ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Háj Felix (*27.05.1887 - †25.07.1934)

­­­­

Školák Kája Mařík (V. díl)

I. Kája sextánem

Prázdniny, které následovaly po prvním roce studií Káji a Zdeni v Praze, byly ty nejkrásnější, jež si lze pomyslit. A proto uběhly tak rychle. Když maminka hajná chystala Kájův košík a uplakávala stranou slzičky, zrovna tak, jako vzácná paní v lesovně, spráskl Kája ruce: "Maminko, to snad ani není možno, že zase už pojedeme. Vždyť jsme tu chvíli!" A přece to bylo pravda.
Druhým rokem bydlil Kája u školníků a tam už zůstal do konce svých studií. Zdeňa byla v Praze ještě dva roky, pak už jezdil Kája sám - smutněji než kdy dříve. Říkával: "Nejhorší je to na začátku, maminko, než se zase zvykne. Nejsmutněji se jede z vánoc, protože do velikonoc je vždycky tak dlouho." Čím dál tím častěji maminka hajná o prázdninách vyhledávala chvíle, v nichž s Kájou mohla déle promluvit. Kája se těšíval na ty chvíle. Bývalo to v podvečer, kdy už bylo po práci, kdy tatínek vycházel na poslední prohlídku lesa. S maminkou sedával na kamenné lavičce u hajnovny a myslíval si: "Ta naše maminka mluví jako kniha a přece nikde na školách nebyla. Srdce to z ní mluví, strach o mne, abych se v Praze nepokazil. Bojí se maminka o mne, z toho je vidět, jak mne má ráda."
Hřálo v jeho duši, když maminka tvrdou dlaní hladívala jeho ruku a říkávala: "Doposud tě Pán Bůh všeho zlého chránil, ale to pořád máš ještě život před sebou. Přijdou svody, kterým mladý hoch těžko odolává, přijdou špatní kamarádi, zlákají tě do špatné společnosti, a potom už není ani pomyšlení, že bys tak lehko z té špatné společnosti vyvázl, jak lehko jsi se do ní dostal. Chraň se, Kájo, prvního špatného kroku! Uděláš-li první, ty ostatní už jdou lehčeji. Ale přemůžeš-li se v mládí, zakřikneš-li touhu po tom, co se z dálky zdá krásné, ale zblízka je šeredné a hnusné, jako hřích sám, zůstaneš vždycky hodným a ctnostným. Není jiné opory pro člověka ve světě než víra v Boha. Kdyby ti přišla chvíle pochyb a řekl jsi sám sobě: ,Však pro jednou nebude zle, Bůh je shovívavý/ pak si, Kájo, vzpomeň na mne a na tatínka! Bůh je nekonečně milosrdný právě proto, že je Bohem, ale my jsme jen lidé. Nečekáme od tebe, že nás budeš podporovat, vždyť máme tak málo potřeb, ale čekáme od tebe, že nám budeš ke cti. Čekáme, že se na tobě splní: 'Dítě dobře vychované nesejde nikdy s cesty ctnosti.' Nechci ani pomyslit, že by ses zapomínal modlit, Kájo! Teď to nejvíce potřebuješ. Bude ti šestnáct let, o hlavu jsi už větší než já, ale nemysli si, že by to u nás dopadlo tak, jako u Deborů! Když jejich Jenda byl prvním rokem na právech a přišel domů s novinkou: 'Maminko, vy jste tmáři! V Boha ještě věříte, jako byste Ho někdy viděli. To už není v módě. Já nevěřím nic.' Deborka ho poslechla, spustila se Boha a jdi se tam dnes podívat! Jenda zběhl se studií, týrá a mučí rodiče, a když se někdo z nich ozve, odsekne jim: 'Vždyť taky nic nevěříte a v přikázání Boží nejmíň. Poslouchám jen sebe sama!' To bys mohl, Kájo, ještě víc vyrůst, tatínek by přece na tebe dosáhl. Kdyby nebylo té hudby, byla bych raději. Sám říkáš, že často někam jsi zván. Jen aby to všechno k tvému dobrému bylo! Nezpychni proto, že ti říkají: Umíte krásně hrát! To není, chlapče, tvojí zásluhou. To Bůh ti ty schopnosti dal, a věř mi, třeba že tě mám ráda nad všechno pomyšlení na světě, raději bych viděla, abys měl o prst méně, než abys Boha se spustil. Život je plný svodů, Kájo, varuj se zlého!"
S vysoka svítil měsíc, pořád ten starý, dobrý přítel Kájův. Při takové řeči maminky hajných zastavil se nad hajnovnou a potom vykládal starým borovicím: "Maminka hajných dobře Káju vede. Ale maminka hajných neví, že Kája má dušičku čisťoučkou zrovna jako konvalinky květ na 'Babce' u altánu. Taky neví, že když zrovna před letošními prázdninami lákali ho kamarádi do hostince, zavrtěl hlavou a řekl: 'Ba ne, hoši! Pro nás ještě hospoda není. Co by tomu řekla naše maminka!' Jeden z nich se zasmál: 'Což jí to musíš povídat?' A on odpověděl: 'Já naší mamince vždycky všechno povím!' Povídal mi to bratr Sluníčko, že zrovna přihříval na chodník před karlínskou reálkou a že to slyšel."
Už dávno nerozkřikoval se Kája na svahu: "Zdeňo, vo co, kdo dřív u louže?" Už nebyl víc v lesovně než doma. Vyběhl do výšky jako prut, ale vyrůstala i Zdeňa. Už dávno nesmál se pan lesní: "Kájo, máš hlásek jako konipásek."
Kája už se smířil s tím, že má hlas, jak sám o sobě říkal, jako medvěd. A co se mu tatínek nasmál, když přeskakoval z dětského hlasu do jinošského.
I Zdeňa se změnila. Zůstávala sice pořád o hlavu menší než Kája, ale přece jen byla už tak veliká jako vzácná paní. Pan lesní říkal o ní: "Samá noha, samá ruka a všecko jí z ruky padá." Staník už byl chlapčík jen do školy. Marjánka šafářovic už dávno chodila do školy, ale Kája ji přece někdy pozlobil: "Já tem pitla!"
Kája svedl s maminkou těžký boj, když maminka řekla: "Zdeničce už je šestnáct let a je pánovic. Kájo, ty už jí nesmíš tykat! Budeš jí říkat vy, Zdeničko!" Marně vykládal, že by to říci ani nedovedl. Konec konců řekla maminka: "Už jsem řekla!"
Kája šel s vysvědčením z kvinty, které jako všechna ostatní od první třídy bylo s vyznamenáním, do lesovny. V kuchyni byla jen Zdeňa. Otáčela se hbitě kolem plotny. Dva dlouhé, husté copy rusých vlasů visely jí po zádech. Kája si vzpomněl, když byl druhákem a vzácná paní začala plést Zdeně copánek, kolikrát víkem z penálu jí jej nadzdvihoval a říkal: "Taky jedna chudinka s kočičí zahrádkou."
Pěkně pozdravil a pamětliv maminčina příkazu, začal: "Nesu ukázat vysvědčení. Zdeničko, chcete se podívat?"
Zdeňa vyhrnula černé brvy nad tmavě modrýma očima a ukázala snad všechny bílé zoubky v smíchu: "Tož když na mne s 'vy', já začnu onikat. Sednou si, Kájo, naši hnedle přijdou!"
Ale došel jí smích a Kájovi řeč. Seděl a nevěděl, co říci. Aspoň kdyby tu byl pan Pavel! Ale ten už dávno seděl v myslivně s černobrvou Libou Štulcovic na konci panství. Kájovi se najednou zdálo, že má hrozně dlouhé ruce a krátké rukávy. Byl si najednou vědom toho, že nemá sedět jako kapusta na záhoně, ale co má povídat o Praze? Marně hledal začátek řeči. Konec konců řekl podle pravdy: "A to je mi teď v Praze smutno, Zdeničko, když tam nejste." Zdeňa jen škubla rty: "Mně je tady taky po nich smutno, Kájo! Nic do těch lesů není, když tu nejsou, Kájo!"
Tohle slyšet Kája, rozesmál se naplno. A Zdeňa mu sekundovala stejně srdečně.
Tak se stalo, že když paní lesní přišla s pole, zastihla Káju, jak dělá třísky u kamen na truhlíku a přikládá, a Zdeňa statečně zavařuje hříbečky.
"Á, Kája, tos hodný, žes přišel. Křičely sojky v lese, že letos máš na vysvědčení samé pětky. Je to pravda?" usmívala se vzácná paní a otvírala vysvědčení: "No, hodný jsi, chlapče, máme radost, jako bys byl náš. A jak jsi vyrostl! Panečku, jako vrba rosteš! To abych ti za chvíli říkala 'mladý pane'!"
"Asi na to Kája smejšlí, maminko, protože mi začíná říkat 'vy'."
"Tááák! A to jsou mi noviny! Snad jsi, Kájo, nezpychl v Praze? Já myslím, že za chvíli poběžíte do hajnovny 'kdo dřív'. Ale ať jste tu k večeři! Máme kapustové karbanátky, a mně se všecko zdá, že Týna zamordovala k tvojí cti a slávě to žluté kuře."
Kája rozpaky jen hořel. Copak dřív! To na Zdeňu vyvalil oči, a ona ani nepípla. Ale kdepak teď! Teď jí neujede, to je jisté.
"Víš, Zdeňo, taky jsi to hned nemusela povídat vzácné paní!"
"No, když tak přijdeš jako cizí!"
Rozzelenala se před nimi vysoká tráva, smály se z ní na ně polštářky hvězdičkovitého mechu, píseň ptáků rozezpívala se haluzemi stromů, pryskyřice zavoněla jako v kostele kadidlo vonívá. Místo hlasů lidských ptačí zpěv, místo červených korouhví teplým vzduchem chvějí se jemné jehličky modřínů, místo kněze u oltáře bílý peň vysoké břízy v dálce svítil, místo světel na oltáři zlatově v trávě pryskyřník zakvétal.
"Kájo, loni, zrovna tomu rok, pamatuješ? Byl pohřeb našeho pana řídícího."
"A hned tři týdny nato umřel náš pan farář. To byly dva smutné pohřby, Zdeňo, viď? A jak jsme všichni plakali! Naše maminka povídala tenkrát: 'Inu, je to už tak na světě, že jeden za druhým odcházíme. Víme to všichni a přece pláčeme. Říkáme: Těm tam na hřbitově je už dobře. Starostí je hlava nezabolí. A přece pláčeme, když od nich odcházíme'."
"Budeme chodit na hřbitov, Kájo. Vysázely jsme tam s paní řídící na oba hroby stejné kytky. Paní řídící jela do Písku k paní dceři, slíbila jsem jí, že budeme zalévat."
Šli zvolna, krokem, Kája jen se v duchu divil, jak Zdeňa od velikonoc vyrostla, jak jí plavé vlasy v slunci svítí, a Zdeňa zas pořád přemítala: ten vysoký chlapec, který s ní jde, že to není ani možno, že by to byl nejmilejší druh jejího mládí. Je přece jiný než býval, jen ty sazové oči mu zůstaly, a zuby snad má ještě bělejší než míval.
Kája zachytl se posledních slov Zdeniných a najednou už mu bylo jasno, že to není možno, aby s ní chodil zalévat, že ona už je přece jen skoro slečinka. Až líto mu bylo najednou, že nejsou oba ještě malí, bosí, že Zdeňa nemá spravované zástěrky a vyrudlých šatiček, ale že, jak teď se dívá, má hezoučké zánovní šatky a zástěrku vůbec ne.
Zdeňa zachytila jeho pohled a podívala se na něj přímo. Rozesmála se hrdličím smíchem: "Pro pána krále, Kájo! Snad ti už něco neroste pod nosem? Já myslila prve, žes třeba na puse od povidel umáznutý - ale teď, jak na tebe slunce svítí, dočista je to pravda. To z tebe bude brzo dědek, jéje! Což aby sis nechal růst plnovous jako pantáta Fichtlovic?"
"To není nic tak k smíchu, Zdeňo," odpovídal Kája v rozpacích. "Mne to dost mrzí, že už teď se musím holit. Jiní chlapci začínají později."
"Taky tak při holení kroutíš pusou na všechny strany jako náš tatínek v neděli ráno? Já už se vždycky na to těším a moc se směju, a náš tatínek mne už kolikrát prohnal, a papírek, co o něj otírá břitvu, mi i s mydlinkami otřel o pusu a řekl: ,Tak, teď dáš pokoj! Sazeničky se ti ujmou pod nosíkem a potom budeš hubičkou kroutit ty."
Maminka hajná prostřela nedělní květovaný ubrus a hned nesla svačinu. Usmívala se šťastně a pobízela: "Ale tykat už by vám, Zdeničko, Kája neměl."
"Naše maminka povídala, že bude Kájovi říkat 'mladý pane', a já jemu 'voni'," povídala Zdeňa, majíc plnou pusu buchty. A tak se hajná zas jen smála. Teď si teprve Zdeňa všimla, že má Kája pěkné šaty a hned podotkla: "Ty už jsi skoro jako pán, Kájo! Ty asi stojíš peněz!" "Moc ne, Zdeničko," vložila se do řeči hajná. "Musí se v Praze hodně ohánět, když chce být taky už slušně oblečený. Má plno hodin, učí mladé studenty. Kdepak bychom to všecko vydrželi! A vzácný pán a paní také pomáhají."
Zdeňa se zamyslila. Vida, myslila pořád, že Kája chodí do školy a ze školy, a on zatím po hodinách. Chtělo se jí nahlédnout do toho světa Kájova.
"A koho učíš? Také holky?"
"Dvě z třetí třídy lycea, Zdeňo, Květu a Krétu Pospíšilových."
"Hm," ohrnula Zdeňa červené rtíky, "já bych holky neučila za nic. A půjdeme k nám. Maminka řekla, abychom přišli brzo."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 30.05.2013

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­