ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Šalda František Xaver (*22.12.1867 - †04.04.1937)

   
­­­­

Studie z české literatury

SLOVO ÚVODNÍ

Vnějším podnětem této studie bylo pozvání k přednášce o jejím tématě v cyklu, který pořádá právě společenský klub Slavia.
Když jsem šel do své přednášky, nesl jsem si lam dosti podrobný plán načrtaný na papírcích, ale v přednášce ztělesnil jsem z něho plně jen asi první třetinu, Podmínky historické. Již tato první třetina zaujala plnou hodinu a v pauze, kterou jsem po ní učinil, porozuměl jsem, že by bylo třeba alespoň nových dvou hodin, kdybych chtěl vyčerpat své lístky - a mne již nyní opouštěly síly hlasové! I zredukoval jsem svůj plán na minimum a v druhé části své přednášky dotknul jsem se stručně jen hlavních směrů a útvarů moderní poesie české a jen hlavních představitelů jejích, hlavně těch, kteří ztělesňují v nejnovějším údobí moderní básnickou myšlenku českou.
Za to byl jsem vyčastován surovými a mstivými útoky Hladíkovými v Národních listech a podobným útokem ve Dni, jejichž pisatelé klevetili, pomlouvali, uráželi a lhali, píšíce patrně o přednášce, jíž nebyli přítomni.
Abych čelil těmto typicky českým perfidnostem a abych, možno-li, vyvolal diskusi věcnou a slušnou, vydávám tuto essay. Jinak byl bych ji sotva uveřejnil knižně, leda později, až bych ji byl doplnil po některých vnějších směrech. Ale ovšem tím by se nezměnilo nic na jejím karakteru, zorném úhlu, metodě, komposici, nic v jejích soudech i v jejím výraze: byla by rozmnožena jen o podružné detaily. A tak třebas byla tato práce skicou po stránce hmotné úplnosti, jest přece celé a dokončené dílo po smyslu vnitřní organisace a vnitřního myšlenkového stylu: soudím, jako soudí velcí moderní mistři výtvarní, že dílo jest hotové ve chvíli, kdy ztělesňuje tvůj záměr a ráz tvého ducha.
Tyto listy nemohou a nechtějí ani vyčerpati hmotně svou látku: chtějí býti a jsou vědomě nábadné, snaží se často zhustiti do jedné věty myšlenkový nebo kritický postup, který by jiný autor rozpřádal a rozřeďoval na celé kapitoly. Žádají si, aby byly čteny cum grano salis, aby bylo váženo každé slovo i skladba věty a motivace jejích soudů a zejména aby nebylo zapomínáno pro detail na celkovou logiku a celkovou perspektivu: ta teprve dává detailu a portrétu smysl.
Nudilo by mne psáti jakoukoli příručku ad usum kteréhokoli delfína právě jako opatřovati čtenáři do jeslí literární píci. Kniha tato obrací se k duchům zralým a mužným, kteří clí v poesii a v krásné próze veliké kulturní hodnoty životní, vidí v jejich dílech nejušlechtilejší projev génia národního, a nesou proto ve vlastní hrudi živou bolest i z jejich úpadku i z jejich podcenění.
Skica tato, opakuji, nechce podat žádných dějin moderní literatury české: cílem jejím jest logika a filosofie našeho moderního vývoje básnického; předmětem jejím jest vysledovati a posouditi boje o básnické hodnoty a umělecké formy (neboť není umění bez formy a každý opravdový boj o formu vykupuje již poesii z malosti a zápornosti), a ne vypsati práci literátů byť významných a dobrých. Mohl jsem si zde pravidlem povšimnouti jen díla těch osobností básnických, které mají přímý význam pro vývoj básnické myšlenky moderní, které stojí na křižovatce drah a směrů. Neuvádím-li některých jmen - třebas jména J. Holečkova, J. Herbenova, Terézy Novákové -, neurážím jich tím a nebagatelisuji jich: těžiště díla jejich není v boji o básnickou a uměleckou formu, jsou spíše psychologové nebo kulturní historikové české lidové nebo národní duše, a psychologové i historikové jistě významní a spisovatelé jistě dobří a úctyhodní. A stejný jest důvod toho, proč nezastavuji se u práce tak objemné, úsilné a opravdové, která jest životním úkolem Jiráskovým: jest to proto, že mně šlo zde o básnické a umělecké činy a těch není mně mimo zápas o uměleckou formu z tísně horké a naléhavé chvíle, z dýmného varu dnešních sil a živlů. Budiž mně tedy rozuměno: ne že jest tato práce látkou historická, rozhoduje u mne; to samo o sobě jest kritérium vnějškové a tedy bezvýznamné; jde mně jen o vnitřní proces tvůrčí, o formu vnitřní...
Všecko, co podávám v této essayi, každé slovo její jest výsledkem dlouholetého nejen studia, ale vniterního poznání české literatury a bolestného přemýšlení o ní, a stojím ovšem za ním celou svou osobností. Jest tu nově postavena a osvětlena otázka po bytí a nebytí národní literatury jako kulturního útvaru ve vlastním smyslu tohoto slova - tento právě hamletovský problém našeho moderního života. Otázka tato přistupovala ke mně o samotě léta a léta a přistupuje ještě znova a snad častěji... a cílím posud naléhavý mráz z jejího upjatého pohledu a hrůzu, která zbývala po jejím odchodu, hrůzu, jíž nebylo lze dlouho střásti. Zde tedy dávám jí, což jejího jest. Snad bude to pokládat jen za první splátku, a ne za dluh celý. Ale ani pak nemíním se jí vyhýbati. Vím ostatně, že by to bylo marné. Zvykli-li si tě již jednou navštěvovat, neopouštějí tě takoví hosté, pokud žiješ.
Zvídavost, která inspiruje následující stránky, není tedy chladná papírová zvídavost učenecká; nikoliv, tryská ze zdroje hlouběji položeného: jest to zvídavost kohosi, jemuž v pitvorné hře osud na výsledek jeho práce a jeho badání zavěsil zdraví a zdar celé jeho bytosti. Žil a trpěl jsem jako literát, žiji a trpím bolestné problémy, kolem nichž ustřeďuje se tato essay: v objektivné formě podávám tu svou látku nejosobnější.
Dosahu jejího i závažnosti její může zneuznávati a necítiti jen papírová suffisance učeneckých estetiků (a víc učených než estetiků) nebo literárních historiků, kteří čím víc o literární historii české píší, tím méně o ní, zdá se již, přemýšlejí. Vládne již moderní dobou někdy taková paradoxní ironie. A jeden ze znaků moderního "bildungsfilistra" jest, že práci ordinuje si jako opium, kterým si získává anestesii a jímž uniká utrpení osobnostního myšlení a cítění.
Jeden z těchto kožených mužů již promluvil a vyslovil své opovržení nad mými úvahami, které jsou prý cizí všem českým kulturním problémům, ryze papírové a neživotné. Ovšem jest to muž, pro něhož třeba míti pochopení a vysvětlení: poučoval kdysi Tolstého o teologii, proč by nemohl poučovat dnes mne o kultuře, životě a literatuře?
Vivat sequens!

F. X. Š.

MODERNÍ LITERATURA ČESKÁ

Podmínky historické a národní. Logika vývojová.
Dnešní problémy a nebezpečí.

1.

V staré a střední době naší literatury neprojevil se génius národní výrazněji poesii a uměním slova. Nikoliv: v snahách nábožensko-mravnostních, v touze po lepším uspořádání křesťanské společnosti, které by odpovídalo duchové podstatě člověka křesťana, obrozeného Adama, vykoupeného předrahou krví Kristovou, a v bojích o ně tráví se síla duše národní. Sen českého národního génia nebyl milostný sen pozemské lahody, rozkoše a síly - nebyl sen estetický - byl to přísný sen obrody a očisty náboženské a tím i společenské: neboť jsme ve středověku a náboženství upravuje tu všecky vztahy životní. Nenalezneš v staré literatuře české blížence Waltrovi von der Vogelweide nebo Villonovi, jejichž některé básně připomínají ti Gottfrieda Kellera nebo Verlaina, tak jsou již ryze lyrické, subjektivní a vášnivě osobnostní. Representační duchové čeští jsou duchové rázu puritánského: horlitelé, kazatelé a karatelé, správcové církevně náboženští: Jan Milíč z Kroměříže, tento pražský Savonarola před Savonarolou, po jehož kázáních rvaly se sebe bohaté měštky šperky, aby jich nezatěžovaly na úzké a vzdušné stezce spásy; nábožný vladyka jihočeský Tomáš ze Štítného, pečlivý a bohulibý otec, který popularisuje po česku bohoslovnou vědu své doby a kuje bezděky nástroj příští reformy české, jazyk kazatelský a polemický; mistr Jan, který toužil vrátiti zkaženou církev prvotní čistotě a síle; a nejpůvodnější a nejsvéráznější český myslitel náboženský, který předjal v mnohém tzv. křesťanský anarchism Tolstého, Petr Chelčický.
Stačí uvědomiti si ráz a podstatu nauky Chelčického, abys pochopil, jak na této půdě těžko bylo vyrůsti poesii. Chelčický byl jeden z těch Čechů vzácných v každé době, kteří dovedli domyslit, kteří nestanuli v půli cest. Prostřed válek národních potírá války všecky a válku každou, i válku obrannou: Bůh řekl v dekalogu prosté a jasné, všeobecně platné a bezvýjimečné "Nezabiješ". Málokdy bylo tak důsledně domyšleno slovo Kristovo: Moje říše není z tohoto světa. Jest třeba čísti snad až Kierkegaarda, abys nalezl křesťanského myslitele, který ví tak rozhodně a jasně, že nezvítězil Kristus, ale Antikrist, a že lidé, kteří si úředně říkají křesťané, jsou maskovaní pohané. Křesťan podle Chelčického snáší jen stát jako nutné zlo, jako trest své nedokonalosti: kdybychom žili v duchu a v pravdě jako křesťané, nebylo by možné to organisované násilí, které jest právě stát. Pravý křesťan má se ke svému státu, v němž žije, jako se měl prvotní křesťan k pohanskému impériu římskému: ryze negativně. Nebojuje s ním žádnou formou (tím by jej jen bezděky sílil): uniká mu. Nedrží úřadů, nevládne, nesoudí, nepřísahá; neobchoduje ani, neboť obchod neobchází se bez podvodu a lsti. Nutí-li tě stát, abys se chopil zbraně proti bratrovi svému (a každý člověk jest tvůj bratr), neposlechneš ho ovšem, ale nevzbouříš se také proti němu - dopustil bys se toho, čemu jsi se chtěl vyhnout -: sneseš pokorně trest, kterým tě ztrestá za tvou neposlušnost. (Kdo neslyší Tolstého?)
A jako později Rousseau, byť z jiných důvodů, doporučuje i Chelčický, abys vyšel z měst, která jsou dílem Kainovým, a žil na venkově. Nejpřípadnějším zaměstnáním křesťanovi jest rolnictví: nabádá k životu pilnému, chudému, pracovitému, pokornému a přemítavému. Přes to, že Chelčický nenáviděl učenecké terminologie latinskopohanské, jsi nucen říci: Chelčický jest veliký utopista; sní svým způsobem - křesťanským způsobem - sen zlatého věku lidského, sen života prostého, čistého a nevinného, mimo všecku kulturu a civilisaci, života navráceného k prvotní čistotě a celosti vykoupené duše křesťanské. Všechna trapná a trudná rozdvojenost pozdního civilisovaného člověka jest tu zdvižena a zrušena: člověk vrací se tu ve svou prvotnou jednotu. Není již rozporů mezi životem a zákonem, mezi duchem a tělem, všedním dnem a svátkem, ideálem a realitou. Této jednotnosti dá se dosíci ovšem jen za cenu zjednodušení: Chelčický, jako všichni duchové nesení touhou po životě šťastném a harmonickém, jest primitiv. Obmezuje potřeby člověka, zavrhuje řadu jich jako marné a hříšné a potřeby podstatné váže a jednotí tím unum necessarium, na něž se cele soustřeďuje později a před nimž se koří kvietistický Komenský.
Podstatná touha českého ducha dovršuje se v Chelčickém. Český duch toužil odedávna, aby sjednocen byl život božím zákonem, aby říše Kristova byla vpravdě uskutečněna na zemi, aby člověk křesťan žil i po křesťansku. Touha tato jest vlastní inspirací bojů husitských: šlo o to, vybojovat slovu Kristovu moc a vládu v životě. Této touhy jest Chelčický očistitelem a dovršitelem: pochopil, že tato touha nedá se uskutečnit bojem, pochopil, že v tom, jak ji formulovalo husitství, jest hluboký vnitřní rozpor, který ji zabíjí. A léčí ji z tohoto vnitřního rozporu.

2.

Český duch ruší tedy konvenci, v níž žil průměrný západní křesťan středověký. Průměrný západní křesťan středověký umíral sice jako křesťan, ale vpravdě žil pohansky. Tento praktický dualism byl cosi, co odpuzovalo a jitřilo českého ducha. Český duch toužil po jednotě: žij křesťansky a umírej křesťansky! Žít musíš křesťansky, a nechceš-li, obec tě donutí: jeden z artikulů kompaktátovýcli žádal, jak známo, aby byli hříchové stavováni světskou mocí, neřesti hubeny. Čechům šlo o opravdovou obec boží, mluveno slovem sv. Augustina.
Ale život, který by odňal každé touze osten, život cele duchový a vyrovnaný, jak jej snili čeští reformátoři náboženští, musil zabít a znemožnit - alespoň ve středověku - všecku poesii v zárodku. Mladým vrstevníkem Chelčického jest největší středověký básník francouzský Villon. A jaká jest inspirace poesie Villonovy, poslední kouzlo její? Protiklad: pohansky žít a křesťansky umřít. A tento dualism mravní jest také, byt v pozměněném smyslu, inspirací poesie Ronsardovy v šestnáctém století, poesie Racinovy v století sedmnáctém. V něm jest poslední ukrytá sladkost Chateaubrianda, Lamartina, Musseta, Verlaina! Tento dualism dovoloval básníkům pít lačnými smysly všechno kouzlo, všechen lesk a všechnu sladkost života; tento dualism vedl je po rozkošných stupních lásky smyslné a pozemské, na nichž dovoloval jim shovívavě pozdržeti se co nejdéle, k lásce nebeské, k lásce boží.
Na tomto praktickém dualismu jest založen typ západní poesie romantické, typ vlastní zemím katolickým a románským, ale přejatý i do jisté míry zeměmi germánskými, typ, který vsáhá, jak vidět, hluboko do století devatenáctého. Poměr, v který jsou stavěny k sobě oba členy této záhadné rovnice, pohanský i křesťanský, naturalistický i asketický, byl v různých dobách a u různých básníků různý. Jednou hrůza ze smrti otravovala rozkoš životní, připomínajíc se velmi soustavně za každým krokem, vbíhajíc do života stíny fantasticky děsivými, podruhé život výbojně dmul se kypivým varem až na sám práh smrti; jednou hrozivá jistota smrti učila stoické moudrosti, jindy jakémusi zoufalému epikurejství, jindy posléze zvláštnímu ironickému mysticismu, který opovrhal skutečností, z níž marně snažil se uniknouti, a který zlehčoval dary životní, zatím co jich užíval.
Poměr obou členů pozmění podstatně jednou renesance, podruhé reformace, tyto dvě velké síly, které vstupují do evropského života v šestnáctém věku a vytvářejí člověka, jemuž říkáme dnes moderní, - ale nezničí žádného z nich. Tento dualism trvá dále. I v básnících a myslitelích renesančních, prosycených co nejvíce kultem antiky, žije strach ze smrti a přihlašuje se dříve nebo později touha po smrti křesťanské, a básník nejprotestantštější, Milton, sekretář Cromwellův, béře disposice ke svému Ztracenému ráji z Hesioda a vychovává smysl své moudrosti světské i vkus svůj na dílech, která by měl zavrhovat, kdyby byl puritánem důsledným.
Teprve na konci století osmnáctého a na počátku století devatenáctého povstanou básníci, kteří tento dualism překonají; jejich poesie neinspiruje se již melancholickým rozkošnictvím tohoto protikladu. Jsou to básníci, kteří pronikli vesměs hluboko do ducha řeckého, básníci, jimž protiklad pohanský a křesťanský ztratil všechen smysl. Na prvním místě stůj zde P. B. Shelley. Ten jest mně veliký moderní básník katexochén: básník života, kultivující vědomě všecky cesty k němu, veliký praktický monista, který nehledá svého patosu v rozdvojeních, ale v sjednocení. Jest v tom kus symboliky, že poslední básní jeho jest Triumf života, polemika s asketickým duchem, který vytvořil fresky na pisanském Campo Santo. Romantická kletba, která ležela dotud na životě, Shelleym jest sňata. Shelleymu není třeba zpřítomňovati si stále smrt, aby cítil všecku jedinečnou krásu a klad života: nápoji jeho není třeba tohoto dráždivého koření. V tom jest jeho smysl: veliký ozdravovatel poesie.
Shelley překonává romantism moudrým poddáním se zákonům vesmírným, Goethe zákonům společenským. Romantism byl odsouzen k věčné revoltě - v tom byla zhoubnost jeho. Klasicismem jest mně každá poesie, která touží po harmonii velikých obecných organismů. Goethe nepřekonal romantismu jen esteticky - kultem plastické formy -, ale i eticky. Jeho Ifigenie jest velebásní kulturní, velebásní víry v posvěcující moc kultury - jest to báseň kladná. Jiná báseň kulturní, Wilhelm Meister, učí ušlechtilému umění, jak docházeti štěstí pozemského a nebrati újmy na duši. Druhý díl Fausta ukazuje, jak život ochočuje si síly nejnebezpečnější a odzbrojuje a krotí rebely nejvášnivější.
Jiný doklad básníka kladného jest mně Novalis. Z jiných předpokladů dobíral se poesie světlé, nekoketné a nemalicherné, cele kladné, která toužila po hodnotách nejsvětlejších a nejtrvalejších.

3.

Jaký byl a jest poměr českého ducha k těmto kulturním mocnostem, k těmto silám ovládajícím a určujícím vývoj moderní evropské poesie?
Renesanci český génius národní nepřijal, renesance nerozbila stanu v české duši - leda snad až v století devatenáctém. To zdá se paradoxní, ale jest to přece pravda doslovná. Měli jsme sice humanisty, ale neměli jsme básníků a duchů renesančních, jakými byli Petrarca, Ariosto, Tasso, Rabelais nebo Montaigne, Ronsard nebo Winckelmann. Renesanci zastavila na postupu v Anglii i v Německu (a ovšem i u nás) reformace: renesance a reformace jsou dvě vášnivé nepřítelkyně, které uzavrou jaký taký smír až pozdě v osmnáctém věku, kdy v protestantismu zvítězí liberálnější racionalism. Ale mladá reforma jest bojovná, vášnivá a nesnášelivá a v renesanci vidí protichůdkyni. Reforma chce tuhou kázní vychovat křesťana, který by neotročil Římu a knězi, ale dovedl se sám spravovat duchovně, dovedl sám navázati a udržovati poměr s Bohem, pomíjeje prostřednictví kněžského. V reformě jest silný duch reálný: chce vychovat křesťana občana, který by pevně stál na své zemi, vládl jí a vydal klidně jednou počet ze skutků svých. Reforma jest tvrdá, renesance rozkošnická; reforma přísná, renesance mravně úplně lhostejná; reforma touží vrátiti se k prvotní přísné a opravdové církvi křesťanské, do věku Augustinova a věků starších ještě, renesance popírá všecko křesťanství a touží do pohanského Říma nebo Řecka.
Renesance ovládla v 16. století Francii, poněvadž tam byl poražen protestantism, ale byla zadržena v Anglii i v Německu rozkvětem protestantismu a oddálena do století osmnáctého: až když opadnou nejvyšší vlny reformy v Anglii a v Německu, nadejde tam čas renesanci. První veliký renesanční básník německý jest vlastně až Goethe - ten Goethe, v jehož mládí byla důležitou událostí setkaná s Winckelmannem, prvním výtvarným historikem antickým v Německu - s tím Winckelmannem, který přestoupil z protestantismu ke katolicismu, aby se dostal saskou dvorskou pomocí do Itálie, země svých snů a své touhy.
Kdo si promyslí tuto větu, vidí jasně poměr obojího vyznání křesťanského k renesanci: katolicism smířil se s renesancí velmi rychle a velmi snadno, a třebas později na sklonku 16. a na počátku 17. století zvítězil v něm na čas zase fanatismem španělským temný a přísný duch asketický, nebylo vítězství to trvalé: brzy propadá katolicism renesanční laxnosti: humanisté vnikají do něho houfně a obracejí jej v náboženství zcela povrchové, hračkářské a líbivě světácké. Proti tomuto zesvětštění, zpovrchnění a zpohanštění katolicismu brousí své bolestné sarkasmy Pascal v Lettres provinciales.
Čechách byla by opanovala pole renesance asi jako v Německu a snad později ještě: byla by jí česká reformace tím urputnější nepřítelkyní, čím byla vniternější, vroucnější a kvietističtější. Je zajímavo slyšeti ještě odpor Komenského, ducha v mnohém směru povýšeného nad svou dobu, proti klasikům latinským a řeckým. Cítí nechuť k tomu, že křesťanská mládež, "dědicové výsosti", "bratříčkové Kristovi", má býti vyučována klasickým jazykům na "oplzlém šaškovi Plautovi, nečistém sodomáři Ovidiovi, bezbožném neznabohovi Lúkianovi, žertovném kejklíři Diogenovi, slepém šermíři Aristotelovi, básnivém rapsódovi Pliniovi".
Takový hlas - hlas ducha tak velikého - v polovině 17. století jest karakteristický a mluví o české duši za celé svazky.
V osmnáctém věku ovšem již renesance do české literatury nevnikla: nebylo již tehdy české literatury. Válkou třicetiletou byly Čechy obráceny v ledovou poušť, a co zde živořilo, byla jen chudá zakrslá kleč nejnižšího a nejbědnějšího katolicismu jesuitského.
Ale ani ráz české reformace a náboženského života, který v Čechách vznítila, nebyl příznivý umění a poesii. Zbožnost Lutherova byla mnohem srdnatější a bojovnější než zbožnost českobratrská. Protestantu luteránskému jest život bojem s ďáblem, ale bojem radostným a smělým: Luther sám jest básník a jakási neohroženost a statečnost i pevná odvaha tyčí se v jeho verších. A tato bojovná odvaha, statečné sebevědomí a hrdá nebojácnost jest mravní půda, na niž se postavila německá reforma alespoň ve své vrcholné chvíli (úpadek ani tu nebyl daleký): a to jest i půda, z níž vyrostlo nádherné a jadrné umění staroněmecké, umění i osobnost Bachova na příklad, abych jmenoval jednoho za všecky.
Stačí, přečteš-li si některé meditativné spisy Komenského - ať Labyrint světa a Ráj srdce, ať Hlubinu bezpečnosti, ať Unum necessarium -, abys pochopil, že takovéhoto nepokojného kvasu v českobratrské duši nebylo, české bratrství ve svých vrcholných zjevech chýlí se ke kvietismu: nálada podzimková, nálada únavy vane z projevů těchto zbožných a čistých duší, které se cítí opuštěné a ztracené ve světě. Komenský touží spočinouti v Bohu, touží zniknouti zmatků, klamů, šalby, kolotání života. Život nebyl českým bratřím bojem, mnohem spíše byl jim trudem, který se musí pokorně přetrpět; vždycky zkouškou, nikdy nebyl jim radostí: ale umění a poesie mohou vzniknout jen tam, kde život jest cítěn jako nejkypivější radost, jako šílené štěstí a zázračný dar milostný, nad nějž nelze představit si nic vzácnějšího. Ne z nálady trpné, mučennické, odříkavé tryská poesie. Nikoliv: z nálady rytířské.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 11.03.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­