ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Fitzgerald Francis Scott (*24.09.1896 - †21.12.1940)

­­­­

Poslední magnát (2)

  • přeložil Lubomír Dorůžka
  • vydalo nakladatelství Odeon v Praze roku 1979

Kapitola I.
(druhá část)

Já jsem pochopitelně nic takového nezažila, ale když jsem si vzpomněla na večírky, kterých jsem se zúčastnila, uvědomila jsem si, že se to mohlo přihodit. V Hollywoodu nám moc nezáleží na cizincích, pokud nemají na čele napsáno, že si vysloužili ostruhy jinde a že se nám nepověsí na krk - jinak řečeno, pokud to nejsou slavní lidé. A i v tom případě ať si radši dají pozor.
"Přes to jste se měl přenést," řekla jsem samolibě. "Když jsou lidé hrubí, není to ťafka pro vás - je to ťafka pro ty, kteří jim přišli do cesty před vámi."
"Takové hezké děvčátko - a takové moudré řeči vede."
Na východě se obloha nedočkavě zavlnila a Wylie mě už jasně viděl - byla jsem tenká a elegantní od hlavy k patě, měla jsem pohledné rysy a zárodek mozku ve mně už kopal. Ráda bych věděla, jak jsem tenkrát za toho rozbřesku před pěti lety vypadala. Byla jsem asi trochu zmuchlaná a bledá, ale v tom věku, kdy člověk má mladistvé iluze, že většina dobrodružství je dobrá, potřebovala jsem se jenom vykoupat a převléct, a vydržela jsem vzhůru až do aleluja.
Wylie se na mě díval lichotně a uznale - a pak jsme najednou nebyli sami. Na krásnou scénu se omluvně přišoural pan Schwartz.
"Upadl jsem na takové velké kovové držadlo," řekl a sáhl si do koutka oka.
Wylie vyskočil.
"Přišel jsem právě včas," řekl. "Exkurze právě začíná. Tohle je domov starého zálesáka - desátého amerického prezidenta. Byl to vítěz od New Orleansu, protivník Národní banky a vynálezce systému, podle něhož všechna kořist patří vítězi ve volbách."
Schwartz ke mně vzhlédl jako k porotě.
"Tomu říkám scenárista," řekl. "Ví všechno, a přitom neví nic."
"Jak to?" zeptal se Wylie znechuceně.
To byla první nápověd, že je scenáristou. A i když mám scenáristy ráda - protože ať se zeptáte scenáristy na cokoliv, obvykle vám odpoví - stejně mu to v mých očích ubralo. Scenáristé vlastně nejsou lidé. Anebo když něco umějí, je každý z nich vlastně spousta lidí, kteří se hrozně snaží, aby z nich byl jenom jeden člověk. Jako herci, kteří se tak dojemně snaží nedívat se do zrcadla, kteří se až zaklánějí zpátky, jak se snaží - a nakonec stejně vidí své tváře v nablýskaných lustrech.
"Že jsou scenáristé takoví, Cecílie?" zeptal se Schwartz. "Já pro ně nemám slov. Vím jen, že je to pravda."
Wylie se na něho podíval a rozhořčení v něm zvolna stoupalo. "Tohle už jsem slyšel," řekl. "Podívej se, Manny, já jsem rozhodně praktičtější než ty. Sedím v kanceláři a poslouchám nekonečné hodiny nějakého mystika, jak se nafukuje a sype ze sebe pitomosti, které by ho kdekoliv jinde než v Kalifornii dostaly rovnou do cvokhauzu - a pak mi nakonec řekne, jaký on je praktik a jaký já jsem snílek - a jestli bych se laskavě nesebral a nedal něco dohromady z toho, co on tu napovídal."
Páně Schwartzův obličej se ještě více rozložil v ponurý chaos. Jedním okem pohlédl nahoru do korun štíhlých jilmů. Zvedl ruku a bez zájmu si okousával kůžičku na ukazováčku. Kolem komína letěl pták a pan Schwartz jej sledoval pohledem. Snesl se na komín jako havran a pan Schwartz se na něj nepřestával upřeně dívat, když řekl: "Dovnitř nemůžeme a je načase, abyste se vy dva vrátili na letiště."
Pořád se ještě zcela nerozbřesklo. Poustevna vypadala jako pěkná velká bílá krabice, ale i po stu letech dělala ještě trochu osamělý a prázdný dojem. Vraceli jsme se k vozu. Teprve když jsme nastoupili a pan Schwartz za námi k našemu překvapení zabouchl dvířka taxíku, uvědomili jsme si, že se nehodlá vrátit s námi.
"Nepojedu na Západ - rozhodl jsem se, že ne, když jsem se vzbudil. Takže tady zůstanu a řidič se pro mě potom může vrátit."
"Vracíš se zpátky na Východ," řekl překvapeně Wylie. "Jenom protože -"
"Už jsem se rozhodl," řekl Schwartz a matně se usmál. "Kdysi jsem býval hrozně rozhodný člověk - to byste se divili." Řidič zahříval motor a Schwartz sáhl do kapsy. "Dal byste tenhle lístek panu Smithovi?"
"Mám předjet za dvě hodiny?" zeptal se řidič Schwartze.
"Ano. jistě. Porozhlédnu se kolem a vystačím si tu sám."
Myslela jsem na něho celou cestu zpátky na letiště - snažila jsem se ho zasadit do toho jitra a do té krajiny. Urazil dalekou cestu z nějakého ghetta, než se dostal k tomu hrubému svatostánku. Manny Schwartz a Andrew Jackson - bylo těžké vyslovit obě ta jména jednou větou. Pochybovala jsem, jestli vůbec ví, kdo byl Andrew Jackson, když tam tak bloudí kolem, ale snad si myslel, že Andrew Jackson musil být někdo velký a milosrdný, schopný porozumění, když lidé uchovali jeho dům. Na obou koncích života potřebuje člověk výživu: prs - svatostánek. Aby se měl kam položit, když už ho nikdo nepotřebuje, a vpálit si kulku do hlavy.
To jsme ovšem ještě dvacet hodin nevěděli. Když jsme se dostali na letiště, řekli jsme v kanceláři, že pan Schwartz dál neletí, a pak jsme na něj zapomněli. Bouře zmizela do východního Tennessee, rozbila se o hory, a než uplynula hodina, už jsme startovali. V bráně hotelu se objevili cestující s ospalýma očima a já jsem si na několik minut zdřímla na takové železné panně, kterou tam mají místo lůžek. Ze zbytků naší cestovatelské smůly se v nás pomalu znovu utvořila představa nebezpečné cesty: rychle kolem nás přešla s kufříkem nová letuška, vysoká, hezká, oslnivě temná, přesně taková jako ta první, až na to, že měla šaty z bavlněného krepu místo té francouzské červené a modré. Zatímco jsme čekali, seděl Wylie vedle mne.
"Odevzdal jste panu Smithovi ten vzkaz?" ptala jsem se napolo ve spánku.
"Ano."
"Kdo je to pan Smith? Mám dojem, že zkazil panu Schwartzovi výlet."
"To byla Schwartzova vina."
"Jsem zaujatá proti parním válcům," řekla jsem. "Tatínek se snaží chovat se doma jako parní válec a já mu říkávám, aby si to nechal do ateliéru."
Nevěděla jsem, jestli jsem spravedlivá; tak brzo ráno jsou slova jen velmi neurčité nástroje. "Ale co, veválcoval mě do Benningtonu a za to jsem mu pořád vděčná."
"To by byl pořádný karambol," řekl Wylie, "kdyby se parní válec Brady srazil s parním válcem Smithem."
"Je pan Smith tatínkův konkurent?"
"Ne tak docela. Řekl bych, že není. Ale kdyby byli konkurenti, věděl bych, na koho vsadit."
"Na tatínka?"
"Obávám se, že ne."
Bylo příliš časně na rodinné vlastenectví. Pilot se u přepážky dohadoval s úředníkem a zavrtěl hlavou, když si prohlíželi případného nového cestujícího, který vhodil do elektrického gramofonu dva nikláky, lehl si opile na lavici a bojoval se spánkem. První píseň, kterou si vybral, Ztracená, hřměla místností, a po krátké přestávce ji následovala jeho další volba, Zmizelá, která byla stejně dogmatická a nepřipouštěla protesty. Pilot důrazně zavrtěl hlavou a přikročil k cestujícímu.
"Bohužel vás asi tentokrát nebudeme moct vzít, šéfe."
"Cože?"
Opilec se posadil, vypadal příšerně, ale přesto bylo poznat, že je docela hezký, a mně ho bylo líto, i když si tak vášnivě vybíral špatnou hudbu.
"Běžte do hotelu a vyspěte se. Večer poletí další letadlo." "Já si chtěl jen trošku povylítnout."
"Tentokrát ne, šéfe."
Ve svém zklamání spadl opilec z lavice a amplión svolával přes řev gramofonu nás úctyhodné cestující ven. Na chodbičce letadla jsem vrazila do Monroea Stahra a padla jsem mu rovnou do náručí, nebo jsem aspoň chtěla. Do takového člověka se každé děvče zblázní, ať už je povzbuzuje nebo ne. Mě tedy rozhodně nepovzbuzoval, ale měl mě docela rád a usadil se naproti mně, dokud letadlo neodstartovalo.
"Řekněme jim všichni, ať nám vrátí peníze," navrhl. Jeho tmavé oči mě vzaly na vědomí a mně napadlo, jak by asi vypadaly, kdyby se zamiloval. Byly laskavé, nepřítomné, a ačkoliv s člověkem ohleduplně diskutovaly, trochu povýšené. Nebyla to jejich chyba, že toho tolik viděly. Monroe zapadal rychle do úlohy "člověka z branže" a rychle a zručně z ní vypadával - ale celkem bych řekla, že k nim nepatřil. Věděl však, jak má držet jazyk za zuby, jak se stáhnout do pozadí, jak naslouchat. Z místa, kde stal (a ačkoliv nebyl vysoký, zdálo se vždycky, že stojí vysoko), pozoroval nesčetné praktické záležitosti svého světa jako hrdý mladý pastýř, kterému nikdy nezáleželo na nocích ani na dnech. Narodil se beze spánku a bez schopnosti i touhy odpočívat.
Seděli jsme mlčky, bez rozpaků - znala jsem ho už hezkých pár let, od té doby, co se stal tatínkovým partnerem, když mně bylo sedm a jemu dvaadvacet. Wylie seděl přes uličku a já nevěděla, jestli je mám představit nebo ne, ale Stahr neustále točil prstenem na prstě tak nepřítomně, že jsem si připadala mladá a neviditelná, a neodvážila jsem se to udělat. Nikdy jsem se neodvažovala dívat se docela mimo něho nebo přímo na něho, pokud jsem neměla něco důležitého na srdci, a věděla jsem, že právě tak působí na mnoho jiných lidí.
"Tenhle prsten ti dávám, Cecílie."
"Promiňte, neuvědomila jsem si, že -"
"Mám takovýchhle několik."
Podal mi jej; bylo to masivní zlato s nápadným reliéfem ve tvaru S. Napadlo mě, jak podivně kontrastuje tato masa s jeho prsty, které byly jemné a útlé, stejně jako jeho postava a jeho útlá tvář s klenutým obočím a tmavými kučeravými vlasy. Někdy vypadal oduševněle, ale byl to rváč - někteří lidé ho znali z minulosti, kdy byl členem party výrostků v Bronxu, a líčili mi, jak tenhle poněkud křehký chlapec vždycky kráčel v čele své party a občas ucedil z koutků úst přes rameno rozkaz.
Stahr mi vložil prsten do dlaně, sevřel mi ji, vstal a promluvil k Wyliemu.
"Pojď se mnou do novomanželského oddělení," řekl. "Ještě se uvidíme, Cecílie."
Než zmizel z doslechu, zaslechla jsem, jak se Wylie ptá. "Otevřel jsi ten vzkaz od Schwartze?" A Stahr odpověděl: "Ještě ne."
Musím mít dlouhé vedení, protože teprve teď jsem pochopila, že Stahr je pan Smith.
Potom mi Wylie řekl, co v tom vzkazu bylo. Byl napsán ve světle reflektorů taxíku a byl skoro nečitelný.

DRAHÝ MONROE, ty jsi z nich ze všech nejlepší a já jsem vždycky obdivoval tvou duševní sílu, takže když ty se obrátíš proti mně, vím, že to nemá cenu. Nejsem zřejmě k ničemu a dál nepoletím, ale varuju tě znovu, dej si pozor! Já to vím.
Tvůj přítel MANNY

Stahr to dvakrát přečetl a potom se rukou dotkl ranního strniště na bradě.
"Je s nervama v koncích," řekl. "Nedá se s ním nic dělat - naprosto nic. Lituju, že jsem to vzal tak zkrátka, ale nemám rád, když za mnou někdo dolízá a říká mi, že je to v mém zájmu."
"Třeba to bylo," řekl Wylie.
"To je špatná taktika."
"Já bych na to skočil," řekl Wylie. "Jsem domýšlivý jako ženská. Když někdo předstírá, že se o mě zajímá, dám si to rád líbit. Mám rád, když se mi radí."
Stahr znechuceně zavrtěl hlavou. Wylie si ho neustále dobíral - patřil k těm, kteří si tuto výsadu směli dovolit.
"Na jistý druh lichotek skočíš," řekl. "Když z tebe dělají 'malého Napoleona'."
"Je mi z toho nanic," řekl Stahr, "ale není to tak zlé, jako když se někdo snaží člověku pomoct."
"Když nechceš, aby se ti radilo, proč vlastně platíš mě?"
"To je otázka zboží," řekl Stahr. "Jsem kupec. Kupuju tvoje myšlenky."
"Ty nejsi žádný kupec," řekl Wylie. "Znal jsem jich spoustu, když jsem dělal do reklamy, a souhlasím s Charlesem Francisem Adamsem."
"Co řekl?"
"Ten je všechny znal - Goulda, Vanderbilta, Carnegieho. Astora - a říkal, že by nestál o setkání na onom světě ani s jedním z nich. Od té doby se nijak nepolepšíli, a proto ti říkám, že nejsi žádný kupec."
"Adams byl asi zapšklý bručoun," řekl Stahr. "Chtěl být sám na špičce, ale neměl na to ani soudnost, ani charakter."
"Měl mozek," řekl Wylie poněkud drze.
"To chce víc než mozek. Vy scenáristi a umělci pokaždé ztratíte dech a všechno popletete a někdo musí přijít a přivést vás k rozumu." Pokrčil rameny. "Zdá se, že berete věci tak strašně osobně: nenávidíte lidi a zbožňujete je a vždycky si myslíte, že lidé jsou všichni tak důležití - zvláště vy sami. Vy si o to prostě říkáte, aby do vás každý kopal. Mám rád lidi a jsem rád, když mají rádi mě, ale srdce si nechávám tam, kam je pámbu uložil - vevnitř."
Odmlčel se.
"Co jsem to řekl Schwartzovi na letišti? Vzpomínáš si - přesně?"
"Řekl jsi 'Ať chceš, co chceš, odpověď je: Ne!' " Stahr mlčel.
"Vzalo ho to pořádně," řekl Wylie, "ale udělal jsem pár fórů a dostal jsem ho z toho. Jeli jsme na vyjížďku s dcerou Billyho Bradyho."
Stahr zazvonil na letušku.
"Vadilo by to našemu pilotovi," řekl, "kdybych se na chvíli posadil k němu dopředu?"
"To je proti předpisům, pane Smith."
"Řekněte mu, aby se tady na okamžik zastavil, až bude mít čas."
Stahr seděl vpředu celé odpoledne. Klouzali jsme přes nekonečnou poušť a přes náhorní plošiny, bující mnoha barvami jako bílý písek, který jsme jako děti barvili různými barvami. Potom, pozdě odpoledne, proklouzly pod našimi vrtulemi samy vrcholy hor - pohoří Zmrzlé pily - a byli jsme skoro doma.
Pokud jsem zrovna nedřímala, myslila jsem na to, že si chci Stahra vzít, že chci, aby mě miloval. Že jsem byla ale domýšlivá! Co jsem mu proboha mohla nabídnout? Ale tenkrát jsem takhle neuvažovala. Měla jsem v sobě hrdost mladých žen, která čerpá svou sílu z tak vznešených myšlenek jako: "Jsem přece stejně dobrá jako ona." Co se mě týkalo, byla jsem stejně krásná jako ty velké krásky, které se mu jistě nevyhnutelně vrhaly kolem krku. Příchuť intelektuální zajímavosti mě pochopitelně činila schopnou proměnit se v zářivou ozdobu kteréhokoliv salónu.
Teď vím, že to bylo nesmyslné. I když Stahrovo vzdělání nebylo podloženo ničím než večerním kursem těsnopisu, prošel už dávno předtím bezcestnými pustinami vnímavosti do oblastí, kam ho dokázalo následovat jen velmi málo lidí. Ale ve své bezstarostné domýšlivosti jsem srovnávala své šedé oči s jeho hnědými, nezahlédnu-li nějaký záblesk úkladu, tep svého mladého srdce, vycvičeného golfem a tenisem, s jeho, které se po letech přepracování musí už trochu šetřit. A kula jsem plány a pikle a intriky, to vám může říct každá žena, ale nikdy z toho nic nebylo, jak uvidíte. Pořád si ještě ráda myslím, že kdyby to byl chudý chlapec a nebyl mezi námi takový věkový rozdíl, mohla jsem to dokázat, ale pravda ovšem je, že jsem mu nemohla nabídnout nic, co neměl; některé mé romantické představy pramenily vlastně z filmů - například Dvaačtyřicátá ulice na mě ohromně zapůsobila. Je více než možné, že některé z filmů, které Stahr sám vytvořil, ze mě udělaly to, co jsem byla.
Takže to bylo dost beznadějné. Alespoň citově nemůže lidem stačit to, že si navzájem ukazují své špinavé prádlo.
Ale tenkrát mi to připadalo jiné: mohl mi pomoct tatínek, mohla mi pomoct letuška. Mohla třeba přijít do pilotní kabiny a říct Stahrovi: "Tomu děvčeti je vidět na očích, jak strašně vás miluje."
Pilot mohl pomoct: "Člověče, jste slepý? Proč se k ní nevrátíte?"
Wylie White mohl pomoct - místo aby stál v chodbičce a nejistě se díval, jestli spím, nebo jsem vzhůru.
"Sedněte si," řekla jsem. "Co je nového a kde jsme?" "Ve vzduchu."
"Neříkejte. Sedněte si." Snažila jsem se projevit usměvavý zájem: "Co teď píšete?"
"Pomáhej mi pámbu, píšu teď o takovém skautíkovi - o typickém skautíkovi."
"To je Stahrův nápad?"
"Nevím - řekl mi, abych se na to podíval. Třeba už na tom pro něho dělá deset scenáristů přede mnou nebo za mnou, vytvořil si vynalézavě takový systém. Tak vy jste do něho zamilovaná?"
"No dovolte!" řekla jsem uraženě. "Znám ho už odmalička."
"Zoufale zamilovaná, že? No dobře, já to zařídím, když vynaložíte veškerý svůj vliv, abyste mi pomohla nahoru. Chci mít vlastní skupinu." Zavřela jsem oči a odplula jsem do snů. Když jsem se vzbudila, letuška mě přikrývala pokrývkou.
"Už jsme skoro doma," řekla.
V záři zapadajícího slunce jsem okénkem spatřila, že jsme v zelenější krajině.
"Právě jsem slyšela něco legračního," řekla sama od sebe, "vpředu v pilotní kabině - ten pan Smith - nebo pan Stahr - nevzpomínám si, že bych kdy viděla jeho jméno -"
"Není nikdy na žádném filmu," řekla jsem.
"Aha. No, tak on se pořád vyptává pilotů na létání - totiž zajímá ho to. Víte o tom?"
"Vím."
"Totiž jeden z nich mi řekl, že se vsadí, že by pana Stahra naučil samostatně létat za deset minut. Má prý tak jemný postřeh, tak to řekl."
Ztrácela jsem trpělivost.
"No, a co je na tom tak legračního?"
"No, nakonec se jeden pilot zeptal pana Smitha, jestli se mu jeho řemeslo líbí, a pan Smith řekl: "Jistě, jistěže se mi líbí. Je to pěkný pocit, být jediný zdravý ořech mezi takovou spoustou zkažených."
Letuška se mohla přetrhnout smíchy a já jsem měla chuť na ni plivnout.
"Totiž to, že mluvil o všech těch lidech jako o hromadě ořechů. Tedy zkažených ořechů." Zničehonic se neočekávaně přestala smát a s vážnou tváří vstala. "Musím jít dokončit letové hlášení.".
"Sbohem."
Stahr zřejmě pozvedl piloty k sobě na trůn a dovolil jim, aby na chvíli vládli s ním. O několik let později jsem cestovala s jedním z těch pilotů a on mi pověděl o něčem, co Stahr tenkrát řekl.
Díval se dolů na hory.
"Dejme tomu, stavíte železnici," řekl. "Tudy někudy musíte vést trať. Máte k dispozici zprávy zeměměřičů, ale zjistíte, že každá eventualita má nějaký ten háček, že jedna není o nic lepší než druhá. Musíte se rozhodnout - ale podle čeho? Vyzkoušet nejlepší trasu nemůžete - leda tím, že ji postavíte. Tak ji prostě postavíte."
Pilot měl dojem, že něco přeslechl.
"Jak to myslíte?"
"Vyberete si jednu trasu jen tak od oka - třeba proto, že tamhleta hora je růžová nebo že tenhle modrák má příjemnější odstín modři, rozumíte?"
Pilot projevil názor, že to je velmi cenná rada. Ale pochyboval, že se někdy octne v situaci, kdy ji bude moct použít.
"Chtěl bych vědět jen jedno," řekl mi lítostivě, "jak se z tohohle člověka mohl stát pan Stahr."
Obávám se, že Stahr by tuhle otázku nikdy nedokázal zodpovědět, protože zárodek není vybaven pamětí. Ale já bych něco zodpovědět mohla. Když byl mladý, vyletěl na silných křídlech velmi vysoko, aby se rozhlédl, a když byl nahoře, shlédl všechna království takovýma očima, které mohou hledět přímo do slunce. Úporně mával křídly - nakonec úplně zběsile - a nepřestal jimi mávat ani na okamžik, takže zůstal nahoře déle než většina z nás, a potom se pomalu snesl k zemi, ale nezapomněl na to, jak věci vypadaly z té veliké výšky.
Motory zmlkly a všech našich pět smyslů se začalo přizpůsobovat přistání. Vpředu a nalevo jsem viděla dlouhou řadu světel přístavu Long Beach a napravo rozmazané blikání Santa Moniky. Nad Tichým oceánem visel ohromný, oranžový kalifornský měsíc. Ať už pro mne znamenaly tyhle věci cokoliv - a byly pro mě koneckonců domovem - vím, že pro Stahra jistě znamenaly daleko víc. Já je spatřila, když jsem poprvé otevřela oči, jako ovce na exteriérové pláni za starým Laemmleovým ateliérem, ale Stahr se tady snesl na zem po tom kromobyčejně poučném vzlétnutí, při němž se dověděl, kam směřujeme, jak vypadáme a kolik na tom záleží. Dalo by se říci, že ho sem zavál náhodný vítr, ale tak to myslím nebylo. Myslím spíš, že v "dlouhém záběru" zahlédl nový způsob, jak měřit naše křečovité naděje, půvabná darebáctví a trapné smutky, a že sem
přišel z vlastní volby, aby s námi zůstal až do konce. Jako letadlo, které se snášelo na glendaleské letiště do vlahé temnoty.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 04.10.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Brigda






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­