ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Beecher Stoweová Harriet (*14.06.1811 - †01.07.1896)

­­­­

Chaloupka strýčka Toma

  • přeložili Emanuela a Emanuel Tilschovi
  • vydalo nakladatelství Albatros v Praze roku 1977

Předmluva

Chaloupka strýčka Toma vyšla poprvé před sto dvaceti pěti lety v Americe, v Bostonu, a vzbudila veliký rozruch. Celý její náklad byl v několika dnech rozebrán a vycházela stále v nových a nových vydáních. V krátké době byla přeložena do více než dvaceti jazyků. Z čeho tehdy vyplynul tento překvapující a nesmírný zájem o tuto knihu? Její autorka, americká učitelka Harriet Elizabeth Beecher-Stoweová, žila dlouhá léta v Cincinnati, městečku na rozhraní svobodného Severu a otrokářského Jihu Ameriky. Měla zde příležitost dokonale poznat život černých otroků, jejich bídu a utrpení, jejich velké osobní tragédie. Poznala také, jak z bídy, nesvobody a utrpení rostl duch odporu - jak si černoši uvědomovali své postavení a snažili se uprchnout do severních států, kde otroctví neexistovalo, a získat tak svobodu. A o životě těchto ubohých tvorů, jimž byla upírána základní lidská práva, napsala Beecher-Stoweová svou Chaloupku strýčka Toma. Právě proto, že tak dokonale znala jejich osudy, že byla naplněna rozhořčením a touhou po spravedlnosti, právě proto mohla napsat knihu, která probudila svědomí celého světa a stala se mocnou zbraní v boji proti otroctví.
Dnes vám mnoho z toho, co autorka v Chaloupce strýčka Toma popisuje, bude připadat jako pohádka - tak neuvěřitelné a otřesné osudy kniha zachycuje. Jistě odsoudíte všechny ty kruté otrokáře, kteří se nerozpakovali svévolně rozbíjet rodiny, odtrhávat děti od rodičů a muže od žen a prodávat je stovky kilometrů daleko na plantáže, nebo surové dozorce, kteří za trochu výhod dovedli na pánův rozkaz své druhy k smrti ubít. Jistě jim budete přát spravedlivou odplatu, která je nemine. Ale s tím většími sympatiemi budete sledovat ty hrdiny knížky, které poroba a utrpení nezlomily a kteří dosáhli po těžkých zkouškách svobody - ať už je to mladý mulat Jiří Harris, který s puškou v ruce hájil právo na svobodný život pro sebe a pro svou rodinu, nebo jeho žena Eliza, která se svým synkem v náručí uprchla pronásledovatelům po ledových krách přes rozvodněnou řeku, či Cassy a Emmelina, které obelstily svého tyranského pána. Budete-li číst příběh strýčka Toma pozorně, poznáte, že v životě pravda a spravedlnost sice vždycky nakonec zvítězí, ale že je nutno také vždycky o jejich vítězství bojovat. Že sám od sebe se svět krásnější a lidštější nestane nikdy.
Snažte se tedy opravdu porozumět této knize, kterou slavný ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj zahrnul mezi patero knih, které pohnuly světem. Je to dílo vskutku nesmrtelné. Před vámi se jím vzrušovaly celé čtenářské generace a po vás je budou číst další milióny čtenářů po celém světě. A i v nich bude tato kniha - stejně jako před sto lety a jako dnes - stále budit nenávist ke všemu útlaku a touhu po svobodě, spravedlnosti a rovnosti všech lidí.

Kapitola první - V níž se čtenář seznámí s jedním lidumilným člověkem

Sychravý únorový den se schyloval k podvečeru, když v obci P. ve státě Kentucky seděli u vína dva pánové. Byli sami v pěkně zařízeném salóně, který byl zároveň i jídelnou; v pokoji nebylo služebnictva a oba pánové, židle přitaženy blízko k sobě, zřejmě přetřásali nějakou velmi vážnou otázku.
Z pohodlnosti jsme až doposud mluvili o dvou "pánech". Ale kriticky vzato a přesně řečeno, jeden z nich pod toto označení zjevně nespadal. Byl to pomenší zavalitý člověk s hrubými všedními rysy a s oním osobivě holedbavým chováním, jaké cejchuje nízkého tvora, který se bezohledně snaží prodrat ve světě výš. Byl přehnaně nafintěný. Měl na sobě křiklavě strakatou vestu a na krku modrý šátek, pestře posetý žlutými puntíky a uvázaný, zcela ve shodě s celkovým vzezřením, na hejskovský uzel. Velké a hrubé ruce mu bohatě zdobily prsteny a od hodinek se mu táhl těžký zlatý řetěz. Na tom se houpal střapec obrovských, náramně pestrobarevných přívěsků, s nimiž si v zápalu řeči se zřejmým uspokojením chlubně pohrával a pocinkával. Jeho mluva byla v nenuceném rozporu s Murrayovou gramatikou a co chvíli ji přikrášloval rozmanitými sprostými výrazy. Ani snaha podat líčení co možná věrně nás nepřiměje k tomu, abychom je tu citovali doslovně.
Jeho společník, pan Shelby, měl však vzhled uhlazeného člověka a zařízení domu i celkové ovzduší domácnosti svědčily o dobrých, ba dokonce blahobytných poměrech. Jak jsme uvedli již dříve, oba mužové byli pohříženi do vážné rozmluvy.
"Tak bych tedy tu věc vyřídil já," řekl pan Shelby.
"Takhle já kšeftovat nemůžu - rozhodně nemůžu, pane Shelby," odpověděl druhý muž, pozvedl sklenici vína a prohlížel si ji proti světlu.
"Ale Haley, vždyť Tom je bezesporu mimořádný chlapík. Za tu cenu se vyplatí opravdu každému - je spolehlivý, poctivý a schopný. Vede mi celou farmu tak, že všechno běží jako na drátku."?
"Vy myslíte 'poctivý' podle negerského měřítka," prohodil Haley a nalil si sklenku pálenky.
"Ne, ne, myslím to doopravdy. Tom je dobrý, spolehlivý, rozumný a zbožný člověk. Přijal křest před čtyřmi roky na jednom misijním shromáždění pod širým nebem a domnívám se, že přijal víru opravdově. Od té doby jsem mu s důvěrou svěřoval všechno, co mám - peníze, dům, koně -, a nechával jsem ho volně chodit po obchůzkách po celém kraji. A vždycky jsem se přesvědčil, že je ve všem všudy věrný a řádný člověk."
"Jsou lidé, že nevěří, že by se na světě našel zbožný negr," řekl Haley a rozmáchl se velkolepě rukou, "ale já ano. Hned zrovna v tom posledním houfu, co jsem vezl do Orleansu, jsem měl jednoho. Člověk se namouvěru cítil, jako by byl na nějaké té pobožnosti, když slyšel toho tvora se modlit. Byl docela mírný a tichý a taky mi vynesl slušné peníze. Já ho totiž koupil za babku od jednoho člověka, co musel rozprodat čeleď, a tak jsem na něm vydělal šest stovek. Baže, nábožnost považuju u negra za vlastnost náramně cennou, když je ovšem upřímná, a nejenom naoko."
"Nu, jestli je už někdo upřímně zbožný, pak to je Tom," odpověděl druhý muž. "Podívejte. Loni na podzim jsem ho pustil samotného do Cincinnati, aby mi tam něco vyřídil a přinesl mi zpátky domů pět set dolarů. 'Tome,' povídám mu, 'věřím ti, protože tě považuju za křesťana - vím, že nedokážeš bližního ošidit.' A Tom se taky opravdu vrátil - já věděl, že se vrátí. Jak jsem slyšel, několik ničemů ho navádělo: 'Proč nezahneš do Kanady, Tome?' - 'Kdepak, pán mi důvěřuje a tohle mu udělat nemůžu!' - Lidé mi to donesli. Musím přiznat, že se s Tomem loučím nerad. Měl byste ho přijmout na úhradu celé té dlužné částky. A kdybyste měl vůbec nějaké svědomí, Haley, taky byste to udělal."
"Hm, mám akorát tolik svědomí, kolik si ho může praktický obchodník dovolit - jen krapítek, víme, abych se měl tak říkajíc při čem zapřísahat," odpověděl otrokář žertovně. "A jsem taky ochotný udělat cokoli v mezích rozumné možnosti, jen abych vyhověl přátelům - ale víte, tohle je na člověka trošku přesmoc - trošku přesmoc."
Otrokář si rozjímavě vzdychl a nalil si další sklenku vína.
"Nu tak, Haley, jak si tedy ten obchod představujete?" zeptal se pan Shelby po chvíli trapného ticha.
"No, nemáte nějakého chlapce nebo děvče, abyste ho přihodil nádavkem k Tomovi?"
"Hm - žádného, bez kterého bych se mohl lehce obejít. Abych řekl pravdu, jenom krajní tíseň mě dohání, že jsem vůbec s nějakým prodejem svolný. Nerad se rozcházím s kýmkoli ze své čeledi, to je fakt."
Vtom se otevřely dveře a do místnosti vklouzl klučina, čtyřletý nebo pětiletý světlý mulat. Na jeho vzhledu bylo něco podivuhodně půvabného a přitažlivého.
Černé vlásky, jemné jako hedvábné chmýří, mu lesklými kučerami věnčily kulatou tvářičku s důlky, a jak zvědavě nakukoval do pokoje, zpod hustých černých řas hleděly velké tmavé oči, plné žáru i něhy. Veselé, pečlivě ušité a vkusně zdobené šatičky z červenožlutě kostkované látky jen ještě dávaly vyniknout jeho snědé a svěží osobité kráse. A určitý směšný výraz sebejistoty, promíšený trochou stydlivosti, divákovi prozrazoval, že pro chlapce není nic neobvyklého, jestliže se s ním jeho pán mazlí a všímá si ho.
"Tu máš, Krákorko!" zvolal pan Shelby, hvízdl a hodil mu sušený hrozníček. "Chyť si to, nu!"
Klučina se rozběhl a pelášil ze všech dětských sil pro mlsek. Jeho pán se zatím smál.
"Pojď sem, Krákorko," řekl.
Dítě k němu přistoupilo a jeho pán je pohladil po kučeravé hlavičce a pošimral je pod bradou.
"A teď ukaž tomuhle pánovi, Krákorko, jak dovedeš tancovat a zpívat."
Klučina zanotoval zvučným a čistým hláskem jednu z divokých, roztodivných písní, mezi černochy běžných, a doprovázel svůj zpěv mnoha směšnými pohyby rukou a nohou i celého těla, to vše přesně v rytmu s melodií.
"Výborně!" pochválil ho Haley a hodil mu čtvrtku pomeranče.
"A teď nám ukaž, Krákorko, jak chodí starý strýc Cudjoe, když ho drží revma," pravil jeho pán.
V mžiku se ohebné údy dítěte zkřivily a vypadaly jako zmrzačelé a chromé. Nahrbilo záda a s pánovou holí v ručce se belhalo po pokoji. Dětskou tvářičku mělo staženou do žalostných vrásek a plivalo napravo nalevo, jak napodobovalo starce. Oba mužové se bouřlivě rozesmáli.
"A teď nám ukaž, Krákorko," vyzval ho jeho pán, "jak starý kazatel Robbins předzpěvuje žalmy."
Klučina protáhl buclatý obličejíček do úžasné délky a s neochvějnou vážností začal nosovým hlasem tahavě prozpěvovat jakousi velebnou žalmovou melodii.
"Sláva, výborně! To je přece klouček!" zvolal Haley. "Z toho chlapíčka něco bude, na to vsadím krk. Něco vám povím," pokračoval a pleskl znenadání panu Shelbymu na rameno, "přihoďte toho klučinu jako přívažek, a já si s vámi plácnu - baže, plácnu. No, co říkáte, nevyřešila by se takhle celá ta věc nejspravedlivěji?"
V tom okamžiku se polehounku otevřely dveře a do pokoje vstoupila mladá kvadronka, zřejmě asi pětadvacetiletá.
Stačil jediný pohled z dítěte na ni, aby v ní člověk ihned poznal jeho matku.
Měla tytéž ohnivé, hluboké tmavé oči s dlouhými řasami a tytéž kučeravé, hedvábné černé vlasy. Hněď její pleti přecházela na lících v znatelný ruměnec. Ten ještě potemněl, když si všimla cizincova pohledu, s drzým a neskrývaným obdivem na ni upřeného. Nad pomyšlení vkusné šaty jí padly jako ulité a plně uplatňovaly ladnost její urostlé postavy. Jemně modelované ruce a útlé nohy a kotníky byly vnější znaky půvabu, které neušly bystrému oku otrokáře, zvyklému jediným pohledem odhadnout přednosti pěkného kusu ženského zboží.
"Copak, Elizo?" zeptal se její pán, když se zastavila a rozpačitě se na něho zadívala.
"Odpusťte prosím, pane, hledám Harryho."
Klučina se k ní rozběhl a ukazoval jí svou kořist, sesbíranou do vyhrnuté sukýnky.
"Tak si ho tedy odveď," řekl pan Shelby a žena vzala dítě do náruče a kvapně odešla.
"Šlaka!" ulevil si handlíř a obrátil se k němu pln obdivu. "Tohle je kousek, namouvěru! Na téhle ženské byste mohl v Orleansu od hodiny vydělat jmění. Na vlastní oči jsem tam už viděl vysázet na dlaň přes tisíc dolarů za ženské ani o chlup hezčí než tahle."
"Nechci na ní vydělávat žádné jmění," odpověděl pan Shelby stroze, a aby zavedl hovor na jinou kolej, odzátkoval další láhev vína a zeptal se svého společníka, co o tom víně soudí.
"Kapitální, pane - prima, primisima!" odpověděl handlíř. Potom se otočil, poplácal důvěrně pana Shelbyho po rameni a dodal: "No tak, jaký uděláme kšeft s tou ženskou? Kolik mám nabídnout? Kolik za ni chcete?"
"Ne, pane Haley, ta není na prodej," odmítl pan Shelby. "Moje žena by ji nedala, ani kdybyste ji vyvážil zlatem."
"Bodejť, bodejť, ženské mluví vždycky takhle, protože nedovedou vůbec počítat. Jen jim ukažte, kolik hodinek, pštrosích per a cetek se za živou váhu ve zlatě dá pořídit, a hned vypadá věc jinak." "Povídám vám, Haley, o tomhle se vůbec nedá mluvit. Říkám 'ne' a 'ne' také myslím," odpověděl Shelby rozhodně.
"Ale tak mi teda necháte tohoto chlapce, že?" zeptal se handlíř. "Musíte uznat, že vám za něj nabízím moc slušnou cenu."
"Pro všechno na světě, nač vůbec to dítě chcete, prosím vás?" podivil se Shelby.
"Ale mám jednoho známého a ten se hodlá zavést právě v téhle branži našeho fochu - chce kupovat hezké chlapce a pěstovat je pro trh. Čistě jenom vybrané kousky - a prodávat je za sluhy a tak podobně boháčům, co si můžou dovolit slušně klopit za hezounky. Když v těchhle panských domech je takový nějaký opravdu pohledný chlapec, aby otvíral dveře, nosil na stůl a celkově posluhoval, to úžasně zvýší dojem. Za ty se trží hodně - a tenhle váš dareba je takový legrační ptáček zpěváček, že se zrovna náramně hodí."
"Raději bych ho neprodal," pravil pan Shelby zamyšleně. "Pravda je, pane, že jsem lidumilný člověk, a odtrhnout toho chlapce od matky, to se mi příčí, pane."
"Hm, jistě? - No bodejť, takové nějaké tedy máte důvody. Úplně vás chápu. Někdy je s ženskými ukrutně těžké pořízení. Sám to jejich vřískání a ječení vůbec nesnáším. Je to ukrutně protivné. Ale když dělám takový kšeft já, pane, tak se tomu obyčejně vyhnu. No, co kdybyste tu mladou poslal pryč, tak na den, nebo třeba na týden? Pak se to odbude v tichosti, všechno bude pod pokličkou, dřív než se vrátí domů. Vaše paní by jí mohla strčit nějaké oryngle nebo nové šaty nebo nějaký jiný podobný krám, aby ji uchlácholila."
"Tak by to bohužel asi nešlo."
"Proboha, co vás nemá, šlo! Tihle tvorové nejsou jako bílí lidé, to přece víte, ledaco snesou, jen to vzít šikovně do ruky. Tvrdí se sice," pokračoval Haley a naladil obličej do výrazu upřímnosti a důvěrnosti, "že tenhle druh obchodu zatvrzuje člověku srdce, ale já to jaktěživo nepozoroval. Jisté je, že jsem nikdy nedokázal jednat tak, jak si v našem fochu vedou někteří kolegáčkové. Viděl jsem takové, co dokážou vyrvat matce dítě z náruče a dražit je samostatně, i když ona při tom celou dobu ječí jako smyslů zbavená. Moc špatná politika - kazí zboží - někdy tak, že je potom k službě úplně nepotřebné. Viděl jsem jednou v Orleansu opravdu hezkou holku, kterou takováhle praktika načisto zničila. Ten chlapík, co ji kupoval, to její děcko nechtěl - a ona byla jedna z těch pravých ohnivých, když měla krev ve varu. Povídám vám, tiskla to dítě v náručí a řečňovala a vyváděla, až z ní šla hrůza. Málem mi stydne krev v žilách, jen na to pomyslím. A když dítě odnesli a ji strčili pod zámek, popadlo ji zuřivé šílenství a v týdnu byla na prkně. Tisíc dolarů čistě vyhozených do vzduchu, pane, jenom proto, že se na to šlo špatně - právě v tom to vězí. Nejlepší je jednat vždycky lidumilně, pane - takovou zkušenost mám odjakživa aspoň já."
A handlíř se spolehl zády na lenoch židle a s výrazem ctnostného odhodlání si založil ruce na prsou, zřejmě jako by se považoval za druhého Wilberforce.
Námět zjevně tohoto pána hluboce zajímal, neboť mezitímco si pan Shelby zamyšleně loupal pomeranč, Haley se znovu rozpovídal - sice s náležitou zdrženlivostí, ale jako by ho síla pravdy přímo doháněla, aby připojil ještě několik slov.
"Hm, nevypadá to pěkně, když člověk sám sebe chválí, ale povídám to jen proto, že to je pravda. Mám myslím pověst, že přiháním na trh nejvybranější houfy negrů, jaké je tam vidět - aspoň tak jsem slyšel, a to nejednou, ale nejmíň stokrát -, všechny v nejlepším stavu - vykrmené a hezké. A tratím jich míň než kdo jiný v našem fochu. To všechno přičítám své obchodní metodě, pane. A troufám si tvrdit, pane, že lidskost je základním pilířem mé obchodní metody."
Pan Shelby nevěděl, co na to odpovědět, a proto jenom utrousil: "Jistěže!"
"A víte, pane, že se mi lidé pro ty moje zásady vysmívali a rozmlouvali mi je? Jsou neobvyklé a neoblíbené, ale já se jich držím, pane. Držel jsem se jich odjakživa a slušně se mi to vyplácelo; ano, pane, mohu tvrdit, že i samy zásady mi vynesly ovoce."
A otrokář se vlastnímu vtipu zasmál.
Na tomto výkladu zásad lidskosti bylo něco tak dráždivého a samorostlého, že se ani pan Shelby neubránil, aby se nerozesmál s ním. Směješ se možná i ty, milý čtenáři - ale víš-li pak, že v dnešních dobách se lidskost vyskytuje v různých divných podobách a že nelze vůbec spočítat podivnosti, jaké dnes takový lidumil řekne nebo udělá?
Smích pana Shelbyho handlíře osmělil, aby v řeči pokračoval.
"Je to sice zvláštní, ale tohle jsem jaktěživo nemohl lidem vtlouct do hlavy. Vezměte si třeba mého bývalého společníka Tomáše Lokera, tamhle dole v Natchezu. Byl to sice šikovný člověk, to věru byl, jenže na negry učiněný ras - dělal to čistě ze zásady, víte, protože dobrosrdečnějšího chlapíka aby člověk pohledal. To, pane, byla prostě jeho metoda. Často jsem mu domlouval. 'Koukejte, Tomáši,' říkával jsem mu, 'když to ty vaše holky posedne a ony brečí, co to má za smysl, třískat je po hlavě a mlátit je, kde se dá? Je to nesmysl,' povídám, 'a k ničemu dobrému to nevede. Heleďte, mně ten jejich brek nevadí,' povídám, 'to už je příroda,' povídám, 'a když se nemůže příroda vybouřit tak, vybouří se jinak. Ostatně, Tomáši,' povídám, 'tím si ty holky jenom kazíte. Rozstůňou se vám a věší pysk a někdy i zošklivějí - zvlášť ty světlé míšenky. A potom je to po čertech fuška, ty chcíplotiny udat. Heleďte, Tomáši,' povídám, 'proč to raději nevzít kapku po dobrém a nepromluvit s nimi slušně? Dejte na mě, Tomáši - když sem tam ukážete krapet lidskosti, pořídíte s nimi o moc víc než se vším tím svým řvaním a třískáním. A taky se to líp vyplácí,' povídám, 'dejte na mne.' Ale Tomášovi to nešlo na rozum a zkazil mi tolik kusů, že jsem se s ním musel rozejít, i když to jinak byl dobrák od kosti a v kšefte tak šikovný, že se hned tak někdo nenajde."
"Považujete tedy své vlastní obchodní metody za lepší než Tomášovy?" zeptal se pan Shelby.
"To jistě, pane, to můžu směle. Víte, jak to jen trošku jde, vždycky beru krapet ohled na ty nepříjemné stránky, jako je třeba tenhle prodej mláďat a podobně - pošlu prostě jejich mámy pryč - sejde z očí, sejde z mysli, víme ? A když je všechno hotovo a nedá se už nic dělat, tak ony si na to už samo sebou nějak zvyknou. Víme, to není, jako kdyby šlo o bílé, vychovávané odmalička v očekávání, že jim žena a děti zůstanou a tak dál. Patřičně vycepovaný negr neočekává vůbec nic, víte, a tak bere všechny takovéhle věci na lehčí váhu."
"To se tedy bojím, že já své lidi patřičně vychované nemám," podotkl pan Shelby.
"Podle všeho ne. Vy tady v Kentucky ty své negry kazíte. Myslíte to s nimi dobře, ale vlastně jim tím ani žádnou pravou laskavost neprokážete. Takovému negru, víme, co se s ním později hází a šíbuje po světě a čachruje od Petra k Pavlu a hned zas k čertvíkomu, tomu neděláte žádnou laskavost, když mu nasadíte do hlavy všelijaké nápady a naděje. A čím jemněji s ním zacházíte, tím tvrději na něj potom dolehne drsná skutečnost života. Ba troufám si tvrdit, že vaši domácí negři by byli úplně zoufalí v prostředí, kde by si takoví negři z plantáží zpívali a výskali do aleluja jako posedlí. Každý člověk, pane Shelby, víme, přirozeně považuje svůj způsob jednání za dobrý - a já mám za to, že s negry zacházím akorát tak dobře, jak se s nimi vůbec kdy vyplatí zacházet."
"Šťastný člověk, který může být se sebou tak spokojený," pravil pan Shelby a pokrčil lehce rameny s jistým náznakem, že jeho pocity nejsou příjemného rázu.
"Tak co," obnovil Haley hovor, když oba nějakou chvíli mlčky vylupovali ořechy, "jaká je vaše řeč?"
"Promyslím si tu věc a prohovořím si to se ženou," odpověděl pan Shelby. "Do té doby, Haley, chcete-li celou věc vyřídit tak potichu, jak říkáte, uděláte nejlíp, když tady v okolí neprozradíte, co máte za lubem. Rozneslo by se to mezi mou čeledí a ručím vám za to, kdyby se to dověděli, že to nebude zrovna hladká práce, kteréhokoli z nich odtud dostat."
"Bodejť, zaručeně, samo sebou - ani muk; to se ví! Ale to vám povídám, mám šlaka naspěch a musím vědět co možná nejdřív, s čím můžu počítat," odpověděl Haley, vstal a oblékl si plášť.
"Stavte se u nás tedy dnes navečer mezi šestou a sedmou a dám vám odpověď," slíbil pan Shelby a handlíř se vyporoučel ze dveří.
"Kdybych tak byl mohl toho chlapa s tou jeho nestoudnou sebejistotou vykopnout ze schodů!" řekl si pro sebe pan Shelby, sotva spatřil, že za návštěvníkem zapadly dveře. "Ale on dobře ví, jak pevně mě má v hrsti. Kdyby mi někdy býval někdo řekl, že Toma prodám dolů na Jih jednomu z těch ničemných handlířů, byl bych mu odpověděl: 'Služebník Tvůj je-li pes, aby takto činil?' A teď k tomu dojít musí, nikde nevidím vyhnutí. A ke všemu ještě Elizino dítě! To vím, že kvůli němu budu mít se ženou nějakou nepříjemnost - a co se týče Toma, kvůli tomu taky. Achich, tak to dopadá, když se člověk zadluží! Ten chlap ví, že je ve výhodě, a hodlá jí taky využít."
Ve státě Kentucky najdeme snad nejmírnější formu celého otrockého zřízení. Pěstují se tu převážně zemědělské plodiny s pozvolnou a postupnou sklizní, a nevyskytují se zde proto ona pravidelná období chvatu a krajního vypětí, jaká jsou při rolničení v oblastech jižnějších nezbytná. Tím se také stává práce zdejších černochů zdravější a únosnější. Přitom pán, přivyklý na povlovnější růst výtěžku, nepodléhá oněm svodům ke krutosti, jimž vždycky propadá křehká lidská povaha, když na jedné misce vah leží vyhlídka na náhlý a rychlý zisk a na druhé ji nevyvažuje nic těžšího než pouhý zájem bezmocných a nechráněných tvorů.
Kdokoli navštíví některé tamní statky a na vlastní oči vidí dobromyslnou shovívavost některých pánů a paní i příchylnou oddanost některých otroků, snadno může propadnout snu o často opěvované pohádkové idyle patriarchálního zřízení a o všem, co s tím souvisí - ale nad celým tím zátiším hrozivě visí zlověstný stín - stín zákona. Dokud zákon pokládá všechny ty lidské bytosti s tlukoucím srdcem a živým cítěním toliko za pouhé věci, které jsou majetkem nějakého pána - dokud je prodlužení, neštěstí, nerozvážnost nebo smrt sebelaskavějšího majitele může kdykoli rázem vytrhnout ze života vlídné ochrany a shovívavosti a uvrhnout je do života zoufalé zbědovanosti a nelítostné dřiny - dotud je nemožné vykonat cokoli krásného nebo prospěšného ani při nejlépe spravované formě otroctví.
Pan Shelby byl člověk víc než průměrně slušný. Byl dobromyslný a laskavý, měl v povaze nenucenou shovívavost ke všem kolem sebe a jaktěživo nezanedbal nic, co by snad mohlo přispět k tělesné úlevě černochů na jeho statku. Ale pustil se do rozsáhlých a velmi lehkomyslných spekulací - zabředl do tíživých dluhů a jeho směnky, celkem na velkou částku, dostaly se do rukou Haleymu. Toto stručné objasnění je klíčem k pochopení předchozí rozmluvy.
Nu, náhoda tomu chtěla, že Eliza, jak hledala dítě, zaslechla před dveřmi pokoje z hovoru dost, aby vyrozuměla, že host je handlíř a chce od jejího pána někoho koupit.
Když z pokoje opět vyšla, byla by se ráda za dveřmi zastavila a poslouchala, ale zavolala ji právě její paní, a tak musila honem odběhnout.
Přesto se jí však zdálo, že zaslechla handlíře, jak se pokouší koupit jejího chlapce - nebo že by se mýlila? Srdce se jí neblaze sevřelo a rozbušilo a mimoděk přitiskla chlapečka tak silně k ňadrům, že se na ni až užasle zadíval.
"Elizo, co je to dnes s tebou, děvče?" zeptala se jí paní, když Eliza převrhla džbán na umývadle, porazila šicí stolek a nakonec podávala své paní v roztržitostí dlouhou noční košili místo hedvábných šatů, které jí ta přikázala přinést ze skříně.
Eliza se zarazila.
"Ach paní!" zvolala a zdvihla k ní oči. Potom jí vyhrkly slzy, sedla si na stoličku a rozeštkala se.
"Ale jdi, Elizo! Co tě trápí, dítě?" ptala se jí paní.
"Ach paní moje, paní moje!" naříkala Eliza. "V jídelně mluvil s pánem nějaký otrokář. Slyšela jsem ho."
"Nu a, blázínku? I kdyby, co na tom?"
"Ach paní! Myslíte, že by pán doopravdy prodal mého Harryho?" A to nešťastné stvoření se zhroutilo na židli a usedavě vzlykalo.
"Že by prodal Harryho? Nesmysl, ty bláhová! Dobře přece víš, že tvůj pán s těmi jižními handlíři nikdy nejedná a že také nemá vůbec v úmyslu prodat někoho ze své čeledi, pokud jen se budou dobře chovat. Jdi, dítě jedno nerozumné, kdopak myslíš, že by chtěl koupit tvého Harryho? Ty si myslíš, že celý svět je do něho tak zblázněný jako ty, viďže, husičko? Ale jdi, přestaň už plakat a zapni mi šaty. Tak a teď mi vzadu zapleť vlasy do toho hezkého uzlu, jak ses to onehdy naučila, a víckrát už mi neposlouchej za dveřmi!"
"Ano, paní, ale vy - vy byste přece nikdy nedala svolení - aby - aby -"
"Hlouposti, dítě! To se rozumí, že ne. Proč o tom vůbec mluvíš? To už bych mohla stejně dobře nechat prodat některé vlastní dítě. Ale na mou pravdu, Elizo, začínáš být na toho klučinu domýšlivá, až to už není hezké. Nikdo nesmí strčit nos mezi dveře, aby sis nemyslila, že ho už určitě jde koupit."
Eliza, uklidněná paniným přesvědčeným tónem, zručně a hbitě svou paní dostrojovala a sama se už při té práci vlastním strachům smála.
Paní Shelbyová byla ušlechtilá žena, a to jak po stránce duševní, tak i mravní. K oné vrozené velkodušnosti a ušlechtilé mysli, kterou člověk často postřehne u Kentučanek jako jejich příznačný rys, u ní ještě přistupoval hluboký náboženský cit a mravní zásady, jež velmi rozhodně a obratně uplatňovala v praktickém životě. Její manžel nijak nepředstíral, že by byl nějak zvlášť nábožný, ale přesto choval k její pevné víře úctu a vážnost, ba možná, že se jejího úsudku i maličko bál. Jisté je, že jí ponechával úplně volnou ruku ve všech jejích lidumilných snahách o tělesné blaho, povzdělání i povznesení jejího služebnictva, ačkoli sám se jich nikdy podstatně neúčastnil.
Největší tíha, která mu po tomto rozhovoru s otrokářem ležela na mysli, spočívala v očekávané nutnosti oznámit manželce, co zamýšlí podniknout - a v nutnosti čelit jejím neodbytným prosbám a odporu, o nichž najisto věděl, že se jim nevyhne.
Paní Shelbyová neměla o manželových nesnázích ani sebemenší potuchy, a protože znala pouze jeho celkově laskavou povahu, byla docela upřímná ve své naprosté nedůvěře, s níž přijala Eliziny obavy. Po pravdě pustila celou věc bez dalšího uvažování úplně z hlavy, a poněvadž ji chystání na večerní návštěvu plně zaměstnávalo, nadobro na to zapomněla.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 01.07.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­