ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dostojevskij Fjodor Michajlovič (*11.11.1821 - †09.02.1881)

   
­­­­

Bratři Karamazovi

DÍL PRVNÍ

KNIHA PRVNÍ: DĚJINY JEDNÉ RODINKY

I. Fjodor Pavlovič Karamazov

Alexej Fjodorovič Karamazov byl třetí syn statkáře z našeho újezdu Fjodora Pavloviče Karamazova, svého času velmi známého (ba i dodnes u nás uváděného) pro tragický a podivný konec, který ho potkal právě před třinácti lety a o němž ve vhodné chvíli podám zprávu. Nyní však povím jenom, že tento "statkář" (jak se mu u nás říkalo, třebas celý život skoro nikdy nežil na svém statku) byl podivný typ, ač vlastně dost častý, typ špatného člověka a prostopášníka a zároveň bláhovce. Ale byl jeden z těch bláhovců, kteří se dovedou znamenitě starat o své majetkové zájmečky, a podle všeho jen o ně. Fjodor Pavlovič na příklad začal takřka bez groše, majetek měl docela nepatrný, běhával se najíst k cizím lidem, byl hotovým příživníkem, ale když zemřel, našlo se po něm asi sto tisíc rublů v hotovosti. A přitom po celý život zůstal jedním z nejbláhovějších podivínů v celém našem újezdu. Opakuji znova, že to hloupost nebyla - ti podivíni bývají dost bystří a zchytralí - ale opravdu bláhovost, a ještě nějaká : specifická, ruská. Oženil se dvakrát a měl tři syny, nejstaršího, Dmitrije Fjodoroviče, od první manželky, a dva další, Ivana a Alexeje, od druhé. První manželka Fjodora Pavloviče pocházela z dost bohatého a známého šlechtického rodu Miusovů, také statkářů v našem újezdu. Jak se vlastně stalo, že se mohla dívka s věnem, k tomu hezká, ba i rázná a bystrá, jakých je v naší nynější generaci dost, ale jaké se našly už i ve starším pokolení, provdat za tak bezvýznamného "trasořitku", jak mu tenkrát všichni říkali, to příliš vysvětlovat nebudu. Vždyť jsem znal jednu dívku ještě z předminulého "romantického" pokolení, která si po několika letech záhadné lásky k jakémusi pánovi, jehož si mohla kdykoli klidně vzít, vymyslela nějaké nepřekonatelné překážky a skončila tím, že se jedné bouřlivé noci vrhla s vysokého břehu, podobného útesu, do dost hluboké a prudké řeky, a tak si vzala život výhradně z vrtochu, jedině aby se podobala Shakespearově Ofélii. Opravdu, kdyby ten útes, který si dávno vyhlídla a oblíbila, nebyl tak malebný a kdyby se na jeho místě táhl pouhý prozaický plochý břeh, nebylo by snad k sebevraždě ani došlo. Je to skutečná událost a v našem ruském životě patrně nebyly v posledních dvou nebo třech generacích takové a podobné příběhy vzácné. I jednání Adelaidy Ivanovny Miusovové bylo bezpochyby právě tak ohlasem cizích vlivů, kterým podléhala. Snad chtěla dokázat svou ženskou samostatnost, vzepřít se společenské konvenci, despocii rodiny a příbuzenstva: úslužná fantasie ji pak dejme tomu jen na okamžik přesvědčila, že Fjodor Pavlovič je přes své příživnictví přece jen jeden z nejodvážnějších a nejposměvačnějších mužů oné doby přechodu k lepším poměrům, ačkoliv to byl ve skutečnosti pouhý zlý šašek a nic víc. Pikantní bylo také to, že došlo k únosu: něco takového Adelaidu Ivanovnu nadmíru lákalo, a co se týče Fjodora Pavloviče, toho už i jeho tehdejší nepříznivé společenské postavení ponoukalo k jakémukoli ošklivému kousku, protože vášnivě toužil po kariéře, ať by jí dosáhl tak či onak; vetřít se do dobré rodiny a zmocnit se věna, to pro něho bylo svůdné. Co se týká vzájemné lásky, podle všeho se o ní u nevěsty a přes krásu Adelaidy Ivanovny ani u ženicha vůbec nedalo mluvit. V životě Fjodora Pavloviče, člověka po celý život neobyčejně smyslného, ochotného se přilepit ke každé sukni, která by na něho jen kývla, byl tedy tento případ snad jediný svého druhu: právě jen tato žena ho po erotické stránce nijak zvlášť nelákala. Adeilaida Ivanovna hned po únosu okamžitě poznala, že svým mužem jedině pohrdá, atak se povaha tohoto manželství ukázala velmi rychle. Přestože se rodina dost brzy smířila s tím, co se stalo, a vydala uprchlici věno, manželé spolu žili v nešvarech a neustálých hádkách. Říkalo se, že mladá paní projevovala nesrovnatelně víc ušlechtilosti a slušnosti než Fjodor Pavlovič. Ví se teď, že tenkrát shrábl hned celých jejích asi pětadvacet tisíc, sotva je dostala, takže pro ni byly od té chvíle nadobro ty tam. I stateček a dost pěkný dům v městě, který také náležel k věnu, pokoušel se pak Fjodor Pavlovič vytrvale a ze všech sil převést nějakou vhodnou transakcí na své jméno. Byl by toho jistě nakonec dosáhl tak říkajíc už následkem opovržení a odporu, který vzbuzoval u své manželky neustálým nestoudným dotíráním a škemráním, tedy pro pouhou její duševní únavu, jen aby se ho zbavila. Ale rodina Adelaidy Ivanovny na štěstí zakročila a chamtivce zarazila.. Je bezpečně známo, že mezi manželi docházelo často ke rvačkám, ale říká se, že nebil Fjodor Pavlovič Adelaidu Ivanovnu, nýbrž prý tato prudká, smělá dáma, snědá, netrpělivá a obdařená pozoruhodnou tělesnou silou, bila jeho. Konečně odešla z domu a utekla od Fjodora Pavloviče s nějakým bídou umírajícím učitelským. Tříletého Míťu nechala na starost manželovi. Fjodor Pavlovič si okamžitě pořídil v domě celý harém a oddal se nevázanému opilství. V přestávkách jezdil takřka po celé gubernii, kdekomu si plačky stěžoval, že ho Adelaida Ivanovna opustila, a vykládal takové podrobnosti ze svého manželského života, o jakých by se každý jiný styděl mluvit. Hlavně mu podle všeho bylo příjemné, ba lichotilo mu, že může přede všemi vystupovat ve směšné úloze uraženého manžela a ještě své bolesti přibarvovat a rozebírat. "Fjodore Pavloviči, člověk by myslel, že jste byl povýšen, takovou máte při všem svém zármutku radost," říkali mu posměváčkové. Mnozí dokonce dodávali, že je mu milé ukazovat se v nové šaškovské roli a že naschvál, pro větší dojem dělá, jako by směšnost svého postavení nepozoroval. Ostatně kdož ví, snad to byla i naivita. Konečně se mu podařilo přijít uprchlici na stopu. Byla, nebožačka, v Petrohradě, kam odjela se svým učitelským, a oddala se tam naprosté emancipaci. Fjodor Pavlovic se začal okamžitě starat a chystat na cestu do Petrohradu, ale proč, to ovšem ani sám nevěděl. Snad by tam byl tenkrát opravdu jel; ale když se tak rozhodl, hned v tom našel zvláštní důvod, aby se před cestou pustil zas do nezřízeného pití na kuráž. A právě v té době dostala rodina jeho manželky zprávu o její smrti. Adelaida Ivanovna zemřela v Petrohradě nějak náhle, kdesi v podkroví, podle jedněch na tyfus, podle druhých prý hladem. Když se Fjodor Pavlovic dozvěděl o smrti své ženy, byl opilý. Rozběhl se prý po ulici a začal vykřikovat, radostí zvedaje ruce k nebi: "Nyní propouštíš služebníka svého," ale podle jiných zpráv se usedavě- rozplakal jako malé dítě že prý ho bylo každému líto přes všechen odpor, který vzbuzoval. Je docela možné že je pravda oboje,tj. že se radoval ze svého osvobození a zároveň pro osvoboditelku plakal, všechno dohromady. Lidé, a to i zlosynové, bývají ponejvíc mnohem prostomyslnější a upřímnější, než o nich celkem soudíváme. My sami ostatně také.

II. Prvního syna se zbavil

Každý si ovšem myslí, jakým mohl být takový člověk vychovatelem a otcem. Jako otec se zachoval právě tak, jak se dalo čekat. Dítě, které měl s Adelaidou Ivanovnou, vůbec a úplně ponechal osudu - z nepřátelství k němu nebo pro nějaké uražené manželské city, nýbrž prostě protože na ně docela zapomněl. Zatím co Fjodor Pavlovič kdekoho nudil plačtivým nářkem a svůj dům měnil v neřestný pelech, tříletého Míti se ujal věrný sluha téhož domu Grigorij, a nebýt jeho, snad by ani nebyl měl kdo dát dítěti čistou košilku. Mimo to chlapcovo příbuzenstvo po matce na něho v první době také nějak pozapomnělo. Jeho děd pan Miusov, otec Adelaidy Ivanovny, nebyl už tenkrát na živu; jeho ovdovělá choť, Míťová babička, se přestěhovala do Moskvy, tam se rozstonala, a její dcery se vdaly, takže Míťa musel zůstat u sluhy Grigorije a žít s ním v jeho pokojíku celý rok. Ostatně i kdyby si na něho byl tatíček vzpomněl (nemohl opravdu nevědět, že je na světě), byl by ho stejně zas vypověděl mezi čeleď, protože chlapec by mu přece jen překážel v jeho nevázaném životě. Ale tu se vrátil z Paříže bratranec nebožky Adelaidy Ivanovny Petr Alexandrovič Miusov. Žil i později dlouhá léta v cizině, ale tenkrát byl ještě velmi mlád a od ostatních Miusovů se lišil vzděláním i častým pobytem v hlavním městě a v cizině; přitom celý život zůstal Evropanem a ke konci života se stal typickým liberálem ze čtyřicátých a padesátých let. Za své životní dráhy se stýkal s mnoha nejliberálnějšími osobnostmi své doby jak v Rusku, tak v cizině, znal osobně Proudhona i Bakunina a v posledních letech svého putování zvlášť rád vyprávěl o třech dnech pařížské únorové revoluce v osmačtyřicátém roce. Naznačoval, že se jí snad i sám na barikádách zúčastnil, a byla to jedna z nejdražších vzpomínek jeho mládí. Hospodářsky byl nezávislý, měl, jak se tenkrát počítalo, asi tisíc duší. Jeho krásný statek ležel těsně u našeho městečka a sousedil s pozemky našeho slavného kláštera, proti kterému Petr Alexandrovič už v mládí, sotva se ujal dědictví, hned zahájil nekonečný proces o právo nějakého rybolovu v řece nebo kácení v lese, nevím to přesně. Soudit se s "klerikály" považoval přímo za svou občanskou a vzdělaneckou povinnost. Když se všechno dozvěděl o Adelaidě Ivanovně, na niž se ovšem pamatoval, ba kdysi se o ni i zajímal, a když slyšel, že po ní zůstal Míťa, hned zasáhl, přestože byl proti Fjodoru Pavlovičovi mladistvě rozhořčen a pohrdal jím. Tenkrát se s ním teprve seznámil a řekl mu přímo, že by se chtěl ujmout chlapcovy výchovy. Dlouho potom vyprávěl jako něco příznačného, že když začal mluvit o Míťovi, Fjodor Pavlovič nějakou chvíli podle všeho vůbec nechápal, o jakém dítěti se vlastně hovoří, a byl snad i překvapen, že má někde v domě malého synka. Petr Alexandrovič možná přeháněl, ale přece jen se asi poněkud blížil pravdě. Fjodor Pavlovič skutečně celý život rád předstíral, rád najednou zahrál nějakou nečekanou úlohu, hlavně když to ani nebylo nutné, ba i přímo ke své škodě, jako na příklad právě tenkrát. Tímto zvykem se ostatně vyznačuje mnoho lidí, dokonce i velmi rozumných lidí, neřku-li Fjodor Pavlovič. Petr Alexandrovič se do věci pustil zprudka a byl jmenován (spolu s Fjodorem Pavlovičem) poručníkem dítěte, protože matka přece jen zanechala jakési jmění, to jest dům a statek. Míťa se skutečně přestěhoval k tomuto strýcovi. Ten však vlastní rodinu neměl, a sotva uspořádal a zajistil důchody ze svých statků, hned zas na dlouhou dobu odcestoval do Paříže, a chlapce proto svěřil jedné své vzdálenější tetě, moskevské šlechtičně. Dopadlo to tak, že v Paříži zdomácněl a pak i on na dítě zapomněl, hlavně když přišla právě ta únorová revoluce, která tak mocně působila na jeho obraznost a na kterou už po celý život nemohl zapomenout. Moskevská šlechtična zemřela a Míťa se dostal k jedné z jejích vdaných dcer. Zdá se, že pak změnil domov ještě jednou, po čtvrté. O tom se teď nechci šířit, protože budu muset o tomto prvorozenci Fjodora Pavlovice ještě mnoho mluvit, a omezuji se zatím jen na nejnutnější zprávy o něm, bez nichž nemohu román ani začít. Předně tento Dmitrij Fjodorovič jediný ze tří synů Fjodora Pavloviče vyrůstal v přesvědčení, že přece jen má nějaký majetek, a až dosáhne plnoletosti, bude nezávislý. Dětský a mladistvý věk prožil rozháraně: gymnasium nedostudoval, pak se dostal do jedné vojenské školy, potom se octl na Kavkaze, postoupil ve službě, měl souboj, byl degradován, zas postoupil, hodně hýřil a utratil poměrně dost peněz. Od Fjodora Pavloviče je začal dostávat, teprve když byl plnoletý, a do té doby dělal dluhy. Fjodora Pavloviče, svého otce, poznal a poprvé uviděl, když už byl zletilý a zvlášť přijel do našeho městečka, aby se s ním domluvil o svém majetku. Otec se mu podle všeho už tenkrát nezalíbil; strávil u něho krátký čas a co nejdřív odjel, když se mu podařilo získat od něho nějakou částku a sjednat s ním jakousi dohodu o posílání dalších peněz z výnosu statku, o jehož výnosnosti ani ceně se mu nepodařilo od Fjodora Pavloviče nic vyzvědět (faktum hodné povšimnutí). Fjodor Pavlovič si při této návštěvě hned napoprvé všiml (i to je nutno si zapamatovat), že Míťa má o svém majetku přehnané a nesprávné představy. Fjodoru Pavlovičovi se to velmi dobře hodilo, protože měl své zvláštní plány. Usoudil jen, že je to lehkomyslný, prudký, vášnivý, netrpělivý a nevázaný mladík, kterému stačí honem něco shrábnout, aby se hned, třeba ovšem jen na krátkou dobu, upokojil. Toho právě začal Fjodor Pavlovič využívat, to jest odbýval ho drobnými sousty, splátkami. Nakonec, až za čtyři roky, když Míťa ztratil trpělivost a přijel po druhé do našeho městečka, aby peněžní záležitosti s otcem už nadobro vyřídil, vyšlo k jeho největšímu ohromení najevo, že už nemá vůbec nic, že se to dá i těžko spočítat, že si vybral od Fjodora Pavloviče celou hodnotu svého majetku, a je mu snad dokonce sám ještě dlužen; že podle různých úmluv, které si v různých dobách sám přál uzavřít, nemá ani právo nic víc požadovat a podobně. Mladý muž byl ohromen, pojal podezření, že je v tom nějaká lež, klam, a byl celý bez •sebe, takřka jako by ztratil rozum. A to právě vedlo ke katastrofě, jejíž vylíčení bude předmětem mého prvního, úvodního románu nebo správněji řečeno jeho vnější stránkou. Ale než přejdu k tomuto románu, musím ještě povědět o dalších dvou synech Fjodora Pavloviče, Míťových bratrech, a vysvětlit, kde se vzali.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 17.12.2009

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­