ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Zola Emile (*02.04.1840 - †29.09.1902)

­­­­

Nana (2)

DRUHÁ KAPITOLA

Nazítří v deset hodin Nana ještě spala. Bydlila na
Haussmannově bulváru v druhém poschodí velké novostavby, majitel v ní pronajímal byty přes první nejhorší dobu, kdy jsou ještě vlhké, jen dámičkám. Nanu tam ubytoval jeden bohatý moskevský kupec, který přijel na zimu do Paříže, a zaplatil činži na půl roku dopředu. Byt byl pro ni příliš velký a zařízení nebylo nikdy úplné, křiklavý přepych s konzolami a zlatými židlemi se tam mísil s všelijakým haraburdím z druhé ruky, s mahagonovými stolečky a svícny jakoby z florentského bronzu, ve skutečnosti zinkovými. Všecko ukazovalo na holku, kterou první vážný pán příliš brzy opustil a ona se pak musila spokojit s milovníky druhého a třetího řádu, na těžké začátky, na marné pokusy vyšvihnout se, když nebyl úvěr a hrozilo se vyhazovem.
Nana spala na břiše, tváří zbledlou spánkem zabořena do podušky, kterou svírala nahýma pažema. Ložnice a toaletní pokojík byly dvě jediné místnosti, které místní čalouník pečlivě zařídil. V tlumeném světle, které vnikalo zpod záclon, bylo vidět palisandrový nábytek, tapety a židle potažené prošívaným damaškem s velikými modrými květy na šedém podkladě. Tu se Nana ve vlahém dusnu dřímající ložnice prudce probudila, jakoby překvapena, že místo po jejím boku je prázdné. Pohlédla vedle na druhou podušku a v jejích krajkách spatřila ještě teplý důlek, vytlačený hlavou.
Zatápala rukou a stiskla elektrický zvonek u hlavy postele. "Copak on už odešel?" zeptala se, když vstoupila komorná.
"Ano, madame, pan Paul odešel ani ne před deseti minutami... Protože madame byla unavena, nechtěl ji budit. Ale mám vyřídit, že přijde zítra." Komorná Zoe za hovoru vytahovala žaluzie. Do ložnice vpadl bílý den. Zoe, výrazná brunetka s hladkým, pěšinkou rozděleným účesem, měla tvář protaženou jako psí čumáček, bledou a dolíčkovatou, ploský nos, tlusté rty a černé, věčně těkající oči.
"Zítra, zítra," vzpomínala Nana, která se dosud úplně neprobrala ze spánku, "copak je zítra jeho den?"
"Ano, madame, pan Paul chodí vždycky ve středu."
"Ale ne, už si vzpomínám," zvolala mladá žena, když usedla v posteli. "Všecko se změnilo. Chtěla jsem mu to dnes ráno říct... Padl by tady na Cikána a to by byla pěkná mela!" "Madame mi nic neříkala, nemohla jsem vědět," bručela Zoe. "Když madame mění dny, má mi to říct, abych věděla... Tak starý špinhauzník už nebude chodit v úterý?"
Když byly paní a služka mezi sebou, říkaly docela vážně starý špinhauzník a Cikán dvěma mužům, kteří si je vydržovali, jeden byl obchodník z předměstí Saint-Denis, opatrný na krejcar, druhý, jakýsi Valach, prý hrabě, platil velmi nepravidelně a peníze od něho podivně páchly. Daguenet si vyjednal, že bude chodit po starém špinhauzníkovi, protože obchodník musil být doma už ráno v osm hodin, mladý muž čekal v kuchyni u Zoe, až odejde, a zaujímal pak jeho ještě teplé místo až do deseti hodin, pak sám odcházel za svými záležitostmi. Naně i jemu se to zdálo velmi pohodlné.
"Tak ať!" řekla Nana, "dnes odpoledne mu napíšu... A jestli dopis nedostane, zítra ho ke mně nepustíš."
Zoe zatím chodila pomalu po ložnici. Mluvila o včerejším velkém úspěchu. Madame ukázala velký talent, zpívala tak dobře. Ó, teď může být madame klidná!
Nana se opírala loktem o podušku a v odpověď jen pokyvovala hlavou. Košile se jí svezla z ramen, rozpletené a zcuchané vlasy jí v nepořádku padaly na ramena.
"No jo," říkala zadumaně, "ale co, než to bude? Dnes budu mít jen samé nepříjemnosti. Nebyl tu dnes ráno zase domovník?"
Obě ženy teď mluvily vážně. Jsou dlužny za tři kvartály, domácí hrozí exekucí. Kromě toho se na ně valí celá horda věřitelů: drožkář, pradlena, krejčí, uhlíř a ještě další přicházeli každý den a vysedávali na lavici v předsíni, nejhorší byl uhlíř, ten křičel už na schodech. Ale největší Naninou starostí byl malý Ludvíček, dítě, které měla v šestnácti letech a které nechávala u kojné v jedné vesnici u Rambouilletu. Ta žena prohlašovala, že vydá dítě, jen když dostane tři sta franků.
Když se Nana posledně vrátila z návštěvy svého dítěte, popadl ji záchvat mateřské lásky a byla celá zoufalá, že nemůže uskutečnit svůj starý sen, který se stal její utkvělou myšlenkou, totiž vyplatit kojnou a dítě dát k tetě Leratové v Batignollech, tam za ním bude moci jezdit, kdy se jí zlíbí.
Komorná podotkla, že by se madame měla se vším svěřit starému špinhauzníkovi. "Ale vždyť jsem mu to všechno už řekla," zvolala Nana, "odpověděl, že má teď mnoho placení. Nepůjde nad svůj tisíc franků měsíčně... A Cikán? Ten je teď na tom bledě, myslím, že mnoho prohrál... A ubohý Mimi by sám potřeboval, aby mu někdo půjčil, baissa na burze ho řádně oškubala, ani květiny mi už teď nemůže nosit." Mínila Dagueneta. Ve sdílné náladě, když se dobře vyspala, nemívala před Zoe tajemství. Komorná už byla zvyklá na takové důvěrnosti a přijímala je s jakýmsi uctivým souhlasem. Když je madame tak hodná a mluví s ní o těch věcech, dovolí si říci, co si myslí. Především má madame velmi ráda, opustila kvůli ní paní Blanchovou, a bůhví, že paní Blanchová dělá všechno možné, aby ji získala nazpět! O místo není, je všude velmi známá, ale neopustila by madame ani v nouzi, neboť věří v její budoucnost. A nakonec měla i konkrétní rady. V mládí děláme hlouposti. Teď je třeba mít otevřené oči, protože mužští myslí jen, jak by si užili. Och, nynčko jich bude jako máku! Jediné slovo od madame uspokojí věřitele a peněz bude jako želez.
"To všechno je hezké, ale nedá mi to tři sta franků," opakovala Nana, prohrabujíc se v bujných kadeřích. "Potřebuji tři sta franků, dnes, teď hned... To je hloupé, nemít nikoho, kdo by vám dal tři sta franků."
Přemýšlela. Poslala by do Rambouilletu paní Leratovou, právě ji čeká. Všecka radost z včerejšího triumfu je ta tam, nemůže-li uskutečnit svůj rozmar. Když si pomyslí, že jí včera tleskalo tolik mužů, ale jediný z nich nepřijde a neřekne: "Tady je těch patnáct Ludvíků!" A pak, nemůže peníze přijímat jen tak. Můj bože, jak je nešťastná! A stále se vracela k svému roběti, má tak nevinné modré oči a žvatlá: "Maminko" tak směšně, že by jeden pukl smíchy!
Vtom se ozval elektrický zvonek u vchodu. Zoe se vrátila a spiklenecky řekla: "Nějaká paní."
Viděla tu paní už dvacetkrát, ale dělala, jako by se s ní nebyla nikdy setkala a nevěděla, jaké jsou její styky s dámami v nesnázích. "Řekla mi své jméno... Paní Triconová."
"Triconka!" zvolala Nana. "Pravda, pravda, docela jsem zapomněla. Ať vejde!" Zoe uvedla starou dámu vysoké postavy, s dlouhými lokýnkami a tváří hraběnky, která běhá po advokátech. Pak tiše a obratně jako úhoř vyklouzla ven, jako dělávala, když přišla mužská návštěva. Ostatně mohla zůstat. Triconka si ani nesedla. Vyměnily s Nanou jen několik strohých slov.
"Mám pro vás na dnes někoho ... Chcete?" "Ano ... Kolik?" "Dvacet Ludvíků." "V kolik hodin?" "Ve tři... Ujednáno."
A Triconka začala ihned mluvit o počasí, jak je sucho, že se venku dobře chodí. Musí navštívit ještě čtyři nebo pět osob.
Odešla, nahlížejíc do malého zápisníčku. Nana osaměla, zřejmě se jí ulevilo. Lehký záchvěv jí přeběhl po šíji a ona se znovu zachumlala do teplé postele, měkce a líně jako zimomřivá kočka. Oči se jí zvolna přivíraly, usmívajíc se při myšlence, že si Ludvíčka zítra pěkně ustrojí, usnula, jako basový doprovod se jí vrátil celonoční horečný sen s neutuchající vřavou potlesku a vyvolávání a konejšil její únavu.
Když v jedenáct hodin Zoe uváděla paní Leratovou
Nana ještě spala. Ale šramot ji probudil a ihned řekla: "Ach, to jsi ty... Pojedeš dnes do Rambouilletu."
"Proto jsem přišla," odpověděla teta. "Vlak jede ve dvanáct dvacet. Ještě mám čas." "Ne, to ještě nebudu mít peníze," pokračovala mladá žena, a vysoko zvedajíc prsy, protahovala se. "Najíš se a pak uvidíme." Zoe přinesla plášť na česání. "Madame," řekla tiše, "je tu kadeřník." Ale Naně se nechtělo do toaletního pokojíku a sama zavolala: "Vstupte, Francisi!"
Pán v bezvadném úboru strčil do dveří. Pozdravil. Nana právě vstávala a vystrkovala z postele nahé nohy. Nespěchala, natáhla ruce, aby na ně Zoe mohla navléknout rukávy pláště. Francis velmi nenuceně a s důstojnou tváří čekal, ani se neobrátil. Nana si sedla, a když jí zajel hřebenem do vlasů, promluvil.
"Madame ještě neviděla noviny... Ve Figaru je velmi dobrý článek." Měl ty noviny s sebou. Paní Leratová si nasadila brýle a stojíc u okna nahlas článek přečetla. Přímila svou četnickou postavu, a když přišla na nějaký zvlášť lichotivý přívlastek, špičatila nos. Článek byl od Faucheryho, napsal jej hned po představení, dva vřelé sloupce, herečku jízlivě a duchaplně tepal, pro ženu měl slova neomaleného obdivu.
"Znamenitě napsáno," opakoval Francis.
Že si článek dobíral její hlas, z toho si Nana hlavu nedělala.
Ten Fauchery je moc hodný hoch, musí se mu odvděčit.
Když paní Leratová přečetla článek podruhé, prohlásila z ničeho nic, že muži všichni mají čerta - v lýtkách, odmítla vysvětlit, jak to myslí, spokojena svou rozpustilou narážkou, ač jí rozuměla jen ona sama. Ale Francis zatím dokončil Nanin účes, upevnil ještě uzel, a než odešel, řekl: "Dám pozor na večerníky... Jako obyčejně, ano? O půl sedmé?" "Přineste mi kelímek pomády a libru pražených mandlí! Od
Boissiera, ano?" volala za ním Nana přes salón, když už zavíral dveře. Teprve pak si obě ženy vzpomněly, že se ještě ani nepřivítaly, a hlučně se líbaly na tváře. Článek ve Figaru je rozjařil.
Naně, která byla ještě stále trochu rozespalá, stoupl ten triumf znovu do hlavy. Ale Róza Mignonová, ta má asi pěkné ráno! Protože teta nebyla večer v divadle - vymlouvala se, že jí takové rozčilování nedělá dobře na žaludek -, Nana jí všechno sama vyprávěla, opájela se vlastním líčením, jako by jí byla večer při potlesku padla k nohám celá Paříž. Pak najednou přestala a se smíchem se ptala, zda by to byl kdo řekl, když se ještě courala v ulici U zlaté kapky. Paní Leratová potřásla hlavou. Ne, ne, to tenkrát nikdo nemohl předvídat. Teď mluvila i ona, vážně se tvářila a Naně říkala milá dcero.
Cožpak není její druhá matka, když ta skutečná už odešla za tatínkem a babičkou? Dojatá
Nana se div nerozplakala. Ale paní Leratová vedla svou, že co bylo, bylo, ó, bylo to někdy všelijaké, raději to moc nerozmazávat. Dlouho nenavštěvovala svou neteř, doma jí předhazovali, že na to jednou pěkně doplatí. Jako by to bylo panebože vůbec možné! Nemusí jí nic o sobě říkat, je přesvědčena, že žila vždycky počestně. Teď jí stačí, že má tak pěkné postavení a že tak visí na svém synkovi.
Počestný a pracovitý život, co jiného má člověk na tom světě?
"S kým máš to dítě?" zeptala se znenadání a v očích ji zasvítila zvědavost. Překvapená Nana chvíli váhala.
"S jedním pánem," odpověděla.
"To se podívejme," pokračovala teta, "říkalo se, že s nějakým zedníkem a ten že tě bil... Nu co, však mi to jednou budeš vypravovat, to víš, já umím mlčet ... A o toho maličkého se budu starat, jako by to byl syn nějakého prince."
Teta mívala květinářství, ale teď žila z úspor, šest set franků renty, skládala je krejcar ke krejcaru. Nana slíbila, že jí najme pěkný byt, kromě toho jí bude dávat sto franků měsíčně. Slyšíc tu cifru, teta se zapomněla a vzkřikla na neteř, jen aby je brala pěkně na hůl, když je má tak v hrsti, totiž mužské, myslila. Obě ženy se znovu objímaly. Ale když Nana ve své radosti přivedla řeč na Ludvíčka, najednou se zasmušila, jako by si byla na něco vzpomněla.
"To je hloupé," šeptla, "musím ve tři hodiny odejít. Je to robota!" V té chvíli vstoupila Zoe a hlásila, že je prostřeno. Šlo se do jídelny a tam před stolem už seděla nějaká stará dáma. Byla v klobouce a v šatech neurčité barvy, jakoby zapopelených. Nezdálo se, že by její přítomnost byla Nanu překvapila. Jen se jí zeptala, proč nešla do pokoje.
"Slyšela jsem hlasy," odpověděla stará paní. "Myslila jsem, že máte společnost." Paní Maloirová, dáma úctyhodného vzezření a vybraných způsobů, byla Naninou "starší přítelkyni", dělala jí společnici a provázela ji na pochůzkách. Zdálo se, že ji přítomnost paní Leratové znepokojuje. Když se však dověděla, že je to teta, přátelsky a s mdlým úsměvem na ni pohlédla. Ale Nana prohlásila, že má hlad jako vlk, pustila se do ředkviček a křoupala je jen tak, bez chleba. Paní Leratová najednou dělala okolky a ředkvičky odmítala, prý po nich bývá celá zašlemovaná.
Když pak Zoe přinesla kotlety, Nana se v nich nimrala a jen ocucávala kosti. Chvílemi zašilhala po klobouku své starší přítelkyně.
"To je ten nový klobouk, co jsem vám dala?" zeptala se nakonec.
"Ano, upravila jsem si ho," mumlala paní Maloirová s plnými ústy. Klobouk to byl výstřední, vpředu ohromně rozšířený a ozdobený mohutným pérem. Paní
Maloirová k smrti ráda předělávala všecky své klobouky, ona jediná ví, říkala, co jí sluší, a obratem ruky dokázala udělat z nejelegantnějšího klobouku hučku. Nana, která jí ten klobouk koupila, jen aby se za ni nemusila na ulici stydět, zvolala skoro hněvivě
"Alespoň si ho sundejte!"
"Ne, děkuji," odpověděla stará paní důstojně, "nepřekáží mi, jí se mi v něm docela dobře." Po kotletách byl květák a zbytek studeného kuřete. Nana nad každým jídlem okouněla, nevěděla má si vzít, nemá si vzít, ke všemu čichala, nakonec nechala všechno stát a vzala si jen zavařeninu.
Zákusek se vlekl. Zoe ani nesklidila se stolu a už nesla kávu.
Dámy talíře prostě odstrčily. Stále se mluvilo o tom krásném včerejším večeru. Nana si kroutila cigarety a při kouření se houpala na zvrácené židli. Zoe, opřená o kredenc, zůstala s nimi, a rozkládajíc rukama vyprávěla o svém životě. Pochází z Bercy, říkala, a je dcerou porodní báby, která zkrachovala.
Napřed sloužila u nějakého dentisty, pak u zástupce pojišťovny, ale to nebylo nic pro ni, vypočítávala pak s nádechem pýchy všecky dámy, u nichž sloužila jako komorná. Podle toho, co říkala, měla v svých rukou jejich osud. Kdo ví, jak by nejedna z nich byla dopadla, nebýt jí, Zoe. Tak jednou byla paní Blanchová s panem Octavem, a najednou jde domů starý, co udělá Zoe? Jde přes salón, schválně klopýtne, padne, starý přiskočí, pak běží do kuchyně pro sklenici vody a pan
Octave zatím pláchne.
"Je opravdu hodná, to zase ano!" prohodila Nana, poslouchala s tklivou pozorností a nelíčeným obdivem.
"Já jsem měla něco malérů..." začala paní Leratová.
Přisedla blíž k paní Maloirové a vylévala si srdce. Obě přitom srkaly cukr namáčený v koňaku. Paní Maloirová byla ochotna sdílet se o tajnosti druhého, sama však na sebe nikdy nic nepověděla. Říkalo se, že žije z jakési záhadné penze v pokoji, kam nikdo nevchází. Nana pojednou vzkypěla: "Tetičko, nehraj si přece s těmi noži... Víš, jak mě to rozčiluje." Paní Leratová totiž mimoděk položila dva nože křížem přes sebe. Nana jinak chraň bůh, že by byla pověrčivá.
Rozsypat sůl, to nic není, na pátek taky nedá. Ale nože, to přestává všecko, nože nikdy nelžou. Jistě na ni čeká něco nepříjemného. Zívla a řekla, tváříc se velmi mrzutě: "Už dvě hodiny... Musím jít. Taková otrava!"
Obě staré dámy na sebe pohlédly. Všecky tři pak beze slova pokyvovaly hlavou. Není to vždycky zábava, to je jisté. Nana si však ještě zapálila cigaretu a znovu se houpala na židli, druhé dvě ženy se filosoficky zadumaly a diskrétně svíraly ústa. Po chvíli mlčení se ozvala paní Maloirová: "My si zatím s madame zahrajeme bulku. Hraje madame bulku?" Zajisté že paní Leratová hraje bulku, a jak, panečku! Zoe se zatím vytratila, ale není zapotřebí ji volat, roh stolu jim postačí, odhrnuly ubrus, rovnou přes špinavé talíře. Ale když už paní Maloirová šla do zásuvky u kredence pro karty, Nana si vzpomněla a požádala ji, aby jí napsala dopis, než se dají do karet. Sama nerada píše, a pak si není jista v pravopise, kdežto její stará přítelkyně má tak cituplný sloh. Běžela do pokoje pro zvlášť krásný dopisní papír. Kalamář a obyčejná lahvička s inkoustem za tři sou a se zrezivělým perem se povalovaly někde na skříni. Psaní bylo pro Dagueneta. Paní Maloirová sama od sebe napsala svým krásným anglickým písmem: "Můj milovaný hošíčku" a v dalším mu sdělovala, aby příští den nechodil, že "to není možné", ale "ať je v dáli nebo nablízku, ona že je v myšlenkách stále u něho". "A končím: 'Tisíckrát tě líbám'," dodala.
Paní Leratová při každé větě přitakávala. Oči jí jen svítily, ráda se takto podílela na milostných příbězích. Proto také chtěla sama přiložit ruku k dílu a něžně zacukrovala: "Tisíckrát Tě líbám na Tvé krásné oči!"
"Správně: "Tisíckrát Tě líbám na Tvé krásné oči!"." opakovala Nana a po tvářích obou starých žen přeběhl výraz blaženosti.
Zazvonily na Zoe, aby šla s dopisem k posluhovi. Mluvila právě s divadelním zřízencem, který přinesl Naně písemný vzkaz, ráno zapomenutý. Nana pozvala zřízence dál a požádala ho, aby cestou zpátky doručil její dopis Daguenetovi. Pak se ho vyptávala. Ó, pan Bordenave je velice spokojen, představení je už na týden vyprodáno, madame si neumí představit, kolik lidí se od rána ptalo na její adresu. Když zřízenec odešel,
Nana prohlásila, že zůstane mimo dům nejvýše půl hodiny.
Přijdou-li návštěvy, Zoe jim řekne, aby počkaly. Vtom zazněl elektrický zvonek. Byl to věřitel, drožkář, posadil se v předsíni na lavici. Může tam lelkovat až do večera, žádný spěch.
"Nic naplat, musím jít!" řekla Nana, celá zdřevěnělá nicneděláním, zívala a znovu se protahovala. "Už bych tam měla být."
Přesto se nehýbala. Dívala se do karet tetě, která právě hlásila sto do esa. Složila bradu do dlaně a zahloubala se.
Ale vyskočila, když tloukly tři hodiny.
"Zatraceně!" vyrazila ze sebe.
Paní Maloirová, která právě počítala desítky, ji měkce povzbuzovala. "Drahoušku, uděláte nejlíp, když si to odbudete co nejdřív." "Ano, pospěš si," přidala se paní Leratová, míchajíc karty. "Pojedu ve čtyři třicet, přineseš-li peníze před čtvrtou hodinou." "Och, to nebude dlouho trvat," řekla Nana polohlasitě.
V deseti minutách se s pomocí Zoe ustrojila a nasadila si klobouk. Ani se moc neprohlížela, má-li na sobě všecko v pořádku. Když už došla na schody, znovu zazněl zvonek. Tentokrát to byl uhlíř. Nu co, bude dělat drožkářovi společníka, ujde jim líp čas. Protože se však obávala nepříjemného výstupu, odešla kuchyní a zadním schodištěm. Dělávala to často, jen musila zvednout sukně.
"Tak hodné matce se všecko odpouští," poznamenala mravoučně paní Maloirová, když s tetičkou osaměly.
"Hlásím osmdesát do krále," odpověděla paní Leratová, až po uši ve hře. A obě se znovu ponořily do nekonečné partie.
Se stolu nebylo sklizeno. Vzduch byl hustý a těžký, plný pachu z jídel a cigaretového dýmu. Dámy si znovu dávaly cukr s koňakem. Tak hrály a srkaly dvacet minut, když zvonek zazněl po třetí, do jídelny vtrhla Zoe a bezohledně je hnala do kuchyně, jako nějaké své kamarádky.
"Vidíte, zas už někdo zvoní... Tady nemůžete zůstat.
Přijde-li mnoho lidí, budu potřebovat celý byt... Tak hopla, hopla!" Paní Maloirová chtěla napřed dohrát hru, když ale viděla, že Zoe už sahá po kartách, rozhodla se jinak a opatrně sebrala karty, aby se nepomíchaly, paní Leratová zatím stěhovala láhev s koňakem, skleničky a cukr. Obě pak běžely do kuchyně a usadily se tam na konci stolu mezi hadry na sušení a škopkem, ještě plným vody po nádobí.
"Řekly jsme tři sta čtyřicet... Vynášíte."
"Hraju srdce."
Když se Zoe vrátila, byly znovu zabrány do hry. Paní Leratová míchala a paní Maloirová se po chvilce zeptala: "Kdo to byl?"
"Ale, nikdo," odpověděla služka nedbale, "nějaký mladíček... Chtěla jsem ho poslat, odkud přišel, ale je tak hezký, bradu má ještě docela hladkou, modré oči a tvář jako holčička, že jsem mu nakonec řekla, aby počkal... Drží v ruce ukrutnou kytici a za nic na světě ji nechce dát z ruky... Úplný usmrkánek, ještě by měl sedět ve škamnách, vlastně by zasloužil pár pohlavků!"
Paní Leratová šla pro láhev vody na grog, po cukru s koňakem dostala žízeň. Zoe mumlala něco, jako že by si beze všeho taky dala říct. Má, říkala, ústa hořká jako žluč.
"A kam jste ho dala?" ptala se paní Maloirová.
"Ale, do zadního pokojíčku, není tam ani nábytek. Zrovna jen kufr a stůl. Tam dávám takové zelenáče."
Silně si sladila grog, když se zvonek zase rozdrnčel. Vyskočila: copak ji u všech sakrů nenechají klidně ani napít?
Přece však šla otevřít. Vrátila se, a když se paní Maloirová na ni tázavě podívala, řekla: "Nic, kytice."
Všecky tři se posilovaly grogem, připíjejíce si navzájem pokynem hlavy. Tu se ozval zvonek dvakrát rychle za sebou. Zoe už konečně sklízela se stolu, nosila talíře do výlevky v kuchyni, jeden po druhém. Zvonková hra začíná, mají se nač těšit. Ale nebylo to nic zvláštního. Podávala do kuchyně hlášení a dvakrát za sebou se ozvalo její pohrdavé: "Nic, kytice."
Avšak rozesmála obě dámy mezi dvěma hrami, když jim líčila, jaké obličeje dělají věřitelé v předsíni na kytice.
Madame je všecky najde na toaletním stolku. Škoda, stojí to tolik peněz a člověk z toho nemá krejcar. Vyhozené peníze.
"Chtěla bych mít," prohlásila paní Maloirová, "každý den ty peníze, které páni v Paříži utratí za květiny ženským."
"Vy jste dobrá, to by chtěl ledakdos," bručela paní Leratová.
"Stačilo by, co stojí drátky na vázání... Šedesát do dámy, má drahá." Byly už čtyři hodiny bez deseti minut. Zoe vrtěla hlavou, nechápala, že madame tak dlouho nejde. Obyčejně, když musí někam odpoledne, bývá s tím brzy hotova, sfoukne to ajncvaj. Ale paní Maloirová prohlásila, že někdy nejde všecko, jak bychom chtěli. Ano, zajisté, v životě se často najdou všelijaké kličky a háčky, poznamenala paní Leratová. Nezbývá než čekat, jestli se neteř omeškala, jistě je něčím zaneprázdněna, ne? Ostatně, co jim schází?
V kuchyni je docela příjemně.
A protože neměla srdce, vynesla káry.
A zase někdo zvonil. Tentokrát se Zoe vrátila celá rozzářená.
"Děti, přišel tlustý Steiner," hlásila tlumeným hlasem hned ode dveří. "Toho jsem pustila do malého salónku."
Protože paní Leratová "ty pány" neznala, vyprávěla jí paní
Maloirová o bankéři. Ze by pouštěl Rózu Mignonovou k vodě? Zoe jen vrtěla hlavou, ona ví své. Ale znovu musila jít otevřít.
"Tak! To je nadělení!" vrčela, když se vrátila. "Cikán!
Marně jsem mu vykládala, že madame není doma, usadil se v ložnici... Čekali jsme ho až večer."
Ve čtvrt na pět Nana ještě nebyla doma. Co kde může dělat? To už je opravdu hloupé.
Ještě dvě kytice přinesli. Rozmrzelá Zoe se šla podívat, zbylo-li ještě trochu kávy. Ó, ano, dámy by si také daly říct na koflík navrch, pro povzbuzení.
Beztoho už usínaly, jak byly uvelebené na židlích a stále týmž pohybem braly z talónu karty. Odbíjelo půl páté. To se madame jistě něco stalo. Mluvily už jen šeptem. Pojednou se paní Maloirová zapomněla a vřískla: "Mám pět set, kvint major v trumfech!"
"Nekřičte tak, prosím vás," zlobila se Zoe. "Co si ti pánové pomyslí?" Tu se do ticha, které zavládlo, do tlumeného šepotu vadících se starých žen ozvaly na zadním schodišti rychlé kroky.
Konečně Nana! Bylo ji slyšet oddychovat ještě za dveřmi.
Vstoupila celá červená a v ráži. Sukní, v níž se jí asi zpřetrhaly zdrhovací tkanice, zametla schody, volány se namočily v nějaké louži nebo v jiném svinstvu, vytékajícím z prvního poschodí, tam je služka učiněná špindíra.
"To je dost, že jdeš!" přivítala ji paní Leratová a stáhla ústa, neboť pět set paní Maloirové jí ještě leželo v žaludku.
"Můžeš se chlubit, co lidí jsi nechala čekat!"
"Madame opravdu není rozumná," připojila se Zoe.
Nana byla už tak dost mrzutá a ty výčitky jí dodaly. Po všech těch nepříjemnostech, které zakusila, takové přivítání!
"Dejte mi pokoj!" vykřikla.
"Pst, madame, jsou tu návštěvy," tišila ji Zoe.
Mladá žena ztlumila hlas, a prudce oddychujíc, zajíkavě spustila: "Myslíte si, že to byla zábava, ne? Nebralo to žádný konec.
Ráda bych vás viděla... Všechno ve mně jen vřelo, nejraději bych byla fackovala. ... A zpátky žádný fiakr! Naštěstí je to pár kroků. Ale pěkně jsem se proběhla." "Peníze máš?" zeptala se teta. "Ze se ptáš!" odpověděla Nana.
Sedla si na židli proti kamnům, celá polámaná, jak běžela, ještě si pořádně ani nevydychla, a už vytáhla ze záňadří obálku se čtyřmi stofrankovými bankovkami. Bankovky lezly z obálky, jak ji nedočkavě roztrhla prstem, aby se přesvědčila, co je uvnitř. Tři ženy kolem ní se upřeně dívaly na smačkanou a ušpiněnou obálku z hrubého papíru v Naniných malých rukou, dosud v rukavičkách. Na cestu do Rambouilletu bylo už pozdě, paní Leratová se tam vydá zítra. A Nana začala zeširoka vykládat.
"Madame, návštěvy čekají," upozorňovala komorná.
Ale Nana znovu vzkypěla. Ať čekají! Hned to bude, jen vyřídí svoje. A vidouc, že se teta natahuje pro peníze, řekla: "Ne všechno! Tři sta franků pro kojnou, padesát tobě na cestu a na útratu, to je tři sta padesát... Ostatek si nechám."
Nastala velká nesnáz opatřit drobné. V celém domě nebyl ani desetifrank. Na paní
Maloirovou, která netečně přihlížela, se ani neobracely, ta nikdy u sebe neměla víc než šest sou na omnibus. Nakonec Zoe řekla, že se podívá do svého kufru, a přinesla sto franků v samých pětifrancích. Přepočítala je na rohu stolu. Paní Leratová slíbila, že nazítří přivede Ludvíčka, a ihned odešla. Nana stále ještě seděla, odpočívala.
"Říkaly jste, že tu jsou návštěvy?" ptala se.
"Ano, madame, tři osoby."
A Zoe jmenovala na prvním místě bankéře. Nana se ušklíbla.
Jestli si Steiner myslí, že se od něho nechá otravovat, když jí včera hodil ten pugét! ... "A vůbec," prohlásila, "už mám toho všeho po krk. Nepřijímám. Běžte a řekněte, že se dnes už nevrátím."
"Madame si to ještě rozmyslí a pana Steinera přijme," tiše a s vážnou tváří se ozvala Zoe, nehýbajíc se z místa, zlobilo ji, že se madame zase chystá vyvést nějakou hloupost. Pak se ještě zmínila o Valachovi, jistě už začíná mít v ložnici dlouhou chvíli. Ale dopálená
Nana si teprve postavila hlavu.
Nikoho nechce vidět, nikoho! Kdo jí poslal na krk takovou štěnici?
"Všechny vyhoďte! Raději si zahraju s paní Maloirovou filky. To mi je milejší." Přerušil ji zvonek. To už přestává všecko! Ještě nějaký otrapa! Zakazovala Zoe jít otevřít. Ta však neuposlechla a odešla z kuchyně. Když se vrátila, podala Naně dvě navštívenky a řekla tónem, který nepřipouštěl odmluvu: "Řekla jsem, že madame přijímá... Pánové jsou v salónu." Nana vztekle vyskočila. Ale jména markýze de Chouard a hraběte
Muffata de Beuville ji uklidnila. Na okamžik se zamyslila.
"Co je to za lidi?" zeptala se konečně. "Znáte je?"
"Znám toho starého," odpověděla Zoe a mnohovýznamně sešpulila ústa. A vidouc tázavý pohled své paní, dodala prostě: "Někde jsem ho viděla."
Ta slova, zdálo se, rozhodla. Jen nerada opouštěla mladá žena kuchyni, ten teplý kout, kde se tak pěkně povídalo v příjemné vůni kávy, ohřívané na dohasínajícím ohni. Paní
Maloirová zůstala v kuchyni a vykládala si pasiáns, stále ještě v klobouce, jen pro větší pohodlí rozvázala stuhy a přehodila je přes ramena.
V toaletním pokoji Zoe rychle pomohla paní do županu a Nana se mstila za všechna utrpěná příkoří, tlumeně spílajíc mužským. Její nevybíravé nadávky rmoutily komornou, s lítostí viděla, že se madame dosud nedovedla zbavit špinavého nánosu svých začátků. Dodala si odvahy a snažně prosila madame, aby se mírnila.
"Ale houby!" odpověděla Nana drsně, "jsou to čuňata a mají to rádi." Přesto nastrojila knížecí tvář, jak říkala, ale když už zaměřila do salónu, Zoe ji zadržela a sama o své vůli uvedla markýze de Chouard s hrabětem Muffatem do toaletního pokoje. Tak je to, říkala, mnohem vhodnější.
"Pánové," řekla mladá žena s naučenou zdvořilostí, "lituji, že jste musili čekat." Oba muži pozdravili a usedli. Záclony z vyšívaného tylu propouštěly do pokoje tlumené světlo. Byla to nejelegantnější místnost z celého bytu, světle čalouněná, s velkým toaletním stolem z mramoru, s vykládaným trojdílným zrcadlem, lehací židlí a křesly potaženými modrým atlasem. Kytice růží, šeříku a hyacintů tvořily na stolku hotovou lavinu květů silně omamné vůně, zvlhlým vzduchem a mdlými výpary z umyvadlových mís se chvílemi nesla ostřejší vůně z několika stébel suchého pačuli, rozdrobených v jakémsi poháru. Nana se choulila do županu, který dobře nedovíral, a tvářila se, jako by byla překvapena při strojení, pleť ještě vlhkou po koupeli, usmívajíc se a jakoby poplašená v té záplavě krajek.
"Madame," řekl vážně hrabě Muffat, "promiňte, že jsme tak neodbytní ... Přicházíme vás požádat o příspěvek na dobročinný účel ... Ten pán zde a já jsme členy chudinského výboru této čtvrti."
Markýz de Chouard si pospíšil galantně dodat: "Když jsme se dověděli, že v tomto domě bydlí velká umělkyně, řekli jsme si, že jí zvláštní návštěvou doporučíme naše chudé... Nadání a srdce jsou dva nerozlučné pojmy." Nana si hrála na skromnou. Drobnými pohyby hlavy odmítala markýzovy poklony a přitom rychle přemítala. Ten starý jistě přivedl toho druhého, má tak nestydaté oči. Ale i před tím druhým je třeba se mít na pozoru, jeho spánky tak divně nabíhají, mohl přece přijít sám. Už je to tak, domovník řekl její jméno a oni se o ni ucházejí každý pro sebe.
"Jistě jste, pánové, udělali dobře, že jste zašli ke mně," řekla blahovolně. Ale zachvěla se při novém zvonění. Zase někdo přišel a ta
Zoe každému otvírá! Pokračovala: "Jak je člověk šťasten, může-li dávat."
Zřejmě jí návštěva lichotila.
"Ach, madame," pokračoval markýz, "kdybyste znala tu bídu! Náš okres má přes tři tisíce chudých, a je jeden z nejbohatších. Neumíte si představit tu nouzi: děti bez chleba a nemocné ženy bez jakékoli pomoci umírají hlady..." "Ubozí lidé!" zvolala dojatá Nana.
Její krásné oči se samou soustrastí zalily slzami. Přestala na sebe dávat pozor a sehnula se, župan se jí pootevřel a obnažil hrdlo, napjatá kolena narýsovala pod tenkou látkou oblé stehno. Trochu krve vhrklo do hlinitých tváří markýzových.
Hrabě Muffat chtěl něco říci, ale jen sklopil oči. Bylo najednou příliš horko v tom pokojíku, vzduch byl těžký a zatuchlý jako ve skleníku. Růže vadly a z poháru s pačulí vystupovala omamná vůně.
"V takové chvíli by člověk byl rád velmi bohat," dodala ještě Nana. "Konečně, každý dává co může... Věřte mi, pánové, kdybych byla věděla..."
Byla tak dojata, že div neplácla nějakou hloupost. Raději větu ani nedokončila. Chvíli byla na rozpacích, neboť si nemohla vzpomenout, kam dala těch padesát franků, když se odstrojovala. Ale vzpomněla si: jistě jsou na rohu toaletního stolku, pod převráceným kelímkem s pomádou. Jak vstávala, zvonek dlouze zadrnčel. Tak! Zase někdo! Copak tomu nebude konec? Hrabě i markýz rovněž povstali a markýzovy uši zastříhaly směrem ke dveřím, patrně tohle zvonění znal.
Muffat na něj pohlédl, pak oba od sebe odvrátili oči. Najednou byli v rozpacích a zase zvážněli, jeden ramenatý, solidně stavěný a vlasatý, druhý napřimuje svá hubená ramena, na něž splýval řídký věneček bílých vlasů.
"Na mou věru," řekla Nana, přinášejíc hrst velkých pětifrankových mincí, a raději se smála, co taky měla dělat, "budete mít co nést... Je to pro chudé..."
A na bradě se jí udělal rozkošný dolíček. Vypadala tak dětsky dobrodušně a nelíčeně, jak držela v otevřené dlani sloupeček deseti tolarů a nabízela je oběma mužům, jako by říkala: "Tak který z vás si je vezme?" Mrštnější hrabě vztáhl po penězích ruku, ale jedna mince zůstala ležet a musil ji sebrat z vlažné a hebké dlaně mladé ženy, zachvěl se při tom doteku. Rozveselená Nana se stále smála.
"Tak to je, pánové, pro ty chudé," řekla. "Podruhé snad budu moct dát víc." Protože už neměli žádnou záminku, oba pozdravili a zaměřili ke dveřím. Ale když už byli na odchodu, znovu zazněl zvonek. Markýzovi přeběhl po tváři matný úsměv, kdežto hrabě se maličko zasmušil a zvážněl. Nana je na okamžik ještě zdržela, aby Zoe zatím našla nějaký kout. Neviděla ráda, když se u nich lidé setkávali. Jenomže tentokrát je asi všechno přeplněno. Ulehčilo se jí, když viděla, že salón je prázdný.
Copak je Zoe nastrkala do skříní?
"Na shledanou, pánové," řekla na prahu salónu.
Ještě je zahrnula do úsměvu a pohledu svých jasných očí.
Hrabě Muffat se uklonil, zmaten přes všecku svou společenskou zkušenost, potřeboval vzduch, neboť z Nanina toaletního pokoje se mu točila hlava a vůně květin i té ženy mu brala dech. Markýz de Chouard šel za ním, jist, že ho nikdo nevidí, odvážil se mrknout na Nanu, tvář změněnou, špičku jazyka venku.
Když se mladá žena vrátila do toaletního pokoje, kde Zoe čekala s dopisy a navštívenkami, smála se už docela nahlas a zvolala: "Tak si představte, chudáci mě připravili o posledních padesát franků!" Vůbec se nezlobila, bylo jí k smíchu, že jí ti muži odnesli peníze. Ale nejsou to čuňata? Teď nemá ani halíř! Když pak pohlédla na dopisy a navštívenky, hned se jí vrátila špatná nálada. Dopisy, ty vzal nešt! Jsou od pánů, kteří jí včera tleskali a teď jí vyznávají lásku. Ale návštěvy ať jdou ke všem čertům!
Zoe je nastrkala, kam se dalo, a pochvalovala si, jaké je to pohodlí, že každá místnost má zvláštní vchod. To není jako u paní Blanchové, kde se musilo chodit salónem. Také s tím měla paní Blanchová pěkné trápení!
"Všecky je pošlete, odkud přišli," pokračovala Nana neochvějně. "A začněte Cikánem."
"Ale toho jsem už dávno vyprovodila, madame," smála se Zoe. "Chtěl jen madame říct, že dnes večer nemůže přijít!"
Z toho byla velká radost. Nana zatleskala. Nepřijde, jaké štěstí! Bude tedy volná! A vzdychla úlevou, jako by byla odsouzena k nejtěžším trestům a najednou dostala milost. Její první myšlenka platila Daguenetovi. Ubohý hošánek, a zrovna mu napsala, aby přišel až ve čtvrtek!
Rychle, paní Maloirová napíše další dopis! Ale Zoe poznamenala, že se paní Maloirová jako obyčejně už nepozorovaně vytratila. Napřed Nanu napadlo, že by se mohl někdo poslat se vzkazem, ale pak zaváhala. Je tak unavená. Celou noc spát, to by bylo něco! A pomyšlení na takový požitek nakonec zvítězilo. Jednou si to může dopřát.
"Až se vrátím z divadla, hned si lehnu," labužnicky se těšila, "a před polednem mě nebuďte!"
Pak dodala hlasitěji: "A ostatní ať už jsou na schodech, hop, hop!"
Zoe se nehýbala. Nedovolila by si madame přímo radit, ale ráda by madame pomohla svými zkušenostmi, když se madame, jak se zdá, nechává unášet svou tvrdohlavostí. "Pan Steiner taky?" zeptala se krátce. "Zajisté," odpověděla Nana. "Ten první!"
Služka čekala, aby se madame mohla ještě rozmyslet. Přebrat své sokyni Róze Mignonové pána tak bohatého, který má známostí ve všech divadlech, to by madame nelákalo? "Pospěšte si, má drahá," vedla svou Nana, ač dobře rozuměla, "a řekněte mu, že mi jde na nervy."
Ale vtom se zarazila, možná, že se na to zítra bude dívat docela jinak, přesto zvolala s uličnickým gestem, se smíchem mhouříc oči.
"A vlastně, když se mi ho zachce, je pořád ještě nejlepší teď s ním vyrazit dveře." Překvapená Zoe pohlédla na madame s náhlým obdivem a šla pak pana Steinera bez dalšího váhání vypoklonkovat.
Nana zatím ještě chvíli čekala, aby Zoe měla čas zamést, jak říkala. Vždyť to bylo hotové obležení! Pak strčila hlavu do salónu: byl prázdný. Jídelna, rovněž prázdná. Když pak uklidněná pokračovala v prohlídce, jista, že už nikde nikdo není, padla pojednou, když otevřela malý zadní pokojíček, na nějakého mladíčka. Tiše a způsobně seděl na kufru, na kolenou ohromnou kytici.
Když ji zočil, seskočil s kufru, červený jako pivoňka. Nevěda co s kyticí, přendával ji z jedné ruky do druhé, rozčilením nejsa mocen slova. Jeho mládí, rozpaky a komická hra s květinami obměkčily Nanu, dobrosrdečně se rozesmála. Tak teď už taky děti? Muži k ní teď budou chodit ještě v peřince?
Oddávala se svému veselí, přátelská a mateřská, plácala se do stehen a zeptala se žertem: "Nechceš, abych ti utřela nos, robátko?"
"Prosím, ano," odpověděl hoch tiše a prosebně.
Ta odpověď ji teprve rozjařila. Je mu sedmnáct let, jmenuje se Jiří Hugon. Byl večer v divadle. A přišel ji navštívit.
"Ty květiny jsou pro mne?"
"Ano."
"Tak mi je dej, hlupáčku!"
Ale jak od něho brala kytici, vrhl se jí s mladistvou hltavostí po rukou. Musila ho uhodit, aby ji pustil. Podívejme se na usmrkánka, jak na to jde! Jak ho hubovala, celá zrůžověla a smála se. Poslala ho domů, ale dovolila mu, aby zase přišel.
Motal se, pletl si dveře.
Nana se vrátila do toaletního pokoje, a už přišel Francis, aby jí pro večer upravil účes. Strojila se vždycky až večer.
Seděla před zrcadlem, sklánějíc hlavu pod obratnýma rukama kadeřníkovýma, mlčela a snila, když vstoupila Zoe a řekla: "Madame, je tu jeden člověk a nechce se hnout." "Dobrá, ať zůstane," odpověděla klidně. "Pak budou chodit pořád."
"Ať! Řekneš jim, ať čekají. Až dostanou pořádný hlad však odejdou. Už jí bylo veseleji. To není špatné, nechat mužské čekat.
Pak dostala nápad a ten její dobrou náladu dovršil: vyklouzla kadeřníkovi zpod prstů a vlastnoručně zastrčila závoru u dveří.
Teď tam mohou být jeden na druhém, zeď snad neprorazí.
Zoe může chodit malými dvířky, která vedou do kuchyně.
Zvonění zatím vesele pokračovalo. Každých pět minut s pravidelností nařízeného stroje se ozýval jeho pronikavý a jasný zvuk. Nana je počítala, aby jí ušla chvíle. Ale najednou si vzpomněla: "A co moje pražené mandle?"
Francis také zapomněl. Vytáhl z kapsy redingotu kornout, diskrétně, jako když člověk z vysoké společnosti podává své přítelkyni dar, ačkoli mandle vždycky připisoval Naně na účet. Nana si položila kornout na kolena a chroupala mandle, naklánějíc hlavu sem tam, podle mírného tlaku kadeřníkových rukou.
Chvíli mlčela a pak si tiše ulevila: "Kruci, je to ale banda!" Třikrát krátce po sobě zadrnčel zvonek. Jeho výzvy se hrnuly jedna za druhou. Některé byly skromné, zajíkavé jako první vyznání lásky, jiné smělé, jak palec prudce přitlačil na knoflík, někdy jen úsečné cinknutí rozeznělo vzduch. Hotová zvonková hra, jak říkala Zoe, jako by se ve čtvrti chystala revoluce, celý dav lidí jeden po druhém přicházel a mačkal slonovinové tlačítko. Ten čtverák Bordenave dal asi adresu kdekomu, celé včerejší hlediště si tam dalo schůzku.
"Ze si vzpomínám, Francisi," ozvala se Nana, "nemáte pět Ludvíků?" Francis ustoupil o krok, chvíli bedlivě pozoroval účes a klidně řekl: "Pět Ludvíků? To podle toho."
"Ach," dodala Nana, "jestli potřebujete záruku, to víte..." Nedokončila větu a do širokého gesta zahrnula sousední místnosti. Francis těch pět Ludvíků půjčil. Zoe, ta jen chodila otvírat, a když měla chvilku volnou, připravovala Naně toaletu. Pak už ji musila strojit a kadeřník zatím čekal, aby pak ještě naposledy přiložil ruku k dílu a tu a tam něco na účesu poopravil. Ale ustavičné zvonění vyrušovalo komornou, každou chvíli musila vstávat a opouštět madame nedošněrovanou a v jedné botce. Ač měla tak velké zkušenosti, ztrácela hlavu. Už rozstrkala návštěvníky, kde bylo jaké místo, sebemenší koutek, ale nakonec musila dát tři i čtyři pány dohromady, ač to odporovalo všem jejím zásadám. Jestli se navzájem snědí, ať, bude víc místa. A Nana za závorou si z nich tropila smích, říkala, že zrovna slyší, jak supou. Ti asi vypadají, s jazyky vyplazenými jako pejsci v kruhu na zadečku.
Je to pokračování jejího včerejšího úspěchu, mužská smečka jí je na stopě.
"Jen aby nic nepolámali," šeptla.
Už začala být neklidná, skulinami jako by prosakoval horký dech. Ale vykřikla úlevou, když Zoe přivedla Labordetta.
Chtěl jí vypravovat, že za ni u smírčího soudu zaplatil nějaký účet, ale ani ho neposlouchala, jen stále říkala: "Vezmu vás s sebou... Povečeříme spolu... Pak mě doprovodíte do Varieté. Vystupuji až o půl desáté."
Ten dobrý Labordette vždycky přišel jako na zavolanou.
Nikdy nic nechtěl. Byl přítelem žen a staral se jim o jejich drobné záležitosti. Teď na příklad, jen co přešel předsíň, přiměl věřitele, aby odešli. Ostatně ti hodní lidé nepřišli vymáhat své peníze, naopak: naléhali, aby je madame přijala, jenom proto, že jí chtěli složit poklonu a osobně jí po včerejším velkém úspěchu nabídnout další služby. "Tak jdeme, jdeme," pospíchala Nana, už ustrojená. Zoe se právě vracela a křičela: "Madame, už nebudu otvírat, vzdávám se... na schodech je fronta lidí." Fronta na schodech! Sám Francis, který uklízel své hřebeny, se dal do smíchu, ač se jinak honosil anglickým klidem. Nana se zavěsila do Labordetta, táhla ho do kuchyně a prchala z domu šťastna, že je konečně zbavena mužů, neboť s Labordettem mohou být kdekoli spolu a ona se nemusí bát žádných hloupostí.
"Doprovodíte mě pak až ke dveřím," řekla, když scházeli po zadním schodišti. "Tak si budu jista... Představte si, že budu celou noc spát, že budu mít celou noc pro sebe. To je bašta, milý příteli, co?"

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 02.04.2015

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­