ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Župan Franta (*23.05.1858 - †13.01.1929)

Brigda    
­­­­

Humoresky

DÍL PRVÝ - Z JEDNOROČNÍ VOJNY

Má jediná láska

Svatý Václav již klusal ku Praze, nesa posvícení. Na- stala doba, kdy nový obránce vlasti sedlá si svého koníčka a bére od milky bílý šáteček a prstének, aby ^ jich v nevděčnosti své u "legrmentu" k náboji a vytření "kvéru" použil. I já jel rozmnožit řadu těch, kteří nad jiné jsou uznáni za hodny trhati bílý kabát a otloukati břízu.
Byl jsem, jak se po městsku říká "zamyšleně roztržitým" a po venkovsku "pitomým" i probíral jsem život svůj od doby, kdy pásal jsem stáda otce svého, jinoch jsa nevinný, či jak se říká "cucák;" až po dobu, kdy se jde za "legrůtu." Viděl jsem před sebou starostlivou tvář pana učitela, jak odměřuje vzdělání dlaním mým rukou klasicky zručnou, jež pro rozmanitost látky nezřídka i jiné údy za cíl volila - i velebné postavy profesorů, črtajících záhadné runy do notesů svých ve způsobe homolky a vidlic. Přešel jsem, nevím ani jak, k nejpalčivější otázce života svého - k ideálům svým. Letem mihly se přede mnou sličné, usměvavé líce Marušky, Jetky, Jeanny a Boženy, od nichž všech jsem dostal jednosvorně - košem, což mne posléze pohnulo k zoufalému, "nyní již ne více neobyčejnému" kroku, abych se dal do novin. A dal jsem se - i se svým tuze příjemným zevnějškem a postavením, které zajisté pro cenu svou vinno je, že jsem vojákem. Jako rybák, když bez dechu hrouží hled ve zčeřené vlny, jestli která bere, běhal jsem po dva měsíce na poštu. Konečně dostal jsem psaní, s jásotem vrhnu se na ně a po celý týden nosil jsem je na srdci neotevřené, koje se nadějí a třesa se bázní. Konečně otevru je a najdu fotografii - své vlastní skoupé tetičky! Od té doby jsem sice za svoji mlčelivosť bral slušný důchod, ale tím nebylo nijak mé neukojitelné touze po ideálu spomoženo. Jsem zneuznán. Snad tím bylo vinno nepříznivé pole mého působení - nyní však blíží se doba, kdy dle slov Jobových oblečen budu v kůži svou a v "dvojím sukně" spatřím anděla svého. Mečem jest mi tedy rozetnouti uzel4 který, abych básnicky řekl, "skrýval mazance mého štěstí." Rozhlédl jsem se vítězně a hle, první důstojný cíl mých snah byl již před očima. Naproti mně sedělo děvče neobyčejné krásy. Pleť bílá, jako z ministerského papíru, vlásky měly barvu proschlé otavy, oči velké, modré jako vojenská blousa a nožka, že bys ji do kapsy vstrčil!
Honosím se řečnickým talentem, který mne mnohé dvojky blahé paměti zprostil, když profesoři v roztržitosti poslouchali quantum a ne quale a začež neuznalostí a závistí svých kolegů nazýván jsem byl mluvkou - i počal jsem bez rozpaků vhodný hovor. Všiml jsem si hned, že si kráska kousala nehty, což je neomylným znakem ducha, a proto zvolil jsem k zábavě látku "o kažení jazyka přehlasováním plných samohlásek." Cesta jen ulétla. Na tramvaji přešel jsem hravě ku "vychování Sparťanskému," což andílka neobyčejně zajímalo; neboť s hlavinkou hluboce skloněnou pohřížil se -v doby klasické. Na konec udal jsem logicky stav svůj a adresu a zvěděl i kde bydlí kráska, kteráž k částečnému zklamání mému sloužila u pánů, co mají ten velký dům v L..ské ulici.
Taková maličkost však filosofa nezmate! Pln jarých myšlének vešel jsem do kasáren. Několik vojínů sedí u brány na lávce a kouří komisní. "Ňáka remunda," povídá jeden stranou k druhému a mačká hvězdičku, aby více šla do světla. Na schodech potkal jsem jednoho kolegu z loňska, který si jako onen známý mouřenín "své" již odbyl a může jít. Div mne radostí nezobjímal! To mne zarazilo. Ohlásil jsem se, a ihned uvedli mne do "cuku" a ukázali slamník, jenž měl budoucně svědkem býti mé resignace a mých vzdechů. Starý "frajbilich" díval se na mne pohledem, z něhož zíralo Dantovo "O lasciate!" "Zde vám odporučuju svého 'pucmana', tambora Málka," děl oklepávaje popel z viržinky. "Vycídí vám vše, až na to co je třeba, a každou neděli vyjdete v čistém kabátě, vypůjčíte-li si ho. Takto platíte 3 zl." Tambor Málek předstoupil, cloumaje v ústech krátkou cigánskou dýmku a usmíval se, jak se vůbec smějí vousaté děti. Po té pomohl mi do komisních šatův, a když minula doba "pefelů," šel jsem z dešperace okrádat Prahu přecházením sem a tam po mostě, na němž synové Marsovi jediní ze živočichů vůbec, jak známo, neplatí cla. Pak jsem přešel asi pětkrát Příkopy a učil se salutovat jak na pánech důstojnících a šaržích vůbec, tak i na cibilu, kdo mi za to stál. Když se setmělo, zašel jsem za vrata "velkého domu" v L..ské ulici, kdež jsem, díky tobě, Evropo ve zbraních, dostal první hubičku a Jí tomu, což připomínám se studem, pouze pro věrnost líčení, značnou část kachny, kterouž zamítnouti, bylo uraziti útlocit srdce milujícího. Uvažuje zdravost náhledů takových, které idealismus praktičtějším způsobem všech filosofů spojují s realismem, obíral jsem se do kasáren. Vstříc zněl mi velebný chorál plukové písně, již podávám sběratelům prostonárodních písní bez vyhražení patisku na pochoutku:

Mašíruje Krenevill
Z nové brány na špalír,
Šavle se jim blejskají,
Bajonety cinkají,
Modré oči plakají.

Není-liž to vskutku k pláči?

Modré oči neplačte!
Neplačte pro Krenevill!
My Ivrenevill, my jsme páni,
Nás miluj ou holky samy,
My fasujem peníze -
Máme se všudy dobře!

Ba dobře! To je pravé! Škoda, že je v písní opomenuto, že fasujem také komisárek - 6 "láblíků" na pět dní - už pro úplnost! Hlavní věc je však, že nás holky milují samy; kdo je ostýchavý, dostane pak dobrý cvik. Ó, štěstí, že jsem volil ten petasedumdesátý!
Tambor Málek mi zatím vyšťouchal slamník, že byl, jak tvrdil, jako ci-ci-hla, a ňabrav do šálku jídelního vody, vypral slamník kartáčem jak náleží podle for-for-šriftu.
Pozoroval jsem teprve nyní, že můj pucman koktá. Nemůže prý za to; má tu chybu již od narození. Počal mi hned důvěrně vyprávěti, že potkal dnes svoji "starou" s jiným kamarádem! To prý už musí člověka dožrat, že ne?!
Svědčím ochotně, stavě si na mysli obraz, kdybych já svou starou - Ne ne - toť nemožno!
"Dal prý jí fac-facku (ať posoudí laskavý čtenář, nebyly-li to dvě, koktá-li také jeho ruka!) a to prý dohřálo také ji a tak je nyní 'aus!'"
"A kamarád?" tážu se. "Tomu nic?"
"Což kamarád," děl truchlivě tambor, "ten to ču-čuchat nemoh', že je moje!"
Po mé žádosti obeznámil mne s lidmi "cuku," při čemž objevil mnohostrannou znalost a jasný úsudek:
První osoba, "fíra" Reiter, je Kopčák, má 95 cm v prsou a je takto dobrý chlap. Jeho "šlof," infanterist Kačera, prohraje denně "v jedníku" dva paklíky sirek "Motala" a má nyní právě patnáctou holku od nového roku. Není s ní však spokojen, neboť prý dle úsudku kamarádů dělá celému regimentu ostudu. Jeden prý myslil, že je to šimla, když se jí díval na vlasy, druhý tvrdil, že jí línají zuby, třetí, že může Kučera míti vedle ní jiné a ji v případe potřeby vydati za svou babičku, čtvrtý, že prý vlastně není stará, to se prý jen tak zdá, když táhne padesátka, atd.
Naproti "bydlí" kaprál Peklo, o němž se denně brousí vtip, že ta, kterou bude mít rád, bude mít "horoucí Peklo" a vše, co mu uvaří, přijde do Pekla. Dále jsou ještě "Náchmon" Hronek, popelka euku, a Fučík, polo "Kopčák," polo Cech, fysiognomie, při níž pro důsledný celek pohřešuje se jen kroužek v uchu, který po asentu musel ven. Cucá celý den bacco a nepromluví prý celý čas rozumného slova, než "čimarasa bum!" Z ostatních zmínky hoden ještě "tatík" Cikhart, jehož název vzešel "pro slabosti lidské." Do výkladů Málkových zazněl pojednou "Štrajch."
Opozdilci přiklusavše ještě včas, zabručeli: "Poslušně melduju, že jsem doma," a uléhali k odpočinku. "Kaprál ode dne" vzal raport a Kučera prohrál právě poslední "motalku," kterou však si zapálil dýmku. "Fíra" nahnul se ve své posteli a máchnutím kalhotou shasil lampu.
"Na kom je dnes řada?" hrčí to z Pekla.
"Na tatíkovi!" zní ze všech postelí.
"Tak hoď ňákej štiklík a vy, muňové, se už nemelte!" Nastalo ještě hnízdění a kašlání a nějaké čimarasa, načež zavládlo úplné ticho - doba pohádek. Můj šlof Málek bafal ze své sádrovky beze všeho zakoktání, zcela dle tempa, jakým "tatík kšichtu házel."?
"Tak byl jednou jeden princ -"
"Á, Čimarasa!"
"Ja-jakou pak měl šarži?"
"Budete zticha, kocouři? Dál!"
"Tak byl tedy ten princ, co jsem o něm povídal, a jmenoval se Khárl."
"Aha, ňákej Kopčák!"
"Když se teda jmenoval Khárl a byly mu 3 léta, zemřela mu paní královna matka nenadále na souchotiny. Doktorů měla víc, než je jich ve špitálu, ale každý pokrčil rameny! "
'Tu bylo ňákýho krčení!'
'Zatr... mastičkáři! Já hned cul, že čerta svedou!'
"Pak ji vystrojili náramnej funus. Celá garnisona jela za rakví a ze všech děl se střílelo, ale co je to plátno, Khárl byl sirotkem a byly mu tři léta. Zůstal mu jen tatík a starej sluha Johanu, kterej ho měl tuze rád, radši než šňábu a tu on moc rád! Princ zase měl rád jeho. Král měl sice více peněz, než my všichni 11a "keltáku" dohromady, ale to víte, jak není ženská v domě, je to s dětma jako s "remundou" v "rekrutcuku." Tu přijela Khárlova tetička z tuze vzdáleného panství a povídá: 'Milý bratře! Já vím, že to s naším Khárlem je ňák na motyku! Víš co? Já ho vezmu k sobě!' Král, jak vdovci jsou, myslel nejspíš na ženění a byl hned při tom. Tak dobře! Každý měsíc na prvního přicházely depeše, jak Khárl pokračuje ve škole i v execírce, chodila vysvědčení pilnosti od tancmajstra a. kapelníka, zkrátka bylo vidět, jak je u takových pánů, že mu moudrost kouká z každého rukávu. Tak ušlo, jako když udělá: pff - patnáct let. Princ měl přijít domů a pomoci vést tatíkovi správu. Starej byl už sláb a nedovedl už ani pořádně komorníkům holí vyprášit. Bylo potřeba mladých sil. Tetička mu chtěla dáti vojsko s sebou, ale on, 'svá hlava' ujel sám. A když tak jel jedním hustým lesem, dostal pořádnou žízeň a chtěl se napit ve studánce. Tu však vidí najednou proti sobě státi zarostlého loupežníka s nožem."
'1 milion hromů!'
'Já si hned myslil, že si měl pár infanteristů s sebou vzít!'
'A neudělal mu nic?'
"Počkejte, jste jako koníci, když čekají na první aus! Milej loupežník ho chtěl zabit, ale princ mu vyložil, že by udělal hloupost, že je ten a ten a že mu dá peněz, co chce - i hodil mu celou svou kšichtu! Lupič přišel na novej nápad! Princ se mu musel zapřísáhnout, že ho neprozradí až do smrti. Pak se ten lotras orazíroval, převlékl za prince a princ mu dělal sluhu."
'Ten si dal! Tam ho zmerčí a má provaz, nebo "brigádu!"'
"Tak přijeli do milého království. To je jednou jisté, patnáct let je patnáct let. Žádný ho nepoznal, ale každý se přece dušoval, že je ten lotr králi na vlas podoben, jen starému Johannovi to nešlo na rozum, že si ho nyní princ nevšímá. Stěžoval si sluhovi, dal se do pláče a opravdický princ plakal s ním! "
'I fuj!'
"Co fuj, ty náchmone," zlobí se tatík, "tys brečel ještě před pěti měsíci a byls už, řekněme, rekrut, kdežto Khárl nebyl ještě ani u odvodu a Johann byl starej chlap a * rád si přihnul a takovej má pláč na kraji jako žába! Jestli ještě cekneš, sklapnu hubu v půli slova a pak házej t.y!"
Na všech postelích šumot.
'Fialo, polej ho tam!'
'Čimararasa!'
'Vražte mu deku do úst!'
Tatík se zadostučiněním pokračoval: "Tak se oba měli tuze rádi. Tu se šustlo, že starej král tlačil na falešného Khárla, aby do toho prásknul a se oženil - i vedl ho do 'Pilderkalerie,' kde byly fotografie všech princezen na vdávání. Jedna byla černě zastřena. Princ ji odkryl a viděl, že to byla tuze, safraportsky hezká holka! "
'Byla mladší než Kučerová?'
'Měla ještě zuby?'
'A černé vlasy?' Kučera hází čertem a ďáblem. Štěstí, že nemá trepky po ruce! Někdo prý mu je dnes "zobnul."
"I povídá, že si vezme tu a žádnou jinou! Starej, jako když do nebo uhodí. Začal to a ono, že moc princů si za ní kramfleky utloukalo a každý přišel s krkem zkrátka, že on má jen jeho, totiž toho lotra, aby ji tedy nechal. Ten ničema však povídá, že tam pošle sloužícího za sebe přistrojeného a král se spokojil. Pravej Khárl se tedy pomodlil na kryptě paní matky, rozloučil se s Johannem a šel doó-osvěta," zívnul si řádně tatík. Nyní se mu však zdá tichost posluchačův nápadnou.
"Maso?" protáhne pojednou, jako by to patřilo do pohádky.
'Kosti,' zní to ještě ze čtyr postelí na znamení, že vypravěč jest sledován tolikerým párem uší.
'Jel tedy do světa. Když jel jedním hlubokým lesem, tu viděl, že ňákej šelma had chtěl ftáčkům vybrat vejce. I vytáli šavli a usek mu hlavu. Ftáci mu tento děkovali, že mu to jako oplatí, ale princ se tomu smál. I přijel dále k velké vodě, kde viděl velikého kapra ležeti v blátě. Nejspíš sebou hodně mrskal, jak to mají ryby ve zvyku a nevšim si, hlupák, že už je blízko u kraje. Princ ho dostrkal, kam patřil, až si při tom zamazal kamaše i blúsu. Kapr měl z vody náramnou radost, jako my po "Übunku" ze "strožoku," a slíbil mu také odsluhu. Potom zachránil princ ještě "brabenečky" tím, že zatočil koněm "rechtsum," aby do nich nešláp', a ti mu zase slíbili pomoc. On se usmál a myslil si -"
'Maso?'
'Kosti!'
"A myslil si: "To toho od vás, chudinky, naberu." Vtom přijel ke bráně hradu, co byla ta princezna. U brány seděl starej člověk a jed chleba.
Ten mrkal na Khárla, aby tam nejel, ale princ srdnatě tam.
Omeldoval se poslušně a měl dokázat tři kousky. .Podívej se," povídá k němu král: "Do rána vybereš v tomhle pytli mák z popele, když ne -" tu ukázal mu na dvoře mrtvé prince a podíval se na něj tak, jako náš starej při rapportu!"
'Á čimarasa!'
'Ten stál hapták, co? Jako sirka!'
'Ani nosem ne-nemrk!'
"Milej princ se otřás' a povídá si: Tohle nedokážeš, tak si aspoň lehneš a vyspíš se. Y tom ze všech stran hukot, a než bys udělal za sebou všechny 'kvergriffy,' bylo to hotovo. Starej král přišel -"
'A mrkal na drát!'
"A povídá: 'Mordiánskej chlapík, tenhle ten! Dokáže to a ještě si schrupne. I vzbudil ho a povídá dále: Včera jsem se procházel s mou starou na břehu. Něco jsme si řekli a ona, jak je po matce vzteklá, chce po mně uhodit a prsten, protože to byl velký erink s mého prstu, zalíť do moře. Ten mi přineseš, sic budeš o hlavu kratším.' Nyní pomohl kapr. Kde se vzal, tu se vzal, vypliv haldu bláta na břeh a prsten v tom. A také přinesli ještě ptáčkové princi do kapslu v prstenu živou vodu, kterou ten starej partyka na něm chtěl, aby vzkřísil prince a nemusel vést s jejich pantátama vojnu. Khárl si vedl nevěstu domů. Ta byla do něj celá blázen a plakala po cestě, že se k ní nemá. Princ arciť nemohl, protože se zapřisáh'. Když dojeli - nechtěla princezna loupežníka ani vidět a zavírala se před ním do komory na dva západy. Ten se dohřál a probodl Khárla" - Vyprávěč čeká na účinek a ono nic.
'Má-aso!'
'Ko-kosti,' zní jen z polosna za mnou.
Tatík nemůže ksichtu nechat bez konce, dopoví ji tedy tomu nešťastníku, který se ze spaní ozval. - Šel, vzbudil ho a vypráví mu násilně, ale Málek spí dále bez ohledu na ty rajty, co dělala nešťastná princezna a Johann. Konečně se tatík dohřál a dopoví si ji sám. "I chtěla mu ta princezna," hlásá jako by měl sto posluchačů, "chtěla mu stá- hnouti prsten na památku. Tu se kapsl otočil a obživil Khárla. Nyní nebyl přísahou už vázán a tak se vším přiznal. Byla svatba. Lotrasa pověsili a ptali se také po vás. Dobře, že jste zatím byli jinde." - Sklapnul, natáhl se až "kabalce" zaskřípaly a po chvíli hrála mu banda turecká v hrdle....
Mně se té noci zdálo, že jdu osvobodit princeznu svou do hradu v L..ské ulici. Portýr mne nechtěl vpustit. Já se s ním hrdinsky chytnu a on mne dá - - sebrat! - -
"Poslušně melduju, tágwach! auf! Kdo je marod?" zní ode dveří hlas Inspektionsfrajtra, "k rapportu tambor Málek, protože protrhl buben!" je pět hodin a přece se zdá, že po "sklapnutí" uplynulo sotva několik minut.
V cuku je čilý život. Někteří polykají pražec, jiní měří úzkostlivě složené přikrývky, aby při visitě nepadlo kus kasárníka. Právě přivedli "koníky" s muzikou z nádraží. Je jich plný dvůr. Staří vojáci hledají mezi nimi své "lancmony" a těší se již v upřímné duši své, jak je o nějaký groš ohnou.
Již odedávna schraňovali a řezali ze starých čepic nové "akselbuřty" a různé maličkosti a nyní je budou draze prodávati, aby je ubohým několikráte odňavše, znovu prodali.
I minu den a za ním vterý a stáli jsme v řade na dvoře "na zasazenú lýtku." Kaprál vykládá, že při haptáku nesmí voják mrknout, "kdyby mu moucha nos odnesla a kdyby mu někdo z kapsy peníze bral," a že na "rechtsum" se poctivý voják točí tam, kde má navléknutého "akselbuřta." Večer "ve škole" vykládá, že kvér není žádná "mistkóbl" a učil nás jmenovat jeho "Pištunktály" (Bestandtheile), počav s "kommelhausem" ("Kolbenhalsem").
Musím se zmíniti, že bych se byl stal málem fliglmonem, kdyby nebylo Čecha-Videňáka Stinke (Stinka) - jak vidět, nevybral si změnou mnoho. Představte si, prosím, tvář úzkou jako lineál, na jehož úzké straně je vyřezán dlouhý nos a ústa potáhnutá na obě široké strany. Brada visí dolů jako na knoflíku. Krk tenký, tělo až po břich dozadu, odtud ku předu, nohy až po kolena ku předu, odtud dozadu. Kdyby ho natáhli do patřičné míry, otloukal by mi v marši kolbu o hlavu. Pan Stinke dělal ve Vídni strizziho. Pak byl dvě léta bez práce a dostal se 11a Dunaj 11a vory, kdež dával pozor, aby se dříví neutopilo. Tři tomto jezdění světem naučil se k "samospasitelné" ještě maďarský, taliansky, srbsky a valašsky. Česky neumí. Je člověk dobrák a trochu natvrdlý. Při "rechtsum" točí se pravidelně jeho žlutá růžička a namodralý nos "linksum" a za to seká každý den při "marš-ajnc" o hodinu déle nohama. Za mnou je kopčák Fitz. Má velmi živé sny a sedává prý nezřídka půl hodiny "hapták" na posteli, než mu dobrácký Morfeus pro švandu vplete mezi komanda také "ruth." A není divu, vždyť člověku stále v uchu zní: "Vorneigovat, kramfleky šlisovat, kolby curyk! Neslyšíte, když se vám to povídá česky?" Při tom tak padne tucet buchet, nějaké "jabko" na tvář, nebo "štípaná."
A pak že není vojáku dobře!
V poledne slupne vyhladovělý rekrut s odvahou svoji menáž, nahází u pumpy do šálku písek i s blátem, vypláchne a basta. Teď je na řade bříza. Kuchař v bílé placaté čepici pozoruje se zadostučiněním všeobecnou chuť a poroučí k ob-veselení starých "mazavů," jak si vojáci starší hrdě říkají, ! nejbližšímu rekrutovi, aby před ním stál hapták. Koník myslí, i že to je sám generál a stojí jako rampouch. Na pavlači Tatík s Fialou před chvílí padli si do vlasů, chytivše se při "ohýbání" jednoho rekruta, kterému Fiala prodával tatíkův kartáček, a nyní opět smíření drhnou spolu dojemnou píseň:

Á nesmíme se kór nic bát
Á jen se na vojnu dát,
(Pak é nám budou říkat
É pane, pane soldát.)

Á když přijdu do hospody
Á všechno se mne bojí
(Jen šenkýři mi nalej,
Ó plat se nestarej!)

Á mámť já pána dobrého
Á císaře samého,
(Nezaplatím-li já sám,
É zaplatí císař pán!)

Ku konci písně udeřil tatík shora tambora Málka shnilou švestkou přes nos. Tambor byl si právě v base od- bručel svou maličkost s bubnem a ubíral se přes dvůr ve starém plášti, huče si svou zamilovanou: "Ptala se Anka Ku-Kuby, má-li ve-veverka zuby," a ještě nerozluštil tuto přírodovědeckou záhadu, když potřeboval vší mrštnosti jazyka svého, aby tomu infanteristovi vyložil, jak vysoko nad ním je tambor a že spáchal přečin proti prvnímu "krigsártiklu." Z pozorování scény té vytrhl mne pojednou přísný hlas mého představeného, kaprála Žabky.

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 23.05.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník - nenalezen žádný obsah z autorovy tvorby
Čítanka - nenalezen žádný další úryvek z autorovy tvorby






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­