Bass Eduard
(01.01.1888 - 02.10.1946)
Klapzubova jedenáctka
Dolnobukvičkovské babičce Navrátilové se podařilo staré pohádky zachránit, ale tam na západě, za velkou vodou, v Americe, bylo se starými pohádkami zle. Tam už docela malí špuntíci neměli valného smyslu pro povídky o šťastných princích a nešťastných princeznách; když se jim začalo vyprávět, že byl jednou jeden chudý hoch, už vskočili vypravěči do řeči a chtěli vědět, za který klub hrál. A tak američtí dědečkové a babičky, kteří se už nemohli přizpůsobit nové době, byli s vnoučaty docela nešťastni. Nemohli jim s pohádkami přijít na chuť.
Až jeden na to vyzrál. To byla ve státě Oregonu česká rodina, vystěhovala se tam asi před pětadvaceti lety, a ti měli s sebou dědečka, lišku podšitou, který to s kluky uměl. Dával si pozor, o čem spolu tak ta drobotina mluví, a tu viděl, že o nic jiného děti nemají zájem než o jakési mužstvo Klapzubů. V tu dobu se vskutku sláva Klaopzubovy jedenáctky tak rozšířila, že tam na druhé půli země vypadal každý Klapzuba jako bájeslovný hrdina.
A tu si ten oregonský dědeček řekl: „Počkejte, děcka, však já vám vymyslím pohádku!“ A když k němu večer přiběhli, aby jim něco vyprávěl, oregonský dědeček se usmál a spustil: „O Klapzubově jedenáctce jste už slyšeli, co? Nu tak, to je dobře. Ale jestlipak víte, co se stalo jejich dědečkovi s tou píšťalkou? Že ne? Tak to vy nevíte? Ale, ale – to je přece slavná historie! Tož poslyšte: Dědeček dnešních Klapzubů – buď mu věčná sláva – to byl v mládí ocela chudý hoch a jeho rodiče neměli ani té chalupy, kde se později narodili nynější slavní Klapzubáci. Byli chudí jak myši ve zrušeném kostele, kde se nedá ani svíčka ohlodat. A když tedy ten jejich synek – Honza se jmenoval, zrovna jako jeho vnuk, brankář – viděl, že doma není do čeho píchnout, šel za tátou a povídá: „Táto, já půjdu do světa.“
Zdroj: Zuzana Patócsová, 15. 10. 2003
Možnosti:  ,
|
