ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Fitzgerald Francis Scott (*24.09.1896 - †21.12.1940)

­­­­

Poslední magnát

  • přeložil Lubomír Dorůžka
  • vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1979

Kapitola I.
(první část)

Ačkoliv jsem se na plátně nikdy neobjevila, vyrostla jsem ve filmu. Na oslavu mých pátých narozenin přišel Rudolfo Valentino - aspoň mi to vyprávěli, že přišel. Zaznamenávám to, jen abych naznačila, že ještě než jsem rozum brala, mohla jsem už vidět, jak to na světě chodí.
Jednou jsem chtěla napsat své paměti pod názvem Dcera producentova, ale v osmnácti se k tomu člověk nikdy dobře nedostane. Asi je to tak v pořádku - bylo by to stejně fádní jako starý sloupek Lolly Parsonsové. Otec dělal do filmu, jako někdo jiný dělá třeba do bavlny nebo do ocelářství, a já se tím nevzrušovala. Přinejhorším jsem přijímala Hollywood stejně odevzdaně, jako duch přijímá dům, kam je přidělený. Věděla jsem, co by si o tom člověk měl myslet, ale naprosto mě to nepohoršovalo.
To se snadno řekne, ale těžší je to lidem vysvětlit. Když jsem byla v Benningtonu, někteří profesoři angličtiny předstírali, že Hollywood a jeho výrobky jsou jim lhostejné, ale ve skutečnosti je nenáviděli. Hluboce je nenáviděli, jako by ohrožovaly jejich existenci. Ještě dříve, když jsem byla v klášteře, požádala mě jedna maličká miloučká jeptinda, jestli bych jí neobstarala filmový scénář, aby mohla své žačky naučit, "jak psát pro film", stejně jako je dřív učila psát eseje nebo povídky. Ten scénář jsem jí sehnala, a myslím, že si nad ním hezkou dobu lámala hlavu, ale ve třídě se o tom ani nezmínila, a když mi ho vracela, tvářila se uraženě a neřekla ani slovo. A já si skoro myslím, že s tímhle příběhem to dopadne zrovna tak.
Člověk může brát Hollywood takový, jaký je, což jsem dělala já, anebo ho může pustit z hlavy s pohrdáním, jaké máme v zásobě pro věci, kterým nerozumíme. Rozumět se mu dá, ale jen chabě a v jasných chvilkách. Jenom několika mužům podařilo natrvalo pochopit celou tu filmovou rovnici. A žena se k pochopení té šarády může snad nejvíc přiblížit tím, že se pokusí porozumět některému z těch mužů.
Svět z letadla jsem znala. Otec nás vždycky nechával létat tam a zpátky do školy a na univerzitu. Když mi ve třetím ročníku, umřela sestra, létala jsem obě cesty sama, a vždycky mi ji to připomnělo, vždycky mi bývalo tak trochu slavnostně naměkko. Někdy seděli v letadle lidé od filmu, které jsem znala, a občas nějaký fešák z univerzity - ale to nebývalo za krize příliš často. Zřídka jsem na cestě doopravdy usnula, nedovolily mi to myšlenky na Eleanor a vědomí prudkého skoku z jednoho pobřeží na druhé, dokud jsme za sebou nenechali ta opuštěná letišťátka v Tennessee.
Tenkrát to s námi pořádně házelo, a tak se cestující brzy rozdělili na ty, kteří šli na kutě hned, a na ty, kteří na kutě nehodlali jít vůbec. Dva z té druhé skupiny seděli rovnou proti mně, a z útržků jejich rozhovoru jsem hned věděla, že jsou z Hollywoodu - jeden proto, že na to vypadal; byl to žid středního věku, který střídavě nervózně a vzrušeně mluvil, nebo se v mučivém tichu krčil, jako by chtěl každou chvíli vyskočit; ten druhý byl bledý, obyčejný, podsaditý třicátník a určitě jsem ho už někde viděla. Byl někdy u našich nebo tak. Ale třeba jsem tenkrát byla ještě malá, takže mě neurazilo, že mě nepoznává.
Letuška - vysoká, hezká a oslnivá černovláska, takový typ, v jakém se asi zhlédli - se mě zeptala, jestli mi má upravit lůžko.
"- a nechcete aspirin, drahoušku?" Usadila se nejistě na hranu sedadla a riskantně se kývala ze strany na stranu podle červnové vichřice. "- nebo nembutal?"
"Ne."
"Měla jsem tolik práce s ostatními cestujícími, že jsem ani neměla čas, abych se vás zeptala." Sedla si vedle mne a obě nás připoutala. "Nechcete žvýkačku?"
To mi připomnělo, že se mám zbavit kousku, který mě už několik hodin otravoval. Zabalila jsem ho do útržku časopisu a položila do automatického popelníčku.
"Pokaždé poznám slušně vychovaného člověka," pochválila mě letuška, "podle toho, že zabalí žvýkačku do papírku, než ji sem hodí."
Seděli jsme chvíli v polosvětle zmítajícího se letadla. Trochu to připomínalo přepychovou restauraci za soumraku mezi pozdním obědem a časnou večeří. Všichni jsme si hověli - a ani ne úmyslně. Myslím, že i letuška si musela neustále připomínat, proč tu vlastně je.
Mluvily jsme spolu o jedné mladé herečce, kterou jsem znala a s níž ona letěla přede dvěma lety na Západ. Bylo to v nejhorších dobách krize a ta mladá herečka se dívala z okna tak napjatě, že letuška dostala strach, jestli nechce vyskočit. Ukázalo se však, že se nebojí chudoby, ale jen revoluce.
"Já vím, co s maminkou uděláme," svěřila se letušce. "Utečeme do Yellowstoneského parku a budeme tam žít ve vší prostotě, dokud se to všechno nepřežene. Pak se vrátíme. Umělce oni nezabíjejí - víte?"
Tenhle plán mě potěšil. Vykouzlil v duchu přede mnou hezký obrázek herečky a její maminky, jak je krmí laskaví medvědi konzervativních názorů, kteří jim přinášejí med, a něžní kolouši, kteří je zásobují přebytky mléka od laní a pak jim slouží za polštáře, aby si na ně mohly v noci položit hlavu. Na oplátku jsem letušce pověděla o jednom advokátovi a o jednom režisérovi, kteří jednou večer v oněch hrdinných dobách vyprávěli otci o svých plánech. Pro případ, že armáda nezaměstnaných dobude Washingtonu, měl advokát na řece Sacramento schovaný člun a hodlal veslovat několik měsíců proti proudu a pak se zase vrátil, "protože po revoluci vždycky potřebují advokáty, aby zformulovali právní stránku celé záležitosti".
Režisér jevil větší sklony k defétismu. Měl v záloze staré šaty, košili a boty - ani slůvkem se nezmínil, jestli jsou to jeho vlastní nebo jestli si je opatřil ze skladu rekvizit - a chtěl ZMIZET V DAVU. Vzpomínám si, že otec řekl: "Jenže oni se ti podívají na ruce! Poznají, že jsi už léta manuálně nepracoval. A budou na tobě chtít odborářskou legitimaci." A já si vzpomínám, jak režisér protáhl obličej, jak se při moučníku tvářil sklesle a jak legrační a nedomrlé mi to připadalo.
"Pan otec je herec, slečno Bradyová?" zeptala se letuška. "Určitě jsem to jméno někde slyšela."
Při vyslovení jména Bradyová oba muži přes uličku zavětřili. Podívali se po mně úkosem - tím hollywoodským pohledem, který vždycky vypadá, jako by se člověk díval přes rameno. Potom si ten mladý, bledý, podsaditý muž odepjal řemen a postavil se vedle nás do uličky.
"Vy jste Cecílie Bradyová?" zeptal se vyčítavě, jako kdybych mu byla něco zatajila. "Myslel jsem si, že vás poznávám. Já jsem Wylie White."
Mohl si to odpustit - neboť v témž okamžiku řekl nový hlas: "Bacha, Wylie!" a kolem něho proletěl uličkou jiný muž směrem k pilotově kabině. Wylie White sebou trhl a trochu pozdě za ním vzdorně zavolal: "Rozkazy přijímám jen od pilota!"
Poznala jsem žertování, jaké si v Hollywoodu vyměňují hlavouni a jejich nohsledi. Letuška ho napomenula: "Ne tak nahlas, prosím - někteří cestující spí."
To už jsem si všimla, že druhý muž na opačné straně uličky, ten žid středního věku, je také na nohou a s neskrývanou a peněz lačnou oplzlostí civí za člověkem, který právě přešel. Nebo spíše za zády toho člověka, který jenom mávl rukou jako na rozloučenou a ztratil se mi, z dohledu.
Zeptala jsem se letušky: "To je nás druhý pilot?"
Rozpínala nám pás, úmyslem přenechat mě Wyliemu Whiteovi.
"Ne. To je pan Smith. Má soukromé oddělení - novomanželské kupé - jenže je má sám pro sebe. Druhý pilot nosí vždycky uniformu." Vstala. "Půjdu zjistit, jestli musíme přistát v Nashvillu."
Wylie White se vyděsil.
"Proč?"
"Z mississippského údolí se žene bouřka."
"To tu jako máme zůstat celou noc?" "Jestli se nevyčasí."
Náhlé zakymácení naznačilo, že ne. Wylieho Whitea to převrátilo do sedadla naproti mně, letuškou to rázně hodilo k pilotově kabině a žida to srazilo, až si sedl. Po umírněných a nevzrušených výkřicích nelibosti, jaké sluší zkušeným vzduchoplavcům, jsme se usadili. Pak následovalo představování.
"Slečna Bradyová - pan Schwartz," řekl Wylie White. "Je také velký přítel vašeho pana otce."
Pan Schwartz přikyvoval tak usilovně, že jsem skoro mohla slyšet, jak říká: "To je pravda, bůh je mi svědkem, že je to pravda."
Možná že to někdy v životě řekl nahlas - ale teď dělal dojem člověka, kterému se něco stalo. Seznámit se s ním bylo jako sejít se s přítelem, který prošel pěstním zápasem nebo srážkou aut a pořádně ho to pošramotilo, člověk se na něho podívá a řekne: "Co se ti stalo?" A on odpoví oteklými rty a skrze zlomené zuby něco nesrozumitelného. Ani to nemůže vylíčit.
Na panu Schwartzovi to nezanechalo žádné tělesné stopy: přehnaně zajordánský nos a šikmé stíny pod očima se k němu tak hodily jako načervenalý irský pigment k nosu mého otce.
"V Nashvillu!" vykřikl Wylie White. "To znamená, že půjdeme do hotelu. Na pobřeží se nedostaneme dřív než zítra večer - jestli ne později. Panebože! V Nashvillu jsem se narodil."
"Člověk by řekl, že je rád uvidíte."
"Vůbec ne - už patnáct let jsem tam ani nepáchl. Doufám, že už je nikdy neuvidím."
Ale měl je uvidět, protože letadlo neomylně klesalo hloub a hloub jako Alenka králičí děrou. Když jsem si zastínila oči rukou, spatřila jsem v dálce nalevo rozmazané město. Zelený nápis Připoutejte se - Nekuřte svítil už od té doby, co jsme vletěli do bouře.
"Slyšeli jste, co řekl?" ozval se Schwartz přes uličku po jedné své typické zběsilé odmlce.
"Co jsme měli slyšet?" zeptal se Wylie.
"Jestli jste slyšeli, jak si říká," pravil Schwartz, "pan Smith!"
"Proč by ne?" zeptal se Wylie.
"Ale nic," řekl Schwartz rychle. "Jenom mi to připadlo legrační, Smith." Nikdy jsem neslyšela neradostnější smích: "Smith!"
Myslím, že ode dnů dostavníkových stanic se nic nevyrovnalo letištím. Neznám nic tak osamělého, tak chmurně mlčenlivého. Stará nádraží z červených cihel vestavěli přímo do měst, která označovala - lidé v těch izolovaných stanicích nevystupovali, pokud tam nebydleli. Ale letiště vedou člověka dějinami nazpět, jako oázy, jako zastávky při velkých obchodních cestách. Pohled na cestující letadlem, kteří se po jednom nebo po dvou potulují půlnočním letištěm, přiláká každý večer až do dvou hodin ráno malý hlouček. Mladí se dívají na letadla, staří se dívají pozorně a nedůvěřivě na cestující. My z velkých transkontinentálních letadel jsme byli boháči z pobřeží, kteří se na Středozápadě jenom náhodou snesou ze svého oblaku. Možná že je mezi námi nějaké nesmírné dobrodružství, skryté pod maskou filmové hvězdy. Ale většinou nebylo. A vždycky jsem si vroucně přála, abychom vypadali zajímavěji, než vypadáme - právě tak, jako jsem si to přála na premiérách, když se na člověka fanouškové dívají hněvivě a vyčítavě, protože není hvězda.
Na přistávací ploše jsme se s Wyliem najednou spřátelili, protože mi podal ruku a podepřel mě, když jsem vystupovala z letadla. Od té chvíle se mě držel jako klíště - a mně to nevadilo. Od okamžiku, kdy jsme vešli do budovy letiště, bylo jasné, že jestli tu uvízneme, uvízneme tu spolu. (Ne jako když jsem přišla o chlapce - tenkrát když můj chlapec hrál na malém statku u Benningtonu v Nové Anglii na piano s jednou holkou, Reinou, a já si konečně uvědomila, že jsem tam nežádoucí. Guy Lombardo vyhrával právě v rádiu Pány v cylindrech a Duben, první duben, a ona ho učila melodie. Klávesy klesaly jako listy a její ruce zakrývaly jeho, když mu ukazovaly akord na černých klávesách. Byla jsem tenkrát v prvním ročníku.)
Když jsme vešli do letištní budovy, byl s námi taky pan Schwartz, ale vypadal nějak zasněně. Celou tu dobu, co jsme se snažili získat u přepážky přesné informace, civěl na dveře, které vedly na přistávací plochu, jako by se bál, že letadlo odstartuje bez něho. Pak jsem se na několik minut omluvila, a mezitím se stalo něco, co jsem neviděla. Ale když jsem se vrátila, stáli s Whitem těsně u sebe, White mluvil a Schwartz vypadal ještě víc, jako by byl přes něj právě přecouval velký náklaďák. Už necivěl na východ k přistávací ploše. Slyšela jsem konec Wylieho poznámky...
"- říkal jsem ti, že máš držet hubu. Patří ti to."
"Řekl jsem jenom -"
Odmlčel se, když jsem přišla a zeptala se, jestli je něco nového. Bylo půl třetí ráno.
"Moc ne," řekl Wylie White. "Myslí, že nejmíň tři hodiny ještě nebudeme moci odstartovat, a pár rozmazlenců jde do hotelu. Ale já bych vám rád ukázal Poustevnu, domov Andrewa Jacksona."
"Co z ní potmě uvidíme?" zeptal se Schwartz.
"Sakra, vždyť za dvě hodiny vyjde slunce."
"Běžte si tam sami dva," řekl Schwartz.
"Dobrá - a ty běž na autobus do hotelu. Ještě čeká - a on je v něm." Wylieho hlas zněl výsměšně. "Třeba to bude k něčemu dobré."
"Ne, půjdu s vámi," řekl Schwartz spěšně.
Vyjeli jsme taxíkem ven do tmy, zničehonic jsme byli na venkově a jemu se zřejmě pozvedla nálada. Povzbudivě mi poklepal na koleno.
"Je to správné, že jedu s vámi," řekl. "Mně přísluší dělat gardedámu. Kdysi, když jsem měl ještě spoustu peněz, jsem měl dceru - krásnou dceru."
Řekl to, jako kdyby ji byl předal věřitelům jako zpeněžitelnou hodnotu.
"Budeš mít jinou," ujistil ho Wylie. "Dostaneš to všechno zpátky. Kolo štěstí se ještě jednou otočí, a ty budeš tam, kde je teď Cecíliin tatíček. Že ano, Cecílie?"
"Kde je ta Poustevna?" zeptal se najednou Schwartz. "Někde daleko na konci ničeho? Nezmeškáme letadlo?"
"Nemysli na to," řekl Wylie. "Měli jsme s sebou kvůli tobě vzít tu letušku. Tobě se snad nelíbila? Mně se zdálo, že jí to ohromně štěkne."
Jeli jsme dlouho, jasnou, rovnou krajinou, nic než cesta a strom a chalupa a strom, a pak náhle lesní serpentina. I potmě jsem cítila, že stromy v lese jsou zelené, že jsou docela jiné než zaprášený olivový nádech Kalifornie. Na jednom místě jsme předjeli černocha, ženoucího před sebou tři krávy, a jak je zatlačoval ke kraji cesty, daly se do bučení. Byly to opravdové krávy, s teplými, svěžími, hedvábnými boky, a černoch se postupně zhmotnil z temnoty a potom na nás zíral zblízka vedle vozu velkýma hnědýma očima, když mu Wylie dal čtvrťák. Řekl: "Děkuju pěkně - děkuju," zůstal stát, a jak jsme odjížděli, daly se krávy v temnotě noci zase do bučení.
Vzpomněla jsem si na první ovce, na které se pamatuji. Byly jich stovky, a náš vůz se najednou dostal mezi ně, bylo to na pozemku za starým Laemmleovým studiem. Byly nešťastné z toho, že hrají ve filmu, ale lidé, kteří s námi jeli ve voze, pořád říkali: "Je to ono?"
"Představoval sis to takhle, Dicku?"
"Že je to ono?" A ten člověk, kterému říkali Dick, se neustále ve voze zvedal, jako kdyby byl Cortés nebo Balboa, a přehlížel to hebké vlnění. Kdysi jsem možná věděla, pro jaký to bylo film, ale už jsem to dávno zapomněla.
Jeli jsme už hodinu. Po starém rozviklaném železném mostku, vyloženém prkny, jsme přejeli přes potok. To už kokrhali kohouti, a vždycky když jsme míjeli nějaký statek, míhaly se tam modrozelené stíny.
"Říkal jsem vám, že bude brzy ráno," řekl Wylie. "Narodil jsem se blízko odtud - jako syn zbídačelých jižanských chudáků. Z našeho rodinného sídla mají teď hospodářské stavení. Měli jsme čtyři sluhy. Tatínka, maminku a mé dvě sestry. Já jsem to nechtěl táhnout s nimi, a tak jsem odešel do Memphisu a začal kariéru, která je teď v koncích." Objal mě kolem ramenou: "Cecílie, vezmete si mě, abych se mohl podílet na majetku Bradyových?"
Byl dost odzbrojující, tak jsem mu položila hlavu na rameno.
"Co děláte, Cecílie? Studujete?"
"Chodím do Benningtonu. Jsem ve třetím ročníku."
"Prosím za prominutí. Měl jsem to vědět, ale nikdy se mi nedostalo výhod univerzitního vzdělání. Ale do třetího ročníku - četl jsem tuhle v Esquire, že ve třetím ročníku už děvčata všechno umějí, Cecílie."
"Proč si jen lidé myslí, že děvčata na univerzitě -"
"Neomlouvejte se - vědomosti jsou síla."
"Z vašich řečí člověk hned pozná, že jsme na cestě do Hollywoodu," řekla jsem. "Ten je vždycky sto let za opicema."
Předstíral, že ho to pohoršilo.
"Chcete říct, že na Východě nemají děvčata žádné soukromé záležitosti?"
"To je právě to. Mají soukromé záležitosti. Tohle je nepohodlné, pusťte mě."
"Nemůžu. Mohl bych vzbudil Schwartze a myslím, že usnul poprvé po několika týdnech. Poslouchejte, Cecílie: Jednou jsem měl známost s ženou jednoho producenta. Byla to velmi krátká známost. Když to skončilo, řekla mi docela jasně: '0 tomhle nikomu nevyprávějte, nebo vás dám z Hollywoodu vyhodit. Můj manžel je daleko vlivnější než vy!'"
Teď se mi zase líbil a taxík najednou zabočil na dlouhou cestu, nasycenou vůní zimolezu a narcisů, a zastavil vedle ohromné šedé masy domu Andrewa Jacksona. Řidič se obrátil a chtěl nám o něm něco říct, ale Wylie ukázal na Schwartze a dal řidiči znamení, aby byl zticha. Vystoupili jsme z vozu po špičkách.
"Dovnitř teď nemůžete," řekl nám taxíkář zdvořile.
Posadili jsme se s Wyliem na schody a opřeli se o široké sloupy schodiště.
"Copak je s panem Schwartzem," zeptala jsem se. "Kdo je to?"
"Dejte pokoj se Schwartzem. Kdysi dělal ředitele nějaké společnosti - First National? Paramountu? United Artists? Je teď mimo a na dně. Ale on se zas vypracuje, Ve filmu člověk nemůže úplně ztroskotat, ledaže je narkoman nebo ožrala."
"Vy nemáte rád Hollywood," poznamenala jsem.
"Ale mám. Samozřejmě mám. Koukněte se! Tohle není téma pro rozhovor na schodech domu Andrewa Jacksona za svítání."
"Já mám Hollywood ráda," trvala jsem na svém.
"To je v pořádku. Je to důlní město v zemi Lotosu. Kdopak to řekl? Aha, já. Je to správné místo pro tvrdé chlapíky, ale já tam přišel ze Savanny z Georgie. První den jsem šel na nějakou garden party, hostitel mi podal ruku a pak mě opustil. Bylo tam všechno - koupací bazén, zelený mech, dolar za centimetr, nádherné kočky, které popíjely a bavily se -
- A nikdo se mnou nepromluvil. Ani živá duše. Oslovil jsem několik lidí, ale nikdo mi neodpověděl. Tak to pokračovalo hodinu, dvě hodiny - potom jsem vstal a upaloval jsem nenápadně odtamtud jako blázen. Měl jsem pocit, že jsem pozbyl právoplatnou totožnost, dokud jsem se nedostal zpátky do hotelu a vrátný mi nepodal dopis s mým jménem na adrese."

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 04.10.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
Bohemia Institut     Brigda






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­