ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Doyle Arthur Conan (*22.05.1859 - †07.07.1930)

­­­­

Upír v Sussexu (Poslední poklona Sherlocka Holmese)

  • z části Z archívu Sherlocka Holmese
  • přeložila Eva Kondrysová

Holmes si pozorně přečetl list, který mu listonoš právě doručil. Krátce se zasmál, což u něho patřilo k vrcholným projevům veselí, a hodil mi jej.
"Hledáte-li kombinaci moderní doby a středověku, reality a divoké fantazie, pak sotva najdete dokonalejší ukázku," řekl. "Co o tom soudíte, Watsone?"
Přečetl jsem dopis.

Věc: Upíři

Old Jewry čp. 46
19. listopadu

Vážený pane,
nás klient pan Robert Ferguson, společník firmy Ferguson a Muirhead, zprostředkovatelé na plodinové burze, se na nás obrátil v dopise z dnešního dne s dotazem týkajícím se upírů. Jelikož se naše firma zabývá převážné daňovými odhady strojového zařízení, nespadá tato záležitost do naší kompetence, a proto jsme doporučili panu Fergusonovi, aby se spojil s vámi a předložil problém k posouzení vám. Máme ještě v živé paměti, jak úspěšně jste zasáhl v případě Matildy Briggsové.

Znamenáme se s úctou
Morrison, Morrison a Dodd,
v zast. Východoindické spol.

"Matilda Briggsová nebyla žádná slečinka, Watsone," řekl Holmes vzpomínkovým hlasem. "Byla to paroloď, která měla jistou souvislost s obrovitou krysou ze Sumatry, avšak na tento příběh nedozrál ještě čas. A copak víme my dva o upírech? Spadá to snad do naší kompetence? Všechno je lepší než nečinnost, jenže tady se zřejmě přenášíme do světa Grimmových pohádek. Natáhněte ruku, Watsone, a podívejte se, co máme v kartotéce pod U."
Zaklonil jsem se a sňal z police svazek z obsáhlého souboru, který měl na mysli. Holmes si jej rozevřel na klíně a zvolna a láskyplně přejížděl očima po záznamech starých případů, prokládaných informacemi, které za celý život nashromáždil.
"Ulrika Scottová, její plavba," četl. "To byla nepěkná záležitost. Vzpomínám si, že jste ji zaznamenal, Watsone, ačkoli jsem vám k výsledku nemohl blahopřát. Underwood Victor, padělatel. Úhoř namodro. To byl pozoruhodný případ. Una, cirkusová krasavice. Updike, zázrak z Hammersmithu. Ústřice. Aha, aha! Taková užitečná kartotéka. Není nad ni. Poslechněte si tohle, Watsone. Upíři v Maďarsku. A ještě: Upíři v Transylvánii. Obracel dychtivě stránky, avšak po nedlouhém listování svazek se zklamaným zamručením odhodil.
"Samé nesmysly, Watsone! V jednom z těchto záznamů se popisuje příslušná pověra. Máme však takovým věcem vážně věnovat pozornost? Naše firma stojí pevně nohama na zemi a na zemi musí zůstat. Svět je pro nás dost veliký. Nadpřirozené jevy se nemusí hlásit. Obávám se, že nemůžeme brát pana Roberta Fergusona příliš vážně. Možná že tenhle dopis je od něho a že nám poněkud objasní, co ho trápí.
Zvedl se stolu druhý list, který zatím ležel nepovšimnut, dokud Holmes věnoval pozornost prvnímu. Začal jej číst s pobaveným úsměvem, avšak ten postupně přešel ve výraz velmi soustředěného zájmu. Když dočetl, seděl nějakou chvíli hluboce zamyšlen, s dopisem volně sevřeným mezi prsty. Konečně se prudce napřímil a vytrhl ze zadumání.
"U Cheesemanů, Lamberley. Kdepak je Lamberley, Watsone?"
"V Sussexu, jižně od Horshamu."
"Není to tedy daleko, pravda? A co znamená to 'U Cheesemanů'?"
"Znám ty končiny, Holmesi. Je tam plno starobylých usedlostí, kde se uchovalo pojmenování po lidech, kteří je před staletími zbudovali. Říká se tam U Odleyů, Harveyů nebo Carritonů - na původní majitele se už nikdo nepamatuje, ale jejich jména žijí dál v názvu statků."
"Přesně tak," podotkl Holmes chladně. Jednou z osobitých vlastností jeho hrdé, uzavřené povahy bylo, že si jakoukoli novou informaci vtiskl do paměti rychle a dokonale, ale že zřídkakdy projevil informátorovi nějak svůj vděk. ",Tak se mi všecko zdá, že se podrobně seznámíme s domem U Cheesemanů v Lamberley, než tenhle případ odložíme ad acta. Ten dopis psal, jak jsem doufal, Robert Ferguson. Mimochodem - odvolává se na vás."
"Na mne!"
"Raději si to přečtěte."
Podal mi dopis přes stůl. V záhlaví stála uvedená adresa.

Vážený pane Holmesi,
moji advokáti mi doporučili, abych se na Vás obrátil, ale jde o záležitost tak mimořádně choulostivou, se mi přichází zatěžko o ní hovořit, Týká se přítele, z jehož pověření jednám. Tento muž se před lety oženil s jistou peruánskou dámou, dcerou tamního obchodníka, s níž se seznámil při jednáních souvisejících s dovozem chilského ledku. Je to dáma velmi krásná, ale vinou jejího cizího původu a odlišného náboženství převážily rozdíly v zájmech a názorech obou manželů, takže po čase jeho láska k ní snad ochladla a on patrně začal pohlížet na jejich svazek jako na omyl. Dospíval k závěru, se některé stránky její povahy nikdy nepozná ani nepochopí. Je to tím bolestnější, že ona se vždy chovala jako vzorná milující manželka - očividné je mu hluboce oddaná.
Přistupuji nyní k věci, kterou vám blíže vysvětlím, až se sejdeme. Choť zmíněného pána si začala počínat podivným způsobem, který vůbec neodpovídal její dosud laskavé a mírné povaze. Ten pán je podruhé ženatý a má syna z prvního manželství. Je to chlapec nyní patnáctiletý, a ač trpí nešťastnými následky po zranění v dětství, má velmi milou a cituplnou povahu. Podvakrát se stalo, že se nevlastní matka na ubohého hocha zcela bezdůvodně surově vrhla. Jednou ho udeřila holí, až mu na paži naskočila velká podlitina. To však ještě není nic ve srovnání s tím, jak si počínala vůči vlastnímu dítěti, roztomilému kloučkovi právě rok starému. Asi před měsícem chůva toto dítě na pár minut opustila. Hlasitý, jakoby bolestný pláč dítěte ji přivolal zpět. Když vběhla do pokoje, viděla, že se matka dítěte nad ním sklání, zřejmě mít zakousnuta do krku. Na krku byla malá ranka, z níž prýštila krev. Chůva se tak zděsila, že chtěla přivolat pána domu, ale dotyčná dáma na ni naléhala, aby tak nečinila, a dokonce jí dala pět liber, aby nic neřekla. Neposkytla jí žádné vysvětlení a obě o celé věci zprvu pomlčely.
Pro chůvu to však byl hrozný zážitek, a od té doby začala svou paní bedlivě pozorovat a pečlivě střežit dítě, které vřele miluje. Zdálo se jí, že jak ona střeží matku, tak matka ji a že pokaždé, když je nucena zůstavit dítě o samotě, matka čeká, aby se na ně vrhla. Dnem i nocí bděla chůva nad dítětem a matka jako by vskrytu číhala, tak jak vlčice číhá na jehňátko. Jistě vám to připadá zcela neuvěřitelné, co čtete v těchto řádcích, prosím Vás však, abyste to bral vážně, neboť je v sázce život dítěte a zdravý rozum jeho otce.
Posléze nadešel ten strašný den, kdy nebylo už možno tajit před manželem skutečnost. Chůvě povolily nervy: nemohla déle snášet to napětí a pánovi se ze všeho vyzpovídala. Jemu se to zdál tak nehorázný nesmysl jako asi teď vám. Znal svou choť jako milující manželku a s výjimkou oněch dvou útoků na nevlastního syna i jako milující matku. Jak by tedy mohla ublížit vlastnímu zbožňovanému děťátku? Řekl chůvě, že se jí asi něco zdálo, že takové obvinění si mohl vymyslet jen šílenec a že nestrpí, aby urážela svou paní. Zatímco spolu hovořili, zazněl náhle bolestný křik. Chůva i pán běželi spolu do dětského pokoje. Představte si, jak mu bylo, pane Holmesi, když viděl, jak žena vstává od dětské postýlky, kde klečela na kolenou a na odhaleném krčku dítěte i na přikrývce byla krev. S výkřikem hrůzy obrátil ženin obličej ke světlu a viděl, že má kolem úst rozmazanou krev. Musela - o tom nemůže být pochyb - ubohému nemluvněti sát krev.
Tak se věci mají. Paní se nyní musí zdržovat ve svém pokoji. Neposkytla manželovi žádné vysvětlení. Ten z toho div nepřišel o rozum. O upírech toho ví stejně málo jako já. Domnívali jsme se, že je to jen taková bláznivá povídačka, která se vypráví v cizích zemích. A přitom právě tady, v samém srdci anglického Sussexu - ale o tom si můžeme pohovořit zítra dopoledne. Smím vás navštívit? Využijete svých vynikajících schopností, abyste pomohl zoufalému člověku? Pakliže ano, zatelegrafujte laskavě na adresu: Ferguson, dům U Cheesemanů, Lamberley, a já se k Vám dostavím v deset hodin.

S úctou Robert Ferguson

P.S. Myslím, že Váš přítel Watson hrával rugby za Blackheath v dobách, kdy já jsem dělal obránce Richmondu. Jiné osobní doporučení nemohu uvést.

"Ovšemže si na něho vzpomínám," řekl jsem, když jsem odložil dopis. "Velký Bob Ferguson, nejlepší obránce, jakého Richmond kdy měl. Byl to odjakživa dobrosrdečný chlapík. To se mu podobá, že si dělá takové starosti o přítele."
Holmes na mne zamyšleně pohlédl a potřásl hlavou.
"Vy člověka vždycky překvapíte, Watsone," řekl. "Dřímají ve vás nezbadatelné možnosti. Buďte od té dobroty a dojděte mu poslat telegram: 'Rád prozkoumám váš případ.'"
"Váš případ!"
"Nesmí považovat naši firmu za útulek pro slabomyslné. Ovšemže jde o jeho případ. Odešlete mu ten telegram a zítra dopoledne se k té záležitosti vrátíme."

Nazítří přesně v deset hodin vstoupil Ferguson. Pamatoval jsem si ho jako vysokého hranatého mládence s pružnýma nohama, schopného nasadit takovou rychlost, že dokázal úspěšně prokličkovat mezi protivníkovými obránci. V životě jistě není nic bolestnějšího, než setkat se s pouhým stínem někdejšího vynikajícího sportovce, kterého člověk znával v plné síle. Jeho mohutná postava jako by se celá propadla, slámově žluté vlasy prořídly, ramena se nahrbila. Obávám se, že jsem v něm vzbudil podobné pocity.
"Buďte zdráv, Watsone," řekl hlasem stále ještě zvučným a srdečným. "Vypadáte trošku jinak než ten chlapík, kterého jsem v Old Deer Parku přehodil přes hrazení mezi diváky. Předpokládám, že i já jsem se trochu změnil. Zestaral jsem však hlavně v těch posledních pár dnech. Z vašeho telegramu, pane Holmesi, seznávám, že nemá smysl, abych předstíral, že jsem tu z přítelova pověření."
"Přímé jednání je jednodušší," řekl Holmes.
"Ovšem. Ale umíte si představit, jak je to těžké, když jde o ženu, již jste před oltářem slíbil milovat a ochraňovat? Co mám dělat? Jak bych se mohl s takovou věcí obrátit na policii? A přitom musím dětem zajistit bezpečnost. Jde o šílenství, pane Holmesi, nebo o něco dědičného? Setkal jste se už někdy s podobným případem? Proboha, poraďte mi, co mám dělat, protože já jsem s rozumem v koncích."
"To je pochopitelné, pane Fergusone. Posaďte se a uklidněte se, abyste mi mohl zodpovědět několik základních otázek. Mohu vás ujistit, že já naprosto nejsem s rozumem v koncích, a jsem přesvědčen, že najdeme nějaké řešení. Především mi povězte, jaké kroky jste dosud podnikl. Stýká se vaše paní ještě s dětmi?"
"Měli jsme hrozný výstup. Je to hluboce citově založená žena. Žádná manželka nemůže milovat svého muže vřeleji a oddaněji než ona mne. Byla zdrcena, když jsem odhalil toto příšerné, toto neuvěřitelné tajemství. Na mé výtky neodpovídala, pouze na mne hleděla divokým, zoufalým pohledem. Pak odběhla do svého pokoje a zamkla se tam. Od té doby se mnou odmítá promluvit. Má komornou, která u ní byla už před sňatkem, jistou Dolores - je to spíš její přítelkyně než služka. Ta jí nosí jídlo."
"Dítěti tedy nehrozí bezprostřední nebezpečí?"
"Paní Masonová, jeho chůva, přísahala, že se od něho nehne ve dne v noci. Mohu jí naprosto důvěřovat. Víc starostí mi dělá chudáček Jack. Zmínil jsem se vám ve svém dopise, že ho dvakrát napadla."
"Ale nezranila ho?"
"Ne, zuřivě ho však zbila. Což je tím horší, že je, chudinka, bezmocný mrzáček." Ve Fergusonově obličeji se zračil hluboký cit, když mluvil o chlapci. "Člověk by myslel, že zdravotní stav toho drahého hocha dojme každé srdce. V dětství upadl a poranil si páteř, pane Holmesi. Ale duše mu překypuje něhou a láskou."
Holmes zvedl dopis z předchozího dne a znovu jej pročítal.
"Z kolika dalších lidí pozůstává vaše domácnost, pane Fergusone?"
"Máme dvě služebné, které jsou u nás teprve krátce. Podkoní Michael také přespává v domě. Moje paní, já, můj syn Jack, malý klouček, Dolores a paní Masonova. Víc nikdo."
"Pokud vím, nepředcházela vašemu sňatku delší známost?"
"Znal jsem svou ženu pouze pár týdnů."
"Jak dlouho má tu komornou Dolores?"
"Několik let."
"Dolores tedy zná povahu vaší paní lépe než vy?"
"Ano, dalo by se to tak říci."
Holmes si cosi poznamenal.
"Domnívám se, že bychom byli víc platní v Lamberley než zde," řekl. "Tohle je převážně případ pro osobní vyšetřování. Zdržuje-li se dáma ve svém pokoji, nemůže ji naše přítomnost nijak obtěžovat ani zneklidňovat. Ubytujeme se ovšem v místním hostinci."
"Doufal jsem v to, pane Holmesi. Ve dvě hodiny odjíždí z Viktoriina nádraží velice příhodný vlak, kdyby se vám to hodilo."
"Ovšem, že se nám to hodí. Nic zvláštního se teď neděje. Mohu se na váš případ soustředit se vší energií. Avšak chtěl bych si ještě objasnit některé body, než vyrazíme. Pokud jsem tomu správně rozuměl, tedy nešťastná dáma zřejmě napadla obě děti, jak své vlastní nemluvně, tak vašeho synka?"
"Ano, tak to bylo."
"Ale útok měl v každém případě jinou podobu, že? Vašeho syna udeřila."
"Jednou ho zbila holí a jednou ho prudce tloukla rukama."
"Poskytla vám nějaké vysvětlení, proč ho udeřila?"
"Ne, prohlásila pouze, že ho nenávidí. Znovu a znovu to opakovala."
"Nu, to nebývá u macechy nic výjimečného. Projeví se posmrtná žárlivost, abychom tak řekli. Je to dáma žárlivé povahy?"
"Ano, umí prudce žárlit - tak jak dokáže prudce a s tropickou vášní milovat."
"A co ten chlapec - je mu patnáct, pokud si vzpomínám, a pravděpodobně je duševně velmi vyspělý, když má tělesný pohyb do jisté míry omezený. Nevysvětlil vám on nějak tento incident?"
"Ne, prohlásil, že k ničemu nezavdal příčinu."
"Vládne mezi nimi jinak dobrý vztah?"
"Ne, nikdy si neprojevovali náklonnost."
"A přitom jste hovořil o jeho láskyplné duši?"
"Na celém světě není oddanějšího syna. Můj život je jeho život. Co řeknu nebo udělám, je pro něho měřítkem všech věcí."
Holmes si znovu cosi poznamenal. Delší chvíli seděl v zamyšlení.
"Bezpochyby jste byli se synem velcí kamarádi, než jste se podruhé oženil. Okolnosti vás patrně hodně sblížily, že?"
"Velice."
"Když je to hoch tak cituplného založení, ctí patrně oddaně památku své matky?"
"Velmi oddaně."
"Bude to jisté pozoruhodný chlapec. Ještě něco ohledně těch útoků. Vrhla se na batole a zbila vašeho syna vždy ve stejnou dobu?"
"Poprvé ano. Bylo to, jako by si v záchvatu šílenství vybila zuřivost na obou. Podruhé byl obětí pouze Jack. O maličkém paní Masonova nic neříkala."
"To celou situaci značně komplikuje."
"Nerozumím vám, pane Holmesi."
"To je možné. Člověk dochází k prozatímním závěrům a čas nebo hlubší poznání mu je ověří. Je to špatná vlastnost, pane Fergusone, ale člověk je tvor chybující. Obávám se, že tento váš přítel z mládí vám vštípil přehnaný názor na mé vědecké metody. Pro tuto chvíli však pouze řeknu, že se mi váš problém nejeví jako neřešitelný a že se s námi shledáte ve dvě hodiny na Viktoriině nádraží."

Schylovalo se už k večeru onoho pochmurného, mlhavého listopadového dne, když jsme projížděli po nekonečné silnici, vinoucí se jílovitou sussexskou krajinou. Zavazadla jsme předtím nechali U šachovnice v Lamberley. Konečně jsme dospěli k starobylé hospodářské usedlosti, ležící zcela na samotě, kde Fergusonovi bydleli. Bylo to rozlehlé sídlo, pozůstávající z velmi staré střední části a zcela nových křídel; uvnitř v pokojích se tyčily vysoké tudorské krby; špičatou střechu pokrývala horshamská břidlice, skvrnitá lišejníky. Schody před dveřmi byly prošlapané do proláklin a starodávné dlaždice, jimiž byla vyložena veranda, poznamenal vzorkem rébusu na sýru původní stavitel. Uvnitř protínaly stropy těžké dubové trámy a nerovné podlahy se místy propadaly hezky znatelně. Celé to zchátralé stavení čpělo starobou a rozkladem.
Ferguson nás zavedl do velmi prostorného salónu. V obrovském staromódním krbu, kde bylo vzadu na železné přepážce vyryto datum 1670, prudce plápolala skvostná polena.
Rozhlížel jsem se po pokoji, kde se zcela osobitým způsobem mísila období a zeměpisné vzdálenosti. Stěny, do poloviny obložené dřevem, odpovídaly prvnímu sedlákovi, který zde hospodařil v sedmnáctém století. Dolní dřevěnou část ovšem zdobila řada vkusných moderních akvarelů, zatímco vrchní část, kde dubové táflování vystřídala žlutá omítka, byla ověšena pozoruhodným souborem jihoamerických nástrojů a zbraní, které si s sebou bezpochyby přivezla paní domu ze své vlasti. Holmes přistoupil blíž a s onou bystrou zvídavostí, která pramenila z jeho nepokojného ducha, se je jal prozkoumávat.
S hluboce zamyšleným výrazem se pak odvrátil.
"I to se podívejme!" zvolal.
V koutě stál koš a v něm ležel kokršpaněl. Zvolna a těžce vylezl a blížil se k svému pánovi. Zadní nohy pod ním podklesávaly, ocas visel k zemi. Olízl Fergusonovi ruku.
"Co je, pane Holmesi?"
"Ale ten pes. Copak se mu stalo?"
"Zvěrolékař si nad tím marně lámal hlavu. Jde patrně o nějaké ochrnutí. Meningitis páteře, usoudil. Ale už se pozdravuje. Brzy budeš v pořádku, viď, Carlo?"
Schlíplým ocasem projelo souhlasné zachvění. Pes pohlédl smutnýma očima z jednoho na druhého. Věděl, že se hovoří o něm.
"Přišlo to náhle?"
"Během jediné noci."
"Jak je tomu dlouho?"
"Asi čtyři měsíce."
"Velmi pozoruhodné. Velmi výmluvné."
"Co z toho usuzujete, pane Holmesi?"
"Potvrzuje to jistou mou domněnku."
"Ale jakou domněnku, pro boha živého? Vy v tom možná vidíte pouhou intelektuální hádanku, ale pro mne je to otázka života a smrti! Moje choť v podezření z pokusu o vraždu - moje dítě v trvalém nebezpečí! Nežertujte se mnou, pane Holmesi. Je to příliš strašlivé a vážné."
Statný rugbyový obránce se chvěl po celém těle. Holmes ho konejšivě poplácal po paži.
"Ať dospějeme k takovému či onakému poznání, obávám se, že to pro vás bude bolestné, pane Fergusone," řekl. "Rád bych vám to co nejvíce ulehčil. V této chvíli nemohu říct víc, ale věřím, že vám budu moci sdělit něco určitého, než odsud odjedu."
"Kéž by bůh dal! Omluvte mne teď, pánové, prosím: zašel bych se podívat za manželkou, zda se něco nezměnilo."
Vzdálil se na pár minut a v této době se Holmes znovu věnoval prohlídce kuriozit na stěnách. Když se náš hostitel vrátil, bylo z jeho zdrceného obličeje patrno, že neshledal žádné nadějné příznaky. Přivedl s sebou vysoké, štíhlé děvče snědé pleti.
"Podává se čaj, Dolores," řekl Ferguson. "Postarejte se, aby paní nic nechybělo."
"Milostpaní hrozně špatně," zvolalo děvče a vrhlo na pána odsuzující pohled. "Jídlo vůbec nic. Hrozně špatně. Musí zavolat doktor. Bojím se s ní sama, když nevolá doktor."
Ferguson na mne tázavě pohlédl.
"Prosím, jsem vám k službám."
"Přijala by paní doktora Watsona?"
"Dovedu ho. Nebudu prosit dovolení. Potřebuje doktor."
"V tom případě s vámi půjdu hned."
Dívka, jež projevovala značné rozechvění, mne vedla po schodech a dlouhou starobylou chodbou, která končila u masivních, železem pobitých dveří. Při pohledu na ně mne napadlo, že by byl pro Fergusona těžký oříšek, kdyby chtěl vniknout do pokoje své ženy násilím. Děvče vytáhlo z kapsy klíč a těžká dubová prkna zaskřípěla ve veřejích. Vstoupil jsem, ona rychle proklouzla za mnou a dveře za ní opět zapadly.
Žena na lůžku měla očividně vysokou horečku. Byla jen zpola při vědomí, ale při mém vstupu pozvedla vyděšené překrásné oči a úzkostlivě na mne pohlédla. Když uzřela neznámého člověka, zřejmě se jí ulevilo a s povzdechem klesla zpátky do podušek. Pronesl jsem pár chlácholivých slov a přistoupil k ní a ona si dala klidně změřit puls a teplotu. Měla značnou horečku a zrychlený tep, avšak na mne to dělalo dojem, že její stav neovlivňuje žádná fyzická příčina, nýbrž duševní a nervové pohnutí.
"Leží tak jeden den, dva dny. Bojím se, že umře," řeklo děvče.
Žena ke mně obrátila rozpálený půvabný obličej.
"Kde je můj manžel?"
"Je dole a přál by si vás navštívit."
"Nechci ho vidět. Nechci ho vidět." Poté jako by začala blouznit. "Ten netvor! Ten netvor! Ach, jak se proti tomu ďáblu ubráním?"
"Mohu vám nějak pomoci?"
"Ne. Nikdo nemůže pomoci. Zkáza je dokonána. Všechno je zničeno. Ať udělám, co udělám, všechno je zničeno."
Nebožačka musela trpět podivnými přeludy. Za nic na světě jsem si nedokázal představit dobráka Boba Fergusona v roli netvora a ďábla.
"Milostivá paní," řekl jsem, "váš manžel vás vřele miluje. To, co se děje, ho hluboce rmoutí."
Znovu ke mně obrátila ty nádherné oči.
"Miluje mne. Ano. Ale cožpak já ho nemiluji? Miluji ho tolik, že raději obětuji sebe, než bych mu zlomila srdce. Takovou láskou ho miluji. A přitom si dokázal o mně myslet - dokázal o mně říkat takové věci!"
"Srdce mu přetéká žalem, ale nemůže tomu porozumět."
"Vím, nemůže porozumět. Ale měl by důvěřovat."
"Nechcete si s ním promluvit?" navrhl jsem.
"Ne, ne, nemohu zapomenout na ta strašná slova ani na výraz v jeho tváři. Nebudu s ním mluvit. Jděte už. Nemůžete pro mne nic udělat. Vyřiďte mu pouze toto: chci své dítě. Mám právo na své dítě. To je jediný vzkaz, který mu posílám." Odvrátila se ke zdi a víc už jsem z ní nedostal ani slovo.
Sešel jsem opět do salónu v přízemí, kde Ferguson a Holmes dosud seděli u krbu. Ferguson zachmuřeně naslouchal, když jsem líčil průběh rozhovoru.
"Jak bych jí mohl poslat dítě?" řekl. "Cožpak vím, jaké podivné nápady se jí zrodí v hlavě? Cožpak mohu někdy zapomenout, jak vstala od dítěte s jeho krví na rtech?" Zachvěl se při té vzpomínce. "Dítě je v bezpečí u paní Masonové a tam také musí zůstat."
Elegantní panská, jediný moderní jev, který jsme dosud v domě spatřili, přinesla čaj. Právě když jej nalévala, vstoupil do místnosti mladíček. Byl to zajímavý hoch, bledý, plavovlasý, s citlivýma světle modrýma očima, v nichž zaplál prudký plamen radostného vzrušení, když spatřil otce. Běžel k němu a vrhl se mu kolem krku tak vřele jako zamilované děvče.
"Tatíčku drahý!" zvolal. "Nevěděl jsem, že se vrátíš tak brzy. Jinak bych tu na tebe byl čekal. Jsem tak rád, že tě zase vidím!"
Ferguson se mu jemně, avšak očividně trochu v rozpacích vyvinul z objetí.
"Milý kamaráde," řekl a pohladil ho velmi něžně po plavé hlavě, "vrátil jsem se dřív, protože se mi podařilo přemluvit dva přátele, pana Holmese a doktora Watsona, aby se k nám rozjeli a strávili tu večer." "To je pan Holmes, ten detektiv?"
"Ano."
Mládenec si nás změřil pronikavým, a jak mi připadalo, ne zrovna přátelským pohledem.
"A co váš druhý syn, pane Fergusone?" zeptal se Holmes. "Mohli bychom se i s ním seznámit?"
"Požádej paní Masonovou, aby sem přinesla malého," řekl Ferguson. Hoch odcházel zvláštními šouravými kroky, podle nichž jsem usoudil, že trpí ochabnutím páteře. Po chvíli se vrátil a přivedl s sebou vysokou vychrtlou ženu, která držela v náručí překrásné dítě, temnooké a zlatovlasé, jak se v něm podivuhodně smísila anglosaská a latinská krev. Ferguson se v něm očividně jen zhlížel, protože je vzal do náručí a s velkou něhou se s ním mazlil.
"Chápete, jak někdo může mít to srdce mu ublížit?" zamumlal, když sklopil oči k drobné, výrazně rudé rance na andílkově krčku.
V této chvíli jsem pohlédl na Holmese a spatřil jsem výraz mimořádného soustředění. Jeho tvář byla jakoby vyřezaná ze staré slonové kosti a oči, okamžik předtím upřené na otce s dítětem, hleděly teď s dychtivou zvědavostí kamsi na druhou stranu pokoje. Sledoval jsem jeho pohled, avšak nevyzkoumal jsem z něho nic jiného, než že se dívá oknem do melancholické deštivé zahrady. Pravda, přivřené okenice bránily v rozhledu, nicméně však jsem si byl jist, že Holmes se soustředěnou pozorností napjatě pozoruje okno. Pak se usmál a jeho oči se vrátily k nemluvněti. Na buclatém krčku se rýsovala drobná zarudlá ranka. Holmes si ji beze slova pečlivě prohlédl. Pak stiskl boubelatou pěstičku, která mu šermovala před očima.
"Sbohem, človíčku. Život ti podivně začal. Sestro, rád bych si s vámi promluvil mezi čtyřma očima."
Poodstoupil s ní stranou a chvíli spolu vážně hovořili. Zaslechl jsem pouze poslední slova, která zněla: "Věřím, že vaše obavy už brzy pominou." Žena, která vzbuzovala dojem zatrpklé, mlčenlivé bytosti, se vzdálila s děckem v náručí.
"Jaká je ta paní Masonova?" zeptal se Holmes.
"Na pohled nepůsobí zvlášť přitažlivě, jak jste se mohli přesvědčit, ale srdce má ze zlata a dítě miluje jako vlastní."
"Máš ji rád, Jacku?" obrátil se Holmes náhle na mladíčka. Senzitivní, pohyblivý obličej se zachmuřil a hoch zavrtěl hlavou.
"Jacky prožívá velmi hluboce své lásky a nelásky," řekl Ferguson a objal chlapce kolem ramenou. "Naštěstí patřím k jeho láskám."
Chlapec blaženě vzdychl a položil si hlavu otci na hruď. Ferguson se mu ohleduplně vyprostil.
"Běž, hošíčku," řekl a pohledem plným něhy sledoval syna, dokud nezmizel z dohledu. "Podívejte, pane Holmesi," pokračoval, když chlapec odešel, "tuším, že jsem vás sem vytáhl zbytečně, neboť co jiného pro mne můžete udělat, než mi vyslovit účast? Jistě se vám to musí jevit jako mimořádně tíživá a složitá situace."
"Tíživá situace to je," řekl přítel s pobaveným úsměvem, "ale dosud jsem neměl důvod k domněnce, že by byla příliš složitá. V tomto případě bylo třeba rozumně posoudit všechny okolnosti, ale když si člověk může postupně svůj prvotní rozumový úsudek potvrzovat bod za bodem řadou nezávislých ukazatelů, pak se subjektivní přístup změní v objektivní a my můžeme s důvěrou prohlásit, že jsme dosáhli svého cíle. Dospěl jsem k jistému závěru vlastně ještě předtím, než jsme opustili Baker Street, a nezbývalo už nic, než si jej stvrdit pozorováním."
Ferguson vznesl mocnou ruku k svraštělému čelu.
"Proboha, Holmesi," řekl chraptivě, "jestli jste v tomhle všem rozpoznal pravdu, nenechávejte mne už déle v nejistotě. Jak se věci mají? Co si počnu? Nezáleží mi na tom, jak jste zjistil fakta, pokud je skutečně znáte."
"Jsem vám samozřejmě dlužen vysvětlení a také se vám ho dostane. Dovolíte mi však, abych na to šel svým způsobem? Je milostivá paní s to nás přijmout, Watsone?"
"Je chorá, ale zcela při smyslech."
"Výborně. Pouze v její přítomnosti totiž můžeme věci objasnit. Pojďme k ní."
"Nechce mne vpustit!" zvolal Ferguson.
"Ale ano, vpustí vás," řekl Holmes. Načrtl pár řádek na list papíru. "Vy k ní máte přístup, Watsone. Předal byste laskavě madam tento vzkaz?"
Vyběhl jsem znovu nahoru a předal lístek Dolores, jež opatrně otevřela dveře. Za okamžik jsem zevnitř zaslechl výkřik, v němž jako by se prolínala radost s překvapením. Dolores vykoukla ze dveří.
"Ať oni přijdou. Bude je slyšet," řekla.
Vyzval jsem tedy Fergusona s Holmesem, aby se dostavili. Když jsme vešli do ložnice, Ferguson chtěl přistoupit k manželce; ta se však pozvedla na loži a vztáhla proti němu ruku, aby se nepřibližoval. Sklesl do křesla a Holmes usedl vedle něho; předtím se však naklonil k dámě, která na něho hleděla očima rozšířenýma úžasem.
"Myslím, že bychom se obešli bez Dolores," řekl Holmes. "Prosím, milostivá paní, je-li vám milejší, aby zůstala, nemám námitek. Podívejte, pane Fergusone, jsem zaměstnaný člověk, zabývám se mnoha případy, a proto jsem stoupencem přímého a stručného postupu. Čím je chirurgický řez rychlejší, tím méně bolesti způsobí. Nejprve řeknu to, co vám přinese úlevu. Máte předobrou, milující choť, která se stala obětí velké nespravedlnosti."
Ferguson poposedl a radostně vzkřikl.
"Dokažte to, pane Holmesi, a budu vám zavázán až do smrti."
"Dokážu, ale přitom vám musím jinak způsobit hlubokou bolest."
"Nezáleží mi na ničem, pokud očistíte mou ženu. Všechno ostatní je mi v porovnání s tím nedůležité."
"Pak vás tedy seznámím s úvahami, které se mi honily hlavou ještě u mne doma. Věřit v upíra mi připadalo nesmyslné. Takové jevy se v anglické kriminální praxi nevyskytují. A přitom vaše pozorováni přesní odpovídalo skutečnosti. Opravdu jste viděl, jak milostivá paní vstává od postýlky vlastního dítěte s jeho krví na rtech."
"Ano, to jsem viděl."
"A nenapadlo vás, že je možno sát otevřenou ránu ještě za jiným účelem, než napájet se z ní krví? Nevysála kdysi jistá anglická královna podobným způsobem z rány jed?"
"Jed!"
"Jihoamerická domácnost. Vytušil jsem tyto zbraně na stěně dřív, než jsem na nich spočinul očima. Mohlo jít i o jiný jed, ale ze všeho nejdřív mne napadly otrávené zbraně. Jakmile jsem spatřil ten prázdný toulec vedle malého luku na ptáky, věděl jsem, že mne tušení nezklamalo. Škrábl-li někdo dítě jedním z těch šípů napuštěných kurare nebo nějakým jiným ďábelským lektvarem, znamenalo to pro ně jistou smrt, pokud by se rána důkladně nevysála.
A pak ten pes! Kdyby někdo hodlal použít takového jedu, nevyzkoušel by si ho dřív, aby se přesvědčil, zda neztratil na účinnosti? Nepředvídal jsem toho psa, ale aspoň jsem ihned pochopil důvod jeho ochrnutí. To všechno podporovalo mou teorii.
Chápete už? Vaše paní se obávala takového činu. Už jednou ho při tom přistihla a zachránila dítěti život, avšak váhala odhalit vám pravdu, neboť věděla, jak na tom chlapci lpíte, a obávala se, že vám to zlomí srdce."
"Jacky!"
"Pozoroval jsem ho před chvílí, když jste se mazlil s robátkem. Jeho obličej se jasně odrážel v okenních tabulích, zastíněných zezadu okenicemi. Viděl jsem tolik žárlivosti a tolik kruté nenávisti, kolik jsem jí zřídkakdy spatřil na lidské tváři."
"Můj Jacky!"
"Musíte se s tím vyrovnat, pane Fergusone. Je to tím bolestnější, že ho k tomu činu dohnala zvrácená láska, přepjatá láska k vám a patrně i k jeho zesnulé matce. Až do hloubi duše ho sžírá nenávist k vašemu překrásnému dítěti, které na rozdíl od jeho vlastních fyzických nedostatků překypuje zdravím a krásou."
"Bože na nebesích! To je neuvěřitelné!"
"Vyložil jsem to podle pravdy, milostivá?"
Dáma vzlykala s tváří zabořenou do polštáře. Teď se obrátila k manželovi.
"Jak bych ti to byla mohla říci, Bobe? Věděla jsem, jak bolestně tě to zraní. Bylo lépe vyčkat, až se to dozvíš z jiných úst než z mých. Když mi tento pán, který se zdá být nadán zázračnou jasnozřivostí, napsal, že všechno ví, měla jsem radost."
"Myslím, že bych mladému panu Jackymu předepsal roční cestu po moři," řekl Holmes a vstal. "Jen jedna věc mi není ještě zcela jasná, milostivá paní. Plně chápu, proč jste podvakrát zbila Jackyho. Trpělivost každé matky má své meze. Ale jak to, že jste se odvážila pustit po dva dny dítě z očí?"
"Svěřila jsem se paní Masonové. Věděla vše."
"Správně. Myslel jsem si to."
Ferguson stál u lůžka neschopen slova a vztažené ruce se mu chvěly.
"Myslím, že nadešel čas, abychom se vytratili, Watsone," pošeptal mi Holmes. "Vezmete-li tu přeoddanou Dolores pod paží z jedné strany, vezmu já ji z druhé. Ano," dodal, když za sebou zavřel dveře, "soudím, že je můžeme směle zanechat, aby si všechno ostatní dopověděli sami mezi sebou."
V záznamech tohoto případu zbývá ještě jeden dokument: kopie dopisu, který Holmes nakonec napsal v odpověď na ten, jímž příběh začíná. Zní následovně:

Věc: Upíři

Baker Street,
21. listopadu

Vážený pane,
odvoláváme se na Váš dopis z 19. t. m. a dovoluji si vám sdělit, že jsem se zabýval případem Vašeho klienta pana Roberta Fergusona s firmy Ferguson a Muirhead, makléři na plodinové burze, z Mincing Lane, a že záležitost byla dovedena k uspokojivému závěru. Děkuji Vám za Vaše laskavé doporučení a znamenám se

s úctou

Sherlock Holmes

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 19.11.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku
    Brigda






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­