ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Zola Emile (*02.04.1840 - †29.09.1902)

­­­­

Řím (2)

***

A stoje nehybně před širým tím obzorem, žhavé ruce maje stále semknuty, prožil v několika minutách tři poslední léta svého života. Ach, jak hrozný byl ten první rok, který prožil ve svém domku v Neuilly, za zavřenými okny a dveřmi, ukryt jako raněné zvíře, které dokonává. Vrátil se z Lurd s duší mrtvou, srdcem krvácejícím; vše bylo v něm sežehnuto v prach. Ticho a noc se rozprostřely nad troskami jeho lásky a jeho víry. Uplynuly dny a dny, aniž by byl ucítil tepotu svých žil, aniž by vzešel cit a ozářil temnotu jeho opuštěnosti. Žil jako stroj, čekal, až nabude odvahy opět se vzmoci k životu, ve jménu všemocného rozumu, který jej přiměl obětovati vše. Proč nebyl vytrvalejší a silnější, proč si nezařídil klidně život dle nově nabyté jistoty? Nechtěl-li odhoditi sutanu, věren jediné lásce a hroze se zpronevěry, proč se neoddal některé vědě knězi dovolené, na příklad hvězdářství nebo archeologii? Leč v jeho nitru někdo plakal, asi jeho matka, nezměrná láska, soužící se, že ještě nebyla ukojena a bez konce zoufající, že ukojena nebude. Toť byla věčná strast jeho samoty, rána, jež zůstala otevřena v úctě jeho znovu získaného rozumu.
Jednoho podzimního večera, sychravého a deštivého, svedla jej náhoda se starým knězem, abbém Rosem, vikářem kostela Sainte-Marguerite na předměstí Saint-Antoine. Šel jej navštíviti do vlhkého přízemí v ulici de Charonne, kde měl tři jizby proměněné v útulnu pro opuštěné děti, které sbíral po sousedních ulicích. A od té chvíle se jeho život změnil, vyrostl v něm nový, všemocný zájem, a Pierre se stal starému knězi pomocníkem čím dál tím nadšenějším. Z Neuilly do ulice de Charonne bylo daleko. Z počátku tam chodil jen dvakrát týdně. Později však každodenně se tam vybral ráno a vracel se až večer. Jelikož ony tři místnosti nestačily, najal první patro a vyhradil si tam pokojík, kde konečně často i přespal; podpora ubohých dětí vyžádala si takto jeho skrovných příjmů; a starý kněz, okouzlen, dojat k slzám touto mladistvou obětavostí, která mu byla nebem seslána, s pláčem jej objímal a nazýval Božím dítětem.
Tu poznal Pierre bídu, zločinnou a ohavnou bídu, a žil u ní, žil s ní po dvě léta. Počalo to s malými tvory, které sbíral na chodníku nebo které mu přiváděli útrpní sousedé, když se útulek stal v celé čtvrti známým: chlapce, holčičky, zcela malinké, octnuvší se na ulici, jejichž otcové a matky pracovali, pili nebo umírali. Často otec zmizel, matka se prodávala, opilství a prostopášnost vnikly s leností do příbytků; byly to špinavé pelechy, jejichž nejmenší obyvatelé zacházeli na dláždění zimou a hlady, větší se rozlétli za neřestí a zlo­činem. Jednoho večera vytáhnul v ulici de Charonne zpod kol nákladního vozu dva malé hochy, bratry, kteří mu nemohli ani udati jméno a bydliště, přišedše bůhví odkud. Jiného večera se vrátil, nesa v náručí plavovlasého andílka, sotva tříletého, jejž nalezl na lavičce, plačícího, že ho tam maminka nechala. A později přirozeně se obrátil od těchto vyhublých, ubohých ptáčat, vyhozených z hnízda, k rodičům, vcházel z ulice do jejich brlohů, odvažuje se den ode dne hlouběji do tohoto pekla, jehož veškerou děsivou hrůzu konečně seznal, se srdcem krvácejícím, zdrcen úzkostí a marným milo­­srdenstvím.
Ach, smutné sídlo bídy, bezedná propast lidského úpadku a utrpení! Jak děsné cesty tam učinil za ty dva roky, které úplně rozvrátily jeho bytost! V této čtvrti Sainte-Marguerite, uprostřed předměstí Saint-Antoine, tak čilého, tak pracovitého, odkryl špinavé domy, celé uličky plné rozvalin a beze světla, bez vzduchu, kde bylo vlhko jako ve sklepě, kde hnila a umírala, otrávena, celá spousta nebožáků. Na rozviklaných schodech nohy klouzaly po nahromaděné nečistotě. V každém poschodí opakovalo se totéž, pád do nečistoty a zvrhlosti. V oknech nebylo skla a vítr tu řádil, déšť se řinul v proudech. Mnozí z obyvatel spali na holé zemi, nikdy se nesvlékajíce. Nebylo nábytku, nebylo prádla; byl to život zvířete, spokojujícího se a ulevujícího si dle možnosti, dle pudu a náhody. Nahromaděno tam vše bez rozdílu pohlaví a věku, lidstvo, klesnuvší opět ve zvířecí stav nedostatkem nezbytného, v takové bídě, že se mezi sebou rvalo zuby nehty o drobty smetené ze stolů bohatců. Nejhorším však byl při tom úpadek lidské bytosti, ne již svobodného divocha, jenž by chodil nahý, honě a pojídaje svou kořist v pralesích, ale člověka civilizovaného, kleslého ve zvířecí stav, se všemi chybami svého úpadku, pošpiněného, zohyzděného, zeslabeného, uprostřed přepychu a uhlazenosti města, jež bývá zváno královnou světa.
Pierre nacházel v každé rodině tutéž historii. Na počátku bylo mládí, veselost, ochotná poslušnost zákonu práce. Pak se dostavila umdlenost: stále pracovati a nikdy nezbohatnouti, k čemu to? Muž se jal píti, aby užil též podílu štěstí, žena zanedbávala domácí práce, také někdy pijíc, a nechávala děti vyrůstat, jak bůh dal. Neblahé prostředí, nevzdělanost a stísněnost dokonaly ostatní. Ještě častěji nesla největší vinu nečinnost: nespokojuje se pouhým stravováním úspor ze zásuvek, stravuje i odvahu a navyká lenosti. Dílny jsou prázdny po dlouhé týdny, svaly měknou. V Paříži, tak vířící činností, je nemožno nalézti nejmenší zaměstnání. Večer se muž vrací s pláčem; nabízel své paže na všech stranách, ale nepoštěstilo se mu ani býti přijat za metaře ulic, neboť o místa je nouze a je potřebí protekce. Není-liž to hrůzné, že ve velkém městě, kde se lesknou a zvoní miliony, muž, jenž hledá práci, aby mohl jísti, nenalézá jí a nejí? Žena nejí, děti nejedí. Nastane hlad, otupělost, pak vzpoura a zpřetrhání všech sociálních pout pod hroznou nespravedlivostí k ubohým bytostem odsouzeným na smrt vlastní slabostí. A starý dělník, jehož údy zemdlely padesátiletou krušnou prací, aniž by si byl mohl zaopatřiti jediný sou, na jakém bídném loži a ve kterém koutě klesne, aby dokonal? Což má být jako štvané zvíře dobit ranou kladiva, onoho dne, kdy, nemoha již pracovati, nemá co jísti? Téměř všichni šli umírat do nemocnice. Jiní zmizeli, nikdo nevěděl kam, odneseni blátivou vlnou ulice. Jednoho takového nalezl Pierre jednou ráno v polozbořeném baráku, na shnilé slámě; zemřel tu hlady, zapomenut, již před týdnem, a krysy mu ohlodaly obličej.
Leč jednoho večera minulé zimy dostoupil jeho soucit vrcholu. V zimě trpí takoví ubožáci strašně v netopených brlozích, kam vniká skulinami sníh. Seina stojí, půda je umrzlá, mnohá řemesla jsou nucena zahálet. Ve čtvrtích hadrářů, rovněž nucených k odpočinku, běhají celé davy bosých kluků, hladových a kašlajících, podléhajících náhlým záchvatům úbytí. Nalézal tu celé rodiny, ženy s pěti i šesti dětmi, skupené v chomáč, aby jim bylo teplo, a které již tři dny nejedly. A onoho strašného večera vnikl první na konci temné chodby do světnice hrůzy, kde skončila sebevraždou matka s pěti malými dětmi, ze zoufalství a z hladu; celá Paříž se chvěla několik hodin hrůzou nad tímto dramatem bídy. Nebylo tam ani kusu nábytku, ani prádla; nezbylo než prodati kus po kuse u sousedního vetešníka. Nebylo tam ničeho mimo kamínka na uhlí, z nichž se ještě kouřilo. Na poloprázdném slamníku klesla matka, kojíc své nejmladší, tříměsíční děťátko; a kapka krve se perlila na konci prsu, k němuž malá mrtvola lačně vztahovala ústka. Obě děvčátka, tříletá a pětiletá, hezké plavovlásky, spaly zde též svůj věčný spánek, vedle sebe; z obou chlapců, starších, jeden skonal schoulen u zdi, hlavu v rukou, druhý na podlaze, v zápase, jako by se byl plazil po kolenou, chtěje otevříti okno. Sběhnuvší se sousedé vyprávěli všední, hroznou historii: pozvolný úpadek, otec, nenalézaje práce, patrně pil, domácí, omrzen čekáním, hrozil vystěhováním na ulici, a matka, ztrativši hlavu, rozhodla se zemříti a zároveň dáti smrt celému svému hnízdu, zatím co muž od rána marně po ulicích. Když přišel komisař sepsat protokol, ubožák se právě vrátil; když to spatřil, když pochopil, svalil se jako poražený býk a jal se řváti tak žalostně, vyrážeti tak smrtelné výkřiky, že se celá zděšená ulice nad ním rozplakala.
Pierre si odnášel v uších a v hloubi srdce tento hrůzný nářek odsouzené rasy, dodělávající v opuštěnosti a hladu; toho večera nemohl jísti, nemohl usnouti. Což byla možná taková ohavnost, tak nekonečný nedostatek, pravda tak černá, končící smrtí, uprostřed té velké Paříže, oplývající bohatstvím, opojující se radovánkami, pro zábavu vyhazující miliony oknem? Jak! Na jedné straně zoufalá chudoba obrovská bohatství, tolik zbytečných rozmarů splňováno, život přeplněný vším štěstím! Na druhé straně zoufalá chudoba, bez skývy chleba, bez naděje, matky, zabíjející své kojence, jimž mohou z vyschlých prsů poskytnouti jen kapku krve! Bouřilo to v něm a chvíli se mu zdálo, jak zbytečné je celé jeho dobročinné úsilí. K čemu dělati, co dělá, sbírati děti, pomáhati rodičům, prodlužovati starcům utrpení? Společenská budova byla prohnilá od základu, všemu hrozilo sesutí do bláta a do krve. Jen čin velké spravedlnosti by mohl smésti starý svět a zbudovati nový. A v této chvíli cítil tak jasně, jak nenapravitelná je to trhlina, jak nevyléčitelná choroba, jak jistě smrtelný je ten vřed bídy, že pochopil násilníky, sám jsa hotov přijmouti ničící a čistící uragán, zemi obrozenou železem a ohněm, jako druhdy, kdy strašlivý Bůh sesílal oheň k ozdravění prokletých měst.
Leč abbé Rose, slyše jej vzlykati, přišel toho večera k němu nahoru a otcovsky jej vyplísnil. Byl to světec, neskonalé mírnosti a naděje. Zoufati, velký Bože! Když je tu evangelium! Což božský zákon "Milujte se ve spolek!" nestačí k spáse světa? Hrozil se násilí a pravil, ať je zlo sebevětší, jednou že přece bude míti konec, a to onoho dne, až se lidstvo vrátí k věku pokory, prostoty a čistoty, až křesťané budou žíti jako nevinní bratři. Jak rozkošně kreslil evangelickou vzájemnost, jejíž obnovení volal s klidnou vlídností, jako by se měla uskutečniti již zítra! A Pierre se konečně usmál, zalíbiv si v této krásné, utěšující pohádce, v potřebě uniknouti přízraku uplynulého dne. Hovořili dlouho do noci, v následujících dnech pak se vraceli k tomuto předmětu rozprávky, kterou starý kněz tak miloval, stále přicházeje s novými podrobnostmi, mluvě o nastávající vládě lásky a spravedlnosti, v dojemném přesvědčení dobrého člověka, jenž je si jist, že nezemře, aniž by byl viděl Boha na zemi.
V Pierrovi nastal nový obrat. Vykonávání milosrdenství v této chudé čtvrti uvedlo jej v nesmírné dojetí: jeho srdce klesalo, zoufalé, drásáno touto bídou, již že umenší, nemohl nikdy doufati. A pod nátlakem tohoto probuzení citů často cítil, jak jeho rozum ustupuje i vracel se k svému dětství, k neskonalé potřebě lásky pro všechny, kterou mu vnukla matka, vymýšleje blouznivé úlevy, očekávaje pomoc neznámých mocí. Jeho strach a nenávist k násilným skutkům v něm pak vyvrcholila touhu po spáse láskou. Byl nejvyšší čas k zažehnání hrozné, nevyhnutelné katastrofy, bratrovražedné války tříd, která by smetla starý svět, odsouzený zmizeti i se svými zločiny. Ve svém přesvědčení, že nespravedlnost dostoupila vrcholu, že udeří hodina pomsty, kdy chudí donutí bohaté k dělení, rád jal se od té doby sníti o mírném rozluštění, o polibku míru mezi všemi lidmi, o návratu k čisté mravnosti evangelia, jakou hlásal Kristus. Z po­čátku jej týraly pochyby: zdali je možno takové omlazení starobylého katolicismu, zdali je možný ten návrat k mládí, k čistotě prvotního křesťanství? Jal se studovati a čísti, vyptávati se, stále s větším zápalem pro tuto obrovskou otázku katolického socialismu, která od několika let nadělala mnoho hluku; a ve své horoucí lásce ke všem ubohým, úplně připraven na zázrak bratrství, znenáhla pozbýval námitek svého rozumu a přesvědčoval se, že Kristus přijde po druhé vykoupiti trpící lidstvo. Konečně ustálilo se v jeho mysli určité přesvědčení, že vyčištěný a k svému počátku obrácený katolicismus jest jedinou úmluvou, svrchovaným zákonem, který může zachrániti současné lidstvo, zažehnati krvavou krizi, jíž jest ohroženo. Před dvěma roky, když opustil Lurdy, pobouřen tím celým nízkým modlářstvím, s vírou provždy ubitou a duší přesto zneklidněnou ve věčné touze po božství, která žije v nitru lidském, z nejhlubšího nitra dral se mu výkřik: Nové náboženství! Nové náboženství! A dnes se domníval, že objevil toto nové náboženství, či spíše obnovené náboženství, pro sociální spásu, používaje k lidskému štěstí jediné pevné mravní autority, vzdáleného ústrojí podivu nejhodnějšího nástroje, jaký kdy byl skut k řízení národů.
V období této pozvolné přeměny, kterou Pierre prožíval, měli naň vedle abbého Rosea ještě dva mužové velký vliv. Zbožné dílo uvedlo jej do styku s monseigneurem Bergerotem, biskupem, jejž papež právě jmenoval kardinálem, v odměnu za život strávený v obdivuhodném milosrdenství, ač tajní odpůrci z okolí tohoto francouzského preláta větřili v něm volnomyšlenkáře, spravujícího svou diecézi jako otec; Pierre vzplanul ještě více stykem s tímto apoštolem, tímto pastýřem duší, jedním z prostých a dobrých představených, jaké přál budoucí společnosti. Leč pro jeho apoštolát ještě více rozhodujícím bylo setkání s vikomtem Filibertem de la Chouem ve sdružení katolických dělníků. Vikomt, krásný muž, vojenského vystupování, s tváří podlouhlou a ušlechtilou, leč zohyzděnou zlomeným a příliš malým nosem, byl jedním z nejhorlivějších podporovatelů francouzského katolického socialismu. Byl majitelem obrovských statků, velkého jmění, ač se vyprávělo, že nešťastnými zemědělskými podniky přišel již téměř o polovinu. Ve svém kraji se snažil zříditi vzorná hospodářství, uplatňuje tu své myšlenky křesťansko-sociální; leč ani tu se nezdálo, že by mu úspěch dodával odvahy. Prospělo mu to jen k tomu, že byl zvolen poslancem a nyní mluvil ve sněmovně, vykládaje program své strany v dlouhých, zvučných řečech. Mimo to s neúnavnou horlivostí vodil poutnické výpravy do Říma, předsedal schůzím, pořádal přednášky, věnoval se zkrátka lidu, jehož získání, jak soukromě říkával, může jediné zajistiti církvi vítězství. A tím způsobem měl značný vliv na Pierra, jenž naivně obdivoval se všem jeho vlastnostem, jichž se jemu, jak cítil, nedostávalo, organizačnímu duchu, bojovné, poněkud svárlivé povaze, směřující výhradně k znovuzřízení křesťanské společnosti ve Francii. Mladý kněz se mnohému přiučil ve styku s ním, zůstal však stále tímtéž sentimentálním snílkem, jehož myšlenky, zavrhujíce politické nutnosti, vzlétaly přímo v říši budoucího všeobecného štěstí; naproti tomu vikomt se domýšlel, že dokoná ztroskotání liberální myšlenky z roku 1889, využívaje k návratu minulosti zklamání a hněvu demokracie.
Pierre strávil čarovné měsíce. Nikdy nežil člověk nově na víru obrácený tak plně pro blaho jiných. Byl vtělenou láskou, planul vášní svého apoštolství. Ten ubohý lid, který navštěvoval, ti muži bez práce, matky, děti bez chleba, utvrzovali v něm jistotu stále pevnější, že je nezbytno, aby vzniklo nové náboženství, aby zarazilo bezpráví, jímž měl vzbouřený svět násilně zhynouti; a jen proto se rozhodl pracovati, aby uspíšil toto božské zakročení, toto znovuzrození prvotního křesťanství, aby je uspíšil ze všech sil své bytosti. Jeho katolická víra byla mrtva; stále nevěřil v dogmata, v mystéria, v zázraky. Leč stačila mu jedna naděje, že totiž církev ještě může vykonati dobro, chopíc do rukou neodolatelné hnutí moderní demokracie, aby byla od národů odvrácena hrozící sociální katastrofa. Jeho duše byla uklidněna, jakmile si předsevzal toto poslání, znovu vzkřísit i v srdcích hladového a reptajícího lidu z předměstí evangelium. Jednal tak a méně trpěl hroznou nicotou, kterou si přivezl z Lurd; a ježto si již nekladl otázek, úzkost nejistoty ho již nesžírala. Sloužil dále své mše s klidem vykonané povinnosti. Dokonce dospěl konečně i k myšlence, že mystérium, které tím slavil, že všechna mystéria a všechna dogmata jsou dohromady jen symboly, obřady nutnými dětinskému lidstvu, které budou později odstraněny, až lidstvo vyrostlé, očištěné, poučené bude s to, aby sneslo lesk holé pravdy.
A Pierre, ve své horlivosti býti užitečným, ve vášnivé touze nahlas vykřikovati svou víru, ocitl se jednoho rána u svého stolku a psal knihu. Přišlo to tak přirozeně, tato kniha vycházela z něho jako hlas srdce, bez ohledu na literární ambice. Jednou v noci nespal, a tu jasně před ním v temnu zaplanul titul: Nový Řím. A tím bylo řečeno vše, neboť což nemělo vyjíti vykoupení lidstva z Říma, věčného a svatého? Tam byla jediná existující autorita, omlazení nemohlo vyrůsti jinde než z té posvátné půdy, z níž vypučel starý katolický dub. Za dva měsíce napsal tuto knihu, kterou připravoval celý rok, nevěda o tom, svými studiemi o současném socialismu. Vřelo to v jeho nitru jako v srdci básníkově, často se mu zdálo, že sní ty stránky, zatím co mu je vnitřní a vzdálený hlas diktuje. Často, když předčítal vikomtovi Filibertovi de la Choueovi řádky předešlého dne napsané, tento je živě schvaloval ze stanoviska propagandy řka, že lid nutno dojmouti, chceme-li jej uchvátiti, a že by bylo též záhodno složiti nábožné, leč zábavné zpěvy, které by se zpívaly v dílnách. Monseigneur Bergerot, nezkoumaje knihy z dogmatic­kého stanoviska, byl hluboce dojat žhavým dechem milosrdenství, který vanul z každé stránky, ba dopustil se i té neprozřetelnosti, že napsal autorovi písemně svůj souhlas, a svolil, by list byl otištěn jako předmluva v čele díla. A toto dílo, v červnu vydané, mělo býti dáno kongregací na Index knih zakázaných, a pro obranu tohoto díla přispěchal mladý kněz do Říma, pln překvapení a nadšení, plana touhou po vítězství své víry, odhodlán hájiti svou věc i před Svatým otcem; byl přesvědčen, že vyslovil prostě jeho vlastní myšlenky.
Pierre, prožívaje takto minulá tři léta, stál bez hnutí u zábradlí, před tím Římem, o kterém se tolik nasnil a po kterém se tolik natoužil. Za ním s hlukem přijížděly a odjížděly kočáry, střídali se hubení Angličané a těžkopádní Němci, věnovavše klasickému výhledu pět minut, v průvodci předepsaných; jeho kočí i kůň zatím trpělivě čekali, sklánějíce hlavy v slunečním žáru, který se opíral o kufřík, zanechaný ve voze. A Pierre zdál se ještě menším ve své černé sutaně, nehybný a štíhlý, všecek zaujat vznešeným pohledem. Zhubl od návštěvy Lurd, jeho obličej se spadl. Od té doby, co v něm opět vrchu nabyl vliv matčin, zdálo se mizeti dědictví po otci, vysoké, přímé čelo, jako věž rozumu, naproti tomu vynikala ústa, plná dobroty, poněkud silná a něžná brada, vyjadřujíce jeho duši, jež plála i z očí ohněm milosrdenství.
Ach, jak něžně a ohnivě pohlížel na ten Řím své knihy, ten vysněný nový Řím! Pakli jej zprvu uchvátil celek, v zamžené měkkosti čarovného jitra nyní rozeznával podrobnosti, zastavoval se u jed­notlivých staveb. Měl dětinskou radost, že všechny poznává, po dlouhých studiích plánů a sbírek fotografií. Tam, pod jeho nohama, rozkládalo se Trastevere, na úpatí Janicula, s chaosem svých starých, červenavých domů, jejichž sluncem vyrudlé tašky zakrývaly tok Tiberu. Byl poněkud překvapen plochým vzhledem města z výše terasy, na níž stál; zdálo se jako srovnané tím pohledem z ptačí perspektivy, sotva zvlněné pověstnými sedmi pahorky, které se podobaly téměř neznatelným vlnám uprostřed rozlitého moře střech. Tam vpravo, odrážeje se od vzdálených modravých Albánských hor, to byl jistě temně fialový Aventin, se svými třemi kostely; zpola zakrytými zelení, a tam jistě Palatin, koruny zbavený, vroubený řadou cypřišů jako černým třepením. Vzadu se ztrácel mons Coelius, ukazuje pouze stromoví vily Mattei, zbledlé zlatým prachem slunečním. Jen štíhlá zvonice a dvě malé kupole chrámu Santa Maria Maggiore označovaly vrcholek Esquilinu, právě naproti a velmi daleko, až na druhém konci města; naproti tomu na hřebeni Viminalu, zalitého jasem, viděl jen nejasný shluk bílých budov, hnědě proužkovaných, patrně zcela nových, podobajících se opuštěnému kamennému lomu. Dlouho hledal Kapitol, nemoha ho nalézti. Nezbylo než se orientovati a tu shledal, že z něho vidí jen zvonici, před Santa Maria Maggiore, tam, onu čtverhrannou věž, tak skromnou, že mizela uprostřed okolních střech. A vlevo přišel konečně Quirinal, lehce znatelný dle dlouhého průčelí královského paláce, průčelí kasáren nebo nemocnice, tvrdě žluté, ploché a prolomené nesčetným počtem pravidelných oken. Když se však úplně otočil, byl jako přimražen náhlým pohledem. Za městem, nad stromovím zahrady Corsini objevila se mu báň chrámu svatého Petra. Zdálo se, že spočívá na té zeleni; a jsouc sama jemně modrá na modři jasného nebe, zdála se téměř splývati s nekonečným azurem. A na vrcholu kamenná lucerna, tak bílá a oslňující, jako by byla ve vzduchu pověšena.
Pierrův zrak se bez únavy vracel od jednoho konce obzoru k dru­hému. Zastavoval se u ušlechtilého krajkování a hrdého půvabu obzor vroubících Hor sabinských a Albánských, posetých městy. Římská Campagna se rozkládala v obrovských průzorech, holá a majestátní, jako poušť smrti, sivě zelená, jako strnulé moře; a ko­nečně rozeznal i nízkou, okrouhlou věž hrobu Caecilia Metella, za kterou úzká světlá čára označovala antickou Via Appia. Na troskách pobořených akvaduktů pučela řídká tráva z prachu zašlých věků. Pohnul očima a opět viděl město, shluk budov, nazdařbůh rozsetých. Zcela blízko poznával dle lodžie k řece obrácené obrovskou plavou hmotu paláce Farnese. O něco dále, ta nízká kupole, sotva viditelná, jistě náležela Pantheonu. Pak náhlý skok, a viděl obílené zdi chrámu San Paolo fuori delle Mure, podobné zdem obrovské stodoly, dále sochy korunující San Giovanni Laterano, drobné, sotva jako hmyz veliké; pak spoustu kupolí, u chrámu Ježíšova, u svatého Karla, u Sant´Andrea della Valle, u San Giovanni Fiorentino; pak ještě řadu jiných budov, vzbuzujících spousty upomínek, Andělský hrad s jeho skvoucí sochou, vilu Medici, ovládající celé město, terasu monte Pincio, kde se bělal mramor řídkými stromy, v dáli pak hluboké stíny vily Borghese, uzavírající obzor zelenými vrcholky. Marně hledal Colosseum. Leč zdvihl se lehký severák a počal rozháněti ranní páry. Z mlhavé dáli se jasně vynořovaly celé čtvrti, jako útesy ze sluncem ozářeného moře. Tu a tam, mezi nezřetelnými shluky domů se zableskla plocha bílé zdi, řada oken sršela plameny, zahrada tvořila černou skvrnu, barvy kupodivu syté. A ostatek, směsice ulic, náměstí, ostrůvků bez počtu rozsetých na všech stranách, se míhal a splýval v zářivém, skvělém slunci a ze střech stoupající kotouče bílého dýmu volně stoupaly k jasnému nebi.
Leč záhy omezil Pierre bezděky svůj zájem jen na tři body nekonečného obzoru. Tam ona čára útlých cypřišů, vroubící jako černým třepením výšinu Palatinu, jej dojímala; za ní viděl jen prázdnotu, neboť paláce cézarů časem zmizely, zhroutily se, byly smeteny; vyvolával je, zdálo se mu, že je tam vidí státi jako zlaté fantomy, nejasné a chvějící se v nádheře skvělého jitra. Pak se obracely jeho zraky k Svatému Petru; jeho kupole dosud stála, skrývajíc pod sebou Vatikán, o němž věděl, že je přimknut k obrovu boku; shledával jej v triumfu, zbarveného barvou nebe, tak pevný a tak obrovský, že se mu zdál obrovským králem, vládnoucím nad městem, viděným ze všech stran, věčně. Nato spočinul zrakem na druhém kopci, naproti, na Quirinalu, kde se mu zdál královský palác jen plochými, nízkými kasárnami, žlutě natřenými. A celá staletá historie Říma, se svými neustálými bouřemi, svými opětnými vzkříšeními, byla tu pro něho v tomto symbolickém trojúhelníku, mezi těmito třemi vrcholky, shlížejícími na sebe přes Tiber: antický Řím, v rozkvětu, mezi nakupenými paláci chrámy, obrovský květ moci a lesku císařství; papežský Řím, ve středověku vítězný, vládce světa, tímto obrovským chrámem těžce spočívající na celém křesťanstvu; současný Řím, jehož neznal, který zanedbával, jehož chladný a holý královský palác učinil na něho ubohý dojem, o neblahé byrokratické snaze svatokrádežně modernizovati toto město, zcela stranou stojící, jež mělo býti zanecháno v snech o budoucnosti. Odmítal trapnou tuto myšlenku neblahé přítomnosti, nechtěl ani pohlédnouti na zcela novou čtvrť, mdlé, malé město, patrně ještě nehotové, které zřetelně viděl vedle Svatého Petra, na břehu řeky. Snil o jiném, novém Římě, a dosud o něm snil, i tváří v tvář Palatinu zničenému prachem věků, dómu svatého Petra, v jehož obrovském stínu dřímal Vatikán, paláci na Quirinalu, opravenému a nově natřenému, měšťácky vládnoucímu novým čtvrtím, na všech stranách vzrůstajícím, rozrušujícímu staré město s rudými střechami, skvějící se v jasném ranním slunci.
Nový Řím, titul jeho knihy znovu zaplanul před Pierrovým zrakem; ihned uchvátilo jej nové snění, a jako prožil svůj život, prožíval nyní svou knihu. Napsal ji v nadšení, užívaje poznámek namátkou nasbíraných; a hned vyvstalo před ním rozdělení na tři části: minulost, přítomnost, budoucnost.
Minulost: podivuhodná historie prvotního křesťanství, pozvolného vývoje, jímž se stal z tohoto křesťanství nynější katolicismus. Dokazoval, jak pod každým náboženským vývinem se skrývá hospodářská otázka, a že vůbec věčné zlo, věčný boj byl vždy jen mezi chudými a bohatými. U židů, když zanechali kočovného života, dobyli Země kananejské, a když u nich povstal majetek, ihned vypukl zápas mezi třídami. Byli tam chudí, byli tam bohatí: tu vznikla sociální otázka. Přechod byl náhlý, stav nových věcí zhoršil se tak rychle, že chudí, vzpomínajíce ještě zlatých dob kočovného života, trpěli, a tím prudčeji si žádali zlepšení. Až do Ježíšova příchodu byli proroci jen buřiči, vyvstalí z bídy lidu, tlumočící jeho strasti, tížíce bohaté, jimž prorokovali vše nejhorší za trest jejich bezpráví a tvrdosti. Ježíš sám byl jen posledním z nich a objevil se jako živoucí požadovatel práv chudiny. Proroci, socialisté a anarchisté, hlásali sociální rovnost a žádali zničení světa, není-li spravedlivý. On rovněž vnukal ubohým nenávist k bohatým. Veškeré jeho učení bylo hrozbou proti bohatství, proti majetku; a rozumí-li se jím slibovaným Královstvím nebeským mír a bratrství na této zemi, nezbýval by než návrat k zlatému věku pastýřskému spíše než sen o křesťanské pospolitosti, jak asi byl po něm uskutečněn jeho žáky. Po tři první století byla každá církev pokusem společenstva, skutečným sdružením, jehož členové měli vše společné mimo ženy. Zastánci a první Otcové církve dosvědčují, že tehdy bylo křesťanství jen náboženstvím ubohých a chudých, demokracií, socialismem, bojem proti římské společnosti. A když tato se zřítila, prohnivši penězi, podlehla spíše spekulacím, podezřelým bankám a finančním pohromám než přívalu barbarů a skryté práci křesťanských termitů. Peněžní otázka je vždy základem. Novým toho důkazem bylo, když křesťanství, zvítězivši konečně díky podmínkám historickým, sociálním a lidským, bylo prohlášeno náboženstvím státním. Aby si vítězství plně zajistilo, bylo nuceno spojiti se s bohatými a mocnými; a je opravdu podivuhodno, jakými kličkami a sofismaty církevní Otcové dovedli nalézti v Kristově učení obranu majetku. Pro křesťanství byla v tom politická nutnost a jen za tu cenu stalo se katolické náboženství všeobecným. A tak vztyčen hrozný ten stroj, zbraň výboje a vlády: nahoře jsou mocní a bohatí, kteří mají za úkol děliti se s chudými, nečiní toho však; dole chudí, pracovníci, jimž se vštěpuje rezignace a po­slušnost, pod slibem budoucího království, božské a věčné odměny. Podivuhodná stavba, která vydržela věky, celá vystavěna na slibu budoucího života, na neúkojné žízni po nesmrtelnosti a spra­vedlnosti, která lidstvo sžírá.
Tuto první část své knihy, tuto historii minulosti Pierre doplnil ve velkých tazích vedeným studiem katolicismu až po naše dny. Nejprve tu byl svatý Petr, nevědomý, nepokojný, jenž veden jiskrou génia přišel do Říma uskutečniti antická orákula, předpovídající věčnost Kapitolu. Pak první papežové, prostí přednostové pohřebních společenstev, dále pak pozvolný vývoj papežské všemohoucnosti, bez ustání bojující o dobytí celého světa, bez únavy se snažící uskutečniti svůj sen o neomezeném panství. Ve středověku, za velkých papežů, se jí nějaký čas zdálo, že dostihla cíle, že je svrchovanou vládkyní národů. Nepředstavoval-li by živoucí pravdu papež, velekněz a král vší země, vládnoucí nad dušemi i těly všech lidí, jako sám Bůh, jehož je zástupcem? Tato naprostá a nezměrná ctižádost, dokonale logická, splněna Augustem, císařem a veleknězem, pánem světa; a slavnou postavu Augustovu, vyvstávající z trosek antického Říma, měli papežové stále před sebou a Augustova krev vřela v jejich žilách. Jelikož se však moc zdvojila po pádu Římské říše, bylo nutno se rozděliti, císaři ponechati světskou vládu a vyhraditi si nad ním jen právo pomazání ve jménu Božím. Lid náležel Bohu a papež dal jej ve jménu Božím císaři, mohl si jej však vzíti nazpět, v neomezené moci, jejíž hroznou zbraní byla klatba, nejvyšší svrchovanost, kterou papežství skutečně a nadobro ovládlo říši. Vůbec předmětem věčných svárů mezi papežem a císařem byl lid, ta bezvládná masa ponížených a trpících, ten mrtvý velikán, jen občas vyjadřující tlumeným hukotem svou nezhojitelnou bídu. Jednalo se s ním jako s dítětem, v jeho zájmech; a církev opravdu podporovala civilizaci, prokazovala lidstvu služby a rozdílela hojné almužny. Dávný sen o křesťanské společnosti se však stále vracel, aspoň v klášterech: třetinu nashromážděného bohatství pro kult, třetinu pro kněze, třetinu pro chudé. Zdali by tak nebyl zjednodušen, umožněn život těch věřících, nemajících pozemských přání, očekávajících neslýchané odměny v nebi? Dejte nám celou zemi, rozdělíme pozemské statky na tři díly a uvidíte, jak zavládne zlatý věk za všeobecné poslušnosti a rezignace!
Poté však ukázal Pierre papežství ohrožené největším nebezpečím, úpadek středověké všemohoucnosti renesance div že je nesmetla ve svém přepychu a nevázanosti, ve vzkypění živoucí mízy vytrysklé z věčné přírody, která v pohrdání považována za mrtvou po celá století. Ještě hrozivější bylo pozvolné probouzení se lidu, toho němého obra, jehož jazyk se zdál rozvazovati se. Vypukla reformace, jako protest rozumu a spravedlnosti, upomínka na zneuznávané pravdy evangelia. A aby byl Řím zachráněn před úplným zmizením, bylo nezbytno sáhnouti k inkvizici, k dlouhé a úporné práci koncilu tridentského, který upevnil dogma a zajistil světskou moc. Pak nastala pro papežství dvě století klidu a úlevy, neboť pevné absolutistické státy, které si rozdělily Evropu, mohly se obejíti bez něho, nechvěly se již před klatbou, jejíž blesky se staly naprosto nevinnými, pohlížely již na papeže jen jako na hlavního ceremoniáře, vykonávajícího jisté obřady. Přestala rovnováha v ovládání lidu: pakliže králové měli vždy lid od Boha, papež měl si nyní zaznamenati to darování jednou provždy, bez práva zasáhnouti ve správu států, buď příležitost jaká buď. Řím nebyl nikdy dále od uskutečnění staletého snu o světovém panství. A když vzplanula Francouzská revoluce, bylo možno se domnívati, že prohlášení lidských práv ubije papežství, vládnoucí božským právem, které mu Bůh udělil nad národy. Jaký proto vznikl nepokoj, jaký hněv a jak zoufalá obrana ve Vatikáně proti ideám svobody, proti novému credo osvobozeného rozumu a lidstvu, vrácenému sobě samému! Bylo to zřejmé ukončení dlouhého zápasu mezi papežem a císařem: císař mizel a lid, směje nyní volně rozhodovati sám o sobě, unikal papeži; rozluštěn neočekávané, jímž se zdálo, že se zřítí celé starodávné lešení katolicismu.
Zde končil Pierre první část své knihy vzpomínkou na prvotní křesťanství oproti současnému katolictví, které jest triumfem bohatých a mocných. Tato římská společnost, kterou Ježíš přišel rozrušiti ve jménu chudých a nízkých, byla katolickým Římem opět znovuzřízena během věků, ve svém politickém díle, neseném penězi a pýchou. A jak smutná ironie, když shledáno, že po osmnácti stoletích evangelia svět se znovu bortí vinou spekulací, podezřelých bank, finančních pohrom, hrozné nespravedlivosti několika lidí, tonoucích v bohatství, uprostřed tisíců bratří, kteří umírají hlady! Celé dílo spásy ubohých bylo započíti znovu. Leč Pierre líčil všechny tyto hrůzy slovy tak zmírněnými milosrdenstvím, tak oplývajícími nadějí, že v nich zanikla každá revoluční snaha. Ostatně na dogma nikde neútočil. Jeho kniha byla jen voláním apoštola, svou sentimentální formou byla téměř básní, planoucí láskou k bližnímu.
Následoval druhý díl, přítomnost, studie současné katolické společnosti. Tu vykreslil Pierre hrůzný obraz bídy ubožáků, bídy velkoměsta, kterou znal a nad kterou mu srdce krvácelo, neboť se dotekl jejích otrávených ran. Nespravedlnost nebylo možno déle snášeti, skutky dobročinnosti nedostačovaly, utrpení bylo tak hrozné, že v srdci lidu odumírala veškerá naděje. A zdali nebyl to ohavný pohled na dnešní křesťanstvo, který přispěl k ubití víry v těch srdcích, jehož špatnosti je kazily a plnily záštím a pomstychtivostí? A hned po tomto obraze prohnilé, řítící se civilizace pokračoval s Fran­couzskou revolucí, jejíž myšlenka svobody přinesla světu tolik nadějí. Buržoazie, velká liberální strana, dosáhnuvši moci, vzala si za úkol zabezpečiti konečně štěstí všech. Horším však bylo, že po století pokusů svoboda již se nezdála přinášeti vyděděným štěstí. Na politickém poli počíná zklamání. V každém případě, třeba by byl spokojen třetí stav od té doby, co vládne, čtvrtý stav, pracovníci, trpí stále a neustávají se hlásiti o svůj díl. Byli prohlášeni svobodnými, vnucena jim politická rovnost, což jsou však směšné dary, neboť jako dříve mají při svém hospodářském otroctví jediné právo: zemřít hlady. Zde vznikly všechny socialistické požadavky a strašný problém, hrozící smésti celou současnou společnost, se postavil mezi práci a kapitál. Když z antického světa zmizelo otroctví, ustoupivši námezdnictví, byl to obrovský převrat; a jistě myšlenka křesťanství byla jedním z nejmocnějších činitelů, kteří zrušili otroctví. Dnes, kdy jde o nahrazení námezdnictví něčím jiným, snad zúčastněním dělníka na výtěžku, proč by se křesťanství nepokusilo o novou činnost? Tento příští osudný postup demokracie jest novým obdobím lidské historie, toť vznikající budoucí společnost. A Řím nemůže k tomu lhostejně přihlížeti, papežství musí zasáhnouti do boje, nechce-li zmizeti ze světa, jako kolečka stroje, která se stala zbytečnými.
Tak se objevila oprávněnost katolického socialismu. Když se na všech stranách přou socialistické sekty o rozličné způsoby luštění lidského štěstí, měla by se dostaviti i církev se svým návrhem. A tu se objevoval nový Řím, vývoj se měl rozšířiti v obnovení neskonalých nadějí. Rozhodně, v zásadách katolické církve není ničeho, co by směřovalo proti demokracii. Stačilo by jí opět se přikloniti k tradicím evangelia, státi se opět církví ponížených a chudých, onoho dne, kdy by opět zřídila všeobecnou křesťanskou pospolitost. V jádru jest demokratická a spojila-li se s bohatými, s mocnými, když se křesťanství stalo katolictvím, učinila tak jen z nutnosti brániti své bytí, obětovavši přitom prvotní čistotu; a tak kdyby dnes opustila odsouzené vládnoucí vrstvy a vrátila se k davu ubožáků, přiblížila by se prostě Kristu, omladila by se a očistila od politických kompromisů, jimž se musila podvoliti. Za všech časů dovedla se církev, aniž by se tím vzdávala své absolutní moci, vpraviti do okolností: zachovávala úplnou suverenitu, prostě trpěla, čeho nemohla zameziti, trpělivě čekala, po dlouhá století, na minutu, kdy se opět ujme vlády nad světem. A neblížila se nyní ta minuta v připravující se krizi? Znovu se přely všechny moci o vládu nad lidem. Od té doby, co z něho svoboda a osvěta učinily moc, bytost nadanou sebevědomím a vůlí, volající po svém právu, všichni vládnoucí chtějí jej získati, vládnouti jím a třeba i s ním, bylo-li by třeba. Socialismus, toť budoucnost, nový nástroj vlády; a proto všichni pěstují socialismus, králové na svých otřesených trůnech, občanští náčelníci nepokojných republik, ctižádostiví vůdcové, snící o moci. Všichni souhlasí, že kapitalistický stát je návratem k životu pohanskému, s otro­čími trhy, všichni mluví o zlomení krutého železného zákona, jímž se práce stala zbožím podrobeným zákonům nabídky a poptávky, mzda vypočtena na nejmenší minimum, jehož dělník potřebuje, aby neumřel hlady. Zlo vespod stále roste, dělníci umírají hlady a zou­falstvím, zatím co nad jejich hlavami hádky pokračují, různé systémy se křižují, dobré úmysly se vyčerpávají zkoušením bezmocných léků. Jest to přešlapování na místě, v šíleném strachu před hroznými budoucími katastrofami. A mezi jinými vstoupil o své újmě do boje se snahou zvítěziti i katolický socialismus, stejně prudký jako socialismus revolucionářský.
Zde následovala celá studie o dlouhém úsilí katolického socialismu v celém křesťanství. Nejvíce překvapovalo, že se zápas stal živějším a vítěznějším, jakmile se ocitl na půdě propagandy, dosud ne úplně dobyté pro katolictví. Například u národů, kde vedle něho bylo rozšířeno i protestantství, kněží bojovali o život s neobyčejnou vášní, upírali pastorům nadvládu nad lidem, urputně, teoriemi odvážně demokratickými. V Německu, klasické to zemi socialismu, hlásal arcibiskup Ketteler jeden z prvních, že bohatí mají býti stiženi daní, později pak podnítil rozsáhlou agitaci, kterou dnes vede celý klérus, díky četným sdružením a časopisům. Ve Švýcarsku zastával se monsignore Mermillod chudých tak veřejně, že nyní biskupové se téměř ztotožňují se sociálními demokraty, které patrně hodlají pro sebe získati v den dělení. V Anglii, kam socialismus proniká tak zvolna, stržil kardinál Manning značných vítězství, za pověstné stávky se postavil na stranu dělnictva a podnítil lidové hnutí, což dotvrdila četná přestoupení na víru. Leč katolický socialismus triumfoval hlavně v Americe, ve Spojených státech, v tomto prostředí úplně demokratickém, které donutilo i biskupy, jako monsignore Ireland, postaviti se v čelo dělnických požadavků: zdá se, jako by tu klíčila zcela nová církev, ještě nejasná, ale překypující mízou, povznášená nesmírnou nadějí, jako jitřenka omládlého zítřejšího křesťanství. A přejdeme-li pak do Rakouska a do Belgie, států katolických, vidíme, že v prvním katolický socialismus se úplně kryje s antisemitismem, v druhém pak nemá určitého směru; hnutí však se zastavuje, a dokonce mizí, jakmile přijdeme do Španělska a do Itálie, těchto zemí dávné víry; Španělsko je zmítáno prudkými bouřemi, se svými umíněnými biskupy, kteří se spokojují sesíláním blesků na nevěřící, jako za dob inkvizice; Itálie, ve své tradici nehybná, neschopná iniciativy, tiše a uctivě se krčí kolem Svaté stolice. Ve Francii však zápas nepozbýval živosti, zejména ideový zápas. Veden tu vlastně boj proti revoluci a zdálo se, že by bylo postačilo znovu zavésti starou organizaci monarchických dob, aby se vrátil zlatý věk. A tak se stala otázka dělnických sdružení jediným heslem, jakýmsi všeobecným lékem pracovnických bolestí. Leč ke shodě bylo ještě daleko: jedni, katolíci, zavrhovali zasahování státu, doporučovali činnost čistě morální, volali po volných korporacích; naproti tomu druzí, mladí, netrpěliví, k činům odhodlaní, žádali sdružení povinná, s vlastním kapitálem, státem uznaná a podporovaná. Vi­komt Philibert de la Choue se zvláště důrazně zastával slovem i pérem těchto povinných sdružení; a velice se rmoutil, že dosud nemohl papeže pohnouti, aby se otevřeně vyslovil, mají-li býti sdružení volná, či povinná. Dle jeho názoru na tom záležel osud lidské společnosti, smírné rozluštění sociální otázky, nebo hrozná katastrofa, která měla všechno smésti. V nitru, ač toho nechtěl doznati, dospěl vikomt konečně k socialismu státnímu. A přes nedostatek shody agitováno stále stejně prudce, činěny málo šťastné pokusy, s příspěvnými spolky potravními, se spolky pro zřizování dělnických obydlí, s lidovými bankami, s více méně tajenými kroky k ná­vratu k dávné křesťanské pospolitosti; mezitím den ode dne, za zmatků a poklesnutí myslí v politických nesnázích, cítila bojovná katolická strana, že její naděje rostou, až k slepé jistotě, že záhy opět získá vlády nad celým světem.
A druhý díl knihy končil obrazem úpadku intelektuálního i morálního, v němž tone konec století. Trpí-li pracující vrstvy špatným rozdělením a vyžadují, aby při novém dělení byl jim zajištěn aspoň vezdejší chléb, nezdá se, že by výkvět společnosti byl spokojenějším, naříkaje si na prázdnotu, v níž se ocitnul osvobozením svého rozumu, rozšířením obzoru vzdělání. Toť onen pověstný bankrot nacionalismu, pozitivismu a vědy samotné. Duch, sžíraný potřebou absolutnosti, unavuje se tápáním, zdlouhavostí této vědy, která připouští jen dokázané pravdy; záhady jej plní úzkostí, je mu třeba úplného a neprodleného vysvětlení, aby mohl klidně spáti; a zlomen padá uprostřed cesty na kolena, zdrcen myšlenkou, že nikdy nezví vše, raději se přiklání k Bohu, bytosti neznámé a zjevené, potvrzené skutky víry. A opravdu, dodnes věda netiší ani naší žízně po spravedlnosti, ani naší touhy po bezpečnosti, ani staleté naší představy o štěstí, v novém životě, ve věčné radosti. Věda přináší každému jen přísnou a pevnou povinnost žíti, býti prostým činitelem ve světové práci; a jak snadno lze tu chápati vzpouru srdcí, lítostivou touhu po tom křesťanském nebi, oživeném krásnými anděly, plném světla, hudby a vůně! Ach, líbati své drahé zesnulé, a říci si, že se s nimi sejdeme, že s nimi budeme znovu žíti v slávy­plné nesmrtelnosti! A ku snášení strastného života pozemského míti tuto jistotu svrchované rovnosti! Ubíti takto strašnou myšlenku nicoty, uniknout hrůze zmizení vlastního já, upokojiti se konečně neochvějnou vírou, která odkládá šťastné rozluštění všech záhad osudu na den po smrti! Národové budou ještě dlouho sníti tento sen. Jím lze též vysvětliti, jak se na konci tohoto století, vinou duševní přetíženosti a hlubokého vzrušení lidstva těhotného novým světem, probudil náboženský cit, znepokojovaný a trápený ideály a nekoneč­nem, vyžadující mravní zákon a zajištění vyšší spravedlnosti. Ať mizí náboženství, náboženský cit stvoří nová, třeba i na základech vědy. Nové náboženství! Nové náboženství! A nebyl-li to starý katolicismus, jenž v této zemi, kde se vše zdálo podporovati ten zázrak, měl se obroditi, vyhnati zelené ratolesti, rozviti se ve zcela mladou a nesmírnou dobu květu?
Konečně ve třetím dílu své knihy vylíčil Pierre plamennými slovy apoštola, co přinese budoucnost, ten znovuzrozený katolicismus, přinášející zmírajícím národům zdraví a mír, zapomenutý zlatý věk prvotního křesťanství. Počal jímavým a slavným profilem Lva XIII., ideálního papeže, osudem předurčeného pro spásu národů. Tak jej vykreslil, jak jej viděl, ve žhavé touze po příchodu pastýře, jenž by učinil konec veškeré bídě. Nebyla to podobizna naprosto věrná, spíše podoba žádaného vykupitele, nekonečně milosrdného, bohatého láskou a inteligencí, jak jej vídal v snách. Přece však prostudoval spousty listin a encyklik, chtěje líčení této postavy založiti na faktech: náboženská výchova v Římě, krátká nunciatura v Bruselu, dlouhé biskupování v Perugii. Jakmile se stal Lev XIII. papežem, za spletitých poměrů po smrti Pia IX., objevuje se dvojakost jeho povahy: je neochvějným obráncem dogmatu, obratným politikem, odhodlán hnáti smíření tak daleko, jak jen možno. Rázem přeruší vše spojení s moderní filozofií, jde nazpět přes renesanci až do středověku, v katolických školách zavádí znovu křesťanskou filozofii, v duchu svatého Tomáše Akvinského, andělského bohoslovce. Zabezpečiv takto dogma, zachovává rovnováhu, všem mocím dává zástavy, hledí využíti každé příležitosti. S neobyčejnou čilostí smiřuje Svatou stolici s Německem, sbližuje se s Ruskem, uspokojuje Švýcarsko, přeje si přátelství Anglie, píše čínskému císaři, prose jej o ochranu pro misionáře a křesťany v jeho říši. Později zakročuje ve Francii a uznává legitimitu republiky. Hned od počátku vyhlédá ze všeho jediná myšlenka, která z něho udělá jednoho z velkých papežů-politiků; jest to ostatně odvěká myšlenka papežství, dobýti totiž všech duší a učiniti Řím středem a vládcem světa. Má jedinou vůli, jediný cíl, pracovati o jednotu církve, svésti k ní všechny obce odštěpenců, aby byla nepřemožitelnou v chystajícím se sociálním zápase. Na Rusi se snaží dosíci uznání mravní autority Vatikánu; v Anglii sní o odzbrojení anglikánské církve a o přivedení jí k jakémus bratrskému příměří; hlavně však v Orientě dychtí po dohodě s církvemi schismatickými, na které pohlíží jen jako na oddělivší se sestry, po jejichž návratu prahne jeho otcovské srdce. Jak vítěznou silou by disponoval Řím onoho dne, kdyby nabyl nepopiratelné vlády nad všemi křesťany celého světa!
Zde se objevuje sociální idea Lva XIII. Ještě za biskupování v Perugii vydal pastýřský list, ve kterém se nejasně objevoval humanitní socialismus. Jakmile však mu vsazena na hlavu papežská tiára, mění své mínění a sesílá blesky na revolucionáře, jejichž výbojnost dosud děsila Itálii. Ihned však se opravuje, varován fakty, chápaje, jak smrtelně nebezpečným by bylo ponechati socialismus v rukou katolicismu nepřátelských. Poslechne biskupů v zemích propagandy oblíbených, ustává zasahovati do irského sporu a od­volává kletbu, kterou uvrhl na Rytíře práce ve Spojených státech, zakazuje dávati na Index smělé spisy katolickosociálních spisovatelů. Tento obrat k demokracii jeví se v jeho nejpověstnějších encyklikách: Immortale Dei, o ústavách států: Libertas, o lidské svobodě; Sapientiae, o povinnostech křesťanských občanů; Rerum novarum, o poměrech dělnictva; a hlavně tato poslední omladila církev, jak se zdá. Papež v ní konstatuje nezaslouženou bídu pracujících tříd, shledává pracovní dobu příliš dlouhou, plat příliš nepatrný. Každý člověk má právo k životu a smlouva hladem vynucená je nespravedlivá. Ostatně prohlašuje, že nelze zanechati dělníků bez ochrany všanc vykořisťování, které pro několik lidí mění v bohatství bídu většiny. Nucen se omeziti o otázkách organizačních, omezuje se na povzbuzování pospolitého hnutí, které staví pod ochranu státu; a obnoviv takto ideu civilní autority, vrací Boha na jeho svrchované místo, vidí spásu hlavně v mravních opatřeních, ve starobylé úctě k rodině a k majetku. Není-li však tato pomocná ruka vznešeného zástupce Kristova, otevřeně podávána ubohým a chudým, předzvěstí nové vlády Kristovy na zemi? Lid nyní ví, že není opuštěn. A od té doby jaké slávy nabyl Lev XIII., jehož jubileum kněžské a ju­bileum biskupské slaveno v okázalosti za ohromného účastenství davů, bezpočetných darů, lichotivých přípisů ode všech pa­novníků!
Konečně probíral Pierre otázku světské moci a domníval se, že se tu smí vyjadřovati zcela volně. Ovšem mu nebylo neznámo, že ve sporu s Itálií papež zastával svá práva na Řím stejně tvrdošíjně, jako prvního dne; domníval se však, že tak činí prostě z nutnosti, diktované politickými důvody, která zmizí, jakmile udeří hodina. Byl přesvědčen, že papež děkuje za rozšíření své autority, za ryzí nádheru mravní všemohoucnosti, jíž září, jen ztrátě světské moci. Jak dlouhá historie vin a sporů o majitelství tohoto malého Římského království, po patnáct století! Ve čtvrtém století opouští Konstantin Řím a na vyprázdněném Palatinu zůstává jen několik zapomenutých úředníků; papež se ovšem ujímá moci a život z města přejde do Lateranu. Leč teprve o čtyři století později uznává Karel Veliký stav věcí a formálně dává papežovi církevní stát. Od té doby neustala válka mezi mocí duchovní a světskou, často tajná, mnohdy krutá, v záplavě krve a plamenů. Není-liž nerozumno sníti dnešního dne uprostřed ozbrojené Evropy o kousku země pod vládou papežské stolice, která by zakusila všemožných příkoří a mohla tu být udržena jen některou cizí armádou? Co by z ní bylo za všeobecného krveprolití, jehož se možno obávati? A oč je skrytější, důstojnější, vyšší, zbavena všech pozemských strastí, vládnouc nad duševním světem! V prvních dobách církve bylo papežství významu místního, čistě římského, znenáhla však se katolizovalo, zevšeobecnělo, dobyvši si vlády nad celým křesťanstvem. Rovněž tak Svaté kolegium, jež činilo zprvu jen pokračování římského senátu, později zmezinárodnělo a konečně za našich dnů je nejsvětovějším z našich shromáždění, kde zasedají členové ze všech národů. A není-liž zřejmo, že papež, podepřen takto kardinály, se stal jedinou a velkou mezinárodní autoritou, tím mocnější, že jest prost monarchických zájmů a že mluví jménem lidstva, dokonce bez ohledu na vlast? Zde jest zajisté rozluštění tak usilovně hledané, uprostřed tak dlouhých válek: buď dáti papeži světskou vládu nad světem, nebo mu ponechati jen vládu duchovní. Jako zástupce Boží, neomezený a neomylný vládce z Boží vůle, nemůže než zůstati ve své svatyni, není-li, vládce duší, uznán všemi národy za jediného vládce těl, za krále králů.
Leč jak zvláštním úkazem jest tento nový rozkvět papežství na poli osetém Francouzskou revolucí, což je snad dovede k panování, jehož chtění v něm háralo po tolik století! Neboť již stojí před národy zcela samotno; králové jsou svrženi; a jelikož lid má nyní volnost věnovati se, komu chce, proč by se nevěnoval jemu? Jistá ztráta, která stíhá myšlenku svobody, opravňuje k veškerým nadějím. Na ekonomické půdě se zdá liberální strana přemoženou. Pracovní vrstvy, nespokojené s rokem 89, stěžují si na zvýšenou bídu, bouří se, zoufale hledajíce štěstí. Na druhé straně nové vlády zvětšily mezinárodní moc církve, katoličtí členové jsou hojně zastoupeni v parlamentech republik a konstitučních monarchií. Všechny okolnosti zdají se tedy přáti tomuto neobyčejnému úspěchu stárnoucího katolicismu, v němž se vzbudila mladistvá síla. Dochází i na vědu, kterou obviňují z úpadku, což zachraňuje před směšností encyklopedii Syllabus; věda mate i inteligenci, opět otvírajíc bezmezná pole záhad a nemožností. A tu se vzpomíná předpovědi, že papežství ovládne zemi, až půjde v čele demokracie po spojení schismatických církví Orientu s církví katolickou, apoštolskou a římskou. Jistě přišel ten čas, neboť papež, odvrátiv se od velkých a bohatých tohoto světa, nechávaje ve vyhnanství sesazené krále, přistupuje, jako Kristus, k dělníkům bez chleba a k žebrákům u cesty. Ještě snad několik let hrozné bídy, znepokojujících zmatků, strašného sociálního nebezpečí, a lid, ten němý velikán, s nímž se dosud zacházelo jako s věcí, promluví a vrátí se ke své kolébce, ke sjednocené římské církvi, aby odvrátil hrozící zkázu lidské společnosti.
A Pierre končil svou knihu vášnivým voláním nového Říma, duševního Říma, který bude záhy vládnouti nad smířenými národy, sbratřenými v novém zlatém věku. Viděl tu dokonce i konec pověrčivosti, a neútoče přímo na dogmata, zapomněl se tak dalece, že snil o rozšíření náboženského citu, osvobozeného od ceremonií, směřujícím jedině k vykonávání křesťanského milosrdenství; a maje dosud v srdci nezhojenou ránu z cesty do Lurd, ustoupil potřebě uleviti mu. Nebylo-li toto neotesané lurdské modlářství ohavným příznakem období přílišného utrpení? Onoho dne, kdy bude evangelium všeobecně rozšířeno a dodržováno, přestanou trpící hledat v také dáli a za tak tragických okolností iluzorní ulehčení, jisti, že nadále naleznou podpory, útěchy a zdraví doma, ve svých domovech, uprostřed svých bratří. V Lurdech, tak nespravedlivě proslavených, skýtalo se hrozné divadlo, vnukající pochybnosti o Bohu, stálý podnět půtek, který jistě zmizí z budoucí společnosti v pravdě křesťanské. Ach, tato společnost, tato křesťanská pospolitost! Vřelou touhou po jejím příští končilo dílo. Křesťanství mělo by se opět státi náboženstvím spravedlnosti a pravdy, jak bývalo, než se dalo získati mocnými a bohatými! Malí a chudí by panovali, dělili mezi sebe statky tohoto světa, poslouchali pouze zákona práce! Papež stál by sám v čele spojených národů, jako kníže míru, s jediným úkolem: býti mravním vůdcem, svazkem milosrdenství a lásky, pojícím všechny bytosti! Není-liž to uskutečněním Ježíšových slibů? Přišel by čas splynutí společnosti světské a společnosti náboženské, splynutí tak dokonalého, že by tvořily jeden celek; a to by byl věk triumfu a štěstí, předpovídaný všemi proroky, bez bojů, bez protivenství mezi tělem a duchem, v zázračné rovnováze, která by ubila zlo a zavedla na zemi Boží království. Toť nový Řím, středisko světa, dávající mu nové náboženství!
Pierre ucítil v očích slzy a bezděčným pohybem, nedbaje úžasu hubených Angličanů a zavalitých Němců, přecházejících po terase, rozepjal náruč vstříc tomu skutečnému Římu, tonoucímu u jeho nohou ve slunečním jasu. Bude odpovídat jeho snům? Nalezne v něm, jak byl řekl, onen lék pro naše netrpělivosti a obavy? Může se katolicismus obnoviti, vrátiti se k duchu prvotního křesťanství, býti náboženstvím lidovým, vírou, kterou očekává pobouřený moderní svět v nebezpečí smrti, aby se upokojil a mohl žíti? Pierre byl pln šlechetné vášně a víry. Opět před sebou viděl dobrého abbého Rosea, plačícího pohnutím při četbě jeho knihy; slyšel výrok vikomta de la Chouea, že taková kniha vyváží celou armádu; hlavně však jej posiloval souhlas kardinála Begerota, toho apoštola nevyčerpatelného milosrdenství. Proč hrozí indexní sbor zákazem jeho knihy? Od čtrnácti dnů, co mu bylo oficiálně naznačeno, aby přišel do Říma, chce-li se obhájit, stále se mu vracela tato otázka a marně pátral, které stránky jsou závadné. Celá kniha zdála se mu planouti nejčistším křesťanstvím. Přijížděl, chvěje se nadšením a odvahou, spěchaje pokleknouti před papežem, dáti se pod jeho vznešenou ochranu, říci mu, že nenapsal ani řádky, aniž by z jeho ducha čerpal nadšení, aniž by si zdál triumfu jeho politiky. Bylo by možno odsouditi knihu, v níž, dle svého názoru, tak upřímně velebil Lva XIII., napomáhaje mu v jeho díle křesťanské jednoty a všeobecného míru?
Pierre stál ještě chvíli u zábradlí. Byl tu již přes hodinu, nemoha se nasytiti pohledu na velikost Říma, jehož by se byl rád zmocnil ihned, s celým neznámem, které mu skrýval. Oh, pochopiti jej, prohlédnouti, ihned uslyšeti pravdivé slovo, na něž se přišel ptáti! Byl to opětný pokus, po Lurdech, a vážnější, rozhodnější, z něhož vyjde - což dobře cítil - buď posílen, nebo rozdrcen provždy. Nežádal si již naivní a naprosté víry malého děcka, leč víry povznesené člověka inteligentního, povýšeného nad obřady a symboly, pracujícího k největšímu možnému štěstí lidstva, založenému na potřebě jistoty. Bušilo mu ve spáncích: jaké odpovědi se mu dostane v Římě? Slunce zatím vystoupilo, vyšší čtvrti odrážely se nyní ostřeji od jasného pozadí. Vzdálené pahorky přecházely ze zlatova do purpuru, kdežto jasná protější průčelí odrážela se nyní jasněji se svými tisícerými okny. Leč ranní páry se dosud vznášely, z níže položených ulic zdál se vystupovat i jemný závoj, zastírající vrcholky a nad nimi se rozplývající na žhoucím nebi, nekonečném azuru. Okamžik se mu zdálo, že Palatin zmizel, viděl jen mlhavě tmavou cypřišovou třáseň, jako by i ji zakrýval prach jejích zřícenin. A hlavně Quirinal zmizel, královský palác, tak málo závažný svým nízkým a plochým průčelím, zdál se ustupovati do mlh, do dáli, že ho již nerozeznával; naproti tomu vlevo, nad korunami stromů, kupole Svatého Petra zdála se ještě větší, v jasném a čistém slunečním zlatě, zaujímajíc celé nebe, ovládajíc celé město.
Ach! Řím tohoto prvního setkání, ranní Řím, v němž, plana horečkou příjezdu, ani si nepovšimnul nových čtvrtí, jak bezmeznou nadějí jej povznášel, ten Řím, jejž se domníval nacházet i živým, jak si jej vysnil! A jak zde stál ve své úzké černé sutaně, za toho krásného dne, pohlížeje naň, zdálo se mu, že ze střech vystupuje volání příštího vykoupení, že z této posvátné půdy, dvakráte královny světa, vychází slib všesvětového míru! Toť byl třetí Řím, Řím nový, jehož otcovská péče, nehledíc na hranice, létla ke všem národům, aby je spojila a utěšila ve společném objetí. Viděl jej a slyšel, tak omládlý, tak dětsky půvabný, pod tím širým, jasným obzorem, jakoby dřímající za svěžího jitra ve vášnivé čistotě jeho snů.
Konečně se Pierre odtrhl od tohoto vznešeného divadla. Kočí a kůň se nehnuli, čekajíce se skloněnou hlavou v plném slunci.
Do kufříku, ležícího ve voze, opíraly se žhavé sluneční paprsky plnou silou. Pierre vstoupil do vozu a udal nový cíl: "Via Giulia, Palazzo Boccanera."

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 14.11.2017

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Brigda






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­