ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

de Maupassant Guy (*05.08.1850 - †06.07.1893)

­­­­

Křest

  • povídka
  • přeložil Pavel Projsa
  • název francouzského originálu: Le Baptême

"Nu, doktore, trochu koňaku!"
"Milerád."
A starý námořní lékař, nastaviv svoji sklínku, zadíval se, kterak se prozračnou tekutinou zlatitého lesku naplnila až k okraji.
Pak ji zvedl k oku, přenesl ji proti svitu lampy, přičichl k ní, usrkl několik kapek, jež dlouho chutnal mezi jazykem a jemným vlhkým patrem, načež pravil: "Oh, rozkošný jed či spíše svůdný vrah a lahodný zhoubce lidu. Vy ho neznáte. Četli jste, pravda, úchvatnou knihu, která se zove "Zabiják", ale neviděli jste jako já, kterak alkohol, mírulibě přivážený anglickými námořníky ryšavých vousů, zahladil celý divošský kmen, malé černošské království. Ale slyšte, na vlastní oči spatřil jsem velmi podivné drama alkoholické nedaleko odtud v Bretoňsku v malé vísce v okolí Pont-l'Abbé."
A pokračoval ve svém výkladu.

+++

Tehdáž za jednoroční dovolené své přebýval jsem na letohrádku, jejž mi byl zůstavil můj otec.
Znáte ploché ono pobřeží, kdež dnem i nocí sviští vítr v kručinkách a kdež místy zřít lze stojící neb ležící ohromné ony kameny, jež bývaly modlami a v tvaru, podobě a zjevu svém zachovaly si cos chmurně příšerného: zdávalo se mi vždycky, jakoby měly oživnout a jako bych spatřit je měl volným a těžkým krokem žulovým odputovat z kraje či nesmírnými kamennými křídly odletět k ráji druidů.
Obzor uzavírá a přečnívá čeřivé moře plné úskalí černých hřebenů, stále obklopených pěnovou třásní a podobných psům, ani dravě číhají na rybáky.
A tito vydávají se na strašlivé moře ono, jež rázem převrací lodice jich zelenavou spodí vzhůru a polyká je jak pilulky. Projíždějí se po něm v malých člunech svých za dne i noci, směle, nepokojně a opile. A, věru, opilí bývají velmi často. Je-li láhev plna, jak míní, vidět lze každé úskalí, je-li však prázdna, zřít není již žádného.
Vstupte v ony chatrče. Nikdež nenajdete otce. A tážete-li se ženy, co se stalo s její mužem, vztáhne ruce k temnému moři, jež supivě plvá bílou slinou svojí podél nábřeží. Zůstal tam večera kteréhos, když poněkud přes míru byl si naváhl z láhve. A nejstarší syn rovněž. Má ještě čtyři hochy, vesměs vzrostlé, rusé a silné jonáky. A brzo řada přijde na ně.
Bydlel jsem tedy v letohrádku blíže Pont-l'Abbé. Byl jsem tam se sluhou svým, starým námořníkem, a s bretonskou rodinou, jež opatrovala budovu za mé nepřítomnosti. Skládala se ze tří osob, dvou sester a jednoho muže, jenž se starší z nich se byl oženil a vzdělával moji zahradu.
Nu, téhož roku k vánocům žena zahradníka mého stala se matkou novorozeného hošíka.
Manžel mne požádal, abych se děcku postavil za kmotra. Odepřít jsem nemohl a vypůjčil si ode mne deset franků, jakž pravil, na církevní výdaje.
Obřad byl ustanoven na druhého ledna.
Od osmi dnů celý kraj pokryt byl sněhem, nesmírným bílým drsným rubášem, jenž bez mezí prostírat se zdál na ploché nízké oné půdě.
Moře černě se odslánělo v dálce za bledou plání a zřít je bylo, kterak se čeří svými vodami, ježí svůj hřbet a choulí své vlny, jakoby se vrhnout chtělo na zsinalé sousedství své, jež bylo vzhledu tichého, chmurného, chladného a mrtvého.
O deváté hodině ranní otec Kérandec dostavil se ke dveřím mým se svojí švakrovou, statnou Kermaganovou, a starou chůvou, jež nesla dítě zavinuté v peřince.
A vydali jsme se do kostela.
Byl mráz, že tuhlo v údech: jeden z třeskutých oněch mrazů, jež ledovým dechem svým břitce a bolestně žíhají do tváří a rukou.
Myslel jsem na ubohého onoho malého tvora, jenž nesen byl před námi, a uznat bylo mi, že bretonské plémě musí být ze železa, jsou-li děti jeho schopny, aby od narození svého snášely podobné výpravy.
Dorazili jsme do kostela, ale dvéře byly zavřeny, neboť se byl farář obmeškal.
Pak chůva, usednuvši na jeden z obou patníků blíže prahu, jala se děcko rozbalovat.
Domníval jsem se z počátku, že si bylo pomokřilo plenky, ale spatřil jsem, že úplně donaha svlekla je v mrazivém vzduchu.
Zhroziv se neprozřetelnosti také, rychle jsem přikročil.
"Což jste pozbyla rozumu?" zvolal jsem. "Vždyť je usmrtíte!"
Žena odvětila klidně: "Oh, ne, milý pane náš, musí jen očekávat Pána Boha zcela nahé."
Otec a teta přihlíželi k tomu naprosto pokojně.
Byl to obyčej: kdyby nebyl se zachoval, v budoucnosti souzeno bylo novorozeněti toliko neštěstí.
Horšil jsem se, klnul mužovi a hrozil, že odejdu, a násilím snažil jsem se zmocnit útlého stvoření.
Vše bylo nadarmo: chůva prchala přede mnou, unikajíc do sněhu, a tílko nemluvněte nabíhalo fialově.
Již chystal jsem se opustit surové zarputilce ty, když spatřil jsem faráře cestou přicházejícího s kostelníkem a s místním jakýms výrostkem.
Kvapil jsem mu v ústrety a prudce vypověděl jsem mu svoje rozhořčení.
Nebyl nikterak překvapen, nezrychlil svého kroku a nijakž nepopílil si ve svém pohybu.
Odpověděl: "Co naplat, pane? Je to obyčej! Tak chovají se všickni a zabránit nemůžeme tomu dost málo."
"Pak si alespoň pospěšte!" zvolal jsem.
Pokračoval: "Rychleji už nemohu jít!"
A vešel do sakristie, co zatím my jsme zůstali na práhu kostela, kdež trpěl jsem zajisté více než ubohé děcko, jež křehlo zimou a všecko bolestně kvílelo.
Konečně se otevřely dvéře.
Vstoupili jsme.
Dítě naho zůstat mělo po celý obřad.
Ceremonie byla nekonečná.
Kněz slabikoval latinská slova, jež zvolna odměřeně plynula z jeho úst. Přecházel se zdlouhavostí posvátné želvy a bílá jeho komže mrazila mne v srdce jak zimou prochvíval lidskou onu kuklu sníh, jímž zasypána byla k utrpení ve jménu barbarsky krutého Boha.
Posléz křest dle předpisů byl ukončen a chůva znova zabalila do dlouhých závinů prokřehlé děcko, jež sténalo hlasem bolestně pisklavým.
Farář se ozval: "Chcete podepsat registr?"
Obrátil jsem se ke svému zahradníku: "Teď se rychle vraťte domů a dítě ihned náležitě zase zahřejte!"
A udělil jsem mu několik rad k odvrácení, byl-li ještě čas, zánětu plic.
Muž slíbil vykonat má odporučení a vzdálil se se svojí švakrovou a chůvou.
Sledoval jsem kněze do sakristie.
Když jsem byl podepsal registr, žádal za pět franků. Ježto jsem byl dal deset franků otci, zdráhal jsem se zaplatit znova. Vyhrožoval, že roztrhá akt a obřad učiní neplatným. Já jsem hrozil opět republikánským prokurátorem.
Spor trval dlouho, ale posléz jsem byl nucen zaplatit.
Jedva že jsem se vrátil, mínil jsem zvědět, zda nepřihodilo se cos nemilého, a spěchal jsem ke Kérandecovým, ale ani otec, ani švakrová, ani chůva dotud nebyli ještě doma.
Šestinedělka, v příbytku pozůstalá o samotě, na lůžku svém jektala se zimou a umdlévala hladem, ježto ničeho nebyla požila od minulého večera.
"Kde, u čerta, všickni vězí?" tázal jsem se.
Odvětila bez údivu a pohoršení: "Budou na oslavu křtin pít!"
Byl to obyčej a vzpomněl jsem si na svých deset franků, jež určeny byly na výlohy v kostele a nepochybně hradily útratu v krčmě.
Poslal jsem matce koflík silné polévky a nařídil, aby se jí patřičně zatopilo v kamnech.
Tonul jsem v úzkosti a rozhorlení, přemítaje u sebe, co se děje zatím s ubohým děckem, a pevně jsem si umínil propustit neurvalého zahradníka ze služby.
O šesté hodině večerní dotud nebyli doma.
Rozkázal jsem svému sluhovi, aby počkal na jich návrat, a odebral jsem se na lůžko.
Usnul jsem brzo, neboť spánek mívám jako pravý námořník.
Sluha můj vzbudil mne s úsvitem, přinášeje mi k holení teplou vodu.
Jedva že jsem otevřel oči, tázal jsem se: "A Kérandec?"
Sluha váhal, načež odvětil: "Oh, vrátil se, pane, po půlnoci a tak opilý, že nemohl stát na nohou, a Kermaganova také a chůva rovněž. Domnívám se, že kdes předtím prospali se v příkopě, poněvadž dítě bylo mrtvo, aniž kdo z nich měl o tom potuchy."
Skokem jsem se octl na nohou a zvolal: "Dítě mrtvo!"
"Ano, pane. Přinesli je tak už matce Kérandecové. Když je spatřila, dala se do pláče. Aby ji potěšili, přinutili ji k pití."
"Jakže, přinutili ji k pití?"
"Ano, pane. To však jsem zvěděl teprve teď ráno. Ježto Kérandec více neměl pálenky ani peněz, vzal si petrolej, který jste mu byl přivezl do lampy pro dlouhé zimní večery. A pili všickni čtyři, pokud co bylo v litru. Jenom že Kérandecová velmi onemocněla."
Chvatně jsem oblekl svůj šat, chopil se hole a s úmyslem, že zbiju všecku tuto lidskou zvěř, kvapil jsem ke svému zahradníku.
Šestinedělka, spitá petrolejem, dokonávala po boku modré mrtvoly svého dítěte a Kérandec, chůva a Kermaganova chrápali na podlaze.
Třeba mi bylo pečovat o ženu, jež k polednímu vypustila ducha.

+++

Starý lékař se odmlčel, vzal opět láhev s lihovinou, nalil si další sklínku a znova nastaviv bledý likér proti světlu lampy, jež prozářila jej jak třpytný roztok topasový, douškem polkl ošemetnou a ohnivou tekutinu.


Křest ve francouzském originálu (Le Baptême)

- Allons, docteur, un peu de cognac.
- Volontiers.
Et le vieux médecin de marine, ayant tendu son petit verre, regarda monter jusqu'aux bords le joli liquide aux reflets dorés.
Puis il l'éleva à la hauteur de l'œil, fit passer dedans la clarté de la lampe, le flaira, en aspira quelques gouttes qu'il promena longtemps sur sa langue et sur la chair humide et délicate du palais, puis il dit:
- Oh! le charmant poison! Ou, plutôt, le séduisant meurtrier, le délicieux destructeur de peuples!
Vous ne le connaissez pas, vous autres. Vous avez lu, il est vrai, cet admirable livre qu'on nomme l'Assommoir, mais vous n'avez pas vu, comme moi, l'alcool exterminer une tribu de sauvages, un petit royaume de nègres, l'alcool apporté par tonnelets rondelets que débarquaient d'un air placide des matelots anglais aux barbes rousses.
Mais tenez, j'ai vu, de mes yeux vu, un drame de l'alcool bien étrange et bien saisissant, et tout près d'ici, en Bretagne, dans un petit village aux environs de Pont-l'Abbé.
J'habitais alors, pendant un congé d'un an, une maison de campagne que m'avait laissée mon père. Vous connaissez cette côte plate où le vent siffle dans les ajoncs, jour et nuit où l'on voit par places, debout ou couchées, ces énormes pierres qui furent des dieux et qui ont gardé quelque chose d'inquiétant dans leur posture, dans leur allure, dans leur forme. Il me semble toujours qu'elles vont s'animer, et que je vais les voir partir par la campagne, d'un pas lent et pesant, de leur pas de colosses de granit, ou s'envoler avec des ailes immenses, des ailes de pierre, vers le paradis des Druides.
La mer enferme et domine l'horizon, la mer remuante, pleine d'écueils aux têtes noires, toujours entourés d'une bave d'écume, pareils à des chiens qui attendraient les pêcheurs.
Et eux, les hommes, ils s'en vont sur cette mer terrible qui retourne leurs barques d'une secousse de son dos verdâtre et les avale comme des pilules. Ils s'en vont dans leurs petits bateaux, le jour et la nuit, hardis, inquiets, et ivres. Ivres, ils le sont bien souvent. "Quand la bouteille est pleine, disent-ils, on voit l'écueil; mais quand elle est vide, on ne le voit plus."
Entrez dans ces chaumières. Jamais vous ne trouverez le père. Et si vous demandez à la femme ce qu'est devenu son homme, elle tendra les bras sur la mer sombre qui grogne et crache sa salive blanche le long du rivage. Il est resté dedans un soir qu'il avait bu un peu trop. Et le fils aîné aussi. Elle a encore quatre garçons, quatre grands gars blonds et forts. À bientôt leur tour.
J'habitais donc une maison de campagne près de Pont-l'Abbé. J'étais là, seul avec mon domestique, un ancien marin, et une famille bretonne qui gardait la propriété en mon absence. Elle se composait de trois personnes, deux sœurs et un homme qui avait épousé l'une d'elles, et qui cultivait mon jardin.
Or, cette année-là, vers la Noël, la compagne de mon jardinier accoucha d'un garçon.
Le mari vint me demander d'être parrain. Je ne pouvais guère refuser, et il m'emprunta dix francs pour les frais d'église, disait-il.
La cérémonie fut fixée au deux janvier. Depuis huit jours la terre était couverte de neige, d'un immense tapis livide et dur qui paraissait illimité sur ce pays plat et bas. La mer semblait noire, au loin derrière la plaine blanche; et on la voyait s'agiter, hausser son dos, rouler ses vagues, comme si elle eût voulu se jeter sur sa pâle voisine, qui avait l'air d'être morte, elle si calme, si morne, si froide.
À neuf heures du matin, le père Kerandec arriva devant ma porte avec sa belle-sœur, la grande Kermagan, et la garde qui portait l'enfant roulé dans une couverture.
Et nous voilà partis vers l'église. Il faisait un froid à fendre les dolmens, un de ces froids déchirants qui cassent la peau et font souffrir horriblement de leur brûlure de glace. Moi je pensais au pauvre petit être qu'on portait devant nous, et je me disais que cette race bretonne était de fer, vraiment, pour que ses enfants fussent capables, dès leur naissance, de supporter de pareilles promenades.
Nous arrivâmes devant l'église, mais la porte en demeurait fermée. Monsieur le curé était en retard.
Alors la garde, s'étant assise sur une des bornes, près du seuil, se mit à dévêtir l'enfant. Je crus d'abord qu'il avait mouillé ses linges, mais je vis qu'on le mettait nu, tout nu, le misérable, tout nu, dans l'air gelé. Je m'avançai, révolté d'une telle imprudence.
- Mais vous êtes folle! Vous allez le tuer!
La femme répondit placidement: "Oh non, m'sieu not' maître, faut qu'il attende l'bon Dieu tout nu."
Le père et la tante regardaient cela avec tranquillité. C'était l'usage. Si on ne l'avait pas suivi, il serait arrivé malheur au petit.
Je me fâchai, j'injuriai l'homme, je menaçai de m'en aller, je voulus couvrir de force la frêle créature. Ce fut en vain. La garde se sauvait devant moi en courant dans la neige, et le corps du mioche devenait violet.
J'allais quitter ces brutes quand j'aperçus le curé arrivant par la campagne suivi du sacristain et d'un gamin du pays.
Je courus vers lui et je lui dis, avec violence, mon indignation. Il ne fut point surpris, il ne hâta pas sa marche, il ne pressa point ses mouvements. Il répondit:
- Que voulez-vous, monsieur, c'est l'usage. Ils le font tous, nous ne pouvons empêcher ça.
- Mais au moins, dépêchez-vous, criai-je.
Il reprit:
- Je ne peux pourtant pas aller plus vite.
Et il entra dans la sacristie, tandis que nous demeurions sur le seuil de l'église où je souffrais, certes, davantage que le pauvre petit qui hurlait sous la morsure du froid.
La porte enfin s'ouvrit. Nous entrâmes. Mais l'enfant devait rester nu pendant toute la cérémonie.
Elle fut interminable. Le prêtre ânonnait les syllabes latines qui tombaient de sa bouche, scandées à contresens. Il marchait avec lenteur, avec une lenteur de tortue sacrée; et son surplis blanc me glaçait le cœur, comme une autre neige dont il se fût enveloppé pour faire souffrir, au nom d'un Dieu inclément et barbare, cette larve humaine que torturait le froid.
Le baptême enfin fut achevé selon les rites, et je vis la garde rouler de nouveau dans la longue couverture l'enfant glacé qui gémissait d'une voix aiguë et douloureuse.
Le curé me dit: "Voulez-vous venir signer le registre?"
Je me tournai vers mon jardinier: "Rentrez bien vite, maintenant, et réchauffez-moi cet enfant-là tout de suite." Et je lui donnai quelques conseils pour éviter, s'il en était temps encore, une fluxion de poitrine.
L'homme promit d'exécuter mes recommandations, et il s'en alla avec sa belle-sœur et la garde. Je suivis le prêtre dans la sacristie.
Quand j'eus signé, il me réclama cinq francs pour les frais.
Ayant donné dix francs au père, je refusai de payer de nouveau. Le curé menaça de déchirer la feuille et d'annuler la cérémonie. Je le menaçai à mon tour du Procureur de la République.
La querelle fut longue, je finis par payer.
À peine rentrée chez moi, je voulus savoir si rien de fâcheux n'était survenu. Je courus chez Kérandec, mais le père, la belle-sœur et la garde n'étaient pas encore revenus.
L'accouchée, restée toute seule, grelottait de froid dans son lit, et elle avait faim, n'ayant rien mangé depuis la veille.
- Où diable sont-ils partis? demandai-je. Elle répondit sans s'étonner, sans s'irriter: "Ils auront été bé pour fêter." C'était l'usage. Alors, je pensai à mes dix francs qui devaient payer l'église et qui payeraient l'alcool, sans doute.
J'envoyai du bouillon à la mère et j'ordonnai qu'on fît bon feu dans sa cheminée. J'étais anxieux et furieux, me promettant bien de chasser ces brutes et me demandant avec terreur ce qu'allait devenir le misérable mioche.
À six heures du soir, ils n'étaient pas revenus.
J'ordonnai à mon domestique de les attendre, et je me couchai.
Je m'endormis bientôt, car je dors comme un vrai matelot.
Je fus réveillé, dès l'aube, par mon serviteur qui m'apportait l'eau chaude pour ma barbe.
Dès que j'eus les yeux ouverts, je demandai: "Et Kérandec?"
L'homme hésitait, puis il balbutia: "Oh! il est rentré, Monsieur, à minuit passé, et soûl à ne pas marcher, et la grande Kermagan aussi, et la garde aussi. Je crois bien qu'ils avaient dormi dans un fossé, de sorte que le p'tit était mort, qu'ils s'en sont pas même aperçus."
Je me levai d'un bond, criant:
- L'enfant est mort!
- Oui, monsieur. Ils l'ont rapporté à la mère Kérandec. Quand elle a vu ça, elle s'a mise à pleurer; alors ils l'ont faite boire pour la consoler.
- Comment, ils l'ont fait boire?
- Oui, Monsieur. Mais j'ai su ça seulement au matin, tout à l'heure. Comme Kérandec n'avait pu d'eau-de-vie et pu d'argent, il a pris l'essence de la lampe que Monsieur lui a donnée; et ils ont bu ça tous les quatre, tant qu'il en est resté dans le litre. Même que la Kérandec est bien malade.
J'avais passé mes vêtements à la hâte, et saisissant une canne, avec la résolution de taper sur toutes ces bêtes humaines, je courus chez mon jardinier.
L'accouchée agonisait soûle d'essence minérale, à côté du cadavre bleu de son enfant.
Kérandec, la garde et la grande Kermagan ronflaient sur le sol.
Je dus soigner la femme qui mourut vers midi.
Le vieux médecin s'était tu. Il reprit la bouteille d'eau-de-vie, s'en versa un nouveau verre, et ayant encore fait courir à travers la liqueur blonde la lumière des lampes qui semblait mettre en son verre un jus clair de topazes fondues, il avala, d'un trait, le liquide perfide et chaud.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 01.07.2019

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­