ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Boccaccio Giovanni (*1313 - †21.12.1375)

­­­­

Dekameron (7)

Den první - příběh první

Ser Ciappelletto oklame falešnou zpovědí zbožného mnicha a zemře: ačkoli to byl za svého života nejhanebnější člověk, nabude po smrti pověsti světce a je nazýván svatým Ciappellettem.
Sluší se, nejdražší paní, aby se vše, co člověk dělá, začínalo obdivuhodným a svatým jménem toho, jenž je Stvořitelem všech věcí. Mám-li proto já první započít naše vyprávění, hodlám začít jedním z jeho divů; vyslechněmež je, neboť tím se upevní naše naděje v něho jakožto v pevné útočiště, a my pak povždy budeme velebit jeho jméno.
Je přece najevě, že všechny pozemské věci jsou pomíjející a smrtelné a krom toho - jelikož jsou samy o sobě i mimo sebe samá nesnáz, starost a námaha - podléhají nesčíslným nebezpečím, takže my smrtelníci, žijící mezi nimi a z nich, nemohli bychom ani uprostřed nich žít, ani se jim vyhnout, kdyby nám k tomu neposkytovala sílu a obratnost zvláštní milost boží. Nesmíme si však o ní myslet, že na nás a do nás sestupuje za nějaké naše zásluhy. Pramení z jeho vlastní dobrotivosti a vyvolávají ji svými prosbami ti, kteří byli sice smrtelní jako my, ale za svého života se správně řídili jeho přikázáními, takže nyní se stali věčnými a blaženými jako On, neboť my - neodvažující se vznášet své prosby před tvář tak velikého soudce - sdělujeme věci, o nichž máme za to, že nám prospějí, těmto věčným a blaženým jakožto prostředníkům, kteří ze zkušenosti znají naši křehkost.
Jelikož však bystrost našeho smrtelného oka nemůže nikterak proniknout do tajemství božské mysli, nahlížíme tím více, jakou milosrdnou dobrotivostí k nám je naplněn. On, stane-li se někdy, že nás oklame naše domněnka a my si zvolíme za přímluvčího u jeho majestátu někoho, kdo jím byl uvržen do věčného zatracení. Avšak On, jemuž není nic tajno, ohlíží se spíše na čistotu srdce prosebníka nežli na jeho nevědomost nebo na zavrženost přímluvčího, jejž jsme prosili (jako by tento přímluvčí byl blažen před jeho tváří), a vyslyší ty, kteří se k němu modlí.
To všecko se zřetelně projeví v příběhu, který vám zamýšlím vypravovat. Zřetelně pravím, neboť přihlížím ne k soudu božímu, ale k soudu lidí.
Vypravuje se tedy, že se velmi bohatý a tuze veliký kupec Musciatto Franzesi stal rytířem a měl se vypravit do Toskány s messerem Karlem Bezzemkem, bratrem francouzského krále, kterého o to požádal a kterého k výpravě přiměl papež Bonifác. Když však zjistil, že jeho záležitosti - jak to bývá u obchodníků - jsou zde a onde velmi spletité a že je nelze snadno ani rázem vyřídit, rozhodl se, že je svěří několika osobám.
Se všemi si věděl rady, jen v tom si nebyl jist - koho by měl pověřit, aby mu vymáhal dluhy u několika Burgunďanů.
Příčinou této nejistoty byla pověst, že Burgunďané jsou lidé hašteřiví, nepoctiví a věrolomní, a proto si Musciatto dlouho lámal hlavu, kde by našel tak ničemného člověka, na něhož by se mohl aspoň trochu spolehnout, že dokáže vyzrát na ničemnost Burgunďanů.
A co tak o tom neustále přemýšlel, vzpomněl si na muže, který ho často navštěvoval v jeho domě v Paříži. Slul ser Ciapperello z Prata, a ježto byl malé postavy a hodně se fintil, usuzovali Francouzi, že Ciapperello vlastně znamená Ceparello, čímž se chce říci cappello, to jest věnec v jejich řeči - a protože Ciapperello byl drobné postavy, jak jsme už řekli, neříkali mu Cappello, nýbrž Ciappelletto. Byl proto všude znám jako Ciappelletto a málokdo věděl, že se vlastně jmenuje ser Ciapperello.
Život tohoto Ciappelletta vypadal takto: Protože byl notářem, náramně se styděl, když mu přišli na to, že některá jeho listina (ačkoli jich mnoho nevyhotovil) je pravá. Byl by totiž falešných listin nadělal, kolik by byl kdo chtěl, neboť daleko raději listiny zadarmo padělal, než vyhotovoval za velký poplatek listiny správné. Největší potěšení mu dělalo, když mohl podávat křivá svědectví, ať ho o ně někdo žádal nebo nežádal - a protože se v těchto dobách náramně věřilo na přísahy, neostýchal se přísahat křivě; dík této ničemnosti pak vyhrával v tolika rozepřích, v kolika ho vyzvali, aby přísahal, že říká na svou víru pravdu.
Obzvláštní zalíbení nalézal v tom - a tuze horlivě se vždy přitom snažil -, když mohl vyvolat mezi přáteli a příbuznými nebo nějakými jinými osobami zlou krev, nepřátelství a pohoršení. A čím větší zlo z toho vzešlo, tím větší z toho měl radost. Když ho někdo vybídl k nějaké vraždě či k nějakému jinému zlosynství, nikdy neřekl ne a velmi rád šel. Ba častokrát se stalo, že ochotně mordoval a vraždil lidi vlastníma rukama. Bohu a svatým se rouhal převelice a každá maličkost ho dovedla tak rozkatit jako málokoho druhého. Do kostela nechodil nikdy, svátostmi pohrdal a mluvil o nich hanlivě jako o mrzkých věcech. Zato naopak rád navštěvoval krčmy a jiná hanebná místa a často tam chodíval. Zeny miloval asi tak jako pes hůl, zato zvrácenou láskou se kochal víc než kterýkoli jiný zvrhlík. Dokázal loupit a krást a tvářit se přitom jako svatý, byl žrout a veliký pijan; když se mu něco zhatilo, zuřil; hrál a proslul jako falešný hráč v kostky.
Ale proč o tom tolik mluvím? Byl to prostě snad ten nejhorší člověk, jaký se kdy narodil. Jeho spády dlouho ochraňovala moc a postavení messera Musciatta, kvůli němuž brali na něho začasté ohled i lidé, jimž mnohokrát ublížil, i dvůr, kde páchal bezpráví napořád.
Když se tedy messer Musciatto vzpomněl na toho sera Ciapperella, jehož život výtečně znal, usoudil, že bude na ničemnosti Burgunďanů jako dělaný. Dal si ho proto zavolat a takto k němu promluvil: "Jak víš, sere Ciappelletto, chystám se na cesty, a protože mám mimo jiné nějaké pohledávky u Burgunďanů, což jsou samí podvodníci, nevím o nikom lepším, komu bych svěřil vymáhání peněz od nich, než jsi ty. Ty nemáš teď nic na práci, a jsi-li to ochoten udělat, vymohu ti doporučení u dvora a z toho, co vymůžeš, ti dám slušný díl."
Ser Ciappelletto, jenž právě zahálel a strádal ve věcech pozemských, nahlédl, že mu odchází ten, kdo byl dlouho jeho podporou a oporou, i rozhodl se bez okolků, neboť mu málem nic jiného nezbývalo - a řekl, že rád přijímá.
Když se tedy domluvili, dostal ser Ciappelletto plnou moc a doporučující listiny od krále a po Musciattově odjezdu se vydal do Burgundska, kde ho skoro nikdo neznal. Zde však začal vymáhat dluhy a dělat to, proč přišel, proti svému zvyku tak vlídné a mírně, že to vypadalo, jako by si nechával prchlivost na pozdější dobu.
Počínaje si tedy takto, přebýval v domě dvou bratří z Florencie, kteří půjčovali na lichvářský úrok a velmi si ho vážili, protože mu byl nakloněn messer Musciatto - když tu se stalo, že Ciappelletto onemocněl. Oba bratří hned k němu zavolali lékaře a ti ho ošetřovali a dělali všecko potřebné, aby se ser Ciappelletto uzdravil.
Veškerá pomoc však byla marná, protože ser Ciappelletto byl už staré a zhýralé chlapisko, a jak říkali lékaři, bylo to s ním den ode dne horší a horší jako s člověkem, který už mele z posledního.
Oběma bratřím to bylo tuze nemilé a jednou - meškajíce vedle světnice, v níž ležel nemocný ser Ciappelletto - začali spolu takto rozmlouvat: "Co s ním budeme dělat?" říkali si mezi sebou. "Máme na krku kvůli němu pěknou nepříjemnost, protože vyhnat ho z našeho domu, když je tak nemocný, by byla veliká hanba a projev necitelnosti - až by lidé uviděli, že jsme ho nejprve přijali do domu, pak ho dali tak pečlivě ošetřovat a léčit a nakonec že jsme ho z ničeho nic vyhnali z domu, když byl na smrt nemocný a nemohl nám udělat nic nepříjemného. Na druhé straně je to však takový ničema, že se mu nebude chtít vyzpovídat se ani přijmout církevní svátost - a jestliže umře bez zpovědi, nepřijmou jeho mrtvolu v žádném kostele, ba hodí ho do příkopu jako psa. Vyzpovídá-li se ovšem, stane se totéž, protože má mnoho hříchů, a jeden strašnější než druhý, takže ani jeden mnich či kněz nebude mít chuť, ba ani nebude moci dát rozhřešení. A až se to stane a až to zdejší lidé uvidí, shluknou se, neboť se jim naše řemeslo zdá ničemné, protože o něm celé dny nepěkně hovoří; dostanou choutky oloupit nás a budou řvát: Nechceme tady už ty lombardské psy, které nechtějí ani přijmout na hřbitov. Zaútočí na naše domy a možná že nás nejen připraví o všecko jmění, ale i o naše životy. Ať to už dopadne tak nebo tak, jestli ten chlapík umře, skončí to s námi špatně."
Ser Ciappelletto ležel - jak jsme už řekli - ve světnici sousedící s tou, kde si tito dva povídali, a měl jemný sluch, jaký často mívají nemocní lidé; slyšel vše, co si oba bratří o něm říkali - i dal si je zavolat a řekl jim: "Nechci, abyste měli kvůli mně nějaké starosti a abyste se báli, že vám kvůli mně vzejde nějaká škoda. Slyšel jsem, co jste si o mně povídali, a jsem naprosto jist, že by to dopadlo tak, jak říkáte, kdyby to ovšem všecko muselo jít tak, jak soudíte. Dopadne to však jinak. Já jsem za svého života spáchal tolik nepravostí proti Pánubohu, že si ani nepolepším, ani nepohorším, když spáchám ještě jednu darebnost navíc, než vydechnu naposled. Opatřte mi proto nějakého zbožného a řádného mnicha, nejlepšího, jakého tu seženete, přiveďte mi ho a nechte to na mně: já už se postarám o sebe i o vás tak, že s tím budete spokojeni."
Oba bratří, ačkoli si od toho mnoho neslibovali, zašli přesto do jednoho kláštera a vyžádali si nějakého zbožného a moudrého mnicha, který by vyzpovídal jednoho Lombarďana, jenž leží nemocen v jejich domě. I vybrali jim tam jakéhosi stařičkého mnicha, jenž vedl zbožný a řádný život, byl velkým znalcem Písma a k němuž všichni měšťané chovali převelikou a obzvláštní úctu. Toho pak oba bratři přivedli seru Ciappellettovi.
Když tento mnich přišel do světnice, kde ležel ser Ciappelletto, přisedl si k němu, chvilku ho vlídně utěšoval a pak se ho zeptal, kdy se naposled zpovídal.
Ser Ciappelletto se nikdy v životě nezpovídal - ale odvětil: "Otče, mám ve zvyku zpovídat se aspoň jednou v týdnu, ba byly i takové doby, kdy jsem se zpovídal několikrát v týdenku. Je ovšem pravda, že jsem se nezpovídal od té doby, co jsem onemocněl, a to už je přes týden. Takové trápení mi způsobila má nemoc."
Tu pravil mnich: "Milý synu, dobře jsi činil a tak by to měl dělat každý. Nu, vidím, když se tak často zpovídáš, že nebude nijak obtížné vyslechnout tě či poptat se tě na hříchy."
"To neříkejte, velebný bratře," řekl ser Ciappelletto. "Nikdy jsem se nezpovídal tolikrát a tak často, abych si pokaždé nevyžádal generální zpověď ze všech svých hříchů, na něž jsem si dokázal vzpomenout ode dne, co jsem přišel na svět, až do toho dne, co jsem se zpovídal. Proto vás prosím, dobrý můj otče, abyste se mne vyptával na všecko do takových podrobností, jako bych se byl nikdy nezpovídal. A nijak se neohlížejte na to, že jsem nemocný; mně je milejší potýrat své tělo než dělat si nějaké pohodlí, jež by mi mohlo přivolat zatracení duše, kterou náš Spasitel svou krví vykoupil."
Tato slova se zbožnému muži velmi zalíbila, i usoudil, že je to doklad, jak dobře je duše sera Ciappelletta připravená. Velmi tedy pochválil tento jeho zvyk a začal se ho vyptávat, zda někdy nezhřešil smilně s nějakou ženou. Ser Ciappelletto si povzdechl a odvětil mu: "Otče můj, pokud jde o tohle, stydím se vám povědět pravdu, neboť se bojím, abych nezhřešil skrze chlubivost."
Zbožný mnich mu řekl: "Jen to směle řekni. Tím, že někdo mluví pravdu, nemůže přece ani při zpovědi, ani při jiném činu zhřešit."
Ser Ciappelletto tedy děl: "Když jste mne o tom tak hezky ubezpečil, povím vám to: já jsem takový panic, jako když jsem vyšel z matčina lůna."
"Bůh ti žehnej!" pravil mnich. "Jak dobře jsi učinil! Tvá zásluha je o to větší, oč větší jsi měl v tom volnost než my a ostatní, co jsme vázáni nějakou řeholí."
Poté se ho otázal, zda nevyvolal lítost Boha hříchem skrze obžerství.
Ser Ciappelletto zhluboka povzdechl a odpověděl, že ano a mnohokrát, neboť prý byl zvyklý postit se nejen jako ostatní lidé v postní době, ale krom toho se prý postíval ještě nejméně tři dny v týdnu o chlebě a vodě. Vodu však prý píval s takovým potěšením a s takovou chutí, zvláště když byl unaven modlením nebo po procesí - jako pívají velice pijani víno. A začasté prý toužil po takových rostlinách, z nichž se dá dělat salát, jako po nich touží páni, když přijedou na venkov. Někdy dokonce se mu prý zdálo, že mu ten salát chutná víc, než by měl chutnat člověku, jenž se postí - jako on - ze zbožnosti.
"Milý synu," řekl mu na to mnich, "tyto hříchy jsou přirozené a jsou velmi lehké. Nechci proto, aby sis jimi obtěžoval svědomí víc, než je třeba. Každému člověku, i tomu nejsvětějšímu, chutná po dlouhém postu dobré jídlo a po dlouhé únavě nápoj."
"Ó ne, milý otče, vy mi to říkáte, jen abyste mě utěšil," pravil ser Ciappelletto, "a přitom dobře víte - co i mně je dobře známo, že vše, co konáme, sloužíme-li Bohu, máme konati čistě a bez jakékoli skvrny na duši. A počíná-li si někdo jinak - hřeší!"
Mnich byl touto odpovědí náramně spokojen - i řekl: "Jsem rád, že takto smýšlíš ve své duši, a velmi se mi líbí, že máš v tomhle čisté a dobré svědomí. Řekni mi však: Zhřešil jsi někdy skrze lakotu? Přál sis někdy více, než se sluší - či vlastnil jsi někdy něco, co jsi vlastnit neměl?"
Ser Ciappelletto na to odpověděl: "Otče můj, nechtěl bych, abyste vyvozoval něco z toho, že meškám v domě těchto lichvářů. Nemám tu s ničím co dělat, ba naopak, přišel jsem, protože jsem je už musel napomenout a pokárat a vytrhnout je z jejich ohavné ziskuchtivosti. Myslím, že by se mi to bylo podařilo, kdyby mě nebyl Bůh tak navštívil. Vězte, že ne já, ale můj otec způsobil, že jsem se stal boháčem. Já však po jeho smrti rozdal většinu jmění v almužnách. Abych mohl poté nadále být živ a abych mohl pomáhat Kristovým chudým, provozoval jsem drobné obchody, nicméně přál jsem si vždycky vydělat jen proto, abych se mohl ustavičně dělit s chudými Krista napůl o to, co jsem vydělal. Polovinu jsem vynakládal na své potřeby, druhou polovinu jsem dával jim - a Stvořitel mi v tom byl tak dobrým pomocníkem, že se mi dařilo čím dál tím lépe."
"Dobře sis počínal," pravil mnich. "A jak často jsi podléhal hněvu?"
"Ó v tomhle jsem velice hřešil, to vám musím říci," odvětil ser Ciappelletto. "A kdo by se také udržel, když vidí den co den, jak lidé páchají nepravosti, jak se nedrží božích přikázání a jak se nebojí božího soudu? Mnohokrát se mi přihodilo, že jsem si přál být raději mrtev než být živ a vidět přitom, jak se mladí lidé ženou za marnostmi, jak klejí a křivě přísahají, jak navštěvují krčmy, a nikoliv chrám Páně, jak chodí častěji po cestách světských než po cestách božích."
"Milý synu," řekl mu mnich, "to byl spravedlivý hněv a ani za to ti nemohu uložit pokání. Nedal ses však v nějakém případě strhnout při svém hněvu k vraždě či k spílání či k nějaké jiné nepravosti?"
Ser Ciappelletto na to odpověděl: "Ach běda, důstojnosti, jak se můžete na něco takového ptát? Vy, který vypadáte jako boží muž? Kdybych býval byl jenom trošinečku pomyslil na něco takového, co mi tu říkáte, myslíte, že bych věřil, že mě Bůh bude opatrovat? Takovéhle kousky jsou pro darebáky a zlosyny. Ne, ne, já když jsem takové lidi viděl, vždycky jsem jim říkal: Jdi, kéž tě Bůh obrátí!"
Tu pravil mnich: "Bůh ti požehnej, milý synu, pověz mi však: nepodal jsi někdy proti někomu falešné svědectví - či nemluvil jsi o někom špatně či nevzal jsi někdy něco svému bližnímu bez jeho vědomí?"
"Někdy, důstojnosti," odpověděl ser Ciappelletto, "jsem mluvil špatně o svých bližních, neboť jsem měl souseda a ten k pohoršení všech lidí nedělal nic jiného, než že mlátil svou manželku, a já jsem o něm zle promluvil k rodičům jeho manželky, neboť mi bylo té ubožačky velmi líto - on ji její muž tloukl pokaždé, když příliš pil."
"Nuže dobrá," řekl mnich, "pravil jsi mi, že jsi býval kupcem. Ošidil jsi někdy někoho, jak to kupci dělávají?"
"Božínku, důstojnosti, to ano," odvětil ser Ciappelletto. "Nevím však, kdo to byl. Vím jen to, že mi jednou někdo přinesl peníze - dlužil mi je za sukno, co jsem mu prodal - a já je bez přepočítávání uložil do truhlice. Asi tak za měsíc jsem však shledal, že je tam víc drobných mincí, než mělo být. Celý rok jsem tedy peníze schovával, ale když jsem se ani pak neshledal s tím, komu patřily, rozdal jsem je z lásky boží chudákům."
"To byla maličkost," řekl mnich. "Dobře jsi naložil s těmi penězi."
Zbožný mnich se ptal ještě na mnoho jiných věcí, ser Ciappelletto mu na všechny odpovídal tímto způsobem, ale když už mu chtěl mnich dát rozhřešení, ser Ciappelletto řekl: "Mám, důstojnosti, ještě jeden hřích, který jsem vám neřekl."
Mnich se ho zeptal jaký a ser Ciappelletto mu odvětil: "Vzpomínám si, že jednou jsem sluhovi poručil, aby v sobotu po třetí hodině odpolední uklidil dům, a nesvětil jsem tedy svatou neděli, tak jak se sluší."
"Ach milý synu, to je lehký hřích," děl mnich.
"Ó nikoli," řekl na to ser Ciappelletto, "neříkejte lehký hřích, když přece neděli máme převelice světit. Vždyť onoho dne povstal z mrtvých náš Pán!"
"A jiný hřích nemáš?" otázal se ještě mnich.
"Mám, důstojnosti," řekl na to ser Ciappelletto, "mám. Jednou se to tak nějak schumelilo, že jsem si uplivl v chrámu Páně."
Mnich se usmál a řekl: "Milý synu, z toho si nic nedělej, my tam pliveme celé dny a jsme řeholníci." Tu pravil ser Ciappelletto: "To je ale od vás veliká nevycválanost, protože nic nemáme držet v takové čistotě jako svatostánek, v němž se konají bohoslužby!"
Krátce a dobře, ser Ciappelletto klábosil pořád takhle dokola, pak začal vzdychat a nakonec se tuze rozplakal, neboť byl z těch, kteří znamenitě dovedou ronit slzy, kdykoli chtějí.
"Copak je ti, milý synu?" otázal se ho zbožný mnich.
A ser Ciappelletto mu odpověděl: "Ach běda, důstojnosti, zbyl mi ještě jeden hřích, z něhož jsem se ještě nikdy nezpovídal, a já se vám o něm stydím povědět. Pokaždé, když si naň vzpomenu, pláči, jak vidíte, a zdá se mi, že se Bůh nade mnou kvůli němu určitě neslituje."
"Ale běž, synu," pravil zbožný mnich. "O čem to mluvíš? Kdyby jeden člověk měl na svědomí všechny hříchy, které lidé napáchali a ještě napáchají, co bude svět stát, a kdyby se ten člověk kál a litoval jich, jak to vidím u tebe, Bůh je tak dobrotivý a milosrdný, že by mu beze všeho odpustil, kdyby se z nich ten člověk vyzpovídal. Pověz tedy klidně, oč jde."
Ser Ciappelletto, nepřestávaje hořce plakat, pravil: "Běda, otče můj, můj hřích je příliš veliký a já sotva mohu doufat, že mi Bůh odpustí, nebudete-li za mne na svých modlitbách orodovat vy."
"Pověz to bez obav," odpověděl mnich, "slibuji ti, že se budu za tebe modlit."
Ser Ciappelletto však pořád jen plakal a nic neříkal, ač ho mnich povzbuzoval, aby se to nebál říci. Teprve když mnicha dlouho svým pláčem napínal, zhluboka si pojednou povzdechl a řekl: "Otče můj, protože mi slibujete, že se budete za mne modlit k Bohu, povím vám to. Vězte, že když jsem byl ještě maličký, spílal jsem jednou mamince."
To řekl a znovu začal hořce naříkat.
"Ach milý synu," pravil mnich, "to máš za nějaký velký hřích? Lidé spílají Bohu celý den a on jim rád odpouští, když toho litují. Proč si myslíš, že by ti tohle neodpustil? Neplač a uklidni se. Určitě by ti odpustil, i kdybys byl jedním z těch, kteří ho ukřižovali, a potom projevoval takovou lítost, jakou nyní vidím u tebe."
"Ouvej, otče můj, co to říkáte," řekl ser Ciappelletto. "Má sladká mater mě nosila dnem i nocí devět měsíců v lůně a víc než stokrát mě chovala v náručí! Příliš jsem jí ublížil tím, že jsem jí spílal! Příliš jsem tím zhřešil. Nebudete-li se za mne modlit vy, nebude mi odpuštěno."
Když posléze mnich viděl, že mu ser Ciappelletto nemá už co říci, dal mu rozhřešení a své požehnání; a jelikož mu na slovo věřil, měl ho za přesvatého člověka. A kdo by také nevěřil, vida mluvit takto člověka, jenž už má smrt na jazyku?
Když bylo po všem, řekl mnich: "Sere Ciappelletto, s boží pomocí budete brzy zdráv. Kdyby však Bůh dopustil a povolal vaši požehnanou a dobře připravenou duši k sobě, svolil byste, aby vaše tělo bylo pohřbeno u nás?"
"Ano, důstojnosti," odpověděl na to ser Ciappelletto. "Ba byl bych nerad, abych byl pohřben jinde, ježto jste mi slíbil, že se budete za mne modlit k Bohu. Krom toho jsem měl vždy váš řád v obzvláštní úctě. Proto vás prosím, abyste mi dal přinést, až se vrátíte do kláštera, ono nejopravdovější tělo Kristovo, jež ráno světíte na oltáři. Hodlám totiž s vaším svolením přijmout je a potom poslední pomazání - třebaže toho nejsem hoden -, abych aspoň umřel jako křesťan, když už jsem žil jako hříšník."
Zbožný muž pravil, že to rád udělá, že ser Ciappelletto správně hovoří a že mu dá vše hned poslat.
Tak se také stalo.
Ti dva bratři, co se obávali, aby je ser Ciappelletto nějak neošálil, postavili se k pažení, jež dělilo jejich světnici od té, v níž ležel ser Ciappelletto, a poslouchali. Slyšeli a rozuměli velmi dobře, co ser Ciappelletto říkal mnichovi, a div nevyprskli - takové měli nutkání dát se do smíchu -, když slyšeli, z čeho se zpovídá.
I řekli si: "Jaký je to člověk, že ho ani stáří, ani nemoc, ani strach ze smrti, kterou už vidí před sebou, ani bázeň z Boha, před jehož soudnou stolicí se za chviličku octne, nedokážou přimět k tomu, aby zanechal ničemností a umřel jinak, než žil?"
Když však slyšeli, jak bylo ujednáno, že bude pochován v kostele, nestarali se už o nic.
Ser Ciappelletto si poté odbyl přijímání, a protože se jeho stav stále zhoršoval, přijal poslední pomazání - a brzy po klekání téhož dne, co se tak dobře vyzpovídal, zemřel.
Oba bratři za jeho peníze zařídili vše, co bylo třeba k důstojnému pohřbu, vzkázali mnichům, aby přišli podle obyčeje na noční a ranní modlitby k nebožtíkovi, a obstarali vše, jak se sluší.
Zbožný mnich, který sera Ciappelletta zpovídal, právě hovořil s převorem kláštera, když uslyšel, že ser Ciappelletto odešel na onen svět. I dal zvonit do kapituly, a když se mniši shromáždili, prohlásil, že ser Ciappelletto je svatý muž, což prý seznal, když ho zpovídal. A doufaje, že Pánbůh učiní skrze něho mnoho zázraků, přemluvil je, aby přijali nebožtíka s velikou úctou a zbožností. Převor a ostatní důvěřiví mniši s tím souhlasili a večer se všichni vypravili do domu, kde leželo tělo sera Ciappelletta, a odbyli tu nad ním velikou a slavnou vigilii. Ráno pak, oděni všichni v komže a pluviály, třímajíce knihy v rukou a nesouce v čele průvodu kříže, vypravili se pro nebožtíka a převelice slavně a slavnostně ho odnesli do svého kostela, následováni skoro veškerým lidem tohoto města, jak muži, tak paními. Poté ho vystavili v kostele, onen zbožný mnich, který ho zpovídal, vystoupil na kazatelnu a začal kázat zázračné věci o něm, o jeho životě, o jeho postech, o jeho panickosti a nevinnosti a svatosti. Mimo jiné tu také vyprávěl i o tom největším hříchu, s kterým se mu ser Ciappelletto v pláči při zpovědi svěřil, a jak on sám těžko seru Ciappellettovi dokazoval, že mu Bůh odpustí. Pak přešel k napomínání lidí, kteří ho poslouchali, a řekl: "A vidíte, vy lidé prokletí, vy zatím klnete Bohu a Matce boží a celému rajskému dvoru pro každé stéblo, které se vám namane do cesty."
Krom toho kázal ještě mnoho jiných věcí o tom, jaký byl ser Ciappelletto řádný a čistý muž -takže svými slovy, jimž všichni nábožně věřili, přesvědčil všechny přítomné lidi z města. Po bohoslužbách proto nastal veliký shon a každý šel nebožtíkovi líbat ruce a nohy - ba roztrhali na něm celý rubáš a každý byl šťastný, když si ho mohl utrhnout aspoň kousek.
Tak se to dálo po celý den - aby ho mohli všichni vidět a přijít k němu. Když potom nadešla noc, pochovali slavně sera Ciappelletta pod mramorový náhrobek do jedné kaple a už příštího dne sem začali chodit lidé; rozžíhali tu světla, modlili se k němu, prosili ho o pomoc a podle slibu sem lepili voskové figurky.
Pověst o jeho svatosti a zbožnosti se tak roznesla, že skoro každý, koho potkalo nějaké protivenství, neobracel se pak k jinému svatému než k tomuhle: nazývali ho svatý Ciappelletto a nazývají ho tak dosud - ba tvrdí, že Bůh udělal skrze něho mnoho zázraků a dělaje každý den pro ty, kdož se zbožně dávají pod jeho ochranu.
Tak tedy žil a zemřel ser Ciappelletto z Prata, jenž se stal svatým tak, jak jste právě slyšeli. Nechci tvrdit, že není možné, aby došel u Boha blaženosti, neboť i když žil zločinným a špatným životem, mohl v poslední chvíli projevit takovou lítost, že se nad ním možná Bůh smiloval a přijal ho do svého království.
Protože nám to však není známo, vyvozuji závěry z toho, co se mi zdá správné, a pravím, že ser Ciappelletto bude asi spíše zatracen a v rukou ďábla než v ráji. A jestliže je to tak, můžeme na tom vidět převelikou boží laskavost vůči nám, neboť Bůh se neohlíží na naše chyby, ale na to, jak je ryzí naše víra: a i když si zvolíme za svého přímluvčího jeho nepřítele, jejž jsme měli za jeho přítele, vyslyší nás zrovna tak, jako bychom se byli utekli k opravdovému světci, prostředníku jeho milosti.
Velebme proto jeho jméno, jímž jsme začali, abychom skrze jeho milost přečkali živi a zdrávi nynější protivenství. Mějme všichni v této společnosti jeho jméno v úctě a poroučejme se mu vždy v naprosté jistotě, že nás vyslyší.
Po těchto slovech se Pamfilo odmlčel.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 27.08.2010

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
Oblíbené audioknihy ­



­­­­

Aktuální pořadí soutěže­

  1. V měsících červenec a srpen (letní prázdniny) soutěž neprobíhá!
    Přesto můžete i v tomto období do naší datábáze přidat vlastní práci.


de Maupassant Guy



­­­­


Server info

Počítadlo: 266 608 624
Odezva: 0.26 s
Vykonaných SQL dotazů: 5
Návštěvnost: TOPlist.cz - školstvíČeský-jazyk.cz

Doporučujeme




MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)