ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Němcová Božena (*04.02.1820 - †21.01.1862)

­­­­

Karla (3)

VI

Je poslední masopustní neděle. Jaký to rámus, jakého to zvuku od božího rána po vesnici! Jaký to shon chlapců! Tu vyběhne jeden z chalupy, tu ze statku a každý vyšňořen, vymydlen, jak by na veselku šel.
Také Petr bral se dolů s ponebí. Byl teprva napolo ustrojen. Střevíce černé měl vyleštěné, punčochy jak sníh, žluté koženky, modrou krátkou vestu bohatě vyšitou s červenou podšívkou. Měl ji jen na dva háčky zapjatou, aby bylo vidět bílou košili, vyhladěnou co kart. Ostatní ústroj, modrou kazajku též červeně podšitou, černý hedbávný šátek a červenou čepici nesl na ruce.
"Kde máte, mámo, prosím vás, kúsek zrcátka?" ptal se rychtářky, která právě zacházela se smažením listů v kuchyni u ohniště.
"Nechoď mi s takými pletkami; vidíš, že stojím hu božího ohně," odbyla ho selka zkrátka.
Markyta přikládala na ohníček peručí. "Nevíte o ňákem, Markyto?" ptal se jí Petr.
"I kdeže bych já věděla, chlapče. Děvčat se zeptej, jsou ve srubu!"
Ve srubu stála Hana hnětouc těsto a Karla cosi v koutě kutila.
"No, tebe jsme tu potřebovaly právě. Hýbej odtud, nevidíš, že zacházíme s božím darem," křičela naň Hana, sotvaže se ve dveřích ukázal.
"No, vždyť vám to nehuhranu, jen mi povězte, kde máte zrcátko!"
"Pot, já ti huvážu šátek sama!" ozvala se Karla, přiskočila k němu a hned mu šátek vázala. "K čemu chlapovi zrcátko?" povídala mu přitom, "já je nepotřebuju celičký rok ha po roce jak by smet."
"Ha v čem se zhlížíš, když si vínek vážeš?" ptal se Petr.
"Já se zhlížím v Haninu líčku," usmála se Karla.
"Ha já se budu zhlížet v tvém oku," usmál se také Petr oblékaje kamizolu.
"To bys měl nejasné zrcátko, Petře," řekla Karla, nadívajíc mu červený fábor do nejvrchnější dírky u kamizoly.
"Nebulo by ono nejasné, kdybys schválně ty černé záclonky přes ně nestahovala," pravil Petr hladě ji dlaní přes oči.
"Vidíme, jak ono si to humí růžičky sázet!" ozvala se Hana do toho.
"Když svlíkne Petr všidní (kamizolu), je hned jinakší," smála se Karla, pak ale hned dodala: "Nynčko hýbej - nemáme kdy!"
"No huž jdu!" řekl Petr, shrnuje si černé, dlouhé vlasy za uši a čepici sázeje na hlavu. "Hať dáte hodně na voračky, sice nebudem s vámi tančit," napomenul ještě ve dveřích odcházeje.
Před statkem stály dvě jedle; utrhl si zelený struček, vzal do úst a pospíchal do hospody, kde byli již ostatní chlapci shromážděni, dudák mezi nimi. Dudy byly samé kvítí, dudák samý fábor a jako nějaký družba měl za kazajkou rozmarýnu. Na čepici měl kohoutí péro. Chlapci si ho nadcházeli a každý dal mu nejdřív připít. Malý zavalitý dudáček se mezi nimi točil a šklebil a po malých přestávkách stiskal dudy, že vydávaly táhlý, žalostný tón, který zněl až na náves, kde čekaly děti z celé vsi, aby viděly chodit chlapce po dívkách.
Byl to počinek voraček. Voračky slavily se vždy na poslední masopustní dny. Chlapci chodili po dívkách a ty jim musely dát po penízi. Za ty peníze nakoupili sladkého páleného a častovali v hospodě děvčata. Pak se tančilo tři dni a tři noci a dudákova noha, kterou si takt dával, nesměla ustat. Proto s ním chlapci také zacházeli jako s teplou bábou. Právě se byly děvčata Karla a Hana oblékly, když dudy na dvoře se ozvaly.
"Och bože, což je to přece jen krásná věc, ta muzika!" vzdychla si vroucně Hana, oprašujíc židlice a stůl jako sklo čisté. "Já když ty dudy slyším, srdce mi v těle skáče!"
A tu už ty roztomilé dudy vřískaly ve dveřích a dudáček obracel oči k nebi, smál se a šklebil, házel tělem se strany na stranu, jako by se o něj božec pokoušel. Ale všem se to velice líbilo, smáli se mu dost a dost. Rychtářka jemu prvnímu podala smažených listů a rychtář zaklepal mu na rameno řka: "Tuto já říkám vždycky, že není přes strážského dudáčka."
Dudáček nic neřekl na tu zdvořilost, prohnul se na levý bok, stiskl dudy a poskočil. - A Hana stála u stolu á s takovou vroucností na něj se dívala, že mu to všickni chlapci záviděli.
Když zaplatila Hana stříbrný tolar, Karla renčák, táhli chlapci o dům dál; tak od statku k statku, od chalupy k chalupě, až všecko zvroubili, pak zrovna do hospody.
Zatím se děvčata ustrojila do šatů, které se braly jen tenkráte, když bubnujú, a šla za chlapci. Ti je přivítali zpěvem, muzikou a sladkým páleným - a poté se pustili do tance.
Karla s Hanou do hospody i zase z hospody, ony vždy spolu i v kolečku vedle sebe tančily.
Jestli který chlapec veselostí rozhárán Hanu upřímněji k sobě přivinul, Karla, jak by i v týle oči měla, hned to zpozorovala a hned mu také šlápla na nohu, až se prohnul. "Proboha, vždyť mi paty ušlapeš!" křikl ten na ni.
"Nic si z tuhoto nedělej, zato ti půjdu na veselku, nevíš?" smála se mu Karla, nenechajíc se ani dost málo v tanci vytrhovat.
"No - tentononc - kmotra, musíme si také zatančit spolu. Ty abys měla dlouhý len a mně aby se žíly pod koleny nezkrátily," pravil Barta rozveselen, když se první den u hospody s Markytou setkali. Oni byli již po nějaký čas trochu spolu na štíru, a to proto, že Barta Markytě ustavičně v uších ležel stranu Karliných vdavek. O tom ale Markyta nevěděla, že Petr zase Bartovi v uších leží, aby to zprostředkoval jakožto kmotr.
"Není mi do tance; ale když to musí být, musí -," pravila Markyta jaksi rozmrzeně.
"Ale co jen máš, chodíš - tentononc -, jako bys měla hlavu zababučenou. Což to nemůžeš povědít, vždyť jsem přece - tentononc - tvůj kmotr."
"Co bych ti to nepověděla; sní se mi často o nebožtíku Drahoňovi a tak si myslím, že on nemá v cizí zemi pokoje. Co tomu říkáš, kmotře? Tobě se nikdy o něm nesní? - Já si umínila, že půjdu z jara na Svatú Horu a tam budu zaň obětovat."
"To udělej, Markyto, - tentononc - já musím beztoho také pro cín do Klatov, to už - tentononc - půjdu s tebou. Mně se taky o něm sní."
"Co, prosím tě, nic ti nepovídá?" ptala se ouzkostně Markyta.
"Počkej, tuhle se mi o něm snilo; já ho učil - tentononc - execírku, a on mi nadal bláznů a nechtěl se učit. A zrovna to s ním tak bylo. On byl - tentononc - dobrý chlap, ale nedal si říct. - A Karla, ta bude po něm. - Co je tomu dívčí? Však není dávno už veselá a po líčku se jí chmúry honí."
"I, těm děvčatům se snadno zachmúří, snadno rozchmúří," odpověděla Markyta.
"Tentononc - kmotra, ty si nedáš říct, ale vzpomeneš na mě, že to děvče má Petra rádo, - ty si říct nedáš - rád bych -"
"S tebou není řeči," odbyla ho kmotra, nedajíc mu domluvit. Oba vešli do hospody nabité chasou. - Barta byl by si zatočil kníry okolo prstu, kdyby si byl nemusel lokty pomáhat, aby se dostal ke stolu, kde hospodáři seděli.
Vesele skončil se první den voraček. Druhý den odpoledne přivede tu najednou Barta hosta do hospody. Byl to bratrovec jeho, který přišel z Plzně k němu na dovolenou, a sice jen na voračky.
V Stráži ho už znali a chasa ho s veselým jásotem vítala. Voják byl hned jejich, svlékl kabát a pustil se do tance. Byl hezký hoch; děvčata se na něj po očku dívala, jedna pochválila líčko, druhá ústroj, třetí tanec, což vlastně nejvíc platilo.
"Karlo," povídala Hana, když šly k ránu spravit krávy, "tomu Bartovi ten vojenský šat sluší, vet?"
"Nevěděla bych. Co na něm vidíš? - Takový nafoukaný větroplach ha má rezavú hlavu, nevšimla sis?" pravila Karla a temné její oko spočinulo zpytavě na tváři Hanině.
"To já nevím, mně se jen líbí vojenský šat."
"To jsi mi ještě neřekla," pravila s výčitkou Karla.
"Dnes mi tak do očí padl," řekla Hana lhostejně, upřímně si zívla a posadila se v stáji na stoličku. "Tak se mi oči klíží, že hani nevidím. Na kámen bych lehla ha spala jak snop. - Hale musíme krávy spravit ha zase tančit. - To bude věcí - zítra - haž - se -"
A už nedořekla; hlava jí klesla na zeď - spala.
Karla stála chvíli před ní se založenýma rukama, dívala se jí upřeně do očí, pak si hluboce vzdychla, vzala do ruky dížku a šla po své práci.
Mladší děvka, přiběhši za nimi všecka říčná, chtěla Hanu budit, ale Karla ji zakřikla, ať ji nechá trochu pospat, že ona sama za ní práci odbude. Také všecko sama zastala a Hana spala víc než hodinu. Pak ale musely zase do tance, aby se jim chlapci nevysmáli, že sú ospalky, že mají těžké nohy. Takto by se nerady byly nechaly pohanět.

VII

Třetí den ráno chodili chlapci po vesnici; přestrojovali se všelijak, škádlili kdekoho a každá stará babka, kterou napadli, musela s nimi skákat. "Hodně vysoko, hať je dlúhé konopí!" volali, vyhoupnuvše každú do výše. - Ten se ustrojil za medvěda, ten se zabalil do hrachoviny a místo hlavy nastrčil na topůrko veliký tuřín a jiný zase běhal čtyrnožky po zemi a chytal lidi za nohy, zkrátka tropilo se, co tropilo, a čím větší hloupost, tím vítanější byla, jak to už bývá ve světě. A tak to šlo až do noci. Večer se už starší hospodyně vytratily, také Markyty nebylo v hospodě. Tu přisedla Karla k Bartovi a šeptala mu: "Kmotříčku, hudělejte mi něco k libosti."
"I mluv jen - ty - to víš - tentononc -, že bych ti modré s nebe snesl, kdyby to možno bylo."
"Tuto já od vás nechci. Hale půjčte mi od svého bratrovce šaty, já bych se ráda přestrojila za vojáka. Hale buďte tichý."
"Ty jsi diblík. Udělám ti to, jen se ale světle koukej," řekl jí Barta a hladil kníry.
"Já se budu smít ha dovádět do půlnoci, kterak chcete, jen když mi to huděláte."
Barta zavolal svého příbuzného na stranu, mluvil s ním, a když ten přisvědčil, ztratili se oba a Karla se také pomalu vytratila ze sednice. Žádný si toho nevšiml.
Netrvalo to dlouho, přivedl Barta do sednice vojáka a selského synka. Na selského synka se hned každý obrátil, poněvadž měl ostříhané vlasy; vojáka si hned oni nepovšimli, myslili, že to je ten Bartovic.
"Podivte se, Jirka Bartovic je našinec!" ozývalo se po sednici a chlapci obstoupili příchozí, prohlížejíce jich od hlavy k patě.
"Na mútě kuši, totě Karla!" zvolal Petr, plácna přestrojenému děvčeti na rameno.
"Ten to uhádl hned!" smál se Barta. Hned obstoupli Karlu ze všech stran, každý ji otáčel, ženy i muži volajíce: "Kterak by to na ni hulil! - Lepší sluší jí chlapský kabát než sukně."
"Nynčko mi hustupte, ja chci dělat chlapa, jak se patří," zvolala Karla rozhrnujíc chasu silnou paží.
"Kterak tě budem volat, když jsi chlap?" ptali se někteří Karly. Byla v rozpacích. Ale voják za sedláka převlečený hned to rozhodl: "Svatá Karolina a svatý Karel, tuto je stejné, říkejme jí Karel."
"Tedy Karel," přisvědčila chasa.
Karel tedy, jakž zatím Karlu budem jmenovati, vzal se stolu plnou sklenici, přistoupil k Haně, obejmul jí kolem pasu, dal jí připít, pak zdvihna sklenici nad hlavu předstoupil před dudáka a začal zpívat zvučným hlasem: Nastokrát děkuju mej zlatej mamičce, že je mne chovala v strakatej peřince.
Chovala, chovala, nevěděla komu; když mne vychovala, vzali mne na vojnu.
Chlapci opakovali poslední slohu po Karlovi, dudy padly jim do noty, Karel vyprázdniv sklenici na dno přivinul Hanu úžeji k boku a začali se v kolečku točit jako vřetena.
"Co tomu říkáš, Milotová - tentononc -," smál se Barta; ,.kdyby ten chlapec nebyl děvče, já bych řekl, že je to chlapec - mordiónský chlapec!"
"Tak, tak, Barto, kdyby nebula tetka strýc, bula by tetka, ha kdyby neměl Barta hlavu pod víchem, netahal by se za nos," smála se rychtářka, když si Barta nemohl najít kníry. Chtěl jí cosi říci, ale vtom přišel Karel vzít svoji hospodyni k tanci a Milotová musela jít, vždyť to byla maškara.
"No a nynčko jsi huž všecky provedla, pot, zatančíme si spolu," řekl Petr chytna ji za šos.
"Chlap s chlapem tancovat, totě tak, jak by jedl chléb s chlebem," smál se Karel.
"I jdidiž, vždyť nejsi chlap, třebas ti rostlo na bradě chmýří," škádlil Petr.
"Petře, pas se, hať se neskřížkujem. Nejsem Karla," a nakloniv se k Petrovu uchu, šeptal mu: "Poslechni mne ha hleď si Jakšoic Báry, to je děvče jak dobrá hodina ha má tě ráda, já to vím."
Než jí mohl Petr odpovědět, držela už zase Hanu vpolo a tancovala. Hana byla, co se Karla přestrojila, jako zmámená. Věděla přece dobře, že je to Karla, ale když ji obejmula, když jí přišeptávala: "Má zlatá Hano, má drahá!", bylo jí tak divně okolo srdce, že ani nevěděla, kde je a co se to s ní děje, a brzy bledla, brzy se rděla jako kalina.
"Já nevím, co jsi vzala ten šat na sebe, kterak by mně hučaroval. Svět jde se mnú kolem! To nás huhranuli," stýskala si Hana, když od tance odpočívala.
"Hutři si bílú šatkú," radil jí Karel. Děvče poslechlo - ale což to bylo všecko platno? Když se na ni Karel upřímně podíval, když jí ruku stiskl, bylo jako dříve.
Bylo k půlnoci, když se chasa sbírala dym. Hospodáři i hospodyně byli už doma. Chlapci vyprovázeli se zpěvem a muzikou děvčata až k stavení. Hana a Karla měly přednost přede všemi, ony nejvíc na voračky platily a mimo to byla Hana rychtářovic.
"Slovo s to, Karle!" volal za Karlem voják, když vcházel s Hanou do statku.
"Dostojím," odpověděl Karel. - Petr nešel ještě domů; mrzel se na Karlu a chtě jí udělat vzdory šel s Bárou.
"Hano!" začal Karel, když byl s Hanou do komory vešel a vedle ní na truhlu se byl posadil. "Hano, pověz mi hupřímně, jestli se ti takto líbím a jestli bys mne chtěla, kdybych bula opravdu chlapcem?"
"Žádného jiného; takto se mi líbíš zrovna dost," odpověděla Hana a ovinula ruku okolo šíje své družky, jak to dělávala. "Kdybys bula chlapec, já bych si žádného nevzala do smrti," šeptala, položíc umdlenou hlavu na její rameno.
"Slib mi to před bohem rukú dáním," řekl Karel hlasem opravdovým. Hana ani nevěděla, co dělá, měla vše za žert, a přece jí do žertu nebylo. Avšak hlas Karla srdce jí prorážel; ruku mu podajíc řekla: "Slibuju!"
"Hale slib dodrž, hať je jakkoli!" řekl Karel, a přivinuv Hanu pevně v náruč, líbal ji v líce, oči, nejsladších jmen jí dal a děvče splácelo vroucí jeho polibky stejnou vroucností.
"Ha nynčko jdi spat. Pánbůh tě opatruj. Pamatuj, co jsi mně slíbila!" S těmi slovy ji po dlouhé, dlouhé chvíli pustil z náručí a odběhl z komory do chalupy.
Ale netrvalo to dlouho, vyšel zase z chalupy ven. Ještě jednou vkradl se tiše k Haninu okénku, položil hlavu na chladnou zeď a hořce si zaplakal. Pak se požehnal křížem, ohlídl se ještě jednou po statku kolem dokola - a tiše vyšel ze vrat.

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 07.08.2017

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
   
­­­­

Související odkazy

Čtenářský deník-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18), Babička (19), Babička (20), Babička (21), Babička (22)
-Babička (několika slovy)
-Babička (rozbor), Babička (rozbor) (2), Babička (rozbor) (3)
-Babička (vlastní názor)
-Baruška
-Chudí lidé, Chudí lidé (2)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3), Chýše pod horami (4)
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3), Divá Bára (4), Divá Bára (5), Divá Bára (6), Divá Bára (7), Divá Bára (8), Divá Bára (9), Divá Bára (10), Divá Bára (11), Divá Bára (12), Divá Bára (13), Divá Bára (14), Divá Bára (15), Divá Bára (16), Divá Bára (17), Divá Bára (18), Divá Bára (19), Divá Bára (20), Divá Bára (21), Divá Bára (22), Divá Bára (23), Divá Bára (24), Divá Bára (25), Divá Bára (26), Divá Bára (27), Divá Bára (28), Divá Bára (29)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4), Karla (5), Karla (6), Karla (7)
-Karla a jiné povídky, Karla a jiné povídky (2)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Velká kniha pohádek)
-O chytré princezně (Pohádky a pověsti)
-O Popelce
-Pan učitel, Pan učitel (2)
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádky, Pohádky (2)
-Pohorská vesnice
-Povídky
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek), Sedmero krkavců (Velká kniha pohádek) (2)
-Týden pohádek Boženy Němcové
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4), V zámku a v podzámčí (5), V zámku a v podzámčí (6), V zámku a v podzámčí (7), V zámku a v podzámčí (8), V zámku a v podzámčí (9), V zámku a v podzámčí (10), V zámku a v podzámčí (11), V zámku a v podzámčí (12), V zámku a v podzámčí (13), V zámku a v podzámčí (14)
-V zámku a v podzámčí (rozbor), V zámku a v podzámčí (rozbor) (2), V zámku a v podzámčí (rozbor) (3)
Čítanka-Babička, Babička (2), Babička (3), Babička (4), Babička (5), Babička (6), Babička (7), Babička (8), Babička (9), Babička (10), Babička (11), Babička (12), Babička (13), Babička (14), Babička (15), Babička (16), Babička (17), Babička (18)
-Babička (celá kniha / e-book)
-Básně a jiné práce, Básně a jiné práce (2), Básně a jiné práce (3), Básně a jiné práce (4)
-Cesta z pouti
-Chudí lidé, Chudí lidé (2), Chudí lidé (3), Chudí lidé (4)
-Chudí lidé (celá kniha / e-book)
-Chýše pod horami, Chýše pod horami (2), Chýše pod horami (3)
-Chýše pod horami (celá kniha / e-book)
-Chytrá horákyně (Pohádky)
-Čert a Káča (Pohádky)
-Čtyry doby
-Divá Bára, Divá Bára (2), Divá Bára (3)
-Divá Bára (celá kniha / e-book)
-Dlouhá noc
-Dobré kmotřinky (Národní báchorky a pověsti - II)
-Dobrý člověk, Dobrý člověk (2), Dobrý člověk (3), Dobrý člověk (4)
-Dobrý člověk (celá povídka / e-book)
-Karla, Karla (2), Karla (3), Karla (4)
-Karla (celá povídka / e-book)
-Kdo je hloupější? (Národní báchorky a pověsti - I)
-Moudrý zlatník (Národní báchorky a pověsti - II)
-Neohrožený Mikeš (Národní báchorky a pověsti - I)
-O bílém hadu (Národní báchorky a pověsti - II)
-O černé princezně (Národní báchorky a pověsti - I)
-O dvanácti měsíčkách (Slovenské pohádky a pověsti - I)
-O hloupém Honzovi (Pohádky)
-O kocouru, kohoutu a kose (Národní báchorky a pověsti - II)
-O Pánu Bohu, O Pánu Bohu (2)
-O Popelce (Národní báchorky a pověsti - I)
-O princezně se zlatou hvězdou na čele (Národní báchorky a pověsti - II)
-O zlatém kolovrátku (Národní báchorky a pověsti - I)
-Obrázek vesnický
-Pan učitel
-Pohádka bez konce (Pohádky)
-Pohádka o perníkové chaloupce (Pohádky)
-Pohorská vesnice, Pohorská vesnice (2), Pohorská vesnice (3), Pohorská vesnice (4), Pohorská vesnice (5), Pohorská vesnice (6), Pohorská vesnice (7)
-Rozárka: Pomněnka šlechetné duše
-Sedmero krkavců (Národní báchorky a pověsti - II)
-Sestry, Sestry (2), Sestry (3)
-V zámku a v podzámčí, V zámku a v podzámčí (2), V zámku a v podzámčí (3), V zámku a v podzámčí (4)
-Zlatý vrch (Národní báchorky a pověsti - II)






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­