Saint-Exupéry Antoine de
(29.06.1900 - 31.07.1944)
Malý princ (2)
Tu se objevila liška.
"Dobrý den," řekla.
"Dobrý den," zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl.
"Jsem tady, pod jabloní...," řekl ten hlas.
"Kdo jsi?" zeptal se malý princ. "Jsi moc hezká..."
"Jsem liška," řekla liška.
"Pojď si se mnou hrát," navrhl jí malý princ. "Jsem tak smutný..."
"Nemohu si s tebou hrát," namítla liška. "Nejsem ochočena."
"Ó, promiň," řekl malý princ.
Chvíli přemýšlel a pak dodal:
"Co to znamená ochočit?"
"Ty nejsi zdejší," řekla liška, "co tu hledáš?"
"Hledám lidi," odvětil malý princ. "Co znamená ochočit?"
"Lidé," řekla liška, "mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?"
"Ne," řekl malý princ. "Hledám přátele. Co to znamená ochočit?"
"Je to něco, na co se moc zapomíná," odpověděla liška. "Znamená to vytvořit pouta..."
"Vytvořit pouta?"
"Ovšem," řekla liška. "Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě taky nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě..." "Začínám chápat,"řekl malý princ. "Znám jednu květinu...myslím, že si mě ochočila..."
"To je možné," dodala liška. "Na Zemi je vidět všelicos..."
"Ó, to není na Zemi," řekl malý princ.
Zdálo se, že to probudilo v lišce zvědavost:
"Na jiné planetě?" "Ano."
"Jsou na té planetě lovci?"
"Nejsou."
"Ach, to je zajímavé! A slepice?"
"Také ne."
"Nic není dokonalé," povzdychla liška.
Ale vrátila se ke svému nápadu:
"Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mě ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí..."
Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince.
"Ochoč si mě, prosím!" řekla.
"Velmi rád," odvětil malý princ, "ale nemám moc času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí."
"Známe jen ty věci, které si ochočíme," řekla liška. "Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li přítele, ochoč si mě!"
"Co mám dělat?" zeptal se malý princ.
"Musíš být hodně trpělivý," odpověděla liška. "Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já si budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž..."
Druhý den přišel malý princ zas.
"Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu," řekla liška.
"Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce...Je třeba zachovávat řád."
"Co je to řád?" řekl malý princ.
"To je také něco moc zapomenutého," odpověděla liška, "to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny."
Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu.
"Ach, budu plakat...," řekla liška.
"To je tvá vina," řekl malý princ. "Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil..."
"Ovšem," řekla liška.
"Ale budeš plakat!" namítl malý princ.
"Budu plakat," řekla liška.
"Tak tím nic nezískáš!"
"Získám, vzpomeň si na tu barvu obilí."
A potom dodala: "Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, že ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek - tajemství." Malý princ odběhl podívat se znovu na růže.
"Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste," řekl jim. "Nikdo si vás neochočil a vy jste si nikoho neochočily. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě."
A růže byly zaražené.
"Jste krásné, ale jste prázdné," pokračoval. "Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával pod poklop. Protože ji jsem chránil zástěnou. Protože ji jsem pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže."
A vrátil se k lišce.
"Sbohem...," řekl.
"Sbohem," řekla liška. "Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá."
"A pro ten čas, který jsem své růži věnoval...," řekl malý princ, aby si to zapamatoval.
"Lidé zapomněli na tuto pravdu," řekla liška. "Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži..."
"Jsem zodpovědný za svou růži...," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
"Dobrý den," pozdravil malý princ.
"Dobrý den," řekl výhybkář.
"Co tu děláš?" zeptal se malý princ.
"Třídím cestující po tisícových balících," řekl výhybkář.
"Vypravuji vlaky a ty je odvážejí hned napravo, hned nalevo."
A osvětlený rychlík, dunící jako hrom, otřásl domkem výhybkáře.
"Mají náramně naspěch," řekl malý princ. "Co hledají?"
"To neví ani člověk na lokomotivě," odpověděl výhybkář.
A druhý osvětlený rychlík zaduněl v opačném směru.
"To se už vracejí?" ptal se malý princ.
"To nejsou oni," řekl výhybkář. "To jsou zase jiní."
"Nebyli snad spokojeni tam, kde byli?"
"Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme," vysvětloval výhybkář.
A jako hrom zaduněl třetí osvětlený rychlík.
"To jedou za těmi prvními cestujícími?" zeptal se malý princ.
"Nejedou vůbec za ničím," řekl výhybkář. "Ve vlaku spí nebo zívají. Jen děti mají nos přitisknutý na okna."
"Jedině děti vědí, co hledají," pravil malý princ. "Ztrácejí čas hadrovou panenkou, panenka se stane hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou..."
"Mají štěstí," řekl výhybkář.
***
"Dobrý den," pozdravil malý princ.
"Dobrý den," řekl obchodník.
Byl to obchodník se znamenitými pilulkami proti žízni. Člověk polkne jednu týdně a nemusí už pít.
"Proč to prodáváš?" zeptal se malý princ.
"Je to velká úspora času," odpověděl obchodník. "Znalci to spočítali. Ušetří to padesát tři minuty za týden."
"A co se udělá s těmi padesáti třemi minutami?"
"Co kdo chce..."
Kdybych já měl padesát tři minut nazbyt, pomyslel si malý princ, došel bych si docela pomaloučku k prameni...
Zdroj: sakinka, 27. 05. 2008
Možnosti:  ,
SOUVISEJÍCÍ ODKAZY:
| Čtenářský deník | - | Dopis rukojmímu |
| - | Malý princ, Malý princ (2), Malý princ (3), Malý princ (4), Malý princ (5), Malý princ (6), Malý princ (7), Malý princ (8), Malý princ (9), Malý princ (10), Malý princ (11), Malý princ (12) |
| - | Noční let, Noční let (2) |
| - | Země lidí |
Životopisy - Antoine de Saint-Exupéry
|
