ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Dickens Charles (*07.02.1812 - †09.06.1870)

   
­­­­

Nadějné vyhlídky (13)

Kapitola XIII.

Byla to zkouška pro moje city, když jsem o dva dny později viděl Joea, jak se šňoří do svátečního, aby se mnou zašel k slečně Havishamové. Ale protože pokládal slavnostní oděv pro tu návštěvu za nezbytný, nehodilo se, abych mu říkal, že mnohem líp mu sluší jeho všední pracovní šaty; tím spíš, že jsem věděl, jak strašlivé si tím připravuje nepohodlí, a to výhradně kvůli mně, a že jenom pro mne si vytáhl vzadu límec od košile tak vysoko, až mu vlasy na temeni trčely jako chocholka z peří.
Při snídani sestra ohlásila svůj úmysl jít do města s námi a počkat na nás v krámě u strýce Pumblechooka, kde se pro ni stavíme, "až budeme se svými fajnovými dámami hotoví" - kteroužto stylizaci si Joe zjevně vykládal tak, že její rozhodnutí věští to nejhorší. Kovárna zůstala pro ten den zavřená a Joe napsal křídou na dveře (jak míval ve zvyku v oněch velice řídkých případech, kdy nestál u práce) jednoslabičné slovo PRIČ doplněné náčrtem šipky, o níž se mělo předpokládat, že míří směrem, kterým se vydal.
Do města jsme šli pěšky, přičemž sestra ve velmi širokém kastorovém klobouku kráčela napřed a vláčela s sebou košík jako velkou státní pečeť z pletené slámy, dřevěné přezůvky, rezervní šál a deštník, ačkoli byl pěkný slunný den. Není mi docela jasné, vláčela-li ty věci jako pokání nebo z holedbavosti; ale spíš myslím, že je vystavovala na odiv jako svůj movitý majetek - právě tak, jak se asi v triumfálním voze nebo průvodě se svým bohatstvím ukazovala Kleopatra nebo kterákoli jiná svrchovaná vladařka, když ji chytil rapl.
Jakmile jsme došli k Pumblechookovi, vpadla sestra do krámu a nás nechala být. Protože bylo skorem k polednímu, Joe a já jsme pokračovali rovnou dál k domu slečny Havishamové. Jako obyčejně branku otevřela Estella a hned v prvním okamžiku, jak se objevila, Joe smekl klobouk, zůstal stát a balancoval jím v obou rukou za střechu, jako by měl nějaký tajný naléhavý důvod k tomu, aby odhadl jeho váhu na půl čtvrtinky unce přesně.
Estella si ani jednoho z nás nevšímala, nýbrž vedla nás mlčky cestou, kterou jsem tak dobře znal. Šel jsem hned za ní a Joe byl poslední Když jsem se po něm v dlouhé chodbě ohlédl, ještě stále s největší pozorností vážil svůj klobouk v prstech a po špičkách nás následoval dlouhými kroky.
Estella mi řekla, že oba máme jít hned dál, a proto jsem vzal Joea za rukáv a zavedl jsem ho před slečnu Havishamovou.
Seděla u svého toaletního stolku a okamžitě se po nás ohlédla.
"Aha!" oslovila Joea. "Vy jste manžel sestry toho hocha tady?"
Stěží bych si dovedl představit, že by můj drahý milý Joe mohl kdy vypadat tak nepodobný sám sobě a tak podobný nějakému prapodivnému ptáku jako nyní, když tu zůstal stát beze slova, s chocholkou načepýřenou a s ústy dokořán, jako by dychtivě čekal na žížalu.
"Vy jste manžel," opakovala slečna Havishamová, "sestry toho hocha tady?"
Bylo to úžasně trapné, ale Joe nedal jinak a po celý rozhovor mluvil ustavičně ke mně místo k slečně Havishamové.
"Čímžto jako chci říct, Pipe," pronesl konečně Joe způsobem, který byl projevem pádné přesvědčivosti, přísné důvěry i velké zdvořilosti zároveň, "jakože jsem si řek a tvou sestru si vzal, a to jsem tehdá byl, víme, jak bys mohl říct (kdyby se ti snad uzdálo) na svobodnej noze."
"No dobrá!" pravila slečna Havishamová. "A vychovával jste hocha s úmyslem, že si ho jednou vezmete k sobě do učení - je to tak, pane Gargery?"
"Ty víš, Pipe," odpověděl Joe, "že ty a já jsme odjakživa byli kamarádi, víme, a oba dva jsme se na to těšili, jakože jsme počítali, že z toho pro nás kouká sem tam nějaká ta legrace. nehledě k čemuž, Pipe, kdybys jako bejval měl nějaký ty námitky proti řemeslu - jakože je třeba sem tam trošku moc špinavý a samá saze nebo co - nehledě k čemuž, to bysme už jistě ňáko zařídili, rozumíme?"
"Měl snad hoch někdy nějaké námitky?" zeptala se slečna Havishamová. "Nebo se mu řemeslo líbí?"
"Jak ti je samýmu dobře známo, Pipe," odpověděl na to Joe s výrazem, v němž dřívější směsice přesvědčivosti, důvěry a zdvořilosti vystupovala ještě silněji, "že to bylo přání tvoje svatý." (Poznal jsem na něm, ještě než pokračoval v řeči, že mu právě svitl nápad přizpůsobit svůj náhrobní verš dané situaci.)
"Neměls nic proti tomu, Pipe zlatý, bylo to přece přání tvoje svatý!"
Úplně marná byla moje snaha dát mu na srozuměnou, že má mluvit k slečně Havishamové. Čím víc jsem mu obličejem i posunky naznačoval, aby hovořil k ní, tím důvěřivěji, přesvědčivěji a zdvořileji se obracel vytrvale jen a jen na mne.
"Přinesl jste s sebou jeho učební smlouvu?" tázala s slečna Havishamová.
"No ne, Pipe," namítl Joe, jako by tahle otázka byla trochu nerozumná, "přece jsi sám viděl, jak jsem si ji dával do klobouka, víme, a proto taky víš, že ji mám tady!" S těmi slovy listinu vytáhl a podával ji - ne slečně Havishamové, nýbrž mně.
Obávám se, že jsem se za toho drahého milého dobráka styděl - vím, že jsem se za něj styděl - když jsem za křeslem slečny Havishamové spatřil stát Estellu a postřehl nezbedný smích v jejích očích. Vzal jsem mu smlouvu z ruky a podal jsem ji slečně Havishamové.
"Vy jste," pravila slečna Havishamová, zatímco si prohlížela smlouvu, "za hocha nečekal žádné výučné předem?"
"Joe!" napomenul jsem ho, protože na to vůbec nic neříkal.
"Proč neodpovídáš -?"
"Jářku, Pipe," opáčil Joe a stroze mě přerušil, jako bych ho urazil, "čímžto chci říct, že tohle nebyla otázka, která by mezi tebou a mnou vyžadovala odpověď, a jak ouplně dobře víš, ta odpověď je Ne. Víš moc dobře, Pipe, že to je Ne, a proč bych to teda měl říkat?"
Slečna Havishamová se na něho podívala, jako by rozuměla líp, než jsem předtím pokládal vůbec za možné, jaký to je v jádru člověk, přestože viděla, jaký je tady, a vzala ze stolu vedle sebe malý váček.
"Pip si tu vydělal na plat," prohlásila, "a tady to je.
V tomhle míšku je pětadvacet zlatých. Dáš to svému mistrovi, Pipe?"
Jako by údivem, který v něm vzbudil její podivný zjev i ten podivný pokoj, přišel načisto o rozum, Joe ani za téhle situace nedal jinak a vytrvale mluvil ke mně.
"Tohle je od tebe náramná štědrost, Pipe," řekl Joe, "a jako takovou to beru a vděčně vítám, třeba jsem to nikdá nečekal, ani zdaleka, ani zblízka a vůbec odnikud. A teď, chlapče zlatá," pravil Joe a s jeho slovy mnou projel pocit nejdřív horka a potom mrazu, protože mi připadlo, jako by to důvěrné oslovení platilo slečně Havishamové: "A teď, kamarádíčku, jen až dostojíme svý povinnosti! Jen ač ty i já dostojíme svý povinnosti, my oba, jeden jako druhý, k sobě navzájem i k těm, co ten tvůj štědrej dárek - poskytli - aby byl - outěchou pro srdce - těch - co nikdá." Zde již Joe očividně cítil, že zabředl do strašlivých nesnází, ale nakonec se z nich vítězoslavně vysvobodil slovy: "- a mně to budiž cizí!" Ta slova měla pro něho zvuk tak mnohoznačný a přesvědčivý, že je ještě jednou opakoval.
"Sbohem, Pipe!" řekla slečna Havishamová. "Jdi je pustit ven, Estello!"
"Mám zas přijít, slečno Havishamová?" zeptal jsem se.
"Ne. Tvým pánem je teď Gargery. - Gargery! Ještě slovíčko!"
Tak ho zavolala, když jsem vycházel ze dveří, a já slyšel, jak jasným a důrazným hlasem povídá Joeovi: "Ten hoch tu byl hodný a to je jeho odměna. Jako čestný člověk samozřejmě nebudete již očekávat žádnou jinou či větší."
Nikdy se mi nepodařilo s určitostí zjistit, jak se Joe vlastně dostal z pokoje, ale vím, že když se ven konečně dostal, šlapal vytrvale po schodech nahoru, místo aby šel dolů, a byl ke všem protestům hluchý, dokud jsem nevyběhl za ním a nechytil ho za ruku. V další minutě jsme se pak octli venku za vraty, zámek za námi zapadl a Estella zmizela. Když jsme zůstali zase sami venku na denním světle, Joe se opřel zády o zeď a řekl mi: "K nevíře!" A tam zůstal stát tak dlouho a v krátkých přestávkách opakoval "K nevíře!" tak často, až mě napadlo, že se mu rozum už vůbec nikdy nevrátí. Ale nakonec svou poznámku rozšířil na: "Pipe, to ti povídám, tohle je namoutě k ne-ví-ře!" a tak se ponenáhlu rozpovídal a mohl se hnout z místa.
Mám důvod k domněnce, že otřes, který Joe zažil, zjasnil jeho ducha a že si cestou k Pumblechookovi vymyslel zchytralý a důvtipný plán. Ten důvod lze najít v tom, co se odehrálo v pokoji pana Pumblechooka, kde moje sestra, když jsme vešli, právě zasedala na poradě s oním odporným semenářem.
"No ne!" zvolala sestra a její oslovení platilo nám oběma najednou. "Copak se s vámi děje?
To se divím, že se vám uráčilo vrátit se do takovéhle ubohé společnosti, na mou věru, že se divím!"
"Slečna Havishamová," řekl Joe s pohledem upřeným na mne, jako by se namáhal rozpomenout, "nám kladla zvlášč důtklivě na srdce, abychom vyřídili její - bylo to poručení nebo oucta, Pipe?"
"Poručení," pomohl jsem.
"Taky mám dojem, že to bylo vono," přikývl Joe, "- její poručení paní Gargeryový."
"Za to si toho koupím," odsekla sestra - ale na druhé straně ji to velice potěšilo.
"A že slečna Havishamová lituje," pokračoval Joe a znovu se na mne upřeně zadíval, jako by se namáhal rozpomenout, "že její zdravotní stav není takovej, aby jí - dovolil, tak to bylo, Pipe, ne?"
"Aby mohla mít potěšení," napověděl jsem.
"Z dámský společnosti," dokončil Joe. A zdlouha se nadýchl.
"Ale, ale!" zvolala sestra a podívala se již obměkčenějším pohledem na pana Pumblechooka. "Mohla mít tolik zdvořilosti, aby mi to vzkázala hned na začátku, ale lepší pozdě než nikdy. A co dala tomu malýmu divochovi tady?"
"Co mu dala?" odpověděl Joe. "Nic."
Kovářka užuž chtěla vybuchnout, ale Joe vedl řeč dál.
"Co dala," pravil Joe, "to dává jeho přátelům. 'A jeho přátelům,' řekla na vysvětlenou, 'míním jako do rukou jeho sestry, ženy kováře J. Gargeryho.' Právě tak to řekla, rozumíme, 'do rukou ženy kováře J. Gargeryho.' Možná že nevěděla," dodal Joe, jako by si to rozvažoval, "jestli to znamená Jiří nebo Jan."
Sestra se podívala na Pumblechooka, který přejížděl dlaněmi po opěradlech svého dřevěného křesla a přikyvoval jí i směrem k ohni, jako by o tom všem věděl už napřed.
"A kolikpak jsi dostal?" zeptala se sestra se smíchem. Ano, se smíchem!
"Co by přítomná sešlost řekla desíti librám?" zeptal se Joe.
"Řekla by," opáčila sestra úsečně, že to ujde. že to není moc, ale že to ujde."
"Jenže vono je toho víc," řekl Joe.
Ten děsný podvodník Pumblechook okamžitě přikývl, a zatímco hladil opěradla křesla dál, podotkl: "Ono je toho víc, paninko."
"Cože, snad nechcete říct -," začala sestra.
"To právě chci, paninko," pravil Pumblechook, "ale jen chvilinku počkejte. Mluvte dál, Josef! Dobře si vedete! Mluvte dál!"
"Co by přítomná sešlost řekla," pokračoval Joe, "dvaceti librám?"
"No, to už by se řeklo pěkná hromádka," odvětila sestra.
"Jenže, povídám," pokračoval Joe, "vono je toho víc než dvacet liber."
Ten mrzký pokrytec Pumblechook znovu přikývl a s blahosklonným smíchem poznamenal: "Ono je toho víc, paninko.
Namoutě pěkné! Jen ji napínejte, Josef!"
"Tak abychom tomu teda udělali konec," pravil Joe a radostně podal sestře váček, "je toho pětadvacet liber!"
"Je toho pětadvacet liber, paninko," odpapouškoval ten nejhanebnější ze všech mizerů, Pumblechook, vstal a potřásl jí rukou. "A není to nic víc, než si zasluhujete (jak jsem už povídal, když se na mně chtělo moje mínění), a přeju vám, abyste těch peněz v radosti užila!"
Kdyby se ničema spokojil s tímhle, už tak by měl na svědomí čin dost ohavný, ale on ještě dále zhoršil svou vinu tím, že mě nyní začal poručníkovat s ochráncovstvím tak samozvaným, že tím všechno své dosavadní padoušství daleko překonal.
"Přece víte, Josefe a paninko," pronesl pan Pumblechook a uchopil mě přitom za paži nad loktem, "že jsem jeden z těch, co jdou vždycky rovnou za tím, co začali. Toho hocha musíme zavázat smlouvou bez odkladu. Tak to dělám já. Zavázat bez odkladu." "Pámbuví, strýčku Pumblechooku," pronesla sestra (a shrábla peníze), "jsme vašimi velkými dlužníky."
"Se mnou si nedělejte starosti, paninko," odpověděl ten ďábelský překupník obilí. "Radost je radost, všude na celém světě. Ale tuhle hoch, víme? Musíme ho dát zavázat smlouvou. Řekl jsem, že na to dohlídnu - abych vám pověděl pravdu."
V nedaleké radnici právě zasedal soud a my tam ihned zašli, aby mě dali před tváří úřední vrchnosti zavázat smlouvou do učení k Joeovi. Říkám sice, že jsme tam šli, ale mne tam vlastně postrkem dopravil Pumblechook navlas tak, jako kdybych zrovna tu chvíli někomu vybral kapsu nebo podpálil stoh. V soudní síni dokonce převládl všeobecný dojem, že jsem byl dopaden při činu - neboť jak mě Pumblechook strkal před sebou davem, slyšel jsem lidi povídat: "Copak provedl?" a jiné: "Je ještě mladý, ale vypadá zkažený, co?" Nějaká osoba mírného a dobrotivého vzezření mi dokonce podala traktát vyzdobený dřevorytem sveřepého mladého zlosyna ověšeného tolika okovy, že by to vydalo na celé železářství a nadepsaný "Moje četba pro žalářní kobku".
Radniční síň mi připadala velmi podivná, neboť lavice tam byly vyšší než v kostele - a lidé se samou zvědavostí nakláněli přes lavice - a mocní soudcové (jeden s napudrovanou hlavou) se rozvalovali se založenýma rukama v křesle nebo šňupali nebo klímali nebo psali nebo četli noviny - a na stěnách viselo několik lesklých černých portrétů, jež se mému umělecky nevytříbenému zraku jevily jako výtvory z marcipánu a náplasti.
Tam v jednom koutě byla moje učební smlouva patřičně podepsána a ověřena a já byl "zavázán" - přičemž mě pan Pumblechook po celou dobu držel, jako bychom šli na popraviště a cestou sem jen zaskočili, abychom měli tyhle drobné předběžné formality s krku.
Když jsme opět vyšli ven a zbavili se kluků, zpočátku náramně rozdováděných očekáváním, že uvidí, jak mě budou veřejně mučit, a potom strašlivě zklamaných poznáním, že si mě moje rodina vzala prostě doprostřed mezi sebe, vrátili jsme se zase do Pumblechookova bytu. A tam sestru těch pětadvacet zlaťáků tak vzrušilo, že ji nic nemohlo upokojit a nedala jinak, než že musíme jít z toho nenadálého daru štěstěny poobědvat k Modrému kanci a že pan Pumblechook musí zajet s kočárkem k nám a přivést Hubbleovy a pana Wopslea.
Dohodli se tedy, že to udělají, a já potom strávil svrchovaně smutný den - neboť podle názoru celé společnosti se nevyzpytatelně jevilo zcela samozřejmým, že jsem vředem na té hostině. A aby to ještě zhoršili, všichni se mě co chvíli - zkrátka, kdykoli neměli na práci nic lepšího - vyptávali, proč mě to tam nebaví? A co jsem mohl, chudák, dělat jiného než tvrdit, že mě to baví - i když to nebylo pravda!
Ale oni byli dospělí a mohli si dělat, co chtěli, a snažili se toho využít co nejvíc. Ten šejdířský Pumblechook, povýšený na dobrotivého původce celé té věci, dokonce zaujal čestné místo v čele stolu, a když si za námět proslovu k nim zvolil můj učňovský úvazek a s ďábelskou škodolibostí jim blahopřál, že mi nyní hrozí vězení, kdybych hrál karty, pil silné lihoviny, chodil pozdě domů nebo do špatné společnosti nebo kdybych si liboval v jiných alotriích, jež znění smlouvy očividně považovalo takřka za neodvratné, postavil si mě vedle sebe na židli jako ilustraci ke svým připomínkám.
Moje jediné další vzpomínky na tu velkou oslavu jsou ty, že mě nenechali usnout, ale kdykoli viděli, že začínám dřímat, hned mě vyburcovali a vyzývali mě, abych se bavil. že už hodně pozdě večer nám pan Wopsle přednesl Collinsovu ódu a odhodil svůj krví zbrocený meč hromově na zem s takovým efektem, že k nám přišel číšník a vyřizoval: "Páni cestující dole se dávají poroučet a vzkazují, že tady není žádná komediantská menažérie." že cestou domů byli všichni ve skvělé náladě a zpívali: "ů paní krásná!" přičemž pan Wopsle obstarával bas a strašlivě silným hlasem ujišťoval (v odpověď onomu zvědavému hlupákovi, který si v této sborové písni vede s dotěrností věru nestoudnou, neboť chce vědět všechno o soukromých záležitostech každého člověka), že on je ten muž s vlajícími bílými kadeřemi a že je, celkem vzato, nejslabším poutníkem na světě.
A konečně si ještě pamatuji, že když jsem se dostal do své komůrky, byl jsem bezedně nešťastný a choval jsem pevné přesvědčení, že Joeovo řemeslo se mi jaktěživo líbit nebude.
Kdysi se mi líbívalo, ale kdysi nebylo teď.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 09.06.2015

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­