ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Němcová Božena (*04.02.1820 - †21.01.1862)

­­­­

Pohorská vesnice (7)

DÍL DRUHÝ

1

V bavorské hospůdce je hlučno; okolo jednoho z dubových stolů sedí pět sedláků Bavorů. Klobouky vysoké, neforemné mají na hlavách. Jednomu sedí na uchu, druhý zase má jej do týla vražený, a tak každý jinak. V zubech drží každý kovanou dýmku jako džber a vyjma jednoho mladého má každý po ruce ležet křišťálovou plochou lahvičku, pěkně hlazenou, zelenou, červenou neb růžovou. V těch lahvičkách mají šňupací tabák; přes chvíli nasype jeden neb druhý z ní tabáku navrch ruky, šňupne a podá druhému. Každý sedí podepřen o stůl, ne-li oběma, alespoň jedním loktem, a brady mají opřené o dlaně. Na levé ruce má každý hnědou skvrnu od tabáku, na malíku pravé ruky široký železný prsten s tabulkou. Všickni jsou si podob ni jako vejce vejci; tváře tlusté, červené jako šátky, jež na hrdlech mají a od nichž jim široké konce na vesty, postříbřenými knoflíky hustě obsazené, visí. Jeden vykuluje oči víc než druhý, jeden křičí a tluče do stolu víc než druhý, hádají se až strach - o žabí chlup, jak by bába řekla -, a žádný z nich neví již, čí syn. Bavorské plete se jim na jazyku.
Sednice je nízká, ale prostranná, v prvním patře, jakž tam obyčejně obydlí mají. Jedny dvéře vedou na dřevěnou pavlač, druhé do sednice hospodského. Při posledních dveřích je šenkovna, ohraděná dřevěnou mříží pro jistotu džbánů a sklenic.
Hned při šenkovně šikmo od stolu, u něhož Bavoři sedí, je dlouhý stůl a okolo toho sedí hosté v bílých šerkách a červených čepicích. Jsou to Češi, Pavel, Petr, Sršán a pět chlapů pašeráků, jeho to nosiči. Tito nosiči sedí při dolním konci, hrajíce v karty, onino při horním konci. Vedle Sršána v koutě na lavici vidět hřmotnou postavu Michla, hospodského, rozprávějí spolu poločesky a poloněmecky o nějakém výdělku. - Pavel obrácen zády k nim, pohodlně rozložen sedí na židlici; hlavu položenou má v dlani, vyhaslou dýmku drží v ústech. Petr sedí vedle něho slušně; je vidět, že teprv přišel, nemá ještě džbánek před sebou a ohlíží se po společnosti, přičemž oko jeho chvílemi na Pavlově bledé tváři smutně se pozastavuje.
Jsou to chlapci zcela rozdílní, Petr a Pavel. Petr je štíhlý, slabý, Pavel vysoký, složitý. Petrova tvář jasná, přívětivý pohled, ačkoli v těch sivých očích mnohdy bolestný výraz se jeví. Vlasy světle kaštanové vždy slušně přihlazené. Pavlova tvář je temná, oči černé svítí zpod mocných obrvů jako hvězdy z mračen a síla tmavých vlasů jako hříva kolem čela se ježí. Vlasy přihlazené, šátek pěkně na krku uvázaný, vestu zapjatou, řemínky pod koleny tak pravidelně uvázány, aby právě jen vysekávaný končík na bílou punčochu visel, což u Petra vše být muselo, to byly Pavlovi zbytečné tretky - nebylo mu to dáno, vzdor mámině hrozbě a prosbě a Petrovým domluvám, aby nechodil jako medvěd. Ani do kostela když šel, nevšímal si obleku, a jestli ho Petr káral, aby se alespoň tam uspořádal, a sám mu vše udělal, přece než bylo po mši, byl Pavel v nepořádku. Petr ale ve svátek jako v pátek, vždy čistý, spořádaný, že by do kočáru sednout mohl. "Neušel matce," říkala bába.
Matka jeho byla známa pro velikou svoji čistotu, jako bába. Chlapce její neviděl nikdo špinavé, nečisté, takže jí to selky za zlé mívaly, že prý nemůže sedlák vždy tak chodit jako pan páter. Ona si pro staršího syna sama nevěstu vychovala, jen aby to ve statku i po její smrti vše tak zůstalo a synové aby měli všecko tak, jak ona jim to dělala. -Když vrchnost na panství přijela a pomalu se všecko měnilo, když selky, žárlivé na pochvalu hraběnky, začínaly nedbat na trochu víc práce a prádla, tu říkala Petrova švagrová: "Škoda, že se toho naše máma nedočkala, ona jim vždy říkala: ,Mohlo by všecko jinakší byť, jen kdyby jste chtíly hnáty přiložil" Lidé přezdívali také Petrovi a bratru jeho "panicové" a škádlívali ho, že pro něho ve světě jiné děvče není než "Dorla bábina", ta prý je vždy, jako by ji ze škatulky vytáhl, jinaká že by se mu beztoho nelíbila.
To ale bylo lidem velmi divno, že Petr právě jen s Pavlem nejraději obcuje, který pravá protiva jeho byl - Petr, který prý na všem chlup najde, že na Pavlovi žádnou chybu nevidí, a třebas prý mu život byl zachránil, že by se mu nemusel všecek podat. - Jak matky, co dcery měly na vdáni, Petra rády viděly, tak se Pavla bály, neboť navzdor tomu, že byl Petr jak panic, s děvčaty slušně a zdvořile zacházel, je rozveseloval, a Pavel pranic na ně nedbal, kde mohl, blázny z nich si tropil a jim se vysmíval, přece o něj více stály než o Petra, a kdyby byl chtěl, mohl se chlubit přízní nejbohatších děvčat.
Na Pavla velmi láli ve vsi; jedněm nebyla vhod jeho osoba, druhým nedbalost, třetí ho pomlouvali, že je ostrý hoch, že rád hejří; hloupí chlapci báli se ho co ohně, poněvadž je před děvčaty zahanboval, s chytřejšími se zase rád hádal a pral; a nejhorší bylo to, že se povídalo, jako by i Pavel se strýcem chodil. Proto přece nebyl nenáviděn v té míře jako starý Srna, ba starší sousedé dávali vinu jen Srnovi, že Pavla zkazil, litovali ho a napomínali, aby s Sršánem nedržel, když nechce dobře dělat, ať ho nechá, ale nechodí s ním po nocích. Ale Pavel dělal vždy, co sám chtěl. - Ze však ho přece náviděli, bylo tím, že znal zastati kus práce, že byl ochoten k pomoci, že byl k starým zdvořilý a slabých se zastal při všem. I chlapci ho měli rádi, byť i pánovitě s nimi jednal, on byl přece veselý společník, a když byl některý v potřebě, Pavel mu zajisté pomohl.
Byl to divý, urputný, svéhlavý chlap, ten Pavel, ale když chtěl být milým, byl by si naklonil srdce i svého nepřítele; ale nechtěl a jen Petr věděl, jak upřímný, hluboký i něžný cit pod drsnou korou skrývá. - A proto mu rád vyhověl a vážil si ho nejvíc ze všech chlapců, co jich koli znal.
Ale od vánoc se mu Pavel často ztrácel, a nevěděl, jakou notou s ním začít. Někdy byl mluvný, rozpustilý, zpíval, hejřil, až bylo smutno naň se dívat, a pak zase s nikým mluvit nechtěl. Tu se hnal do práce, jako by chtěl hory sválet a údolí překopat, a hned zase praštil vším a celé dni ho nebylo vidět. - Do kostela když šel, nezpíval, k největší mrzutosti Józově, ale třískal bud na bubny, až všem uši zaléhaly, nebo šlapal měchy. - Na zevnějšek byl ještě nedbalejší než kdy dříve. Staří říkali, že by nejlíp bylo s ním do bílého kabátu, děvčata se mu začaly vyhýbat a chlapci též, poněvadž s posledními obyčejně k bitce přišlo. - Józa i učitel vzali si ho "na paškál", farář mu domlouval; ale všecko nic plátno, jak by hrách na stěnu házel. - Neznali tajnou jeho nemoc, a proto nemohli podat pravého koření a jen více a více ho dráždili.
Petr a Sršán věděli, co mu schází. - Petr věděl, jaký to nepokoj ho pohání z místa na místo, znal trpkost, která mu každé sousto, každou kapku, co do úst dal, v pelyněk obrací, znal bolest, kterou by rád byl čímkoli umrtvil, ohlušil. - Věděl, že by jediné Dorlino slovo, jediný laskavý pohled všecko zvrátil, že by ona jediná jím vládnout mohla; ale toho léku mu nemohl podati. - Viděl patrně, že Dorla s Pavlem ani mluvit nechce, že se mu vyhýbá; a přece zdálo se mu, že lže. - Domlouval Pavlovi, aby si vzal srdce a udělal tomu konec, aby s ní promluvil, smí-li si dělat naději.
"Proč že tys nemluvil, když ti bulo teky tak? - Mám jí snad povídať, kterak se trápím, mám ji prosiť o halmužnu jako žebrák? To nehudělám - ne ha ne - raději zajdu. - Nemluv mi o ní, nechci na ni mysliť, haťsi k ní chodí kdo chce, však je na světě děučat jako maku, najdu si jinú!"
"Děučat dost, hale jen jedno potěšení!" myslíval si Petr, když ho vídal nejednou dlouho do noci stát před Dorliným okénkem, na něž zaklepat se neopovážil. Věděl, že ho laskavá domluva neuspokojí, že ho žerty nerozveselí, ale přece domlouval, přece žertoval, a když ho nemohl zdržet od užívání prostředků, jimiž chtěl hlas srdce ohlušit, alespoň chtěl nad ním bdít, aby se neuvrhl do propasti.
Snad by se Petrovi vše bylo záhy podařilo, kdyby Sršána nebylo. Tomu ale láska i přátelství velmi překážely. On si jej chtěl osedlat sám a sám a to dobře věděl, že by se při Dorle zcela od něho odvrátil, což bylo ovšem pravda, neboť opravdivá láska ušlechtí i toho nejdivočejšího člověka, a Pavel miloval Dorlu z celé duše své, pro ni byl by vše opustil, všecko podstoupil, všeho se dopustil. Dokud láska k Dorle v srdci jeho spala, dokud ani s Petrem v užší přátelství nevstoupil, poslouchal strýce, poněvadž jeho bezzákonné, libovolné choutky s vlastním citem k svobodě nevázané dobře souhlasily. Později ale, když mu Petr přinesl leckdys knihy, z nichž se lecčemu naučil, když jim pan farář rozumně vykládal pojem o mém a tvém, a že brát z velké hromady je krádež jako z malé, když chodil s Józou, který uměl mluvit jako kniha, když začal chodit na hrátky mezi děvčata, nad nimiž Dorla vynikala jemnějším způsobem, mravem i sličností, když bývali zváni do zámku, kde tolik věcí mysl jeho zaujímalo: začínal být jiný, omrzela ho společnost surová, toužíval po lepším, zřídka provázel strýce s ručnicí na rameně přes hranice co stráž, zřídka chodil již s psem Chytajem do lesa, což bývala přece jeho největší vášeň. Petr tušil od té doby, co ho Pavel v noci v lese našel a on u něho ručnici viděl, že asi je pravda, co jemu i Sršánovi vesničané vytýkají, že pytlačit chodí; ale on nechtěl se vtírat do jeho tajemství, když sám mu je nesvěří.
Pavlův děd, matčin otec, byl hajným a u něho strávil v lesní chalupě Pavel svoje mládí. V zimě byl doma a chodil do školy, ale vždy se těšil na neděli, aby mohl k dědovi. Někdy chodíval s ním do myslivny a tu byla jeho největší radost dívat se na ručnice a honit se s psy. - Když ho děd naučil, jak má s ručnicí zacházet, umřel, k největší lítosti chlapcově, který ho radši měl než otce, protože otec s Sršánem chodíval, rád se napil, a když domů přišel, mámu i syna bil. - Otec umřel záhy po dědovi a chlapci odkázal chalupu, špatně sice zřízenou, ale přičinlivému hospodáři dosti, aby se s malou rodinou skrovně uživil. -Matka Pavlova byla dobrá duše, uměla hospodařit a pracovat a bez ní byl by Pavel záhy oškrábal kolečka. Jemu byla milejší ručnice a pes, odkaz to dědův, než chalupa, ke které by se rád byl nehlásil, kdyby ho matka byla chtěla nechat učit myslivectví; ale ona bránila, že je ho potřeba doma, aby se stal pořádným rolníkem, a strýc a spolu poručník Sršán také nechtěl, proto však, aby mohl síly chlapcovy co nejdříve používat.
Ale co plátno, že matka ručnici schovávala naspod lože, do truhly, za komín - kde se dalo: on ji přece našel a s ní hrál. Jak trochu vyrostl, tu prosíval matku, aby ho nechala jít, že ho to jako za vlasy táhne do lesa, a matka, když jí svatosvatě slíbil, že nebude zvěř střílet, pustila ho a modlívala se zaň, aby ho zlý duch nezavedl. - Když ale dorostl, tu neměla matka nad ručnicí právo, a jestli i někdy Pavel kvůli ní to udělal, že nešel do lesa, bylo to zřídka; obyčejně když se mu zachtělo, zavolal na Chytaje a vzav ručnici vykradl se z domu i ze vsi.
Sršán ho v tom podporoval, jen to neschvaloval, že se Pavel nechce osmělit na zvěř, a jen dravé ptáky nebo veverky, lišku, když se trefí, a "podobnú prý ničemnú havěť" střílí, a že z té nepřinese domů ani chlup ani pírko. - Ba on ho dlouho škádlíval, že nic netrefí, až mu jednou Pavel rozzloben řekl: "Jdite k myslivci, on vám poví, co jsom zastřelil, našil to na dveřích zavěšené!"
Tu se teprv Srna rozzlobil, že je Pavel tak hloupý a že dává, co zastřelí, myslivci. Pavel ale jinak nedal.
"Já se neprosím o zvěř," říkal, "nechci míť z toho hužitek, jen radosť, když ji mohu zastřeliť. - Však jdu radš za jestřábem nebo po stopě lišky, než by střílel zajíce a dokonce srny, škodu dělať nechci; když střílím zvěř škodnú, hanebo starému myslivci huspořím práce, háby nemusel chodiť, když třeba zvěř do zámku odvísť, to není tak velký hřích."
"Tys osel!" nadal mu Srna.
"Dobře, strýko, když jsom osel, můžete po mně klidiť," smál se mu Pavel a dělal, jak sám chtěl.
Ale od té doby, co se láska k Dorle v srdci jeho probudila, od té doby zanedbával les a Chytajovi se pod pecí o lovu jen snívalo, od té doby také nechodil se Sršánem. - Proto se láska k Dorle a přátelství s Petrem Sršánovi nikterak líbiti nechtěly a hleděl všemožně to překazit. - Jano přišel mu o vánocích jako na zavolanou a Sršán také hned použil té příležitosti a Pavlovi lehkověrnému škvora do ucha nasadil. - Škádlení, které by se bez něho bylo záhy snadno vymluvilo, hleděl použít, a tak se stalo nedorozumění a hněv.
Pavlovi mluvil o Dorle, že ji viděl tu a tam s drotarem, že sedá u ní celé večery, že to již jako jisté, že mu dá hrabě službu a Dorlu za ženu, ba ještě více štval a lhal, a poněvadž Dorla s ním o voračkách hnětanku rozdělit nechtěla a o masopustě při muzice ani v hospodě ani v zámku si ho nevšimla, ba se mu vyhýbala, došla slova jeho víry; to ale Pavel netušil, že Sršán příčinou je lhostejného, ba odporného chování Dorlina, že to všecko od něho nastrojeno. - On hleděl, aby se donesla Dorle k uším zpráva, že Pavel chodí za Anna-Lízou do bavorské hospůdky, naříkal si na něho bábě, že karbaní a hejří a chalupu že za krátký čas promrhá.
Tak podkopával štěstí a dobrou pověst bratrovcovu, jen aby ho pod svou moc dostal, odvrate ho od strany dobré. - To věděl, že Dorla s takto zhanobeným nebude chtít ani mluvit, a kdyby chtěla, že bába nedovolí, aby za ní chodil chlapec, který za lehkomyslníka vyhlášen. - Dobře to nastrojil. Bába chodila k vdané jeho dceři děcko koupat, a tudy se to pěkně hodilo rozdělat řeč a na Pavla si naříkat. Bába, co slyšela, dětem doma povídala, litujíc Pavla, že se z něho takový nepořádný světák stal.
"Nu, na dubě nerostů než žaludy," říkávala, pomníc na Pavlova otce.
Józa vždy Pavla zastával a jen na Sršána lál, že ho zkazil dříve a teď že si naň naříká, ba on ani nechtěl věřit, že by to vše pravda bylo.
"To máš praudu, chlapče," přisvědčila bába, "kdyby v jinších ruku býval, bulo by to jinakší, hale při suchom shoří i surovo. - Ha máma jeho je dobrá žena, hale slabá, huž ji syn přerostl!"
Každé takové slovo bylo nůž do srdce Dorlina, a toho nikdo netušil. Jakž také mohla se zmínit o něm, když šly o něm takové řeči, když tak mluvila vlastní rodina, a jakže mohla se naň laskavě podívat?
Petr Sršánovi také velmi překážel; ačkoliv Pavel zase chodíval přes hranice, do lesa, jakkoli ho měl skoro již na své straně, přece myslil, že by se mu to dokonce podařilo, kdyby Petra nebylo. Rád by byl mrzutosti mezi těmi přáteli způsobil, ale to se mu tak snadno nechtělo dařit. - Pavel nechal se lehko podpálit, ale Petrova klidnost byla skála, o niž se vlnobití Pavlových vášní neškodně odráželo. Přece však i Petra mnohdy bolelo, když ho Pavel, popuzen strýcovými řečmi, urážel a do očí mu řekl, že se nedá od něho jako chlapec vodit ani balamutit, ať si jde svou cestou, on že také půjde svou. Bolelo ho to, ale přece mu odpustil zase, věda, že mu to nejde od srdce a že se zase v křivdě své pozná. Proto nedbal ani na domluvu svého bratra, který mu radíval: "Petře, pomni, kdo se smolu zachází, bývá od ní zkalen; chraň se těch spolků!"
On měl Pavla příliš rád, než aby se byl dal od lidí přemluvit, a věřil v jeho srdce příliš pevně, než aby se byl dal mýlit pomíjející jeho chladností. Také ten večer, nenaleznuv Pavla doma a slyše od matky, že ho strýc vytáhl s sebou do bavorské, pospíšil za ním a našel jej v hospůdce pohraniční.
Pavel seděl na židlici rozložen, hlavu opřenou maje o dlaň. Petr upřímně pozdraviv sedl vedle něho; Pavel úsečně odpověděl, a hlavu nechav ležet v dlani, ani se nehnul.
"Buď mu zase strýc škvora do hucha nasadil, hanebo viděl Dorlu, ha ona si ho zase nevšimla," myslil si Petr. Dal si nalít, a vyndav malou dřevěnou dýmku ze zápasí, začal si nacpávat, pohlížeje přitom po společnosti a po Pavlově bledé tváři.
"No, ti huž dali rozumu dobru noc ha tuším, že se s ním tak hnedle nepotkají," pravil, hodě hlavou do druhého úhlu světnice, kde sedláci hulákali.
Pavel nic. Petr zapálil si dýmku, přeložil nohy přes kříž, a obrátiv se k Pavlovi řekl:
"Takovú ti mám zlost, že by se pustil do německého zpívání! Pomysli si, já bul dnes schválně v městě, kupil si na kazajku, dal si krajčířovi přistřihnúť ha chutě ti jdu dým, háby si ji dal vyšíť, - to víš komu, že Dorle."
Vtom přinesla Anna-Líza plný džbánek, a postavivši jej před Petra, pohladila Pavla po tváři, cosi mu přišeptávajíc. - Pavel se otřásl, jako by na něho smrt sáhla.
"Co je s šeptem, to je s čertem, ha toho se chraň," řekl Petr, s úsměvem podávaje hezkému děvčeti džbánek na zavdanou.
Pavel hněviv, že zůstala stát a Petrovi řeč překazila, zazvonil dýmkou o svůj prázdný džbánek a zabručel: "Nalej, ochechule!"
"Cos to řekl, mrzoute? Já ti nerozuměla," zeptala se Anna-Líza, s důvěrným úsměvem se na Pavla dívajíc.
"Žes handěl," vysvětloval jí Petr.
"Z těch hale, co jim nohy z pekla trčí," ušklíbl se Pavel.
"Bodejť tys kdy zdvořilý byl!" odsekla Anna-Líza odhrnouc plný ret a uchopivši džbánek běžela nalít.
"Vidíš, jaké cestování, také děkování," řekl Petr, podávaje Pavlovi džbánek. "Nemáš vždy praskem, teky někdy hvizdem!"
"Všecko jeden plat, hať děučatům růžičky sázíš, nebo jim raky za ňadra sypeš, přece se ti vysmíjú navrch hlavy," zabručel Pavel.
"Jaká půjčka, taková oplátka - jaký hlas do lesa, takový z lesa."
"Lest, chytrost ha oklamání - ženské humění!"
"To je prauda, ženy humí bláznům pískati, hale moje máma říkávala, že prý múdrý skákať nemusí. - Hať je to huž kterak chce, já děučence haněť nedopustím; kdyby jich nebulo ha božího daru, darmo bychom se my chlapi na světě pletli," řekl Petr, a zdvihna džbánek vzhůru, doložil: "Dej jim Pánbůh zdraví! Ha tobě, kočičko," obrátil se k Anna-Líze, která Pavlův džbánek na stůl stavěla, "dej ostré pazúrky, habys mohla hodně škrábať, - hale moje líčko chraň!"
"Neboj se, za laskavé slovo je i kočka vděčná," usmála se děvčice.
"Toť si tě musela některá po šlacích nadejíť, že nechceš na ně ničeho nechať dopustiť," ušklíbl se posměšně Pavel.
Petr pozoroval, kam bije, a odpověděl: "Hm, po šlacích si mne nadcházejí - hani pár kvítků na kamizolu nemůžu vydynovať, ha přeceť jsom Dorle přál, že by měl rád pěkně vyšitu kamizolu, že jsom na tvoji veselku za družbu zván."
"K čemu tlacháš na cizí hútraty?" rozlítil se Pavel. "Zjednal jsom si tě za řečníka?"
"Vždyť slyšíš, že jsom mluvil o družbovství, ha ne o řečnictví. Vědí, že družba budu, hale přece mi to hudělať nechtěly, že prý nemůže Dorla dílo pro chlapce nynčko přijmúť, bába povídala, že prý má mnoho díla děučenského," řekl Petr zcela mírně, jako by si Pavlova rozlítění ani byl nevšimnul.
"Bodejť by nebulo mnoho díla, když chystají huž věno Dorle!" ozval se mezi ně Sršán, an právě Michl od něho odešel. - "Ženich odejde ten týden s šafářem dým, snad pro křtící list, zůstane prý ještě čas v Praze na cviku, ha pak přijde ha bude hned veselka."
Pavel nepromluvil, jen pil a pil, tvář jeho brzy červenala, brzy bledla, oči mu svítily jako dvé žhavých uhlů.
"Ba cože pravíte?" Petr potutelně se začal divit. "Škoda, že víc nevíte."
"Víc vím, než si ty myslíš ha než kdo jiný," odsekl Sršán. "Já si nedám straky na vrbě hukazovať jako jiní lidé."
"Ha což nám je kdo hukazuje?" Petr se ptal.
"Já si je hani nedám hukazovať; hale jiní jsú hlúpí! Já hale vím, kam vola bijú, - mně nebudu povídať, že to dělá hrabě z púhé dobroty, z púhé lásky. - Toť se ví, že z lásky, hale to je šlakovitá láska - když jablko snědl, ohryzek jinému dopřeje! - Srnu neošidí! - Však by on nebul Miča šafářem, hani by nebula Manka bábina šafářkú, kdyby nebulo toho - onoho. - Bába je chytrá liška!"
A malé pichlavé oči Sršánovy leskly se vnitřní radostí, vidělť, jaký dojem na chlapce slova jeho činí.
Pavel držel džbánek v pěsti, jako by ho rozmáčknouti chtěl, tvář jeho byla červená, prsa se mu dmula, oči divě hleděly před sebe a zuby skřípal.
Petrovo oko zářilo hněvem šlechetným.
"Co to žvástáte? -Jste svůj?!" okřikl Sršána.
"Médie, chlapče, huč ty vrabce lítať!" ušklíbl se Sršán. "Mne z brků nevyrazíš - divná jsom já prošil práčata! -Tolik, co ty, vědíl jsom, kdyžs ty huby pásl! -Mne nehuč pány znáť, vímť já, co v nich vře! - Ha ešče jednu ti řku, že bula Manka pánova pobočnice; - proto ji bába domácímu chlapci nedala, háby se to neroznesloť - Proto je šafářkú, proto dostala věna kus pole! Hahaha, proto, proto - ha Dorla - dostane ešče víc - bodejť by nedostala, je mladší, je pěknější, než bula Manka, - dostane teky hezčího muže - ha hudělají ho pánem!"
Pavel divě vyskočil ze židle a Petr zároveň s ním, vzkřikna na Sršána: "Zadržte! Nevyplachujte si svú nectnú hubu poctivými lidmi ha nepřikrývejte je pláštěm nepoctivosti, který na vašem bedru visí. Vy nactihutrhači, - kdyby nebula vaše hlava šedivá, tedy bych vám ji -, hale nechť to je na vaší duši. Však Pánbůh slyší!"
Vtom ozval se od druhého stolu hřmotný hlas mladého sedláka, který Anna-Lízu k sobě tahaje křičel:
"Však jsem já to dobře viděl, jak jsi se lísala tamhle k tomu - pašeráku, k tomu poběhlíku! - A mně nechceš dát hubičku? Počkej, opice, - musíš - justame -"
Nedořekl; džbánek z Pavlovy ruky vymrštěn s výkřikem "Tu máš poběhlíka!" - vlítl mu do hlavy, že se v něm rázem řeč zatajila.
"Kdo to hodil!" vzkřikli sedláci vyskočivše od stolu.
"Já!" zařval Pavel vysokým hlaholem, skoče doprostřed sednice jako rozdrážděný lev, zuby maje vyceněny, z očí jiskry mu sršely, vlasy okolo čela měl rozježené jak hřívu, mohutné pěstě zaťaté, každý sval v napnutí. "Já, já ho huhodil za to, že mi nadal poběhlíku! - Hať mi to dokáže, jaký jsom poběhlík, - ta nemrava zpitá!"
"Je pašerák něco hodného? A nejsi ty pašerák?" rozkřikl se jeden z sedláků proti němu.
"A jsem já nemrava?" zařval mladý sedlák, vzpamatovav se, a těžká jeho pěst s železným prstenem zakmitla se nad Pavlovou skrání; ale ten znaje fortele práčů, uhnul se jak mník, popadl ho okolo pasu, nohy podrazil a sedlák ležel na zemi.
V okamžení strhla se krutá rvačka; Petr skočil po bok Pavlovi. Sršán a jeden podloudník upláchli ven, ostatní praštili kartami a dali se do pračky. - Všecko to bylo v jednom chumeli, tu se vyvalilo štíhlé tělo v bílé šerce, tu záda široká jak pec v modré kamizole, tu řinkla tlustá pěst s prstenem o tvrdou lebku černou, tam vjela do rusých vlasů mozolovitá ruka, po tvářích krev chlípěla a z úst sypaly se nadávky a klení ve dvojí řeči. -
"Chlapci, nože jim vezměte, chutě, chutě - hať nejsú mordy!" ozval se v chumeli Petrův hlas; ale než dořekl, sáhl si mladý sedlák, který jen Pavla v očích měl, k boku, vytrhl nůž (jež Bavoři při sobě nosí i s vidličkou) - a kdyby mu nebyl Petr odzadu ruku strhl, byl by ho vrazil Pavlovi do hrdla.
V tom okamžení přivalil se do dveří Michl. "Cože-jakže-bitka - krev -i vy miliónská roto! - Kdo to začal?" vzkřikl, lokty rozraziv chumel na dvě strany, a zůstal rozkročen uprostřed stát jako kolos, ohlížeje se tázavě z jednoho na druhého.
"Frídl Hiršovský začal!" ozvali se Češi.
Mladý sedlák rozvzteklen chtěl mermomocí na Pavla dorážet, durdě se na Michla, že je roztrhuje; ale Michl vrhl se na něj, stiskl ho do náručí jako dítě, křikl, aby mu dvéře otevřeli, a nedbaje na bránění se stísněného, hodil ho dolů přes pavlač na vysoké smetiště.
"Tam patří kohouti! Ležels tu už nejednou, práči, lež zas!" volal dolů, a vrátiv se do sednice, poručil ticho, dokládaje: "A kdo neposlechne, toho hodím za Frídlem!"
Sedláci znali již Michlovu metodu, začali si tedy šaty rovnat, krev z tváří a rukou stírat a jen kleli.
"To jinak není, kdo se túlá po noci, dostává kyjové nemoci. - Tuším, že máme všickni dost," ozval se Petr, zatáčeje si ruku do šátku.
Pavel byl bledý jak stěna, měl hlubokou ránu v hlavě, krev mu tekla po tváři dolů; ale oči ještě jiskřily a zlostně pohlížel po nepřátelích.
"Hale kde je Srna?" ptali se podloudníci jeden druhého.
"Vysekal se patama i s Matějem," odpověděl oslovený.
"Srna humí jen hubu sekať, to je lev, hale v bitce tchoř," řekl Petr.
"Budu oni hu Michla v senci. Pote tedy, však je čas," šeptal jeden, "hať ti chlapi ešče jednu na nás nesednu."
"Neškodilo by ešče jednu brodu zkusiť," řekl Pavel. "Čím více se člověk včel chúlí, tím více se za ním sypu; haťsi přijdu."
"Nechceš-li být na smetišti, pojď; Michl nerozumí žertům ha pranice nemá rád, to víš. Pojď tedy ha nezavazuj vše na své hlavě," řekl Petr, a vezma z rohatiny Pavlovu Čepici, vtiskl mu ji na obvázanou hlavu, pak šeptal Michlovi, jenž sbíral s mrzutou tváří po stole střepy: "Hútraty za naše lidi ha škodu platím já." - Nahlas ale dodal: "Nemějte za zlé, pivo mladé čep vyráží, to víte." A obrátiv se k sedlákům, posmekl řka: "Časem hněvati se neškodí, hale zlé připomínať není dobře. - Odpusťme si; dlužní, tuším, jsme jedni druhým nic nezůstali."
"Ten chlap se nám snad dokonce vysmívá do očí?" sedláci se durdili.
"Dejte si pokoj, to je hodný chlap, a kdyby nebylo jiných, on by se jistě nepral," řekl Michl sedlákům a vida, že chtějí Češi do dveří, jež na pavlač vedly, ukázal na druhé: "Tamtudy - slyším, že se tudy Frídl škrábe nahoru, kdyby se ti dva kohúti potkali, zas by stará mela se strhla." Nato šoupl jednoho za druhým do své sednice a za nimi zavřel.
"Jemináčku!" spráskla Anna-Líza ruce, "vyť jste zkrváceni!"
"Vidíš, děuče, to je tak, estli pro vás sami hlavy nesrazíme, dáme si je halespoň od jiných rozbíť."
"I mlč, pro nás ani prstem nehnete! Proč jste hned tak prudkého prachu, jak jiskra do vás padne, frrr - už je oheň na střeše!"
"Tedy huž jen, milá Anna-Lízko, měj s námi slitování ha dej nám trochu vody, habychom ten oheň huhasili. - Mně se zdá, že mně ta moje bezbožná hlava narůstá," řekl Petr, sahaje si po hlavě.
Pavel ale, jsa znám s místností, byl si již nalil na mísu vody, a smočiv svůj kapesní šátek, ránu na hlavě si máčel. - Anna-Líza chtěla mu pomoci, on ale ji poslal k Petrovi a ten si dal od ní ruku zavázat.
Také podloudníci si hlavy ošívali, ale do krve raněn nebyl žádný.
"Jen háby nás dnes sýkory nehonily," mínil jeden.
"Seďte na pekýlku dýmá, ha nebude vás nikdo honiť," řekl mu Petr.
"Inu Petře, máš praudu, já si to kulikrát huž myslil, teky by já těch pár grošů dýmá vydělal, hale je to zatrolený zvyk, nedá to člověku, ha kdyby na něho šibenice koukala."
"Hale Valenta nám přijde vyřídit, kde dnes stráže stojí?" druhý prohodil.
Vtom přišel do dveří Sršán.
"Ej vy Srno, jste tak statečný člověk jako zmrzlá košile v horké lázni," povídali mu podloudníci; "nechal jste nás v bryndě ha hutekl jste."
"Múdrý člověk v hádce hustúpí, hale prudký pes přichází vlku pod zub," odpověděl Sršán, a obrátiv se k Pavlovi, řekl: "Svrchovaný čas, habychom se dali na cestu, Valenta huž přišil z výzvědu, čeká vně.
"Jdite, jdite, mne nečekejte, já s vámi víc nepůjdu," krátce odpověděl Pavel Sršánoví, zavázal si hlavu, vzal v koutě postavenou ručnici, zavěsil ji na rameno, pozdravil a ze dveří ven.
"Tu ho máš, pudivítra! Sbohem, Anna-Lízo, však se huvidíme dříve, než neděle na pátek připadne!" řekl Petr, pozdravil a rychle pospíchal za Pavlem.
"Jdi ke všem všudy do pekla honícího, však ty mi přijdeš ešče!" rozvzteklil se Sršán, pěstí za oběma hroze. Pak se ještě na zlost napil a odešel se svými pomahači po svých.
Anna-Líza ale stála chvíli ještě v zamyšlení, povídajíc sama sobě: "Ne ne, vidím nyní, že mne nemá rád, to byly jen žerty! A já ho mám tak tuze ráda! Pročpak nemám ráda Frídla, byla bych bohatá. Ach, raději byla bych s Pavlem v chudobě než s tím v hojnosti. -Jemu zůstala bych věrná, pro něho bych vše udělala; ale -"
Vtom nahlídl Michl do dveří.
"Co tu civíš? Pojď hostům nalít - a Frídlovi pojď zavázat hlavu. Jsou už pryč?"
Děvče posvědčilo.
"Chválabohu!" řekl si hospodský a široký jeho tvář zmizela ve dveřích.
Děvče vzdychlo, přejelo si dlaní přes zrosené oči a tvář, vzalo klíče od sklepa a šlo nalívat.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 21.01.2015

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18), Babička (19), Babička (20), Babička (21), Babička (22)
-Babička (několika slovy)
-Babička (rozbor), Babička (rozbor) (2), Babička (rozbor) (3)
-Babička (vlastní názor)
-Baruška
-Chudí lidé, Chudí lidé (2)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3), Chýše pod horami (4)
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3), Divá Bára (4), Divá Bára (5), Divá Bára (6), Divá Bára (7), Divá Bára (8), Divá Bára (9), Divá Bára (10), Divá Bára (11), Divá Bára (12), Divá Bára (13), Divá Bára (14), Divá Bára (15), Divá Bára (16), Divá Bára (17), Divá Bára (18), Divá Bára (19), Divá Bára (20), Divá Bára (21), Divá Bára (22), Divá Bára (23), Divá Bára (24), Divá Bára (25), Divá Bára (26), Divá Bára (27), Divá Bára (28), Divá Bára (29)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4), Karla (5), Karla (6), Karla (7)
-Karla a jiné povídky, Karla a jiné povídky (2)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Velká kniha pohádek)
-O chytré princezně (Pohádky a pověsti)
-O Popelce
-Pan učitel, Pan učitel (2)
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádky, Pohádky (2)
-Pohorská vesnice
-Povídky
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek), Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek) (2)
-Týden pohádek Boženy Němcové
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4), V zámku a v podzámčí (5), V zámku a v podzámčí (6), V zámku a v podzámčí (7), V zámku a v podzámčí (8), V zámku a v podzámčí (9), V zámku a v podzámčí (10), V zámku a v podzámčí (11), V zámku a v podzámčí (12), V zámku a v podzámčí (13), V zámku a v podzámčí (14)
-V zámku a v podzámčí (rozbor), V zámku a v podzámčí (rozbor) (2), V zámku a v podzámčí (rozbor) (3)
Čítanka-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18)
-Babička (celá kniha / e-book)
-Básně a jiné práce, Básně a jiné práce (2), Básně a jiné práce (3), Básně a jiné práce (4)
-Cesta z pouti
-Chudí lidé, Chudí lidé (2), Chudí lidé (3), Chudí lidé (4)
-Chudí lidé (celá kniha / e-book)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3)
-Chýše pod horami (celá kniha / e-book)
-Chytrá horákyně (Pohádky)
-Čert a Káča (Pohádky)
-Čtyry doby
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3)
-Divá Bára (celá kniha / e-book)
-Dlouhá noc
-Dobré kmotřinky (Národní báchorky a pověsti - II)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2), Dobrý člověk (3), Dobrý člověk (4)
-Dobrý člověk (celá povídka / e-book)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4)
-Karla (celá povídka / e-book)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Národní báchorky a pověsti - II)
-Neohrožený Mikeš (Národní báchorky a pověsti - I)
-O bílém hadu (Národní báchorky a pověsti - II)
-O černé princezně (Národní báchorky a pověsti - I)
-O dvanácti měsíčkách (Slovenské pohádky a pověsti - I)
-O hloupém Honzovi (Pohádky)
-O kocouru, kohoutu a kose (Národní báchorky a pověsti - II)
-O Pánu Bohu, O Pánu Bohu (2)
-O Popelce (Národní báchorky a pověsti - I)
-O princezně se zlatou hvězdou na čele (Národní báchorky a pověsti - II)
-O zlatém kolovrátku (Národní báchorky a pověsti - I)
-Obrázek vesnický
-Pan učitel
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádka o perníkové chaloupce (Pohádky)
-Pohorská vesnice, Pohorská vesnice (2), Pohorská vesnice (3), Pohorská vesnice (4), Pohorská vesnice (5), Pohorská vesnice (6), Pohorská vesnice (7)
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Národní báchorky a pověsti - II)
-Sestry, Sestry (2), Sestry (3)
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4)
-Zlatý vrch (Národní báchorky a pověsti - II)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­