ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Andersen Hans Christian (*02.04.1805 - †04.08.1875)

­­­­

Dítě ve hrobečku

  • přeložil Josef Jiří Stankovský
  • název dánského originálu: Barnet i Graven

Smutek rozložil se v domě, rozložil se v srdci: nejmladší synáček, čtyřletý hošík, jediný syn a příští radost a naděje rodičů, zemřel. Měli ovšem ještě dvě starší dcerušky, milá, dobrá děvčátka; avšak zemřelé dítě bývá vždy nejmilejší, a tím bylo nejmladší, a k tomu ještě syn. Bylo to těžké zkoušení. Sestřičky truchlily, jak obyčejně mladá srdéčka truchlívají, dojaty jsouce zvláště bolem svých rodičů; otec byl sklíčen, ale matka byla přemožena nejhlubší bolestí. Dnem i nocí byla na nohou, ošetřovala malé dítě, brala je na ruce a přenášela je; cítilať, že je částí jejího života. Nemohla tomu ani věřiti, že je mrtvo, že má do rakvičky položeno a v hrobečku pochováno býti. Myslila, že jí Bůh nemůže odníti nejmilejší dítě, a když se to přece stalo, pravila ve svém chorobném bolu: "Bůh o tom nevěděl; máť zde na zemi bezcitné sluhy, kteří jednají po svých choutkách, nedbajíce modliteb matčiných."
Pozbyla důvěry v Boha, i opanovaly ji temné myšlénky, myšlénky o smrti i bázeň před smrtí věčnou, bázeň, že člověk promění se v prach a tím že všecko odbyto. Při těchto myšlénkách neměla ničeho, na čem by se mohla zadržeti, nýbrž klesala v bezednou nicotu zoufalosti. Ani v hodinách nejtrudnějších nedovedla již zaplakati. Nemyslila na mladé svoje dcery; slzy manželovy padaly sic na její čelo, ona však k němu ani nepohlédla; mrtvé dítko tanulo jí pořád na mysli, a každý její dech neměl jiného účelu, než aby jí připomínal zesnulé dítě a každé z jeho nevinných slov dětských.
Nadešel den pohřbu; předtím celé noci nespala, k ránu teprv byla přemožena mdlobou i upadla v krátký spánek. Zatím odnesena rakev do odlehlého pokoje a přiděláno k ní víko, aby neslyšela bušení kladiva.
Když se probudila, vstala a své dítě viděti chtěla, řekl manžel se slzami v očích: "Rakev je již zabedněna; musilo to býti."
"Je-li Bůh ke mně nelaskav," zvolala trpce, "proč by lidé byli lepšími?" a vypukla v hlasitý pláč.
Rakev odnesli ke hrobu; zoufalá matka sedící u svých mladých dcer hleděla na ně, aniž je viděla; myšlénky její nepatřily již ostatní rodině, podala se svému smutku, jenž poháněl ji jako pohání jezero loď, pozbyvší kormidla i kormidelníka. Tak uplynul den pohřbu, i následovalo několik dní plných téže jednotvárné, těžké bolesti. Doma pozorovali ji s vlhkýma očima a s truchlivým pohledem, i hleděli ji potěšiti; ona však neslyšela potěšných slov jejich. Jakou útěchu jí mohli poskytnouti jsouce sami příliš zarmouceni!
I zdálo se, jako by již neznala spánku, jenž jí mohl nejvíce ulehčiti, tělo její posilniti a duši její vrátiti mír. Přemluvili ji však aspoň k tomu, aby se uchýlila na lůžko. Ležela na něm, jako by spala. Jedné noci naslouchal manžel jejímu oddychování i myslil na jisto, že došla klidu a občerstvení, proto sepjal ruce, pomodlil se a brzy nato sám pevně usnul. Nepozoroval arci, že se vztyčila, oblékla a potom tiše dům opustila, aby se odebrala tam, kde její myšlénky dnem i nocí dlely, totiž ke hrobu, v němž dítě její odpočívalo. Prošla zahradou, kterouž dům byl obehnán, a vyšla za humna, odkud vinula se kolem města cestička ke hřbitovu; nikdo ji nespatřil, ona též nezočila nikoho.
Noc byla krásná, jasná i tichá, ani větérek nezavanul vzduchem. Vstoupivši na hřbitov spěchala k malému hrobečku, jenž vypadal jako jediná veliká kytice. Posadila se a naklonila hlavu ke hrobu, jako by chtěla skrze hustou vrstvu země spatřiti svého malého hošíka, jehož srdečný úsměch utkvěl živě v její paměti; na milý výraz jeho oka, byť již chorobného, nemohla zapomenouti; jak významný býval jeho pohled, kdykoli se k němu naklonila, chopivši jemnou jeho ručinku, kterouž sám ještě nemohl pozvednouti. Jako druhdy u jeho postele tak seděla teď na jeho hrobě; zde však měly slzy volnou cestu, padaly na hrobeček.
"Chceš dolů k svému dítěti?" ozval se náhle hlas přímo vedle ní; zněl zřetelně, ale hluboce a mocně dotknul se jejího srdce. Pozvedla zraků svých i spatřila vedle sebe postavu zahalenou ve velký smuteční plášť, jehož kápě byla stažena přes hlavu. Přes to viděla jí přece do přímé a důvěru vzbuzující tváře; oči jí zářily jako v letech mladistvých.
"Dolů k svému dítěti!" opakovala po ní, a ve slovích těch spočívalo lkáni zoufalé.
"Máš tolik zmužilosti, abys mne následovala?" pravila postava. "Já jsem smrt."
Přisvědčila. Tu bylo jí pojednou, jako by všecky hvězdy zářily leskem úplňkovým, i viděla na hrobě krásné, pestrobarevné květiny; země zvolna a tiše povolovala jako vlající šat, matka klesala vždy hloub a hloub, a postava rozestřela kolem ní svůj černý plášť. Nadešla noc, noc smrti; sklesla hlouběji než dosahá lopata hrobníkova; jako střecha prostíral se hřbitov nad její hlavou.
Cíp pláště smekl se, stála v mohutné, daleko se prostírající síni. Kolem rozložil se soumrak; ale před ní stálo její dítě, které v témž okamžiku přivinula ku svému srdci. Usmálo se na ni záříc krásou větší než kdy předtím. Výkřik vydral se jí z prsou, nebyl však slyšán, neboť zazněla potom ve vzdálenosti hlučná, čarokrásná hudba. Nikdy ještě nedotkly se ucha jejího zvuky tak líbezné, znělyť ze říše věčné blaženosti.
"Má zlatá, má milá maminko!" slyšela své dítě mluviti. Byl to známý, milený hlas; blažena jala se je líbati. Dítě ukázalo směrem, odkud zaznívala hudba nebeská. "Tak krásně není na zemi. Vidíš, matinko, vidíš je všecky? Toť blaženost!"
Ale matka neviděla ničeho, ani tam, kam dítě ukazovalo, ničeho mimo černou noc; viděla pozemskýma očima a ne jako dítě, jež byl Bůh k sobě povolal.
"Teď mohu, matinko, odletěti," pravilo dítě, "odletěti se všemi ostatními veselými dítkami přímo k milému Bohu. Jak rádo bych to učinilo! pláčeš-li však, nemohu se od tebe odloučiti, a přece bych tak rádo! Což opravdu nesmím? Vždyť přijdeš brzy za mnou, sladká matinko!"
"Ó zůstaň, zůstaň!" prosila ona. "Jen ještě okamžik! Ještě jednou musím se na tebe podívati, tebe pocelovati a objati."
I políbila a tiskla je k sobě. V tom zaslechla shora svoje jméno; hlasy zněly velmi žalostivé. Co to as bylo?
"Slyšíš?" pravilo dítě. "Tatínek tě volá." A za chvíli ozval se usedavý pláč dětský.
"Toť jsou mé sestřičky," pravilo dítě. "Zajisté jsi na ně nezapomněla, matinko."
I rozpomenula se na ty, jež doma byla zanechala; pojala ji nesmírná bázeň. Pro mrtvé dítě byla by málem na všechny zapomněla.
"Matinko, zvony říše nebeské se rozzvučely," pravilo dítě. "Teď vychází slunce!"
A proud oslňujícího světla prodral se k nim; dítě zmizelo a ona cítila, jako by byla nesena do výše. Kolem ní bylo chladno; pozvedla hlavu i spatřila, že leží na hřbitově na hrobu svého dítěte. - Snem o dítěti osvítil Bůh její rozum; klesnouc na kolena modlila se: "Odpusť mi, Pane Bože, že jsem blaženou dušinku v letu do říše tvé zdržovala, zapomínajíc povinností svých k živým, jimiž jsi mne obdařil."
Po těchto slovech srdce její došlo úlevy. Slunce vyšlo, malé ptáče zapělo nad její hlavou a kostelní zvon vyzýval k ranní modlitbě. Posvátné ticho rozložilo se kolem, tak posvátné jako v jejím srdci. Poznalať opět Boha, poznala svých povinností a plna touhy spěchala k domovu. Naklonila se nad svým mužem; vřelé, srdečné její polibky ho zbudily a slova plynula jí z nejhlubších útrob srdce; byla opět pevná a mírná, jak jen manželka může býti, i stala se rodině své bohatým pramenem útěchy.
"Co Bůh činí, dobře činí."
A manžel její se ptal: "Odkud pojednou ta síla a to srdce těchyplné?"
Políbila ho i své dítky. "Od Boha, pomocí mého dítěte v hrobě."


Dítě ve hrobečku v dánském originálu (Barnet i Graven)

Der var Sorg i Huset, der var Sorg i Hjerterne, det yngste Barn, en firårs Dreng, den eneste Søn, Forældrenes Glæde og Fremtids Håb, var død; to ældre Døttre havde de vel, den ældste skulde netop i dette Aar confirmeres, velsignede, gode Piger begge To, men det mistede Barn er altid det kjæreste og dette var det yngste og en Søn. Det var en tung Prøvelse. Søstrene sørgede som unge Hjerter sørge, grebne især ved Forældrenes Smerte, Faderen var nedbøiet, men Moderen overvældet af den store Sorg. Nat og Dag havde hun gået om det syge Barn, pleiet det, løftet og båret det; det var en Deel af hende selv havde hun følt og fornummet, hun kunde ikke tænke sig at det var dødt, at det skulde lægges i Kiste og gjemmes i Graven: Gud kunde ikke tage dette Barn fra hende, meente hun, og da det dog skete og var en Vished, sagde hun i sin syge Smerte: "Gud har ikke vidst det! han har hjerteløse Tjenere her på Jorden, de handle, som de lyste, de høre ikke en Moders Bønner."
Hun slap i sin Smerte Vor Herre og da kom mørke Tanker, Dødens Tanker, den evige Død, at Mennesket blev Jord i Jorden, og at da Alt var forbi. Ved sådan Tanke havde hun Intet at klamre sig til, men sank i Fortvivlelsens bundløse Intet.
I de tungeste Timer kunde hun ikke græde meer; hun tænkte ikke på de unge Døttre hun havde, Mandens Tårer faldt på hendes Pande, hun såe ikke op til ham; hendes Tanker vare hos det døde Barn, al hendes Liv og Leven åndede i at tilbagekalde sig hvert Minde om Barnet, hvert af dets uskyldige Barne-Ord.
Begravelsesdagen kom, Nætter forud havde hun ikke sovet, i Morgenstunden overvældedes hun af Træthed og havde nogen Hvile, imens blev Kisten båren hen i en afsides Stue og Låget der slået til, at hun ikke skulde høre Hammerslagene.
Da hun vågnede, kom op og vilde see sit Barn, sagde Manden hende i Tårer: "Vi have lukket Låget; det måtte skee!"
"Når Gud er hård mod mig", udbrød hun, "hvorfor skulde så Menneskene være bedre!" og hun hulkede i Gråd.
Kisten blev bragt til Graven, den trøstesløse Moder sad hos sine unge Døttre, hun såe på dem, uden at see dem, hendes Tanker havde ikke mere med Hjemmet at gjøre, hun overgav sig til Sorgen, og den kastede hende som Søen kaster Skibet, der har mistet Ror og Styrer. Således gik Begravelsesdagen og flere Dage fulgte med samme eensformige, tunge Smerte. Med våde Øine og bedrøvede Blik såe de Sørgende hjemme på hende, hun hørte ikke deres Trøst, hvad kunde de vel også sige, de vare for bedrøvede dertil.
Det var som om hun ikke kjendte til Søvnen meer, og alene den vilde være hendes bedste Ven, styrke Legemet, kalde Ro i Sjælen; de fik hende til at lægge sig i Sengen, hun låe også stille som en Sovende. Een Nat, Manden lyttede efter hendes Aandedrag og troede forvist, at hun fandt Hvile og Lettelse, foldede han derfor sine Hænder, bad og sov snart sundt og fast, mærkede ikke, at hun reiste sig, kastede sine Klæder om sig og gik så stille ud af Huset, for at komme derhen hvor hendes Tanker Nat og Dag søgte, til Graven, der gjemte hendes Barn. Hun gik gjennem Husets Have, ud på Marken, hvor Stien førte uden om Byen hen til Kirkegården; Ingen såe hende, hun såe Ingen.
Det var deiligt stjerneklart, Luften endnu så mild, det var først i September. Hun kom ind på Kirkegården, hen til den lille Grav, den var som en eneste stor Bouquet af Blomster, de duftede, hun satte sig ned, bøiede sit Hoved imod Graven, som skulde hun gjennem det tætte Jordlag kunde see sin lille Dreng,
hvis Smiil hun så levende huskede; det kjærlige Udtryk i Øinene, selv på Sygeleiet, var jo aldrig til at glemme, hvor talende havde der hans Blik været, når hun bøiede sig over ham og tog hans fine Hånd, den han ikke selv mægtede at løfte. Som hun havde siddet ved hans Seng sad hun nu ved hans Grav, men her havde Tårerne frit Løb, de faldt på Graven.
"Du vil ned til dit Barn!" sagde en Stemme tæt ved, den lød så klar, så dyb, den klang ind i hendes Hjerte, hun såe op, og der stod hos hende en Mand, hyllet i en stor Sørgekappe med Hætte ned om Hovedet, men hun såe ind under den i hans Ansigt, det var strengt, men dog så tillidsvækkende, hans Øine strålede som var han i Ungdoms Aar.
"Ned til mit Barn!" gjentog hun og der låe en Fortvivlelsens Bøn deri.
"Tør Du følge mig?" spurgte Skikkelsen. "Jeg er Døden!"
Og hun nikkede bekræftende; da var det med Eet, som om alle Stjerner ovenover lyste med Fuldmånens Glands, hun såe den brogede Farvepragt i Blomsterne på Graven, Jorddækket her gav blødt og sagte efter, som et svævende Klæde, hun sank, og Skikkelsen bredte sin sorte Kappe om hende, det blev Nat, Dødens Nat, hun sank dybere end Gravspaden trænger ned, Kirkegården låe som et Tag over hendes Hoved.
Kappens Flig gled til Side, hun stod i en mægtig Hal, der bredte sig stor og venlig; det var Skumring rundt om, men foran hende, og i samme Nu, tæt op til sit Hjerte, holdt hun sit Barn, det tilsmilede hende i en Skjønhed, større end nogensinde før; hun udstødte et Skrig, dog herligt blev det ikke, thi tæt ved, og derpå igjen langt borte og atter nær, lød en svulmende, deilig Musik, aldrig før havde så saligstemmende Toner nået til hendes Øre, de klang hin Side det natsorte, tætte Forhæng, der skilte Hallen fra det store Evigheds-Land.
"Min søde Moder! min egen Moder!" hørte hun sit Barn sige. Det var den kjendte, elskede Røst; og Kys fulgte på Kys i uendelig Lyksalighed; og Barnet pegede hen på det mørke Forhæng.
"Så deiligt er der ikke oppe på Jorden! seer Du, Moder! seer Du dem Allesammen! det er Lyksalighed!"
Men Moderen såe Intet, der hvor Barnet pegede, Intet, uden den sorte Nat; hun såe med jordiske Øine, såe ikke således som Barnet, det Gud havde kaldt til sig, hun hørte Klangen, Tonerne, men hun fornam ikke Ordet, det hun havde at troe.
"Nu kan jeg flyve, Moder!" sagde Barnet, "flyve med alle de andre glade Børn lige derind til Gud! jeg vil det så gjerne, men når Du græder, som Du nu græder, kan jeg ikke komme fra Dig, og jeg vilde så gjerne! må jeg dog ikke nok! Du kommer jo derind til mig om ganske lidt, søde Moder!"
"O bliv, o bliv!" sagde hun, "kun et Øieblik endnu! en eneste Gang endnu må jeg see på Dig, kysse Dig, holde Dig fast i mine Arme!"
Og hun kyssede og holdt fast. Da lød hendes Navn deroven fra; så klagende kom disse Toner; hvad var det dog?
"Hører Du!" sagde Barnet, "det er Fader, som kalder på Dig!"
Og atter, efter få Secunder, lød dybe Suk, som fra Børn der græde.
"Det er mine Søstre!" sagde Barnet, "Moder, Du har jo ikke glemt dem!"
Og hun huskede de Tilbageblevne, en Angst betog hende, hun såe frem for sig og altid svævede Skikkelser forbi, hun troede at kjende Nogle, de svævede gjennem Dødens Hal, hen mod det mørke Forhæng og der forsvandt de. Om vel hendes Mand, hendes Døttre kom tilsyne? Nei! deres Råb, deres Suk lød endnu deroven fra; nær havde hun ganske glemt dem for den Døde.
"Moder, nu ringer Himmeriges Klokker!" sagde Barnet. "Moder, nu ståer Solen op!"
Og der strømmede et overvældende Lys mod hende; - Barnet var borte, og hun løftedes - det blev koldt rundt om hende, hun hævede sit Hoved og såe, at hun låe på Kirkegården på sit Barns Grav; men Gud var i Drømmen bleven en Støtte for hendes Fod, et Lys for hendes Forstand, hun bøiede sine Knæ og bad: "Tilgiv mig, Herre min Gud! at jeg vilde holde en evig Sjæl fra sin Flugt, og at jeg kunde glemme mine Pligter mod de Levende, Du her gav mig!" Og ved disse Ord var det som om hendes Hjerte fandt Lettelse! Da brød Solen frem, en lille Fugl sang over hendes Hoved, og Kirkeklokkerne ringede til Morgensang. Der blev så helligt rundt om, helligt som i hendes Hjerte! hun kjendte sin Gud, hun kjendte sine Pligter, og i Længsel skyndte hun sig til Hjemmet. Hun bøiede sig over Manden, hendes varme, inderlige Kys vækkede ham, og de talte Hjertets, Inderlighedens Ord, og hun var stærk og mild som Hustruen kan være det, fra hende kom Fortrøstningens Væld.
"Guds Villie er altid den bedste!"
Og Manden spurgte hende: "hvorfra fik Du med Eet denne Kraft, dette trøstende Sind?"
Og hun kyssede ham og kyssede sine Børn: "Jeg fik det fra Gud, ved Barnet i Graven!"

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 04.08.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­