ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Herites František (*27.02.1851 - †19.01.1929)

­­­­

Na hřbitově

  • publikováno roku 1871 v almanachu jihočeské omladiny Anemonky, který uspořádali Josef Kálal, Jan Dunovský a sám František Herites

Modlitba dětí nad hrobem matky

Matičko drahá, matičko
ach, proč jsi nám se skryla -
proč jsi jen od nás odešla,
a nás tu opustila? -

Ó vrať se zpátky, vrať se k nám
z tvrdého svého lože -
pojď políbit nás - neslyšíš? -
ty neslyšíš - - o Bože! -

Ach zpět se vrátiť nemůže,
když tělo hnije v zemi;
ač ducha Pánbůh obdařil
zlatými perutěmi. - -

Ach, my ji spatřiť nemůžem,
ač provází nás světem,
a dráhu žití trnovou
obsýpá čerstvým květem.

Nejstarší děťátko:

Tak - nyní křížek matince,
a otčenášem kratince
si na ni sobě vzpomenem.

Starší bratr šeptem:

Ať netlačí ji těžká zem.

Mladík s dívkou

Mladík

-- mé srdce vždy se k tobě neslo,
a bez tebe jsem svadlou květinou;
a jako plavec, který ztrativ veslo
uprostřed moře, pluje v bouři -
tak bez tebe já bloudím pustinou,
a kalný zrak můj v temnotu se hrouží.

Dívka

Jdu s tebou, ať již osud s námi
tichými běží arkadami,
aneb i pustou, ledným mořem -
bez tebe zahynu já hořem.

Paní po boku svého muže

Tu někde první muž můj leží;
je tomu rok, co miserere kněží
nad jeho rakví odzpívali -
tam, co ten kříž - ba tam jej pochovali,
a na tom místě jsme si přísahali
před lety lásku věrnou do smrti. - -
Kdo za to, osud že vše rozdrtí,
že času zub vše shlodá, co jen zočí,
že kolo času tak se rychle točí. -

Písně
(Nad hrobem mrtvé milenky.)

1.

My rozešli se po rozkazu sudby -
ach, tebe nesli a v průvodu hudby
jsem za tvou rakví šel - bůh suď,
že zryta steskem moje hruď.

My rozešli se každý v jinou stranu;
ty v hrob a já na vlny oceanu -
ty v hrob - tichounký, tichý hrob,
a já do proudu světa zlob.

2.

Tys klesla, padla - ne jak hvězda skvoucí
se rázem sřítí dolů s oblohy -
tys klesla, jako nohou pošlapaný
hlavinku kvítek skloní ubohý.

Však ten se zdvihne, když jej rosa ranní
svlaží, pokreje perlama - -
a ty jsi klesla navždy, navždy,
a nevzbudí tě slza má!

Dědoušek rozsvěcující svíčičku na kameně

Tak odešli už, co mi byli drazí,
a - ani jeden nezůstal tu se mnou,
aby mne ved sešlosti nocí temnou. -
Sám čekám smrť, až do hrobu mne srazí.
Já nezoufám si; jak se zalíbilo
tomu, jenž na výsosti v světle sídlí,
však přijde čas: můj ret je svadlý, stydlý,
a moje nitro navždy dobouřilo! -

Však on mne Pánbůh také vezme k sobě,
a teď má drahá, zašlá družko, tobě
a synu, dcero - za vás rozsvěcuju
svou svíčičku, až život dobojuju,
pak sejdeme se v stánku Hospodina.-
Buď s vámi pokoj Pána věčného! -
Vám přeju klid: ve jménu Otce, Syna, Ducha svatého.

Na hrobě samovraha v hřbitovním koutě

Čekanka divoce tu rostoucí

Tak čekám marně; nikdo nejde sem,
by poklek zde na nesvěcenou zem,
by pomodlil se zbožně Otčenáš
a řek': nu, on byl přece bratr náš,
ač hříšný, tedy člověk přec
a dobrý, a - kdo může za konec? -

Tak čekám - nikdo nejde rozsvítit
sem svíčičky za věčný mír a klid
a prolít vřelé slzy soucitu
za toho, jenž tu leží v úkrytu,
sám rozbiv kruté žití okovy - -
tak čekám - ach! ten svět je ledový.

Sova na okně umrlčí komory

Mé oči lépe svítí, září,
než svíce z vosku na oltáři -
já večer na hrob jeho sednu,
a pak se vzhůru k výši zvednu
dalekých, vzdušných do kruhů -
a modlitba? - můj hlas: Uhu! uhu!

Matka na hrobě děcka

Hajej, hajej, mé robátko,
v malé kolébce -
nosila jsem tebe krátko
v loktech, bílé ve plence,
ubožátko!

Ach, ty nevíš, tvůj tatínek
jak mne líbal v ret!
líbal, líbal a vzal vínek
a mně zanechal jen svět
upomínek!

Bolesť v srdci přeubohém,
tebe pod srdcem -
Zrozeno ve smutku mnohém
skleslos matce brzo v zem -
S pánem Bohem!
Hajej s pánem Bohem!

Epilog

Již opouštím ty rovy posvěcené. -
Nade mnou mrak se všednosti zas klene,
a duch můj, orel, k strmé vzletnuv výši,
zpět klesne rázem, umlkne, se stiší,
a padne v temno, v světa klamné moře
vše, co dřív stavěl, chladnou rukou boře!

Již s Bohem mrtví - s Bohem - na shledanou!
Až na mou rakev slzy přátel skanou,
a líc má stuhne - pak - nás učí víra,
již Kristus světil na Golgotě,
že po té bídě, žalném po životě
se věčný ráj nám, blaho otevírá.

Vytisknout (Ctrl+P) Stáhnout v PDF

Vložené: 25.03.2009

   
­­­­

Diskuse k úryvku
František Herites - Na hřbitově







Mapy webu Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé Důležité informace Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti - Nastavení soukromí


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)