ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Kafka Franz (*03.07.1883 - †03.06.1924)

   
­­­­

Zámek (8)

Osmá kapitola

Zpočátku byl K. rád, že unikl z chumlu služek a pomocníků v teplém pokoji. Také trochu mrzlo, sníh ztuhl, šlo se snadněji. Začalo se už ovšem stmívat, i přidal do kroku.
Zámek, jehož obrysy se již rozplývaly, byl tichý jako vždy, ještě nikdy tam K. nezpozoroval sebemenší známku života, snad ani nebylo možné z té dálky něco rozeznat, a přece po tom oči toužily a nechtělo se jim snášet to ticho. Když se K. na zámek zadíval, připadalo mu někdy, jako by pozoroval někoho, kdo klidně sedí a hledí před sebe, ne snad ponořen v myšlenkách a tak uzavřen všemu kolem, nýbrž volný a bez starosti, jako by byl sám a nikdo ho nepozoroval, a přece si musel všimnout, že je pozorován, avšak ani v nejmenším to nenarušilo jeho klid, a opravdu - nebylo zřejmé, je-li to příčina či následek -, pozorovatelův pohled nedokázal spočinout a klouzat. Tento dojem dnes ještě zesiloval časný soumrak; čím déle se K. díval, tím méně rozeznával, tím hlouběji se nořilo vše do tmy.
Zrovna když přicházel k Panskému hostinci, kde se dosud nesvítilo, otevřelo se v prvním patře okno, nějaký mladý, tlustý, vyholený pán v kožichu se vyklonil a zůstal v okně. Zdálo se, že na K-ův pozdrav neodpověděl sebemenším kývnutím. Ani v chodbě, ani ve výčepu nezastihl K. nikoho, zápach zvětralého piva byl ještě horší než minule, něco takového v hospodě U mostu nebylo. K. ihned zamířil ke dveřím, kterými posledně pozoroval Klamma, opatrně zmáčkl kliku, ale dveře byly zavřené. Pak se pokoušel nahmatat místo, kde byla špehýrka, avšak uzávěr byl nejspíš tak dobře zasazen, že tímto způsobem se místo najít nedalo, proto škrtl sirkou. Vtom ho polekal výkřik. V koutě mezi dveřmi a kredencí, blízko kamen, se krčilo mladé děvče a ve světle sirky na něj civělo rozespalýma, s námahou otevřenýma očima. Podle všeho to byla Frídina nástupkyně. Brzy přišla k sobě, rozsvítila elektrické světlo, ještě se tvářila nazlobeně, tu poznala K. "Ach pan zeměměřič," řekla s úsměvem, podala mu ruku a představila se: "Jmenuji se Pepina." Byla malá, červená, zdravá, bujné nazrzlé vlasy měla spletené do silného copu, mimoto se jí kudrnatily kolem obličeje, na sobě měla hladké splývající šaty z lesklé šedivé látky, které jí velmi špatně padly, dole byly dětsky nešikovně zdrhnuty hedvábnou stuhou s mašlí, takže ji tísnily. Vyptávala se na Frídu, a jestli se prý brzy nevrátí. Ta otázka hraničila se zlomyslností. "Hned po Frídině odchodu mě sem narychlo povolali," řekla pak, "protože tady přece nemohou potřebovat hned tak každou, doposud jsem byla pokojskou, ale nevyměnila jsem dobře. Je tu večer a v noci hodně práce, to je velmi únavné, stěží to vydržím, nedivím se, že toho Frída nechala." - "Frída tu byla velmi spokojená," řekl K., aby konečně Pepině připomněl rozdíl mezi ní a Frídou, na nějž Pepina zapomínala. "Nevěřte jí," řekla Pepina. "Frída se dovede ovládat jako málokdo. Co nechce přiznat, nepřizná, a potom se ani nepozná, že by měla co přiznávat. Sloužím tu s ní přece už několik let, vždycky jsme spolu spaly v jedné posteli, ale důvěrné spolu nejsme, určitě si na mne dnes už ani nevzpomene. Její jediná přítelkyně je snad stará hostinská z hospody U mostu, a to je přece také příznačné." - "Frída je má snoubenka," řekl K. a hledal jakoby mimochodem špehýrku ve dveřích. "Já vím," řekla Pepina, "proto to přece vykládám. Jinak by to pro vás nemělo význam." - "Chápu," řekl K. "Myslíte, že mohu být pyšný na to, že jsem získal tak uzavřené děvče." - "Ano," řekla a spokojeně se zasmála, jako by K. získala pro nějakou tajnou dohodu stran Frídy.
Ale nebyla to vlastně ani tak její slova, co K. zaměstnávalo a trochu odvádělo od hledání, spíše její zjev a její přítomnost na tomto místě. Byla ovšem mnohem mladší než Frída, skoro ještě dítě, a její oblečení bylo směšné, ustrojila se zřejmě podle svých přehnaných představ o významu číšnice. A byly to dokonce představy z jejího hlediska oprávněné, neboť to místo, pro něž se ještě nehodila, bylo jí asi přiděleno neočekávaně a nezaslouženě a pouze dočasně, nesvěřili jí ani koženou taštičku, kterou Frída neustále nosila u pasu. A tu svou nespokojenost s místem zřejmě přeháněla. A přece, přes svůj dětský nerozum měla pravděpodobně i ona styky se zámkem; bývala přece, jestli nelhala, pokojskou; nemajíc tušení o svém jmění, prospávala tu dny, avšak objetí tohoto malého tlustého těla s trošku kulatými zády jí nemohlo toto jmění vyrvat, jím však mohlo pohnout a povzbudit k obtížné cestě. Nebylo to tedy jiné než s Frídou? Ó ano, bylo to jiné. Stačilo pomyslet jen na Frídin pohled, aby to člověk pochopil. Nikdy by se byl K. nedotkl Pepiny. Ale přece jen si musel teď na chvilku zakryt oči, tak žádostivě se na ni zadíval.
"Není snad potřeba svítit," řekla Pepina a zhasla, "rozsvítila jsem jen proto, že jste mě tak vystrašil. Copak tu chcete? Zapomněla Frída něco?" - "Ano," řekl K. a ukázal na dveře, "tady vedle v pokoji ubrus, bílý, háčkovaný." - "Ano, její ubrus," řekla Pepina, "už si vzpomínám, pěkná práce, pomáhala jsem jí při tom, ale sotva asi bude v tamtom pokoji." - "Frída myslí, že ano. Kdopak tu bydlí?" ptal se K. "Nikdo," řekla Pepina. "To je panský pokoj, tady páni pijí a jedí, to jest, je k tomu určen, ale oni většinou zůstávají nahoře ve svých pokojích." - "Kdybych věděl," řekl K., "že vedle nikdo není, moc rád bych tam zašel a poohlédl se po tom ubruse. Jenže to není jisté; Klamm například tam často sedává." - "Klamm tam teď určitě není," řekla Pepina", hned totiž odjíždí, na dvoře už čekají saně."
Okamžitě, beze slova vysvětlení, vyšel K. z výčepu, na chodbě místo k východu zahnul dovnitř do domu a po několika krocích byl na dvoře. Jak tu bylo ticho a hezky! Čtvercový dvůr ze tří stran obklopený domem, od ulice - postranní ulice, již K. neznal - oddělený vysokou bílou zdí s velikými, těžkými, v tu chvíli otevřenými vraty. Odtud, ze dvora, se dům zdál vyšší než od průčelí, aspoň první patro bylo úplně vybudováno a působilo mohutnějším dojmem, neboť bylo obroubeno dřevěnou, až na malou štěrbinu ve výši očí uzavřenou galérií. Šikmo naproti K., ještě ve středním traktu, ale už v rohu, kde se napojovalo protější postranní křídlo, byl vchod do domu, otevřený, bez dveří. Před ním stály tmavé, uzavřené saně s dvěma zapraženými koňmi. Až na kočího, jehož teď K. v soumraku na tu dálku spíš tušil než rozeznával, nebylo nikoho vidět.
S rukama v kapsách, rozhlížeje se opatrně, obešel K. těsně při zdi dvě strany dvora, až se dostal k saním. Kočí, jeden z těch sedláků, kteří byli onehdy ve výčepu, zachumlaný do kožichu, se lhostejně díval, jak přichází, asi jako se člověk dívá na kočku. Nepohnul se, ani když už K. stál až u něho a pozdravil a když dokonce i koně zneklidněti, jak se před nimi vynořil ze tmy. To bylo K. velmi vhod. Opřel se o zeti a vybalil jídlo, vděčně si vzpomněl na Frídu, která ho tak dobře vypravila, a nahlížel přitom do vnitřku domu. Schody zahýbaly v pravém úhlu dolů a tam se křížily s nízkou, ale na první pohled hlubokou chodbou; všechno bylo čisté, vybílené, ostře a pevně ohraničené.
Čekání se protahovalo víc, než K. myslil. Dávno už dojedl, chlad byl citelný, soumrak se proměnil v hotovou tmu a Klamm stále nepřicházel. "To může trvat ještě hodně dlouho," řekl najednou drsný hlas tak blízko, až sebou K. trhl. Byl to kočí, který se protáhl, jako by se probudil, a hlasitě zívl. "Copak může trvat dlouho?" zeptal se K., docela vděčný za to vyrušení, protože ustavičné ticho a napětí bylo už nesnesitelné. "Než odejdete," řekl kočí. K. mu nerozuměl, ale neptal se dál, myslel, že tak nejspíš přiměje nafoukance, aby promluvil. Neodpovědět tady v té tmě skoro dráždilo. A skutečně se kočí po chvíli zeptal: "Chcete koňak?" - "Ano," řekl K. nepředloženě, nabídka ho příliš lákala, neboť ho záblo. "Tak otevřte saně," řekl kočí, "v postranní kapse je několik lahví, vemte jednu, napijte se a podejte mi ji pak. Mně by se v kožichu těžko slézalo." K. mrzelo takové posluhování, ale když si už s kočím začal, poslechl přes nebezpečí, že ho Klamm u saní překvapí. Otevřel široká dvířka, z kapsy na jejich vnitřní straně se dala hned vytáhnout Láhev, ale když už byla dvířka dokořán, tolik ho to táhlo dovnitř, že neodolal, jen chviličku si tam chtěl posedět. Vklouzl dovnitř. Neobyčejně teplo bylo v saních, pořád stejně teplo, ačkoli dvířka zůstala úplně dokořán, neboť K. si je netroufal zavřít. Člověk ani nevěděl, jestli sedí na lavici, tak zapadl do přikrývek, polštářů a kožichů; mohl se obracet a natahovat, jak chtěl, vždycky se zabořil do měkkého tepla. S roztaženýma rukama, s hlavou opřenou do polštářů, jež byly všude na dosah, vyhlížel K. ze saní do temného domu. Proč to trvá tak dlouho, než Klamm sejde dolů? Jako omámen teplem po tom dlouhém postávání ve sněhu, přál si K., aby Klamm už konečně přišel. Pomyšlení, že by bylo lépe, aby ho Klamm v této situaci raději nespatřil, pronikalo mu do mozku jen nejasně jako tiché rušení. Jeho zapomnětlivost podporovalo i chování kočího, který přece musel vědět, že K. je v saních, a nechával ho tam, dokonce ani koňak po něm nechtěl. To bylo velmi ohleduplné, avšak K. mu chtěl přece posloužit. Nemotorně, aniž změnil polohu, sáhl po postranní kapse, avšak ne u otevřených dvířek, ta byla příliš daleko, nýbrž za sebe k zavřeným, nu, bylo to jedno, i tam byly láhve. Vytáhl jednu, odšrouboval uzávěr a přičichl k ní, bezděčně se usmál, vonělo to tak sladce, tak vemlouvavě, jako když od někoho, koho máme velmi rádi, posloucháme chválu a dobrá slova a vůbec ani přesně nevíme, oč jde, a ani to nechceme vědět a jen si blaženě uvědomujeme, že to říká právě on. "To že má být koňak?" ptal se K. pochybovačně sám sebe a ze zvědavosti ochutnal. Přece je to koňak, kupodivu, a pálí a hřeje. Jak se to proměnilo, když pil, z něčeho, co bylo takřka jen nositelem sladké vůně, pití pro kočí! "Je to možné?" zeptal se K. jakoby s výčitkou sobě samému a znovu se napil.
Vtom - K. zrovna polykal dlouhý doušek - se rozjasnilo, elektrické světlo svítilo uvnitř na schodech, v chodbě, venku nad vchodem. Bylo slyšet kroky po schodech dolů, láhev vypadla K. z ruky. koňak se rozlil na jeden kožich, K. vyskočil ze saní, stačil ještě přibouchnout dvířka, což vydalo dunivou ránu, a hned nato pomalu vyšel z domu nějaký pán. Jedinou útěchou bylo, že to nebyl Klamm, či bylo právě to politováníhodné? Byl to ten pán, kterého K. již zahlédl v okně prvního patra. Mladý pán, velmi dobře vyhlížející, bílý a červený, avšak velice vážný. Rovněž K. se na něj podíval zamračeně, ale měl při tom pohledu na mysli sebe sama. Že sem neposlal raději pomocníky; tak jako on by se dovedli zachovat také. Pán naproti němu ještě mlčel, jako by mu na to, co chtěl říci, nestačil dech v jeho rozložité hrudi. "To je ale strašné," řekl pak a posunul si trochu klobouk z čela. Jakže? Ten pán přece pravděpodobně dosud nevěděl, že K. byl v saních, a už mu něco připadá strašné? Snad to, že K. pronikl až na dvůr? "Jak jste se sem dostal?" zeptal se pán už tišeji, už si vydechl, poddávaje se věcem nezměnitelným. Co je to za otázky! Co má odpovědět! Má snad K. ještě sám tomu pánovi výslovně potvrdit, že cesta, kterou započal s tolika nadějemi, byla zbytečná? Místo odpovědi obrátil se K. k saním, otevřel je a sebral čepici, kterou uvnitř zapomněl. Zaraženě pozoroval, jak koňak kape na stupátko.
Pak se zase obrátil k pánovi; teď již neváhal dát mu najevo, že byl v saních, nebylo to také to nejhorší; kdyby se ho ptali, jen v tom případě ovšem, nehodlal zamlčet, že ho kočí sám přiměl aspoň k tomu, aby otevřel dvířka. Opravdu zlé bylo však to, že ho pán překvapil, že už neměl dost času, aby se před ním schoval a pak si nerušeně počkal na Klamma, nebo že neměl dost duchapřítomnosti a nezůstal v saních, nezavřel dvířka a nepočkal si na Klamma v kožešinách nebo tam nezůstal aspoň tak dlouho, dokud bude tento pán nablízku. Samozřejmě nemohl také vědět, jestli to přece snad už nejde sám Klamm, v kterémžto případě by bývalo přirozeně mnohem lepší setkat se s ním mimo saně. Ano, všelicos bylo třeba uvážit, teď však už vůbec nic, neboť teď bylo po všem.
"Pojďte se mnou," řekl pán, vlastně nijak rozkazovačně, jenže rozkaz nebyl v slovech, nýbrž v krátkém, úmyslně lhostejném mávnutí rukou, jež slova doprovázelo. "Čekám tu na někoho," řekl K., ne již v naději na nějaký úspěch, spíš jen tak ze zásady. "Pojďte," opakoval pán nedávaje se vůbec mýlit, jako by chtěl dát najevo, že nikdy nepochyboval o tom, že K. na někoho čeká. "Ale to se pak minu s tím, na koho čekám," řekl K. a trhl sebou. Přese všechno, co se stalo, měl K. pocit, že to, čeho se dosud domohl, byl v jistém smyslu majetek, který sice držel už jen zdánlivě, ale přece jen ho nemusel na kdejaký rozkaz vydat. "Minete se s ním v každém případě, ať čekáte, nebo odejdete," řekl pán sice příkře podle svého mínění, avšak vzhledem ke K-ovu myšlenkovému pochodu nápadně shovívavě. "Pak se s ním raději minu při čekání," řekl K. vzdorovitě, pouhými slovy tohoto mladého pána se odsud určitě nedá zahnat. Na to pán na chvilku zavřel oči s povýšeným výrazem v zakloněné tváři, jako by se hodlal od K-ovy nerozumnosti vrátit k vlastnímu rozumu, přejel si špičkou jazyka rty lehce pootevřených úst a pak řekl kočímu "Vypřáhněte."
Kočí, uctivý k pánovi, avšak se zlobným zahlédnutím po K., musel teď přece jen v kožichu slézt a váhavě, jako by čekal, ne že pán změní rozkaz, ale že K. změní smýšlení, začal couvat s koňmi a saněmi k postrannímu křídlu, kde patrně za velikými vraty byla stáj a kůlna pro vozy. K. osaměl; na jedné straně se vzdalovaly saně, na druhé, cestou, odkud předtím přišel K., se vzdaloval mladý pán, oba ovšem velice pomalu, jako by chtěli K. naznačit, že ještě je v jeho moci přivolat je zpět.
Možná že měl tuto moc, ale nebyla mu k ničemu; přivolat saně znamenalo zahnat sebe sama. I zůstal stát jako jediný, kdo vytrval ve svém postavení, ale bylo to vítězství, které nepřinášelo radost. Díval se střídavě za pánem a za kočím. Pán došel už ke dveřím, jimiž se K. dostal na dvůr, ještě jednou se ohlédl, K. se zdálo, že zakroutil hlavou nad takovou tvrdohlavostí, pak se rozhodným, krátkým, konečným pohybem otočil a vstoupil do chodby, kde hned zmizel. Kočí zůstal na dvoře déle, měl hodně práce se saněmi, musel otevřít těžká vrata od stáje, zacouvat se saněmi na jejich místo, vypřáhnout koně, zavést je k žlabu, to vše konal vážně, zcela obrácen do sebe, bez jakékoli naděje na brzkou jízdu; toto mlčenlivé počínání bez jediného pohledu na K. připadalo K. jako mnohem tvrdší výčitka než chování pánovo. A když pak po skončení práce ve stáji přešel kočí pomalým houpavým krokem přes dvůr, uzavřel velká vrata, potom se vracel, zvolna a všecek zabrán do vlastních stop ve sněhu, potom se uzavřel v stáji, načež zhasla i všechna světla - pro koho by se mělo svítit? - a jenom nahoře v dřevěné galérii zůstala, jasná štěrbina a trochu poutala bloudící zrak, tu přišlo K., jako by teď s ním byl přerušen všechen styk a jako by byl teti ovšem svobodnější než kdy jindy a mohl na tomto místě jemu jinak zakázaném vyčkávat, jak dlouho chce, a jako by si byl tuhle svobodu vybojoval tak, jak by to sotva kdo druhý svedl, a nikdo se ho nesměl dotknout či zahnat ho, ba ani promluvit na něj; avšak - to přesvědčení bylo přinejmenším stejně silné - jako by zároveň nebylo nic nesmyslnějšího, nic zoufalejšího než tato svoboda, toto čekání, tato nezranitelnost.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 03.07.2015

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Aforismy
-Nezvěstný (Amerika), Nezvěstný (Amerika) (2), Nezvěstný (Amerika) (3)
-Obří krtek
-Proces, Proces (2), Proces (3)
-Proces (rozbor)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3), Proměna (4), Proměna (5), Proměna (6), Proměna (7), Proměna (8), Proměna (9), Proměna (10), Proměna (11), Proměna (12), Proměna (13), Proměna (14), Proměna (15), Proměna (16), Proměna (17), Proměna (18), Proměna (19), Proměna (20)
-Proměna (rozbor)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3)
Čítanka-Bída starého mládence (Rozjímání)
-Cesta domů (Rozjímání)
-Děti na silnici (Rozjímání)
-K úvaze pánům jezdcům (Rozjímání)
-Nenadálá procházka (Rozjímání)
-Nezvěstný (Amerika)
-Obchodník (Rozjímání)
-Odhalení šejdíře (Rozjímání)
-Pasažér (Rozjímání)
-Proces, Proces (2), Proces (3), Proces (4), Proces (5), Proces (6), Proces (7), Proces (8), Proces (9), Proces (10), Proces (11), Proces (12), Proces (13)
-Proces (celá kniha / e-book)
-Proměna, Proměna (2), Proměna (3)
-Proměna (celá kniha / e-book)
-Rozhodnutí (Rozjímání)
-Roztržité vyhlížení (Rozjímání)
-Trápení (Rozjímání)
-Venkovský lékař, Venkovský lékař (2), Venkovský lékař (3), Venkovský lékař (4), Venkovský lékař (5), Venkovský lékař (6), Venkovský lékař (7)
-Venkovský lékař (celá kniha / e-book)
-Výlet do hor (Rozjímání)
-Zámek, Zámek (2), Zámek (3), Zámek (4), Zámek (5), Zámek (6), Zámek (7), Zámek (8)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­