 metru, zužující se z průměru osmnácti centimetrů u kořene na šest centimetrů u zakončení. Ke každému cípu je přimknutý malý vrchol nazelenalého pětižílného blanitého trojúhelníku dlouhý dvacet centimetrů a na vzdálenější straně široký patnáct centimetrů. Jde o ploutev či panohu, jež zanechávala otisky v horninách padesát milionů až miliardu let starých. Z vnitřních úhlů hvězdicovitého orgánu vyčnívají šedesát centimetrů dlouhé narudlé trubice zužující se z průměru osmi centimetrů u kořene na dva a půl centimetru u konce. Na koncích otvory. Všechny tyto části nesmírně tuhé a kožovité, nicméně mimořádně pružné. 1,2 metru dlouhá ramena s ploutvemi byla nepochybné používána k jakémusi druhu pohybu, ať už v moři či jinde. Když jimi hýbáme, vykazují náznaky nezvyklé svalnatosti. V době nálezu byly všechny tyto výrůstky pevné přivinuté k pakrku a konci trupu, čímž odpovídaly výrůstkům na opačném konci.
Objekty ještě nejsem s to zařadit ani clo živočišné, ani do rostlinné říše, ale v současnosti se kloním spíše k původu živočišnému Pravděpodobně představují neuvěřitelně pokročilý vývoj radiat, jež neztratila nic z určitých primitivních rysů. Nezpochybnitelná podobnost s ostnokožci, navzdory lokálním protichůdným signálům. V souvislosti s pravděpodobným přirozeným výskytem v moři mne mate soustava křídel, která však mohla být využívána i při pohybu ve vodě. Symetrie podivně upomíná na rostlinný původ, pro nějž mluví i v podstatě vertikální stavba na rozdíl od horizontální živočišné. Úžasně starobylá evoluce, časově předcházející dokonce nejjednodušším dosud známým prahorním prvokům, znemožňuje jakékoli dohady ohledně původu.
Kompletně zachovalé exempláře se tak zlověstně podobají jistým tvorům prapůvodních mýtů, že nevyhnutelně docházíme k úvahám o pradávné existenci mimo antarktický region. Dyer a Pabodie četli Necronomicon a viděli přízračné malby Clarka Ashtona Smithe, jež z textu vycházejí, a pochopí mne, když se zmíním o Prastarých, jež údajné pouze v žertu či omylem stvořili veškerý pozemský život. Žáci si vždy- mysleli, že jde o představy zrozené na základě morbidního fantazírování o mimořádně starobylých tropických radiatech. Podobají se rovněž prehistorickým folklorním představám, o nichž hovořil Wilmarth - přídavkům ke kultu Cthulhu apod.
Otvírá se ohromné pole pole bádání. Soudě dle doprovodných vzorků ložiska pravděpodobně z pozdní křídy či raného eocénu. Nad nimi uložené ohromné stalagmity Vysekávání představuje náročnou práci, ale tuhost zabránila poškození. Vše ve výtečně zachovalém stavu, evidentně díky působení vápence. Prozatím žádné další nálezy; ale k pátrání se později ještě vrátíme. Naším úkolem je teď převézt čtrnáct exemplářů do tábora bez využití psů, kteří pořád zuřivě štěkají a nelze jim v jejich blízkostí nijak důvěřovat. V devíti lidech - tři muži hlídají psy- bychom měli trojici saní utáhnout bez větších potíží, ačkoli silně fouká Musím navázat letecké spojení se zálivem McMurdo a začít s transportem materiálu. Ale než si půjdeme odpočinout, musíme na jednom exempláři provést pitvu. Kéž bych tu tak měl laboratoř. Dyer by si měl dát jednu přes uši, že mě od této cesty na západ chtěl zradit. Napřed největší hory světa a pak tohle. Pokud tento poslední objev není vrcholem této expedice, pak už nevím, co by jím mohlo být. Máme zaručenou vědeckou proslulost. Pabodie, blahopřeji k tomu vrtnému zařízení, které nám otevřelo cestu do jeskyně.Zopakujete nám teď z, Arkhamu popisy?"
Vylíčit pocity mé i Pabodieho v okamžiku přijetí tohoto hlášení je takřka nemožné; v nadšení daleko za námi nezůstávali ani naši kolegové. Jakmile se Lakeův telegrafista odmlčel, McTighe, který spěšně přeložil několik zásadních pasáží, už jak vycházely z drmolícího přístroje, přepsal celé hlášení z těsnopisu. Všichni si uvědomovali epochální význam objevu, a sotva telegrafista z Arkhamu zopakoval na Lakeovu žádost všechny popisné pasáže, poslal jsem na západ gratulaci; můj příklad následoval i Sherman ze své stanice u skladiště v zálivu McMurdo a konečně i kapitán Douglas z paluby Arkhamu. Později jsem jako velitel expedice poslal několik dodatečných poznámek, jež měl Arkham předat dál do světa. Bylo samozřejmé, že odpočinek byl za takového vzrušení nemožný; a já jsem jen doufal, že se dostanu do Lakeova tábora co možná nejdříve. Zklamalo mne tudíž, když poslal depeši, že v nejbližší době znemožní leteckou dopravu sílící horská bouře.
Nicméně za hodinu a půl zklamání opět vystřídal zájem. Lake posílal další zprávy a sděloval nám, že přeprava čtrnácti velkých vzorků do tábora proběhla zcela úspěšně. Tažení bylo obtížné, neboť objekty byly překvapivě těžké, ale v devíti se jim celá operace hladce podařila. Nyní několik členů výpravy v bezpečné vzdálenosti od tábora chvatně stavělo sněhovou ohradu, do níž bylo možné odvést psy kvůli snadnějšímu krmení. Vzorky byly vyloženy na ztvrdlý sníh poblíž tábora s výjimkou jednoho, kterého se Lake pokoušel neuměle rozpitvat.
Pitva se zdála být obtížnějším úkolem, než se mohlo očekávat; poněvadž navzdory teplu, o které se v čerstvě postaveném laboratorním stanu staral benzínový hořák, neztrácely zrádně pružné tkáně vybraného exempláře - mohutného a nepoškozeného kusu - nic ze své kožovité tuhostí. Lake si lámal hlavu, jak by mohl provést potřebné řezy, aniž by násilím poškodil všechny organické jednotlivosti, k nimž se chtěl dostat. Je pravda, že měl sedm dalších dokonalých exemplářů, ale bylo jich příliš málo na to, aby je mohl zbůhdarma spotřebovat předtím, než jim jeskyně snad vydá další neomezený počet. Proto dotyčný kus odložil a přitáhl si další, který, byť mu na obou koncích zůstávaly zbytky hvězdicových orgánů, byl silně poškozen a v místě jednoho z hřbetů na trupu dokonce částečně roztržen.
Výsledky, rychle předávané telegrafem, byly vskutku zarážející a provokativní. S nástroji, jež dokázaly rozřezat nezvyklou tkáň jen s největšími obtížemi, nebylo možné dosáhnout žádné jemnosti či přesnosti, avšak to málo, co se přece zdařilo, v nás vyvolalo úžas a zmatek. Bylo třeba poopravit existující biologické poznatky, neboť tato věc nebyla rozhodně výsledkem buněčného růstu popisovaného naší vědou. Nedošlo k žádné mineralizaci a navzdory stáří odhadovanému na čtyřicet milionů let byly vnitřní orgány dokonale neporušené.
Mezi inherentní znaky způsobu uspořádání této věci patřila kožovitost, nepodléhání zkáze a skoro absolutní nezničitelnost, jež náležely do jakési etapy vývoje bezobratlých živočichů v paleogenu zcela se vymykající našemu chápání. Zpočátku bylo vše, co Lake našel, vyschlé, ale jakmile vyhřátý stan začal rozpouštět dosud zmrzlé části, na nepoškozené straně věci se objevila organická vlhkost vydávající palčivý a silný zápach. Nebyla to krev, nýbrž hustá tmavozelená tekutina patrně stejné funkce. Když se Lake ocitl v této fázi pitvy, všech sedmatřicet psů bylo přesunuto do stále ještě nedokončené ohrady poblíž tábora; ovšem i z této vzdálenosti začali zběsile štěkat a na přítomnost štiplavého rozptýleného puchu reagovat nezvyklou podrážděností.
Místo aby tato provizorní pitva pomohla onu zvláštní bytost blíže určit, tajemství se pouze prohloubilo. Všechny dohady o funkci vnějších končetin byly správné a v jejich světle bylo velmi obtížné zpochybnit živočišný původ organismu; nicméně průzkum vnitřku poskytl tolik rostlinných důkazů, že Lake mohl jen bezradně kroutit hlavou. Věc měla zažívání a oběh a odpadní látky vylučovala narudlými trubicemi u své hvězdicovité základny Při zběžném pohledu se dalo usoudit, že dýchací orgán zpracovával kyslík a nikoli oxid uhličitý; a našlo se několik důkazů existence vzduchových vaků a způsobů přesunu vzduchu z externího otvoru k alespoň dvěma dalším plně vyvinutým dýchacích systémům - žábrám a pórům. Očividně šlo o obojživelníka, přizpůsobeného patrně i k dlouhým obdobím hibernace bez využití vzduchu. Zdálo se, že hlasové orgány se nacházejí hned vedle hlavního respiračního systému, avšak byly natolik anomální, že jejich přesnější specifikace nebyla za daných okolností možná. Artikulovaná řeč, ve smyslu vydávání hlásek, se rozhodně nezdála možná; avšak melodické kvílení pokrývající široké spektrum stupnice bylo vysoce pravděpodobné. Svalová soustava byla vyvinutá skoro nadpřirozeně.
Nervový systém byl tak složitý a mimořádně vyvinutý, že Lake mohl jenom zírat. Třebaže byl v určitých ohledech kromobyčejně primitivní a zastaralý, věc disponovala soustavou uzlinových center a propojení, jež poukazovala na extrémně specializovaný vývoj. Překvapivě vyspělý byl i mozek s pěti laloky; a bylo možné najít i důkazy o senzorické výbavě, již částečně zprostředkovávaly brvy na hlavě, která pracovala s faktory cizími jakémukoli jinému pozemskému organismu. Věc měla nejspíše více než pět smyslů, takže její návyky se nedaly odvodit z žádné známé analogie. Lake měl za to, že ve starodávném světě muselo jít o tvora mimořádně pronikavé citlivosti a úzkostlivě specializovaných funkcí; do velké míry podobného dnešním mravencům a včelám. Rozmnožoval se jako tajnosnubné rostlinstvo, obzvláště jako kapraďorosty, neboť měl na koncích křídel pouzdra výtrusů a evidentně se vyvinul ze stélky či jejího předchůdce.
Ale dát mu v této fázi jméno bylo čirým nesmyslem. Vypadal jako zástupce superkmenu radiata, ale bylo zřetelné, že je čímsi víc. Byl zčásti rostlinné povahy, ale tři čtvrtiny základních složek vykazovaly strukturu živočišnou. Na mořský původ jasně poukazovaly jeho symetrická forma a jisté další atributy; nicméně nebylo možné přesně určit hranici jeho pozdějšího přizpůsobeni. Křídla koneckonců pořád sváděla k úvahám o pohybu ve vzduchu. Jak mohl na velmi mladé Zemi projít onou závratně složitou evolucí, aby stačil zanechat otisky v prahorních horninách, bylo něco tak nepochopitelného, že Lake si maně vzpomenul na starodávné mýty o Velkých starcích, kteří sem přilétli z hvězd a pozemský život vytvořili pouze žertem či omylem; a na šílené historky okosmických bytostech z Vnějšku dlících v kopcích, které mu vyprávěl kolega folklorista z miskatonické katedry angličtiny.
Zcela přirozeně uvažoval i nad možností, že prekambrické otisky zanechal méně vyvinutý předek současného exempláře; ale tuto příliš jednoduchou teorii zavrhl, jakmile zvážil pokročilé strukturální charakteristiky starších zkamenělin. Pozdější Formy spíše než na vyšší stupeň evoluce poukazovaly na úpadek. Velikost panohou se snížila a celá morfologie vykazovala známky zhrubnutí a simplifikace. Navíc právě prozkoumané nervy a orgány pozoruhodně naznačovaly degeneraci z ještě složitějších forem. Zakrnělé a atrofované části se vyskytovaly s překvapivou hojností. Pitva toho tedy příliš mnoho nevyjasnila; Lake se tedy pro provizorní jméno uchýlil k mytologii - a své nálezy žertovně nazval "Stařešinové".
Asi ve 2.30 ráno, když se rozhodl, že další práci odloží na pozdější dobu a dopřeje si trochu odpočinku, zakryl rozpitvaný organismus nepromokavou plachtou, vyšel z laboratorního stanu a s obnoveným zájmem si prohlížel dosud nedotčené exempláře. Ustavičná přítomnost antarktického slunce jim začala trochu zvláčňovat tkáně, takže cípy hvězdicovité hlavy a trubice dvou či tří kusů začaly vykazovat stopy rozevírání. Lake však nevěřil tomu, že by v takřka třicetistupňovém mrazu hrozilo jakékoli nebezpečí bezprostředního rozložení. Nicméně všechny nerozpitvané kusy přesunul blízko k sobě a přehodil přes ně náhradní stan, aby je uchránil před přímými slunečními paprsky. To mělo také znemožnit, aby se, jejich případný zápach dostal ke psům, jejichž nepřátelský neklid se stával skutečným problémem, byť byli v dostatečné vzdálenosti a za čím dál vyššími sněhovými stěnami, které kolem nich chvatně stavěl čím dál větší počet mužů. Lake musel zatížit konce stanové celty těžkými sněhovými kvádry, aby zůstaly na svém místě i v běsnící bouři, protože se zdálo, že titánské hory k nim sešlou další nebezpečně prudké poryvy. V táboře ožily dřívější obavy z náhlého antarktického vichru a pod Atwoodovým vedením došlo na straně nejblíže k horám k preventivnímu ohrazení stanů, nové ohrady pro psy a hrubých krytů pro letadla, které se ve volných chvílích začaly stavět za využití bloků ztvrdlého sněhu, ale které rozhodně nebyly tak vysoké, jak by měly. Lake nakonec odvolal všechny muže od ostatní práce a poslal je dokončit právě kryty pro letadla.
Až po čtvrté hodině ranní se Lake konečně připravil ukončit hlášení a poradil nám, abychom také využili pauzy, kterou si chtěla dopřát i jeho skupinka, jakmile ještě o něco navýší stěny krytu. Krátce si v éteru přátelsky promluvil s
Pabodiem a znovu mu poblahopřál ke vskutku úžasnému vrtnému zařízení, jež mu pomohlo učinit jeho významný objev. Pozdrav a gratulace nám poslal i Atwood. I já sám jsem Lakeovi vřele poblahopřál a ubezpečil ho, že s výpravou na západ měl pravdu. Všichni jsme se dohodli, že se telegraficky opět spojíme v deset hodin ráno. Pokud odezní bouře, Lake pro naši skupinu na základně pošle letadlo. Těsně předtím, než jsem šel ulehnout, jsem ještě poslal poslední hlášení na Arkham, kde jsem operátora nabádal, aby zpráv; jež měl z dnešního dne poslat do světa, poněkud zmírnil, neboť se zdálo, že všechny podrobnosti jsou natolik převratné, že do doby poskytnutí dalších informací by mohly vyvolávat pouze vlny nevěřícnosti.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 16.03.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy







MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­