ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dickens Charles (*07.02.1812 - †09.06.1870)

­­­­

Nadějné vyhlídky (2)

Kapitola II.

Moje sestra, žena Joea Gargeryho, byla víc než o dvacet let starší než já a sama u sebe i u sousedů si vydobyla velkou vážnost tím, že mě vychovala "vlastníma rukama". Poněvadž jsem se v oné době musil významu toho výrazu dopátrat pouze sám a sám a poněvadž jsem o ní věděl, že má ruku těžkou a tvrdou a že má ve zvyku ji často vztahovat stejně na svého manžela jako na mne, měl jsem za to, že vlastníma rukama vychovala nás oba, jak Joea Gargeryho, tak mne.
Moje sestra nebyla žena zrovna zvlášť pohledná a já měl takový povšechný dojem, že k tomu, aby si ji Joe Gargery vzal, musila svého muže nepochybně přimět vlastníma rukama. Joe byl hezký muž s hladkou tváří z obou stran ověnčenou kudrnami vlasů plavých jako len a s očima zbarvenýma modří tak velice neurčitou, že se zdálo, jako by mu zorničky a bělmo málem splývaly. Byl to mírný, dobrosrdečný, vlídný, bezstarostný, pošetilý, milý člověk - něco jako Herkules co do síly i co do slabosti.
Sestra, paní kovářka, s černými vlasy i očima, měla pleť tak nápadně červenou, že jsem se leckdy v duchu dohadoval, nemyje-li se snad struhadlem na koření místo mýdlem. Byla velká a kostnatá a skoro pořád nosila režnou zástěru, uvázanou vzadu v pase na dvě kličky a vpředu nastavenou čtvercovým laclem, hotovým pancířem hustě naježeným zapíchanými špendlíky a jehlami. V ustavičném nošení této zástěry spatřovala pro sebe mocnou zásluhu a pro Joea důtklivou výčitku. Ačkoli vskutku nevidím žádný důvod, proč ji musila nosit vůbec - anebo, když už ji nosila, proč ji nemohla každičký den svého života odkládat.
Joeova kovárna přiléhala k našemu domu, který byl dřevěný, jako tehdy bývala v našem kraji mnohá obydlí - vlastně většina. Když jsem přiběhl ze hřbitova domů, byla kovárna už zavřená a Joe seděl sám v kuchyni. Poněvadž Joe a já jsme byli spolutrpitelé, a proto jsme se také jeden druhému se vším svěřovali, měl pro mne Joe v tom okamžiku, kdy jsem zdvihl závoru na dveřích a zamžoural skulinou dovnitř na něho, jak tak seděl proti mně v koutě u krbu, ihned důvěrné sdělení.
"Paní kovářka tě byla hledat venku už tucetkrát, Pipe. A teď je znova venku, po třinácté, aby jí to vyšlo do pekařského tuctu."
"Jistě?"
"Je, Pipe," přisvědčil Joe. "A co horšího, má s sebou vochli."
Po té kormutlivé zvěsti jsem si začal kroutit do kolečka jediný knoflík na kazajce a náramně sklíčeně jsem se zadíval do ohně. Vochle byla lískovka s rukojetí opletenou dratví, do hladka ošoupaná dotykem s mým vochlovaným hřbetem.
"Sedla si ti," vyprávěl Joe, "a potom zas vstala, chňapla po vochli a vylítla ja-ko ra-pl. Právě tak a nejinak," dotvrdil Joe,k zatímco mezi dolními mřížkami zvolna prošťourával pohrabáčem oheň a díval se do něho, "vylítla jako rapl, Pipe."
"Je pryč už dlouho, Joe?" Vždycky jsem se k němu choval jako k dítěti nějaké větší odrůdy a jako k tvoru nic víc než mně rovnému.
"No," odpověděl Joe a mrkl nahoru na pendlovky, "tuhle chvíli ji ten rapl drží už nějakých pět minut, Pipe. Pozor, už se žene! Honem za dveře, chlapče, a schovej se za ručník!"
Uposlechl jsem rady. Moje sestra, paní kovářka, prudce otevřela dveře dokořán, a sotva za nimi ucítila překážku, okamžitě vytušila příčinu a použila vochle k jejímu dalšímu vyšetřování. Zakončila tím, že mnou mrštila - za manželskou metnou zbraň jsem jí sloužil často - po Joeovi a ten rád, že mě dostává do rukou za jakýchkoli podmínek, mě pošoupl blíž ke krbu a tam mě svou velkou nohou klidně zahradil.
"Kde jsi byl, ty roští jedno?" vyjekla paní kovářka a dupla si. "Hned mi pověz, cos kde tropil, že jsem se musela vařit vzteky a div jsem se strachy a starostmi nezbláznila, nebo tě z toho kouta vytáhnu, i kdybys vydal za padesát Pipů a on za pět set Gargeryů!"
"Byl jsem na hřbitově," odpověděl jsem plačky ze své stoličky a třel si bolavá místa.
"Na hřbitově!" opakovala sestra. "Nebýt mě, taks na hřbitově byl už dávno - a nadobro. Kdopak tě vychoval vlastníma rukama?"
"Vy," řekl jsem.
"A proč jsem to dělala, to bych ráda věděla?" zvolala má sestra.
Zafňukal jsem. "To nevím."
"Já taky ne!" opáčila sestra. "V životě bych to už neudělala, to zas vím. Můžu směle tvrdit, že co ses narodil, ani na minutku jsem tuhle zástěru nesundala. Je už tak dost bída být ženou kováře (zvlášť když je to Gargery), natož ještě dělat tobě mámu."
Jak jsem tak hleděl zkormouceně do ohně, myšlenky mi od toho námětu zabloudily - neboť z řeřavých uhlů mi před očima vyvstal ten uprchlík venku na blatech s železným poutem na noze, ten záhadný mladík, pilník, jídlo i ten strašlivý slib, kterým jsem se zavázal dopustit se krádeže pod střechou, jež mi je útulkem.
"Chm!" odfrkla si kovářka a uložila vochli na místo. "Na hřbitově, vida! Vy dva si klidně můžete mluvit o hřbitově!" Jeden z nás, mimochodem řečeno, to slovo vůbec z úst nevypustil. "Vy dva spolu dostanete co nevidět na hřbitov mne, cha, a věru po-ve-de-ný párek budete beze mě!"
Když se nyní sestra pustila do prostírání k čaji, Joe se na mne podíval přes nohu, jako by mě i sebe v duchu odhadoval a uvažoval, jaký párek bychom my dva za truchlivých okolností právě naznačených doopravdy tvořili. Potom se narovnal, probíral v prstech plavé kučery i licousy na pravé líci a modrýma očima sledoval každý kovářčin pohyb, jak si v bouřlivých časech počínal vždycky.
Sestra měla rázný postup, jak nám dvěma krájet a mazat chléb, a nikdy se od něho neuchýlila. Nejdřív si bochník levičkou řízně a pevně zapřela o lacl - kde se do něho zabodl někdy špendlík a někdy jehla, a ty jsme později lovili z úst. Potom nabrala na nůž kousek másla (ne tuze velký) a apatykářskými hmaty ho rozmazávala po střídě, jako by vyráběla nějakou náplast - používala při tom obou stran čepele s hbitostí, až to pleskalo, jak roztírala máslo až ke kůrce a sbírala je z hrany. Potom břitce a s konečnou platností otřela nůž o kraj náplasti a ukrojila notně tlustý krajíc přes celý bochník; ale dřív než ho nadobro oddělila od bochníku, přesekla krajíc na dva díly. Jeden z nich dostal Joe a druhý já.
Za daných okolností, ačkoli jsem měl hlad, jsem se neodvažoval svůj krajíc sníst. Uvědomoval jsem si, že musím mít něco do zásoby pro svého strašlivého nového známého i pro jeho spojence, toho ještě strašlivějšího mladíka. Věděl jsem, že kovářka vede domácnost nanejvýš úsporně a že na své zlodějské výpravě možná ve spíži nevyslídím nic, co by mi posloužilo. Proto jsem se rozhodl, že si svůj namazaný chléb schovám do nohavice.
Úsilí potřebné k tomu, abych se odhodlal tento záměr provést, mi připadalo přímo hrozné. Bylo mi, jako bych se měl rozhodnout ke skoku ze střechy vysokého domu nebo se vrhnout do nesmírně hluboké vody. A Joe, který neměl o ničem ani tušení, mi to jenom ještě ztěžoval. Při našem zednářském spiklenectví spolutrpitelů, o němž jsem se již zmínil, a při jeho dobromyslném kamarádském vztahu ke mně se stalo naším každovečerním zvykem navzájem porovnávat, jak v nás mizejí krajíce. Dělo se to tak, že jsme si čas od času mlčky nastrkovali na oči chléb, aby se druhý mohl podivit, a to nás ponoukalo k dalšímu předhánění. Toho večera mě Joe již několikrát vyzval - tím, že mi ukázal krajíc, z něhož kvapem ubývalo - abychom se měřili v obvyklém přátelském závodě, ale pokaždé mě spatřil se žlutým hrníčkem čaje na jednom koleně a s netknutým mazaným krajícem na druhém. Nakonec jsem se zoufale rozhodl, že záměr, který jsem pojal, vykonat musím a že bude nejlépe, vykonám-li ho způsobem za daných okolností nejméně nepravděpodobným. Využil jsem okamžiku, kdy se na mě Joe zrovna nedíval a strčil jsem si chléb s máslem do nohavice.
Joea zřejmě vyvedlo z míry to, co podle jeho domnění znamenalo, že jsem pozbyl chuti k jídlu, a uhryzl si zamyšleně z krajíce, který mu, jak se zdálo, valně nechutnal. Převaloval sousto v ústech mnohem déle než obyčejně, dlouho nad ním uvažoval a nakonec je spolkl jako pilulku. Právě se chystal ukousnout si znova a naklonil hlavu ke straně, aby měl dobrý rozběh, když vtom sklouzl očima na mě a zjistil, že můj chléb s máslem zmizel.
Údiv a zděšení, s nímž se Joe zarazil těsně před skousnutím a vyvalil na mě oči, byly příliš zřejmé, než aby unikly sestřině pozornosti.
"Co je to zas?" zeptala se úsečně a postavila svůj šálek.
"Jářku, povídám!" šeptal Joe a kýval na mne hlavou velmi vážně a káravě. "Pipe, chlapče zlatá! Vždyť si ublížíš! Někde ti to uvázne. Nemohl jsi to přece rozkousat, Pipe!"
"Co je to zas?" opakovala sestra, tentokrát ostřeji než předtím.
"Kdybys toho mohl aspoň ždibek vykašlat, Pipe, tak bych ti doporučoval, abys to udělal," radil mi Joe, celý vyděšený. "Způsoby jsou sice způsoby, ale zdraví je holt zdraví."
Tou dobou se už sestra zlostí neznala, a proto se vrhla na Joea, popadla ho z obou stran za licousy, otloukala mu chviličku hlavu o stěnu za ním, zatímco já seděl v koutě a provinile přihlížel.
"Tak teď mi snad povíš, co se děje," řekla sestra celá udýchaná, "a přestaneš poulit oči jako zapíchnutý krmník!"
Joe se podíval bezradně na ni, pak si ukousl z chleba a znovu se podíval na mne.
"Ty víš, Pipe," zahovořil vážně s tváří vyboulenou posledním soustem a s oním důvěrným tónem v hlase, jako bychom my dva byli docela sami, "ty a já jsme odjakživa kamarádi a já bych byl poslední, kdo by na tebe kdy žaloval. Ale takový" - odšoupl se s židlí, prohlížel si podlahu mezi námi a potom se podíval zase na mě - "takový věru krom-oby-čej-ný hlt jako tohle!"
"Tedy hltal jídlo, co?" zvolala sestra.
"To víš, chlapče zlatá," pokračoval Joe s tváří dosud od sousta vydulou a hleděl na mne, ne na paní kovářku, "když jsem byl v tvých letech, taky jsem jídlo hltal - často - a jako hoch jsem se setkal s hodně hltouny, ale co živ jsem ještě neviděl takový hlt jako u tebe, Pipe, a je to milost Boží, že ses neudávil."
Sestra po mně bleskurychle hrábla, vytáhla mě za vlasy a neřekla nic víc než strašlivá slova: "Hezky pojď, dostaneš medicínu!"
V té době nějaký lékařský netvor znovu zavedl dehtovou vodu jako báječný lék a paní kovářka ji měla pořád v zásobě v kredenci - neboť její víra v znamenitost toho lektvaru byla zcela úměrná jeho odpornosti. Za nejpříznivějších okolností jsem musel toho elixíru jakožto jedinečného posilujícího prostředku užít tolik, že jsem pak chodil s vědomím, že páchnu jako čerstvě natřený plot. Onoho večera, o němž je právě řeč, si však naléhavost mého případu vyžádala celý žejdlík toho dryáku a kovářka, aby se mi spíš ulevilo, mi sevřela hlavu pod ramenem asi tak, jako zouvák dovede sevřít botu, a vlila mi ho přímo do hrdla. Joe vyvázl s půlžejdlíkem - ale spolykat ho musel (k značné své nelibosti, zatím co seděl u krbu, pomalu žvýkal a přemítal), protože ho prý "leknutím až obešla hrůza". Podle toho, jak bylo mně, bych řekl, že neobešla-li ho hrůza předtím, jistě ho obešla potom.
Svědomí je hrozné trápení, ať hryže muže nebo chlapce; ale tíží-li toto skryté břímě nějakého chlapce s jiným skrytým břemenem, schovaným v nohavici, pak to je (jak mohu potvrdit) trest vskutku velký. Provinilé vědomí, že se chystám okrást kovářku - vůbec mi nepřišlo na mysl, že chci okrást Joea, protože jsem ani jedinou věc z celé domácnosti jaktěživo nepovažoval za jeho majetek - spolu s nutností ustavičně si držet jednu ruku na tom namazaném chlebě v nohavici, ať už jsem seděl nebo musel na rozkaz tu nebo onu maličkost v kuchyni podat nebo udělat, mě skorem připravovalo o rozum. A když pak vítr z blat rozdmýchal oheň do žáru a plápolu, zdálo se mi, že venku slyším hlas muže s železným kruhem na noze, jemuž jsem se musil zapřisáhnout mlčením, jak říká, že nemůže a také nebude hladovět až do zítřka, ale musí dostat jídlo hned. Jinou chvíli mě zas napadlo, co když ten mladík, kterého muž jen s velkou námahou krotí, aby mi nevjel rukama do útrob, třebas povolí vrozené netrpělivosti nebo se zmýlí v čase a bude se domnívat, že má právo na mé srdce a játra už dnes v noci místo až zítra? Stály-li kdy komu vlasy hrůzou na hlavě, pak určitě musely tenkrát stát mně. Nebo snad nikomu jaktěživo nestály?
Byl Štědrý večer a já musel měděnou měchačkou hodinu třít puding na zítřek, přesně od sedmi do osmi podle kuchyňských pendlovek. Zkoušel jsem to s tím břemenem na noze (a to mi znovu připomnělo muže s břemenem na jeho noze) a shledal jsem, že otřesy při této námaze se mi namazaný krajíc posunuje dolů a že nemohu nijak zabránit, aby mi nakonec nevypadl u kotníku z nohavice. Naštěstí jsem se dokázal vytratit a uložit onu část svého svědomí v podstřešní komůrce, kde jsem spával.
"Slyšels?" řekl jsem, když jsem domíchal a ohříval se nakonec ještě chviličku v koutě u krbu, dřív než mě pošlou nahoru spát. "Nebylo to dělo, Joe?"
"Hm!" pokývl Joe. "Zas jeden káranec uplách."
"Co to znamená, Joe?" zeptal jsem se.
Kovářka, která se vždycky ujímala vysvětlování sama, ňafla břitce: "Utek. Utek." Podala výklad, jako podávala dehtovou vodu.
Zatímco kovářka seděla s hlavou sehnutou nad šitím, nastrojil jsem ústa, abych Joeovi naznačil otázku: "Co to je káranec?" A Joe zase nastrojil svoje ústa a podal mi mlčky odpověď tak vysoce složitou, že jsem si z ní nedovedl vybrat nic jiného než jediné slovo "Pipe".
"Včera večer uplách jeden káranec," řekl Joe nahlas, "po dělové ráně po slunce západu, a stříleli na výstrahu před ním. A teď se zdá, že střílejí na výstrahu před jiným."
"Kdo střílí?" zeptal jsem se.
"Sper tě ďas, kluku," vložila se do řeči sestra a zamračila se na mne přes šití, "to je nějakého vyptávání. Neptej se na nic a neuslyšíš žádnou lež."
Pomyslil jsem si, že není sama k sobě zrovna zdvořilá, když naznačuje, že bych od ní mohl slyšet lež, třebaže jsem se doopravdy hodně vyptával. Ale sestra nebyla nikdy zdvořilá, leda když měla nějakou návštěvu.
V tom okamžiku Joe hodně popíchl mou zvědavost tím, že s největší pečlivostí otevřel velmi zeširoka ústa a naznačil podobu slova, které mi připadalo jako "zlobí". Co tedy přirozenějšího, než že jsem ukázal na kovářku a ústy mlčelivě vypodobnil otázku: "Ona?" Ale tomu nechtěl Joe ani za nic rozumět a znovu otevřel ústa velmi zeširoka a vytvořil z nich podobu nejvýš důrazného slova. Ale já si z toho slova nemohl nic vybrat.
"Paní kovářko," řekl jsem, chytaje se posledního stébla, "rád bych věděl - jestli vám to moc nevadí - odkud se to střílí?"
"Pámbu tě požehnej, kluku!" zvolala sestra, jako by to nemyslela tak docela doslova, nýbrž pravý opak. "Z lodí! Z galejí!"
"Ha-aha!" povídám a podíval jsem se na Joea. "Z galejí!"
Joe si vyčítavě odkašlal, jako by chtěl říct: "No vidíš, vždyť jsem ti to povídal."
"A prosím, co to jsou galeje?" ptal jsem se dál.
"Tohle je s tím klukem vždycky!" prohlásila sestra, ukázala na mne jehlou s nití a potřásla nade mnou hlavou. "Odpovíš mu na jednu otázku, a už na tebe vysype tucet dalších. Galeje jsou vězeňské lodě, hned na kraji za mlákou." Tak jsme odjakživa v našem kraji říkali blatům.
"To bych rád věděl, koho strkají na ty vězeňské lodě a proč je tam strkají?" zeptal jsem se s ostýchavou odvahou a jen tak všeobecně.
To už bylo na kovářku trochu moc a také hned vyskočila. "Něco ti povím, mládenečku," vyjela si na mě. "Nevychovala jsem tě vlastníma rukama proto, abys lidem pil krev, až je umorduješ. Kdybych to udělala, byla by to pro mne hanba a žádná čest. Lidé se strkají na ty galeje, protože vraždí a kradou a padělají peníze a tropí všechno možné neřádstvo - a začínají vždycky tím, že se moc ptají. A teď koukej mazat na kutě!"
Nikdy mi nedovolili vzít si s sebou svíčku, abych si mohl cestou do postele posvítit, a tak jsem šel nahoru potmě a v hlavě mi zvonilo - od kovářčina náprstku, kterým mi na ni jako na tamburínu vyklepávala doprovod k svým posledním slovům - s hrůzou jsem si uvědomoval tu obrovskou výhodu, že galeje na mě čekají tak po ruce. Byl jsem očividně na nejlepší cestě se na ně dostat. Začal jsem přece s vyptáváním a teď se chystám okrást kovářku.
Od té doby, která je teď už hezky daleko za mnou, mě často napadlo, že jen málo lidí ví, jaké tajemství dovede dítě utajit, svírá-li je hrůza. Nesejde na tom, jak nesmyslná je to hrůza, jen když to je vskutku hrůza. Měl jsem smrtelnou hrůzu před mladíkem, jenž lační po mém srdci a játrech; měl jsem smrtelnou hrůzu před mužem s nohou v železe, který se mnou rozprávěl; měl jsem smrtelnou hrůzu sám před sebou, že jsem ze sebe nechal vymámit ten strašlivý slib; neměl jsem nejmenší naději, že by mě pomohla vysvobodit moje všemocná sestra, která mě při každé příležitosti od sebe odháněla. Bojím se pomyslet, co bych tehdy pod tlakem utajované hrůzy na požádání třeba spáchal.
Pokud jsem oné noci vůbec spal, mělo to pouze ten výsledek, že jsem viděl sebe sama, jak mě silný jarní odliv unáší po proudu řeky ke galejím; jak mne strašidelný pirát, když jsem míjel plácek s šibenicí, hlásnou troubou volá, abych se raději vydrápal na břeh a dal se pověsit hned, místo abych to odkládal. Bál jsem se usnout, i když se mi chtělo spát, protože jsem věděl, že s prvním slabým zábleskem svítání musím jít vykrást spíž. V noci to rozhodně nijak provést nešlo, protože tenkrát se ještě světlo nedalo rozžehnout pouhým lehkým škrtnutím; abych získal světlo, musil bych je vykřesat z pazourku a ocílky, a tím bych natropil hluk stejně silný, jako by sám ten pirát řinčel řetězy.
Sotva širým černým sametovým příkrovem venku za mým okénkem prokmitla první šeď, hned jsem vstal a sešel dolů; každé prkno po cestě a každé zavrzání schodu za mnou volalo: "Chyťte zloděje!" a "Vstávejte, paní kovářko!" Ve spíži, která se zřetelem k sváteční době chovala zásoby mnohem bohatší než obvykle, mne ukrutně vylekal zajíc pověšený za zadní běhy, kterého jsem vážně podezříval, že po mně mrkal, když jsem se k němu napůl pootočil zády. Neměl jsem čas se o tom přesvědčit, neměl jsem čas něco vybírat, neměl jsem čas vůbec na nic, protože jsem neměl chviličku času nazbyt. Ukradl jsem kus chleba a kus sýra od kůry, z kamenného hrnku jsem vybral asi půlku masité haše (tu jsem nabral do kapesníku a spolu s včerejším krajícem zavázal na uzel) a z kamenné butely jsem vzal trochu žitné (tu jsem odlil do skleněné lahvičky, kterou jsem ve své podkrovní komůrce nahoře potají používal k výrobě opojného nápoje ze sladkého dřeva, totiž lékořicové vody, a pálenku v kamenné butele jsem dolil vodou z kuchyňského džbánu v misníku); dále jsem vzal ještě kost od pečeně, na které zbyl už jen malý drobet masa, a potom krásnou kulatou, vypečenou sekanou. Užuž bych odešel bez ní, ale nedalo mi to, abych se nevyhoupl na polici a nepodíval se, co to kovářka tak pečlivě schovala pod poklicí v kamenném kastrole zastrčeném do kouta, a objevil jsem, že to je sekaná; vzal jsem ji tedy také, protože jsem spoléhal, že není určena pro potřebu nejbližších dnů, a že ji proto nebude nikdo příliš brzy pohřešovat.
Z kuchyně vedly dveře také do kovárny; ty jsem odemkl, odsunul závodu a mezi Joeovými nástroji jsem vyhledal pilník. Potom jsem zase zámek i závoru zajistil, jako byly předtím, otevřel jsem dveře, jimiž jsem vešel, když jsem minulého večera dorazil domů, zavřel jsem a rozběhl se do mlhavých blat.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 12.10.2012

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­