ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Beecher Stoweová Harriet (*14.06.1811 - †01.07.1896)

­­­­

Chaloupka strýčka Toma (2)

  • přeložili Emanuela a Emanuel Tilschovi

Kapitola desátá - Živá movitost je odvezena

Šeré a sychravé únorové ráno nahlíželo oknem do srubu strýce Toma. Hledělo na skleslé tváře, odraz zkormoucených srdcí.
Před krbem stál malý stolek prostřený žehlícím plátnem a přes lenoch židle vedle krbu viselo několik hrubých, ale čistých, čerstvě vyžehlených košil. Jinou měla teta Chloe rozloženou před sebou na stole. Pečlivě uhlazovala a žehlila každičký záhyb a lem s přesností vpravdě puntičkářskou a co chvíli si zdvíhala ruku k obličeji, aby si setřela slzy, které se jí řinuly po lících.
Tom seděl vedle, na kolenou měl otevřený Nový zákon a hlavu si podpíral rukou. Ale žádný z nich nemluvil. Bylo dosud časně a děti ještě všechny spaly ve své hrubě tesané spací zásuvce.
Tom - jehož srdce vrchovatě překypovalo oním něžným rodinným cítěním, které bylo, k bolu jeho lidu, zvlášť příznačným rysem jeho nešťastného plemene - vstal a potichu se šel podívat na své děti.
"To je naposledy," pravil.
Teta Chloe neodpověděla, pouze ustavičně znovu a znovu přejížděla hrubou košili již tak hladce vyžehlenou, jak jen mohly lidské ruce dokázat. Nakonec náhlým a zoufale prudkým pohybem odložila žehličku, sedla si ke stolku, a "pozdvihši hlasu svého, zaplakala".
"Ono se řekne, že musíme brát všechno s odevzdaností, ale bože můj, jak můžu? Kdybych aspoň trošku věděla, kam jdeš nebo jak s tebou budou zacházet! Paní říká, že tě zkusí do roka do dvou koupit zase zpátky. Ale bože můj! Žádný se ještě nevrátil, co odešel tam dolů! Zabíjejí je! Slyšela jsem povídat, jak je tam dole na plantážích dřou do úpadu!"
"Bude tam nade mnou tentýž Bůh, jako je tady, Chloe."
"Hm," přisvědčila teta Chloe, "dejme tomu, že bude. Ale Bůh někdy sesílá hrozné dopuštění. Nevidím, že by to pro mne byla nějaká útěcha."
"Jsem v rukou božích," pokračoval Tom. "Nemůže se stát nic horšího, než co on dovolí. A můžu mu děkovat za jedno - že totiž prodali a posílají dolů mne, a ne tebe ani děti. Tady jste v bezpečí - co přijde, to postihne jenom mne. A Bůh mi pomůže - vím, že mi pomůže!"
Ach ty statečné mužné srdce, jež dusíš vlastní zármutek, abys dodalo útěchy milovaným!
Tomův hlas zněl zastřeně a slova mu vázla hořce v hrdle, ale hovořil statečně a pevně.
"Mysleme na všechny milosti boží!" dodal rozechvěle, jako kdyby věděl zcela určitě, že na ně potřebuje myslit věru velmi soustředěně.
"Milosti!" opáčila teta Chloe. "Já v tomhle žádnou milost nevidím ! To není spravedlivé! To není spravedlivé, aby tohle bylo! Pán to nikdy neměl nechat dojít tak daleko, aby si tebe vůbec mohli za jeho dluhy vzít. Co za tebe dostal, to jsi mu už všechno vydělal víc než dvojnásob. Byl ti dlužný svobodu a měl ti ji dát už před kolika lety. Možná že dnes nemůže jinak, ale já cítím, že to není správné. To mi z hlavy nikdo nevytluče. Takový věrný tvor, jako jsi byl ty, co ve všem všudy dbal odjakživa víc na pánovy věci než na svoje a co si pána považoval víc než vlastní ženu a děti! Takovým, co prodají lásku a krev lidského srdce, aby se vytáhli z bryndy, těm to Bůh odplatí!"
"Podívej, Chloe, jestli mě máš ráda, tak nebudeš takhle mluvit. Co když je to možná zrovna naposledy, co jsme vůbec pohromadě? A něco ti povím, Chloe. Příčí se mi to, slyšet jediné slovo proti pánovi. Nepoložili mi ho snad na lokte, když byl ještě nemluvně? - Je to přirozená věc, že si ho tak považuju. A od něho se nedá čekat, že by si tolik považoval chudáka Toma. Páni jsou už zvyklí, že jim všechno tohle udělá jiný, a přirozeně si to tolik nepovažují. To se od nich nedá přece čekat, vůbec ne. Jen ho postav vedle jiných pánů - s kým se tak jednalo jako se mnou a komu se tak žilo jako mně? A pán by byl nikdy nedopustil, aby mě tohle postihlo, kdyby to byl mohl předvídat. Vím, že jinak by to neudělal."
"No ale buď jak buď, někde v tom něco nesprávného vězí," namítla teta Chloe, mezi jejímiž povahovými rysy zvlášť vynikal houževnatý smysl pro spravedlnost. "Nemůžu sice přijít na to, v čem to vězí, ale někde tady něco nesprávného je, to mi je jasné."
"Měla bys pozvednout oči k Pánu nad námi. Ten je nade vším - bez jeho vůle ani vlas z hlavy nespadne."
"Nevidím, že by to pro mne byla nějaká útěcha, i když by snad měla být," odpověděla teta Chloe. "Ale nemá smysl mluvit. Pomažu raděj ten svítek a udělám ti doopravdy pořádnou snídani. Nikdo neví, kdy budeš snídat podruhé."
Abychom lépe pochopili utrpení černocha prodaného na Jih, musíme mít na paměti, že všechny vrozené náklonnosti tohoto plemene jsou obzvlášť silné.
Černoch dovede přilnout k svému okolí velmi oddaně a trvale. Nemá v krvi touhu po smělých dobrodružstvích, nýbrž lásku k domovu a příchylnost. K tomu přičtěme všechny ty hrůzy, jimiž hluboká nevědomost přiodívá vše neznámé, a ještě dále to, že prodej na Jih se staví černochovi před oči již od dětství jako poslední a nejpřísnější trest.
Hrozba, která ho děsí víc než zmrskání nebo jakékoli týrání, je hrozba, že ho pošlou po řece dolů na Jih. Na vlastní uši jsme je slyšeli ten pocit vyjadřovat, na vlastní oči jsme viděli nelíčený děs, s nímž se ve volných chvílích sesedají k táčkám a přetřásají strašlivé historky o "dolní řece", která pro ně je

"ten neobjevený kraj, odkud poutník
žádný se nevrací ..."

Misionář, který žil mezi uprchlíky v Kanadě, nám o tom vyprávěl. Mnozí uprchlíci přiznali, že utekli od poměrně hodných pánů. Téměř ve všech případech se vystavili nebezpečenstvím útěku jen proto, že je k tomu donutila zoufalá hrůza před tím, aby je neprodali na Jih - před osudem, který hrozil ať už jim samým, nebo jejich mužům, ženám či dětem. To vzpružuje v černých dětech Afriky, od přírody trpělivých, plachých a nevýbojných, hrdinskou odvahu a dohání je k tomu, aby snášely hlad, zimu, bolest, všechna nebezpečí divočiny i zvlášť obávané tresty při opětném dopadení.
Na stole se již kouřilo z jednoduché ranní krmě, neboť paní Shelbyová zprostila pro to ráno tetu Chloe povinnosti dohlížet v panském domě. Duše nebohá vynaložila všechno skrovné úsilí na přípravu domácí hostiny na rozloučenou - zabila a nadila své nejlepší kuře a s úzkostlivou péčí upekla svítek přesně podle manželovy chuti. Ba vyrovnala na krbovou římsu dokonce několik záhadných pucláčků - různé zavařeniny, které se nikdy nevytahovaly, leda při výjimečných příležitostech.
"Jejda, Petře," zvolal Moše jásavě, "to dnes máme snídani, co? To se nabaštíme!" A hned také hrábl po kousku kuřete.
Teta Chloe mu nečekaně vlepila jednu za uši: "Já ti dám! Radovat se nad poslední snídaní, co chudák tvůj tatínek jí doma!"
"Ale Chloe!" pokáral ji Tom mírně.
"No ne, kdo se má udržet?" ohradila se teta Chloe a schovala si obličej do zástěry. "Tak se mnou všechno hraje, že jsem z toho nakonec zlá."
Hoši stáli celí zaražení, dívali se mlčky napřed na otce a potom na matku, kdežto holčička, která se jí drápala nahoru po sukních, spustila naléhavý, neodbytný křik.
"No!" řekla teta Chloe, utřela si oči a vzala batole na ruku. "Jsem už hotová, doufám - no, sněz přece něco. Tohle je moje nejhezčí kuře. No, hoši, dostanete taky kousek, chudáčkové moji! Maminka na vás byla šeredná."
Chlapce nebylo zapotřebí pobízet dvakrát. Pustili se do jídla s ohromnou vervou - a bylo dobře, že si tak vedli, protože jinak by se to společné posezení bylo minulo skoro veškerým účinkem.
"A teď," pravila teta Chloe, když po snídani šukala po světnici, "teď ti musím složit kufr. Nejspíš ti to všechno vezme, to tak bývá. Já je už znám - jsou to špinavci, že jim není rovno. Podívej, tady v tom koutku máš své flanelové prádlo na revma. Dávej si na to pozor, protože nebudeš mít nikoho, aby ti ušil jiné. Pak tadyhle máš ty staré košile a tyhlety jsou nové. Na těchhle punčochách jsem večer zastupovala palce a strčila jsem ti do nich klubíčko na správku. Ale bože, kdo ti kdy bude štupovat?"
A teta Chloe znovu podlehla zármutku, opřela se hlavou o bok dřevěného kufru a vzlykala: "Když na to pomyslím! Nikdo ti neposlouží, ať ve zdraví, nebo v nemoci! Namouvěru se mi zdá, že už nemá smysl, abych byla hodná."
Když chlapci snědli už všechno, co přišlo k snídani na stůl, obrátili nyní trochu pozornost k událostem kolem sebe. Viděli, že matka pláče a že se otec tváří velmi smutně, a proto začali sami fňukat a mnout si rukama oči. Strýc Tom měl maličkou na koleně a nechával ji, aby se bavila, co srdce ráčí. Škrábala mu po obličeji, tahala ho za vlasy a chvilkami propukala zvonivým výbuchem radosti, která očividně vyvěrala z jejích vlastních niterných dojmů.
"Jo, jen se vesel, chuděrko malá!" přikývla teta Chloe. "Však ono dojde taky na tebe! Ještě se dožiješ, že ti jednou prodají manžela nebo že možná prodají tebe. A tuhle hoši? Ty patrně nejspíš zrovna tak čeká, že je prodají, jen co odrostou a budou k něčemu. Nemá smysl, aby negři měli rodinu!"
Vtom jeden chlapec zvolal: "Tamhle je naše paní, jde k nám!"
"Nemůže přece nic kloudného udělat - proč sem chodí?" namítla teta Chloe.
Paní Shelbyová vstoupila.
Teta Chloe pro ni přistavila židli způsobem vysloveně nevlídným a mrzutým. Paní Shelbyová si zřejmě nevšimla ani skutku samého, ani onoho způsobu. Vypadala bledá a ustaraná.
"Tome, přišla jsem -" začala, ale náhle zmlkla.
Pohlédla na mlčenlivou skupinku, sedla si na židli, skryla tvář do kapesníku a rozvzlykala se.
"Proboha, paní moje, to ne - to ne!" zvolala teta Chloe a sama propukla v pláč také.
A chvíli plakali všichni vespolek.
"Můj dobrý příteli," pokračovala potom paní Shelbyová, "nemohu ti dát nic, co by ti nějak prospělo. Když ti dám peníze, jen ti je vezmou. Ale slibuji ti slavnostně a před Bohem, že budu trvale sledovat, kde jsi, a přivedu tě zpátky, hned jakmile seženu potřebné peníze. A do té doby se svěř Bohu!"
V tu chvíli chlapci vykřikli, že jde pan Haley.
Vzápětí se ozvalo neobřadné kopnutí do dveří, a když se otevřely, stál v nich Haley. Měl krajně špatnou náladu, protože se minulý večer a noc tolik vytřásl v sedle, a neúspěšná honba za kořistí ho také nijak neuklidnila.
"Tak hajdy, negře," rozkřikl se, "jsi přichystaný? - Služebník, paní!" dodal a smekl klobouk, když spatřil paní Shelbyovou.
Teta Chloe zavřela kufr a převázala ho provazem. Potom vstala a hněvivě si změřila otrokáře. Její slzy jako by se byly náhle proměnily v ohnivé jiskry.
Tom se pokorně zdvihl, aby následoval svého nového pána. Hodil si těžký dřevěný kufr na rameno a vykročil.
Jeho žena vzala maličkou do náruče, aby ho vyprovodila k vozu, a chlapci, dosud rozplakaní, se táhli za nimi.
Paní Shelbyová popošla k otrokářovi, na chviličku ho zadržela a velmi vážně s ním hovořila.
A mezitím, co takto hovořila, dospěl celý rodinný průvod k vozu, který stál i s přípřeží přede dveřmi domu, jen vyjet. Kolem vozu stála v hloučku všechna stará i mladá čeleď na statku; shromáždila se, aby se rozloučila se svým dlouholetým druhem. Celý statek si Toma vážil nejen jako prvního mezi čeledíny, ale i jako kazatele, a všichni, zvlášť ženy, s ním opravdu velmi upřímně cítili a rmoutili se.
"Jak to, Chloe, ty to neseš lehčeji než my!" podivila se jedna žena, která úpěnlivě stkala a právě si všimla, s jakým chmurným klidem stojí teta Chloe u zapraženého vozu.
"Já si už své odplakala!" odpověděla teta Chloe a zahleděla se zlostně na handlíře, jenž právě přicházel. "Před tím starým holomkem tady nemám žádnou chuť plakat, to tedy ne!"
"Hop nahoru!" křikl na Toma Haley, když procházel rázně zástupem čeledi, která ho pozorovala s podmračeným čelem.
Tom vylezl na vůz a Haley vytáhl zpod kozlíku těžké okovy a spoutal mu nohy.
Celým shromážděním proběhl tlumený šum rozhořčení a z verandy se ozval hlas paní Shelbyové: "Pane Haley, ujišťuji vás, že takové opatření je zhola zbytečné." "Nevím, paní. Už jednou jsem tady u vás přišel o pět set dolarů a nic víc si už nemůžu dovolit riskovat."
"Co jiného mohla od něho čekat?" zeptala se pohoršené teta Chloe, kdežto oba chlapci, kteří si nyní zjevně okamžitě uvědomili, jaký úděl jejich otce čeká, se jí zatím pověsili na sukně a usedavě vzlykali a naříkali.
"Škoda," promluvil Tom, "že mladý pán Jiří je náhodou zrovna pryč."
Jiří odjel strávit dva tři dny u kamaráda na jednom sousedním statku, a protože odcestoval časně ráno, dřív než se zpráva o Tomově nešťastném losu roznesla, odjel a nic o věci nevěděl.
"Vyřiďte ode mne pozdravení mladému pánu Jiřímu," pronesl Tom vážně.
Haley práskl do koně a již unášel pryč Toma, jenž až do posledního okamžiku upíral pevný, teskný pohled na starý domov.
Pan Shelby nebyl v ten čas doma. Prodal Toma pod okamžitým nátlakem naléhavé nutnosti, aby se vymanil z moci člověka, jehož se bál. Jeho první pocit, když obchod pevně dojednal, bylo vědomí úlevy.
Ale ženiny výčitky vyburcovaly jeho dřímající lítost a Tomův šlechetný postoj jen ještě nepříjemnost jeho pocitů zvyšoval. Nadarmo si v duchu říkal, že měl právo to udělat, že to dělá každý a že leckteří to dělají, i když nemají omluvu v nutnosti. Nijak nemohl své city upokojit. Aby nemusil být svědkem neutěšeného závěrečného výjevu, vydal se na kratší obchodní cestu po kraji s nadějí, že bude po všem, než se vrátí.
Tom a Haley rachotivě uháněli po prašné cestě, letem míjeli všechna Tomovi drahá místa, až nechali hranici statku daleko za sebou a octli se na otevřené silnici.
Ujeli po ní asi míli, když tu Haley náhle zarazil koně před vraty kovárny, vylovil z vozu pouta na ruce a vešel s nimi do dílny, aby je dal trochu upravit.
"Tohle tady je krapet moc malé na toho habána," řekl Haley s železy v rukou a ukázal ven na Toma.
"Proboha! To je přece Shelbyho Tom!" podivil se kovář. "No ne, snad ho neprodal?"
"Už ano, prodal," přisvědčil Haley.
"No ne, co neříkáte! Hm, namouvěru," pravil kovář, "kdo by si byl tohle pomyslel! Toho přece takhle pevně poutat nemusíte. Vždyť lepšího a poctivějšího tvora -"
"Známe, známe," přerušil ho Haley, "ale právě vaši dobří negři jsou ti, co nejraději utíkají. Ti hloupí, co jim na tom nezáleží, kam jdou, lajdáci a pijáci, co jim na ničem nezáleží, takoví se člověka drží, ba spíš se jim to ještě líbí, nechat se vláčet po světě. Ale tyhle výstavní kousky, ty to pálí jako sůl v očích. Není jiné rady než jim dát železa - mají nohy, tak je taky vezmou na ramena, žádná starost." "No," poznamenal kovář a prohraboval se ve svém náčiní, "ty plantáže tam dole, cizinče, to není zrovna místo, kam by se kentucký negr horempádem hrnul. Mřou tam hezky zrychla, nemám pravdu?" "Hm, to ano, hezky zrychla mřou. To víte, to podnebí a vůbec jedno k druhému, mřou tak akorát, aby se trh držel pěkně v tempu," odpověděl Haley.
"Ale přece se člověk neubrání pomyšlení, že to je hrozná škoda, když slušný, tichý, hezký chlapík, takový ryzí člověk jako tuhle Tom má jít tam dolů na některou tu cukrovou plantáž a nechat se doslova bídně udřít."
"Hm, tenhle má pěkné vyhlídky. Slíbil jsem, že se o něj dobře postarám. Prodám ho do některé dobré staré rodiny za domácího sluhu a pak, jestli nedostane zimnici a snese podnebí, bude mít tak teplé místečko, že lepší si žádný negr přát nemůže."
"Ženu a děti nechává patrně tady, co?"
"Ano, ale tam mu dají jinou. Bože, ženských je všude habaděj!" odpověděl Haley.
Co se tento rozhovor vedl, seděl Tom v hlubokém zarmoucení venku před kovárnou. Zčistajasna zaslechl za zády kvapný, úsečný klapot koňských kopyt. Dříve než se mohl z překvapení pořádně vzpamatovat, skočil k němu na vůz mladý pán Jiří, bouřlivě se mu vrhl kolem krku a mocně vzlykal a huboval.
"Namouvěru, tohle je doopravdy ničemnost! Je mi jedno, co kdo říká, ten nebo ten! Je to špinavá, ničemná hanba! Kdybych byl velký, nesměli by to udělat - nesměli, a dost!" zakončil Jiří, jako by zdusil úpěnlivý vzlyk.
"Ach pane Jiří! To mám radost!" řekl Tom. "Nemohl jsem přenést přes srdce, že musím pryč a neuvidím vás! Nedovedete si představit, jak velkou mám radost!"
Tu Tom maličko pohnul nohama a Jiří zahlédl okovy.
"Ta hanba!" zvolal a zdvihl pěsti. "Dám tomu chlapíkovi jednu, že vezme druhou o zem, to dám!"
"Ne, nic nedáte, pane Jiří - a taky nesmíte mluvit tak nahlas. Nijak mi to nepomůže, když ho rozhněváte."
"Nu dobrá, neudělám tedy nic - kvůli tobě. Ale jen když člověk pomyslí - není to hanba? Ani pro mne neposlali, ani mi nevzkázali, a nebýt Toma Lincolna, nebyl bych se o tom vůbec dověděl. Měl jsi vidět, jak jsem jim dal doma co proto, všem do jednoho!"
"To lituji, pane Jiří, ale to nebylo správné."
"Nemohl jsem se udržet! Tvrdím, že to je hanba! Podívej, strýčku Tome," zašeptal, otočil se zády ke kovárně a tajuplně dodal: "přinesl jsem ti svůj dolar!"
"No ne, pane Jiří. Na to bych přece nemohl ani pomyslet, abych si ho od vás vzal! Ani za nic na světě!" bránil se Tom v silném dojetí.
"Ne, musíš si ho vzít!" naléhal Jiří. "Podívej, já už řekl tetě Chloe, že ti ho dám. A ona mi poradila, abych do něho jen udělal dírku a navlékl ho na šňůrku, že si ho pak můžeš pověsit kolem krku, aby nikomu nepadl do oka. Jinak ti ho prý ten ničema špinavá vezme. Povídám ti, Tome, tak rád bych mu jednu trhl! To by mi udělalo dobře!"
"Ne, pane Jiří, nechte ho, protože to by neudělalo dobře mně." "No, kvůli tobě ho tedy nechám," slíbil Jiří a činil se, aby Tomovi uvázal dolar kolem krku. "Ale teď si honem přes něj dobře zapni kabát. Hlídej si ten dolar a vzpomeň si, pokaždé když se na něj podíváš, že já za tebou přijedu a odvezu si tě zpátky. Už jsme o tom s tetou Chloe mluvili. Řekl jsem jí, aby se nic nebála. Vezmu si to už na starost a vynutím si to na tatínkovi, kdybych ho měl utýrat."
"Ale pane Jiří, takhle přece nesmíte mluvit o vlastním otci." "Jejda, strýčku Tome, vždyť já tím nemyslím nic zlého."
"A teď, pane Jiří," pravil Tom, "musíte být hodný chlapec. Pamatujte, kolik srdcí na vás visí. Vždycky se řiďte přesně podle maminky. Nenavykněte si ty hloupé způsoby jako jiní hoši, co moc brzo přerostou mamince přes hlavu a nedají na její slovo. Něco vám povím, pane Jiří, Bůh dává lidem hodně věcí kolikrát po sobě, ale maminku dá člověku jenom jednou. I kdybyste byl živ sto let, pane Jiří, druhou takovou ženu nenajdete. Jak povídám, držte se jí a prospívejte na duchu i na těle a buďte jí potěšením, můj zlatý, hodný chlapče - poslechnete mě, viďte?"
"Ano, poslechnu, strýčku Tome!" slíbil Jiří vážně.
"A dejte si pozor na řeč, pane Jiří. Mladý chlapec, když přijde do vašich let, mívá někdy svou hlavu - to už tak od přírody bývá. Ale opravdový rytíř, jakože doufám, že z vás bude, ten jaktěživo nevypustí z úst slovo, co by nebylo uctivé k rodičům. Neurazil jsem vás, mladý pane Jiří?"
"Ne, vůbec ne, strýčku Tome - vždycky jsi mi přece radil dobře."
"To víte, jsem starší," pokračoval Tom, hladil hocha po jemných kadeřavých vlasech silnou chlapskou rukou, ale mluvil hlasem stejně něžným jako hlas ženy, "a vidím všechno, co se ve vás ještě tají. Ach pane Jiří, vy máte všechno - vzdělání, výsady, umíte číst a psát - a až dorostete, bude z vás slavný, učený, dobrý člověk a všechna čeleď na statku i vaše maminka a tatínek na vás budou hrozně pyšní! Buďte dobrým pánem, jako je váš otec, a buďte dobrým křesťanem, jako je vaše matka, mladý pane Jiří!"
"Budu opravdu dobrý, strýčku Tome, to mi věř," sliboval Jiří. "Přičiním se, abych byl vzorně dobrý - a ty jenom neztrácej hlavu!
Já tě ještě dostanu zpátky k nám. Jak jsem dnes ráno říkal tetě Chloe, přestavím vám celý domek, až budu velký, a budete mít zvláštní pokoj s kobercem jako salón. O jé, ty se ještě budeš mít!"
Vtom se ve dveřích kovárny objevil Haley s želízky v rukou.
"Dejte si náramný pozor, pane," pravil Jiří s velmi povýšeným výrazem, když seskočil z vozu, "já už rodičům povím, jak zacházíte se strýčkem Tomem!"
"Račte si posloužit," odsekl handlíř.
"Podle mého byste se měl stydět, nedělat celý život nic jiného než kupovat muže a ženy a poutat je jako dobytek! Podle mého by vám mělo být ničemně u srdce!" horlil Jiří.
"Dokud je vaše blahorodé panstvo ochotné ty mužské a ženské kupovat, dotud jsem stejně dobrý jako oni," opáčil Haley. "Prodávat je není o nic ničemnější než je kupovat."
"Až budu velký, neudělám jaktěživo ani jedno, ani druhé," řekl Jiří. "Dnes se stydím za to, že jsem Kentučan, a dřív jsem na to byl vždycky hrdý!"
A napřímil se v sedle jako svíčka a rozhlédl se s takovým výrazem, jako by očekával, že jeho názor učiní dojem na celý stát.
"Nuže sbohem, strýčku Tome, a hlavu pěkně vzhůru!" dodal Jiří.
"Sbohem, mladý pane Jiří," odpověděl Tom a pohlédl na něho láskyplně a obdivně. "Žehnej vám Bůh všemohoucí! Ach! V Kentucky není moc takových, jako jste vy!" vzdychl z překypělého srdce, když se upřímná chlapecká tvář skryla jeho zrakům.
A Jiří vyrazil a Tom se za ním díval, dokud dusot kopyt úplně nezmlkl. Poslední pohled, poslední zvuk jeho domova! Ale nad srdcem, tam, kde mu ty mladé ruce zavěsily drahocennou památku, jako by cítil hřejivé teplo.
Tom zdvihl ruku a přitiskl si ji pevně na peníz na prsou.
"Tak já ti něco povím, Tome," řekl Haley, když přistoupil k vozu a hodil do něho pouta. "Chci to s tebou začít slušně, jak už obyčejně se svými negry začínám. Pro počátek ti tedy povídám, chovej se poctivě ke mně, a já se budu chovat poctivě k tobě. Nejsem na své negry nikdy zlý. Hádám, že pro ně dělám to nejlepší, co je v mé moci. Víš, budeš mít nejlíp, když se hezky klidně se vším smíříš a nebudeš zkoušet žádné špumprnákle - já všechny negerské špumprnákle dobře znám, a tak to nemá vůbec smysl. Když je negr klidný a nepokouší se zdrhnout, tak u mne má zlaté časy - a když ne, tak to je prostě jeho vina, a ne moje."
Tom ujistil Haleyho, že nemá vůbec v úmyslu utíkat. Po pravdě se Haleyho napomínání zdálo poněkud zbytečné, když platilo člověku s těžkými okovy na nohou. Pan Haley si však už vzal do zvyku zahajovat styk se svým zbožím kratším kázáním podobného rázu. To mělo podle jeho soudu vzbudit důvěru a dobrou náladu a zabránit jakýmkoli nezbytně nepříjemným výjevům.
A zde se na nějaký čas rozloučíme s Tomem a budeme sledovat osudy jiných osob našeho příběhu.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Zdroj: Ellen, 13.11.2005

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­