ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dickens Charles (*07.02.1812 - †09.06.1870)

­­­­

Nadějné vyhlídky (7)

Kapitola VII.

V čase, kdy jsem stál na hřbitově a četl jména na rodinných náhrobcích, stačilo mé vzdělání právě na to, abych si dovedl ty nápisy přeslabikovat. Ba ani můj výklad jejich prostého významu nebyl tuze správný, protože jsem ve slovech "manželka výše uvedeného" spatřoval lichotivý náznak otcova povznesení do lepšího světa - a kdyby se o kterémkoli mém zesnulém příbuzném mluvilo jako o "níže uvedeném", nepochybuji ani v nejmenším, že bych si o tom členu rodiny utvořil mínění co nejhorší. Také náboženské zásady, ke kterým mě zavazoval můj katechismus, jsem chápal rozhodně mylně; mám totiž živou vzpomínku, že jsem se domníval, jako by mi slib, že "po všechny dny svého života budu vždy kráčeti touž cestou", ukládal za povinnost chodit od našeho domu vesnicí vždycky jedním určitým směrem a nikdy si neobměnit cestu tím, že bych zabočil kolem kolářových nebo dál kolem mlýna.
Měl jsem se stát Joeovým učedníkem, až dosáhnu patřičného věku, a dokud jsem se nemohl této hodnosti podejmout, nesměl jsem být, jak tomu říkala kovářka, "rozmazávanej", čili (jak to tlumočím já) rozmazlován. Proto jsem byl nejenom poslíčkem pro kovárnu, ale kdykoli některý soused náhodou potřeboval na výpomoc chlapce, aby mu plašil ptáky nebo vybíral kamení nebo konal nějakou jinou podobnou práci, milostivě dopřáli takové zaměstnání mně. Aby tím však neutrpěla naše vysoká společenská prestiž, stála na krbové římse v kuchyni pokladnička, o níž bylo veřejně uvedeno ve známost, že se do ní ukládají všechny mé výdělky. Mám dojem, že nakonec měly být darovány jako příspěvek k umoření státního dluhu; určitě však vím, že jsem neměl nejmenší naději, že se dám kdy budu na tom pokladu nějak podílet.
Páně Wopsleova prateta měla ve vesnici večerní školu. Byla to směšná stařena omezeně fundovaná penězi a neomezeně fundovaná neduživostí, která každého večera od šesti do sedmi usínala ve společnosti mládeže, platící po dvou pencích týdně za povznášející příležitost ji při tom vidět. Měla v nájmu malý domek, jehož horní světnici obýval pan Wopsle, a tam jsme ho my študiósové slýchávali číst nahlas nadmíru velebným a děsivým tónem a občas i bouchat do stropu. Udržovala se báchorka, že pan Wopsle bere školáky jednou za čtvrtletí "na examen". V takových dnech se však spokojil pouze s tím, že si ohrnul manžety, prohrábl si kštici a přednesl nám řeč Marka Antonia nad Caesarovou mrtvolou. Poté vždycky následovala Collinsova ůda na vášně, při níž jsem obzvlášť nadšeně obdivoval pana Wopslea jako démona pomsty, když bleskem odvrhl svůj krví zbrocený meč a s drtivým pohledem se chopil zkázověstné trouby. Tenkrát jsem na to ještě měl jiný názor než později v životě, kdy jsem upadl do společnosti vášní a porovnával je s Collinsem a Wopslem, a to značně v neprospěch obou jmenovaných pánů.
Kromě tohoto výchovného ústavu vedla prateta páně Wopsleova - v jedné a téže místnosti - také hokynářský krámek. Neměla ani potuchy, co má vůbec na skladě ani co kterékoli zboží stojí; ale v jednom šuplátku opatrovala umaštěný notýsek, který sloužil za jakýsi ceník, a podle tohoto orákula vyřizovala Biddy všechny obchodní transakce. Biddy byla vnučka páně Wopsleovy pratety; přiznávám se, že jsem byl naprosto neschopen rozluštit problém, jaký vlastně je její příbuzenský vztah k panu Wopsleovi. Byla sirotek jako já; jako mne, i ji vychovali vlastníma rukama. Podle mého soudu nejpozoruhodnější na ní byly její okrajové partie - její vlasy potřebovaly vždycky učesat, její ruce potřebovaly vždycky umýt a její střevíce potřebovaly vždycky spravit a srovnat opatky. Tento popis je nutno přijmout s tím omezením, že platil pouze pro všední dny. V neděli chodila do kostela jako ze škatulky.
Hlavně sám, jen vlastními silami, a spíš s pomocí Biddy než pratety pana Wopslea, jsem se prokousal abecedou, jako by to bylo nějaké ostružinové houští: od každého písmenka notně utrmácený a podrápaný. Potom jsem upadl do té peleše lotrovské, do bandy devíti číslic, které jako by si večer co večer vymýšlely jinou neplechu, jak změnit podobu a zmást mě, abych je nepoznal. Ale konečně jsem začal, tápavě jako poloslepý, v nejmenším možném rozsahu číst, psát a počítat.
Jednou večer jsem seděl v koutku u krbu se svou tabulkou a velmi usilovně jsem se namáhal vyrobit dopis Joeovi. Myslím, že to musilo být plný rok od naší honby na blatech, protože od té doby uplynula dlouhá doba a byla zima a tuhý mráz. S abecedou položenou u nohou na dlážkách krbu, abych do ní mohl nahlédnout, se mi tak za hodinku za dvě podařilo tiskacím písmem sesmolit a rozmazat list tohoto znění:

"MiLi JO doFaM žse Maš o 5 docLa
doBřE doFaM ž brZi bUd UMocT
UčiT tb JO to BudmE iaKo bRa 3
Co aaŠ bUdU tVui uČeňik to bUd
tPRF lEGraC vič sRDčně Ť zDRaviJO
tvUi vJRni PiP."

Nebylo nijak nevyhnutelně nutné, abych se s Joem dorozumíval dopisem, poněvadž seděl vedle mne a byli jsme spolu sami. Ale odevzdal jsem mu toto psané sdělení (tabulku se vším všudy) vlastnoručně a Joe je přijal jako učiněný zázrak učenosti.
"Jářku, Pipe, chlapče zlatá!" zvolal Joe a otevřel modré oči dokořán. "Jsi ty mi študovaný, no ne!"
"Rád bych byl," řekl jsem a mžikl jsem na tabulku, jak ji Joe držel v rukou, s neblahým vědomím, že písmo je trochu hrbolaté.
"Helemese, tuhle je J," pokračoval Joe, "a tuhle O, že jim není rovno! Tuhle je J a O, Pipe, a J a O je Joe."
Ještě nikdy jsem Joea neslyšel přečíst nahlas nic delšího než tuto jedinou slabiku a minulou neděli jsem si v kostele všiml, když jsem náhodou držel rodinné modlitby vzhůru nohama, že mu to zřejmě vyhovovalo navlas stejně, jako kdybych knížku držel správně. Chtěje využít dané příležitosti k tomu, abych zjistil, budu-li musit začít úplně od začátku, až budu učit Joea, vyzval jsem ho: "Ale přečti si i to ostatní, Joe!"
"To ostatní, Pipe, hm?" opáčil Joe a přejížděl písmo pomalým zkoumavým pohledem. "Jedno, dvě, tři. Helemese, jsou tady tři J a tři O, třikrát J-O, celkem třikrát Joe, Pipe!"
Naklonil jsem se nad Joea a za pomoci ukazováčku jsem mu přečetl celý dopis.
"Úžasný!" podivil se Joe, když jsem skončil. "Na mou věru, že jsi učenec!"
"Jak píšeš správně Gargery, Joe?" zeptal jsem se maličko blahosklonně.
"Nepíšu to vůbec," odpověděl Joe.
"Ale dejme tomu, že bys to psal?"
"Tady žádné 'dejme tomu' není možné," řekl Joe, "ačkoli na druhé straně si kromobyčej rád v něčem počtu."
"Jistě, Joe?"
"Krom-oby-čej," potvrdil Joe. "Dej mi ňákou pěknou knížku nebo pěkné noviny a posaď mě k pěknému ohni a lepšího už nic nechci. Panečku," pokračoval, když si chviličku drhnul kolena, "když pak kápneš na J a na O a řekneš si: 'Helemese, tady je konečně J-O, Joe', to ti máš počtení!"
Z posledních slov jsem si odvodil, že Joeovo vzdělání, stejně jako parní lokomotiva, je dosud v plenkách. Sledoval jsem však svůj předmět dál a zeptal jsem se: "Copak jsi nikdy nechodil do školy, Joe, když jsi byl tak malý jako já?"
"Ne, Pipe."
"A proč jsi nikdy nechodil do školy, Joe, když jsi byl tak malý jako já?"
"Inu, to máš tak, Pipe," začal Joe, chopil se pohrabáče a usadil se pohodlně k svému obvyklému zaměstnání, když byl zamyšlený, totiž k pomalému prohrabování ohně mezi dolními mřížkami. "Já ti to teda povím. Můj táta, Pipe, propadl pití, a když ho to pití zmohlo, nemilosrdně mlátil mou matku. To bylo vlastně snad jediné mlácení, jakýmu hověl, mimo to, jak mlátil mě. A mě mlátil s takovou vervou, že se jí vyrovnala jenom verva, s jakou nemlátil do kovadliny. Posloucháš, co povídám, Pipe, a chápeš to?"
"Ano, Joe."
"Z toho pošlo, že jsme s matkou několikrát od táty utekli, a to si potom matka vždycky sehnala někde práci a mně říkala: 'Joe,' říkala, 'teď dá Pánbůh, že budeš moct chodit do školy, dítě', a hned mě taky do školy strčila. Ale táta byl z té duše dobrák, že to bez nás nemohl vydržet. Tak vždycky přišel s ukrutánským houfem lidů a udělal takový randál před dveřma domu, kde jsme právě byli, že domácích si museli říct, že s námi už nechtějí nic mít, a vydali nás tátovi. A ten si nás odvedl zpátky domů a zmlátil nás. Jak vidíš, Pipe," řekl Joe, ustal ve svém rozvážlivém prohrabování ohně a podíval se na mne, "to teda brzdilo všechno moje učení."
"To jistě, chudáku Joe."
"Ale pamatuj si, Pipe," pokračoval Joe a jednou dvakrát hrábl uvážlivě pohrabáčem skrz horní mřížku, "dáme-li každému, co jeho jest, a měříme spravedlnost všem lidem stejným loktem, pak ten můj táta byl z duše dobrák, chápeš přece, ne?"
Nechápal jsem to, ale neřekl jsem mu to.
"Z toho pošlo, že táta neměl nic proti tomu, abych šel do práce. Šel jsem teda do práce, na tohle moje dnešní řemeslo, co bylo taky řemeslo jeho, kdyby se ho držel. A že jsem se něco nadělal, Pipe, to mi můžeš směle věřit, to jo. Časem jsem ho byl s to uživit a taky jsem ho potom živil, dokud ho nakonec neporazil šlak. A můj oumysl byl ten, dát mu na pomník tohle: I když jako člověk nebyl svatý, pomni, čtenáři, srdce že měl zlatý."
Joe recitoval toto dvojverší s tak očividnou pýchou a s tak pečlivou výslovností, že jsem se ho zeptal, nesložil-li je sám.
"Složil," přikývl Joe, "ouplně sám od sebe. Měl jsem to hotové v mžiku. Bylo to, jako kdybych hned na první ránu vykoval celou podkovu. Co živ jsem takové překvapení nezažil - nikdá bych to do své hlavy neřekl - abych ti řekl pravdu, Pipe, ani se mi nechtělo věřit, že to mám z vlastní hlavy. jak jsem povídal, Pipe, můj oumysl byl ten, že mu to dám vytesat na kámen; ale básně stojej peníze, ač ji vytesáš jak chceš, malou nebo velkou, a tak se to nestalo. Funus nepočítám, to se ví, ale jinak všechny peníze, co se daly ušetřit, potřebovala matka. Zdraví měla darebné a byla jak pára nad hrncem. Netrvalo dlouho a šla za ním, duše ubohá, a konečně se taky dočkala trochy zaslouženýho pokoje."
Joeovy modré oči se maličko zarosily; promnul si nejdřív jedno a potom druhé předmětem svrchovaně nepřiměřeným a nepohodlným: kulatou násadou na konci pohrabáče.
"To pak byl moc smutný čas," pokračoval Joe, "žít tady sám a sám, a tak jsem se seznámil s tvou sestrou. Abys věděl, Pipe," Joe se na mne pevně zadíval, jako by věděl, že s ním nebudu souhlasit, "tvoje sestra je náramná ženská."
Volky nevolky jsem se musel podívat do ohně, očividně jsem byl na pochybách.
"Ač si už rodina v té věci myslí co chce, nebo ač si třeba celý svět říká co chce, Pipe, tvoje sestra je," a po každé slabice klepl Joe pohrabáčem o horní mřížku, "ná - ram - ná ženská."
Na jazyk mi nepřišlo nic lepšího než: "Jsem rád, že si to myslíš, Joe!"
"Já taky," navázal Joe dychtivě na moje slova. "Já jsem rád, že si to myslím, Pipe. že je sem tam krapet červená nebo semhle tamhle krapet kostnatá, co to pro mě znamená?"
Důvtipně jsem podotkl, že jestli to neznamená nic pro něho, pro koho by to tedy mělo co znamenat?
"To se ví!" přisvědčil Joe. "To je ono. Máš pravdu, chlapče zlatá! Když jsem si začal s tvou sestrou, mluvilo se všady o tom, jak tě vychovává vlastníma rukama. Moc hezké je to od ní, povídala celá ves, a spolu s celou vsí jsem to povídal taky já. A co se tejče tebe," pokračoval Joe s výrazem, jako by v duchu viděl něco doopravdy velmi ošklivého, "tak kdyby sis tehdy mohl uvědomit, co jsi za nedomrlý a hubený vyžle, jejej, to bys jistě sám nad sebou ňáko ohrnul nos!"
Tohle se mi nijak valně nezamlouvalo, a proto jsem řekl: "Mě nech, Joe, na mně nezáleží."
"Ale mně na tobě záleželo, Pipe," odpověděl mi s něžnou prostotou. "Když jsem tvé sestře navrhl, aby se se mnou dala dohromady a nechala se shodit z kazatelny, jen co jí bude vhod a po vůli nastěhovat se do kovárny, hned jí taky povídám: 'A to děťátko ubohé vemte s sebou. Pámbu ho opatruj, děťátko ubohé,' povídám tvé sestře, 'pro toho se v kovárně najde místo vždycky!'"
Dal jsem se do pláče a prosil jsem Joea za odpuštění a objal jsem ho kolem krku - a Joe pustil pohrabáč, aby mohl obejmout mne, a řekl: "Nadosmrti nejlepší kamarádi, co? Nemám pravdu, Pipe? Nebreč, chlapče zlatá!"
Když toto krátké intermezzo skončilo, Joe pokračoval: "Tak vidíš, Pipe, tak to máme. Takhle to teda asi dopadá - tak to máme! No, a až mě vezmeš s tím učením do ruky, Pipe (a povídám ti hned předem, že jsem ukrutně nechápavý, ukrutánsky nechápavý), tak nesmíme kovářce strkat nijak moc na oči, co máme za lubem. Musíme to dělat, abych tak řek, pod pokličkou. A proč pod pokličkou? Já ti teda povím proč, Pipe!"
Opět se chopil pohrabáče, bez kterého, obávám se, by sotva dokázal pokračovat ve výkladu.
"Tvoje sestra je propadlá vládě."
"Propadlá vládě, Joe?" polekal jsem se, protože mě napadla jakási mlhavá představa (a musím bohužel přiznat, že i naděje), že se s ní Joe dal rozvést ve prospěch lorda ministra námořnictví nebo státní pokladny.
"Propadlá vládě," opakoval Joe. "Tím jako chci říct, že je chtivá vlády nad tebou a nade mnou."
"Aha!"
"A nijak moc jí nejde pod nos, aby v domě měla študované lidi," pokračoval Joe, "a obzvlášť málo by jí šlo pod nos, abych byl študovaný já, protože by měla strach, že bych se mohl vzbouřit. Jako nějaký rebel, rozumíš?"
Chtěl jsem na to odpovědět jistou otázkou, ale dostal jsem se jenom k počátečnímu "Proč -", když tu mě Joe zarazil.
"Počkej trošku. Vím dobře, co máš na jazyku, Pipe, ale počkej trošku! Nepopírám, že tvoje sestra s námi každou chvíli zachází jako Herodes. Nepopírám, že s námi točí jako ras a morduje nás jako Kalibán. V takové chvíli, Pipe, víš, když tvou sestru jako chytne rapl," tu Joe ztlumil hlas až do šepotu a mrkl po dveřích, "upřímnost káže, abysme přiznali, že je hotová saň."
Joe to slovo pronesl, jako kdyby začínalo přinejmenším tuctem velkých S.
"Proč se nevzbouřím? To ses chtěl ptát, když jsem ti skočil do řeči, Pipe?"
"Ano, Joe."
"No," začal Joe, přendal si pohrabáč do levé ruky, aby se mohl prohrabovat v licousech, a jako vždycky, když se uchýlil k tomuto mírumilovnému zaměstnání, i nyní jsem ztratil všechnu naději v něj, "tvoje sestra je velduch. Čistě velduch!"
"Co je to?" zeptal jsem se v domnění, že ho přivedu do úzkých. Ale Joe byl se svým vysvětlením pohotovější, než jsem čekal, a úplně mi zarazil řeč tím, že prudce obrátil všechnu logiku naruby a se soustředěným výrazem odpověděl: "Vona."
"A já holt velduch nejsem," pokračoval Joe s výrazem již uvolněným a vrátil se zase ke svým licousům. "A to poslední ze všeho, Pipe - a to ti chci říct co nejvážněj, chlapče zlatá - tolik jsem ti viděl na té své chuděře matce, co se ženská nadře a naotročí, co se její poctivé srdce nakormoutí a jak za života vezdejšího nenajde jedinou chvíli pokoje, že se strašlivě bojím, abych nechybil po té stránce, že bych ženské nedal, co je po právu její, a tak mnohem raděj tu chybu přeženu na druhou stranu a vytrpím nějakou křivdu sám. Rád bych, abych to odnášel jenom já, Pipe; rád bych, aby tady nebyla žádná vochle na tebe, chlapče zlatá; rád bych, abych to mohl všechno vzít na sebe - ale tak už to je, Pipe, tak a nejinak na dobro i na zlo, a já doufám, že nad nějakou tou chybičkou zamhouříš oči."
Jakkoli jsem byl mladý, věřím, že od toho večera jsem pocítil k Joeovi nový obdiv. Byli jsme i nadále jako sobě rovní vrstevníci, jak jsme byli už předtím; ale kdykoli jsem později seděl v klidné chvíli s Joem a díval se na něho a přemýšlel o něm, vždycky mě nově vzrušoval pocit vědomí, že ze srdce vzhlížím k Joeovi s úctou.
"Než," pravil Joe a vstal, aby přiložil na oheň, "tuhlenc naše pendlovky už nabírají dech, aby měly sílu vyhrkat osmou, a ona ještě pořád není doma! Doufám, že kobyla strejce Pumblechooka neťápla přední nohou na klouzačku a neupadla."
Kovářka jezdívala v den trhu občas se strýcem Pumblechookem, aby mu pomohla při nákupu oněch potřeb a zboží do domácnosti, k jejichž výběru je zapotřebí ženského úsudku, neboť strýc Pumblechook byl starý mládenec a nechoval ke svému služebnému duchu nejmenší důvěru. Byl právě tržní den a kovářka byla na jedné z takových výprav.
Joe obsloužil oheň a zametl dlážky u krbu a potom jsme šli ke dveřím poslouchat, nejede-li kočárek. Byl suchý mrazivý večer, dul ostrý vítr a půda bílá bílá a na kost zmrzlá. Napadlo mě, že kdyby dnes večer zůstal nějaký člověk ležet venku na blatech, měl by z toho smrt. A potom jsem se zadíval na hvězdy a uvažoval jsem, jak hrozně by bylo člověku, který zmrzá, kdyby obrátil tvář vzhůru k nim a ve vší té třpytné záplavě neviděl jedinou jiskřičku pomoci ani slitování!
"Už kobyla jede," podotkl Joe, "cinká jako zvonečková hra."
Klapot jejích železných podkov na tvrdé cestě zněl náramně melodicky, jak přibíhala klusem mnohem ostřejším než obyčejně. Vynesli jsme ven židli, aby kovářka mohla lépe sestoupit, prohrábli jsme oheň, aby viděli ozářené okno, a naposled jsme pátravě obhlédli kuchyň, je-li všechno v pořádku a na místě. Jen jsme přípravy skončili, přijeli před dveře, zabalení až po uši. Kovářka stanula brzy na zemi, také strýc Pumblechook byl brzy dole a přikryl kobylu houní, a tak jsme se všichni vespolek octli rychle v kuchyni, kam jsme s sebou vnesli tolik studeného vzduchu, že se zdálo, jako by z ohně vyhnal všechno teplo.
"No, no," promluvila kovářka, zatímco se chvatně a rozčileně odstrojovala a odhodila si čepec na záda, kde jí zůstal viset za stuhy, "jestli ten kluk nebude vděčný dneska, tak už to nebude nikdy!"
Podíval jsem se tak vděčně, jak se jen dokáže dívat kterýkoli chlapec, který nemá ani nejmenší tušení, proč by se měl tak tvářit.
"Nezbývá než doufat," dodala sestra, "že ho nebudou rozmazávat. Ale docela klidná kvůli tomu nejsem."
"Z těch ona není, paninko," řekl pan Pumblechook. Ta se vyzná."
Ona? Podíval jsem se na Joea, nadzdvihl jsem obočí a zformoval jsem rty: "Ona?" Joe se podíval na mne, také nadzdvihl obočí a také zformoval rty: "Ona?" Protože ho sestra přistihla při činu, přejel si se smířlivým výrazem, za podobných okolností obvyklým, hřbetem ruky po nose a zadíval se na ni.
"No?" vyhrkla sestra svým kousavým tónem. "Na co čumíš? Hoří snad dům?"
"-Někdo tady," nadhodil Joe zdvořile, "jmenoval nějakou osobu ona."
"A vona je vona, nemyslíš?" vyjela sestra. "Leda bys slečně Havishamové říkal von. A doufám, že tak daleko bys nezašel ani ty."
"Slečna Havishamová na horním městě?" zeptal se Joe.
"Je snad nějaká slečna Havishamová na dolním městě?" odsekla kovářka. "Chce, aby si tam tuhle kluk chodil hrát. A to se rozumí, že půjde. A udělá dobře, když si tam bude hrát," řekla sestra a pokývla na mne jakoby s pobídkou, abych byl co možná veselý a hravý, "nebo jinak ho naučím."
Slyšel jsem už o slečně Havishamové na horním městě - kdekdo na míle kolem už slyšel o slečně Havishamové na horním městě - jako o nesmírně bohaté a chmurné dámě, která žije ve velkém a ponurém domě, zabarikádovaném proti zlodějům, a vede poustevnický život.
"Na mou věru, to je co říct," zvolal ohromeně Joe. "To bych rád věděl, jak to přijde, že zná Pipa!"
"Ty moulo!" křikla sestra. "Kdo říkal, že ho zná?"
"- Někdo tady," připomněl opět Joe zdvořile, "mluvil o tom, že chce, aby si tam přišel hrát."
"A nemohla se třeba zeptat strýčka Pumblechooka, jestli nezná nějakého kluka, co by si tam chodil hrát? Je snad tak zhola nemožné, aby strýc Pumblechook byl její nájemník a aby tam občas - nechci říkat čtvrtletně nebo půlletně, kdepak, to by na tobě člověk chtěl moc - ale prostě občas - chodil platit nájem? A nemohla se snad prvě přitom zeptat strýčka Pumblechooka, jestli nezná nějakého kluka, co by si tam chodil hrát? A nemohl strýček Pumblechook, odjakživa k nám tak pozorný a o nás starostlivý - i když tobě se to třebas nezdá, Josef," to pronesla tónem nejtrpčí výčitky, jako by Joe byl nejbezcitnější synovec pod sluncem, "nemohl se ten zmínit tuhle o klukovi, co se tady tak naparuje" - prohlašuji slavnostně, že jsem se nenaparoval - "a co mu celý život dobrovolně dělám otroka?"
"Namoutě pěkné!" volal strýc Pumblechook. "To je řeč! Krásně vystižené! Namoutě pěkné! Tak teď víte, Josef, jak se věci mají."
"Ne, ne, Josef," hovořila dál sestra, ještě stále vyčítavým tónem, a Joe si přitom na omluvu znovu a znovu přetíral hřbetem ruky nos, "ještě pořád nevíš - i když tobě se to třeba ani nezdá - jak se věci mají. Myslíš si možná, že to víš, ale ty to nevíš, Josef. Nevíš totiž, že strýček Pumblechook si uvědomil, že přes všechno, co my víme, tuhle kluk udělá třeba štěstí na celý život, když půjde k slečně Havishamové, a proto se nabídl, že ho ještě dnes večer odveze kočárem s sebou do města a nechá si ho přes noc u sebe a hned zejtra ráno ho vlastníma rukama dovede k slečně Havishamové. A pro smilování boží!" zvolala sestra a v náhlém zoufalství odhodila čepec. "Já si tady stojím a mluvím do takovejch ňoumů, zatímco strýček Pumblechook čeká a kobyla venku se může nastydnout a kluk má mour a saze až za ušima a je jedna špína od hlavy k patě!"
S těmi slovy se na mne vrhla jako orel na jehně a mačkala mi obličej do dřevěných škopíčků v korytě a hlavu mi strkala pod pípu puten s vodou a mydlila mě a drhla a utírala ručníkem a valchovala mě a vláčela a dřela, až jsem byl opravdu málem bez sebe. (Zde si dovolím poznamenat, že se co do znalosti drásavého účinku snubního prstenu, jezdícího člověku bezohledně po obličeji, pokládám za lepšího odborníka než kterákoli žijící autorita.)
Když moje očista skončila, nacpala mě sestra do čistého, nemožně naškrobeného prádla (jako mladistvého kajícníka do pytloviny) a vecpala mě do mých nejtěsnějších a nejodpornějších šatů. Potom mě odevzdala panu Pumblechookovi, který mě formálně přijal, jako by byl sám šerif, a hned na mne spustil řeč - věděl jsem, že celou tu dobu zmíral touhou, aby ji mohl proslovit: "Chlapče, buď nadosmrti vděčný všem přátelům, ale obzvlášť těm, co tě vychovali vlastníma rukama!"
"Sbohem, Joe!"
"Opatruj tě pánbůh, Pipe, chlapče zlatá!"
Od té doby jsem od něho ještě nikdy nebyl pryč a při tom všem pohnutí a při tolika mydlinkách v očích není divu, že jsem zprvu z kočárku neviděl ani jedinou hvězdu. Pak sice jedna za druhou třpytivě vyskakovaly, ale nevrhly žádné světlo na záhadu, proč pro všechno na světě si jedu hrát k slečně Havishamové a jak pro všechno na světě si tam mám hrát.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 05.12.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­