ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Balzac Honoré de (*20.05.1789 - †18.08.1850)

­­­­

Dívka se zlatýma očima

  • přeložil Kamil Fiala

Divadlem, při něm se setkáváme nejhojnější hrůzou, je dojista pohled na pařížské obyvatelstvo, příšerný to lid svým vzhledem, vyzáblý, rozlehlé pole, neustále zmítané kouří zájmů, v níž víří žatva lidí, jež smrt častěji kosí než jinde a kteří se obrozují vždy zase tak stísnění, jichž ztrhané a zkroucené obličeje sálají každým porem ducha, touhy, jedy, jimiž otěhotnily jich mozky; nikoliv tváře, ale masky: masky slabosti, masky síly, masky bídy, masky radosti, masky pokrytectví; vesměs oslabení, vesměs s nevyhladitelnými značkami udýchané chtivosti. Čeho si přejí? Zlata nebo rozkoše?

Několik úvah o duši Paříže může vysvětliti příčiny její mrtvolné tvářnosti, mající pouze dvojí věk, buď mládí nebo chřadnutí: bledé a bezbarvé mládí a nalíčené chřadnutí, jež chce se zdáti mladým. Cizinci, nepoutaní k úvahám, pociťují při pohledu na tento exhumovaný lid z počátku záchvat odporu k tomuto veleměstu, rozsáhlé dílně rozkošnictví, ze kterého záhy sami nemohou vybřísti a zůstanou, aby se tam dobrovolně znetvořili. Málo slov dostačí, abych fysiologicky odůvodnil téměř pekelný nádech pařížských postav, neboť ne žertem pouze byla Paříž nazvána peklem. Považujte toto slovo pravdivým. Vše tam kouří, vše hoří, vše září, vše vře, vše plá, se vypařuje, pohasíná, znovu se zapaluje, jiskří, srší a se stravuje. Nikdy nebyl život v kterékoliv zemi horoucnější ani palčivější. Tato sociální příroda, vždy v roztavení, zdá se říkati po ukončení každého díla: K jinému! jak si to říká sama příroda. Jako příroda, obírá se tato sociální příroda hmyzem, jednodenními květy, maličkostmi, marnostmi a také soptí oheň a plamen svým věčným kraterem. Snad dříve, než budeme rozbírati příčiny, jež skýtají speciální fysiognomii každé třídy tohoto inteligentního a čilého národa, nutno označiti všeobecnou příčinu, která tu více či méně odbarvuje, činí bledými, modří a hnědí individua.

Poněvadž se zajímá o vše, nezajímá se Pařížan na konec o nic. Jeho třením opotřebovaná tvář, ježto žádný cit nemá v ní převahy, šedne jako sádra domů, přijavší všechen prach a kouř. Dojista, lhostejný z večera, čím se opojí zítra, žije Pařížan, ať jakkoliv stár, jako dítě. Reptá proti všemu, utišuje se vším, posmívá se všemu, zapomíná všeho, chce vše, ochutná vše, všeho se chápe vášnivě a opouští bezstarostně; své krále, své výboje, svou slávu, svého bůžka ať z bronzu ať ze skla; tak jako odhazuje své punčochy, klobouky a své jmění. V Paříži žádný cit neodolá trysku věcí, a jich proud zavazuje k zápasu strhujícímu vášně: láska jest tam přáním a nenávist choutkou; není tam pravého příbuzenstva než tisícifranková bankovka, jiného přítele než zastavárna. Ono všeobecné "nech vše běžeti", nese ovoce; a v saloně jako na ulici nikdo není přespříliš, nikdo není ani absolutně užitečný, ani absolutně škodlivý: hlupáci a šibalové jako duchaplní a poctivci. Vše je tu trpěno, vláda i guillotina, náboženství i cholera. Vždy se hodíte tomu světu, nikdy nescházíte. Kdo vládne tedy v této zemi bez mravů, bez víry, bez jakéhokoliv citu; ale odkud vznikají a kam vyúsťují všechny city, všechny víry a všechny mravy? Zlato a rozkoš. Vezměte tato dvě slova jako světlo a projděte touto velikou sádrovou klecí, tímto úlem o černých stokách, a sledujte tu serpentiny oné myšlenky, která jí zmítá, ji pozvedá, zpracovává. Přehlédněte, zkoumejte nejprve svět, který nemá ničeho.

Dělník, proletář, člověk pohybující svýma nohama, rukama, jazykem, hřbetem, jedinou paží, svými pěti prsty, aby žil; nuže, ten, jenž první by měl šetřiti principem svého života, přepíná své síly, zapřahuje svou ženu k nějakému stroji, používá svého dítěte a přibíjí je k nějakému kolostroji. Továrník, jakési druhořadé lano, jehož chvění pohání onen lid, který svýma nečistýma rukama krouží a zlatí porcelánové nádobí, šije oděvy a šatstvo, zplošťuje železo, hobluje dřevo, tká ocel, zpevňuje konopí a len, satinuje bronz, vroubkuje křišťál, napodobí květy, vyšívá vlnu, cvičí koně, plete postroje a prýmy, ryje měď, natírá vozy, zakulacuje staré jimy, paří bavlnu, nadýchává tyl, štěpí diamant, hladí kovy, přeměňuje mramor v listy, blyští kaménky, odívá myšlenku, barví bělí a černí vše; nuže, onen zástupce ředitelův přislíbil právě tomu světu potu a vůle, studií a trpělivosti nadobyčejnou mzdu, buď ve jménu rozmarů města, buď na popud obludy, nazvané spekulací. Tu opi počli pracovati přes čas, strádati, dříti se, klnouti, posuti se a běhati; všichni se zchvátili, aby získali ono zlato, které je oslňuje. Pak neteční k budoucnosti, chtiví rozkoší, spoléhajíce na své paže jako malíř na svou palettu, rozhazují, velkopanští pro jeden den, v pondělí své peníze v kabaretech, jsoucích blátivými valy města; opaskem neustále svinovaným a rozvinovaným nejnecudnější z Venuší, kde ztrácí se jako při hře občasné jmění toho lidu stejně divokého v rozkoši, jako je klidným při práci.

Tedy po pět dnů není odpočinku pro tuto činnou část Paříže! Vykonává pohyby způsobující, že křivne, tloustne, hubne, bledne, srší v tisícerých paprscích tvůrčí vůle. Pak její rozkoší, jejím odpočinkem jest vysávající zhýralost hnědé kůže, načerněná zátkami, zsinalá opilstvím, neb žlutá špatným zažíváním, trvající pouze dva dny, leč ukrádající chléb budoucnosti, polévku týdne, šaty ženiny, cárovité plénky děcka. Tito lidé, zrození patrně, aby byli krásní, neboť každý tvor má svou poměrnou krásu, sešikovali se, od dětství, pod velení síly, pod vládu kladiva, nůžek, osnovy, a zvulkanisovali se úplně. Není-li Vulkan se svou šeredností a sílou znakem tohoto šeredného a silného národa, vznešeného mechanickou intelligencí, své doby trpělivého, hrozného v jednom dni za století, vznětlivého jako prach a připraveného kořalkou k revolučnímu požáru, slovem, dosti duchaplného, aby vzplanul při obmyslném slovu, jež proň vždy značí: zlato a rozkoš! Zahrneme-li sem všechny, kdož vztahují ruku po almužně, po zákonitých mzdách, nebo po pěti francích, popraných všem druhům pařížské prostituce, slovem, po každých penězích dobře či špatně vydělaných, čítá tento národ tři sta tisíc jedinců. Nebyla by bez kabaretů vláda svržena každého úterý? Na štěstí v úterý jest tento národ zmalátnělý, vyspává se z rozkoše, nemá ani vindry, a vrací se do práce, k suchému chlebu, poháněn nutností hmotné výroby, jež se mu stává zvykem. Nicméně má tento národ své projevy ctnosti, své celé lidi, své neznámé Napoleony, kteří jsou typem jeho sil, přivedených k svému nejvyššímu vyslovení, a obsahují sociální metu existencí, kdež myšlenka a pohyb nesdružují se tak, aby opatřily rozkoš, jako spíše aby upravily působení bolesti.

Náhoda učinila dělníka spořivým, náhoda ho obdařila myšlenkou, mohl pohlédnuti v budoucnost, potkal ženu, stal se otcem, a po několika letech těžkých strádání podnikne malý obchod s krátkým zbožím, najme si krám. Nezdrží-li ho ani nemoc ani neřest v cestě, vedlo-li se mu, hle náčrt takového normálního života.

A nejprve pozdravte toho krále pařížského ruchu, který si podmanil čas i prostor. Ano, pozdravte tu stvůru, složenou z ledku a plynu, jež za těžkých nocí poskytuje dětí Francii a za dne rozmnožuje své já ku službě, slávě a rozkoši spoluobčanů. Tento člověk řeší problém, kterak lze současně dostačiti láskyhodné ženě, své domácnosti, úředním novinám, své kanceláři, Národní Gardě, Opeře a Bohu; ale tak, aby přeměnily se v tolary Úřední noviny, Kancelář, Opera, Národní Garda, žena a bůh. Pozdravte zkrátka bezvadného hromaditele. Vstává každodenně o páté hodině, přelétne jako pták vzdálenost, oddělující jeho bydliště od ulice Montmartre. Ať vítr duje nebo hřímá, prší nebo sněží, jest ve výpravně, očekává tam náklad časopisů, jichž rozdělení se podjal. Přijme tento politický chléb ? hltavostí, vezme a odnese. O deváté hodině je v klínu své domácnosti, zažertuje se ženou, ukradne jí hrubý polibek, pochutná si na šálku kávy, nebo vylaje dětem. O třech čtvrtích na deset objeví se na radnici. Tam rozložen v křesle, jako papoušek na svém bidélku, ohříván městem Paříží, zapisuje až do čtyř hodin úmrtí a zrození z celého okresu, aniž jim věnuje slzy nebo úsměvu. Štěstí a neštěstí čtvrti ?plyne špičkou jeho pera, jako před chvílí duch Úředních novin cestoval na jeho bedrech. Nic ho netíží! Jde stále přímo v před, čerpá své vlastenectví úplně ze žurnálu, neodmlouvá nikomu, křičí neb tleská s celým světem a žije jako vlaštovka. Jsa dva kroky od své farnosti vzdálen, může přenechati své místo v případu nějakého důležitého obřadu některému z nadpočetných úředníků a jíti zpívati requiem na kůr chrámu, jehož je v neděli a ve svátek nejkrásnější ozdobou a nejmohutnějším hlasem, kde s energií kroutí svá široká ústa, zahřmívaje radostné Amen. Je kostelním zpěvákem. Zproštěn o čtyřech hodinách povinné služby, objeví se v nejproslulejším krámě města jako roznášeč veselí a rozmaru. Šťastnáť jeho žena, není mu času k žárlivosti, je více mužem činu než citu. Tož jakmile přijde, škádlí kancelářské slečinky, jichž živé oči lákají sílu zákazníků; veselí se uprostřed ozdob, nákrčníků a zručnými dělnicemi upraveného musselinu; neb ještě častěji, před obědem, jde za obchodem, opíše stránku žurnálu, neb odnese vykonavateli nějakou opožděnou směnku. O šesté hodině každého dne je věrně na svém místě. Nepostradatelný první bas sboru, je v Opeře, odhodlán stati se tam vojákem, Arabem, vězněm, divochem, sedlákem, stínem, nohou velblouda, lvem, ďáblem, geniem, otrokem, černým nebo bílým kleštěncem, vždy znalý vzbuditi radost, bolest, slitování, úžas, vyrážeti neměnné výkřiky, mlčeti, loviti, biti se, představovati Řím nebo Egypt; ale vždycky in petto kramář. O půl noci stane se znovu dobrým manželem, mužem, něžným otcem, vklouzne do manželského lože s obrazotvorností dosud napiatou klamnými tvary nymf z Opery, a obrací tak ku prospěchu manželské lásky neřesti světa a rozkošnou okrouhlost stehen Taglionové. Konečně, jestli spí, spí rychle a urychluje spánek, jako urychlil svůj život. Není-li to pohyb, stavší se člověkem, vtělený prostor, proteus civilisace! Tento člověk zahrnuje v sobě vše: dějiny, literaturu, politiku, vládu, náboženství a umění válečné. Není-li to živoucí encyklopedie, groteskní atlas, stále na cestě jako Paříž a bez odpočinku?

Vše na něm jsou nohy. Nižádná fysiognomie nemůže se uchovati čistou při takých pracích. Snad dělník, zmírající ve věku třiceti let se žaudkem, vyluhovaným postupnými dávkami kořalky, bude dle některých dobře honorovaných filosofů šťastnějším než kramář. Někdo zmírá jednou ranou, jiný po částech.

Ze svých osmi zaměstnání; ze svých plecí, ze svého hrdla, ze svých rukou, ze své ženy a ze své živnosti těží tento jako z tolika statků děti, několik tisíc franků a nejnamáhavější blaho, jaké kdy potěšilo srdce lidské. Toto jmění a tyto děti, neb děti tvoří pro něho všechno, stávají se kořistí vyššího světa, jemuž přináší své tolary a svou dceru, neb svého syna, vychovaného v koleji, který, jsa vzdělanější svého otce, upírá výše své ctižádostivé pohledy. Často nejmladší syn nepatrného obchodníčka chce se něčím státi ve státu.

Tato ctižádost zavádí mysl do druhé ze sfér pařížských. Vystupte tedy o poschodí a jděte do mezipatří, nebo sestupte s podkroví a zůstaňte ve čtvrtém poschodí, slovem, vnikněte do světa, který něco má: tam tentýž výsledek.

Obchodníci ve velkém a jejich mládenci, úředníci, personál malé banky a veliké poctivosti, taškáři, prokleté duše, první a poslední příručí, císaři úředního vykonavatele, advokáta a notáře, zkrátka činní, myslící a spekulující údové této malé buržoasie, která ovládá zájmy Paříže a lidí ve svůj prospěch, skupovává potraviny, ukládá do zásobárny výrobky, zhotovené proletáři, nakládá do sudů jižní ovoce, ryby oceánu, vína všech šírání, milovaných sluncem, která vztahuje ruce na Orient, béře tam šály, jimiž pohrdli Turci a Rusové, chodí sklízeti až do Indie, uléhá, aby očekávala prodej, touží po zisku, eskomptuje cenné papíry, hrabe a vybírá všecky hodnoty, sbaluje po kuse celou Paříž, rozválí ji, pase po dětinských rozmarech, slídí po vrtoších a neřestech zralého věku, těží z jeho chorob; nuže, aniž pili kořalky jako dělník, aniž se váleli v blátě podměstí, maří všickni také své síly, vzájemně přepínají svá těla a ducha, schnou chtíči a ničí se střemhlavým chvatem. U nich fysické zkroucení se dovršuje pod bičem zájmů, pod metlou ctižádosti, jež mučí povýšený svět tohoto obludného města, jako zkroucení proletářovo se dovršilo pod krutým vahadlem hmotných přípravků, neustále toužených despotismem aristokratického: chci tomu! Tu jest tedy nutno, aby uposlechnut byl tento všeobecný vládce rozkoš neb zlato, pohltiti čas, uspíšiti čas, nalézti ve dnu a noci více nežli dvacet čtyři hodiny, vysíliti se, ubiti se, prodati třicet roků staroby za dva roky choroblivého odpočinku. Avšak dělník umírá v nemocnici, když poslední lhůta jeho zmrzačení je dovršena, kdežto drobný měšťák zůstává na živu a žije, ale zblbělý. Potkáte ho s tváří vyžilou, plochou, starou, bez lesku v očích, bez síly v noze, jak se vleče s tupým vzhledem po boulevardu, pasu to jeho Venuše, jeho milovaného města. Co chtěl tento měšťák? Cetku Národní Gardy, stálý masný hrnec, slušné místo na hřbitově Pere-Lachaise a trochu zlata po zákonu vydělaného pro stáří. Jeho pondělkem je mu neděle, jeho odpočinkem jest projížďka najatým vozem, výlet navenek, při němž jeho žena a dětí s rozkoši hltají prach nebo se smaží na slunci; jeho podměstím je hostinský, jehož otravný oběd je proslulý, nebo nějaký rodinný ples, kde; e lidé dusí až do půl noci. Někteří hlupáci se užásají nad tancem svatého Víta, jímž jsou stíženy monady, jež možno spatřiti mikroskopem v kapce vody, leč co by řekl Gargantua Rabeaisův, postava vznešené, nepochopené odvahy, co by řekl tento obr, spadlý s nebeských sfér, kdyby se bavil pozorováním pohybu tohoto druhého života pařížského, jehož jedna formule je zde před námi? Viděli jste někdy ony malé boudy, Jež jsou v létě studené a v zimě nemají jiného krbu, mimo uhelníček, umístěné pod širou měděnou čepičkou, jež pokrývá obilní tržiště? Paní je tam od rána, je zaměstnána v tržnici, a vydělává při tomto řemeslu prý dvanáct tisíc franků ročně. Když paní vstane, jde pán do tmavého kabinetu, kde půjčuje na lichvářský úrok obchodníkům své čtvrti. O deváté hodině ocitne se v kanceláři pro pasy, kdež je náměstkem přednostovým. Večer je u pokladny divadla Italien neb u kteréhokoliv jiného divadla.

Děti jsou odevzdány kojné a když se vrátí, jdou do koleje nebo pensionátu. Pán a paní bydlí ve třetím poschodí, mají pouze jednu kuchařku, a pořádají plesy v salonu rozměru dvanácti a osmi stop, a osvětleném argandskými lampami, ale dají sto padesát tisíc franků své dceři a jdou na odpočinek ve věku padesáti let, kdy počínají objevovati se ve třetím pořadí loží v Opeře, ve fiakru na Longchamps, nebo za všech slunečných dnů ve vyrudlé toiletě na boulevardech špalíru těchto zúrodnění. Ježto jsou vážení ve čtvrti, oblíbení u vlády, spříznění s vysokým měšťáctvem, obdrží pán v pětašedesáti letech kříž čestné legie a otec jeho zetě, starosta okresu, zve ho na večírky. Tyto práce celého života jsou tedy užitečný dětem, které toto malé měšťáctvo snaží se osudově vychovati až k vyšším stupňům.

Každá oblast vrhá takto veškerý svůj potěr do oblasti vyšší. Syn bohatého kupce se stává notářem, syn dřevařův se stává úředníkem. Ani jediný zub neschází, aby nezapadl do své rýhy, a vše pohání vzestupný pohyb peněz.

Hle, jsme tedy nyní přivedeni do třetího okruhu tohoto pekla, které snad někdy bude míti svého DANTA. V tomto třetím sociálním kruhu, jakémsi břichu pařížském, kde se stravují zájmy města a kde se zhusťují ve tvar, řečený obchody, hýbá a zmítá se trpkým a žlučnatým střevním pohybem dav právníků, lékařů, notářů, advokátů, obchodního světa, bankéřů, velkoobchodníků, spekulantů a úředníků. Tam se vyskytuje ještě více příčin pro fysickou a morální zkázu, nežli kdekoliv jinde. Téměř všickni tito lidé žijí v nákazyplných pracovnách, v zamořených audienčních sálech, v malých zamřížovaných pokojících, tráví dny shrbeni pod břemenem obchodních záležitostí, vstávají s úsvitem, aby postačili, aby se nenechali oloupiti, aby všeho získali, neb aby ničeho neztratili, aby se zmocnili člověka neb jeho peněz, aby věc dobře navlékli neb vyvlékli, aby kořistili z prchavé okolnosti, aby dali pověsiti neb osvoboditi člověka. Mají zpětný vliv na koně, týrají je, schvacují, způsobují, že jejich nohy také před časem stárnou. Čas jest jejich tyranem, schází jim, uniká jim, nemohou ho ani natáhnouti, ani zkrátiti. Která duše může zůstati velikou, čistou, mravnou, ušlechtilou, a důsledně která tvář zůstane krásnou v ničivém provozování živnosti, jež nutí snášeti tíhu veřejných běd, rozebírati je, na váhu je brati, ceniti je a vysáti je. Tito lidé odkládají své srdce, kam? ... nevím: ale nechávají je někde, mají-li je vůbec, než-li sestoupí každého rána ke kořenům lopoty, která utiskuje rodiny. Pro ně není tajemství, vidí rub společnosti, jejímiž jsou zpovědníky a jíž pohrdají. Nuž ať činí cokoliv, následkem toho, že se měřili s korrupcí, mají z ní hrůzu a zesmutňují, aneb z únavy, tajnou transakcí se s ní snoubí: konečně nutně se otupují pro všecky city, oni, jimž zákony, lidé, zřízení dávají létati jako kavkám nad mrtvolami ještě teplými. Vždycky peněžník odvaruje živé, kontraktant odvažuje mrtvé, právník odažuje svědomí. Jsouce povinni bez ustání mluviti, nahrazují všichni myšlenku slovem, cit frasí, a jejich duše stává se hrtanem. Opotřebují se a znemravňují. Ani veliký obchodník, ani soudce, ani advokát neuchovají své poctivosti: necítí již, přikládají pravidla, jež falšují druhy. Jsouce unášeni svou jako bystřina se ženoucí existencí, nejsou ani manžely, ani otci, ani milenci; klouzají jako na rohačkách po věcech života a žijí stále poháněni záležitostmi velikého města. Když se vrátí domů, jsou novu vylákáni, aby šli do plesu, do Opery, na slavnosti, kde si získávají klientů, známostí a protektorů. Všickni jedí nad míru, hrají, bdí, a jejich vaře se zakulacují, splošťují a rudnou. Proti tak strašným výdajům intelektuálních sil, proti tak mohonásobným mravním stahům kladou ne rozkoš, jeť příliš bledá a nevyvolává protivy, ale prostopášnost, prostopášnost tajnou a děsnou, neboť mohou vládnouti vším a vyrábějí morálku společnosti. jejich skutečná tupost se skrývá za kouši specielní vědu, znají své řemeslo, ale neznají ničeho, co je mimo ně. Tedy aby zadírali svou sebelásku, uvádějí vše na přetřes, kritisují i zdař bůh; zdají se pochybovači a ve skutečnosti sou zevlouny, a noří svého ducha do nekonečných skussí. Téměř všichni pohodlně za své přijímají společenské, literární neb politické předsudky, aby se zprostili povinnosti míti mínění; stejně jako staví své svědomí do záštity zakonnika anebo obchodního soudu. Vyšedše časně, aby byli pozoruhodnými lidmi, stávají se prostředními a plazí se po výšinách světských. Také jejich tváře jeví onu trpkou bledost, ona falešná zbarvení, ony kalné oči modře vroubené, ona žhavá a smyslná ústa, na nic pozorovatel poznává příznaky zvrhlosti myšlenky a její kroužení v okruhu speciality, jež zabijí plodné schopnosti mozku, dar viděti velce, sevšeobecňovati a odvozovati. Krčí se téměř všichni v peci obchodní záležitostí. A nikdy člověk, který byl uchopen otřesy neb kolovým vírem těchto ohromných strojů, nemůže se stati velikým. Je-li lékařem, buď se zabýval málo medicínou nebo jest výminkou, Bichatem, jenž umírá mlád. Je-li velikým obchodníkem, zůstává čímsi, jest téměř Jacques-Coeure. Dělal něco Robespierre? Danton byl lenoch, který vyčkával. Ale kdož ostatně kdy záviděl postaví Dantonově a Robespierrově, ať třeba jakkoliv pylnými byly? Tyto obchody povýtce získávají jim peněz, které hromadí, aby se spojili s aristokratickými rodinami. Je-li ctižádost dělníkova shodná se ctižádostí malých měšťáků, tu jsou jistě i vášně stejné. V Paříži marnivost zahrnuje v sobě všechny vášně. Typem této třídy byl by buď ctižádostivý měšťák, který po životě úzkosti a ustavičných pletich dostane se do Státní Rady, jako mravenec proleze štěrbinou; buď některý redaktor den niku, schvácený intrikami, kterého král činí pairem Francie, snad aby se pomstil na šlechtě; buď některý notář, stavší se starostou svého okresu, lidé vesměs zbití obchody, kteří, dojdou-li cíle, dospívají tam ubití. Ve Francii jest obyčejem nastolovati paruku. Napoleon, Ludvík XIV, veliké demonstrandum, což bylo dokázati, je-li dovoleno použiti scholastické formule na mravovědu.

Nuže, za kteréhosi z oněch krásných jarních jiter, kdy listí ještě není zelené, ačkoliv rozvité, kdy slunce začíná ozařovati střechy a nebe je modré, kdy obyvatelstvo pařížské vychází ze svých buněk, aby bzučelo na boulevardech, proudí jako tisícibarevný had ulicí de la Paix k Tuileriím, pozdravujíc okázalosti hymenu, jichž období začíná; za kteréhosi z oněch radostných dnů tedy mladý muž, krásný jako byl jas onoho dne, vkusně oblečený, nenuceného chování, (prozraďme tajemství) dítě lásky, vlastní syn lorda Dudleye a slavné markýzy de Vordac, procházel se ve velké aleji v Tuileriích. Tento adonis jménem Henri de Marsay narodil se ve Francii, kde lord Dudley provdal mladou osobu, již tehda matku Henriho, za starého šlechtice jménem pan de Marsay. Tento motýl vybledlý a na zhasnutí uznal dítě za své za požitek renty statisíce franků, definitivně přidělené jeho domnělému synu. Šílenství, jež nepřišlo příliš draho lordu Dudleyovi: francouzské renty platily tehdy sedmnáct franků padesát centimů. Starý šlechtic umřel, aniž poznal své ženy, paní de Marsay vdala se pak za markýza de Vordac, ale nežli se stala markýzou, starala se málo o své dítě a lorda Dudleye. Nejprve válka, prohlášená mezi Anglií a Francií, rozdělila oba milence - a pak věrnost, prese vše, nebyla a nebude nijak módou v Paříži.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 09.12.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­