ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

de Maupassant Guy (*05.08.1850 - †06.07.1893)

­­­­

Šílenec

  • povídka
  • přeložil Pavel Projsa
  • název francouzského originálu: Un fou

Zemřel jakožto předseda sborového soudu a úředník zachovalý, jehož bezúhonné jméno v pověsti bylo u všech soudů po celé Francii. Advokáti, radové a prokurátoři s výrazem hluboké úcty nízko klanívali se před širokou bledou a hubenou jeho tváří, kterou oživovaly dvě jiskrné vpadlé oči.
Strávil život svůj stíháním zločinu a poskytováním ochrany slabým. Taškáři a vrahové neměli nikdy nepřítele strašnějšího, neboť podobalo se, že dovede luštiti v hloubí jejich duše skryté jejich myšlénky a mžiknutím dopátrati se umí veškerých tajemství jejich záměrů.
Zemřel u věku dvaaosmdesáti let, obklopen holdem a provázen lítostí všeho lidu. Vojáci v červených spodkách doprovodili jej až ke hrobu a pánové v bílých nákrčnících rakev jeho zasypali slovy bol vyjadřujícími a slzami, jež zdály se býti upřímnými.
Nuže, zdeť podivný papír, jejž ohromený notář našel ve psacím jeho stole, kamž ve zvyku měl vkládati akta týkající se velikých zločinců.
Obálka nesla název:

PROČ?

- 20. června 1851. Přicházím ze sezení. Dal jsem odsouditi Blondela k smrti! Proč jen muž ten povraždil svých pět dětí? Proč? Začasté setkati se lze s lidmi, jimž hubiti život jest rozkoší. Ano, ano, musí to býti rozkoš a snad největší ze všech, neboť - zdaliž usmrcování nepodobá se nejvíce tvoření? Robiti a ničiti! Tato dvě slova obsahují historii světa, celou historii vesmíru a všeho, co jest. Proč jest zabíjení tak opojné?
- 25. června. Povážiti, že jest tu bytost, která žije, která chodí, která běhá... Bytost? Co je bytost? Ona věc oživená, jež chová v sobě schopnost pohybu a vůli řídící tento pohyb! Ve spojení není věc ta s ničím. Nohy její nesouvisí s půdou. Je to špetka života, jež hýbe se na zemi, a tuto špetku života, pocházející kdož ví odkud, možno zmařiti, kdy libo. Pak nic, nic více. Setlí to a jest po všem.
- 26. června. Proč vlastně zabíjeti jest zločinem? Ano, proč? Je to naopak zákon přírodní. Každý tvor má za úkol zabíjeti: zabíjí, aby žil, a zabíjí, aby zabíjel. - Zabíjeti spočívá v naší povaze a dlužno tedy zabíjeti! Zvíře usmrcuje neustále, každý den a každý okamžik svého života. Člověk zabíjí ustavičně, aby se vyživil, a jelikož třeba mu zabíjeti také z rozkoše, vynalezl lov! Dítě usmrcuje hmyz, který nachází, malé ptáky a všecka drobná zvířata, jež padnou mu do ruky. Než vše to nestačí neodolatelné potřebě vraždění, již v sobě chováme. Nestačí nikterak zabíjeti zvířata a jest nám potřebí zabíjeti také lidi. Druhdy ukájena bývala potřeba tato lidskými oběťmi. Dnes nezbytnost společenského života z vraždy učinila zločin. Soudí a tresce se vrah! Jelikož však nemůžeme žíti, aniž bychom poddávali se přirozenému a nepřekonatelnému tomuto pudu, čas od času potěšujeme se válkami, v nichž jeden celý národ rdousí národ druhý. Pak nastává krvavý kvas, na němž spíjí se armády a z něhož rozjařují se ještě muži, ženy a děti, když na večer při lampě čtou nadšené zprávy o krveprolití.
A mohlo by se mysleti, že povrhuje se těmi, kdo určeni jsou k pořádání takovýchto lidských řeží! Nikoli. Zahrnují je poctami! Oblékají je do zlata a skvělého hávu, na hlavě nosí chocholy, na prsou řády, udělují se jim vyznamenání, odměny a titule všeho druhu. Jsou pyšni, váženi, milováni ženami, oblíbeni u davu a jedině proto, že povoláním jejich prolévati lidskou krev! Ulicemi vláčejí smrtící svoje nástroje, na něž černě oděný chodec pohlíží se závistí. Neboť zabíjet jest velký zákon přírodou vložený v srdce tvorstva! Nic není krásnějšího a čestnějšího nad zabíjení!
- 30. června. Vražditi jest zákon, poněvadž příroda libuje si ve věčném mládí. Zdá se, jako by volala všemi svými bezděčnými úkony: rychle! rychle! rychle! Čím více ničí, tím více se obnovuje.
- 2. července. Bytost - co jest bytost? Vše a nic. Myšlénkou jest reflexem všeho, rozumem a vědou jest miniaturním světem, jehož v sobě chová historii. Zrcadlo věcí a zrcadlo dějů, každý tvor lidský stává se malým vesmírem ve vesmíru.
Ale cestujte; přihlédněte ku množství lidských plemen a člověk není více ničím! více ničím! ničím! Vsedněte do člunu, vzdalte se od pobřeží přeplněného lidmi a brzy nespatříte nic nežli břeh. Drobný tvor zmizel, tak jest malý a nepatrný! Projeďte Evropu v rychlovlaku a dívejte se okénkem. Lidé, lidé a stále lidé, nepočetní a neznámí, kteří hemží se na polích a hemží se v ulicích, zpozdilí sedláci, znající jen právě obraceti půdu; škaredé ženy, znající jen právě vařiti a ploditi. Jděte do Indie a jděte do Cíny a spatříte opět hemžiti se miliony lidských tvorů, kteří se rodí, žijí a umírají, aniž většího zůstavují po sobě sledu nežli mravenec rozšlápnutý na cestě. Jděte do země černochů usídlených v chatrčích z hlíny, do krajin bílých Arabů tábořících pod hnědými stany vlajícími vzduchem a pochopíte, že člověk osamocený a ojedinělý není ničím, docela ničím! Jest snad lidské plémě vším? Co jest jediný a kterýkoli příslušník kmene bloudícího pouští? A lidé ti, kteří jsou moudří, nestarají se o smrt. Člověk není u nich nic. Usmrcují svého nepřítele, jak zvykem odvety. Tak dálo se druhdy od hradu ke hradu a od země k zemi.
Ano, projeďte světem a přihlédněte k množství nepočetných a neznámých lidí! Neznámých? Ah, zdeť jádro záhady! Vražditi je zločinem, poněvadž lidi máme sečtěny! Když se narodí, zapíší se, pokřtí se a dostanou jméno. Ujme se jich zákon! Tak má se věc! Bytost, která není zaznamenána, neplatí, usmrťte ji na stepi nebo na poušti, usmrťte ji v horách nebo na planině, co na ní záleží! Příroda miluje smrt a netresce!
Co především posvátno, jsou občanské registry. Tak jest! Ty chrání člověka. Bytosť jest nedotknutelná, poněvadž zapsána jest v občanských registrech. Česť občanským registrům, této zákonné modle. Na kolena!
Stát může zabíjeti, jelikož má právo měnit občanské registry. Když povražditi dal dvakrát sto tisíc lidí ve válce, vyškrtne je ze svých registrů a vymaže je rukou svých písařů. Jest po všem! My však, kdo nic nejsme s to měniti v listinách úředních, život povinni jsme šetřiti. Občanské registry, velebné božství, jež vládnete v obecních chrámech, pozdravuji vás a klaním se vám! Jste mocnější přírody. Ach, ach!
3. července. Musí to býti zvláštní a lahodná rozkoš, někoho zabíti, míti před sebou živoucí a myslící bytosť, udělat do ní malý otvor, nic více než malý otvor, viděti prouditi onu červenou tekutinu, jež zove se krví a udržuje život, a nemíti pak před sebou nic než kus tuhého, studeného, nehybného a duchaprázdného masa.
5. srpna. Já, který strávil jsem život svůj vyšetřováním, odsuzováním, usmrcováním pronesenými slovy a zabíjením guillotinou těch, kteří zabíjeli nožem! Já! já! což kdybych učinil jako všichni vrahové, jež jsem usvědčil? kdo by o tom zvěděl?
10. srpna. Kdo by kdy o tom zvěděl? Mohli by mne podezřívati, mne, mne, zvláště kdybych vyhlídl si někoho, na jehož smrti neměl bych žádný zájem?
15. srpna. Pokušení! Pokušení se ve mne vkradlo, jak vhlodati by se mohl jen červ. A hlodá, pokračuje, a smýká se celým mým tělem, celým mým duchem, jenž nemyslí než na vraždu; cítím je v očích, jež baží viděti krev a viděti umírat; v uších, kdež ozývá se stále cos divného, strašného a zoufalého jako poslední ston dokonávající bytosti; v nohách, jimiž trhá touha jíti, jíti na místo, kde věc mohla by se uskutečniti; v rukách, jež chvějí se dychtivostí po vraždě. Jak býti to musí libé, úchvatné a právě důstojné volného muže povzneseného nad ostatní, velitele svého srdce, jenž pátrá a pídí se po vzácném dojmu a vzrušení.
- 22. srpna. Nemohl jsem více odolati. Usmrtil jsem malé zvířátko, abych to okusil a učinil počátek.
Jan, můj sluha, měl stehlíčka v kleci, visící ve předsíni mezi oknem. Poslal jsem ho kamsi mimo dům a vzal jsem malého ptáčka do ruky. Byl teplý a cítil jsem, jak úzkostlivě srdéčko mu bilo. Odebral jsem se do svého pokoje. Ob chvíli jsem jej stiskl a srdéčko jeho pokaždé zaklepalo prudčeji a silněji. Bylo to kruté a rozkošné. Málem býval bych jej udusil. Avšak nebyl bych viděl krev.
Vzal jsem nůžky, kraťounké nůžky, jimiž rovnají se nehty, a na třikrát volně přestřihl jsem mu krček. Otevřel zobáček a snažil se mně uniknouti, ale držel jsem jej, býval bych udržel vztekem dogu, a spatřil jsem téci krev. Jak krásná, červená, lesklá, jasná je tato krev. Zmocnila se mně žádosť, ji okusiti. Ponořil jsem do ní konec svého jazyku! Chutná dobře. Ale měl jí tak málo, ubohý ten ptáček! Nezbylo mi téměř času, dosyta pokochati se ve svém díle. Musí být skvostným vidět vykrváceti býka! -
A pak vedl jsem si jako vrah, jako skutečný vrah. Opláchl jsem nůžky, umyl jsem si ruce, vodu jsem vylil a mrtvého ptáčka odnesl jsem do zahrady, abych jej pohřbil. Zahrabal jsem ho pod jahodník. Nikdo jej nenalezne. Každého dne sním s keříku toho jednu jahodu. Věru, jak možná užívati života, jen když kdo umí a chce!
Sluha můj plakal; domnívá se, že stehlík jeho mu uletěl. Jakž mohl by podezřívati mne? Ah, ah! -
- 25. srpna. Musím usmrtiti člověka! Musím!
- 30. srpna. Stalo se. Jak jest to snadné!
Procházkou byl jsem ve verneském lesíku. Nezamýšlel jsem nic, nikoli, nic. Pojednou spatřil jsem před sebou na pěšině dítě, malého chlapce, požívajícího skyvku máslem mazaného chleba.
Zastavil se, aby mě pustil napřed, a pravil: "Dobrý den, pane presidente."
A myšlénka jako blesk kmitla se mi hlavou: což, kdybych ho zabil?
Odpověděl jsem:
- Jsi-li zde sám, milý hochu?
- Ano, pane.
- Sám v lese docela?
- Ano, pane.
Chtivost, zabíti ho, zmámila mi smysly jako alkohol. Zvolna jsem se k němu přiblížil, jsa přesvědčen, že chce prchnout. Pak chopil jsem jej za hrdlo... Stiskl jsem jej, stiskl celou svou silou! Zíral na mě zděšenýma očima! Jaké to byly oči! Vypulené, zjevené, zavlhlé, strašlivé! Nikdy nepoznal jsem dojmu tak dravého... ale tak krátkého! Držel mě v zápěstí malýma svýma ručkama a tělo jeho svíjelo se asi tak, jako brk v plameni. Na to více se nehýbal.
Srdce mi bušilo, ah, to srdce ptačí! Vhodil jsem mrtvolu do příkopu a na ni nastlal jsem trávy.
Vrátil jsem se domů a poobědval jsem dobře. Jak jest to snadné! Večer byl jsem velmi vesel, rozjařen a jakobych býval omládl, a pobyl jsem u prefekta na dychánku do pozdní noci. Řeklo se dokonce, že jsem byl duchaplný.
Ale neviděl jsem krev. Jsem kliden.
- 30. srpna. Našla se mrtvola. Pátrá se po vrahu. Ah, ah!
- 1. září. Zatčeni byli dva tuláci. Nedostává se důkazů.
- 2. září. Přišli mě navštívit rodiče. Plakali. Ah, ah!
- 6. října. Nevyšetřilo se nic. Vraždu spáchal nejspíše některý žebravý poběhlík. Ah, ah! Kdybych byl býval viděl téci krev, zdá se mi, že bych nyní byl kliden!
- 10. října. Chtivosť po zabíjení proniká mi až do morku v kostech. Porovnati se to dá jedině se záchvaty lásky, jež zmocňují se vás ve dvaceti letech.
- 20. října. Ještě jeden. Ubíral jsem se po snídaní podél břehu řeky. Spatřil jsem pod vrbou spícího rybáře. Bylo poledne. Těžký rýč jako by zúmyslně byl zaboden opodál na sousedním poli osázeném bramborami.
Došel jsem proň, vrátil jsem se, zvedl jsem jej a jedinou ranou ostřím rozpoltil jsem rybáři hlavu. Oh, ten krvácel! Červená krev, smíšená s mozkem! Vše zvolna stékalo do vody. A vážným krokem jsem se vzdálil. Kdyby mě někdo byl viděl! Ah. ah, byl by to ze mne znamenitý vrah!
- 25. října. Zavraždění rybářovo vzbudilo velký poplach. Z vraždy podezříván jest jeho synovec, který s ním lovil.
- 26. října. Vyšetřující soudce praví, že synovec jest vinen. Ve městě věří tomu každý. Ah, ah!
- 27. října. Synovec hájí se velmi špatně. Odebral prý se, jak praví, do vsi nakoupit chleba a sýra. Zaklíná se, že zabit byl strýc jeho za jeho nepřítomnosti. Kdo by mu uvěřil?
- 28. října. Synovec málem že ke zločinu se nepřiznal... Tak spletena mu byla hlava! Ah, ah! Ta spravedlnost!
- 15. listopadu. Proti synovci vyšetřili se přitěžující okolnosti; měl děditi po svém strýci. Budu předsedati porotnímu soudu.
- 25. ledna. K smrti! k smrti! k smrti! Dal jsem jej odsouditi k smrti! Ah, ah! Veřejný žalobce mluvil jak anděl! Ah, ah! Ještě jeden! Půjdu se podívati na popravu!
- 10. března. Jest po všem. Popraven byl guillotinou dnes ráno. Umřel velmi krásně, velmi krásně! Měl jsem z toho veliké potěšení! Jest skvostná podívaná vidět, jak člověku utíná se hlava! Krev vytryskla proudem, plným proudem! Oh, kdybych byl mohl, byl bych se v ní chtěl koupati. Jaká rozkoš do ní se položiti, smočiti v ní vlasy a obličej a povstati pak celý rudý, celý rudý! Ah, kdyby se vědělo!
Teď vyčkám, mohu čekati. Bylo by stačilo dost málo a mohl jsem býti přistižen.

+++

Rukopis obsahoval ještě mnoho stránek, ale bez pojednání o dalším nějakém zločinu.
Psychologové, s nimiž o případu bylo rokováno, mají za to, že na světě je mnoho neznámých pomatenců, právě tak úskočných a nebezpečných jako tento ohavný šílenec.


Šílenec ve francouzském originálu (Un fou)

Il était mort chef d'un haut tribunal, magistrat intègre dont la vie irréprochable était citée dans toutes les cours de France. Les avocats, les jeunes conseillers, les juges saluaient en s'inclinant très bas, par marque d'un profond respect, sa grande figure blanche et maigre qu'éclairaient deux yeux brillants et profonds.
Il avait passé sa vie à poursuivre le crime et à protéger les faibles. Les escrocs et les meurtriers n'avaient point eu d'ennemi plus redoutable, car il semblait lire, au fond de leurs âmes, leurs pensées secrètes, et démêler, d'un coup d'œil, tous les mystères de leurs intentions.
Il était donc mort, à l'âge de quatre-vingt-deux ans, entouré d'hommages et poursuivi par les regrets de tout un peuple. Des soldats en culotte rouge l'avaient escorté jusqu'à sa tombe, et des hommes en cravate blanche avaient répandu sur son cercueil des paroles désolées et des larmes qui semblaient vraies.
Or, voici l'étrange papier que le notaire, éperdu, découvrit dans le secrétaire où il avait coutume de serrer les dossiers des grands criminels.
Cela portait pour titre:

POURQUOI?

20 juin 1851. - Je sors de la séance. J'ai fait condamner Blondel à mort! Pourquoi donc cet homme avait-il tué ses cinq enfants? Pourquoi? Souvent, on rencontre de ces gens chez qui détruire la vie est une volupté. Oui, oui, ce doit être une volupté, la plus grande de toutes peut-être; car tuer n'est-il pas ce qui ressemble le plus à créer? Faire et détruire! Ces deux mots enferment l'histoire des univers, toute l'histoire des mondes, tout ce qui est, tout! Pourquoi est-ce enivrant de tuer?
25 juin. - Songer qu'un être est là qui vit, qui marche, qui court... Un être? Qu'est-ce qu'un être? Cette chose animée, qui porte en elle le principe du mouvement et une volonté réglant ce mouvement! Elle ne tient à rien, cette chose. Ses pieds ne communiquent pas au sol. C'est un grain de vie qui remue sur la terre; et ce grain de vie, venu je ne sais d'où, on peut le détruire comme on veut. Alors rien, plus rien. Ça pourrit, c'est fini.
26 juin. - Pourquoi donc est-ce un crime de tuer? oui, pourquoi? C'est, au contraire, la loi de la nature. Tout être a pour mission de tuer: il tue pour vivre et il tue pour tuer. - Tuer est dans notre tempérament; il faut tuer! La bête tue sans cesse, tout le jour, à tout instant de son existence. - L'homme tue sans cesse pour se nourrir, mais comme il a besoin de tuer aussi, par volupté, il a inventé la chasse! L'enfant tue les insectes qu'il trouve, les petits oiseaux, tous les petits animaux qui lui tombent sous la main. Mais cela ne suffisait pas à l'irrésistible besoin de massacre qui est en nous. Ce n'est point assez de tuer la bête; nous avons besoin aussi de tuer l'homme. Autrefois, on satisfaisait ce besoin par des sacrifices humains. Aujourd'hui, la nécessité de vivre en société a fait du meurtre un crime. On condamne et on punit l'assassin! Mais comme nous ne pouvons vivre sans nous livrer à cet instinct naturel et impérieux de mort, nous nous soulageons, de temps en temps, par des guerres où un peuple entier égorge un autre peuple. C'est alors une débauche de sang, une débauche où s'affolent les armées et dont se grisent encore les bourgeois, les femmes et les enfants qui lisent, le soir, sous la lampe, le récit exalté des massacres.
Et on pourrait croire qu'on méprise ceux destinés à accomplir ces boucheries d'hommes! Non. On les accable d'honneurs! On les habille avec de l'or et des draps éclatants; ils portent des plumes sur la tête, des ornements sur la poitrine; et on leur donne des croix, des récompenses, des titres de toute nature. Ils sont fiers, respectés, aimés des femmes, acclamés par la foule, uniquement parce qu'ils ont pour mission de répandre le sang humain! Ils traînent par les rues leurs instruments de mort que le passant vêtu de noir regarde avec envie. Car tuer est la grande loi jetée par la nature au cœur de l'être! Il n'est rien de plus beau et de plus honorable que de tuer!
30 juin. - Tuer est la loi; parce que la nature aime l'éternelle jeunesse. Elle semble crier par tous ses actes inconscients: "Vite! vite! vite!" Plus elle détruit, plus elle se renouvelle.
2 juillet. - L'être - qu'est-ce que l'être? Tout et rien. Par la pensée, il est le reflet de tout. Par la mémoire et la science, il est un abrégé du monde, dont il porte l'histoire en lui. Miroir des choses et miroir des faits, chaque être humain devient un petit univers dans l'univers!
Mais voyagez; regardez grouiller les races, et l'homme n'est plus rien! plus rien, rien! Montez en barque, éloignez-vous du rivage couvert de foule, et vous n'apercevez bientôt plus rien que la côte. L'être imperceptible disparaît, tant il est petit, insignifiant. Traversez l'Europe dans un train rapide, et regardez par la portière. Des hommes, des hommes, toujours des hommes, innombrables, inconnus, qui grouillent dans les champs, qui grouillent dans les rues; des paysans stupides sachant tout juste retourner la terre; des femmes hideuses sachant tout juste faire la soupe du mâle et enfanter. Allez aux Indes, allez en Chine, et vous verrez encore s'agiter des milliards d'êtres qui naissent, vivent et meurent sans laisser plus de trace que la fourmi écrasée sur les routes. Allez aux pays des noirs, gîtés en des cases de boue; aux pays des Arabes blancs, abrités sous une toile brune qui flotte au vent, et vous comprendrez que l'être isolé, déterminé, n'est rien, rien. La race est tout? Qu'est-ce que l'être, l'être quelconque d'une tribu errante du désert? Et ces gens, qui sont des sages, ne s'inquiètent pas de la mort. L'homme ne compte point chez eux. On tue son ennemi: c'est la guerre. Cela se faisait ainsi jadis, de manoir à manoir, de province à province.
Oui, traversez le monde et regardez grouiller les humains innombrables et inconnus. Inconnus? Ah! voilà le mot du problème! Tuer est un crime parce que nous avons numéroté les êtres! Quand ils naissent, on les inscrit, on les nomme, on les baptise. La loi les prend! Voilà! L'être qui n'est point enregistré ne compte pas: tuez-le dans la lande ou dans le désert, tuez-le dans la montagne ou dans la plaine, qu'importe! La nature aime la mort; elle ne punit pas, elle!
Ce qui est sacré, par exemple, c'est l'état civil! Voilà! C'est lui qui défend l'homme. L'être est sacré parce qu'il est inscrit à l'état civil! Respect à l'état civil, le Dieu légal. À genoux!
L'État peut tuer, lui, parce qu'il a le droit de modifier l'état civil. Quand il a fait égorger deux cent mille hommes dans une guerre, il les raye sur son état civil, il les supprime par la main de ses greffiers. C'est fini. Mais nous, qui ne pouvons point changer les écritures des mairies, nous devons respecter la vie. État civil, glorieuse Divinité qui règnes dans les temples des municipalités, je te salue. Tu es plus fort que la Nature. Ah! ah!
3 juillet. - Ce doit être un étrange et savoureux plaisir que de tuer, d'avoir là, devant soi, l'être vivant, pensant; de faire dedans un petit trou, rien qu'un petit trou, de voir couler cette chose rouge qui est le sang, qui fait la vie, et de n'avoir plus, devant soi, qu'un tas de chair molle, froide, inerte, vide de pensée!
5 août. - Moi qui ai passé mon existence à juger, à condamner, à tuer par des paroles prononcées, à tuer par la guillotine ceux qui avaient tué par le couteau, moi! moi! si je faisais comme tous les assassins que j'ai frappés, moi! moi! qui le saurait?
10 août. - Qui le saurait jamais? Me soupçonnerait-on, moi, moi, surtout si je choisis un être que je n'ai aucun intérêt à supprimer?
15 août. - La tentation! La tentation, elle est entrée en moi comme un ver qui rampe. Elle rampe, elle va; elle se promène dans mon corps entier, dans mon esprit, qui ne pense plus qu'à ceci: tuer; dans mes yeux, qui ont besoin de regarder du sang, de voir mourir; dans mes oreilles, où passe sans cesse quelque chose d'inconnu, d'horrible, de déchirant et d'affolant, comme le dernier cri d'un être; dans mes jambes, où frissonne le désir d'aller, d'aller à l'endroit où la chose aura lieu; dans mes mains, qui frémissent du besoin de tuer. Comme cela doit être bon, rare, digne d'un homme libre, au-dessus des autres, maître de son cœur et qui cherche des sensations raffinées!
22 août. - Je ne pouvais plus résister. J'ai tué une petite bête pour essayer, pour commencer.
Jean, mon domestique, avait un chardonneret dans une cage suspendue à la fenêtre de l'office. Je l'ai envoyé faire une course, et j'ai pris le petit oiseau dans ma main, dans ma main où je sentais battre son cœur. Il avait chaud. Je suis monté dans ma chambre. De temps en temps, je le serrais plus fort; son cœur battait plus vite; c'était atroce et délicieux. J'ai failli l'étouffer. Mais je n'aurais pas vu le sang.
Alors j'ai pris des ciseaux, de courts ciseaux à ongles, et je lui ai coupé la gorge en trois coups, tout doucement. Il ouvrait le bec, il s'efforçait de m'échapper, mais je le tenais, oh! je le tenais; j'aurais tenu un dogue enragé et j'ai vu le sang couler. Comme c'est beau, rouge, luisant, clair, du sang! J'avais envie de le boire. J'y ai trempé le bout de ma langue! C'est bon. Mais il en avait si peu, ce pauvre petit oiseau! Je n'ai pas eu le temps de jouir de cette vue comme j'aurais voulu. Ce doit être superbe de voir saigner un taureau.
Et puis j'ai fait comme les assassins, comme les vrais. J'ai lavé les ciseaux, je me suis lavé les mains, j'ai jeté l'eau et j'ai porté le corps, le cadavre, dans le jardin pour l'enterrer. Je l'ai enfoui sous un fraisier. On ne le trouvera jamais. Je mangerai tous les jours une fraise à cette plante. Vraiment, comme on peut jouir de la vie, quand on sait!
Mon domestique a pleuré; il croit son oiseau parti. Comment me soupçonnerait-il! Ah! ah!
25 août. - Il faut que je tue un homme! Il le faut.
30 août. - C'est fait. Comme c'est peu de chose!
J'étais allé me promener dans le bois de Vernes. Je ne pensais à rien, non, à rien. Voilà un enfant dans le chemin, un petit garçon qui mangeait une tartine de beurre.
Il s'arrête pour me voir passer et dit: "Bonjour, m'sieu le président."
Et la pensée m'entre dans la tête: "Si je le tuais?"
Je réponds: - Tu es tout seul, mon garçon?
- Oui, M'sieu.
- Tout seul dans le bois?
- Oui, M'sieu.
L'envie de le tuer me grisait comme de l'alcool. Je m'approchai tout doucement, persuadé qu'il allait s'enfuir. Et voilà que je le saisis à la gorge... Je le serre, je le serre de toute ma force! Il m'a regardé avec des yeux effrayants! Quels yeux! Tout ronds, profonds, limpides, terribles! Je n'ai jamais éprouvé une émotion si brutale... mais si courte! Il tenait mes poignets dans ses petites mains, et son corps se tordait ainsi qu'une plume sur le feu. Puis il n'a plus remué.
Mon cœur battait, ah! le cœur de l'oiseau! J'ai jeté le corps dans le fossé, puis de l'herbe par-dessus.
Je suis rentré, j'ai bien dîné. Comme c'est peu de chose! Le soir, j'étais très gai, léger, rajeuni, j'ai passé la soirée chez le préfet. On m'a trouvé spirituel.
Mais je n'ai pas vu le sang! Je suis tranquille.
30 août. - On a découvert le cadavre. On cherche l'assassin. Ah! ah!
1er septembre. - On a arrêté deux rôdeurs. Les preuves manquent.
2 septembre. - Les parents sont venus me voir. Ils ont pleuré! Ah! ah!
6 octobre. - On n'a rien découvert. Quelque vagabond errant aura fait le coup. Ah! ah! Si j'avais vu le sang couler, il me semble que je serais tranquille à présent!
10 octobre. - L'envie de tuer me court dans les moelles. Cela est comparable aux rages d'amour qui vous torturent à vingt ans.
20 octobre. - Encore un. J'allais le long du fleuve, après déjeuner. Et j'aperçus, sous un saule, un pêcheur endormi. Il était midi. Une bêche semblait, tout exprès, plantée dans un champ de pommes de terre voisin.
Je la pris, je revins; je la levai comme une massue et, d'un seul coup, par le tranchant, je fendis la tête du pêcheur. Oh! il a saigné, celui-là! Du sang rose, plein de cervelle! Cela coulait dans l'eau, tout doucement. Et je suis parti d'un pas grave. Si on m'avait vu! Ah! ah! j'aurais fait un excellent assassin.
25 octobre. - L'affaire du pêcheur soulève un grand bruit. On accuse du meurtre son neveu, qui pêchait avec lui.
26 octobre. - Le juge d'instruction affirme que le neveu est coupable. Tout le monde le croit par la ville. Ah! ah!
27 octobre. - Le neveu se défend bien mal. Il était parti au village acheter du pain et du fromage, affirme-t-il. Il jure qu'on a tué son oncle pendant son absence! Qui le croirait?
28 octobre. - Le neveu a failli avouer, tant on lui fait perdre la tête! Ah! ah! La justice!
15 novembre. - On a des preuves accablantes contre le neveu, qui devait hériter de son oncle. Je présiderai les assises.
25 janvier. - À mort! à mort! à mort! Je l'ai fait condamner à mort! Ah! ah! L'avocat général a parlé comme un ange! Ah! ah! Encore un. J'irai le voir exécuter!
10 mars. - C'est fini. On l'a guillotiné ce matin. Il est très bien mort! très bien! Cela m'a fait plaisir! Comme c'est beau de voir trancher la tête d'un homme! Le sang a jailli comme un flot, comme un flot! Oh! si j'avais pu, j'aurais voulu me baigner dedans. Quelle ivresse de me coucher là-dessous, de recevoir cela dans mes cheveux et sur mon visage, et de me relever tout rouge, tout rouge! Ah! si on savait!
Maintenant j'attendrai, je puis attendre. Il faudrait si peu de chose pour me laisser surprendre.

+++

Le manuscrit contenait encore beaucoup de pages, mais sans relater aucun crime nouveau.
Les médecins aliénistes à qui on l'a confié, affirment qu'il existe dans le monde beaucoup de fous ignorés, aussi adroits et aussi redoutables que ce monstrueux dément.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 04.05.2018

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­