Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• úryvek

Po malé chvíli povstala Jenůfka, probírajíc se ze svého omámení, kterým ji chtěla pěstounka v nejlepší vůli pomoci k pevnějšímu spánku, ale ten makový odvar pomohl jen nakrátko. Jenůfka pocítila jen nesmírnou tíži v hlavě a chtěla si to postesknouti té mamičce.
"Mamičko," zahovořila, potácejíc se vedle do jizby, "to mám těžkou hlavu, jako samý kámen. Pomozte mi, musím se snad vodou omýt, padat se mi chce! - Kde jste, mamičko?" rozhlížela se kolem. "To je přece naše jizba," promnula si čelo, jako kdyby se chtěla přesvědčiti, že nechodí ve snách.
"Já zůstávám v komoře - musím se tam schovávat, aby mne nikdo nespatřil. Ach, pořád mamička musí vyčítat, trním to bodá do duše."
Posadila se u okna.
"Už je večer, smím odekrýt okeničky," připomněla si nejvyšší pěstounčin zákon v domě, opatrnost. Nějaká smutná písnička jako by zde zazvučela a ševelila. Všude tma, jenom měsíček bědným lidem svítí a všude září plno, plničko hvězd. A Števa ještě nejde - už zase nepřijde! Kdyby tak chlapčoka uviděl, jak modré oči po něm otevírá, zrovna takové, jaké má on sám.
"A kde je můj Števuška, můj chlapčok radostný," posedla ji náhle nějaká úzkost. "Nepláče? Tak jako by se poprvé steskem ozval."
Pozvedla se, vešla do komory, ale hned přichvátala zase zpět.
"Kam jste mi ho dali?" zavolala do prázdné jizby a počala tu v koutě přehazovat nastlanou postel, na které nikdo nespával, že pyšnila se jen nadýchanými peřinami do Jenůfčiny výbavy.