ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dostojevskij Fjodor Michajlovič (*11.11.1821 - †09.02.1881)

­­­­

Bratři Karamazovi (3)

DÍL PRVNÍ

KNIHA PRVNÍ: DĚJINY JEDNÉ RODINKY

IV. Třetí syn Aljoša

Bylo mu teprve dvacet let (jeho bratru Ivanovi šlo na čtyřiadvacátý rok a nejstaršímu Dmitrijovi na osmadvacátý). Především prohlašuji, že tento mladík Aljoša vůbec nebyl fanatik, ba - aspoň po mém soudu - ani žádný mystik. Řeknu své mínění hned naplno: prostě už od mládí měl lásku k lidem, ;i odhodlal-li se jít do kláštera, stalo se to jen proto, že v té době na něho působil mocným dojmem jedině klášterní život, takže v něm viděl abych tak řekl ideální východisko pro svou duši toužící z temnoty světské zloby k světlu lásky. A tento život na něho tak mocně působil proto, že se v něm setkal s bytostí podle svého přesvědčení neobyčejnou, s naším proslulým klášterním starcem Zosimou, k němuž přilnul celou horoucí první láskou svého žíznivého srdce. Ostatně nepopírám, že Aljoša i tenkrát už byl velmi zvláštní, a byl takový už od kolíbky. Také jsem se zmínil, že když ve věku pouhých čtyř let ztratil matku, pamatoval si pak celý život její tvář a její laskání, jako by přede mnou stála živá. Takové vzpomínky se mohou zachovat, jak je každému známo, i z ranějšího dětství, třeba i z věku dvou let, ale pak se celý život objevují jen jako jakési jasné body vystupující ze tmy, jako útržek obrovského obrazu, který kromě toho jediného útržku celý pohasl a zmizel.
Právě tak to bylo i u něho: pamatoval se na tichý letní večer, na otevřené okno, šikmé paprsky zapadajícího slunce (nejlépe si pamatoval právě šikmé sluneční paprsky), v pokoji v koutě ikona, u ní hořící lampička a před ikonou klečí jeho matka, vzlykající s jekem a křikem jako v hysterickém záchvatu. Uchopí ho oběma rukama, prudce ho obejme, až to chlapce bolí, modlí se za něho, zvedá ho k ikoně jako pod ochranu Matky boží a najednou přiběhne chůva a zděšeně ho vytrhne z matčiny náruče. To byl obraz! Aljošovi v té chvíli utkvěla v paměti i matčina tvář: říkal, že byla, pokud se může upamatovat, divoce vzrušená, ale krásná.
Málokomu se však s touto vzpomínkou svěřoval. V dětství a jinošství byl málo sdílný, a dokonce málomluvný, ale ne z nedůvěřivosti ani z ostýchavosti nebo pochmurného samotářství, nýbrž spíš naopak a pro něco jiného, pro jakousi vnitřní, výhradně osobní starost, která se ostatních netýkala, ale pro něho byla tak důležitá, že pro ni na jiné lidi jakoby zapomínal. Ale lidi měl rád: podle všeho celý život v lidi věřil, a přesto ho nikdo nikdy nepovažoval za prosťáčka ani za naivního člověka. Bylo v něm něco, co hned přesvědčovalo (bylo to tak potom celý jeho život), že nechce být lidem soudcem, že na sebe nevezme odsouzení a nikdy neodsoudí. Zdálo se dokonce, že všechno připouští, aniž to sebeméně odsuzuje, ačkoli často bolestně truchlí. V tom směru dospěl tak daleko, že ho nikdo nemohl překvapit ani polekat, a to ani v jeho nejranějším mládí. Když ve dvaceti letech přišel čistý a cudný k svému otci, doslovně do pelechu špinavé neřesti, jenom se mlčky vzdaloval, když už se na to nemohl dívat, ale bez sebemenší známky pohrdání nebo odsouzení kohokoliv. Jeho otec, kdysi příživník, a proto na urážky citlivý a vnímavý, ho nejdřív uvítal se zasmušilou nedůvěrou ("inu, hodně mlčí, ale zato si myslí svoje"); ale to se brzy změnilo a za nějakých čtrnáct dní už ho náramně často objímal a líbal, pravda, s opilými slzami v očích, v podroušené sentimentalitě, ale přece jen bylo vidět, že ho má rád upřímně a hluboce, tedy tak, jak se to člověku jako on dosud nikdy nedařilo Toho jinocha měli všichni rádi, kdekoli se objevil, a bylo to tak už od jeho nejútlejšího dětství. Když se dostal do domu svého dobrodince a vychovatele Jefima Petroviče Polenova, každého si v té rodině tak získal, že tam byl považován úplně za vlastního. A přitom přišel do toho domu ještě jako malé dítě, takže se u něho nedala předpokládat vypočítavá zchytralost ani umění vlichotit se do přízně a zalíbit se. Schopnost vzbuzovat lásku v sobě tedy měl, abych tak řekl, od přírody, nestrojeně a bezprostředně. Stejně to u něho bylo i ve škole, ač by Člověk řekl, že patřil právě k takovým dětem, které budí nedůvěru spolužáků, někdy posměch a třeba i nenávist. Býval zamyšlen a ostatních se straníval. Od samého dětství rád odcházel někam do kouta a četl si, přesto však ho spolužáci měli tak rádi, že po celou dobu, co chodil do školy, bylo možno říci, že je všeobecným oblíbencem. Málokdy dováděl, ba byl i málokdy veselý, ale každý, kdo se na něho podíval, hned viděl, že to nepochází z nějakého mrzoutství a že je naopak vyrovnaný a vlídný. Nikdy se nechtěl mezi spolužáky nějak blýsknout, a snad právě proto se nikdy nikoho nebál. Ale chlapci ihned pochopili, že se nebojácností nijak nepyšní, vždyť vypadal, jako by si ani neuvědomoval, že je skutečně odvážný a nebojácný. Urážky si nikdy nepamatoval.
Stávalo se, že hodinu po urážce odpověděl tomu, kdo ho urazil, nebo ho sám oslovil s tak důvěřivou a upřímnou tváří, jako by se mezi nimi vůbec nic nebylo stalo. A netvářil se, jako by na urážku náhodou zapomněl nebo ji úmyslně prominul, nýbrž ji prostě za urážku nepovažoval, a to právě děti docela okouzlovalo a získávalo. Jen jedna jeho vlastnost vyvolávala u žáků všech tříd od nejnižší až po nejvyšší neustálou chuť si ho dobírat, ale ne ze zlomyslnosti, nýbrž protože z toho měli zábavu. Touto vlastností byla jeho nezkrotná, zběsilá stydlivost a cudnost. Jistá slova a řeči o ženách nemohl slyšet. Takováto jistá slova se ve školách bohužel nedají vymýtit. Chlapci s čistou myslí a srdcem, ještě skoro děti, rádi a často mezi sebou ve škole mluví o věcech, obrazech a představách, o jakých by stěží mluvili i vojáci, ba dá se říci, že vojáci leccos takového ani neznají a nechápou, co už je známo dětem naší inteligentní a vyšší společnosti. Mravní zkaženost v tom snad ještě není ani pravý vnitřní nemravný cynismus, ale je tu vnějškový cynismus, a ten chlapci namnoze považují za něco znamenitého, vybraného, chlapáckého a hodného následování. Když viděli, že sotva o tom začnou mluvit, Aljoša Karamazov si rychle zacpává uši, někdy se kolem něho naschvál shlukli, násilím mu odtrhávali ruce od uší a vykřikovali mu do nich oplzlosti. Aljoša se jim vytrhával, lehal si na zem, znova si zacpával uši, a všechno beze slova, bez nadávání, mlčky snášeje to násilí. Nakonec ho nechali na pokoji, přestali mu přezdívat holčička a shlíželi na něho po té stránce dokonce s politováním. Mimochodem řečeno, prospěchem byl ve škole vždycky mezi nejlepšími, ale nikdy ne první. Když Jefim Petrovič zemřel, zůstal Aljoša na gubernském gymnasiu ještě dva roky. Truchlící manželka Jefima Petroviče odcestovala skoro hned po jeho smrti na dlouhou dobu do Itálie; jela s celou rodinou, skládající se vesměs z osob ženského pohlaví, kdežto Aljoša se dostal k nějakým dvěma dámám, které do té doby nikdy ani neviděl, vzdáleným příbuzným Jefima Petroviče; ale za jakých podmínek, to sám nevěděl. Jeho zvlášť charakteristickým rysem bylo také to, že se nikdy nestaral, na čí útraty žije. V tom směru byl pravým opakem svého staršího bratra Ivana Fjodoroviče, který si první dva roky na universitě užil bídy, živil se vlastní prací a od samého dětství trpce pociťoval, že jí cizí chléb, chléb dobrodincův. Ale tato Alexejova zvláštní povahová vlastnost se snad nedala posuzovat příliš přísně: každý, kdo ho jen maličko poznal, musel hned při první příležitosti přijít na to, že Alexej patří k těm mladíkům, kteří jsou tak trochu boží blázni, takže kdyby se mu dostala do rukou velká suma peněz, neváhal by ji na první požádání dát na nějakou dobrou věc, ale třeba také prostě šikovnému taškáři, který by si o ni řekl. I všeobecně můžeme říci, že snad vůbec neznal cenu peněz, ovšem ne v doslovném smyslu. Když dostal kapesné - a nikdy si o ně sám neřekl - bud celé týdny nevěděl, co s ním, nebo ani trochu nešetřil, takže bylo hned pryč. Když Petr Alexandrovič Miusov, člověk v peněžních věcech a stran měšťanské počestnosti velmi choulostivý, Alexeje blíž poznal, pronesl o něm tento aforismus: "To je snad jediný člověk na světě, kterého můžete najednou nechat samotného na náměstí v nějakém cizím milionovém městě, a on docela jistě nezahyne ani neumře hladem a zimou, protože mu někdo okamžitě dá najíst a okamžitě se o něho postará. Nestane-li se to, postará se o sebe sám, ale nebude ho to stát žádnou námahu ani ponižování, a kdo by se o něho postaral, nebude mu to břemenem, nic spíš naopak potěšením." Gymnasium nedostudoval; zbýval mu ještě celý rok, když si najednou něco zamanul a prohlásil svým dámám, že proto musí k otci. Dámy velmi litovaly a nejdřív ho nechtěly pustit. Cesta nebyla nijak drahá a nedovolily mu vypůjčit si v zastávárně na hodinky, které mu před odjezdem do ciziny věnovala dobrodincova rodina, nýbrž ho štědře opatřily penězi i novými šaty a prádlem. Aljoša jim však polovici peněz vrátil a prohlásil, že chce rozhodně jet třetí třídou.
Když přijel do našeho městečka, na první otcovo vyptávání, proč vlastně zavítal, když ještě nedostudoval, přímo neodpověděl, ale byl, jak se vypráví, nezvykle zamyšlen. Brzy se ukázalo, že chce vidět hrob své matky. Sám tenkrát dokonce přiznal, že jen proto přijel. Ale jediný důvod to asi nebyl. Nejspíš se podobá pravdě, že tenkrát ani sám nevěděl, ani by nebyl dovedl vysvětlit, co to vlastně najednou vyvstalo v jeho nitru a táhlo ho neodolatelnou silou na nějakou novou, neznámou, ale už neodvratnou cestu. Fjodor Pavlovič mu nedovedl ukázat, kde leží jeho druhá žena, protože od chvíle, kdy byla její rakev zasypána, nikdy u hrobu nebyl a za ta dlouhá léta docela zapomněl, kde ji tenkrát pochovali. Mimochodem připomínám, že Fjodor Pavlovič předtím dlouho žil mimo naše město. Asi tři nebo čtyři roky po smrti své druhé manželky odcestoval do jižního Ruska a nakonec se dostal do Oděsy, kde strávil několik let. Seznámil se tam, jak říkal, s mnoha židy, žídky, židáčky a žídaty a skončil tím, že ho nejen židé, ale i izraelité uznávali. Musíme mít za to, že právě v tomto životním období v sobě vypěstoval zvláštní schopnost shánět a vytloukat peníze. Do našeho městečka se nadobro vrátil teprve asi tři roky před Aljošovým příjezdem. Jeho dřívější známí shledali, že hrozně zestárnul, ač příliš starý vlastně ještě nebyl.
Choval se ne snad ušlechtileji, ale nějak drzeji. Jako starý šašek pocítil na příklad novou drzou potřebu dělat šašky z jiných lidí. Ve svých nestoudnostech s ženskými pokračoval nejen stejně jako dřív, ale snad i jaksi odporněji. V krátkém čase založil v našem újezdu mnoho nových krčem. Bylo vidět, že má nějakých sto tisíc rublů nebo jen o málo méně. Mnoho obyvatelů města i újezdu se hned stalo jeho dlužníky, ovšem na zcela bezpečné záruky. V nejposlednější době Fjodor Pavlovič nějak sešel, začal nějak ztrácet rovnováhu a přehled, upadl dokonce do jakési zapomnětlivosti, začínal jedno a končil druhým, příliš si povoloval a pořád častěji se namol opíjel, takže nebýt zas toho lokaje Grigorije, tou dobou už taky řádně zestárlého, jenž na něho dohlížel leckdy jako nějaký vychovatel, nebyl by asi ušel velkým starostem. Zdá se, že Aljošův příjezd na něho měl vliv i po mravní stránce, jako by se v tom předčasném starci probudilo něco, co v jeho duši už dávno zarostlo plevelem. "Jestlipak víš," říkával teď často Aljošovi, prohlížeje si ho, "že jsi jí podobný, té posedlé?" Tak nazýval svou zemřelou manželku, Aljošovu matku. O hrobu posedlé pověděl Aljošovi nakonec lokaj Grigorij. Zavedl ho na náš městský hřbitov a tam mu v odlehlém koutku ukázal lacinou, ale úpravnou litinovou desku, dokonce s nápisem uvádějícím jméno, stav, věk a rok nebožčiny smrti, dole pak bylo vyryto i jakési starodávné čtyřverší, jaká bývá často vidět na hrobech lidí ze středního stavu. Ukázalo se kupodivu, že desku opatřil Grigorij. Pořídil ji na hrob nebohé posedlé vlastním nákladem, když Fjodor Pavlovič, jehož Grigorij mnohokrát dopálil připomínáním tohoto hrobu, konečně odjel do Oděsy a mávl rukou nejen nad hroby, ale i nade všemi svými vzpomínkami. Aljoša neprojevil u matčina hrobu zvláštní dojetí; vyslechl jen Grigorijovo vážné a rozumné vyprávění, jak opatřil desku, chvíli postál se svěšenou hlavou a beze slova odešel. Od té doby snad celý rok na hřbitově nebyl. Ale na Fjodora Pavloviče měla tato drobná episoda svůj účinek a projevilo se to velmi originálně. Vzal najednou tisíc rublů a zavezl je do našeho kláštera na modlení za duši své zemřelé manželky, ale ne druhé, Aljošovy matky, ne posedlé, nýbrž první, Adelaidy Ivanovny, která ho mlátívala. Večer toho dne se namol opil a nadával Aljošovi mnichů. Sám vůbec nebyl nábožensky založen a snad nikdy nezapálil před ikonou ani pětikopejkovou svíčku.. Takoví chlapíci mívají podivné záchvaty náhlých citů a náhlých myšlenek. Řekl jsem už, že vypadal velmi sešle. Jeho rysy byly v té době výrazným svědectvím o rázu a podstatě celého života, jaký za sebou měl. Kromě velkých váčků pod malýma očkama, věčně drzýma, podezřívavýma a posměšnýma, kromě množství hlubokých vrásek na drobném, ale vypaseném obličejíčku mu pod špičatou bradou visel ještě nápadný ohryzek, linutý a podlouhlý jako měšec, což mu dodávalo jakéhosi odporné chlípného vzezření. K tomu si představte široká smyslná ústa s plnými rty, za nimiž bylo vidět pahýly zčernalých skoro vyhnilých zubů. Kdykoli začínal mluvit, prskal kolem sebe sliny. Ostatně sám rád o svém obličeji žertoval, ač s ním byl zdá se spokojen. Hlavně upozorňoval na svůj nos, nepříliš velký, ale velmi jemný a výrazně orlí. "Pravý římský nos," říkával, "a s tím ohryzkem je to pravá podoba římského patricije z doby úpadku." Zdá se, že na to byl pyšný. A tu mu Aljoša dost brzy po vyhledání matčina hrobu najednou oznámil, že chce vstoupit do kláštera a že mniši jsou ochotni přijmout ho za novice. Vysvětil, že je to jeho nejhlubší touha, a proto ho jako otce prosí o slavnostní svolení, Fjodor Pavlovič už věděl, že starec Zosima, jenž žil v klášterní poustevně, učinil na jeho tichého chlapce velký dojem. "Ten starec je arci jejich nejpoctivější mnich," řekl, když Aljošu mlčky a zamyšleně vyslechl, ale jeho prosbě se nijak nepodivil. "Hm, tak tam ty tedy chceš, můj tichý chlapče!" Hýl napolo opilý a najednou se usmál svým širokým podnapilým úsměvem, který však nebyl prost chytráctví a opilecké lstivosti: "Hm, však jsem to taky tušil, že takhle nějak skončíš, věřil bys mi to? Koukalo to z tebe. No, proč ne, buďsi, máš přece své dvě tisícovky, tak máš tedy věno, a já tě, miláčku, nikdy neopustím a hned tam za tebe složím, co je potřeba, když si o něco řeknou. A když si neřeknou, co bychom se vtírali, není to tak? Vždyť ty spotřebuješ peněz jako kanárek, dvě zrnka za týden. Hm. Víš, u jednoho kláštera mají za městem vesničku a každý ví, že v té žijí jenom klášterní ženské, tak jim tam říkají, je jich myslím asi třicet... Já tam byl, a víš, je to zajímavé, ovšem svým způsobem, jako změna. Protivná je jenom ta hrozná ruskost, vůbec tam ještě nemají Francouzky, a mohli by mít, peníze jsou. Však na to přijdou samy a přijedou. No a tady není nic, tady klášterní ženské nejsou a mnichů je na dvě stě. Je to poctivé. Zdrženlivci. To přiznávám. Hm. Tak ty chceš mezi mnichy? Je mi tě přece jenom líto, Aljošo, opravdu, věř mi to, zamiloval jsem si tě. Ostatně bude to dobrá příležitost, aby ses za nás, hříšníky, pomodlil, však jsme se tu nahřešili až dost. Já si pořád myslel, kdopak se za mne někdy pomodlí? Je na světě takový člověk? Já jsem totiž v těch věcech hrozně hloupý, můj chlapče milý, či mi to nevěříš? Hrozně. Ale víš, ať jsem jak chci hloupý, pořád na to jen myslím a myslím, vlastně jen občas, pořád to nejde. A tak si myslím, že přece není možné, aby čerti zapomněli, až umřu, stáhnout mé háky dolů do pekla. Tak si tedy říkám: háky? A kde je vzali? Z čeho ty háky jsou? Železné? Kdepak je kovají? To mají nějakou kovárnu? Vždyť tam v klášteře si mniši jistě představují, že v pekle je ku příkladu strop. Ale já jsem ochoten věřit v peklo jenom takhle beze stropu; je potom takové jemnější, osvícenější, totiž po luteránsku. A není to v zásadě jedno, jestli je tam strop nebo ne? V tom právě vězí ta zatracená otázka, že když není strop, tak nejsou ani háky! Ale když nejsou háky, potom to všechno padá a to zas je nepravděpodobné, protože kdo by mě pak odtáhl, a kdyby neodtáhli ani mne, co s tím, kde je potom na světě spravedlnost? Il faudrait les inventer, ty háky, zvlášť pro mne, pro mne samotného, protože kdybys ty věděl, Aljošo, jaký já jsem ohavník." "Tam přece háky nejsou," pravil Aljoša, tiše a vážně otce pozoruje. "Tak, tak, jenom stíny háků. Vím, vím. To je, jako ten Francouz popisoval peklo: J'ai vu l'ombre ďun cocher qui avec l'ombre ďune brosse frottait l'ombre ďune carosse. A jakpak ty víš, můj milý, že tam nejsou háky? Pobudeš si u mnichů a začneš zpívat jinou. Ostatně jdi, dober se pravdy ti přijď mi to povědět. Člověku se jede na onen svět přece jen lehčeji, když bezpečně ví, jaké to tam je. Taky to bude pro tebe u mnichů slušnější než se mnou, starým ožralkou, a s holkami i když se tebe jako anděla nic netkne. No, snad se tě nic netkne ani tam, proto ti taky dávám svolení, spoléhám na to. Však nejsi padlý na hlavu. Chvíli budeš hořet a pak uhasneš, vyléčíš se a přijdeš zpátky. Já tě budu čekat, vždyť přece cítím, že jsi jediný člověk na světě, který mě neodsoudil, ty můj chlapče milý, vždyť já to přece cítím, nemohu to necítit!"Dokonce se rozfňukal. Byl sentimentální. Byl zlý a sentimentální.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 04.06.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­