ČESKÝ JAZYK Literatura aneb studentský underground - čtenářský deník, životopisy, čítanka, slohové práce, slovníček pojmů - www.cesky-jazyk.czwww.cjl.cz | www.literka.cz Publikování nebo další veřejné šíření obsahu serveru Český-jazyk.cz je bez písemného souhlasu provozovatele výslovně zakázáno! Užití výhradně jen pro osobní účely je možné.



Menu

­

Čechov Anton Pavlovič (*29.01.1860 - †15.07.1904)

   
­­­­

Tři sestry

  • ukázka
  • drama o čtyřech dějstvích
  • přeložil Leoš Suchařípa (vydalo nakladatelství Artur v Praze roku 2001)

OSOBY

ANDREJ PROZOROV
NATÁLIE - jeho milá, potom žena
OLGA - jeho sestra
MÁŠA - jeho sestra
IRINA - jeho sestra
FJODOR KULYGIN - profesor gymnázia, Mašin muž
ALEXANDR VERŠININ - podplukovník, velitel baterie
NIKOLAJ TUZENBACH - baron, poručík
VASILIJ SOLENÝ - štábní kapitán
IVAN ČEBUTYKIN - vojenský lékař
ALEXEJ FEDOTÍK - podporučík
VLADIMÍR RODE - podporučík
FERAPONT - vrátný u krajské správy, stařec
ANFISA - chůva, osmdesátiletá žena

Odehrává se v krajském městě.

PRVNÍ DĚJSTVÍ

V domě Prozorovových. Salón se sloupovím, za nímž je vidět velkou halu. Je poledne, venku vesele svítí slunce. V hale stojí prostřený stůl.
(Olga v modré uniformě, jakou nosily profesorky dívčího gymnázia, neustále opravuje školní sešity, vestoje i v chůzi - Máša v černých šatech sedí s kloboukem na klíně a čte knížku. Irina má bílé šaty, zamyšleně stojí)

OLGA: Dnes je to přesně rok, co umřel otec, pátého května, tys měla svátek, Irino. Byla pěkná zima, ten den sněžilo. Mně se zdálo, že to nepřežiju, tys ležela v mdlobách jako mrtvá. A teď po roce už to skoro nebolí, ty už nosíš bílé šaty a tváříš se šťastně. (Hodiny odbíjejí dvanáct) Tenkrát odbíjely taky. (Pauza) Když otce nesli, hrála hudba, na hřbitově se střílelo. Byl to generál, velitel brigády, ale na pohřbu měl málo lidí. Ovšem tenkrát pršelo. Lilo jako z konve a do toho padal sníh.
IRINA: Už je to za námi!

(Za sloupovím v hale se u stolku objeví baron Tuzenbach, Čebutykin a Solený)

OLGA: Dneska je teplo, okna máme dokořán, ale břízy ještě nerozpučely. Otec dostal brigádu a odjel s námi z Moskvy a já si dobře pamatuju, že na začátku května, touhle dobou už v Moskvě všechno kvete, všude je teplo a všude plno slunce. Už je to jedenáct let a já si to všechno pamatuju jako kdybychom tam byly ještě včera. Bože můj! Dneska ráno jsem se probudila, viděla jsem tolik světla, viděla jsem, že jaro je tady, a zmocnila se mě taková radost, strašně se mi zachtělo zpátky domů.
ČEBUTYKIN: Až naprší a uschne!
TUZENBACH: Samozřejmě, to je nesmysl.

(Máša si nad knížkou pohvizduje)

OLGA: Přestaň hvízdat, Mášo! To se přece nesluší! (Pauza) Denně učím na gymnáziu a ještě dávám do večera kondice - pak mě nemá bolet hlava! Napadají mě už takové věci, jako nějakou stařenu. Vážně, za ty čtyři roky, co učím, cítím, že ze mě každý den vysává trochu sil a trochu mládí. A ve mně pořád roste a sílí jedna jediná touha...
IRINA: Odjet do Moskvy. Prodat dům, se vším tady skoncovat a do Moskvy...!
OLGA: Ano! Co nejrychleji do Moskvy.

(Cebutykin a Tuzenbach se smějí)

IRINA: Z bratra zřejmě bude profesor a stejně tady nezůstane. Ale co chudák Máša? To je ten problém.
OLGA: Máša k nám do Moskvy bude jezdit na celé léto, každý rok.

(Máša si tiše pohvizduje)

IRINA: Když pánbu dá, všechno dobře dopadne. (Hledí oknem) Venku je hezky. Já nevím proč, ale mám dneska báječnou náladu! Ráno jsem si uvědomila, že mám svátek, a najednou mě popadla taková radost, vzpomněla jsem si na dětství, když byla ještě naživu maminka. A tak nádherné myšlenky se mi honily hlavou, tak nádherné!
OLGA: Ty dneska celá záříš, moc ti to sluší, moc. Máša je taky krásná. I Andrej by byl docela hezký, jenže trochu ztloustnul a to mu nesluší. Jenom já jsem zestárla, hodně jsem zhubla, asi proto, že mám s děvčaty na gymnáziu trápení. Ale dneska mám volno, jsem doma a hlava mě nebolí, cítím se mladší než včera. Je mi osmadvacet... Všechno je v pořádku, pánbu je spravedlivý, ale zdá se mi, že kdybych se vdala a celý den seděla doma, bylo by to lepší. (Pauza) Milovala bych svého muže.
TUZENBACH (Solenému): Mluvíte takové nesmysly, že už vás nemůžu poslouchat. (Vejde do salónu) Málem bych zapomněl. Dneska k vám přijde na návštěvu nový velitel naší baterie Veršinin. (Sedne si k pianinu)
OLGA: No dobře. Bude mě těšit.
IRINA: Je starý?
TUZENBACH: Ani ne. Nejvýš tak čtyřicet, pětačtyřicet. (Tiše brnká na piano) Je to podle všeho fajn chlapík. Není hloupý, to beze sporu. Jenom hodně mluví.
IRINA: Je zajímavý?
TUZENBACH: Ano, docela zajímavý. Ale má ženu, tchyni a dvě holčičky. Přičemž je ženatý podruhé. Navštěvuje významnější rodiny a všude říká, že má ženu a dvě holčičky. Tady to taky řekne. Žena je trochu bláznivá, nosí dlouhý cop jako dívka, mluví jenom o vznešených věcech, o filozofii, a často páchá sebevraždu, zřejmě proto, aby muži znepříjemnila život. Já bych od takové dávno útek, ale on jí to trpí a jenom si všem stěžuje.
SOLENÝ (cestou z haly do salónu s Čebutykinem): Jednou rukou zvednu čtvrt metráku, ale oběma rukama zvednu skoro metrák, ano, skoro metrák. Z toho pro mě vyplývá, že dva lidi nejsou dvakrát silnější než jeden člověk, ale třikrát, a možná i víckrát...
ČEBUTYKIN (čte při chůzi noviny): Když vám padají vlasy. osm a půl gramu naftalínu se rozpustí ve čtvrtlitru lihu. natíráme denně... (Zapisuje si do zápisníku) To si poznamenám! (Solenému) Tak jak jsem řek, láhev uzavřete zátkou, kterou prochází skleněná rourka. Pak vezmete špetku prachobyčejného kamence...
IRINA: Doktore! Milý pane doktore!
ČEBUTYKIN: Copak, holčičko, co chcete, miláčku?
IRINA: Řekněte mi, proč jsem dneska tak šťastná? Zrovna jako bych plula na plachetnici, nade mnou obrovské modré nebe a po něm krouží velikánští ptáci. Proč je to tak? Proč?
ČEBUTYKIN (jí políbí obě ruce, něžně): Jste velikánský bílý pták.
IRINA: Když jsem se dneska probudila, vstala a umyla se, tak mi najednou začalo připadat, že pro mě je na tomhle světě všecko jasné a že vím, jak má člověk žít. Milý doktore, vím všechno. Člověk má pracovat, každý má pracovat v potu tváře, ať je to, kdo chce, a jenom v tom spočívá smysl a cíl jeho života, jeho štěstí a jeho radost. Být dělníkem, který vstává, sotva začne svítat, a jde roztloukat kamení, nebo být pastýřem nebo učitelem, který učí děti, nebo strojvůdcem na železnici - tak se má žít. Bože můj, to bych radši byla dobytče nebo obyčejný kůň, jen abych mohla pracovat, než mladá paní, která vstává v poledne, potom pije v posteli kávu, potom se dvě hodiny obléká. to je přece strašné! Dostala jsem takovou chuť do práce, jako má člověk chuť se v horku napít. A slibte mi, doktore, že jestli nebudu brzo vstávat a pracovat, přestanete se mnou kamarádit.
ČEBUTYKIN (něžně): Slibuju, slibuju.
OLGA: Otec nás naučil vstávat v sedm hodin. Teď se Irina v sedm probudí a nejmíň do devíti leží a o čemsi přemýšlí. A tváří se hlubokomyslně! (Směje se)
IRINA: Ty ve mně pořád vidíš malou holku a divíš se, že vůbec přemýšlím. Mně už je dvacet let!
TUZENBACH: Touha po práci, můj bože, jak dobře to chápu! Já jsem v životě ani jednou nepracoval. Narodil jsem se ve studeném jalovém Petrohradě v rodině, která nikdy nepoznala práci a nikdy neměla žádné starosti. Pamatuju si, že když jsem přijížděl domů z vojenské školy, tak mi lokaj zouval holínky, já přitom dělal psí kusy, ale matka ke mně vzhlížela s úctou, překvapilo ji, že se někteří lidé na mě dívali jinak. Mě chránili před každou prací. A jen taktak mě uchránili, jen taktak! Přišla doba, valí se na nás na všecky kolos, chystá se zdravá, silná bouře, která už je blízko a smete z tváře naší společnosti lenost, lhostejnost, odpor k práci a prohnilou nudu. Budu pracovat a za takových pětadvacet, třicet let už bude pracovat každý. Každý!
ČEBUTYKIN: Já pracovat nebudu.
TUZENBACH: S vámi se nepočítá.
SOLENÝ: Za pětadvacet let už nebudete na světě, zaplaťpámbu. Do dvou, do tří let vás klepne pepka nebo se rozčilím já a proženu vám hlavu kulí, andílku. (Vytáhne z kapsy lahvičku s voňavkou a kápne si na prsa a na ruce)
ČEBUTYKIN (se směje): Ale já jsem opravdu nikdy nic nedělal. Od promoce na univerzitě jsem nehnul prstem, dokonce jsem nepřečet ani jedinou knížku, čet jsem jenom noviny. (Vyndá z kapsy další noviny) Prosím. Vím z novin, že byl, dejme tomu, Dobroljubov, ale co napsal, to nevím... Pámbuví... (Je slyšet, jak do podlahy tluče někdo zdola, ze spodního pokoje) Aha. Volají mě dolů, někdo ke mně přišel. Okamžik. já se hned vrátím. (Spěšně odchází, prohrabuje si plnovous)
IRINA: To si něco vymyslel.
TUZENBACH: Ano, tvářil se slavnostně, zřejmě vám teď přinese dárek.
IRINA: Bože můj!
OLGA: To je hrozné. Ten dělá vždycky hlouposti.
MÁŠA: Na břehu moře dub se tyčí, řetězem zlatým upoután. Řetězem zlatým upoután. (Vstane a tiše si zpívá)
OLGA: S tebou dnes nic není, Mášo.

(Máša si tiše zpívá a nasazuje si klobouk)

OLGA: Kam jdeš?

MÁŠA: Domů.
IRINA: Prosím tě!.
TUZENBACH: Domů, když má svátek?
MÁŠA: Není to jedno?. Přijdu večer. Sbohem Irinko. (Líbá ji) Přeju ti ještě jednou, abys byla zdravá a šťastná. Dřív, když byl ještě otec naživu, bývalo u nás na jmeninách třicet, čtyřicet důstojníků, bylo tu hlučno, ale dnes je nás tady pět a půl a je tu ticho jako na poušti. Já jdu, mám dneska špatný den, všecko mě štve, radši mě neposlouchej. (Směje se, ale v očích má slzy) Promluvíme si později, zatím sbohem, má milá, půjdu někam pryč.
IRINA (nespokojeně): Ty seš ale.
OLGA (v slzách): Já ti rozumím, Mášo.
SOLENÝ: Když filozofuje muž, tak je z toho filozofie nebo taky sofistika. Když ovšem filozofuje žena nebo dvě ženy, tak z toho je - strč prst skrz krk.
MÁŠA: Co tím chcete říct, příšerně strašlivý člověče?
SOLENÝ: Nic. Ani vzdychnout nestačil a medvěd už s ním zatočil. (Pauza)
MÁŠA (Olze, rozzlobeně): Přestaň řvát!

(Vejdou Anfisa a Ferapont s dortem)

ANFISA: Jen pojď, chlapče. Pojď dál, nohy máš čistý. (Irině) Z krajské správy, od Protopopova. dort vod pana Protopopova.
IRINA: Děkuju. Vyřiď, že děkuju. (Bere si dort)
FERAPONT: Cože?
IRINA (hlasitěji): Že děkuju!
OLGA: Anfiso, dej mu kousek. Feraponte, jděte s ní, dostanete kousek dortu.
FERAPONT: Cože?
ANFISA: Pojď, chlapče, pojď se mnou.

(Odchází s Ferapontem)

MÁŠA: Nemám ho ráda, toho Protopopova. Michala nebo Ivana či jak se jmenuje. Ten by se na jmeniny zvát neměl.
IRINA: Já ho nezvala.
MÁŠA: Což je dobře.

(Vejde Čebutykin, za ním voják se stříbrným samovarem, všeobecný údiv a nespokojenost)

OLGA (schová obličej v dlaních): Samovar! To je hrůza! (Odejde do haly ke stolu)
IRINA: Drahoušku, doktore, co to děláte?
TUZENBACH: (se směje) Já jsem vám to říkal.
MÁŠA: Pane doktore, vy jste naprosto bezohledný!
ČEBUTYKIN: Milé dobré dámy, vy jste to jediné, co mám, jste mi ze všeho na světě nejdražší. Mně bude brzy šedesát, jsem dědek, jsem sám, bezvýznamný dědek. není ve mně nic dobrého, jenom to, že vás mám rád, a kdyby vás nebylo, dávno už bych na tomhle světě nežil... (Irině) Milá moje holčičko, znám vás už od narození... choval jsem vás v náručí... miloval jsem nebožku maminku.
IRINA: Ale proč tak drahé dárky?
ČEBUTYKIN: (zlostně, se slzami v očích) Drahé dárky. Jděte se vycpat! (Vojákovi) Odnes to támhle. (Pošklebuje se) Drahé dárky.! (Voják odnese samovar do haly)
ANFISA (jde salónem): Děvčata, je tu nějakej plukovník! Sundal si plášť a jde sem, děti. Irinko, ne abys byla drzá a nezdvořilá . (Odchází) A už j sme měli bejt dávno po snídani. Bože, bože.
TUZENBACH: To bude asi Veršinin. (Vejde Veršinin) Podplukovník Veršinin!
VERŠININ (Máše a Irině): Dovolte, abych se představil: Veršinin. Mám velkou, opravdu velkou radost, že vás konečně vidím. Tak takhle dnes vypadáte! Můj ty bože!
IRINA: Posaďte se, prosím. Velmi nás těší.
VERŠININ (vesele): Mám takovou radost, opravdu, takovou radost! Ale byly jste přece tři sestry. Pamatuju se na tři holčičky. Nevím už, jak jste vypadaly, ale že váš otec, plukovník Prozorov, měl tři malé holčičky, to si dobře pamatuju a viděl jsem to na vlastní oči. Jak ten čas letí! Můj ty bože, jak ten čas letí!
TUZENBACH: Pan podplukovník je z Moskvy.
IRINA: Z Moskvy? Vy jste z Moskvy?
VERŠININ: Ano. Váš nebožtík otec tam byl velitelem baterie a já byl důstojníkem u stejné brigády. (Máše) Mně se zdá, že vás si trochu pamatuju.
MÁŠA: Ale já vás ne!
IRINA: Olgo! Olgo! (Volá do haly) Pojď sem přeci! (Olga přijde z haly do salónu) Podplukovník Veršinin je z Moskvy.
VERŠININ: Tak vy jste tedy Olga, nejstarší. A vy j ste Marie . A vy jste Irina, nej mladší.
OLGA: Vy jste z Moskvy?
VERŠININ: Ale ano. Studoval jsem v Moskvě a začal jsem tam vojenskou dráhu, dlouho jsem tam sloužil, nakonec jsem dostal baterii tady, tak jsem se přestěhoval sem, jak vidíte. Já si vás vlastně nepamatuju, já si jenom pamatuju, že jste byly tři sestry. Vašeho otce si pamatuju dobře, zavřu oči a vidím ho jako živého. V Moskvě jsem k vám chodíval.
OLGA: Mně se zdálo, že si všechny pamatuju - a najednou.
IRINA: Tak vy jste z Moskvy. To je překvapení!
OLGA: Vždyť my se tam budeme stěhovat!
IRINA: Na podzim tam už asi budeme. Je to naše rodné město, narodily jsme se tam. Ve Staré barvířské ulici. (Obě se radostně smějí)
MÁŠA: Potkaly jsme krajana. To je překvapení! (Živě) Teď jsem si vzpomněla! Pamatuješ, Olgo, jak se u nás říkalo "zamilovaný major"? Byl jste tenkrát poručík a byl jste do někoho zamilovaný a všichni vás škádlili a "povýšili" vás na majora.
VERŠININ (se směje): Ano, ano. Zamilovaný major, to je pravda.
MÁŠA: Tenkrát jste měl jenom knírek. Zestárnul jste! (Se slzami v očích) Hodně jste zestárnul!
VERŠININ: Ano, když mi říkali zamilovaný major, to jsem byl ještě mladý, byl jsem zamilovaný. Teď už je to všecko pryč.
OLGA: Ale nemáte ještě ani jeden šedivý vlas. Zestárnul jste, ale ještě nejste starý.
VERŠININ: Nicméně, třiačtyřicet už mi je. Ale kdy jste vy odjely z Moskvy?
IRINA: Je to jedenáct let. Prosím tě, Mášo, proč pláčeš, blázínku. (Se slzami v očích) Já se taky rozpláču.
MÁŠA: To nic. A ve které ulici jste bydlel?
VERŠININ: Ve Staré barvířské.
OLGA: A my taky tam.
VERŠININ: Jeden čas jsem bydlel v Německé ulici. Z Německé jsem chodíval do Červených kasáren. Tam je cestou takový ponurý most, pod mostem hučí voda. Když jde člověk sám, padá na něj smutek. (Pauza) Ale tady je řeka tak široká, tak bohatá! Nádherná řeka!
OLGA: Ano, jenže je tady chladno. Je tu zima a komáři.
VERŠININ: Ale kdepak! Tady je přece zdravé, pěkné slovanské podnebí. Les, řeka... a jsou tady taky břízy. Milé skromné břízy, mám je ze všech stromů nejraději. Tady se žije dobře. Jenom se divím, že na nejbližší nádraží je odsud dvacet kilometrů. A nikdo neví proč.
SOLENÝ: Já vím proč.

(Všichni se na nebo dívají)

SOLENÝ: Protože kdyby nádraží bylo blízko, tak by nebylo daleko, ale když je daleko, tak to znamená, že není blízko.

(Trapné mlčení)

TUZENBACH: Pan kapitán vtipkuje.
OLGA: Teď si na vás vzpomínám. Ano, pamatuju se.
VERŠININ: Znal jsem vaši maminku.
ČEBUTYKIN: To byla dobrá duše, dej pámbu věčnou slávu.
IRINA: Je pochovaná v Moskvě.
OLGA: Na Novo-Děvičím hřbitově.
MÁŠA: Představte si, já už pomalu zapomínám, jak vypadala. Nás si taky nikdo nebude pamatovat. Zapomene se na nás.
VERŠININ: Ano. Zapomene. To už je náš osud, s tím se nedá nic dělat. Na to, co se nám dneska zdá závažné, významné, velmi důležité, na to se - až přijde čas - zapomene nebo se to bude zdát nepodstatné. (Pauza) A zajímavé je, že my teď vůbec nemůžeme vědět, co se vlastně bude považovat za vznešené, důležité a co za ubohé a směšné. Copak se objevy Kopemíkovy nebo dejme tomu Kolumbovy nezdály v první chvíli zbytečné, směšné, a nějaký čirý nesmysl napsaný jakýmsi bláznem se naopak nezdál pravdivý? A může se stát, že náš dnešní život, se kterým se tak smiřujeme, se časem bude zdát divný, trapný, hloupý, nedostatečně čistý a možná že dokonce hříšný.
TUZENBACH: Kdoví? A možná že se o našem životě bude mluvit vzletně a bude se na něj vzpomínat s úctou. Teď už nejsou mučírny, nepopravuje se, nevtrhnou k nám cizí hordy, ale je zároveň ještě tolik utrpení!
SOLENÝ (vysokým hláskem) Kvá-kvá-kvá. Baron si musí zafilozofovat, i kdyby na sůl nebylo.
TUZENBACH: Nechte mě laskavě na pokoji, pane kapitáne... (Sedne si jinam) To už je nuda, koneckonců.
SOLENÝ (vysokým hláskem): Kvá-kvá-kvá.
TUZENBACH (Veršininovi): Utrpení, které se vyskytuje teď - a je ho velmi mnoho! - přece jenom svědčí o určitém vzestupu mravů, kterých se už společnost dobrala.
VERŠININ: Ano, ano, ovšem.
ČEBUTYKIN: Vy jste před chvílí říkal, barone, že se o našem životě bude mluvit vzletně. Jenomže lidi jsou přece jenom nízké dušičky. (Vstane) Podívejte se na mě, na nízkou dušičku. Jenom pro mou útěchu se dá vzletně mluvit o tom, že můj život je pochopitelná záležitost. (Za jevištěm někdo hraje na housle)
MÁŠA: To hraje Andrej. Bratr.
IRINA: To je náš učenec. Zřejmě z něho bude profesor. Tatínek byl voják a jeho syn si zvolil vědeckou kariéru.
MÁŠA: Na tatínkovo přání.
OLGA: Dneska ráno jsme ho dlouho zlobily. Zdá se, že je trošku zamilovaný.
IRINA: Do jedné slečny. Dneska k nám pravděpodobně přijde.
MÁŠA: Můj bože, co ta si na sebe umí vzít! Nejde o to, že to není hezké a že to není módní, ale to už je prostě ubohost. Jakási podivná, sytě žlutá sukně s takovými tuctovými třásněmi a červená blůzička. A tváře vymydlené jako děvečka! Andrej není zamilovaný, to nemůžu připustit, přece má vkus! To ne! Jenom nás prostě dráždí, dělá si blázny. Včera jsem slyšela, že si ta slečna bude brát Protopopova, předsedu místní správy. Což je dobře. (Do postranních dveří) Andreji, pojď sem! Na okamžik, miláčku! (Vejde Andrej)
OLGA: To je můj bratr.
VERŠININ: Veršinin.
ANDREJ: Prozorov. (Utírá si zpocené čelo) Vy jste tady teď velitelem baterie?
OLGA: Představ si, Andreji, že pan podplukovník je z Moskvy.
ANDREJ: Ano? No blahopřeju, teď vám sestřičky nedají pokoj.
VERŠININ: Já už vaše sestry asi nudím.
IRINA: Podívejte, jaký rámeček mi dnes Andrej věnoval! (Ukazuje rámeček na fotografii) To dělal sám.
VERŠININ (hledí na rámeček a neví co říci): Ano, to je.
IRINA: A tamhleten rámeček, co visí nad pianem, dělal taky on.

(Andrej mávne rukou a odchází)

OLGA: Je to nejen učenec, ale hraje taky na housle, vyřezává různé věci ze dřeva, no prostě: na co sáhne, to se mu daří. Andreji, nechoď pryč! To je takový jeho zvyk: vždycky odejde. Pojď sem!

(Máša a Irina se do něho zavěsí a se smíchem ho vedou zpátky)

MÁŠA: Jen pojď, jen pojď!
ANDREJ: Nechte mě, prosím vás.
MÁŠA: Nebuď směšný! Podplukovníkovi se kdysi říkalo zamilovaný major - a nezlobil se. Ani trochu.
VERŠININ: Ani trochu!
MÁŠA: A já ti budu říkat zamilovaný houslista!
IRINA: Nebo zamilovaný profesor...!
OLGA: Je zamilovaný! Andrejík je zamilovaný!
IRINA (tleská): Bravo, bravo! Ještě jednou: Andrej ík je zamilovaný!
ČEBUTYKIN (se zezadu přiblíží k Andrejovi a obejme ho oběma rukama kolem pasu): Jenom pro tu lásku příroda nás na svět přivedla! (Chechtá se, pořád drží noviny)
ANDREJ: Tak dost, už toho nechte. (Utírá si obličej) Nespal jsem celou noc a nejsem teď ve své kůži, jak se říká. Do čtyř hodin jsem četl, potom jsem si lehnul, ale nic z toho nebylo. Přemýšlel jsem o různých věcech a vtom začalo svítat, slunce přímo leze do ložnice. Chci přes léto, dokud tady budu, přeložit jednu knížku z angličtiny.
VERŠININ: Vy čtete anglicky?
ANDREJ: Ano. Otec, dej mu pámbu nebe, nás utlačoval svou výchovou. Je to směšné a hloupé, ale stejně se to musí přiznat, že po jeho smrti jsem začal tloustnout a takhle jsem za rok ztloustnul, zrovna jako by se mé tělo osvobodilo od útlaku. Díky otci umíme všichni francouzsky, německy a anglicky. A Irina umí ještě italsky. Ale co to bylo za dřinu!
MÁŠA: Umět v tomhle městě tři jazyky, to je zbytečný přepych. Dokonce ani přepych ne, ale cosi zbytečného navíc, něco jako šestý prst. My umíme spoustu zbytečností...
VERŠININ: To se povedlo! (Směje se) Umíte spoustu zbytečností! Já mám dojem, že neexistuje, že ani nemůže existovat město tak nudné a bezútěšné, aby v něm nebyl zapotřebí chytrý a vzdělaný člověk. Dejme tomu, že mezi stotisíci obyvateli tohoto města, pochopitelně zaostalého a drsného, jsou jenom tři takoví lidé, jako jste vy. Rozumí se samo sebou, že nad tím nevzdělaným davem nemůžete zvítězit. V průběhu života budete muset krok za krokem ustupovat, až se v tom stotisícovém houfu ztratíte, život vás ubije, ale přesto nezmizíte beze stopy, nezůstanete bez vlivu, takových lidí, jako jste vy, se po vás objeví možná už šest, potom dvanáct a tak dál, dokud nakonec takových lidí, jako jste vy, nebude většina. Za dvě stě, tři sta let bude život na zemi nepředstavitelně krásný, úžasný. Člověk takový život potřebuje, a jestli ho zatím nežije, tak by ho měl tušit, očekávat, snít o něm, připravovat se na něj, a proto musí vidět a umět víc než viděl a uměl jeho děd a jeho otec. (Směje se) A vy si stěžujete, že umíte spoustu zbytečností.
MÁŠA (si sundá klobouk): Zůstanu na snídani.
IRINA (vzdychne): To všechno by se mělo někam zapsat, vážně...

(Andrej na jevišti není, nepozorovaně odešel)

TUZENBACH: Říkáte, že uteče ještě hodně vody, než bude život na zemi krásný, úžasný. To je pravda. Ale aby se na něm člověk podílel už teď, i když jen z dálky, měl by se na něj už připravovat, měl by pracovat.
VERŠININ (vstane): Ano. Vy tady ale máte květin! (Rozhlíží se) A celý dům je nádherný. To vám závidím! Já se celý život tloukl po malých bytech se dvěma židlemi, s jedním kanapem a s kamny, co vždycky kouří. Mně v životě chyběly právě takovéhle květiny. (Mne si ruce) No jo! Tak už to chodí!
TUZENBACH: Ano, člověk by měl pracovat. Vy si asi říkáte: aha, sentimentální Němec. Ale já jsem čestné slovo Rus a německy dokonce nemluvím. Můj otec byl pravoslavného vyznání... (Pauza)
VERŠININ (chodí po jevišti): Já si často myslím, co by se stalo, kdyby měl člověk dva životy a ten druhý by začal žít znovu, od začátku? Kdyby jeden život, který už prožil, byl, jak se říká nanečisto a druhý načisto! Myslím, že by se v tom případě každý z nás především snažil neopakovat sám sebe, vytvořit si pro sebe jiné životní prostředí, zařídit si takovýhle dům s květinami, se spoustou světla. Já mám ženu a dvě holčičky, přičemž žena je dáma poněkud churavá a tak dále a tak dále, no a kdybych mohl začít život od začátku, tak bych se neženil. Ne, ne! (Vejde Kulygin v uniformě, jakou nosili profesoři gymnázia)
KULYGIN (jde k Irině): Drahá švagrová, dovol, abych ti blahopřál k tvému svátku a z celého srdce ti upřímně přál pevné zdraví a všechno to, co se slečně v tvém věku může přát. A pak dovol, abych ti věnoval tuhle knížku. (Podává jí knížku) Padesátiletá historie našeho gymnázia, kterou jsem napsal já. Nestojí za řeč, neměl jsem prostě co dělat, ale přesto si ji přečti. Dobrý den, panstvo! (Veršininovi) Kulygin, profesor zdejšího gymnázia. Dvorní rada. (Irině) V té knížce najdeš seznam všech žáků, kteří absolvovali naše gymnázium za těch padesát let. Feci, quod potui, faciant meliora potenses. (Políbí Mášu)
IRINA: Ale vždyť jsi mi tuhle knížku už jednou daroval, o velikonocích.
KULYGIN (se směje): To není možné! V tom případě mi ji vrať. Anebo ji radši dej plukovníkovi. Vemte si ji, plukovníku. Někdy si ji přečtěte, až se budete nudit.
VERŠININ: Děkuju vám. (Chystá se odejít) Velice mě těšilo, že jsem poznal tak.
OLGA: Vy odcházíte? Ne, ne!
IRINA: Zůstanete u nás na snídani. Prosím vás!
OLGA: Udělal byste nám radost!
VERŠININ (se uklání): Já se zřejmě dostal na oslavu svátku. Promiňte, nevěděl jsem to, neblahopřál jsem.

(Odchází s Olgou do haly)

***

Tisk (Ctrl+P) Uložit jako PDF

Vloženo: 17.07.2014

Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Sdílet na Facebooku






MAPY WEBU Čtenářský deník - Životopisy - Čítanka - Spisovatelé DŮLEŽITÉ INFORMACE Podmínky používání - Vyloučení odpovědnosti OPTIME - prodej reklamy - marketingové zastoupení pro Český-jazyk.cz
- web: www.optime.cz
- kontaktní osoba: Mgr. Marek Sochor
- více informací o možnostech reklamy na Český-jazyk.cz


Ověřovací kód Opište kód z obrázku (jiný kód ↑)

Upozornění

 

Stop blokování reklam

Milý návštěvníku serveru Český-jazyk.cz,

omlouváme se, že Ti musíme zobrazovat toto hloupé vyskakovací okno, ale zjistili jsme, že je ve Tvém internetovém prohlížeči aktivní blokátor reklam, díky kterým mohou dnes tyto stránky bezplatně fungovat.

Pokud nechceš být tímto oknem neustále rušen, prosíme Tě, aby sis blokování reklam vypnul či si alespoň přidal výjimku pro náš web.

Jedině peníze z reklamy nám pomáhají tyto stránky udržovat v provozu a neustále je obsahově i rozvíjet.

Děkujeme Ti mnohokrát za pochopení.

tým Český-jazyk.cz

 

Toto sdělení zavřeš klávesou Esc nebo kliknutím na křížek v pravém horním rohu.
Po zavření okna nedojde k žádnému omezení funkčnosti serveru Český-jazyk.cz, nicméně, každé další načtení stránky může být doprovázeno otevřením tohoto upozornění, nedojde-li k odstranění či úpravě blokování reklamních ploch.

­