ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Boccaccio Giovanni (*1313 - †21.12.1375)

   
­­­­

Dekameron (4)

Den druhý - příběh třetí

Tři mladíci promrhají své jmění a zchudnou. Jejich synovec se celý zoufalý vrátí domů v průvodu jednoho opata a tu shledá, ze opat je vlastně dcera anglického krále. Princezna si ho pak vezme za muže, nahradí jeho strýcům jejich ztráty a dopomůže jim opět k blahobytu.
S obdivem naslouchaly paní příhodám Rinalda d'Asti, velebily jeho zbožnost a děkovaly Bohu a svatému Juliánovi, že mu poskytli pomoc v největší tísni. Nepovažovaly nikterak (ačkoli o tom hovořily kradí1) onu paní za pošetilou proto, že uměla využít dobrodiní, jež jí Bůh seslal do domu, a zatímco s chichotáním hovořili o pěkné noci, kterou ona paní prožila. Pampiena, sedící vedle Filostrata, usoudila, že nyní dojde na ni - což se pak také stalo a zamyslela se, o čem by měla vypravovat. Když ji poté královna vybídla, začala směle, jakož i vesele hovořit:
Čím více se, ctné paní, hovoří o činech Štěstěny, tím více toho zbývá k vyprávění tomu, kdo se chce zamyslit nad svými záležitostmi. Nikdo se tomu nemusí divit, jestliže náležitě uváží, že všecko, co bláhově nazýváme svým, je v jejích rukou a že tedy Štěstěna podle svých skrytých úmyslů přenáší neustále věci z jednoho na druhého a z toho na onoho, aniž my můžeme poznat řád, podle něhož to dělá. Třebaže se to zcela zřetelně projevuje ve všech věcech a každý den a zde to bylo ostatně ukázáno v příbězích, které jsme právě vyslechli, připojím přesto k vyprávěným příběhům i ten svůj, neboť naše královna ráčila přikázat, aby se o tom vyprávělo, a snad to ani nebude bez užitku pro poslouchající. A doufám, že se můj příběh všem zalíbí.
V našem městě žil kdysi rytíř, který se jmenoval messer Tedaldo, a ten pocházel - jak někteří říkají - z rodu Lambertiů. Jiní tvrdí, že pocházel z rodu Agolantiů, vyvozovali to nejspíš z řemesla, které potom vykonávali jeho synové a jež je totožné s řemeslem, kterým se vždy Agolantiové zabývali a zabývají. Neohlížejme se však na to, z kterého rodu pocházel; jak povídám - byl to v té době velmi bohatý rytíř a měl tři syny, z nichž první se jmenoval Lamberto, druhý Tedaldo a třetí Agolante. Byli to už hezcí a milí mladíci, ačkoli nejstaršímu nebylo ještě osmnáct let, když jim jejich přebohatý otec messer Tedaldo zemřel a jim jakožto zákonitým dědicům zanechal všechno své movité a nemovité jmění.
Když mladíci viděli, že se stali převelice bohatými co do hotovosti i co do držebností a že nemají nad sebou žádnou vládu krom svých vlastních libůstek, začali bezuzdně a nestřídmé jmění promrhávat; drželi si ohromné množství služebnictva, mnoho dobrých koní a psů a ptáků, neustále hodovali, pořádali turnaje a dělali nejenom to, co se sluší na šlechtice, ale i to, nač ve své mladické bujnosti dostali zálusk.
Nevedli dlouho takový život, když se poklad, který jim otec zanechal, začal zmenšovat, a protože jim jejich příjmy nestačily na výdaje, na něž si zvykli, začali prodávat a zastavovat statky. Dnes prodali jeden, zítra druhý a ani si skoro nevšimli, že přišli na mizinu, až teprve nuzota jim otevřela oči, jež jim zámožnost zavírala.
Proto jednoho dne zavolal Lamberto ostatní dva a řekl jim, jak skvělé bylo postavení jejich otce a jaké je postavení jejich, jaké mívali dřív bohatství a do jaké chudoby se nyní dostali svým nezřízeným mrháním; nabádal je prostě, jak dovedl nejlépe, aby společně s ním prodali tu trochu, která jim ještě zbyla, než vyjde ještě víc najevo jejich nuzota, a aby odešli pryč.
A tak také učinili; s nikým se ani nerozloučili, bez jakékoliv okázalosti vyrazili z Florencie a bez zastávky dojeli až do Anglie. Najali si v Londýně domek, utráceli co nejméně a lačně začali půjčovat na lichvářský úrok. A štěstí jim tak přálo, že za několik let vydělali převeliké množství peněz.
Jeden po druhém se tedy vrátili zase do Florencie, vykoupili tu velkou část svých bývalých statků, kromě těchto si zakoupili ještě jiné a oženili se. Protože však nadále půjčovali v Anglii peníze, poslali tam jednoho svého mladého synovce, jenž slul Alessandro, aby se tam staral o jejich záležitosti, a všichni tři, zůstavše ve Florencii, zapomněli, do jakých konců je už jednou přivedlo jejich ohavné mrhání penězi, a bez ohledu na to, že mají rodiny, začali nesmyslně utrácet víc než předtím. A všichni kupci jim poskytovali neomezený úvěr, neboť k nim chovali naprostou důvěru.
Jejich výdaje jim také pomáhaly hradit po několik let i peníze, které posílal Alessandro, jenž půjčoval baronům na zámky a jiné jejich důchody, což mu přinášelo ohromný zisk.
Zatímco však tito tři bratři tak hojně utráceli a v nedostatku si půjčovali peníze, neboť měli neustále pevnou naději v Anglii, stalo se, že proti všemu nadání vypukla v Anglii válka mezi králem a jedním z jeho synů a rozdělila celý ostrov ve dvě části. Jedna část držela s otcem a druhá se synem, což ovšem způsobilo, že Alessandrovi byly vzaty všechny zámky baronů a odnikud nedostal žádný důchod. Alessandro doufal, že každý den už dojde mezi otcem a synem k míru, který mu všechno vrátí, kapitál i úroky, a neopouštěl proto ostrov. Strýcové ve Florencii ale nikterak neomezili své ohromné výdaje a den po dni si vypůjčovali stále víc a víc.
Tak se za několik let shledalo, že jejich naděje byla marná a jalová, a tři bratři přišli o úvěr na přání těch kterým měli zaplatit, a navíc ještě byli náhle uvrženi do vazby. Protože jejich statky na zaplacení nestačily, zůstali nadále ve vězení a jejich paní odešly s maličkými dětmi na venkov, jedna tam a druhá onam. Šly velmi nuzně vybavené a nevěděly, co je čeká, zda to není nuzný život navždycky.
Alessandro několik let čekal v Anglii na mír, ale když viděl, že mír nepřichází, usoudil, že setrvávat zde je stejně marné jako životu nebezpečné, a rozhodl se, že se vrátí do Itálie, a zcela sám se vydal na cestu.
Jednoho dne, když právě vyjížděl z Brugg, všiml si, že současně s ním se dává na cestu jakýsi bílý opat, doprovázený mnichy a početnou čeledí. Vpředu jela veliká družina a vzadu dva rytíři ze starých, s králem spřízněných rodů; Alessandro je znal, přidružil se k nim proto a rytíři ho rádi přijali do své společnosti.
Jak tak tedy společně cestovali, Alessandro se jich zdvořile otázal, kdo jsou ti mniši, kteří jedou s takovým množstvím čeledi před nimi, a kam se ubírají. A jeden z rytířů mu odpověděl:
"Ten, co jede vpředu, je náš mladičký příbuzný, jenž byl právě zvolen opatem jednoho z největších anglických opatství. Protože je však mladší, než řehole dovolují pro takovou hodnost, jedeme s ním do Říma vyžádat si od Svatého otce, aby mu prominul jeho přílišné mládí a potvrdil ho v jeho hodnosti. Nesmí se však o tom nikde mluvit."
Opat jel tedy chvíli napřed a chvíli za svou čeledí, jak to vídáme každodenně dělat pány na cestách, a tu se cestou přihodilo, že spatřil zblízka Alessandra, jenž byl velmi mlád, překrásné postavy a tváře a tak způsobných, milých a hezkých mravů, jak jen někdo může být. Podivuhodně se mu zalíbil na první pohled, jako se mu ještě nikdy nic nezalíbilo, zavolal si ho a jal se s ním přívětivě rozprávět a vyptávat se ho, kdo je a odkud jede a kam míří. Alessandro mu všechno otevřeně odhalil, odpověděl mu na jeho otázky a posléze se mu nabídl k jakékoli službě, i když prý toho málo zmůže.
Když opat vyslechl jeho hezkou a uhlazenou řeč a podrobně si prohlédl jeho způsoby, usoudil v duchu, že to je jistě nějaký šlechtic - i když má nízké řemeslo, a zahořel k němu ještě větším zalíbením.
Pln soustrasti s jeho neštěstím, jal se ho přátelsky utěšovat a řekl mu, aby neztrácel naději, neboť je-li zdatný muž, Bůh ho jistě zase postavil tam, odkud ho Štěstěna svrhla, ba možná ještě výš. A poprosil ho, aby ráčil zůstat v jeho společnosti, jestliže míří do Toskány, protože prý se tam rovněž ubírá. Alessandro mu poděkoval za útěchu a řekl mu, že je připraven učinit vše podle jeho příkazu.
Opat, jemuž spatření Alessandra zvířilo v prsou nové pocity, cestoval tedy dál a tu se za několik dní stalo, že dorazili do jakéhosi městečka, jež nebylo příliš bohaté na hospody. A protože tu chtěl opat přenocovat, Alessandro navrhl, aby slezli z koní u jednoho hostinského, s nímž se velmi dobře znal a jemuž přikázal, aby opatovi přichystal světnici v nejpohodlnější části domu. A ježto se už málem stal opatovým správcem, neboť byl člověkem, který se vyzná, ubytoval v městečku celou družinu, toho tam a toho onde: když pak opat povečeřel a noc už hodně pokročila, takže všichni se odebrali na lože, otázal se Alessandro hostinského, kam uloží ke spánku jeho. Hostinský mu odvětil:
"To na mou duši nevím. Vidíš, že všude je plno - a jak se můžeš přesvědčit - já i má rodina budeme spát na lavicích. V opatové světnici však je několik obilných truhel. Mohu tě tam zavést, ustelu ti na nich, a nemáš-li nic proti tomu, vyspíš se tam tuhle noc, jak to nejlíp půjde."
"Jak bych mohl jít do světnice opatovy, když vím, že je tak malá a tak těsná, že si tam nemohl lehnout ani jeden z mnichů? Kdyby si toho byl všiml, když se zavěšovaly závěsy k loži, byl bych poslal spát na truhly jeho mnichy a sám bych si byl šel lehnout tam, kde spí mniši."
Hostinský mu odvětil:
"Už se jednou stalo, a jestli chceš, můžeš se tam vyspat jako nikde. Opat spí a závěsy jsou zataženy. Donesu ti tam potichu peřinu a vyspi se tam."
Alessandro nahlédl, že to půjde udělat bez obtěžování opata, souhlasil tedy a uvelebil se tam, jak mohl nejtišeji.
Opat však ještě nespal, ale horoucně se zabýval v mysli svými novými touhami: slyšel proto, co si povídal hostinský s Alessandrem, a zároveň také seznal, kam se uložil Alessandro. I řekl si v duchu spokojeně:
"Bůh mi poslal příhodnou chvíli pro mé tužby; jestli toho nevyužiju, možná že se mi podobná příležitost už nenaskytne."
A proto se pevně rozhodl, že se této příležitosti chopí, zavolal tlumeně, když se mu zdálo, že všechno v hospodě už ztichlo, na Alessandra a řekl mu, aby si lehl k němu. Allessandro dlouho váhal, ale pak se svlékl a ulehl k opatovi.
Za chvíli mu opat položil ruku na hruď a jal se ho dotýkat tak, jak to obvykle dělají roztoužené dívky milencům. Alessandro se tomu velice podivil a byl v rozpacích, zda snad opat není posedlý neřestnou láskou, když se ho takto dotýká. Ale opat tuto rozpačitost buď vytušil, či poznal podle nějakého Alessandrova posuňku, usmál se, bez váhání shodil ze sebe košili, uchopil Alessandrovu ruku, položil si ji na hruď a pravil:
"Alessandro, zaplaš svou pošetilou myšlenku a hledej a poznej zde, co skrývám."
Když Alessandro položil ruku na opatovu hruď, našel tam dvě kulatá a pevná a něžná ňadra, vypadající, jako by byla zhotovená ze slonové kosti. A sotvaže je našel a poznal, že opat je žena, nečekal na další pobízení, ruče ji objal a chtěl ji líbat.
Ona však pravila:
"Ještě než se ke mně přiblížíš ještě víc, slyš, co ti chci povědět. Jak jsi mohl seznat, jsem žena, a nikoli muž. Vydala jsem se jako panna ze svého domova a ubírám se k papeži, aby mě oddal. Možná že je to tvé štěstí, anebo mé neštěstí, ale když jsem tě nedávno poprvé spatřila, zahořela jsem k tobě takovou láskou, že žádná žena by tolik nemilovala žádného muže. Proto jsem si také umínila, že chci za manžela tebe a nikoli jiného. Nechceš-li mě za ženu, odejdi odtud a vrať se na své místo."
Alessandro - ačkoli ji neznal - připomněl si původ, který má, a usoudil, že je asi urozená a bohatá, a jak viděl, i překrásná, nerozmýšlel se proto příliš dlouho a odpověděl, že si ji rád vezme, bude-li ona chtít.
Tu se ona zdvihla, a sedíc na lůžku, navlékla mu před obrázkem, na němž byl vymalován Spasitel, na ruku prsten a tak se s ním oddala. Potom se oba objali a k velikému vzájemnému potěšení strávili zbytek v noci v slastech.
Když se potom umluvili, jak a kterak uspořádají své záležitosti, Alessandro vstal, protože se už dnilo, a odešel ze světnice tudy, kudy sem vešel, aniž se někdo dověděl, kde té noci spal. Nesmírně rozradostněn vydal se pak s opatem a s celou jeho družinou na cestu a po mnoha dnech konečně dorazili do Říma.
Zde pobyli několik dní, načež se opat jen s dvěma rytíři a Alessandrem dostavili k papeži, a když mu vzdali povinnou úctu, jal se opat takto hovořit:
"Svatý otče, vy jistě víte lépe než kdokoli jiný, že se má každý, kdo chce správně a počestně žít, vyhýbat - jak jen může - každé příležitosti, jež by ho mohla vést k opačnému jednání. Protože i já si přeji žít počestně, uprchla jsem - abych to mohla provést - v tomto rouchu, v němž mne zříte, a tajně s převelikou částí pokladů anglickému králi, svému otci, který mě tak mladou, jak vidíte, chtěl dát za manželku skotskému králi, převelice starému pánovi. Vydala jsem se na cestu a přicházím sem, aby mě Vaše Svatost provdala.
A věřte, že příčinou mého útěku nebylo ani tak stáří skotského krále jako strach, abych pro křehkost svého mládí nespáchala něco - až budu za něho provdána -, co by bylo proti božím zákonům a proti cti královské krve mého otce.
A když jsem se s těmito úmysly ubírala sem, Bůh, jenž sám nejlépe ví, co každý potřebuje - jak jsem se přesvědčila -, přivedl mi na oči ve svém milosrdenství toho, kterého mi ráčil dát za manžela. Je to tenhle mladík (a ukázala přitom na Alessandra), jejž vidíte stát vedle mne a jehož způsoby i zdatnost jsou hodný jakékoli velké paní, i když snad krev se urozeností nevyrovná slávě krve královské. Vzala jsem si ho tedy a chci ho a nebudu patřit nikdy nikomu jinému, nechť si o tom můj otec či kdokoli jiný myslí cokoli. Nuže, hlavní důvod, proč jsem sem přišla, je odbyt. Chtěla jsem však dokonat svou cestu jednak proto, abych spatřila Vaši Svatost a ona svatá a ctihodná místa, jichž je ve vašem městě mnoho, jednak proto, abych v přítomnosti vás a ostatních lidí mohla veřejně povědět o manželství uzavřeném mezi Alessandrem a mnou pouze v přítomnosti Boha. Pokorně vás proto prosím, aby i vám bylo vhod to, co se zalíbilo Bohu a mně, a abyste nám k tomu dal své požehnání, neboť jen tak budu mít větší jistotu, že se to líbí Tomu, jehož jste náměstkem, a jen tak budeme moci spolu žít a nakonec zemřít ke cti boží i vaší."
Alessandro žasl, když slyšel, že jeho choť je dcerou krále anglického, a naplnilo ho to velkolepou tajnou radostí. Ještě víc však užasli oba rytíři, které to tak rozhořčilo, že kdyby byli bývali někde jinde, a ne před papežem, byli by si to s Alessandrem a možná že i s paní hezky zostra vyřídili. Papež se ovšem rovněž velmi podivil, když viděl její roucho a toho, koho si vyvolila. Ježto však věděl, že nelze odestát to, co se stalo, rozhodl se, že její prosbě vyhoví. I uklidnil nejdříve rytíře, jež viděl před sebou rozkacené, usmířil je zase s paní a Alessandrem a kázal, co se má všechno učinit.
Když pak nadešel stanovený den, přede všemi kardinály a mnoha výtečnými muži, jež pozval na tu převelikou slávu, kterou uchystal, kázal, aby paní - jež byla tak krásná a líbezná, že ji po zásluze všichni chválili - přišla královsky oděná a aby přišel i Alessandro; byl tak nádherně oděn, že se zjevem a mravy vůbec nepodobal onomu mladíku, jenž půjčoval na lichvářský úrok, ale byl spíše podoben kralevici a oba rytíři jej také tak uctívali. A tu dal papež slavit okázalý sňatek a po krásné a velkolepé svatbě je se svým požehnáním propustil.
Při návratu z Říma zajel Alessandro, jak si jeho paní přála, do Florencie, kam už tuto novinu donesla zatím pověst. Měšťané je zde přijali s nejvyššími poctami, načež paní dala tři bratry propustit, když předtím přikázala zaplatit za ně každému, a uvedla je a jejich paní na jejich bývalé statky. Nato Alessandro a jeho choť, kteří si svými skutky získali přízeň všech, odcestovali z Florencie, a vzavše s sebou Agolanta, dorazili do Paříže, kde je s poctami přijal král.
Oba rytíři se odtud vydali do Anglie a tak dlouho přemlouvali krále, až byl své dceři opět příznivě nakloněn. S převelikou slávou pak přivítal svou dceru a zetě, jejž krátce nato za převelikých poct povýšil na rytíře a daroval mu hrabství Cornwallis. Alessandro projevil takovou dovednost a um, že usmířil otce se synem, z čehož vzešlo pro ostrov mnoho dobrého a vyneslo mu to lásku a přízeň všeho lidu. Agolante dostal zpátky všechny své pohledávky a nesmírně bohat se vrátil do Florencie, když byl předtím od hraběte Alessandra povýšen na rytíře.
Hrabě žil potom slavně se svou paní, a jak někteří říkají, dobyl prý později, dík svému důvtipu, chrabrosti a za pomoci svého tchána, Skotska a byl tu korunován za krále.

1 - kradí = potají, nepozorovaně, tajně

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 17.05.2010

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­