ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Němcová Božena (*04.02.1820 - †21.01.1862)

­­­­

Pohorská vesnice (6)

DÍL PRVNÍ

6

Je to opět v Jelenčině pokoji; hraběcí rodina je pospolu a pan farář na návštěvě.
- Jelenka vyšívá zlatem a paní hraběnka šije košilky z domácího plátna.
Pro koho? - Vždyť služebníci mají, co potřebují, ve vesnici není člověka, který by musel chodit otrhán. - Ale v městě dost chudého lidu, kteří byť i pracovali celý den, četnou rodinu dostatečně ošatit nemohou. Na panském seje se každý rok len, chudé jedno děvče je k tomu schválně vyučeno, jak se lnem zacházet, aby se co nejtenčeji přísti mohl, a ta má nad sklízením dohled i nad přípravou k prádlu, opřádáním, nad tkaním i bílením, až pak hotové plátno odvádí. - Jiná zase, také chudý sirotek, má pod svojí správou práce švadlenské pro celý zámek, a když pro domácnost všecko poděláno, šije se prádlo všeho druhu do zásoby a ty zásoby, jakož i dohled nad služebnicemi i vnitřní správu domu, jakož i obsluhu paninu má věrná, vrchnosti své celou duší oddaná komorná.
- Také se mnoho hus ve dvoře drží a ty má též děvče pod dohledem; musí se starat nejen o chování, ale i o jejich rozmnožování a výtěžek peří, sedraného již, odvádí také komorné.
Lidé se divívali, kam prý ta paní hraběnka všecek ten len i peří dává, an prý pro slečinku vinutí i peřiny dávno již asi má. Co prý s tím, plátno že se přeleží, do peří že se moli dají. - I nepřeleželo se plátno, ani se do peří moli nedali. - Na sta lidu jak mladých, tak starých našlo se do roka, kterým se nedostávalo, co paní hraběnce zbývalo. Dost bylo v okolí chudých nevěst, které do nové domácnosti ani peřinu si přinést, ani ženichu svatební košili zavdat nemohly a s trpkou bolestí na věna bohatých nevěst se dívaly, které od všeho prádla po tolika tuctech čítaly. - Hraběnka uznávala za povinnost dáti ze svého přebytku těm, kterým se nedostávalo toho nejpotřebnějšího, alespoň tolik, co by postačilo k zachování čistoty tělesné, a tím k občerstvení duše.
Jsou lidé, které by špinavý zedraný šat na těle tak pálil jako skvrna na duši, a k těm i hraběnka patřila, ačkoliv neměla toho žádnou zkušenost. Lůžko její jak by růžového listí nastlal, tělo se po odpočinku každý den v lázni občerstvilo, prádlo jako květ bílé, jak pavučina tenounké každý den se měnilo, v pokojích krásných světlo a vůně, strava dobrá, zábavy dle libosti. Ach, jak může taková paní cítit, kterak je těm chudým matkám, co v tmavých, vlhkých komorách život tráví, a tím se svými rodinami před časem obětmi smrti se stávají? Kterak může vědět, jak bývá matce chudé, když večer hrstkou slámy dětem podestýlá a jedinou peřinu do ruky bére nevědouc, má-li ji dát na to choré nejmladší, nebo na to nejstarší, zimou zkřehlé, které muselo po chlebu chodit, nebo jí popřát muži od práce zmořenému. - Neví, jak je být o jednom chatrném oděvu, o jedné košili, kterou chce-li čistou mít, v noci prát a do rána usušit musí, nezná cit ohýbá, staleté budovy díla umění lidského v okamžení vniveč obrací, a chaloupku slimáka nepokazí; on, jemuž nic malé, nic velké, jehož mocnost a divotvornost se zobrazuje v jediné kapce vody jako v celém ohromném moři; on, jenž drží osud králů i žebráků ve své ruce, jemuž dítětem sluje pária opovržený i kníže vznešený, obyvatel ledných hor i požehnané Arábie, divoch i vzdělanec; on, jenž pokřtil všecky svoje děti jedním jménem, jménem "člověk.", jím vespolek se zvát a za svaté je mít káže; on, jenž rozumí každé vroucí modlitbě, která vychází ze srdce člověka: on jediný, otec náš, tvůrce všehomíru, jenž od věkův byl, jest a na věky bude, Bůh veliký, mocný - Bůh milosti, setře slzu z lící utýraného člověka. radosti, s jakou chudá matka do dveří kráčí, když přináší polénko dříví na oheň, trochu černé mouky na polívku a bochníček chleba, by hladovým dětem hody připravila. "Chuďasovi tehda Boží hod, kdy košilka tenká!" - Nezná také pocit trpké bolesti, která do nohou olova vlévá a na srdce valí chudé matce kámen, když vchází přes práh mezi holé čtyry kouty, děti s pláčem vstříc jí jdou: "Matko, máme hlad!" volajíce, a ona nemá, co by jim dala. Nemá ničehož než slze a vzdechy, vzdechy, jichž se více co báti než pychu bohatých. - Kdo je vidí, ty milióny slzí, jež v takovýchto obydlích se přelévají? Kdo si jich všímá, těch slzí, jež co žhavé jiskry na prsa matky Země padají, až útroby její v plamen se rozněcují? On, jehož vůlí v jednom okamžení tisícero tvorů umírá, tisícero k životu po? vstává, jehož zákonem se řídí kolotání miliónů světů, jehož oko zároveň vidí na špice nebetyčných hor i na červíčka u jeho paty po zemi se plazícího, na vrchole hájů palmových i na travnatou step, na slzu v oku ubohého otroka i na perlu ukrytou v skořápce na dně mořském, na zlatý stolec i na lože dělníkovo; on, jenž sčítá prach semena bylinového i písek v moři, jenž stejně bdí nad snem dítěte u prsu matčina jakož nad vrahem na galeji přikovaným; jehož dopuštěním se stává, že bouře tisícileté stromy podvrací a slabý štípek jen
Netřeba bylo hraběcí rodině školu bídy na sobě zkusit, aby uvěřili chudákovi; v srdcích jejich panovala opravdová láska k Bohu, a tedy i k bližnímu svému, náboženství jejich nebylo prázdné slovo. Oni povinnosti stavu svého svědomitě vykonávali a s radostí; proto také, že hraběnka za svoji povinnost uznávala dobrodiní udíleti, kde třeba bylo, nenapadlo jí žádat chvály a slávy; levice nikdy nevěděla, co dala pravice. - Ačtě mnozí mínili, že v zásobárnách zámku mrtvé kapitály se hromadí, věděl pan farář nejlépe, že se jen proto hromadí, aby bylo z čeho klásti na oltář lásky, a ti, jimž se ve jménu Boha udělovalo, dohádali se, čí to pomocná ruka; v jejich vděčných srdcích zůstala ta jména svatými.
Hrabě nechtěl, aby Jano drátovat chodil; zpozorovav, že by měl chlapec chuť i vlohy k učení, umínil si být nápomocným k chlapcovu vzdělání. Když se ho ale po koncertu o Boží hod ptal, zdali by se chtěl učit něčemu jinému než drátovat, kroutil chlapec hlavou, že prý kdyby se učil, nemohl by sestře na věno vydělat.
Hrabě neříkal nic, ale když mu druhý den ráno Jelenka závitek peněz do ruky dala, s libým svým úsměvem řkouc: "Přilož i ode mne dárek k věnu, co chceš Heně dát," - tu ji políbil na čelo se slovy: "Ty mně vždy rozumíš."
Po svátcích, když se drotaři do práce po okolí rozcházeli, zadržel Miča jednoho starého známého u sebe a tomu svěřil list důležitý, vkládaje mu ho na svědomí a hlavu, aby jej donesl domů do Korálovic; doma až bude, aby k panu farářovi pozval Janova bratra, Henu a Pálika Lojku a před nimi aby list panu faráři k přečtení odevzdal. Miča totiž řekl hraběti, že listy číst nezná než pan rektor a pan farář. Pak aby zase nazpět se vrátil, že dostane cestu zaplacenou. Přikázal, co smí doma říci, co ne, dal mu na útratu, aby se "pýtáním" neomeškal, a drotar se s radostí ubíral k domácím horám.
O tom Jano ale nevěděl; Jelenka chtěla ho překvapit, až by se drotar vrátil, pozváním na Ilenino "veselí". Na domluvu Mičovu dal si Jano říci, že v zámku zůstane.
"Len ty velmožného pána počuj, co ti on káže," domlouval mu kmotr, "ver sa ti dobré zídě. Keď sa vyučíš, muožeš naraz vela peňazí vyrobiť, muožeš aj rechtorom byť."
"Veď by som rád zostal, len ale co povie Ilena? Slabil som jej vyvandrovať vienok zelený; akože ho vyvandrujem, keď sa učiť buděm?"
"Ver ho vyvandruješ, vienok zelený, ze samého zelia, ver budeme robiť hrduo veselia," těšil ho Miča, až chlapec řekl, že zůstane.
Chodil tedy Jano k panu učiteli, aby se utvrdil v čtení a psaní, a pan farář, upřímný přítel hraběcí rodiny, sám se nabídl, že ducha jeho, v snění pohrouženého, pomalu bude probouzeti a vzdělávati.
"Jen, příteli, žádnou drezúru; třeba jen posvítit na cestu, naučit ho myslit, zdravý rozum povede ho - pak dále po cestě pravdy. Až se rozhodne, ke kterému řemeslu neb zaměstnání by měl zalíbení, v tom směru musí se pak vzdělávat, aby se stal užitečným členem člověčenstva. Já se on nebojím, neboť srdce jeho čisté," řekl hrabě, s čímž pan farář také zcela souhlasil.
Jano chodil z jedné školy do druhé a skoro hravě přicházel k vědomostem, o nichž neměl pojmu, a ne že by ho zúmyslně chtěl byl každý učit, ale vlastní zvědochtivost pobádala ho na všecko se tázat; jestli si u pana učitele trochu hlavu namáhal, u pana faráře všecek blažen poslouchával rozpravy o Bohu a světu. Pan farář poznávaje chlapcovu hlubokou nábožnost a jemný jeho cit, velice si ho zamiloval. - U Józy zpívával, ale z not se naučit nemohl a smál se, až se za boky bral, když mu učitel předzpěvoval: "Na tuto notu musíš vzít ten zvuk, na tu zase ten, ta se jmenuje tak, ta zase tak;" to nemohl nikterak pochopit, ani si pamatovat, ale cokoliv mu Józa neb kdokoliv jiný zpívali, to si pamatoval; ale nejkrásněji zpíval svoje písně domácí. Vzpomínal také často na svoji fujaru, že "keby ju mal, by pěkně zapískal". - K práci byl velmi ochoten; tu byl Míčovi k ruce a nechával se poučovat, "kterak sa to robí, kterak jiné, kterak to robia doma a kterak v České." Tu šel zase k mladému zahradníku, který ho velmi rád měl; pomáhal mu při práci a někdy strávil u něho celý večer, dívaje se mu do ruky, když buď košíky pletl neb si něco kreslil. To se mu velmi líbilo; zvlášť s barvami.
"Ej, keby som já znal maluvať," řekl jednou, a zahradník nabídl se mu, že ho bude učit kreslit.
"Ale sa já to nenaučím," pochyboval chlapec.
"Budeš-li mít schopnost a pevnou vůli, naučíš."
"Buděm prosiť Pánaboha, by má taký um nadišol, co by som skorej sa naučil maluvať," řekl chlapec; ale zaraziv se ptal se zahradníka, jestli nebude "milostpánko hrešiť", že si "hrdo vedie", když by se učil malovat. Na ujištění zahradníkovo, že to bude hraběti milo a že Jano nemusí o tom ani mluvit, dokud by něco ukázat nemohl, chlapec s radostí myšlenky té se uchopil.
Jak se divila hraběcí rodina, když zahradník jednoho dne přinesl klec ze žlutého drátu velmi krásně pletenou a dřevěný pohár, na němž vyřezán byl věnec z dubových listů, oznamuje, že to Janova práce, i spolu to, že ho učí kreslit.
"Ten pohár nožíkem vyřezal, a tak rychle, že jsem se divil," dodal.
"V tom hochu spočívá jiskra božského umění!" zvolala hraběnka.
"Pastýři ovec (valaši) na Slovensku obyčejně při pasení a v zimě rozličné věci ze dřeva vyřezávají, a někdy velmi uměle, ale na této řezbě jsou i vkus i umění spojeny a je to patrná poukázka na cestu, kterou by chlapec jíti měl."
Jelenka pobídla, aby více takových věcí pracoval, čemuž hrabě také přisvědčil, řka zahradníkovi, aby ho k tomu měl a hotovou práci aby vždy pak sám do zámku přinesl, že se mu to zaplatí; aby však pomlčel, komu ji dává.
Když pan farář na návštěvu přišel, jak zprvu povědíno, právě byla řeč o Janovi. Starý drotar se vrátil z Korálovic, přinesl list od pana faráře na pana hraběte, povídal o radosti Mičovy a Janovy rodiny od té doby, co se stala Hena bohatší nevěstou než richtárova dcera, vzkaz přinesl, aby Jano s Mičou přišli na veselku, že bude o "prievodu" (s provoda, první neděle po velkonoci), šuhajova mamka že nevěstu přijala.
"Nyní bude Jano s upokojenější myslí se učit, on si vždy ještě svědomí dělal z toho, že nechodí celý den po práci, aby se mohla sestra brzo vdát," řekl pan farář, načež doložil:
"Ten se bude radovat, již vidím, jak se tvář jeho všecka ozáří. - On není s to mluvit, když se nad něčím raduje; jednotlivý ryk se mu jen z úst vydere, oči stojí v slzách."
"Velmi hluboký, jemný cit má ten mladík, je to tichá básnická povaha, která se nehodí do hlučného trhu života," mínila hraběnka.
"Aniž já myslím, že by ho touha do něho vedla. Domov jeho světem mu je a on s takovou nadšeností o svých horách mluví jako o ráji."
"Moje přání bylo by to, aby se vzdělal za dokonalého hospodáře, do ráje svého se vrátil, vzdělavatelem a tím i dobrodincem svých spoluobčanů se stal, aby jim posvítil na cestu k bohatým pokladům, jež matka příroda ve svém lůně pro ně chová, co patřičné jim dědictví, jehož se zmocniti dílem váhají, dílem neznají. - Přál jsem, cestuje v tamějších krajinách a vida, jak velmi pozadu za jinými národy jsou, kdybych mohl do každé dědinky školu postavit a moudrého, vzdělaného učitele, který by úkolu svého svatého vědom si byl a lid ten zdravý, krásný, mravný, schopný ke všemu umění k uvědomění přiváděl. Jiného u našeho lidu třeba není."
"Bůh řekl: Budiž světlo, a bylo světlo!" řekl pan farář.

Arciže jdou jiní cestou hladší,
těžce my a pozdě za nimi:
tím jsme ale a nás národ mladší;
my, co jiní dokázali, známe;
než to skryto přede jinými,
co my v knize lidstva býti máme.

"Štěpaři milý, jen sázejme stromy, sázejme, a byť jsme ani květu se nedočkali, umřeme přece s tou jistou nadějí, že ty štípky zárodek krásného, sladkého ovoce v sobě nesou!" řekl hrabě, tiskna faráři ruku.
Vtom přišel do dveří starý sluha, oznamuje, že pan správec s listinami v pokoji hraběte čeká. - Pan hrabě vstal a omluviv se odešel.
"Co to šijete krásného, slečno?" ptal se pan farář, ohledná se na pásek z červeného aksamitu, hustě zlatem a stříbrem vyšitý, na nějž Jelenka ještě sem tam barevný kamínek do zlatých květů vsazovala.
"To je náčelka, tak zvaná parta, nedělní to ozdoba hlav slovenských děvčat, jako u nás vínek. Jak se vám líbí, velebníčku?"
"Pěkná to ozdoba a práce mistrovská. - Mám hádat, komu patří?"
"Lehko hádat hadači, když ví, kdo zlatý prsten má," žertovala Jelenka, odplašujíc stehlíka, který skočil do pracovní skřínky naplněné drobnými ligotkami, a kanárka, který oštipoval kytici fialek jarních, jež zahradník ráno přinesl.
"Je to dárek Janově sestře k svatbě," hraběnka řekla. - "Krásná to ozdoba pro dívčí čelo, zajisté; tam ještě, jak slyším, chodí všude děvčata prostovlase, hlavy kvítím, náčelkami neb jinak ozdobené, u nás se krásného toho způsobu nešetří, jak jinde pozoruji."
"Bohužel, že tomu tak, mnohdy jsem již na to lál, a kdybych moc k tomu měl, nařídil bych, žádné děvče že se nesmí ukázat se zavitou v šátku hlavou jako žena."
"To by nepomohlo," řekla hraběnka; "bylo by to obmezování osobní svobody a hořkost by vzbudilo, taková reforma dá se docílit jen vzděláváním, zvlášť krasocitu; kdyby se děvčata naše učila poznávat, co je pravá krása, neviděli bychom tolik nevkusných obleků, jimiž se oko mnohdy až uráží, a myslím, že by nebylo ani tolik bídy a neštěstí mezi městským stavem, kdyby ženy nahlédly, že pravá krása záleží v jednoduchosti."
"To jistá pravda, milostpaní, jed ten hubí náš lid velmi, nejen městský, ale i selský, zvlášť uvnitř země, okolo větších měst, kde sedlák s městským lidem v ustavičné styčnosti, kde výtěžek svého hospodářství dobře prodá, a tam, kde fabriky jsou. - Co průmysl víc a více rozkvétá, vzmáhá se i ten jed víc a více. Měšťanky a řemeslnice odloživše zlaté čepce koupily si čepce krajkové a klobouky. - Co měšťanky zahodily, to selky zdvihly, odhodivše škrobený čepeček bílý nebo plenu. Řemeslnice chce se vyrovnat měšťance bohaté, úřednice myslí, že je stav její vyšší, že musí hodnost jeho zachovat a výše se nést než měšťanka, a žena kapitalisty soudí: ,Já si mohu za peníze koupit všecko/ a tak se to plíží oddola až nahoru a každá myslí, že ji musí za víc psát, když pověsí na hrdlo zlatý řetěz."
"Ale v zdejším okolí není to takové, zde si chodí všecky selky rovno, leda jestli má některá o dvě neb tři sukně víc v truhle; a v městě není také vidět mnoho nádhery," řekla Jelenka.
"Klatovský kraj nejzachovalejší, co se původního rázu lidu týká, a v něm hlavně naše celé okolí. Jako by pradědové byli neviditelných zásek nadělali, přes které nesnadno bylo cizinci přelézt. Před šedesáti lety ještě nebylo vidět ve městě klobouku, jen na hlavě císařských úřednic. Nejbohatší měšťanka šla do kostela v stříbrném čepečku, bílé sukni s kabátkem, klenoty jejich byly drobné perličky nebo stříbrný veneciánský řetízek, dárky to od manželů, když z obchodních cest se vrátili. - Děvčata v kanafasových neb bílých plátěných šatech, vlasy pěkně upletené, na hrdle křížek, jediný to klenot drahý, co děvče od matky dostalo, po celý život nosilo, a jestli ho opět své dceři nedala, do hrobu s sebou vzala. - Šaty ale, které do kostela měly, nesměly pro živý svět vzít k muzice. - Nábytek měly z dubového dřeva, masivní, vykládaný, dělaný na století; ale v těch dubových skříních ležely poklady příze, plátna, prádla, stříbra a peněz. Když potřeboval soused peníze, šel jen k sousedu řka: 'Bratře, potřeboval bych tolik a tolik/ a soused poslal ženu: Jdi, Kačenko nebo Dorotko, do truhly,' a Dorota šla, naměřila mírku vrchovatou stříbrňáků, soused vzal nečítané a šel, a když měl zase tolik, odvedl. Dceru měšťanskou nazývali 'pannou', syna 'panicem', otce 'panem otcem', hospodyni 'paní matkou'; jen dceři prokurátorově říkali 'slečna'. - Číst znala každá, ale psát a počítat ne; počítaly na křížky, kolečka a půlkolečka, ale navlas všecko vypočtly, nikdo jich neošidil. - Za dlouhých večerů čítávaly českou historii, která v žádném městském domě nechyběla, Münsterův Kosmos, Flavia historii Židů, výkvěty to literatury skvělejších dob, aneb knihy nábožného obsahu. Děvčata a chasníci scházeli se v přástvách, kde zpívali národní písně, a když měli úkol napředený, hráli neb tancovali - ne při pianu, to neměl ani pan prokurátor - ale při houslích. V létě sedávaly řemeslnické dcery s vřetánkem neb stávkem, na němž tkaly široko daleko známé kalouny, před domy v podloubí a držely besedy. Nemuselo ale být hlučno na ulici, poněvadž prý jednou, když děvčata dokolečka seděly v podloubí a tu najednou po ulici viděly přijíždět jakéhos pána na koni, tak se ulekly, že se v okamžení rozplašily, jak by do hejna holubů střelil; nechajíce práci stát i ležet, utekly na půdy a nepřišly dolů, až viděly z vikýřů - neboť okna do ulice nebyly, jak posud vidět leckde -, že pán odjíždí. - Muži znali česky a latinsky, ženy jen česky, leč jestli se některá slečna v recích a umění cvičila, jako prý byla jednoho radního pána dcera, která byla nad muže vycvičena a moudrá, že k ní lidé o radu chodili. Muži, kteří ve světě po obchodu chodili, znali i německy, z ženských ale málokterá. Povídá se posud směšná anekdota z té doby. K jedné muzice - o bálech se také ještě nevědělo - přišel cizí panic; jedna z děvčat se mu velmi líbila, vzal sklenici a šel k ní, aby jí připil, ptaje se: 'Čí je panna dcerka?' - 'Primasova Dorotka,' odpověděla panna. - 'Umí panna německy?' - 'Tak trochu.' - 'Trinken Sie, Fräule.' - 'Co pán povídá?' - 'Aby panna pila.' - 'Ah, teď jsem tomu porozuměla.' žádném městském domě nechyběla, Münsterův Kosmos, Flavia historii Židů, výkvěty to literatury skvělejších dob, aneb knihy nábožného obsahu. Děvčata a chasníci scházeli se v přástvách, kde zpívali národní písně, a když měli úkol napředený, hráli neb tancovali - ne při pianu, to neměl ani pan prokurátor - ale při houslích. V létě sedávaly řemeslnické dcery s vřetánkem neb stávkem, na němž tkaly široko daleko známé kalouny, před domy v podloubí a držely besedy. Nemuselo ale být hlučno na ulici, poněvadž prý jednou, když děvčata dokolečka seděly v podloubí a tu najednou po ulici viděly přijíždět jakéhos pána na koni, tak se ulekly, že se v okamžení rozplašily, jak by do hejna holubů střelil; nechajíce práci stát i Jelenka se srdečně zasmála a pan farář pokračoval dále: "Nezdá se, že by si ty děvčata byly nepřály žádných radovánek a že by je matky byly musely ustavičně hlídat, a přece bylo děvče nepoctivé tak řídký úkaz, že si na ni prstem ukazovala celá obec. Jejich záštitou byla bázeň boží, hluboký mravní cit a zaměstnání. Přidržovány od matek k domácím pracím, neměly dlouhou chvíli od rána do večera, obrazotvornost jejich nebyla zaujata čtením nervy dráždícím, když měly chvíle k přemýšlení, viděly před sebou jen obrazy domácnosti klidné, svět báječný aneb heroické osobnosti domácí historie, kterou ony tak dobře znaly, že co staré babičky vnukům ji vypravují, kteří lépe cizí znají než své. Nyní je to všecko naopak. Děvče dle nynější módy vzdělané zná velmi mnoho, jen samo sebe nezná; ví toho náramně mnoho, jen to neví, kde leží základ pravého štěstí. - Děvče nynějšího vychování, a buďsi měšťanská dcerka, bud řemeslnická, nehodí se již pro muže, který nemá hodně peněz; ono poznalo hejno potřeb, bez nichž neví jak se obejít, ona baží po rozkoších velkého světa a v těch jediné hledá svoje štěstí, a jestli jich užívat nemůže, cítí se nešťastnou a mnohdy k docílení jich dopouští se nejhroznějších prostředků. Hlava jejich naplněna ostřížky nepotřebnými, srdce prázdná buňka, z níž med trubci vysáli. - Chtějí být královnami, ale úkol pracovnic se jim nelíbí."
"Bohužel, je to smutná pravda," ozvala se hraběnka, "ale nejsou ony vinny, je to kletba hříchu, jehož muž se na ženě dopustil, zameziv jí cestu do chrámu ducha svatého. Nevědomost ženy je ta Nemesis, která muže ustavičně v patách stíhá, půdu pod nohou mu podemílá, když se vznést chce k výši, olověné závaží na křídla mu přivěšuje, která budovy jeho boří, úrody v popel obrací. Nevědomost ženy je bič, jejž muž sám na sebe pletl! Dokud si nebude žena vědoma svého vysokého postavení a úkolu, jejž Bůh jí přiřkl, poloze do její ruky blaho veškeré budoucnosti: dotud muž na sypkém základě buduje. Zena musí být jeho spolupracovnicí, má*li se stavba podařit. Žena musí být povýšena na stolec panovnický vedle muže, ne aby soudila, ne aby trestala, ale co anděl smírce mezi ním a světem. Do ruky ženy dal Bůh palmu víry a pochodeň lásky, aby je nesla před mužem, když kráčí do boje ducha. - Její pata potře hlavu hada nepřítele, do její ruky vložil Bůh moc roztříštit modlu ješitnosti a na vysoký stánek, na nějž se ona povznesla, vyvýšit velebný obraz lásky, oné lásky, jež z kříže za nepřátele svoje prosí. Žena musí vrátit lidstvu ztracený ráj, onu drahocennou perlu; dříve však musí vědět, že spočívá na dně vlastního srdce, tam že se musí pro ni ponořit!"
"O ty světice moje!" zvolala Jelenka, poklekla před hraběnkou, a ústa na ruku její vtisknouc, políbila ji vřele.
"Kéž by každému srdci Bůh takové popřál!" ozval se hrabě, zaslechna konec rozmluvy, a čelo svoje skloniv před matkou, políbil druhou její ruku.
"Amen," dodal pan farář, dívaje se s hlubokou úctou na trojlist ušlechtilých duší. - -
"Hraběcí Milosti, koně jsou osedláni," oznamoval mladý sluha.
"My zapomněli zcela na svou procházku, Jelenko!" řekl hrabě.
"Oh, já hned budu připravena, jen na chvilku strpení," řekla Jelenka, přejedouc si dlaní přes tvář od pohnutí ozářenou, složila svoji práci a odešla se ustrojit.
Netrvalo to ani půl čtvrthodiny, sedali na koně, hrabě na krásného hřebce arabského, Jelenka na andalusana, jehož srst černější byla nad aksamitovou sukni jezdkyně, po boku mu splývající. Bello s radostným štěkotem běžel kus napřed a zase přiběhl, on věděl, když pán na koně sedá, že smí s ním, ale Zefír stoje před koněm ohonem smýkal, prosebně na pána hleděl, brzo-li mu pokyne, neboť on vždy nesmíval s pánem. Už mladý kočí uzdu Jelence do ruky dává, už štolba se zalíbením na koně i jezdce pohlížeje smeká, a pes smutně se dívá, kroutí sebou, čeká, tu se ozve přimlouvající hlas.
"Vezmi s sebou Zefíra, Hanuši!" pravila hraběnka, která jdouc s panem farářem na procházku do zahrady, na dvoře se zastavila, než by odjeli.
"Ten nezasluhuje toho jména, lítá po poli, jako by ho z řetězu pustil, v městě poráží děti a housky z krámců smítá, jako by čtrnácte dní byl nežral," řekl hrabě, dívaje se na psa, který zaslechna kárající hlas, po břichu k němu se plazil.
Koně se pohnuli. "Zefíre!" zazněl laskavě hlas pánův a pes, jak by ho vymrštil, se vzchopil a už byl ze vrat, jak by ho vítr unášel, a jezdci klusem za ním.
Den byl jasný; bylo před velikonocemi, týden již, co odnesla chasa smrt čili zimu ze vsi. V stínu, kde slunce proniknout nemohlo, sníh sice ještě ležel, ale počasí bylo již jarní, velmi příjemné; nad Jelenčinou hlavou hejna komárů hrála. V zámecké zahradě, že byla na výsluní, všecko se již zelenalo, kvetly meruně i hrušky; zahradníci se radovali a Jano byl by nejraději býval celý den mezi nimi a celý den a při každé práci jen zpíval a vzpomínal, jak u něho doma asi a jestli ještě zima a sníh.
Po vesnici bylo živo, děti bosý, v košilkách jen a suknicích hrály si pod stromy, jež po všech cestách i prostředkem celé vesnice z obou stran nasázeny byly; na dvorkách batolila se již kuřátka a husy vodily za sebou četnou rodinu žlutých housat, ze všech dvorů ozývalo se kdákání slepic a kohouti s ostatními družkami, co neměly napilno, pohrabovali na mrveništích, která byla v některých dvorech již vydlážděna, jako v panském, a dvorky zameteny; v některých dvorech to ale vyhlíželo tak jako před lety. Na záspích vydlážděných pod okny ležela u každého stavení místo lavičky kláda a na ní seděly staré babky, předouce vřetánko, a u nohou se jim batolila vnoučata. Mladší ženy a děvčata bylo vidět chodit po práci, neboť byl čas předpolední. Tu běžela jedna s vědérci pro vodu a s takou hbitostí a šikovností vědro vody navážila, jako by to hračka byla, ale druhé vědro navážil jí mladý chlapec, který právě okolo šel, nesa od kováře kosy naklepané. Tam rozvěšuje jedna prádlo po plotě a přitom přizpěvuje kamarádce v druhém dvoru, která len tluče, a jiná zase peručí osekává na oheň, a opět v jiném dvoře sedí na záspí hospodář, spravuje chomout, chlapec u něho si otlouká píšťalu, že to ale nemůže trefit, prosí tátu, aby mu ji otloukl, a máma sedíc za stavem z okénka mu hrozí, aby dal tatíkovi pokoj. Tam chodí si hospodář po sadu, ten zase spravuje na dřevěném nářadí, tam jich čeká několik u kováře na správu, nejvíc jich ale v poli oře a seje. Sady okolo statků a chalup, lípy okolo kostela uprostřed vsi se zelenají a faru ani školu, opodál kostela ohrazenou zeleným plotem, nebude zakrátko vidět pro zeleno stromů.
Jelenka i Hanuš zpovolna jeli s vršku dolů k vesnici.
U bábiny chalupy Jelenka zatočila koněm až k samé zahrádce, a dívajíc se do oken, pravila: "Musím se podívat, co to děvče dělá, dva dni jsem ji už neviděla."
U okénka, kde obyčejně Dorla sedávala, neseděl nikdo a nebylo nikoho ani vidět ani slyšet. Jeli dále. - Staří mladí, všecko se na ně usmívalo a je pozdravovalo a ne z jedněch úst znělo: "Je to krásný pár lidí!"
A byl to vskutku krásný párek. - Krásní koňové pyšně hlavami do povětří házeli, z nozder div jim oheň nesršel, nohy pod nimi jen hrály. Věděli, že smělé jezdce nesou, jichž ruka, byť i lehko uzdu držela, pevná je. - Jelenka seděla na koni, jak by ji vdechl; černý jízdecký Šat pěkně jí slušel k čisté zarůžovělé pleti a světlým vlasům. Byla vzrůstu prostřední výšky, forma těla nebyla ani bujná, aniž měla onu oblíbenou formu nepřirozené štíhlosti vosí, byla souměrně urostlá. - Tvář její byla výraz té největší milosti; a ačkoli jednání její mnohdy dětinské bylo, přece spočíval v jejím velkém modrém oku zralý duch. Největší kouzlo její spočívalo okolo malých krásných rtů; a v tom malém důlku v bradě jako by bůže milosti lůžko si bylo ustlalo. Jak některá krásná paní, když se směje, všecku vnadu ztrácí, tak v úsměvu Jelenčině se jevila veškerá líbeznost, a na koho se usmála, ten nemohl ji nemít rád. Ale ona se nesmála, aby kouzlem tím koketovala, ani si nebyla vědoma své krásy, a nebylo, kdo by ji byl chtěl lichocením urážet.
Hanuš byl vysokorostlý; rázné tahy jeho tváře zmírněny byly výrazem lidumilnosti a dobroty, jež v srdci jeho opravdu spočívaly. Oko jeho hluboké, duchaplné a uprostřed mocného obrví, na čele jasném síla mužného ducha. Byla to krása oduševněná, která vždy vítězí nad pouhou krásou formy a všelikou marností.
Na konci vesnice uhnuli z hlavní cesty vpravo.
"Dáme se okolo sadů do polí a podél lesa; bude-li ti pak libo, zajedeme až do města a navštívíme doktora," obrátil se Hanuš tázavě na Jelenku.
"Mně je vše vděk, co tobě libo," odpověděla. Jeli.
U rychtářova pole na sluníčku seděl starý Bor v měkké sesli, zaobalen v kožichu, na nohou maje peřinu. Rychtář stál nedaleko něho a do bílé zástěry měřil si zrní k setí. Syn a vnuci zaorávali.
"Obrod vám Pánbůh!" pozdravil hrabě, zastaviv u nich koně.
"Dejž to Pánbůh nám i vám, hraběcí Milosti," posmekl rychtář a stařeček také stáhl čepici, hrabě ale shoupna se s koně, posadil mu ji na hlavu bílou jako jabloň v květu.
Velmi vetchý byl stařeček, hlava skláněla se již k zemi, kosti byly jen kozí potaženy, ruce se mu třásly a nebylo v nich již žádného tepla.
"Jak se máte, Bore?" ptal se ho hrabě hlasitě, neboť stařec neměl již dobrý sluch.
"Dobře, chválabohu; hale ta slabosť - ta slabosť - nemůžu huž pracovať, huž habych tamto spal," ukázal s pohnutou tváří k lesíku, kde hřbitov byl.
"Do vůle boží, táto, však tu nikomu místa neberete; dobře vám tu mezi námi - v měkké židlici sedíť ha se voziť, vínko píť, suchary smáčiť ha se niodlíť!" řekl rychtář, laskaje se s otcem jako s dítětem.
"Pánbůh ti to zaplať, chlapče, na tvých dětoch, co mně děláš, i tej naší vrchnosti. Hodní jsú to páni. - Poslali mi tuto židlici ha víno; to zahřívá - hale jen po lžíci ho beru," povídal stařec přetrhovanou řečí, obrátě se k hraběti.
"Ztrácí paměť již ha nepoznává známé, teprve haž ho vzpamatuju," řekl rychtář tišeji, načež otce upozornil, že to jsú pan hrabě, co před ním stojí. Tu se teprv slabé oko starcovo obrátilo pozorněji na hraběte.
"Mnoho jste dobrého hudělali, hraběcí Milosti - mnoho - všem - nu hať si lajú - však oni se jednu poznají! - Na Pana Krista" - při těch slovech stařec posmekl -"teky láli - ha on je přišil vykúpiť. - Odpusťme jim." - "Hale táto," chtěl cosi rychtář námítat, než stařec nedbal a zase se ptal hraběte:
"Huž jste zašili?"
"Ne všecko," odpověděl hrabě.
"No obrod vám Pánbůh."
"A vás posilni, abychom o obžinkách zase v zámku si pohovořili," řekl hrabě, podávaje starci ruku. Stařec neřekl nic; drže ruku hraběte v své třesoucí se pravici, pozdvihl k němu hlavu a tu padl slabý jeho zrak na Jelenku stojící u hraběte. "Pěknú jste si ženu vybrali - Bůh dej, by i dobru. - Teky jsom měl ženu - dobru, dávno humříla. - No, huž se záhy shledáme." Odmlčel se, pak podávaje druhou ruku Jelence, dodal: "Zůstávejte zdrávi, Pánbůh vás opatruj ha požehnej - i děti vaše -, habyste po všecky časy - živi byli jako zrnka v klásku."
Oko se mu zalilo slzou a hlava se zase sklonila na prsa. Rychtář chtěl omyl otcův vymlouvat, hrabě ale mu pokynul, aby mlčel, pomohl Jelence sám na koně, sám se vyšvihnul na svého a mlčky jeli dále.
Už byli kus za vesnicí, nedaleko panských polí, a ještě na sebe ani se nepodívali. Hanuš chtěl omyl starcův v žert obrátit, a nebyl s to, a Jelence vyšší ruměnec z líčka nescházel.
Tu se hnala bába se džbánem naplněným "dobrou vodou" od kapličky. "Zdrávi vyjíždíli!" pozdravila a zastavivši krok: "Kam se beru?" ptala se.
"Trochu si vyjeti, snad až do města," odpověděl hrabě, rád, že je bábou z rozpaků vyveden.
"Nu, co škodí, bula jsom hyn předvčírom hu felčara, nechala jsom štěpíť neštoice Mankinu chlapci. Hani nedutal, hale dnes je mrnkavý, poslala jsom tam Dorlu, háby ho trochu pochovala, než Manka oběd huvaří."
"Já se dívala do okna, a proto jsem tedy Dorlu neviděla. Cožpak dělá?"
Mrzutě zakroutila bába hlavou. "Já nevím, co se tomu dívčí stálo, - od vánoc jako by to ona nebula; jinda se od zpěvu chalpa rozlíhala, ha nyní chodí jako humoklá slepice. Ha když se jí ptám: 'Co je ti,' nic, přej, ha vůčihledě schází ha bledne. - Mluvte s tím, když to nemá za mák rozumu. - Manka se jí ptala, Józa se jí ptal - ha každému, že nic."
"Já se jí nejednou již ptala, ale ona mi také říká, že jí nic není, - a přece je smutná a bledá," pravila Jelenka.
"Snad je chorá, aniž vskutku o tom ví," namítl hrabě.
"Já vařila vlčí mák, já polej, já řebříček, ha ono všecko nic plátno. Hani ta 'dobrá voda' jí nespomáhá, jako by měla hučarováno. Kudy chodím, tudy myslím co ešče dělať, vždyť pak pro každú nemoc dal Pánbůh léku."
"Jenomže lidé vždy o něm nevědí," řekl hrabě. - "Hale Pánbůh o něm ví, ha on spomůže, musíme to nechať na vůli boží," řekla bába, a ukázavši na rychtářovo pole, dodala: "Vidíla jsom s vršku, kterak rozprávíte s Borem. - Bula jsom ráno hu něho teky. - No dočká-li se i červených vajec, Jiřího rosy se nedočká! - Sprovoď Pánbůh!" pozdravila a šla svou cestou; jezdci jeli dále.
U panské role stál Miča, dohlédaje na oráče, a nedaleko něho seděl u cesty Honzík a zpíval. - Jak viděl Miča vrchnost přijíždět, hned smekl a dle svého prostosrdečného způsobu se ptal: "Kdeže jedů?" Hrabě mu řekl, vyptávaje se ho spolu na některé hospodářské záležitosti. - Jelenka okřikovala psy, kteří okolo Honzíka rejdili, div že ho na zem neporazili.
"Eh," obrátil se Miča uprostřed řeči na slečnu, "sa ten nebojí, co by jich aj viac bolo, to je taký žíván (zbojník)!" A zase dále hraběti odpovídal. Když ale hrabě odjížděti chtěl, tu začal Miča širák mačkat, škrábat se za ušima, pokašlávat, bylo patrno, že chce něco říci a si netroufá. "No ven s tím!" usmál se hrabě. "Co chceš?" - "Veď ráčia vedieť, velkomožný pán," vyrazil ze sebe Miča, "každý sa ta tiahně, kde sa uliahně. Rád by som esče len raz viděl domou a svoju rodinu!"
"Napadlo mi, že bys rád se domů podíval a že bys mohl s Janem na svatbu. Mluvil jsem o tom již se správcem; zatím bude tvoje místo písař zastávat." To řka pohodnul hrabě koně a po boku Jelenčině uháněl rychlým klusem k lesu. Miča ale hodil čapku do povětří, zavejskl si, a vyzdvihna Honzíka do výše, křičel: "Ty živán, ty, tatko ti puojdě přec - domou, do Korálovíc - juj!" Oráči myslili, že šafáři, vždy tak moudrému, myšlenky spadly.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 30.10.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18), Babička (19), Babička (20), Babička (21), Babička (22)
-Babička (několika slovy)
-Babička (rozbor), Babička (rozbor) (2), Babička (rozbor) (3)
-Babička (vlastní názor)
-Baruška
-Chudí lidé, Chudí lidé (2)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3), Chýše pod horami (4)
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3), Divá Bára (4), Divá Bára (5), Divá Bára (6), Divá Bára (7), Divá Bára (8), Divá Bára (9), Divá Bára (10), Divá Bára (11), Divá Bára (12), Divá Bára (13), Divá Bára (14), Divá Bára (15), Divá Bára (16), Divá Bára (17), Divá Bára (18), Divá Bára (19), Divá Bára (20), Divá Bára (21), Divá Bára (22), Divá Bára (23), Divá Bára (24), Divá Bára (25), Divá Bára (26), Divá Bára (27), Divá Bára (28), Divá Bára (29)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4), Karla (5), Karla (6), Karla (7)
-Karla a jiné povídky, Karla a jiné povídky (2)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Velká kniha pohádek)
-O chytré princezně (Pohádky a pověsti)
-O Popelce
-Pan učitel, Pan učitel (2)
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádky, Pohádky (2)
-Pohorská vesnice
-Povídky
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek), Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek) (2)
-Týden pohádek Boženy Němcové
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4), V zámku a v podzámčí (5), V zámku a v podzámčí (6), V zámku a v podzámčí (7), V zámku a v podzámčí (8), V zámku a v podzámčí (9), V zámku a v podzámčí (10), V zámku a v podzámčí (11), V zámku a v podzámčí (12), V zámku a v podzámčí (13), V zámku a v podzámčí (14)
-V zámku a v podzámčí (rozbor), V zámku a v podzámčí (rozbor) (2), V zámku a v podzámčí (rozbor) (3)
Čítanka-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18)
-Babička (celá kniha / e-book)
-Básně a jiné práce, Básně a jiné práce (2), Básně a jiné práce (3), Básně a jiné práce (4)
-Cesta z pouti
-Chudí lidé, Chudí lidé (2), Chudí lidé (3), Chudí lidé (4)
-Chudí lidé (celá kniha / e-book)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3)
-Chýše pod horami (celá kniha / e-book)
-Chytrá horákyně (Pohádky)
-Čert a Káča (Pohádky)
-Čtyry doby
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3)
-Divá Bára (celá kniha / e-book)
-Dlouhá noc
-Dobré kmotřinky (Národní báchorky a pověsti - II)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2), Dobrý člověk (3), Dobrý člověk (4)
-Dobrý člověk (celá povídka / e-book)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4)
-Karla (celá povídka / e-book)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Národní báchorky a pověsti - II)
-Neohrožený Mikeš (Národní báchorky a pověsti - I)
-O bílém hadu (Národní báchorky a pověsti - II)
-O černé princezně (Národní báchorky a pověsti - I)
-O dvanácti měsíčkách (Slovenské pohádky a pověsti - I)
-O hloupém Honzovi (Pohádky)
-O kocouru, kohoutu a kose (Národní báchorky a pověsti - II)
-O Pánu Bohu, O Pánu Bohu (2)
-O Popelce (Národní báchorky a pověsti - I)
-O princezně se zlatou hvězdou na čele (Národní báchorky a pověsti - II)
-O zlatém kolovrátku (Národní báchorky a pověsti - I)
-Obrázek vesnický
-Pan učitel
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádka o perníkové chaloupce (Pohádky)
-Pohorská vesnice, Pohorská vesnice (2), Pohorská vesnice (3), Pohorská vesnice (4), Pohorská vesnice (5), Pohorská vesnice (6), Pohorská vesnice (7)
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Národní báchorky a pověsti - II)
-Sestry, Sestry (2), Sestry (3)
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4)
-Zlatý vrch (Národní báchorky a pověsti - II)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­