ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

García Lorca Federico (*05.06.1898 - †19.08.1936)

­­­­

Pláňka (2)

  • přeložil Antonín Přidal

PRVNÍ DĚJSTVÍ

DRUHÝ OBRAZ

(Pole. Přichází Pláňka. Nese košík. Přichází Stařena)

PLÁŇKA: Pozdrav pánbůh!
STAŘENA: Dobrý den, děvčico krásná. Kampak?
PLÁŇKA: Oběd mužovi nesu, pracuje na poli.
STAŘENA: Dlouho jsi vdaná?
PLÁŇKA: Třetí rok.
STAŘENA: Děti máš?
PLÁŇKA: Ne.
STAŘENA: Ah! Však budeš mít.
PLÁŇKA: Myslíte?
STAŘENA: A proč ne?(Posadí se) Taky jsem nesla oběd mužovi. Je starý. A pořád pracuje. Devět synů mám, jak devět sluncí, ale dceru žádnou, proto musím hned sem, hned tam.
PLÁŇKA: Vy bydlíte za řekou.
STAŘENA: Tak. U mlýna. Kohopak ty si dcera?
PLÁŇKA: Já? Pastýře Metuda.
STAŘENA: Ach! Pastýře Metuda. Toho jsem znala. Dobrý rod. Časně vstávat, znát jenom dřinu a kus chleba a pak umřít. Ani chvíli pro zábavu, pro nic. Svátky byly pro druhé. Samotáři. Tož, mohla sem si vzít jednoho tvého strýce. Ale kdež! Já byla do větru, jak divá po muzikách, po koláčích... Kolikrát sem už za svítání z chalupy vyběhla, protože jsem slyšela hrát husličky, hned zdálky, hned zblízka, ale byl to jenom vítr. Budeš se mi smát. Měla sem dva muže, čtrnáct synů, pět mi jich umřelo, ale já nejsem smutná a chtěla bych žít, ještě dlouho, předlouho. Já říkám tak: Co toho vydrží stromy. Co toho vydrží stavení! A jenom my, ženské zatracené, se kvůli všemu hned sesypeme.
PLÁŇKA: Chtěla bych se vás na něco zeptat.
STAŘENA: Aha. (podívá se na ni) Už vím, co mi povíš. O takových věcech se nemluví.
PLÁŇKA: Proč ne? Když sem vás poslouchala, tu sem se osmělila. Už dlouho si potřebuju promluvit se starší ženou. Protože chci něco vědět. Ano. A vy mně to povíte...
STAŘENA: Co?
PLÁŇKA: To, co víte. Proč sem jak to plané pole? To mám, když jsem v plné síle, krmit jenom slepice? A žehlit jen ubrusy? Ne. Musíte mi říct, co mám dělat, a já udělám všecko, všecko, i kdybyste mi nakázala jehly si do očí napíchat!
STAŘENA: Já? Já nevím nic. Já si vždycky lehla naznak a dala se do zpěvu. Děti přicházejí jako voda. Ách! Takové máš krásné tělo, kdopak by to neviděl? Vyjdeš ven, a na druhém konci ulice zaržá kůň. Ach děvče, nechej mě, neptej se na nic. Napadá mě spousta věcí, které nechci říct.
PLÁŇKA: Proč ne? Doma s mužem o ničem jiném nemluvím!
STAŘENA: Poslyš. Těší tě ten tvůj muž?
PLÁŇKA: Co?
STAŘENA: Jestli ho máš ráda. Toužíš po něm?
PLÁŇKA: Nevím.
STAŘENA: Třeseš se, když se k tobě přiblíží? Jdou na tebe mrákoty, když tě políbí? Pověz.
PLÁŇKA: To sem nikdy necítila.
STAŘENA: Ani při tanci?
PLÁŇKA: Možná...jednou...to Viktor...
STAŘENA: Dopověz.
PLÁŇKA: Chytil ně kolem pasu a já sem mu nedokázala nic říct, protože jsem ani mluvit nemohla. A jindy, zas Viktor, já měla čtrnáct let, on se učil na pastýře, vzal ně do náručí, když jsme skákali přes potok. A já se začala tak třást, že mně až zuby drkotaly. Ale to že sem se styděla.
STAŘENA: A tvůj muž...
PLÁŇKA: Jano, to je něco jiného. Přivedl mně ho tatíček, a já poslechla. Ráda. To je svatá pravda. Sotva sem se mu zaslíbila, už sem myslela ... na děti... A když sem se mu do očí podívala, tak proto, abych se v nich uviděla maličká, bezmocná, jako bych svá vlastní dcerka byla.
STAŘENA: Úplně naopak než já. Možná že právě proto jsi včas neporodila. Muži musejí potěšit, děvčico. Musejí nám vlasy rozplést a dát nám napít z vlastních úst. Takový je svět.
PLÁŇKA: Váš svět, můj ne. Já myslím na moc věcí, na moc a jsem si jistá, že všechno nač myslím, mé dítě dokáže. Pro ně jsem se dala svému muži a dávám se mu dál, aby mohlo přijít, ale pro potěšení, to nikdy.
STAŘENA: A pak v sobě máš pusto!
PLÁŇKA: Ne, pusto ne, protože ve mně roste nenávist. Řekněte, je to moje vina? Musí se v muži hledat jen muž? A nač myslet, když se obrátí a spí a nechá mě ležet se smutnýma očima, upřenýma do stropu? Mám myslet na něho nebo na to světlo, co mi může vzejít z prsou? Já nevím, ale vy mi to řekněte, propánaboha! (klekne)
STAŘENA: Ach ty kvítku rozpuklý. Ty překrásné stvoření. Nech ně. Neptej se na nic. Já o tom víc nechci mluvit. Tady běží o čest a s tou já si nikdy nezahrávám! Nesmíš být takový anděl.
PLÁŇKA: Děvčata, co rostou na vsi jako já, mají všechny dveře zamknuté. Všechno se jen za narážky schovává, za posunky, protože o těch věcech se prý nemá vědět. A vy taky, taky mlčíte, tváříte se jak Šalamoun, všechno víte, ale tomu kdo žízní umírá, nepomůžete.
STAŘENA: Jiné ženě, pokojnější, bych pověděla. Tobě ne. Jsem stará a vím, co říkám.
PLÁŇKA: Pak mě potěš Bůh.
STAŘENA: Bůh ne. Ten mě nikdy neobšťastnil. Kdy už vám konečně dojde, že Boha není. Potěšit tě musí muž.
PLÁŇKA: Ale proč mi to říkáš, proč?
STAŘENA: Ale stejně by Bůh být měl, aspoň maličký, aby udeřil bleskem do mužských, co mají zkažené semeno a z nádherných polí bláto dělají.
PLÁŇKA: Nevím, co chceš říct.
STAŘENA: Ne? Já to vím dobře. Nebuď smutná. Pevně doufej. Jsi ještě tak mladá. Jakpak ti mám pomoct já? (odejde)

(objeví se dvě děvčata)

DĚVČE 1: Kudy jdeme, tam někoho potkáme.
PLÁŇKA: Když je tolik práce a chlapi jsou na poli, musí se jim nosit jídlo. Doma sedí jenom staří.
DĚVČE 2: Jdeš zpátky do vsi?
PLÁŇKA: Do vsi.
DĚVČE 1: Já musím běžet. Nechala jsem spát malé a nikoho doma nemám.
PLÁŇKA: Děvče! Utíkej! Děti se nesmějí nechávat samy. (Máte doma vepře?)
DĚVČE 1: Ne, ale máš pravdu. Pospíším si.
PLÁŇKA: Pospěš! Takhle se může všelico stát. Zamknulas je, viď..
DĚVČE 1: Aby ne.
PLÁŇKA: Dobře, ale vy nevíte,co je malé dítě. To, co se ti nezdá vůbec nebezpečné, je může zabít. Maličká jehla, doušek vody.
DĚVČE 1: Máš pravdu. Už letím. Na tohle vůbec nemyslím.
PLÁŇKA: Běž už!
DĚVČE 2: Kdybys měla tři čtyry děcka, to bys jinak mluvila!
PLÁŇKA: Jak to? I kdybych jich čtyrycet měla!
DĚVČE 2: Ať je to jak chce, bez dětí máme ty i já klidnější život.
PLÁŇKA: Já ne.
DĚVČE 2: A já ano.Těch starostí! Jenže matka mi věčně nějaké zeliny strká, abych je měla, a v říjnu půjdeme na pouť k tomu svatému, co prý je dává, když ho žena snažně poprosí. Prosit bude mama. Já ne.
PLÁŇKA: Proč ses vdávala?
DĚVČE 2: Protože mě vdali! Všechny se vydávají. Když to tak půjde dál, budou svobodné už jen malé holky. A přitom... ve skutečnosti se ženská vdá daleko dřív, než jde do kostela. Jenže do všeho musejí mluvit staré baby. Mně je devatenáct a vařím nerada, peru nerada... Takže musím celé dny dělat, co mám nerada. A proč? Má můj muž zapotřebí, aby byl můj muž? Co děláme po svatbě, dělali jsme před ní. Staří jsou hloupí.
PLÁŇKA: Mlč, tak nemluv.
DĚVČE 2: Pro tebe jsem taky blázen? Blázen, blázen! (směje se) Povím ti, co jediné jsem se v životě naučila: všichni lidé jsou zavření doma a dělají, co nemají rádi. Venku je to stokrát lepší. Tu si zajdu k potoku, tu vyzvánět na věž, tu natrhat kvítí.
PLÁŇKA: Ty jsi dítě.
DĚVČE 2: Taky že jsem, ale blázen ne. (směje se)
PLÁŇKA: Tvá matka bydlí na vršku?
DĚVČE 2: Ano.
PLÁŇKA: V posledním domě?
DĚVČE 2: Ano.
PLÁŇKA: Jak se jmenuje?
DĚVČE 2: Dora. Proč se ptáš?
PLÁŇKA: Jen tak.
DĚVČE 2: Jen tak by ses neptala.
PLÁŇKA: Nevím... aby řeč nestála.
DĚVČE 2: Tak si to nech. Já jdu s obědem za svým mužem. (směje se) Musím. Škoda, že už nemůžu říct "za svým hochem", co? (směje se) Blázen už jde! (vesele odejde) Sbohem!

Viktorův hlas (zpívá)

Proč pastýřu, proč sám spíš?
Proč pastýřu, proč sám spíš?
'Dybys pod mou peřinou spal,
bylo by tě líp.
'Dybys pod mou peřinou spal,
bylo by tě líp.

Pláňka

Proč pastýřu, proč sám spíš?
Proč pastýřu, proč sám spíš?
'Dybys pod mou peřinou spal,
bylo by tě líp!

Tvá peřina černá skála,
Tvá košilka zmrzlá rosa,
tvoja postel - rákosina,
uvadlá a nedorostlá.

Ze stromů sa jehly sypů
na těch jehlách máš svůj polštář,
a slyšíš-li ženské hlasy,
šumí to jen kalná voda.

Co ta hora od tebe chce,
hořké trávy plná hora,
a čí dítě zabíjí tě?
Kručinka co trnem bodá!

(Y. odchází, náhle před sebou má Viktora)

VIKTOR: Kam s tou krásou?
PLÁŇKA: Tos zpíval ty?
VIKTOR: Já.
PLÁŇKA: A jak hezky! Nikdy jsem tě neslyšela.
VIKTOR: Nikdy?
PLÁŇKA: Máš tak silný hlas. Jako bys měl v hrdle řeku.
VIKTOR: Jsem veselý.
PLÁŇKA: To je pravda.
VIKTOR: Tak, jako ty jsi smutná.
PLÁŇKA: Nejsem smutná. Ale mám proč být.
VIKTOR: A tvůj muž je smutnější než ty.
PLÁŇKA: Ten ano. Je to suchý člověk.
VIKTOR: Vždycky byl. Byla jsi s obědem?
PLÁŇKA: Ano. (pauza) Co to tu máš? (ukáže)
VIKTOR: Kde?
PLÁŇKA (přistoupí k němu): Tady... na tváři. Jako byses popálil.
VIKTOR: To nic.
PLÁŇKA: Zdálo se mi...
VIKTOR: Nejspíš od slunka...
PLÁŇKA: Asi...

(Pauza. Ticho se prohloubí a bez nejmenšího gesta mezi nimi začíná zápas.)

PLÁŇKA (chvěje se): Slyšíš?
VIKTOR: Co?
PLÁŇKA: Nepláče někdo?
VIKTOR: Ne.
PLÁŇKA: Zdálo se mně, že pláče dítě.
VIKTOR: Dítě?
PLÁŇKA: Docela blízko. A plakalo, jako by se dusilo.
VIKTOR: Tady je vždycky plno dětí, chodí sem na ovoce.
PLÁŇKA: Ne. To bylo díťátko.

(pauza)

VIKTOR: Nic neslyším.
PLÁŇKA: To mi asi jen tak přišlo. (Dívá se na něj upřeně jako on na ni a pomalu uhne očima, jako by dostala strach)

(přichází Jano)

JANO: Co tu ještě děláš?
PLÁŇKA: Mluvím.
VIKTOR: Spánembohem. (odejde)
JANO: Mělas být doma.
PLÁŇKA: Trochu jsem se potěšila.
JANO: Nevím, čím ses mohla potěšit.
PLÁŇKA: Poslouchala jsem, jak zpívají ptáci.
JANO: Jak myslíš. Dostaneš se do řečí.
PLÁŇKA: Jak to myslíš, Jano?
JANO: Nemluvím o tobě, mluvím o lidech.
PLÁŇKA: Lidé! Ať jdou ke všem čertům.
JANO: Neklej. U ženy je to ošklivé.
PLÁŇKA: U ženy. Kéž bych byla ženou!
JANO: Nebudeme se dohadovat. Domů půjdeš.

(pauza)

PLÁŇKA: Dobrá. Mám tě čekat?
JANO: Ne. Budu celou noc na poli hlídat. Jdi si lehnout a hleď spát.
PLÁŇKA: Ano, spát! (odejde)

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 19.08.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­