ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Balzac Honoré de (*20.05.1789 - †18.08.1850)

­­­­

Lesk a bída kurtizán

  • přeložila Eva Outratová (Odeon, 1985)

První část: Jak miluji lehké holky

Pohled na ples v opeře

Na posledním plese v opeře v roce 1824 vzbudil značnou pozornost urostlý mladý muž, procházející chodbami a foyerem jako někdo, kdo vyhlíží ženu, která se z nějakých nepředvídatelných důvodů zdržela. Skrytý důvod takového přecházení, střídavě pomalého a spěšného, znají jen starší ženy a několik zasloužilých zevlounů. V takové velké sešlosti si dav málo všímá davu, zato však zájmy jednotlivců jsou vášnivě soustředěné a sama nečinnost je zahloubána do sebe. Mladý elegán byl natolik zaujat svým vzrušeným vyhlížením, že si ani nevšiml, jaký úspěch sklízí: některé masky po něm pokřikovaly žertovné lichotky, jiné byly skutečně překvapeny, ozývaly se poznámky vlídné i uštěpačné. Mladík je však neslyšel, neviděl je. Ačkoli ho jeho hezký zjev řadil mezi ony výjimečné osobnosti, které chodí do opery za milostným dobrodružstvím a kteří na ně čekají, jako se čekávalo na štěstí v ruletě, dokud ještě žil kavárník Frascatti, vypadal spokojeně a jist tím, že se mu večer vydaří. Byl jako postava z některého toho mystéria o třech osobách, z nichž se skládá každý maškarní ples v opeře a jež je známo jen těm, kdo v něm mají svou úlohu. Mladým ženám, které sem chodí proto, aby mohly říct, že tu byly; lidem z malých měst, nezkušeným mladíčkům a cizincům musí se totiž opera jevit jako palác únavy a nudy. Pro ně je totiž tento černý dav, pomalý i spěchající, přecházející sem tam, vlnící se, kroužící, pohybující se nahoru a dolů, jejž lze přirovnat jen k hemžení mravenců na mraveništi, stejně nepochopitelný jako burza pro bretoňského venkovana, který nemá ponětí o existenci nějaké hlavní knihy. Až na malé výjimky se v Paříži muži nemaskují, neboť muž v dominu vypadá směšně. Zde se projevuje v plné míře duch národa. Lidé, kteří chtějí utajit své štěstí, mohou jít na ples v opeře, aniž tam vkročí, a masky, které jsou nuceny tam vstoupit, ihned zase vycházejí. Velice zajímavá je podívaná na tlačenici, vznikající u vchodu od samého okamžiku zahájení plesu, když se tam střetává proud lidí, kteří se snaží uniknout, s těmi, kdo se hrnou dovnitř. Zkrátka, maskovaní muži jsou manželé, kteří sem přišli špehovat manželky nebo kteří nechtějí být jimi špehováni, což obojí je situace stejně směšná. Náš mladík však netušil, že ho sleduje zlověstně vyhlížející maska, obtloustlý nevysoký člověk, který se valil jako soudek. Každý pravidelný návštěvník opery uhadoval pod tímto dominem úředníka, obchodního agenta, bankéře, notáře, zkrátka nějakého měšťáka tušícího nevěru. Neboť nikdo z vyšších kruhů se nepídí po ponižujících důkazech. Lidé si se smíchem ukazovali na ten odpuzující vzhled, někteří z nich na něho pokřikovali, mladí se mu posmívali, ale jeho držení těla i jeho chování vyjadřovaly hluboké opovržení k takovým bezzubým výpadům. Muž šel, kam ho mladík vedl, jako jde divočák, který se nestará o kulky hvízdající mu kolem uší ani o štěkající smečku, která je mu v patách. Ačkoli na první pohled halí radost i obavy jeden plášť, onen pověstný benátský černý háv, a ačkoli na plese v opeře je všechno pomícháno, jednotlivé kruhy, z nichž se skládá pařížská společnost, se tu setkávají, poznávají se a navzájem pozorují. Pro některé zasvěcence existují tak zřetelné poznávací znaky, že je pro ně tato spleť nejrůznějších zájmů stejně čitelná jako zábavný román. Pro stálé návštěvníky nemohl tedy tento muž být na záletech, to by nutně musel mít na sobě nějaké smluvené znamení v podobě něčeho červeného, bílého nebo zeleného, které by hlásalo dávno chystanou schůzku. Šlo tu snad o pomstu? Při pohledu na maskovaného muže, který tak zblízka sleduje člověka na milostné schůzce, se zraky několika zevlounů vrátily k té hezké tváři, na níž štěstí rozprostřelo svou božskou záři. Ten mladík budil zájem: čím dál postupoval, tím víc zvědavost vzrůstala. Ostatně všechno na něm prozrazovalo, že je zvyklý na pohodlný život. Podle neměnného zákona naší doby existuje jen nepatrný rozdíl, ať už po stránce fyzické či duševní, mezi tím nejurozenějším a nejlépe vychovaným vévodským synkem a tímto půvabným mladíkem, jehož kdysi bída svírala železnou pěstí právě zde, v samém středu Paříže. Půvab mládí v něm mohl zakrývat bezednou propast, jak tomu bývá u většiny mladých mužů, kteří se chtějí v Paříži prosadit a nemají přitom dostatečný kapitál k uspokojení svých nároků a kteří denně hrají vabank a obětují na oltáři Hazardu, nejzbožňovanějšího božstva tohoto královského města. Nicméně mladíkovy způsoby i oděv byly dokonalé, našlapoval na klasické parkety foyeru jako stálý návštěvník opery. Kdo by si nevšiml, že i zde, jako ve všech ostatních oblastech Paříže, existuje jistý způsob vystupování, který prozrazuje, co jste zač, co děláte, odkud jste a co chcete. "To je hezký mládenec, tady se alespoň člověk může za ním ohlédnout a pořádně se na něho podívat," řekla maska, v níž pravidelní návštěvníci opery poznali pravou dámu. "Vy se na něho nepamatujete?" odpověděl jí muž, který jí podával rámě. "Paní du Chátelet vám ho přece kdysi představila."
"Tak to je ten syn lékárníka, který se pak stal novinářem a milencem slečny Coralie?"
"Myslel jsem, že se propadl příliš hluboko, než aby zase někdy vyplaval, a nechápu, jak se mohl znovu objevit v pařížské společnosti," řekl hrabě du Chátelet. "Nese se jako princ a za tohle své vystupování určitě nevděčí té herečce, se kterou žil. Moje sestřenice, která ty schopnosti u něho vytušila, ho nedokázala zcivilizovat. Ráda bych věděla, kdo je milenkou tohoto operetního milovníka. Řekněte mi o něm něco, čím bych ho mohla poškádlit." Dvojice, která si mladíka prohlížela a přitom si něco šeptala, vzbudila pozornost maskovaného muže se širokými rameny. "Drahý pane Chardone," řekl charentský prefekt a vzal elegána za rameno, "dovolte, abych vás představil osobě, která by s vámi ráda znovu navázala známost."
"Drahý pane Chátelete," odpověděl mladík, "tato osoba mne kdysi poučila o tom, jak směšné je jméno, jímž jste mne oslovil. Královským dekretem mi bylo navráceno jméno mých předků po matce, jméno de Rubempré. Ačkoli byl tento fakt uveřejněn v novinách, týká se tak bezvýznamné osoby, že se nestydím připomínat to svým přátelům, svým nepřátelům i těm, komu jsem lhostejný. Zařaďte se, kam chcete, ale jsem si jist, že nemáte námitek proti kroku, který jsem podnikl na doporučení vaší choti, dokud se ještě jmenovala paní de Bargeton." (Při této špičce, která u markýzy vyvolala úsměv, se charentský prefekt mírně otřásl.) "Řekněte jí, že nyní mám v erbu divokého býka ve stříbře na zeleném poli."
"Býka divokého po stříbře," pronesl du Chátelet.
"Není-li vám to dosud známo, paní markýza vám vysvětlí, oč je to lepší než císařský klíč komořího a zlaté včelky, které zdobí erb váš, k velkému zklamání paní du Chátelet, rozené Něgrepelisse d'Espard," dodal Lucien.
"Když víte, kdo jsem, už vás nemohu dost dobře poškádlit a podráždit vaši zvědavost. Ani vám nedovedu říci, nakolik jste vydráždil vy zvědavost moji," řekla mu šeptem markýza d'Espard, navýsost překvapena impertinencí a sebejistotou, které získal člověk, jímž kdysi opovrhla.
"Dovolte mi proto, madam, abych si zachoval jedinou šanci na to, že budu zaměstnávat vaši mysl tím, že zůstanu zahalen v tajemném šeru," řekl Lucien s úsměvem člověka, který nechce ohrozit své jisté štěstí.
Markýza nedokázala potlačit mírné ochlazení, když ji takto, jak říkají Angličané, "ťala" Lucienova přísná logika.
"Blahopřeji vám ke změně vašeho postavení," řekl hrabě du Chátelet Lucienovi.
"A já to přijímám tak, jak to bylo míněno," opáčil Lucien a s nesmírnou elegancí se markýzovi uklonil.
"Nadutec jeden!" pošeptal hrabě paní d'Espard, "nakonec si přivlastnil i nějaké ty předky."
"Nadutost mladých lidí, obrácená proti nám, svědčí téměř vždy o přízni nějaké vysoko postavené osoby, zato u nás svědčí o neúspěchu. Proto bych ráda věděla, která z našich známých si vzala tohoto krasavce pod ochranu; možná, že bych se pak dnes večer dobře pobavila. Ten anonymní lístek, který jsem dostala, je patrně zlomyslný tah nějaké sokyně, neboť se zmiňuje právě o tom mladíkovi. Jeho impertinentní výrok mu byl pravděpodobně někým nadiktován. Jděte a špehujte ho. Já teď půjdu a požádám o rámě vévodu z Navarreins a vy už si mě najdete, až budete chtít."
V okamžiku, kdy se paní d'Espard chystala oslovit svého příbuzného, postavil se záhadný muž v masce mezi ni a vévodu a šeptl jí do ucha: "Lucien vás miluje, to on psal ten lístek. Váš prefekt je jeho největší nepřítel a proto před ním nemohl mluvit."
Neznámý se vzdálil a nechal paní d'Espard dvojnásob překvapenou. Nevěděla o nikom, kdo by se hodil do úlohy tohoto maskovaného muže, a v obavě před nějakou léčkou si šla sednout na odlehlé místo. Hrabě Sixtus du Chátelet, jehož Lucien připravil o jeho ctižádostivé "du" s okázalostí, jež prozrazovala dávno vysněnou pomstu, sledoval zpovzdáli zázračného elegána a po chvíli potkal člověka, jemuž mohl svěřit, co má na srdci.
"Tak co, Rastignaku, viděl jste Luciena? Je jako znovuzrozený."
"Kdybych byl takový krasavec jako Lucien, byl bych ještě bohatší než on," odpověděl mladý elegán žertovným tónem s přídechem sžíravého sarkasmu.
"Ba ne!" šeptl mu do ucha zavalitý muž v masce, čímž mu stonásobně oplatil jeho sarkasmus už jen tím, jak ty dvě slabiky zdůraznil.
Rastignac, který nebyl z těch, kdo dovedou spolknout urážku, zůstal jako opařený a dovolil, aby ho železná ruka, z jejíhož sevření se nedokázal vyprostit, odvedla k oknu.
"Vy jeden kohoutku z líhně mamá Vauquerové, vy, jemuž chyběla odvaha zmocnit se miliónů starého Taillefera, když už tu špinavou práci vykonal někdo jiný, vězte, že nebudete-li se chovat k Lucienovi jako k milovanému bratru, musíte si dát dobrý pozor, protože vás máme v hrsti, jako vy jste kdysi držel v hrsti nás. Žádám od vás mlčení a poslušnost, jinak vám skočím do hry a rozházím vám kuželky. Lucien de Rubempré je chráněncem největší současné moci, to jest církve. Vyberte si: život, nebo smrt. Co vy na to?"
Rastignaka se zmocnila závrať jako člověka, který usnul v lese a probudí se vedle hladové lvice. Dostal strach, ale bylo to bez svědků: v takových případech propadají strachu i ti nejstatečnější.
"O tomhle může vědět jenom on, jenom on si může troufnout..." pronesl polohlasně Rastignac.
Muž v masce mu sevřel paži, aby nedopověděl: "Chovejte se, jako by to byl on," řekl.
Rastignac se zachoval jako milionář, jehož si na silnici vzal na mušku loupežník: kapituloval.
"Drahý příteli," řekl pak Cháteletovi, když se k němu vrátil, "záleží-li vám na vašem postavení, chovejte se k Lucienovi de Rubempré jako k někomu, kdo může být jednoho dne výš postavený než vy."
Muž v masce se nezdržel sotva znatelného projevu uspokojení a znovu se vydal za Lucienem.
"Milý příteli, nějak rychle jste o něm změnil mínění," řekl užaslý prefekt.
"Nezměnil jsem je o nic rychleji než ti, co sedí ve středu a hlasují s pravicí," odpověděl Rastignac tomuto prefektovi a poslanci, jehož hlas vláda už několik dní postrádala.
"Dnes už nikdo nemá názor, zná jen vlastní zájem," vmísil se do rozhovoru des Lupeaulx, který to zaslechl. "Oč jde?"
"O jistého pana de Rubempré, o němž mi pan Rastignac chce namluvit, že je to důležitá osobnost," odpověděl poslanec.
"Drahý hrabě," řekl des Lupeaulx vážně, "pan de Rubempré je velice schopný mladý muž a má takové ochránce, že by mi bylo nesmírným potěšením, kdybych s ním mohl znovu navázat známost."
"Ten se zřejmě řítí přímo do vosího hnízda našich pleticháni," řekl Rastignac.
Všichni tři se pak uchýlili do rohu místnosti, kde se shluklo pár krasoduchů, několik více nebo méně slavných mužů a pár dandyů. Pánové si vyměňovali vzájemně svá pozorování, bonmoty a klepy, aby si ukrátili čas, než začne nějaká zábava.
V této tak podivně složené společnosti byli lidé, s nimiž měl Lucien v minulosti jisté styky, a to jak pokud jde o prokázané služby, tak o skryté podrazy.
"Tak vida, Luciene, dušičko naše milá, vždyť jsme celý jako zbrusu nový. Kde se tu bereme? To jsme se dostali znovu do sedla pomocí dárečků pocházejících z budoáru slečny
Floriny? Jste chlapík, gratulujeme!" řekl mu Blondet. Pustil se Finota, vzal Luciena důvěrně kolem pasu a přivinul si ho na srdce.
Andoche Finot byl vydavatelem časopisu, pro který kdysi Lucien pracoval skoro zadarmo, a nyní byl jeho ozdobou a obohacoval redakci moudrými radami s hlubokými myšlenkami. Finot a Blondet představovali opičáka a kocoura z La Fontainovy bajky, až na detail, že La Fontainův kocour si nakonec přece jen všimne, že naletěl, kdežto Blondet, i když věděl, že ho Finot zneužívá, sloužil mu dál. Tento brilantní kondotiér pera měl vskutku ještě dlouho zůstat otrokem. Pod těžkopádným zevnějškem, pod uspávající přihlouplou impertinencí, načichlou duchaplností jako krajíc chleba potřený česnekem, skrýval Finot drsnou železnou vůli. Po celý svůj neuspořádaný život literáta a politika hromadil všechno, co kde posbíral. K svému neštěstí se zaprodal neřesti a lenosti.
Neustále štván nouzí, patřil do ubohého klanu vynikajících lidí, kteří zmohou všechno ve prospěch druhých a sami pro sebe nedokáží nic. Jsou jako Aladdin, který ochotně půjčuje svoji lampu jiným. Prozíravý a precizní úsudek tohoto skvělého poradce se projevoval jen tehdy, když nešlo o jeho osobní zájem. U něho pracuje hlava, ne ruce. Odtud nevázané mravy takových lidí, a proto je ti moudřejší tak kritizují. Blondet měl společnou pokladnu s kamarádem, jehož nedávno urazil; byl schopen klidně večeřet, popíjet a bydlet s člověkem, kterého pak druhý den zničí. Ospravedlňovaly ho jeho zábavné paradoxy. Protože pojímal celý svět jako obrovský žert, nechtěl být sám brán vážně. Byl mladý, oblíbený, skoro slavný a šťastný, nestaral se jako Finot o to, aby získal majetek, jaký potřebuje člověk v letech. Lucien teď sbíral všechnu svou odvahu, aby ťal Blondeta, jako předtím ťal paní d'Espard a pana du Chátelet. Bohužel mu jeho neuspokojená marnivost bránila, aby se projevila jeho pýcha, která je nesporně podstatou nejednoho velkého činu. V předešlém střetnutí jeho marnivost zvítězila. Projevil se jako člověk šťastný a pohrdavý vůči dvěma osobám, které jím opovrhly, když byl chudý a nešťastný. Může však básník, podobně jako zestárlý diplomat, přehlížet dva takzvané přátele, kteří se ho ujali, když mu bylo nejhůř, u nichž bydlel za dnů, kdy byl na dně? Finot, Blondet a on tehdy pustli společně, váleli se po orgiích, v nichž spolykali víc peněz, než si stačili vypůj čit. Jako voják, který nedovede uplatnit svou statečnost, choval se tedy Lucien stejně, jako se chová v Paříži většina lidí: přijal Finotovu ruku a neodmítl Blondetovu důvěrnost. Kdo jednou ochutnal novinařinu, nebo kdo je dosud v její moci, je vystaven kruté nutnosti zdravit lidi, jimiž pohrdá, usmívat se na svého největšího nepřítele, podílet se na nejhnusnějších podlostech a špinit si ruce ve snaze oplácet nepřátelům jejich vlastní mincí. Člověk si zvykne na to, že vidí, jak se kolem něho páchá zlo, nechává je projít mimo; pak ale je člověk začne schvalovat, až nakonec je páchá sám. Duše, neustále špiněná hanebnými machinacemi, časem zakrní, hybná páka ušlechtilých myšlenek zrezaví, klouby banality se opotřebují a pohybují se samy od sebe. Z Alcestů se stávají Philintové, charaktery se rozmělňují, talenty degenerují, vypařuje se víra v dobré skutky. Ten, kdo se chtěl chlubit svými spisy, plýtvá svými schopnostmi na ubohé novinové článečky, které mu vlastní svědomí dříve nebo později označí za svinstvo. Mnozí, jako Lousteau a Věrnou, sem přišli, aby se stali velkými spisovateli, a probudili se jako bezmocní pisálkové. A tak si nikdy nelze dost vážit lidí, jejichž charakter je na úrovni jejich talentu, jako je takový d'Arthez, lidí, kteří dovedou kráčet pevnou nohou přes úskalí literárního života. Lucien nebyl schopen odpovědět na Blondetovy lichotky. Blondetův duch na něho totiž působil nepřekonatelnými svody a tak si zachovával neblahý vliv na svého žáka, nehledě na to, že Blondet zaujímal dík svému poměru s hraběnkou de Montcornet ve společnosti výhodné postavení.
"Snad jste nedědil po strýčkovi?" zeptal se Finot škodolibě.
"Jenom pravidelně získávám peníze od hlupáků, podobně jako vy," odpověděl ve stejném duchu Lucien.
"Tak milostpán má vlastní časopis nebo noviny?" pokračoval Andoche Finot s onou vyzývavou blahosklonností, s jakou se chová utiskovatel ke své oběti.
"Mám něco lepšího," opáčil Lucien, jehož hrdost, raněná nadřazeností, s jakou se k němu chová šéfredaktor, vrátila mu sebevědomí odpovídající jeho novému postavení.
"A co to tedy máte, drahý příteli?"
"Politickou stranu."
"To existuje nějaká Lucienova strana?" usmál se Věrnou.
"Finote, tenhle mládenec tě předběhl. Vždycky jsi říkal, že má Lucien talent, ale tys ho nešetřil, dřel jsi z něho kůži. Teď se kaj, hlupáku," pokračoval Blondet.
Mazaný Blondet vycítil v Lucienově chování, v jeho přízvuku i reakcích nějakou záhadu. Snažil se ho uchlácholit a zároveň mu přitáhnout uzdu, aby zjistil důvod Lucienova návratu do Paříže, jaké má plány a z čeho žije.
"Skloň se před postavením, jehož výšky nikdy nedosáhneš, i když jsi Finot," pokračoval Blondet. "Okamžitě zařaď tohoto pána mezi mocné lidi, jimž patří budoucnost, je jedním z nás! Tak duchaplný a tak hezký člověk musí přece dosáhnout úspěchu quibuscumque viis. Je teď v plné zbroji, s rovnou dýkou napůl vytasenou a vztyčeným praporem. Hrome, Luciene, komupak jsi ukradl tu pěknou vestu? Takovou látku dovede najít jen zamilovaná osoba. A kdepak bydlíme, co? Právě teď potřebuji znát adresy všech svých přátel, protože nemám kde spát. Finot mne na dnešní noc vyhodil pod nechutnou záminkou nějaké milostné avantýry."
"Milý příteli," odpověděl Lucien, "řídím se zásadou, která mi zaručuje klid. Fuge, late, tace. Omluvte mne."
"Jenže já tě nepustím, dokud nesplatíš svůj čestný dluh. Dlužíš mi přece dobrou večeři," řekl Blondet, který si až příliš potrpěl na dobré jídlo a dával se hostit, kdykoli byl bez peněz. "Jakou večeři?" otázal se Lucien netrpělivě.
"To už si nepamatuješ? Podle toho já poznám, když se kamarádovi dobře daří. Ztrácí paměť."
"Však on ví, co je nám dlužen, ručím za jeho počestnost," navázal Finot, když pochopil, kam Blondetův žert míří.
"Rastignaku," řekl Blondet a uchopil toho mladého muže za rameno v okamžiku, kdy vstupoval do foyeru a zamířil ke sloupu, u něhož stáli takzvaní přátelé. "Jsme pozváni na večeři a vy jdete s námi... Leda že by tento pán," pokračoval Blondet a ukázal na Luciena, "dál popíral svůj čestný dluh. Bylo by mu to podobné."
"Ručím vám za to, že něčeho takového není pan de Rubempré schopen," řekl Rastignac, jehož ve snu nenapadlo, že jde o špatný žert.
"Tamhle jde Bixiou," zvolal Blondet, "ten půjde také, bez něho by to nebylo ono. Bez něho se šampaňské lepí na jazyk a všechno mi připadá fádní, i ty nejpikantnější bonmoty."
"Přátelé," řekl Bixiou, Jak vidím, shlukli jste se kolem divu dnešního večera. Náš drahý Lucien opakuje Ovidiovy Proměny. Tak jako se bohové měnili v různé rostliny a podobně, proměnil se Lucien z pana Chardona v šlechtice. Ale koho tím chce okouzlit? Krále Karla X.? Můj rozmilý Lucienku," řekl a chytil ho za knoflík fraku, "novinář, který se stane velkým pánem, si zaslouží pěkné kočičí štandrle. Být jimi," pokračoval neúprosný vtipálek, ukazuje na Finota a Vernoua, "pořádně bych tě v tom jejich plátku napálil. A vydělal bych tak na tobě dobrých sto franků za deset sloupců legrace."
"Bixiou," řekl Blondet, "hostitel je pro nás nedotknutelný čtyřiadvacet hodin před hostinou a dvanáct hodin po ní. Náš vzácný přítel nás totiž zve na večeři."
"Jakže!" zvolal Bixiou, "co může být prospěšnější než zachránit slavné jméno před zapomněním a obdařit chátrající aristokracii talentovaným člověkem. Luciene, veškerý tisk, jehož jsi byl tak skvělou ozdobou, si tě nesmírně váží a my ti dáme naši podporu. Finote, to chce kurzívku v příštích společenských novinkách. Blondete, ty zase napiš zákeřný článeček na čtvrtou stránku svých novin. Oznámíme vydání nejkrásnější knihy roku Lučištníka Karla IX.! Poprosíme Dauriata, aby nám co nejdříve vydal Sedmikrásky, tyto božské sonety francouzského Petrarky! Pozvedněme svého přítele na vítězném štítě slepeném z úředních lejster, která vytvářejí i bourají dobrou pověst lidí."
"Když ti jde o večeři," řekl Lucien Blondetovi, aby se zbavil toho shluku, který nebezpečně narůstal, "myslím si, že se to nemuselo říkat tak nabubřele a složitě, jako kdybych byl hlupák. Tak zítra večer u Lointiera," dodal rychle, když zahlédl blížící se ženu, a rozběhl se k ní.
"Ale ale ale!" řekl Bixiou posměšně a pokaždé v jiném tónu, jako by poznával masku, které šel Lucien v ústrety. "Tohle si žádá ověření."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 20.05.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Brigda






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­